Převzato z http://www.darius.cz/dotyky.doc

Klíčová slova: haptika, haptická komunikace, neverbální komunikace, (tělesný, fyzický) dotyk, dotýkání, doteky, haptický hlad, ,klokaní péče', ,klokánkování', mazlení se, ,studený odchov', bezpečnostní bublina, intimní okruh, sociální inteligence, emocionální inteligence, deprivace, psychosociální zakrňování, psychofyzická retardace, neuroekologie, sociální prostředí, sociální kontakt, sociální izolace, láska,  jazyky lásky, atmosféra přijetí, láskyplné prostředí, pozornost, psychické zaměření, ODC–enzym, růstový kormon, masáž, míčkování, relaxační masáž, výchova hrou, škola hrou, neuroekologie, sociální psychologie, mozkové funkce, nervové spoje, mozkové spoje, synapse, zooterapie, canisterapie, hypoterapie

Moc dotyku
Smysl a problematika haptické komunikace se zaměřením na vývoj a výchovu dítěte (verze č. 4)

Úvod
Komunikace dotykem provází člověka po celý život a do poslední chvíli je pro něj velmi důležitým kontaktem s okolním světem. Největší význam má však od narození do ukončeného čtvrtého resp. pátého roku vývoje. V poslední době bylo mnoha psychology prokázáno, že pro rozvoj dítěte jsou stejně důležité zděděné (vrozené) dispozice včetně jejich genetického základu jako i rysy získané v prvních letech života, které se prostřednictvím různých komunikačních kanálů přenášejí z rodičů, vychovatelů, ošetřovatelů, vrstevníků a  okolního prostředí na dítě.  Kvalita a kvantita komunikace a získávaní různých dovedností mají očividný vliv přímo na vývoj mozkových struktur a jejich funkcí.

Pomocí cvičení a komunikace je možné rozvíjet mnoho schopností. Ukazuje se však, že komunikační kanály vyžadují zejména v dětství alespoň určitou míru zatížení, aby nedošlo k deprivaci a jejím  neblahým následkům na rozvoj mozku a různých základních schopností potřebných pro šťastnýa úspěšný  život nebo alespoň pro schopnost uspokojivě se vyrovnat s běžnými životními nároky. Jedním z velkých nedostatků (se závažnými následky), kterým trpí již mnoho desítek let většina českých a slovenských dětí, je nedostatek doteků, ať již doteků láskyplných, či jen doteků v rámci her, hygieny, relaxace, péče o zdraví a dalšího běžného kontaktu se svými rodiči, ošetřovateli, pedagogy a vrstevníky.

V posledních letech se nezávisle na sobě věnovalo více českých i zahraničních odborníků tomuto problému haptické komunikace, čili komunikace dotykem, jako i otázce nedostatku láskyplnosti v komunikaci, která s prvním tématem úzce souvisí.  Tento souběh aktivit v této oblasti není jistě jen náhodou, ale upozorňuje nás na význam těchto otázek a možná i ohrožení důležitého místa v mezilidských vztazích. Předkládám proto vlastní úvahu doplněnou v příloze o některé důležité studie a články jiných autorů. Přestože svou studii nepovažuji za dokončenou, publikuji ji s ohledem na naléhavost tématu. Nakonec – věřím, že mnohým odborníkům i rodičům není nutné sdělit každý detail i poznatek a že mnohé si již budou na základě řečeného  umět domyslet sami.

Co je to haptika a "jazyky lásky"

Neverbální komunikace je zpravidla součástí komunikace verbální. Při neverbální komunikaci jde o sdělování:

Zkoumání haptické komunikace a komunikace vůbec v oblasti vývoje a výuky lidského jedince nás vždy také nutně přivádí k otázce emocionálního a morálního obsahu komunikace. Ukazuje se totiž, že zejména komunikace doprovázená ušlechtilým jasným záměrem, tvůrčí vizí a soustředěnou pozorností na straně jedné a citem lásky na straně druhé má na lidské dítě výraznější pozitivní účinek, a to přes to, že i naplnění vnějších atributů (forem) komunikace může přinést pozitivní výsledky a zabránit následkům deprivace.

Chapman rozvíjí svoji koncepci pěti hlavních oblastí láskyplné komunikace. Těmito – z hlediska výchovy dětí – budujícími "jazyky lásky"  jsou dle něj fyzický kontakt, slova ujišťování, pozornost, dárky a skutky. Při zkoumání vlivu komunikace na vývoj dítěte nesmíme tento důležitý potenciální aspekt (láskyplnost) přehlížet, ale mel by se stát jednou z bází integrace našich poznatků (vedle tvůrčího přístupu v vývoji jedince a neuropsychického vlivu komunikace).

Mnozí ,konstruktéři' a ideologové nového člověka razili v minulosti a razí i dnes heslo, že pokrok spočívá v přetavování ,nízkých pudů' v člověku ve vyšší hodnoty a v neustálé snaze regulovat svůj přirozený základ. Zapomínají však většinou dodat, že pokrok sice může z naší biologické základny vycházet, ale v žádném případě nesmí jít proti ní.

Naši biologičtí předkové trávili většinu života lelkováním na bohaté salátové míse tropického pralesa a v těsné blízkosti svých nejbližších a jejich štěstí a smysl existence vycházely ze života tváří v tvář svým druhům a celé živé přírodě.  Pokud tohoto přírodního člověka v sobě zahubíme a dále se od něj budeme  a přírody budeme vzdalovat, zahubíme lidství jako takové a s ním i nezadatelný nárok na své lidské štěstí včetně svého duševního a duchovního růstu. Jsme mnohem více opičkami toužícími vybírat si navzájem své lupy než dělníky, rolníky, vynálezci a manažery.  Kdo se s tím smíří, udělá důležitý krok ke štěstí sebe i své rodiny a nakonec i ke svému skutečnému růstu.

Vliv (psycho)sociálního prostředí

Neuroekologie a sociální psychologie, to jsou příklady věd, které se zabývají vlivem sociálního prostředí a sociálního kontaktu na kvalitu a rozvoj funkcí jedince, a to zejména v období vývoje, růstu a dospívání.

Téměř každý, kdo  zahlédne inkubátor s dítětem, instinktivně cítí, že těm dětem bez dotyku s matčiným tělem musí něco závažného, důležitého a v podstazě nenahraditelného pro jejich vývoj chybět.  Někdy si při televizních záběrech dětí v inkubátorech vzpomnu na ty tisíce lidových léčitelů, kteří jen na základě životní praxe a citu, většinou na sobě zcela nezávisle, léčili člověka dotekem a často radili i rodičům nemocného dítěte, aby se nezdráhali použít svého doteku k léčbě nebo alespoň uklidňující masáži dítěte, navzdory oficiální vědě, která zjevně rozluštila jen část blahodárného vlivu kterým může lidský dotek působit na zdravé a nemocné, ale zejména na malé, vyvíjející se děti.  Nikdy jsem nechápal, proč se mnozí lékaři, vychovatelé, zdravotní sestry i sami rodičové tak často dobrovolně vzdávají prostředku tak neškodného, dobrotivého a žádoucího, jakým je lidský dotek ve svých tisícerých obměnách od relaxační masáže až po desítky forem reflexní terapie.. Dnes již existují nemocnice, ve kterých personál umí zabezpečit kontakt matky s dítětem v inkubátoru (a ve kterých si uvědomují obtížnou nahraditelnost takového kontaktu., nemocnice, kde pochopili, že jemná, dobrotivá relaxační masáž je i pro těžce nemocného starého člověka často tou nejúčinnější medicínou.   Dnes již existují dětské domovy a náhradní rodiny, které si uvědomují doslova budující vliv láskyplného dotyku na dětskou psychiku. S úctou vzpomínám i na tvůrce české safari ve Dvoře Králové R. Wagnera a jeho emotivní a přesvědčivé vyprávění, ve kterém dnešním citově chudým maminkám (akceptujícím téměř bezkontaktní výchovu a i s dítětem u prsu myslícím spíše na falešnou společenskou prestiž a ,kariéru' než na vlastní rodinu) dával za příklad gorilí matky, které jsou dlouhou dobu v těsném kontaktu se svým mládětem a dokud se neosamostatní, drží je neustále ve svém náručí. Také mladí šimpanzi jsou nedostatkem tělesného kontaktu se svými rodiči a později i vrstevníky stresováni a následkem bezkontaktní výchovy se vyvinou v neurotické, deprivované, snadno stresovatelné a v sociální oblasti neplnohodnotné jedince. To je vidět např. u jedinců, kteří přišli o svou matku. Lidská kultura může nad biologickou základnou člověka postavit nádherné stavby, ale bude stát na hliněných nohou, pokud při tom půjde PROTI těmto přirozeným základům, které jsme zdědili po svých polozvířecích předcích. Nad svůj biologický základ se za každou cenu nepovyšujme, je zdrojem síly a zejména naší ekobiologické i psychosociální stability a pouze v harmonii s ním bude naše kultura udržitelná (perspektivní), harmonická a efektivní.

