Psychologie



Orbis Pictus: Lidská duše

Wikipedie: Psychologie



 



Dokumenty
Různé

Slovníček dis-schopností

Dysartrie - porucha článkované (artikulační) složky řeči
Dysgrafie - specifická porucha psaní, nedovede napodobovat tvary, zaměňuje je, zrcadlově obrací, písmo je těžkopádné, neuspořádané, vyskytuje se často v souvislosti s lehkou mozkovou dysfunkcí
Dyskalkulie - specifická porucha matematických schopností, projevuje se výrazným deficitem matematického faktoru v poměru k ostatním faktorům struktury rozumových schopností
Dyslálie - souborné označení pro různé formy nesprávné nebo porušené výslovnosti jednotlivých hlásek
Dyslexie - specifická porucha učení projevující se obtížemi při výuce čtení běžným postupem při normální inteligenci a sociokulturní příležitosti, nejčastěji se vyskytuje na podkladě LMD
Dysmuzie - někdy řazena k specifickým poruchám učení, jde o nedostatek smyslu pro vnímání hudby v jejich základních komponentách
Dysortografie - specifická porucha učení, nejčastěji se vyskytuje ve spojení s dyslexií, porucha pravopisu podobná dyslexií
Dyspinixie - přiřazována k specifickým poruchám učení, projevuje se poruchou kreslení
Dyspraxie - částečné snížení schopnosti vykonávat motoricky složitější úkony
A ještě máme děti se sníženou schopností koncentrace
viz Slovníček speciálně pedagogických pojmů
 

Obrázky místo slov, obličeje místo programů, symboly místo hesel, modelky nahradily řečníky.
Asi to způsobil pokračující proces autodomestikace člověka, o kterém psal už Charles Darwin,
v jehož důsledku se náš život stal nejosamělejším (a nejpohodlnějším) v historii lidstva,
což mimo jiné vedlo a vede k úděsné infantilizaci větší části populace v bohatších částech světa. - See more at: http://www.blisty.cz/art/67722.html

ČR: Chybí jakákoliv vize
http://www.blisty.cz/art/67700.html

Něco je špatně, když se mluví o všeobecné krizi a dvě třetiny populace jsou tlusté.

Je špatné, když se necháme dostrkat do stavu, kdy žjeme, abychom jedli.

Můžeme se ptát, co je život. Jak to přijde, že najednou tu je duše a tělo, spojeny v jedno a pak zas je duše pryč a tělo nežije. Těla vidíme, ale kde jsou ty duše, jak se spojují s tělem a kam potom odcházejí?

Je to jako s ohněm. Je tu něco, co umí hořet, najde se jiskra, plamének se rozhoří, tančí, až ke konci se umdlí a zhasne. Nepřišel, vznikl na místě, ve svůj čas. Není pryč, rozplynul se na místě, ve svůj čas. Je nikde a všude.

NYT_2010_JAN_20.htm - If Your Kids Are Awake, They’re Probably Online

BritskeListy_22-8-2011.htm - Kam se u mladých lidí poděla zručnost?

Novinky -
Když je dítě závislé na elektronice - místní kopie existuje

http://www.mottmac.com/ +  http://ry.com - highly bright & positive

Юмор - непустое пересечение непересекающихся множеств (событий, явлений). Впрочем, как и творчество...

Paradox – The Natural Law of Childrearing - místní kopie


Vrstvy chování

  - Člověk je nejdříve dítětem, potom žákem, potom studentem a nakonec pracovníkem.
  - Dítě nestrpí nátlak, žáka lze nutit k pozornosti, studenta k práci,pracovník již pracuje bez odporu.
  - Dítě se zabývá svými zájmy a hrou, žák zájmy, hrou a učením, student zájmy, hrou, učením a prací, pracovník prací, učením, hrou a zájmy.


Pravidla chování zvířat
  1. Mají svou inteligenci, mnozí z nich (kytovci, koně, velké šelmy) velmi dobře vědí, co dělají.
  2. Mají jiné smyslové vnímání - např. jiné úhly vidění.
  3. Mají jinou etiketu, jiné bezpečné vzdálenosti, jiné vzory komunikace.
Proto:



Lubomír Hanzlík - Robert FISHER: UČÍME DĚTI MYSLET A UČIT SE - Praktický průvodce strategiemi vyučování

Kvality člověka

Celostní vědění - systém znalostí provázaný příčinnými vazbami
Digitizace vědění - zavádění pravidel ANO-NE bez úplného příčinného výkladu
Insektizace - odklon od celostního vědění k vědění digitnímu
 
  Mentální hodnota    Popis
kapacita každý máme svou denní kapacitu, kterou věnujeme na své zájmy
parazitování všichni jsme závislí na svém okolí - pro hodnocení je rozhodující je podíl užitečných věcí, které dokážeme
zájem o něco naše zájmy jsou buď produktivní nebo neproduktivní
Je špatné, kdy kapacitu věnujeme pouze svým neproduktivním zájmům a staneme se tak čistými parazity


Typy odcizení

Podstatnou roli hraje nerovnoměrnost a iracionalita zátěže: Výsledkem je podoptimální kvalita života.
... Bratr je kardiolog a žije ve Stuttgartu. Od té doby, co Američané koupili velké automobilové koncerny v Německu, musejí se tam všichni učit anglicky a pracovat rychleji a jsou z toho na mrtvici, brácha má tak opravdu hodně pacientů. ... - přečteno v novinách
Přírodní jevy
Tak jako v některých příhodných letech jabloně, šípky nebo kaštany kvetou dvakrát, tak někteří lidé si pod vlivem blahobytu zakládají druhou rodinu.

One of the oldest human needs is having someone to wonder where you are when you don't come home at night. - Margaret Mead


Co ženy drží v manželství i po 20 letech? Klára, 27 let v manželství:
No je to asi tragikomické, ale manžel mě stále strašně miluje. Ano, je i žárlivý a majetnický, zároveň by se pro mě a rodinu rozkrájel. Někdy mi to leze strašně na nervy a utekla bych klidně na Aljašku. Jindy se rozhlédnu kolem a jsem životu vděčná za svého vnitřně nejistého závisláčka, který se mnou chce stále vodit za ruku. Kolegyně mi mého klíšťáka závidí, já mám k němu po těch letech vztah spíš mateřský či bratrský.