Nedávno čínští výzkumníci zjistili, že děti v inkubátoru, které mají častější tělesný kontakt s matkou nebo ošetřovatelem, se lépe vyvíjejí a lépe se zbavují svých zdravotních problémů (a tak znovu za jásotu médií a veřejnosti objevili Ameriku). Každý inkubátor by měl mít otvor, skrze který by matka mohla být alespoň rukou v  tenké (nejlépe bavlněné*) rukavici v kontaktu se svým dítětem. Určitý vliv  na dítě v inkubátoru má i reprodukce úderů matčina srdce, které mu připomíná bezpečné prostředí matčina těla v čase před narozením. Rytmus srdce nebo šumění podobné šumění krve v cévách matčina těla a vůbec šum šířící se vodním prostředím působí uklidňujícím dojmem i na dopělého  člověka. Hlasitá rytmická hudba je svým způsobem také dotekem. Nepochybně i v tom spočívá pro mladé lidi přitažlivost hlasité diskotékové hudby, která s jejich těly pořádně "zatřese". Zejména rytmická hudba stojí na hranici komunikace sluchem a dotykem a její haptický účinek je možné znásobit tancem, tleskáním, podupáváním v rytmu, tancem v kontaktu s partnerem či se skupinou (např. v kruhu) nebo v kontaktu s hudebním nástrojem (jako posluchač či hudebník) či s polochami a objekty, které hudební nástroj či reprosoustava rozeznívá.

Dokonce i poslech zvuku matčina srdce a šum podobný šumu proudící krve, hlasům a dalším zvukům (nejlépe vnímaným/snímaným skrze vodní prostředí) může podle jiných, starších evropských  výzkumů navodit pocit relaxace a zlepšit zdravotní stav těchto dětí, ale může pozitivně účinkovat i na starší dětí nebo dospělé. Účinné jsou i šumy podobné, jako šumění stromů, šumění vodopádu či vody napouštěné do vany a někdy i třeba hučení plynového bojleru v koupelně.

Zásadu, kterou se občas snaží prosazovat české i slovenské matky – "jen nezvykejte děcko na ruce" – je třeba označit za zásadu pomýlenou a alibistickou, umožňující matce vyzout se ze svých přirozenýxh povinností a současně potlačit hlas svého svědomí, za zásadu, jejíž důsledky pro vývoj dítěte mohou být značné. Soustavným odkládáním dítěte se matka dobrovolně vzdává blahodárného proudu pozitivních impulzů s negativními důsledky pro její psychický stav, sociální a emocionální inteligenci a dokonce i pro samotný intelekt. Žena – spisovatelka či architektka pracující nebo dokonce žijící odděleně od svých rodičů, partnera či dokonce dítěte má sice více času na práci, ale její inspirace se může blížit nule a její práce zpravidla nedosahuje nejvyšších kvalit.

Nedostatek pozornosti, kterou věnujeme dítěti, může brzdit nejen jeho psychický vývoj a vývoj CNS, ale například i jeho fyzický růst.  Dítě pociťuje nedostatek pozornosti ve smyslu psychického zaměření rodičů a ošetřovatelů na svou osobu ve formě deficitu zrakového, hlasového/zvukového a tělesného kontaktu.  Již kvantitativní (signální) charakteristiky komunikace v rámci těchto kanálů mohou dítěti nést/znamenat rozhodující informaci o ,láskyplné' emocionálně, intelektuálně a psychosociálně formující "zaměřené pozornosti".

Psychosociální zakrňování, psychofyzická retardace, jako následky deprivace

Na krysách byly v zahraničí učiněny jednoznačné důkazy o vlivu dotyku na vývoj mláďat odstavených od rodičů. Krysy, které byly určitou dobu během svého vývoje pravidelně pevně masírovány měly mnohem rozvinutější mozkovou kůru a byly později nejen inteligentnější, ale měly i lepší psychosociální dispozice pro přežití a život ve skupině.

Byl to výzkumník Saul Schanberk z Dukeovy univerzity, který experimentoval s krysími mláďaty odloučenými od matek.

Zjistil  úbytek ODC-enzymu a růstového hormonu, důležitých pro růst a vývoj. Nedostatkem stimulace/zájmu je zřejmě postižena oblast hypotalamu, která kontroluje tvorbu hormonů a enzymů důležiutých pro vývoj.

První skupina pozorovaných od rodičů odstavených mláďat měla dostatek potravy, tekutin, světla i tepla, avšak byla ponechána bez vnějšího dotyku.

Druhá skupina byla navíc stimulována plochým širším štětcem v určitém rytmu a pod určitým tlakem. (Je třeba zkrátka trochu přitlačit, aby organizmus jasně identifikoval ,cílevědomý dotyk/zájem'.) Posléze byl zjištěn výrazný rozdíl v hladině hormonů, v sociální adaptaci, ve schopnosti snášet stres, v růstu, tělesném vývoji, a dokonce i v rozvoji mozkových struktur (např. rozdíl v počtu neuronů, menší hustota synapsí, menší zvrásněnost mozkové kůry) u intaktních mláďat.

Kdybychom chtěli uplatnit nějakou adekvátní pomůcku na děti (tedy lidská mláďata), asi bychom použili spíše míček (masážní techniky zvané míčkování) nebo váleček s měkkým povrchem (podobný válečku na nanášení barvy). Nejlepším a nejcitlivějším nástrojem pro stimulaci lidského těla je ovšem lidská ruka, takže především je třeba se zbavit na všech úrovních péče o dítě různých předsudků a je třeba dětem dopřát mnohem častějšího tělesného kontaktu se svými rodiči, pěstouny, vychovateli, ošetřovateli a zdravotníky
než tomu bylo dosud. Velký potenciální přínos haptické komunikace pro člověka během jeho dětství, ale ztejména během ranného vývoje (do 4 až 5 let života) nelze ničím nahradit.

S jistotou můžeme předpokládat a zkušenosti z výchovné praxe to potvrzují, že stejně devastující účinek intaktní a citově chudé výchovy (zejména v prvních 4 až 5 letech života) se projeví i u člověka. Již dlouho profesionální vychovatelé, lékaři a vědci konstatují negativní dopady výchovy bez bohatých emocionálních a dalších psychosociálních vazeb a komunikace, výchově označované hanlivě jako ,studený odchov'. Haptická komunikace je při tom jedním z nejdůležitějších prostředků pro vytvoření zdravého psychosociálního prostředí, pro uspokojení psychických a psychosociálních nároků potřebné pro zabránění psychické deprivace, pro zdárný vývoj a výchovu.

" Odborně začala být problematika psychické deprivace zkoumána v polovině 19. století. Do té doby existovaly popisy jednotlivých případů dětí extrémně deprivovaných, většinou sociálně izolovaných nebo odchovaných zvířaty. Termín ,deprivovaný' nebyl ještě užíván, děti se označovaly jako .vlčí', ,zdivočelé' atd.

Jak tedy můžeme psychickou deprivaci definovat? Podle Langmeiera a Matějčka je to stav, který vzniká, jestliže člověk nemá uspokojovány základní psychické (resp. komunikační) potřeby v dostačující míře a po dosti dlouhou dobu.

Psychické potřeby bychom mohli vymezovat tak, že by jich bylo velmi mnoho; někdy se naopak zužují na mateřskou lásku, což je však zjednodušení celé hierarchie psychických potřeb. Velmi přehledné dělení předložili ve své knize Psychická deprivace v dětství výše zmínění autoři. Dělí je do čtyř úrovní, které se ovšem ve vývoji jedince i v každé aktuální situaci vzájemně prolínají. Psychické potřeby trvají po celý život, mění se jejich intenzita a způsob uspokojování. Zde si je stručně vymezíme, a to hlavně se zaměřením na děti.
V první úrovni jde o potřebu přívodu podnětů v přiměřené míře a variabilitě - dítě potřebuje být podněcováno, stimulováno v oblasti zrakové, sluchové, hmatové atd. Potřebuje kolem sebe nejen různé hračky, pěkné prostředí, ale i lidi, kteří se s ním mazlí, usmívají se na ně. Všechny tyto podněty působí kladně na jeho celkový vývoj - jejich nedostatek nebo jednostrannost vývoj naopak narušují a zpomalují.
Potřeby ve druhé úrovni navazují na předchozí. Dítě potřebuje mít kolem sebe smysluplný svět, tj. určitou stálost věcného a sociálního prostředí, které dítě prostřednictvím matky poznává a orientuje se v něm. Již v kojeneckém věku projevují děti radost, když objeví ve svém prostředí nějaký řád, nějakou pravidelnost a mohou je ovlivnit vlastní činností. Dítě se aktivně ,zmocňuje světa' a úspěchy je podněcují k dalším aktivitám. Změny prostředí věcného a hlavně sociálního, např. při přechodu z jednoho ústavního prostředí do druhého, dítě traumatizují, protože ztrácí vše, co už chápalo. Jeho vývoj se může přechodně i vrátit na nižší úroveň - je to tzv. přechodný regres.
Třetí úroveň potřeb zahrnuje citové, emoční potřeby. Je to především potřeba trvalého kladného vztahu k mateřské osobě (nemusí to být biologická matka), dále potřeba kladného opětovaného vztahu k dalším členům rodiny, později vrstevníkům, což vystupuje do popředí zvláště ve školním věku a v pubertě. Dále je to potřeba důvěrných vztahů mezi chlapci a dívkami, potřeba životního partnera a u většiny lidí opět potřeba mít děti.
Čtvrtá, tj. sociální, úroveň úzce souvisí s citovou. Dítě si v interakci s okolím postupně uvědomuje své ,já', vytváří si své sebevědomí, sebepojetí, svou identitu, což se dotváří ve věku dospívání. Každý má potřebu být přijímán a někam patřit - do rodiny, do skupiny kamarádů, do pracovního, zájmového, duchovního a dalších společenství - a mít tam alespoň přijatelnou roli a pozici.
Konečně je tu velmi důležitá potřeba sdílet s někým společnou otevřenou budoucnost. Tuto společnou budoucnost má dítě právě v rodině. Nemůže ji mít v ústavní výchově, kde negativně prožívá nejistotu, zda a kdy se vrátí do své původní rodiny. Je to potřeba tak důležitá, že bývá někdy uváděna samostatně, jako pátá úroveň.
Všechny tyto potřeby nemohou být dítěti uspokojovány ani v sebelépe vedeném dětském domově, ovšem ani v mnohých rodinách, v nichž rodiče své děti zanedbávají, ubližují jim, ponižují je nebo dokonce týrají." (Psychická deprivace dětí, Zdroj: Osvojení a pěstounská péče, nakladatelství Portál http://www.doktorka.cz/run/redsys/deti/r-art.asp?id=1442 )

Dnes je však již známo, že určitou část škod způsobených např. ranným odloučením od rodičů, resp. intaktní  výchovou v ústavech lze přeci jen napravit.  U některých dětí umístěných posléze do milující rodiny vyskočil náhle roční přírůstek na 17 cm, zatímco běžný přírůstek ve stejném období růstu činí u "odložených" dětí jen 4 cm/rok.

Činnost a kvalitu mozku tedy často ovlivňuje sociální chování, sociální (socializující) vliv prostředi a sociální interakce s ním.

Africké rybky Cychlidy daly vědcům při pokusech výsledky shodné s touto teorií. Jen samečci, kteří pociťovali dostatek podnětů svého okolí, se vyvinuli v plnohodnotné, plodné jedince. Russel Fernard ze Stanfordské univerzity zkoumal  jak okolní společenství ovlivňuje schopnosti jedince. Vlivem různé míry a kvality podnětů okolí jedni samečci získali i výraznější zbarvení,  projevila se u nich větší fyziologická příprava na roli dominantního jedince ochotného pronásledovat neplnohodnotné samce a plný rozvoj pohlavních funkcí, zatímco u ostatních tento vývoj zakrněl. Když u tak jednoduchých organizmů mají různé podněty okolí tak zásadní vliv na vývoj jedince, můžeme předpokládat, že význam těchto podnětů u organizmu vyšších může být stějně závažný a v některých oblastech vývoje i závažnější. U člověka a některých druhů opic bylo také pozorováno, že přítomnost dominantního samce (osoby mužského pohlaví) ve skupině (např. dominantního agresivního otce v rodině) může vést až k pozastavení pohlavního vývoje u jiných samců (osob mužského pohlaví) a k jejich neplodnosti. Takovou poruchu pan není nutné brát tragicky, pochopí-li postižený, že jde o přirozené rozdělení rolí ve skupině. Jde jen o to, aby svou roli přijal a rozvinul ji tvůrčím a sobě i okolí užitečným způsobem.

Významným formujícím faktorem (v pozitivním i negativním smyslu) sociálního okolí u lidí a savců vůbec je právě dotyk. Zlobící (nebo nedostatečnou submisivitu projevující) štěne matka vytahá za kůži na krku nebo blokuje jeho pohyb tím, že jej otevřenou tlamou tlačí v oblasti krku k zemi. Podobně se chovají psi i při boji o vůdčí pozici ve smečce, aniž by šlo o nějaký smrtelně vážný boj, při kterém by nutně muselo docházet ke zraněním. (Takto se boj vystupňuje jen za výjimečných okolností, např. když do hry vstupuje žárlivost na svého lidského pána apod. Psi jsou také proti kousancům a škrábancům do značné míry chráněni srstí.) Lvice dokonce někdy  rozdává svým mláďatům výchovné štulce. Mládě se  drcnutím matčiny tlapy někdy i převalí, ale je zjevné, že nešlo o bolestivý, ale spíše pozitivní a ,dobře míněný' výchovný zákrok.

Mnohá zvířata, zejména savci jsou žijícími příklady používání pozitivních dotyků. Očichávání partnera, olizování mláďat či partnera, dotyky při hrách; člověk při pozorování skupin zvířat někdy pochybuje, zda se vývoj člověka směřující k jeho odpřírodnění ubírá správným směrem, člověk neschopný bohaté škály doteků působí v porovnání s mnoha zvířecími druhy jako příklad citové, sociální a emocionální idiocie, a to zejména v oblasti komunikace dotykem.

Absence dotyku, rozbití základních vztahů tlupy a rodu narušuje vážným způsobem psychosociální potenciál jedince i společnosti. Nejprve na člověka nemají čas rodiče, pak učitelé ve školce, a ve škole si už musí hrát na seriózního žáka, jehož individuální nároky jsou celku na obtíž. Výsledkem jsou zakomplexovaní jedinci se sklonem k neurózám a psychózám, člověk, jemuž vyhovuje dril, ale jemuž je cizí být tvůrčím, sociálně a citově citlivým, bohatým. Jsou mezi nimi sociální a emocionální idioti, kteří budo mít problém budovat si a udržet vztah ke svému partnerovi i vlastním dětem a kteří své rodiče bez mrknutí oka pošlou do domova důchodců.

Co dělat?

Na různých stupních řízení škol, ve zdravotnictví a mateřských centrech si někteří odborníci tento problém začínají uvědomovat a situace se pomalu mění. Jsou například školky, kde razí heslo: Alespoň jedno pohlazení a polibek denně. Jde ale želbohu často jen o heslo a ve skutečnosti není kontakt s dětmi promyšlen tak, aby alespoň nějaké symbolické minimum individuální pozornosti a tělesného kontaktu bylo dodrženo. Dítě potřebuje během dopoledne minimálně 2x 5 minut minut (spíše však vícekrát denně)  úzký citový, ale spíše doslova tělesný kontak se svým vychovatelem, sourozencem či dětmi s kolektivu. Navíc potřebuje každou hodinu alespoň jednou soustředěný individuální kontakt: aby si mohlo promluvit o svých záměrech, položit individuální dotazy, realizovat individuální nápady atd. Každy rodič by si měl (až do konce 5. roku života dítěte) již ráno po probuzení se svým dítětem v posteli popovídat, pomazlit se s ním, případně mu přečíst či povyprávět nějaký příběh, aby dítě odcházelo do školy či školky klidné a sebejísté s podvědomým pocitem rodičovské opory a zázemí. (Ráno  také neřešíme žádné konfliktní situace.) Během pobytu ve školce by měl v průběhu dopoledne následovat alespoň dvojí tělesný kontakt (např. relaxační masáž, pomazlení se.  Zejména u dětí do dvou let má význam spíše kontakt intenzivnější než lehčí (např. masáž), těsnější než s odstupem (např. objetí, nošení dítěte ve vaku) a delší než jen letmý. Výrazně lepší výsledky přináší také kontakt holého těla na tělo či končetin na holé tělo, Pokud i starší dítě vyžaduje kontakt na holé tělo (a chce například hladit tatínka či maminku po břichu, prsou a zádech), není obecně důvod mu to zakazovat.  Naopak je vhodné dítě poprosit o ,pomoc' když se rodiče navzájem masírují, natírají se krémem na opalování apod. Přirozených tělesných kontaktů mezi rodiči a dětmi je tak málo, že je třeba hledat různé záminky pro jejich doplnění. Jaké jsou možnosti tělesného kontaktu s dětmi?