18.12.2012 reactions to Adam Lanza case - Robert Jensen, teacher of journalism at the University of Texas: Člověk si myslí, že Orwell newspeaku věnoval málo úsilí, že jej vytvořil primitivní a příliš surový. Ale když se ocitne v realitě světa 1984, s nevolností zjistí, že newspeak je přesný. Prostým omíláním své veze minulosti vytváří smysl přítomnosti a dějiny budoucnosti.


Cultural differences
Third U.S. president Thomas Jefferson in 1792 (when he was Secretary of State): "Comparing them by their faculties of memory, reason, and imagination, it appears to me that [the Negroes]:
   - in memory are equal to the whites;
   - in reason much inferior, as I think one could scarcely be found capable of tracing and comprehending the investigations of Euclid;
   - and that in imagination they are dull, tasteless, and anomalous."

Genderová studia
Osnova
 
  • Man's role is uncertain, undefined, and perhaps unnecessary. - Margaret Mead
  • Fathers are biological necessities, but social accidents. - Margaret Mead
  • Aby se dítě vychovalo, potřebuje celou vesnici.
  • „Co je dobré pro oba rodiče, je dobré i pro dítě. Co je dobré pro dítě, jsou oba rodiče.“
  • Women who want to be equal with men lack ambition. - Timothy Leary
  • ... v době té, kdy žena a muž před zákony plné rovnosti dosáhnou. Bude to pro ženu doba rovnoprávnosti, ale i bezcennosti... -Úryvek ze Sibylina proroctví

  • http://www.livescience.com/20011-brain-cognition-gender-differences.html

    Není to tak, že žena má stejné schopnosti jako muž. Žena je v něčem lepší a v něčem je lepší muž.
    Rovnoprávnost je ovšem něco jiného:
      - jednak rovná práva je ideální termín, nemají je ani muži mezi sebou a ženy mezi sebou.
      - spíše jde o dodržování stejných cen, například za stejný pracovní výkon stejnou mzdu atp.

    Role jsou doplňkové:

    Problémem je rozbití tradičního modelu. To se přihodilo synergickým efektem několika jevů: V souhrnu výsledkem je:

    Homosexuální chování

    V šedesátých letech nás bylo mnoho, kteří jsme cítili, že existují vážné a morální námitky proti kriminalizaci homosexuality,
        a kteří jsme proto podporovali to, co se pak realizovalo ve většině západních zemí, totiž změny v zákonech, které znamenaly,
       že jisté formy homosexuálního chování již přestaly být nezákonné.
    Homosexualita byla však společností, natož pak církvemi, i nadále veřejně pokládána za velké morální zlo, ale muži,
       kteří žili jako homosexuálové, a to v jasně vymezeném rámci, již nebyli posíláni do vězení.
    Věřili jsme, že tato změna bude maximem, které si homosexuálové zaslouží nebo které mohou rozumně očekávat.
    Ukázalo se však, že jsme se hluboce mýlili.
    To, že přestali být kriminalizováni, homosexuálům umožnilo veřejně se organizovat a vytvořit silnou nátlakovou skupinu,
        která se tak stala pouhou platformou pro další požadavky.
    Následoval požadavek na zrovnoprávnění homosexuálů, podle něhož by byla homosexualita oficiálně postavena z hlediska
       morálky naroveň standardním formám sexuality, a propouštění prokazatelných homosexuálů z takových choulostivých
       zaměstnání, např. ve školství, dětských domovech apod., bylo stále těžší.
    Pak následovaly požadavky, které již neznamenaly pouhé zrovnoprávnění, ale přímo výsady, např.
       stanovení kvót pro homosexuály v místní samosprávě,
       vyřazování pasáží nebo celých knih či autorů, proti nimž byly vzneseny námitky, ze školních knihoven a univerzitních kursů,
       dále pak zvláštní práva získávat své stoupence a v neposlední řadě i výsada mít zvláštní programy pro šíření svých názorů
           v rozhlase a v televizi včetně odbourání dosavadních zákonných omezení.

    Začali jsme tedy tím, že jsme se snažili napravit to, co jsme považovali za odvěkou nespravedlnost, a skončili jsme s monstrem
       v našem středu, mocným, hlučným a pomstychtivým, které na nás dělá ramena, hrozí a trestá každého, kdo se odváží
       zpochybňovat jeho neslýchané požadavky.
    Toto monstrum také usiluje o zásadní – a pro většinu z nás děsivé – změny civilizovaných modelů sexuálního chování.

    Paul Johnson (citace z knihy Hledání Boha)



    Vzdělávání podle věku



    Znalosti dětí

    Znalosti a zručnosti, které dítě získá do 5 let věku, jsou rozhodující pro jeho životní úspěch.
    Jinak řečeno: pokud se v tomto období náležitě nerozvíjejí, budou mít ve škole i v životě značné problémy a budou tedy různými způsoby strádat.
    To platí o tělesném i duševním rozvoji:

    V pozdějším věku: Jinak řečeno, žádné bohatství, sebekrásnější auto, sebelepší strava, samy o sobě neuspokojí přirozené potřeby dítěte.
    Vysedávání v autě, u televize a u počítače ho určitě obohatí o různé znalosti a zručnosti.
    Přirozené potřeby musí mít přednost, nehledě na to, že mnohé znalosti získané příliš brzy mohou být škodlivé (jak je psáno, všechno má svůj čas).

    Zcela chybí dokument (příručka) s mapou potřeb dítěte do 10ti let věku. Ztráty z toho plynoucí jsou obrovské.