Zejména zaměstnané matky by se měly po probuzení pomazlit s dítětem, resp. pohrát si s ním na lůžku nějaké kontaktní hry. (obvykle pod dobu 15 až 60 minut)  Po příchodu z práce a krátké relaxaci by se matky neměly hned vrhat na úklid a další domácí povinnosti, ale opět se alespoň 30 minut věnovat intenzivně svému dítěti, třeba i tak, že s ním budou nějakou nepříliš pasivní formou odpočívat

Otcové by se měli snažit v maximální míře svým dětem přiblížit, aby mohli matku kdykoliv zastoupit a i paralelně se na výchově (včetně výchovy a komunikace dotykem) podílet). Příliš mnoho otců se dnes příliš záhy odcizuje svým dětem, čím sebe i je připravuje o mnoho pozitivních podnětů, a (často významně) omezují sebe i své dítě v duchovním a duševním růstu.. Dítě (a jeho vyvíjejíci se mysl a duše) často pozná, hraje-li si s ním rodič s láskou nebo jen chladně, z povinnosti.

Pro rodiče i děti je výhodné nošení dítěte v nosiči na břichu či zádech. Počet času stráveného v kontaktu s dítětem se znásobí.

Kontaktní výchova dětí a problémy se ,strážci mravnosti'

V dnešní době jsou často různé formy a případy dotyku zneužívány proti učitelům, rodičům a vychovatelům, kteří jsou mnohdy  kriminalizování, neprávem obviňováni ze zneužívání dětí, z různých úchylek, přestože jsou citově, sociálně a inmtelektuálně zralí, vyspělí, a  k dětem ani v nejmenším potřebu nějakého sexuálního kontaktu necítí. Pravda je taková, že mnohdy ani velmi láskyplný dotyk nemusí (a u drtivé většiny rodičů a vychovatelů ani nemá) s pohlavním zneužíváním a nějakým odlišným sexuálním cítěním nic společného, a to přes to, že ostrá hranice mezi sexuálním a asexuálním dotykem v přírodě (a tedy i v lidských vztazích a komunikaci) neexistuje.  V televizi jsme nedávno viděli burcující případ, kdy jakýsi fond na ochranu ohrožených dětí nechal skrytou kamerou snímat otce, kterému byly po dlouhém odloučení vráceny do výchovy dětí a ten byl posléze na základě svých láskyplných projevů ke svým vlastním dětem obviněn z ohrožování jejich mravní výchovy a nevím čeho ještě.  Myslím, že by neodborníci, kteří zaujímají význačná politická a řídící místa, neměli hysterizovat veřejnost podobnými kampaněmi proti citovým projevům. včetně doteku mezi dospělými a dětmi či mezi dospělými navzájem.

Myslím, že rozhodujícím prvkem, který odlišuje pozitivní kontaktní výchovu od zneužívání je subjektivní úmysl a pocit vychovatele. A ty mají nevýhodu, že v podstatě nejsou objektivizovatelné. Málokdy můžeme dospělému dokázat, že se dítěte dotýkal s bočním, zvráceným či negativním úmyslem. Nepodléhejme pomluvám a předsudkům, pokud nejsou nezvratné důkazy. Tam, kde jsou děti šťastné a veselé, o zneužívání většinou nejde. Mnohem častěji než citově založení lidé, kteří neváhají dítě pohladit se na dětech proviňují citově chudí, přísní či hysteričtí vychovatelé a vychovatelky, kteří se žádného dítěte nikdy ani nedotkli a jejichž svěřenci jsou díky nezdravé atmosféře a absenci citu a plnohodnotné komunikace stresováni, deprivováni a ve svém citovém a sociálním vývoji poškozeni.

Problém určité potenciálně vždy přítomné dvojznačnosti dotyku stoupá v čase, kdy dítě vstupuje do puberty. Znám osvícené tatínky, kteří ještě třináctileté dcery berou u televize na kolena, dokáží je občas políbit či pohladit po vlasech a své pocity dokáží udržet ve správných mezích. Je to jistě někdy těžké, protože třináctileté dívky většinou již podvědomě i vědomě své tatínky,  strýčky a jiné mužské vychovatele provokují a vlastně (více či méně neúmyslně) svádějí, i když je to spíše na úrovni nějaké hry, při které se dívky učí ovládat své reakce a komunikovat a připravují se tak na dobu svého plného sexuálního života se sexuálními partnery. Slovy ruského klasika, dospívající dívky jsou schopny se zamilovat "do všeho, co je po ruce", a u chlapců zřejmě není tato schopnost o mnoho pozadu.

Zda je mezi vychovatelem a dítětem rozumná  hranice dělící pozitivně působící komunikaci dotykem od zneužívání či nepříjemné a škodlivé narušování ,bezpečnostní bubliny', záleží ovšem nejen na pocitech, a vůli vychovatele, ale i dítěte, a pokud vidíme na nezletilých náznak nevole nebo pohlavního vzrušení, raději komunikaci modifikujeme nebo přerušíme. Ale ani dospívajícímu dítěti bychom neměli odepírat alespoň letmé pohlazení či polibek na tvář, je to důležité zejména v rodinách, kde jsou i menší děti a pubescent by mohl vnímat určitou křivdu, když vidí rodiče komunikovat dotekem a s láskou jen s mladším sourozencem. ,Nejbezpečnější' v tomto směru jsou obecně různé kontaktní sportovní a společenské hry, zejména hrají–li se ve skupině.

Dospívající dítě jistěže začíná toužit více po dotyku potenciálního sexuálního partnera než po rodičovském objetí, přichází však vždy chvíle, kdy své rodiče a jejich tělesnou blízkost potřebuje možná ještě více než dříve. Biskup tajné církve Frydolín Zahradník při svých vzpomínkách na léta věznění vzpomínal v televizním dokumentu na skutečnost, že i ti největší mladí ,frajeří'  ve vězení měli chvíli, kdy potřebovali jeho ,otcovské' láskyplné požehnání a pohlazení.

Vychovatel či rodič musí samozřejmě respektovat subjektivní a časově proměnnou ochotu dítěte k haptické komunikaci. Jde zejména o dodržení zásady nepřekračovat ubytečně intimní okruh (bezpečnostní bublinu) subjektivního pocitu bezpečí, který se liší podle dítěte i situace.  Pokud například dítě jí, velikost intimního okruhu roste a obtěžovat je může i nevyžádané přidávání polévky do talíře či nabídnutí si ovoce z jeho misky.

Někdy padne bariéra intimního okruhu po nekolika minutách komunikace, jindy ani po týdnech společně tráveného času. Tuto individuální charakteristiku musí vychovatel respektovat a naučit se jí vnímat.

V rodinách příliš temperamentních otců (a různých strýčků), kteří nejsou dostatečně sociálně, psychosociálně, kulturně a inteligenčně na výši nebo jsou duševně málo vyrovnaní  je někdy přeci jen lépe jejich tělesné kontakty s dospívajícími  dívkami přerušit, pokud není možné jejich komunikaci dostatečně kontrolovat. Nesmíme si nalhávat, že nebezpečí pohlavního zneužívání dospívajících dívek (a to i příslušníky vlastní rodiny či blízkými vychovateli) neexistuje. Naopak je smutným faktem, že velké procento dívek se (i když v různé míře) stane objektem takového pohlavního zneužití. Člověk je biologicky primátem a pro nám nejbližší primáty (šimpanze) je typická jak polygamie, tak incest.  To však neznamená, že bychom měli měli v rámci zachování mravnosti například otce a další rodinné příslušníky mužského pohlaví zcela vylučovat z okolí (a výchovy) nedospělých dívek, byť se z hlediska jejich mravní výchovy neukázali být zcela ,bezpečnýmí' – jen je třeba vždy zvolit přiměřenou formu. Není nutno z výchovného procesu vylučovat ani osoby (většinou jde o muže), jejichž sexuální cítění je přeci jen poněkud odlišné a k dětem cítí někdy i za běžných podmínek zvládnutelnou  nevýraznou (fuzzy) sexuální touhu. Tito lidé mohou být velmi dobrými vychovateli a  v kolektivech s více vedoucími prakticky neexistuje prostor, kde by se jejich sexuální odlišnost mohla negativně projevit. Konfrontovat je bez vážných důvodů s jejich ,problémem' je často neužitečné a z lidského hlediska pochybné, pokud při takové konfrontaci ztratí svou tvář a okolí se na ně bezdůvodně bude dívat jako na vyvrhele. Problém pohlavního zneužívání je problém poměrně rozšířený a společensky závažný. Problem deprivace z nedostatku haptické (a jiné, zejména láskyplné) komunikace je však doslova masový a společensky o to závažnější, že se dotýká samotné podstaty psychického vývoje dítěte.

Těžko se vyvarujeme problémů. když si jejich reálnost a pravděpodobnost vůbec nepřipustíme. Přehnaná opatrnost a předsudky však dokáží napáchat mnohem více zlého než dobrého.

Pokud ovšem pošleme svou dceru  v dívčím sboru plně pohlavně vyvinutých 13 až 15–letých dívek se sbormistrem, který je nepříbuzným mužem v nejlepších letech a nejlepším rozvoji sexuálních sil, na zájezd bez dalšího dozoru, můžeme si následky takového experimentování přičíst jen sami sobě, protože jsme hrubě podcenili ty mocné přírodní síly, které mají za cíl udržení lidského rodu.

Sexuální harašení a tělesné doteky na pracovišti

Zhoubný americký trend označovaný jako hnutí proti sexual harrashment nastropil nepochybně v mezilidských vztazích mnohem více škody než užitku. I bez tohoto trendu se cítí být mnohé ženy díky špatné výchově, nesprávně chápané emancipaci a úzkoprsé (,křesťanské') tradici ,dobrých mravů' natolik povýšeny nad jakýkoliv přirozený tělesný kontakt se svými kolegy, natolik v sobě popírají svůj biologický základ, že svou ztrnulou pózou narušují možnost uplatnění a vývoje zdravých psychosociálních vazeb v kolektivu a spoluvytvářejí často doslova patologickou atmosféru na pracovišti vedoucí k pomluvám, závisti, intrikám či dokonce soudním žalobám.

Lékaři, léčitelé a pedagogičtí pracovníci dnes zejména v USA, ale mnohde i u nás, žijí pod tlakem hrozícího obvinění z eroticky zabarvených doteků a vůbec toho, co se u nás po zásluze ironicky nazývá sexuálním harašením. Je třeba říci, že obecně působí nesrovnatelně větší společenské škody intaktní výchova a odcizené a chladné vztahy na pracovišti, než riziko, že někdy nějaký dotek mezi pedagogem a dítětem, šéfem a sekretářkou, lékařem a pacientkou bude "na hranici" nebo snad ojediněle i za ní. Lékař, který se zdráhá konejšivého, upokojujícího, přátelského dotyku u trpícího člověka s rakovinou, u těhotenstvím zcitlivěné matky nebo dítěte v nemocnici, je jen polovičním lékařem. Pouze při hrubém opakovaném a jednoznačně prokázaném porušení etiky doteku bych u těchto profesí souhlasil s nějakým postihem. Je třeba dát těmto profesím plnou důvěru, že svého práva doteku nezneužijí a že je budou používat citlivě. A velkou, velkou toleranci je třeba projevit i v případech, kdy u těchto profesí k nějakým mírnějším formám zneužití dojde, a to zejména pokud jde o kontakt s dospělými, resp. dospívajícími. Chtít například po psychiatrovi, aby odolal všem psychicky nevyrovnaným ženám, které se u něj léčí a které mají často neuspokojující rodinný život a extrémní sexuální apetit, je podle mého názoru skoro nereálným požadavkem. I psychiatr je jen člověkem.

Citlivé použití haptické komunikace tedy znamená
1) respektovat tzv. intimní zónu. Znamená to, že si uvědomíme, že každý člověk má kolem sebe určitou pomyslnou hranici, jejíž překročení může působit nepříjemné pocity či citovou (morální) újmu. Tato hranice se navíc liší u jednotlivých lidí, ale i pro různé situace (jídlo, hra), prostředí, různou délku ,sesnámení se' s blížící se nebo dotýkající se osobou, různý způsob a rychlost přiblížení se a pro různé kategorie osob, které se pozorované/vnímající osoby (objektu/subjektu) dotýkají či se k jeho intimní hranici přibližují (rodič, učitel, lékař, kamarád, partner aj.)  Přátelské poplácání či pohlazení, kterého si jeden ani nevšimne mohou u druhého vyvolat předsudky, údiv a nepříjemné pocity. Někdy záleží také na přítomnosti dalších (tzv. referenčních) osob.
         Důležitou pomůckou je také znalost erotogeních zón, jimž je lépe se preventivně vyhýbat. Určitá potíž je v tom, že pro určitý objekt/subjekt může být obecně nebo za určitých okolností erotogenní zónou téměř každá část těla. Hýždě, rty, pohlavní orgány, ženská prsa (zejména v oblasti dvorců a bradavek); vysokou citlivost však mají i prsty a dlaně, významným centrem pro vnímání pohlavních sympatií je často i oblast zátylku či učních boltců. Je třeba vědět, že celková hladina vzrušivosti se u různých jedinců liší a že značně individuální může být i umístění erotogenních zón. Ale např. rodičovské poplácání dítěte po zadečku, rodičovský polibek na tvář  apod. nejsou obecně chápány a vnímány eroticky.

 Je také dobré znát tzv. erotogenní zóny, aby tělesný kontakt nebyl příliš eroticky zabarvený tam, kde to není vhodné. Mimo pohlavních orgánů a jejich okolí se obvykle řadí mezi tyto zóny i rty, uši, hýždě, zejména ženská prsa a prsní bradavky.

2) Respektovat dané okolnosti (věk, situaci, prostředí, citlivost apod.)
3) Tam, kde je dotyk ,kůže na kůži' sporný, si můžeme vypomoci různými pomůckami. Hlavní pozitivní a komunikační působení dotyku je realizováno i přes to, že např. při masáži použijeme molitanový míček, houbičku, froté rukavici či kartáč

Hlavní hledisko rozlišení, zda jde o erotický kontak či nikoliv má ovšem subjektivní charakter a člověku, který se nás dotýká musí být jasné, že z jeho strany dotyk nevzbuzuje u něj samého významnější erotické pocity či není jednoznačně eroticky motivován. I tak však stále existuje možnost, že dotýkaný bude kontakt vnímat jinak. Je třeba si také uvědomit, že mezi lidskými city neexistuje ostrá hranice, že člověk není robot a  že chtít, aby každý neerotický dotyk byl erotického kontextu a obsahu zbaven absolutně, ptostě není možné.  Aniž si to lidé připouštějí, je faktem, že se jim např. krásná pleť partnera/partnerky líbí i pro to, že jim podvědomě signalizuje, že podobně zdravou a hezkou pleť budou mít jednou i děti, které se ze spojení s tímto partnerem narodí, a naopak. zdravá pleť našich dětí se nám líbí mj. i pro to, že nám podvědomě připomíná pleť zdravého a krásného partnera/partnerky.

Někdy má dokonce i rodičovský dotyk výraznou sexuální složku či podtext. Například kojící matky mají obvykle vedle těch "slušných", ryze mateřských mateřských pocitů i pocity sexuálního vzrušení a nikdo na tom nemůže shledávat nic špatného. Má to dokonce i řadu potřebných funkcí, mj. to matku stimuluje k plození dalších dětí, harmonizuje to její hormonální systém a zvyšuje intenzitu rodičovské lásky. Prolínání různých citových forem je zcela přirozené a pokud nepřekročí únosnou míru, nelze v něm spatřovat něco nemorálního, nesmyslného či nepřirozeného.

Obecně je možné říci, že dítě potřebuje intenzivní dotyky obou rodičů minimálně do konce čtvrtého roku věku, v mírnější formě v podstatě však až do puberty, tedy do nějakého 12. až 15. roku života.

"Odpřírodněním" psychosociálních vztahů se moderní společnosti možná podaří vytvořit člověka poslušnějšího, ale ne zdravějšího, duchovnějšího, šťasnějšího ani lidštějšího. Jeho vyšší morálka bude jen zdánlivá, bude společensky i psychicky méně stabilní, méně spolehlivý a jeho život a důsledky tohoto života budou ve skutečnosti morálními méně než u jedince, u kterého se společenská nadstavba opírá o pevné, bohaté a zralé jádro organické přirozenosti..