    Nejčastější chyby rodičů v průběhu pohybového vývoje dětí do 1 rok
    Převzato z http://www.poliklinikaprosek.cz/mapa-nejcastejsi-chyby-rodicu-v-prubehu-pohyboveho-vyvoje-deti-do-1-roku-61

    Kdy a jak často dávat děti na břicho

    Poloha na bříšku je pro děti hodně důležitá. Přibližně od pátého měsíce, kdy se děti otáčejí ze zad na břicho, se celý vývoj začne odehrávat pouze z této polohy. A proto je potřeba, aby děti polohu na břiše dobře znaly, uměly v ní vydržet dostatečně dlouhou dobu, a aby se jim tam hlavně líbilo. V porodnici často maminkám radí, aby děti na břicho nedávaly z důvodu syndromu náhlého úmrtí, či vdechnutí vlastních zvratků. Určitá opatrnost je na místě u novorozenců (do konce 1. měsíce), kteří ještě sami neumí otočit hlavičku na břiše. Ale i v této době může být miminko několikrát denně na břiše pod dohledem matky. Není tak dávno doba, kdy všechny děti od narození vyrůstaly v poloze na břiše.

    Kdy začít děti pokládat na zem

    Mezi třetím a čtvrtým měsícem je vhodné začít nechávat děti často na tvrdé podložce, kde se můžou dobře opřít a volně pohybovat. Z hlediska bezpečnosti je nejvhodnější zem. Pokud máte doma chladněji, lze použít hrací deku, pěnové puzzle či kusový koberec. Hrazdičku dávejte jen občas, línější děti se rádi jen dívají a nesnaží se uchopit vzdálenější hračku. Fixace v lehátku dítěti neublíží, pokud tam bude tak 10% času. V jiném případě (nad 50% času stráveného v lehátku) se hodně blokuje vývoj dítěte. V tomto věku bývají děti často na posteli či gauči. Pro miminko to není ani bezpečné ani prospěšné. Matrace je moc měkká, dítě se nemůže pořádně opřít a dochází k blokování vývoje. Miminko, které si hraje na zemi, naopak můžete volně přenášet, podle toho v jakém pokoji zrovna jste. Většinou dětem stačí, když vás vidí a jsou spokojené. Výhodou pobývání dětí jinde než v postýlce je i získání určitého režimu - postýlka je na spaní, zem na hraní. Tento režim vám hodně usnadní ukládání dítěte ke spánku.

    Kdy děti samy sedí

    Existuje velmi rozšířená fáma o tom, že v 6 měsících by mělo dítě už samo sedět. Z hlediska vývoje je ale tento požadavek zcela nereálný. Tento názor přetrvává ještě z doby, kdy byly děti běžně pasivně posazované, z důvodu trénování zádových svalů. Bohužel, až když tato generace dorostla, zjistilo se, že je bolí záda mnohem častěji a dříve, než jiné generace. A pátralo se proč. Nakonec došli odborníci k závěru, že záda byla přetěžovaná už v dětství, a názor o pasivním posazování dětí se diametrálně změnil. Bohužel v USA jsou ve fázi pasivního posazování teprve nyní, takže spousta knih přeložených z angličtiny, vás může k pasivnímu sedu nabádat. Sed je vyvrcholením celého vývoje. Většina dětí nejdříve stojí a leze, a až poté, co si lezením posílí zádové svaly, začíná sedět. Sednou si tak, že z polohy na všech čtyřech jdou na bok a poté si vyndají jednu nebo obě dolní končetiny. Ze začátku se většinou ještě drží rukama země. Až v okamžiku, kdy si uvolní ruce pro hru, jsou záda připravená na sed. V žádném případě není možný sed z lehu na zádech, tak jako u dospělých. Někdy si děti tak sednou, když jsou ve zvýšené poloze (autosedačka, kočár, klín ad.), nebo se za něco chytnou a vytáhnou se do sedu (tyčky od postýlky, madlo v kočárku). Ale i to je pasivní sed, stejný jako byste je posadily na zem vy samy. Zde je na místě pevně kšírovat bezpečnostními pásy tak, aby se dítě nemohlo posadit. A proč je pasivní sed tak nebezpečný. Protože kromě toho, že dětem ničí záda, je schopný i zablokovat psychomotorický vývoj. Většina pasivně posazených dětí nikdy, nebo jen velmi krátce leze. Sed je cíl celého vývoje a lezení je cesta k němu. Pokud dítěti nabídnete cíl dřív, než projde cestu, pravděpodobně už se po ní nikdy nevydá.

    Proč některé děti nelezou

    Lezení je jedním z nejzdravějších pohybů ve vývoji vůbec. Nejen že propojuje hemisféry a tím zlepšuje koordinaci a soustředění, ale hlavně posiluje zádové a břišní svaly a připravuje tělo na sed. Děti, které lezou, jsou samy sobě nejlepším terapeutem. Dokáží se prolézt drobnými nesrovnalostmi těla. Lezení zaujímá ve vývoji veliký časový úsek, většinou 4 až 5 měsíců, než začnou děti samy chodit. Bohužel i dnes je dost dětí, které nelezou. Důvodů je více, ale mezi nejčastější patří bezkonkurenčně pasivní sed. Některé děti nemohou lézt kvůli chodítku. Chodítko je pomůcka, která může dítěti jedině ublížit. V žádném případě mu neumožní rychlejší nástup chůze. Je výhodná jen pro rodiče, kteří chtějí mít klid od svých dětí. Dětem se líbí, že vidí z jiné perspektivy a rodiče jsou rádi, že se jim nemůže nic stát. Bohužel se jim nemůže stát ani to, aby lezly. Děti se na vás stávají závislými, seberete jim radost z toho, co dokázaly ony samy. Motivace dětí dostat se do sedu je totiž hnacím motorem celého vývoje.

    Stoj a chytání dětí

    Dítě, které se dostane do stoje, je potřeba co nejdříve naučit jak dolů. Pokud maminka začne dítě chytat nebo sundávat ze stoje, dítě má pocit, že matka je součástí jeho pohybového stereotypu. Takové dítě se pouští, kdykoliv vidí matku v blízkosti, dokonce i v době, kdy už dávno umí dolů. Proto se většina úrazů stává v přímé blízkosti rodičů. Naopak dítě, které není chytané, se velmi brzy naučí spoléhat samo na sebe. Při nácviku slézání ze stoje doporučuji odstoupit na dostatečně velkou vzdálenost a udržovat s dítětem oční kontakt. Mluvte na něj klidným tónem, aby se drželo a nepouštělo, jinak spadne. Lákejte dítě pomocí hračky dolů, ale nedovolte, aby se vás chytalo. Pokud dítě odmítá spolupracovat, radši obě nohy pokrčte v kolenou do kleku, než abyste ho sundala. Z kleku se už dítě bez problémů dostane na zem, a přitom si může natrénovat jak na to. Při případném pádu situaci zlehčete, určitě nelitujte. Dramatický výraz vašeho obličeje může rozplakat i velmi statečné dítě. Každý pád je důležitá informace do mozku, jak příště neprovést pohyb. Hlavička vašeho dítěte je na pád teď připravena mnohem lépe, než když srostou lebeční švy. Určitě nedoporučuji obkládat polštáři či pořídit helmu. Každé dítě brzdí (či nebrzdí) svůj pád podle povrchu, na který je zvyklý. A většinou na asfaltu vaše dítě nikdy žádný polštář nepotká a ani helmu na sobě celý život mít nebude.