"Od narození jsem všude chodil sám, a věčne jsem cítil zlost, žal a  nespokojenost, protože jsem nikdy nepoznal radost, ani trochu radosti. Nikdo mě nepozdravil, nikdo neobjal, nikdo k sobě nepřivinul. Matka neměla čas," napsal o sobě Vladimír Volfovič Žirinovskij. Nad důsledky takové výchovy dnes kroutí hlavou většina lidí, kteří Vladimíra Žirinovského, jeho politické názory, zmatené emoce a vztahy k lidem znají.

Mnozí rodičové se velmi proviňují na svých dětech, nechají-li je živořit bez laskavých slov a dotyků, které lidská bytost ke svému vývoji potřebuje do konce puberty a možná po celý život. Na mnoha známých historických i současných osobnostech můžeme vidět následky nesprávně citové, intaktní výchovy, které těmto lidem mnohdy překáží v práci i rodinném životě.

Dotyky a konvence

Moderní doba staví člověka do vcelku neřešitelné situace. Zdravý a s láskou vychovaný člověk dobře vnímá přirozenou lidskou potřebu komunikovat dotykem, ale pokřivené společenské konvence to mnohdy zbytečně přísně vylučují. Co je na těchto konvencích pokřiveného? Zejména to, že jsou násilně a díky médiím a dalším vlivům i samovolně nadměrně šířeny a uplatňovány za hranicí konkrétní autentické komunity, kde se přirozeně utvářely, a že jsou téměř globalizovány. V zásadě totiž není možné apriorně zamítnout ani model psychosociální komunikace kladoucí důraz na takové pojmy jako je např OSOBNÍ INTEGRITA, INTIMNÍ OKRUH a právo na jeho nenarušování, MRAVNÍ VÝCHOVA a právo bránit se vlivům, které ji ohrožují, ale nelze odmítnout ani model zdůrazňující  nenahraditelnost přirozených forem komunikace pro zdravý vývoj jedince i společnosti (rodiny, komunity, kmene), včetně komunikace dotykem. Jinými slovy, není nic zavrženihodného, pokud se vyvinou dvě zcela odlišná společenství lidí s diametrálně odlišným postojem (a praxí) v těchto otázkách. Zhoubné je zejména snažit se v tvrdé podobě (např. formou zákonů a obecných nepřekročitelných přísných norem) formulovat jednotné zásady morálky a komunikace např. v některé z krajních poloh sledované protikladné vazby INTIMNÍ OKRUH A PRÁVO NA JEHO OCHRANU x PRÁVO NA PŘIROZENOU KOMUNIKACI (TEDY I DOTYKEM). Pokud se například sexuolog ptá, zda je možné rozlišit dotyk erotický od dotyku jinou formou osobního nebo neosobního, je předem jasné, že to zcela a vždy možné není. Navíc ani vlastní, subjektivní schopnost dotýkaného či dotýkajícího se odlišit erotický dotyk od jiného není spolehlivá; v člověku neexistuje ostrá hranice např. mezi erotikou a čistou duševní či duchovní láskou, erotikou a lidským zájmem, erotikou a smyslem pro krásu, erotikou a soucitem, erotikou a agresivitou apod. Člověk také může špatně přečíst zamýšlený obsah doteku, může se mu stát symbolem něčeho jiného, než jak to bylo ,autorem' dotyku míněno.

Často je ovšem dotyk vykládán špatně právě pro to, že jeho ,příjemce' byl například v dětství silně omezen v komunikaci dotykem a je v tomto ohledu vlastně sociálním idiotem nebo je prostě zvyklý na jinou míru a způsoby dotyku.  Při narušení tzv. intimního okruhu (bezpečnostní bubliny) s nelogickou a z objektivního hlediska nepřiměřenou  reakcí prostě musíme za neobvyklých podmínek  a u osob, jejichž zvyky a sociální podmínky v čase jejich vývoje neznáme, počítat.

Veřejnost by ale měla být alespoň v rámci některých situací vychovávána k větší toleranci v rámci komunikace dotykem. V dnešní době naštěstí není možné považovat za společenský přečin, když se na veřejnosi mazlí rodiče se svými dětmi, když si milenci či manželé dají  u vlaku ,slušnou' pusu na rozloučenou nebo když učitel pohladí svého žáka, lékař pacienta, porodník rodičku. Dokonce ani práci psychologa či psychiatra si při některých diagnostických a terapeutických postupech bez dotyku s pacientem nelze představit. Také mnozí lékaři, vyhýbající se kontaktů s pacientem se zbavují výrazného nástroje, jak navázat hlubší léčebný kontakt s pacientem; dotyk má z mnoha důvodů svůj význam i při léčbě fyzických nemocí.

Někdy svůj účel splní i dotyk neosobní (např. u masáže nebo reflexní terapie), jindy nemusí jít ani o dotyk těla na tělo, například pří masáži míčkem (míčkování), žínkou, kartáčem či vodou.

Není třeba dělat vždy tragédii ani z toho, když se ,nepovolaná osoba' dotkne nějaké z uvedených ,zakázaných oblastí'. Posílat před soud každého šéfa, který poplácá po zadečku svou podřízenou, se mi zdá značně upjatým uplatňováním sexuální morálky. Musíme si také uvědomit, že průměrně po 7 dnech společného pobytu či práce muže a ženy dochází ve většině případů k takovému jejich sblížení, že je erotičtější forma kontaktu nebo i soulož z biologického a psychosociálního hlediska přirozenou věcí.  Chodí-li partner (partnerka) do zaměstnání, musíme si být vědomi toho, že (ať si to partner připouští a uvědomuje nebo ne), stává se mu pracovní kolektiv alternativní ,tlupou', ,kmenem', ve kterém se více či méně přirozeně rozvíjejí všechny formy vztahů a rolí v přirozené komunitě, včetně různých forem flitrování, svádění, konkurenčního boje o partnera apod., byť tyto projevy mohou dlouhodobě setrvávat v určité skryté, podvědomé a nenápadné formě. Věrnost partnerovi je v přirozené komunitě vždy iluzorní, spíše jen ideální záležitostí, a to i tehdy, když k vlastnímu pohlavnímu styku s kolegou/kolegyní nedojde. Lidské tělo a psychika prostě neumějí být věrné, není na tom založena ani biologická strategie zajištění zdraví lidského druhu a ty ženy, které vytrvale odmítají všechny nápadníky, jsou navzdory tomu, že věrnost je jedna z nejkrásnějších lidských vlastností, vlastně svým způsobem nemocné či nepřirozené.  Zajímavé je, že čím studenější a intaktnější je manželský vztah, tím ,věrnější' a k ostatním mužům nepříjemnější bává někdy i partnerka z takového vztahu, jakoby si alespoň vlastní věrností chtěla dokázat, že manželství s člověkem trpícím psychosociální a citovou idiocií, je šťastné. Všimněme si, kolik ,zelených vdov' – manželek zaměstnaných podnikatelů trčí vytrvale ve svých cituprázdných vilách, kolik ,ctnostných' dam bloudících den co den zcela osaměle městem je schopno zuřivě odrážet jakýkoliv pokus o sblížení ze strany ,cizích' mužů a svůj sexuální pud si vybíjjí nákupy šatstva, kosmetiky a hamburgerů. Některé ženy s muži zjevně flirtují jen proto, aby se mohly dělat zajímavými před svými blízkými (zvěčnělým příkladem tohoto jevu je tetička z nadčasového českého románu Saturnin). Ale také mnozí mužové svádějí ženy spíše, aby si léčili své komplexy, než z touhy po lásce a blízkosti milované partnerky. Chybu nalezneme většinou v neradostném dětství poznačeném nedostatkem lásky, dotyku a pedagogického citu.

Takové až paranoidní přehánění reakce na zdánlivé či skutečné narušení intimního okruhu či dalších práv spojených se snahou zachovat si osobní integritu se sice může vyvinout i přirozeně v určité skupině lidí (např. v rámci jednoho kmene), ale celospolečenské rozšíření takové praxe (konvence) je neúnosné, škodlivé, patologické. Žena, která dobrovolně vychází z rodinného kruhu a stává se součástí nějaké nové komunity, musí vždy do určité míry akceptovat určitou míru ,obtěžování' včetně dotyků, jinak by v komunitě mohla těžko existovat a minimálně by působila křečovitě a nepřirozeně. Rozdíl mezi tím, co ženská těla, ženská mimika, gesta, pohyby a móda neustále (byť podvědomě) slibují a mezi tím, co skutečně nabízejí, je dnes okatě propastný a hlavně nepřirozený. Ženské tělo je stvořeno k mužskému obdivu a dotyk je přirozenou a zpravidla oboustranně potřebnou formou komunikace, ať si to ženy (či muži) připouštějí či ne.  Otázkou je tedy spíše, jak komunikaci dotykem kultivovat, a jak ji, kde to konvence a jiné příčiny požadují, případně i odsexualizovat, a ne, zda ji připustit či ne. Samozřejmě, že ještě omezenější by bylo zakazovat ženám, aby se dotýkaly mužů, rodičům, aby se dotýkaly svých dětí a naopak. U sourozeneckého a rodičovského dotyku je samozřejmě erotická složka dotyku přirozeně a vlivem kultury zatlačena do pozadí, ale ani tady nevede nějaká ostrá hranice a různé druhy citu jsou tu často dost promíchány, aniž by hned muselo jít o pohlavní zneužívání. Příroda dost nesmlouvavě sleduje určité parciální cíle a i když dosahuje určité komplexnosti cílů, není tato komplexnost dokonalá. Tak například matka může při kojení zažívat vzrušení podobné vrušení erotickému a je třeba to brát jako přirozenou a v podstatě pozitivní věc, která má svůj smysl a účel. Přestože sexuální vztah (a eroticky zabarvené dotyky) mezi rodičem a dítětem či mezi sourozenci již leží hodně za hranicí přijatelných společenských konvencí (a díky tomu i z objektivních důvodů může účastníky takového styku různým způsobem poškodit), a výchova by měla směřovat jednoznačně k zamezení takových výrazně sexuálních styků v rámci těchto rodinných a zejména pokrevních vztahů, když už k něčemu takovému dojde, je někdy na místě spíše tolerance než tvrdý trest podbarvený nenávistí. Příroda prostě prostřednictvím člověka někdy nesmlouvavě prosazuje své vlastní zájmy a je více než pravděpodobné, že sexuální vztahy mezi příbuznými byly běžné u mezičlánků mezi opicemi a člověkem, jsou běžné u našich nejbližších opičích příbuzných i u přírodních společenství lidí. Zvýšený výskyt incestu a pohlavního zneužívání nezletilých se proto snažíme vždy více řešit spíše vytvořením lepších společenských podmínek, potřebných pro lepší výchovu a zlepšení sociálních a psychosociálních podmínek v dané komunitě, než tresty, a to i přes to, že důsledky incestu a pohlavního zneužívání na psychiku jedince a na společenské vazby bývají někdy i velmi závažné.  Musíme si také uvědomit, že zveřejněním případu incestu či pohlavního zneužívání nezletilé osoby dojde u viníka s ohledem na jeho vztah k různým sociálním skupinám k stigmatizaci a ,ztrátě tváře', co samo o sobě je obecně i individuálně v daném prostředí obvykle těžko únosným trestem. Dochází-li ovšem k vážnému zneužívání dětí, potrestání je obvykle potřebné a nevyhnutné a zamlčování případu může mít za následek další přečiny, další dětská traumata a nakonec i propásnutí možnosti působení potrestání jedince na širší společnost.  Tak zatajování a nedostatečné trestání pohlavního zneužívání chlapců představiteli římskokatolické církve vedlo ve  světě v poslední době k téměř masovému rozšíření těchto případů a k neúměrnému odkládání nutnosti odstranit u kněží povinnost celibátu.

U psychosociálně vyspělých lidských jedinců v moderní evropské společnosti k sexuálním stykům mezi sourozenci nebo mezi dětmi a rodiči v jedné rodině nedochází. Ale aby se stal člověk psychosociálně vyzrálým, musí se mu v dětství dostat hodnotné výchovy, musí být dostatečně využita dimenze jeho komunikačních kanálů, musí být  zahrnut láskyplnou, dostatečně intenzivní (soustředěnou)  pozorností včetně komunikace dotykem. Do čtvrého, resp. pátého roku dítěte by takový dotyk měl být téměř trvalý, a budeme muset začít zvykat své zaměstnavatele více jak na přítomnost dítěte na pracovišti a přibližování rodiny, školky či jeslí pracovišti, tak na práci vykonávanou doma, nejlépe v rodinném kruhu. Rodinné statky a hospodářství jsou další formou, jak snížit škody způsobené odtržením rodičů a dětí ve vzdělávacím a pracovním procesu. Doby, kdy se rodiče styděli vzít své dítě do náruče a políbit je, jsou, doufám, už nenávratně pryč. Stále častěji se však setkáváme s rodiči, kteří jsou příliš ,důležití', příliš ,hrdí', příliš zaměstnaní na to, aby vzali své dítě do náruče. Jsou tito rodičové více chudáky, politovánihodnými oběťmi svých rodičů nebo zločinci, které bude třeba později odsoudit spolu se skutky jejich vlastních dětí? Když dítě ukládáme ke spánku, neváhejme je políbit, pohladit, podržet za ruku a nebraňme mu v jeho vlastních projevech lásky a něhy. Když jde dítě do školy, není důvod, proč je na cestu vroucně neobejmout. Vždyť to objetí mu musí tolik hodin vydržet mnohdy jako jediný akt haptické komunikace, vyjadřující s potřebnou názorností zájem okolí o jedince, lásku a morální podporu.

Nové dimenze ,dotyku'

Vědci již také přišli na to, že je užitečné předpokládat i další,  přímo nepozorovatelné "energo-informační" kanály, skrze něž může jedinec získávat potřebné podněty nebo dokonce jakési složitě strukturované vzory a díky nimž  získávají tělesný dotyk, pohled, myšlenka, cit, hlas, ale i jen blízkost druhé osoby nové dimenze svého působení na jinou osobu.  Dokonce i vědci zabývající se mimoděložním oplodněním zjistili,  že vajíčko, k jehož oplodnění a počátečnímu vývoji došlo mimo dělohu, resp. mimo tělo rodiče, dává z různých důvodů známých i neznámých ze statistického hlediska méně hodnotného jedince. Vědci hovoří o "řídícím otisku" a biolog Rupert Sheldrak se dokonce poměrně úspěšně snaží podobné jevy vysvětlovat pomocí tzv. morfogenetického (morfického) pole, psychotronika hovoří o bioenergii, energoinformaci a biorezonanci (vzniká psychotronická resp. morfogenetická biologie, psychologie a sociologie), nová fyzika "nemateriálna" pak obecně o formálním poli nebo speciálně o tvarové a tvarově strukturální energii, energoinformačním poli apod. Nejnovější výzkumy však ukazují, že i pomocí velmi hmatatelných, "ryze "materiálních" podnětů a skrze známé a měřitelné fyzikální nositele můžeme část vlivu mezi psychosociálním působením okolí a rozvojem jedince uskutečnit.

Nešetřete projevy lásky

"Děti jsou jako rostlinky, které se rozvíjejí a dobře se jim daří za předpokladu, že je jim pravidelně projevována láskyplná péče. Stejně jako voda a sluneční světlo vyživují mladou rostlinku a podporují její zdravý růst, tak i rodiče, kteří své dítě zahrnují projevy lásky – a to slovy i doteky –, podporují jeho duševní a citový rozvoj.

Bible jednoduše říká: ,Láska buduje.' (Korinťanům 8:1) Rodiče, kteří ve velké míře projevují svým dětem lásku, v podstatě napodobují Stvořitele. V Bibli je zpráva o tom, že Ježíš při křtu uslyšel hlas svého Otce, jenž mu vyjádřil své schválení a náklonnost. Ačkoliv Ježíš byl už dospělý, jistě mu to dodalo klid a sebedůvěru. (Lukáš 3:22)

Náklonnost, kterou dítěti projevujeme, ale také čtení před spaním, a dokonce i hry, které s ním hrajete, jsou v jeho rozvoji klíčovým prvkem. ,Všechno, co dítě dělá, je pro něj další životní zkušeností,'říká dr. J. Fraser Mustard. ,Už v době, kdy se učí lézt, je důležité, jak jej povzbuzujete a jak reagujete.' Rodičovská láska a zájem jsou pevným základem pro to, aby se vaše dítě mohlo rozvíjet a stal se z něj zodpovědný a zralý dospělý člověk." (In Probuďte se, 22. října 2004)

K tomu zbývá jen dodat, že dotyk, haptická komunikace je mimořídně důležitou metodou a formou, jak můžeme někomu projevit, lásku, náklonnost, zájem a empatii a schopnosti takových projevů v něm samotném rozvíjet.

Trestejte s láskou

Když už vaše dítě neví roupama co dělat, přichází občas dilema: bít či nebít. Želbohu znám mnohem víc případů, kdy občasný výprask udělal ze zdravých dětí duševní mrzáky, kteří pak (mnohdy marně) po zbytek života hledají způsob, jak vyjít s druhými a sami se sebou, a mnohdy i budoucí zločince, než že by se pomocí této rurální ruční metody podařilo vyléčit nějakou špatnou vlastnost nebo dokonce vytvořit v mladistvé dušičce nějakou vlastnost dobrou, do té doby chybějící.