    Vodění dětí za ruce

    Většina dětí potřebuje od prvního stoje do chůze urazit dlouhých 4- 5 měsíců, které tráví lezením a obcházením nábytku. Většinou si rodiče myslí, že chůze přichází mnohem dříve. Často se stává, že chtějí tuto fázi zkrátit voděním za ruce, a tím urychlit nástup chůze. Vodění za ruce nemá bohužel s chůzí moc společného a už vůbec ji neurychluje. Dítě se do vás pověsí a reflexně pohybuje nohama. Vaše dobře myšlená pomoc se obrátí spíše proti dítěti, nastává stagnace vývoje. Dítě se fyziologicky nemá kam ve vývoji posunout a nástup chůze se naopak zpomaluje. A tak většina dětí voděných za ruce začíná chodit až kolem 15. - 18. měsíce. A jejich rodiče či babičky často končí v ordinacích rehabilitačních lékařů s bolestmi zad. Proto doporučuji nechat své dítě v klidu lézt a obcházet nábytek, nijak nezasahovat do jeho vývoje a chůze přijde tak brzy, jak jen to je u vašeho dítěte možné.

    Nejvíce pomůžete svým dětem tím, že jim nebudete vůbec pomáhat.



    „Bez ohledu na to, kolik máš práce, ta nejdůležitější věc, kterou můžeš učinit pro budoucnost svého dítěte,
    je, kromě projevů lásky, objímání, také každodenní hlasité čtení a radikální omezení televize." - James Joseph Trelease

    ... nejvíce zanedbávanou stránkou 21.století je právě emoční zdraví. ... - Kampaň celé Česko čte dětem

    Příchod televize - ta dětem vzala rodinné večery a prostředí knih.


    Televize

    Převzato z http://www.citarny.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=4172:sledovani-televize-deti-degenerace-mysleni&catid=54:souvislosti&Itemid=4153
    Dlouhodobé výzkumy potvrzují totální degenaraci myšlení děti při sledováni televize
    15.10.12 redakce

    Fakta, která jsou jasná každému normálně uvažujícímu člověku, se konečně začínají zviditelňovat veřejně.
    Ne však na oficiálních médiích, ale na nezávislém internetu, který si lidé píši sami.
    Díky tomu se občas probleskne v serióznějších větších novinách skrytá zpráva,
    potvrzující zhoubnost sledování TV u dětí jak do tří let, tak do věku postpuberty.
    Je již zcela jasné, že kritickou dobou, kdy se rozvíjí mozek, jsou první tři roky života.
    V této době potřebují děti vstupovat do interakce se svými rodiči a ne s imbecilnimi programy a lidmi na televizní obrazovce.

    Jinými slovy, chcete-li mít dítě méně schopné, posaďte ho k televizi.
    Jak píše Sarah Boseley, health editor Guardianu, lékaři a vláda by měla určit limity, jako jsou určovány pro alkohol, na dobu po níž se smějí děti dívat na obrazovky, a děti mladší tří let by se na televizi neměly dívat vůbec.
    Analytický článek ve vědeckém časopise Archives of Disease in Childhood totiž varuje, že obsese dětí s televizí, počítači a hrami na obrazovce poškozuje jejich psychický vývoj a způsobuje jim i dlouhodobé fyzické poškození.

    Dnes už existují jistá skrytá doporučení v Americe, v Kanadě a v Austrálii omezují dobu, po niž mají být děti vystavovány obrazovkám.
    V průměru tráví britský teenager civěním na obrazovku doma šest hodin denně - do toho se nepočítá čas ve škole. V severní Americe to je téměř osm hodin denně. Avšak záporný vliv na zdraví vzniká za dvě hodiny sezení u obrazovky: vzniká dlouhodobé riziko obezity a problémů se srdcem.
    Americké ministersto zdravotnictví se nyní snaží prosazovat omezování přístupu dětí a mladistvých k obrazovkám jak zásadní zdravotní prioritu. Podle amerického zdravotnictví by děti ve věku 0 až 2 let neměly být vystavovány obrazovkám vůbec a přístup k obrazovkám pro starší děti do 16 let by měl být omezen na dvě hodiny denně. Děti by neměli ve svém pokoji mít žádné obrazovky.

    Nutno ale poznamenat, že v praxi to v USA není nikde vidět.
    Právě naopak. Vliv médií na malé děti neobyčejně silně narůstá, podobně jak se o to snaží Česká televize vybudování speciálního bulvárního kanálu pro malé děti.

    Potíž totiž je, že hodně rodičů by samo potřebovalo převýchovu a pravidelné dovzdělávání.
    Jo to stejná skupina lidí, která vám bude tvrdit, že po skončení školy se už nebudou muset učit.
    Dnes je výchova ke vzdělávání v rodinách na tak nízké úrovni, že ani školy nezaručí vzdělanější generaci.
    Ono se totiž často i prolíná. A za stávajícího trendu vzdělavací (ne)politiky ODS, TOP09 a VV to bude už za pět let mnohem horší.

    Zdroj: http://www.guardian.co.uk/society/2012/oct/09/ban-under-threes-watching-television?INTCMP=SRCH


    Dominantní formou vědění v dnešním světě je televize. Televize vytváří technologie subjektivity. - Arthur Kroker

    Podle mého názoru by děti do tří, možná až do pěti let neměly televizi sledovat vůbec. - František Koukolík.

    Existuje pouze jedna věc, která by zničila film. Tou věcí je vzdělání. - Will Rogers

    Odpočinek, jako všechno, končí únavou. - Dumas ml.

    Ze všech umění je pro nás nejdůležitější film - Vladimír Lenin


    Znalosti žáků jsou dnes horší než před 20-ti lety.
    Jsou horší proto, že děti si dnes dovolují ignorovat školní nároky a rodiče, media i společenské klima je v tom podporují.
    Dnes už je snaha učitelů kontraproduktivní - čím víc se budou snažit, případně podbízet, tím větší z nich budou kašpaři.

    Řešením je dát dětem i rodičům informační a výukové prostředky, které budou zajímavé.
    Pak se budou děti zabývat školními věcmi i doma a pak budou mít učitelé méně práce a více času na žáky.



    Role Znalostní databáze




    Dětská touha po vědecké kariéře

    Z výsledků projektu ROSE (1 – nesouhlasím, 4 – souhlasím; ♀ - dívky, ♂ - chlapci) (Sjøberg, 2005)



    Převzato z http://www.abako.cz/blog/368/cesta-z-udoli-komfortu-vede-jen-pres-udoli-smrti/
     
     
    Pro Evropu i Severní Ameriku je společné, že tamní lidé jsou velmi bohatí, ale přesto nejsou spokojení. Důvody jsou celkem jasné. Lidé chodí do práce, která je nebaví, ale protože je velmi slušně živí, tak v ní prostě zůstávají. Jejich životní úroveň je vysoká, párkrát do roka si zajedou na luxusní dovolenou, jednou za pár let si koupí luxusní auto, bydlí ve velkém domě nebo bytě na hypotéku. Z materiálního hlediska těmto lidem nic nechybí, ale štěstí se tomu říkat nedá.

    Protože tito lidé dělají práci, která je nenaplňuje, jsou v ní průměrní a nebo špatní. Situace je tak zlá, že jakýsi citovaný celoevropský průzkum (bohužel jsi již nepamatuji jaký) odhalil, že 80% Evropanů dělá práci, která je nebaví nebo ke které si nemyslí, že mají vlohy. To je naprosto tragická vizitka pro Evropu, protože pouze člověk, který dělá práci, která ho baví nebo v ní je dobrý, v ní může něco dokázat a být v ní úspěšný.

    Evropané a Američané se nacházejí v tzv. údolí komfortu. Je to místo, kde jsou lidé sice slušně materiálně zajištěni, ale nejsou šťastní. Lepší představu o údolí komfortu je možné najít na následujícím grafu. Jak je vidět, tak šťastnější jsou jak lidé chudší, kterým k uspokojení z práce stačí ještě peníze (to souvisí s Herzbergovou motivační teorií) a na druhé straně jsou pak štastnější i lidé mnohem bohatší.

    Vztah bohatství a spokojenosti. Nejnižší část grafu je údolí komfortu. Lidí jsou v něm relativně bohatí, ale nejsou spokojení.

    Do pravé horní části by se asi chtěl dostat každý. Je to oblast, kde jsou lidé bohatí a spokojení. Jenže do této oblasti se lidé nedostanou tím, že dělají práci, která je nebaví a ve které nejsou dobří, jediná cesta vede přes využití silných stránek. Zajímavé například je, že společnost Microsoft ještě někdy kolem roku 2000 razila filozofii, že si každý zaměstnanec musí vybrat několik slabých míst a ty zdokonalovat, ale před pěti lety došli k zjištění, že pomocí zlepšování slabých míst se lidé dostanou tak leda na průměrné hodnoty. Proto se raději místo toho zaměřili na zlepšování silných stránek, kde je potom člověk schopen podávat naprosto ojedinělé výkony.

    Řekněme, že abychom se dostali z údolí komfortu do pravé horní části grafu, tak musíme začít podnikat v něčem, co nás baví a v čem využijeme naše silné stránky. Jenže bohužel než projdeme z údolí komfortu do stádia bohatství a spokojenosti, tak musíme projít údolím smrti. To je ta část každého podnikání, kdy je nejvíce pravděpodobné, že podnik zkrachuje a vy utratíte jen hromadu peněz za nic. Je to ta část podnikání, kdy jen dřete a nic z toho nemáte a je to přesně ta část, kdy vás podporují jen kamarádi, blázni a rodina - tzv. FFF (friends, family and fools).


    Jednotlivá vývojová stádia začínajících podniků. Údolí smrti je první stádium bez jakýchkoli zisků. Pro zvětšení klikněte na obrázek.

    Není se pak čemu divit, že lidé v Evropě, dokud ještě nechápou o co jde, podnikat chtějí (97% dětí, které jdou do školky chtějí prý jednou podnikat), školství je však natolik zdecimuje, že když odcházejí z vysoké školy, tak chce podnikat jen 17% z nich a nakonec jen 3% ze všech to opravdu udělají. Důvod? Z údolí komfortu vede k bohatství a spokojenosti jen cesta přes údolí smrti a do toho se skoro nikomu nechce.


     



     
    Shocking revelation: Santa Clara University professor mirrors famous torture study

    By Lisa M. Krieger, Mercury News, article Launched: 12/20/2008 08:00:00 PM PST

    Replicating one of the most controversial behavioral experiments in history, a Santa Clara University psychologist has found that people will follow orders from an authority figure to administer what they believe are painful electric shocks.

    More than two-thirds of volunteers in the research study had to be stopped from administering 150 volt shocks of electricity, despite hearing a person's cries of pain, professor Jerry M. Burger concluded in a study published in the January issue of the journal American Psychologist.

    "In a dramatic way, it illustrates that under certain circumstances people will act in very surprising and disturbing ways,'' said Burger.

    The study, using paid volunteers from the South Bay, is similar to the famous 1974 "obedience study'' by the late Yale University psychologist Stanley Milgram. In the wake of Nazi war criminal Adolf Eichmann's trial, Milgram was troubled by the willingness of people to obey authorities — even if it conflicted with their own conscience.

    Burger's findings are published in a special section of the journal reflecting on Milgram's work 24 years after his death on Dec. 20, 1984. The haunting images of average people administering shocks have kept memories of Milgram's research alive for decades, even as recently as the Abu Ghraib scandal.

    The subjects — recruited in ads in the Mercury News, Craigslist and fliers distributed in libraries and communities centers in Santa
    Advertisement
    Clara, Cupertino and Sunnyvale — thought they were testing the effect of punishment on learning.

    "They were average citizens, a typical cross-section of people that you'd see around every day,'' said Burger.

    In the study, conducted two years ago, volunteers administered what they believed were increasingly powerful electric shocks to another person in a separate room. An "authority figure'' prodded the volunteer to shock another person, who was playing the role of "learner." Each time the learner gave an incorrect answer, the volunteer was urged to press a switch, seemingly increasing the electricity over time. They were told that the shocks were painful but not dangerous.

    Burger designed his study to avoid several of the most controversial elements of Milgram's experiment. For instance, the "shocks'' were lower voltage. And participants were told at least three times that they could withdraw from the study at any time and still receive the $50 payment. In addition, a clinical psychologist interviewed volunteers to eliminate anyone who might be upset by the study procedure.

    Like Milgram's study, Burger's shock generator machine was a fake. The cries of pain weren't real, either. Both the authority figure and the learner were actors — faculty members Brian Oliveira and Kenneth Courtney. (When Courtney failed to scream convincingly, a professional actor had to be hired; his voice was recorded.)

    Burger found that 70 percent of the participants had to be stopped from escalating shocks over 150 volts, despite hearing cries of protest and pain. Decades earlier, Milgram found that 82.5 percent of participants continued administering shocks. Of those, 79 percent continued to the shock generator's end, at 450 volts. Burger's experiment did not go that far.

    "The conclusion is not: 'Gosh isn't this a horrible commentary on human nature,' or 'these people were so sadistic,'' said Burger.

    "It shows the opposite — that there are situational forces that have a much greater impact on our behavior than most people recognize,'' he said.

    The experiment shows that people are more likely to comply with instructions if the task starts small, then escalates, according to Burger.

    "For instance, the suicides at Jonestown were just the last step of many,'' he said. "Jim Jones started small, asking people to donate time and money, then looked for more and more commitment.''

    Additionally, the volunteers confronted a novel situation — having never before been in such a setting, they had no idea of how they were supposed to act, he said.

    Finally, they had been told that they should not feel responsible for inflicting pain; rather, the "instructor" was accountable. "Lack of feeling responsible can lead people to act in ways that they might otherwise not,'' said Burger.

    "When we see people acting out of character, the first thing we should ask is: 'What's going on in this situation?'''



     
    http://www.blisty.cz/2010/8/20/art54097.html
    20.8.2010
    Mělčiny: Způsobuje internet naše zblbnutí?

    Americký analytik Nicholas Carr argumentuje v knize The Shallows (Mělčiny), že užívání internetu a neustálé nervózní přeskakování od jednoho média k druhému (internet, mobilní telefon, MP3 přehrávač, televize) mění neurální trasy v lidském mozku. Varuje, že to může připravit člověka o schopnosti, které mu umožnily vyjít z jeskyně a dojít až před obrazovku počítače.

    V Knize Carr zkoumá takové základní lidské vynálezy, jako jsou mapa, hodiny a psací stroj a jak silně tyto vynálezy ovlivnily náš způsob myšlení (výrazně ovlivnily způsob psaní Friedricha Nietzscheho a T.S. Eliota). Carr argumentuje, že dnešní "kakofonie stimulů" z internetu daly vzniknout povrchnímu čtení, zbrklému a nesoustředěnému myšlení a povrchnímu vzdělávání". Ve věku knihy tomu bylo jinak - inteligentní lidské bytosti byly povzbuzovány, aby jednaly rozmyslně a imaginativním způsobem.

    Dnes se ví, že lidský mozek je neurologicky velmi tvarovatelný a snad nejděsivější věta v Carrově knize je toto: "Kdybychom s dnešní znalostí tvarovatelnosti lidského mozku chtěli vymyslet médium, které změní naše mentální neurologické obvody co nejrychleji a co nejefektivněji, pravděpodobně bychom vynalezli internet."

    V roce 2008 provedla trojice psychiatrů na UCLA pokus s 12 zkušenými uživateli internetu a s 12 lidmi, pro něž bylo užívání internetu novinkou. Publikovali výsledky svému výzkumu v knize s titulem Your Brain on Google (Váš mozek na Googlu).

    Před začátkem experimentu byla oblast mozku, které se říká dorzolaterální předfrontální kortex, centrum krátkodobé paměti a krátkodobého rozhodování, u lidí bez zkušeností s internetem zcela pasivní, u webových veteránů absolutně aktivní.

    O šest dní později, poté, co obě skupiny strávily každý den hodinu na internetu, byly vzorce mozkové aktivity příslušníků obou skupin už totožné. "Pět hodin na internetu a struktura mozku lidí bez předchozí zkušenosti s internetem už byla restrukturalizována."

    Je základním principem mozku, že je nesmírně citlivý na veškerou stinmulaci a dochází k složité kaskádě neurochemických elektrických důsledků na každou formu stimulace. Jste-li vystaveni opakovaným stimulům, vaše neurální okruhy budou zaktivovány. Avšak pokud zanedbáte jiné stimuly, vaše ostatní neurální okruhy budou oslabeny.

    A to je základem Carrova argumentu: Onlinový svět zaměstnává náš mozek povrchními a dočasnými skutečnostmi tak intenzivně, že hluboké myšlení začíná být nemožné.

    Carr si povšiml, že u lidí, posedlých internetem, se ztrácí schopnost lidského kontaktu. Neumějí udržovat kontakt očima s lidmi, s nimiž mluví, nejsou schopni číst neverbální signály. Snaží se je naučit, aby si vypnuli mobil a sledovali očima člověka, s nímž mluví. "Je to velmi silné. Jedna mladá dvojice spolu začala chodit, poté, co prošla tímto cvičením."

    Carr se také obává, že posílání esemesek také ohrožuje lidskou tvořivost, "protože nemyslíme samostatně, ale pořád si necháváme své myšlenky kontrolovat přáteli." Carr varuje, že multitasking, dělání více věcí najednou, není efektivním způsobem práce - děláme daleko větší množství chyb a vzniká tendence dělat věci rychleji, ale nepořádněji."

    Firma Boeing je nejnovějším příkladem podniku, který se snaží odstranit internetovou saturaci svých mladých zaměstnanců a propojit je znovu s reálným světem.

    Carr se domnívá, že máme všichni schopnost se zachránit před mentální degenerací, pokud si uvědomíme, co se děje. "Mozek se dokáže napravit, ale musíme přijmout zásadní rozhodnutí. Snažte se trávit podstatný počet hodin mimo internet. Jeďte domů, mluvte s dětmi."

    Potíž je, že jakmile sedíme u počítače, je to nezvládnutelné. Nervózně pořád kontrolujeme emaily a trávíme čas na YouTube. "Je to těžké," říká Carr. "Internet nás láká. Náš mozek se na něm stává závislým. Musíme si toho být vědomi a nedovolit, aby nás internet ovládl." 



     

    Copyright 2010 The New York Times Company

    The Broken Society

    By DAVID BROOKS
    Published: March 18, 2010

    The United States is becoming a broken society. The public has contempt for the political class. Public debt is piling up at an astonishing and unrelenting pace. Middle-class wages have lagged. Unemployment will remain high. It will take years to fully recover from the financial crisis.

    This confluence of crises has produced a surge in vehement libertarianism. People are disgusted with Washington. The Tea Party movement rallies against big government, big business and the ruling class in general. Even beyond their ranks, there is a corrosive cynicism about public action.

    But there is another way to respond to these problems that is more communitarian and less libertarian. This alternative has been explored most fully by the British writer Phillip Blond.

    He grew up in working-class Liverpool. “I lived in the city when it was being eviscerated,” he told The New Statesman. “It was a beautiful city, one of the few in Britain to have a genuinely indigenous culture. And that whole way of life was destroyed.” Industry died. Political power was centralized in London.

    Blond argues that over the past generation we have witnessed two revolutions, both of which liberated the individual and decimated local associations. First, there was a revolution from the left: a cultural revolution that displaced traditional manners and mores; a legal revolution that emphasized individual rights instead of responsibilities; a welfare revolution in which social workers displaced mutual aid societies and self-organized associations.

    Then there was the market revolution from the right. In the age of deregulation, giant chains like Wal-Mart decimated local shop owners. Global financial markets took over small banks, so that the local knowledge of a town banker was replaced by a manic herd of traders thousands of miles away. Unions withered.

    The two revolutions talked the language of individual freedom, but they perversely ended up creating greater centralization. They created an atomized, segmented society and then the state had to come in and attempt to repair the damage.

    The free-market revolution didn’t create the pluralistic decentralized economy. It created a centralized financial monoculture, which requires a gigantic government to audit its activities. The effort to liberate individuals from repressive social constraints didn’t produce a flowering of freedom; it weakened families, increased out-of-wedlock births and turned neighbors into strangers. In Britain, you get a country with rising crime, and, as a result, four million security cameras.

    In a much-discussed essay in Prospect magazine in February 2009, Blond wrote, “Look at the society we have become: We are a bi-polar nation, a bureaucratic, centralised state that presides dysfunctionally over an increasingly fragmented, disempowered and isolated citizenry.” In a separate essay, he added, “The welfare state and the market state are now two defunct and mutually supporting failures.”

    The task today, he argued in a recent speech, is to revive the sector that the two revolutions have mutually decimated: “The project of radical transformative conservatism is nothing less than the restoration and creation of human association, and the elevation of society and the people who form it to their proper central and sovereign station.”

    Economically, Blond lays out three big areas of reform: remoralize the market, relocalize the economy and recapitalize the poor. This would mean passing zoning legislation to give small shopkeepers a shot against the retail giants, reducing barriers to entry for new businesses, revitalizing local banks, encouraging employee share ownership, setting up local capital funds so community associations could invest in local enterprises, rewarding savings, cutting regulations that socialize risk and privatize profit, and reducing the subsidies that flow from big government and big business.

    To create a civil state, Blond would reduce the power of senior government officials and widen the discretion of front-line civil servants, the people actually working in neighborhoods. He would decentralize power, giving more budget authority to the smallest units of government. He would funnel more services through charities. He would increase investments in infrastructure, so that more places could be vibrant economic hubs. He would rebuild the “village college” so that universities would be more intertwined with the towns around them.

    Essentially, Blond would take a political culture that has been oriented around individual choice and replace it with one oriented around relationships and associations. His ideas have made a big splash in Britain over the past year. His think tank, ResPublica, is influential with the Conservative Party. His book, “Red Tory,” is coming out soon. He’s on a small U.S. speaking tour, appearing at Georgetown’s Tocqueville Forum Friday and at Villanova on Monday.

    Britain is always going to be more hospitable to communitarian politics than the more libertarian U.S. But people are social creatures here, too. American society has been atomized by the twin revolutions here, too. This country, too, needs a fresh political wind. America, too, is suffering a devastating crisis of authority. The only way to restore trust is from the local community on up.



    Copyright 2010 The New York Times Company

    A Ruinous Meltdown

    By BOB HERBERT
    Published: March 19, 2010

    A story that is not getting nearly enough attention is the ruinous fiscal meltdown occurring in state after state, all across the country.

    Taxes are being raised. Draconian cuts in services are being made. Public employees are being fired. The tissue-thin national economic recovery is being undermined. And in many cases, the most vulnerable populations — the sick, the elderly, the young and the poor — are getting badly hurt.

    Arizona, struggling with a projected $2.6 billion budget shortfall, took the drastic step of scrapping its Children’s Health Insurance Program. That left nearly 47,000 low-income children with no coverage at all. Gov. Jan Brewer is also calling for an increase in the sales tax. She said, “Arizona is navigating its way through the largest state budget deficit in its long history.”

    In New Jersey, the newly elected governor, Chris Christie, has proposed a series of budget cuts that, among other things, would result in public schools receiving $820 million less in state aid than they had received in the prior school year. Some well-off districts would have their direct school aid cut off altogether. Poorer districts that rely almost entirely on state aid would absorb the biggest losses in terms of dollars. They’re bracing for a terrible hit.

    For all the happy talk about “no child left behind,” the truth is that in Arizona and New Jersey and dozens of other states trying to cope with the fiscal disaster brought on by the Great Recession, millions of children are being left far behind, and many millions of adults as well.

    “We’ve talked in the past about revenue declines in a recession,” said Jon Shure of the Center on Budget and Policy Priorities, “but I think you have to call this one a revenue collapse. In proportional terms, there has never been a drop in state revenues like we’re seeing now since people started to keep track of state revenues. We’re in unchartered territory when it comes to the magnitude of the impact.”

    Massachusetts, which has made a series of painful cuts over the past two years, is gearing up for more. Michael Widmer, president of the Massachusetts Taxpayers Foundation, told The Boston Globe: “There’s no end to the bad news here. The state fiscal situation is already so dire that any additional bad news is magnified.”

    California has cut billions of dollars from its education system, including its renowned network of public colleges and universities. Many thousands of teachers have been let go. Budget officials travel the state with a glazed look in their eyes, having tried everything they can think of to balance the state budget. And still the deficits persist.

    In the first two months of this year, state and local governments across the U.S. cut 45,000 jobs. Additional layoffs are expected as states move ahead with their budgets for fiscal 2011. Increasingly these budgets, instead of helping people, are hurting them, undermining the quality of their lives, depriving them of educational opportunities, preventing them from accessing desperately needed medical care, and so on.

    The federal government has tried to help, but much more assistance is needed.

    These are especially tough times for young people. “What we’re seeing now in Arizona and potentially in New Jersey and other states spells long-term trouble for the nation’s children,” said Dr. Irwin Redlener, a pediatrician who is president of the Children’s Health Fund in New York and a professor at Columbia University’s Mailman School of Public Health.

    “We’re looking at all these cuts in human services — in health care, in education, in after-school programs, in juvenile justice. This all points to a very grim future for these children who seem to be taking the brunt of this financial crisis.”

    Dr. Redlener issued a warning nearly a year ago about the “frightening” toll the recession was taking on children. He told me last April, “We are seeing the emergence of what amounts to a ‘recession generation.’ ”

    The impact of the recession on everyone, of whatever age, is only made worse when states trying to balance their budgets focus too intently on cutting services as opposed to a mix of service cuts and revenue-raising measures.

    As Mr. Shure of the Center on Budget noted, “The cruel irony is that in a recession like this, the people’s needs go up at the same time that the states’ ability to meet those needs goes down.”

    Budget cuts also tend to weaken rather than strengthen a state’s economy, especially when they entail furloughs or layoffs. Government spending stimulates an economy in recession. And wise spending is an investment in everyone’s quality of life.

    All states have been rocked by the Great Recession. And most have tried to cope with a reasonable mix of budget cuts and tax increases, or other revenue-raising measures. Those that rely too heavily on cuts are making guaranteed investments in human misery.


    http://www.utro.ru/articles/2015/01/22/1230626.shtml

    Россияне перестают быть людьми в 8 лет
    Депутаты оценили морально-нравственные качества подрастающего поколения

    22 января, 12:41 | Аделаида СИГИДА

    Стратегия развития системы воспитания в РФ, вынесенная Минобразования на общественное обсуждение, стала темой пресс-конференции в "Парламентской газете". Первый заместитель председателя Комитета Государственной думы РФ по образованию Олег Смолин считает, что стратегия крайне необходима. В качестве доказательства депутат привел социальные исследования: "По данным Российской академии образования, в 1993 году 58% подростков отличались альтруистическим типом, были способны сорадоваться, сопереживать, помогать другим и так далее. По последним данным, таких всего 16%".

    Причем человеческий облик россияне теперь нередко теряют даже еще до школы. Так, "мальчики способны сопереживать до 8 лет, девочки сохраняют эту способность до 9 - 10 лет", сообщил депутат. "Способность сорадоваться мальчики имеют до 7 лет, девочки в школьном возрасте такой способностью не обладают. Я уже не говорю о том, что по данным МВД в России насчитывается 450 тысяч малолетних проституток. Но, как говорится, сам я не считал", - неожиданно признался депутат.

    Из всего этого следует, что России просто необходима стратегия воспитания. "Документ, как ведомственный, вполне приличный. Во всяком случае, он как документ вполне юридически отработан. Как документ вполне годен", - считает Смолин.

    Заместитель председателя комитета Государственной думы по образованию Виктор Шудегов оказался не согласен с коллегой. По его словам, документ является "сырым": "Если бы был принят хороший закон "Об Образовании", туда бы вошло все, и новый документ бы не понадобился. Он настолько расплывчатый. Одни термины, начиная от того, что такое гражданское общество, нация, человечество и так далее. Самое главное - не говорится, какие деньги и на какие цели будут выделяться".

    Затем Шудегов тоже обратился к социальным исследованиям. После событий в московской школе 263, когда ученик десятого класса расстрелял учителя, были проведены соцопросы на тему "Какие личностные качества наиболее характерны для современной молодежи?. "И респонденты ответили следующим образом: на первом месте (46%) - эгоизм. На втором - агрессивность (39%). Далее с большим отрывом идут честность (8%) и патриотизм (6,5%). Действительно, идет "расчеловечивание" нашего общества", - заявил депутат.

    Он вспомнил почему-то японского философа Фукуяму, предсказавшего появление недочеловеков. Затем депутаты обратились к Менделееву, который считал, что "обучение без воспитания - меч в руках сумасшедшего".

    Впрочем, успокаивает то, что у нас и образование плохонькое и меч из него никакой.

    Председатель Комиссии по безопасности Общественной платы РФ Антон Цветков предложил вернуть все лучшее из того, что было в советской системе образования: "Когда выходит неудачная компьютерная программа, лучше вернуться к предыдущей версии. То же самое - образование. Советская система образования являлась одной из лучших, если не самой лучшей, и многие страны брали с нас пример".

    По словам Цветкова, виноваты 1990-е гг., когда из школ решили убрать воспитание и оставить одно образование. "Это было катастрофой, которая привела к росту правонарушений", - констатировал член Общественной палаты. По его словам, семьи не могут сами справиться с воспитанием детей, так как вынуждены большую часть времени тратить на работу. В итоге воспитанием детей занимается в основном интернет, возмутился Цветков.