Nejlepší metodou jak zabránit zlobení je proto zaměstnat dítě něčím, co je současné zábavné i poučné (výchovné), ve shodě s Komenského metodou školy hrou. A ve chvíli největšího zlobení neposluchu jednoduše obejměme. Tím jej zároveň potrestáme (protože mu znemožníme jakýkoliv cílevědomý pohyb), ale zároveň dosáhneme toho, že pocítí teplo naší láskyplné přítomnosti, takže tento trest většinou nemá vedlejší účinky tvrdých tělesných trestů a zbytečně dítě nestresuje. V některých případech ale takové objetí vede u dítěte ke stále rostoucímu záchvatu zuřivosti. I v takových případech je ale lepší na pár sekund dítě osprchovat studenou vodou nebo si jej přestat všímat, dokud samo neochladne, než používat ,koženou medicínu', Zejména není možné výpraskem trestat děti hyperaktivní, nápadně vzdorovité  nebo  zamlklé, jako i kterékoliv dítě s náznakem neurózy či psychózy. Dokonce i velký křik nebo jen hrozivé naznačování bití mohou mít na dítě stejně škodlivý vliv jako skutečný výprask. Nadměrně neústupně prosazovaná vůle může dítě zlomit a takový rodič se silnou vůlí či potlačovanou agresivitou při tom nemusí ani zvýšit hlas. Metla sice vyhání děti z pekla, ale mnoho dětí tam také spolehlivě dostala. Psychických poruch vzniklých u dětí bytím, křikem a nadměrnou přísností a neústupností je nepřeberné množství a většinou si je dětí odnášejí i do dospělosti.

Zcela nefrustrující, nezakazující a neukázňující (a intaktní) výchova má ovšem na psychiku dítěte stejně devastující vliv jako přísné tresty, ,výchova' ponižováním, bitím či  železnou neústupností.

Bití můžeme považovat za extrémní příklad haptické komunikace a v té souvislosti si můžeme dobře uvědomit, že i bití sděluje nějakou informaci, kterou naše dítě registruje, a to často nejen v míře a kvalitě, jak bychom si představovali. Jako každá informace i ty zprostředkované haptickou komunikací, ze (zejména v těchto extrémních případech) mohou uložit na nečekaně dlouhou dobu, v nečekané formě a s nečekanými následky. Na to, co všechno může v dětské hlavičce způsobit bití (třeba i "jen" oblíbených  "25 na holou") mnohdy nestačí ani diplom z psychologie. Nevěřte, že váš ,zdravý rozum' na slovo vzatých dělníků a rolníků to dobře ví.

Dotyky a oblečení

Z hlediska psychotroniky a fyziky elektromagnetického pole lidského těla je ideálním materálem pro většinu částí oblečení čistá bavlna. Již malé procento elektrizujícího umělého vláhna narušuje elektrické pole na povrchu těla, co citliví jedinci vnímají jako ,kousání', ,škrabání', materiálu, vnímají určitý diskomfort, nepříjemné pocity v oblasti srdce, objevuje se častěji neurotické pocení se a pot se intenzivněji rozkládá na zapáchající složky.  Je otázkou, zda tělo neuroticky reaguje jen na nepříjemný pocit narušení elektrického pole nebo zda má pravdu psychotronika, která tvrdí, že současně dochází k narušení různých energoinformačních ,obalů' lidského těla (např. tzv. éterického těla), celého ,biopole' a že je omezena i energoinformační výměna mezi tělem a okolím, tedy ostatními lidmi, zvířaty, rostlinami, ,energií Země', ,energií Vesmíru' a dalšími zdroji potřebného faktoru/vlivu, pro který oficiální věda dosud nenašla odpovídající materiální nostitel, ale které např. Sheldrak zahrnuje pod pojem morfogenetické pole (také formální pole).  Je tedy pravděpodobné, že pokud k doteku např. mezi rodičem a dítětem dochází tak, že nejde o kontakt ,těla' na tělo, může být působení kontaktu omezeno více činiteli. Jednak zde chybí příjemný (a možná i energoinformačně hodnotnější) vjem teplé hladké živé lidské pleti, jednak zde může působit rušivě nějaký umělý materiál. Zajímavé je, že např. ovčí vlna, přestože jde o přírodní materiál, není pro lidské oblečení vhodná (když nepočítáme přepotřebný vynález ledvinových pásů), protože elektrizuje stejně dobře jako čistá syntetika. Dnešní umělé materiály (ani jako příměsi) nejsou vhodné ani na ponožky, čepice, podšívky či nitě na šití a prošívání bavlněné látky.  (Ponožky, pyžama a občas i trička na tržnicích vydávaná asijskými prodejci za 100% cotton  zpravidla 100% bavlny neobsahují.) Je určitá šance, že lidé se silným ,magnetickým obalem' těla (silným biopolem) nebo lidé fyzicky pracující (pokud namáhané svaly uvolňují bioenergii) negativní vliv elektrizujících materiálů nepociťují nebo jim téměř neškodí, ale na co to riskovat. Dříve jsem si myslel, že na umělé materiály reagují jen lidé neurotičtí, ale všiml jsem si, že k reakci dochází i u malých, vyrovnaných dětí, které navíc ani netuší, jaké materiály oblečení obsahuje.

Faktem je, že dotyk mezi lidmi, resp. dotyk mezi člověkem a zvířetem, člověkem a rostlinou či dokonce neživou přírodou  je mnohovrstevný fenomén, jehož význam pro lidstvo tzv. moderní doba silně podcenila.

Dotyky a léčba

Mnohé z toho, co nedostatek haptické komunikace a ještě mnoho navíc dokáže komunikace dotykem také léčit. Musíme si uvědomit, že jakákoli léčba či diagnostika, při které se terapeut přímo či zprostředkovaně dotýká pacienta působí mj. i skrze komplexní účinek haptické komunikace. Lékaři a léčitelé si již dnes víceméně dobře uvědomují komplexnost účinku léčby dotykem, ale pohled skrze teorii haptické komunikace tuto komplexnost umožňuje nazírat v nové, případně ještě úplnější podobě. Mnohé dotykové terapie lze zahrnout pod pojem reflexní terapie (v širším smyslu slova), a tento výstižný pojem jakoby měl v sobě apriorně obsaženu kapacitu i pro komunikační aspekty.

Je jasné, že tam, kde uškodil nedostatek dotyků nebo dotyk nevhodný, jeden dotyk či jedna dotyková terapie žádný zázrak většinou neudělá a že léčba je tedy mnohem náročnější a dlouhodobější než prevence.  Jestliže tak málokdy na ,vstaň a choď'poslechne tělo, ještě obtížněji to platí pro duši, přestože je vůči tělu relativně nehmotné povahy. Zeptejte se psychiatrů a ti vám většinou potvrdí, že na opravdu vážné psychické potíže není příliš reálné se dívat jako na léčitelné a že terapie se spíš snaží naučit pacienta svůj problém nějak obcházet a přemosťovat, než jej od základů odstranit. Přesto však léčba často možná je a léčba dotykem v různé formě by měla patřit do scénářů komplexní léčby většiny fyzickyých u duševních onemocnění.

Protože tato studie nemá medicínský cíl, zmiňme se alespoň o terapii, pro kterou je haptická komunikyce a léčba dotykem typická, a kterou je tzv. zooterapie neboli léčba pomocí zvířat. Nejznámější je asi canisterapie (lečba pomocí psa) a hypoterapie (léčba pomocí koně)

Cituji z jednoho časopisu pro chovatele psů (2004): "Při takovém (terapeutickém) setkání obyvatelé domu (pro seniory) alespoň na chvíli zapomenou na své starosti, bolesti; navíc léčebný dotyk (kontakt) se psy pomáhá přirozenou formou uvolňovat spasmy (křeče) a zlepšuje jemnou motoriku. Dále u klientů vyvolává pocit spokojenosti, zlepšuje náladu, zahání úzkost a strach z nemoci a osamělosti. Každá aktivita je důležitá zejména u lidí trvale upoutaných na lůžko. Klienti se snaží získat přízeň psa různými pamlsky. Těší se na možnost ho pohladit a povídat si o něm, Zde je možné ocitovat z knihy MUDr. Gajdové Pes lékařem lidské duše: ,Vzájemný dotyk je zejména pro starší lidi důležitým prostředníkem vyjádření emocí, působící jako lék proti úzkosti, strachu, bezmoci a psychickému strádání a dokonce zvyšuje odolnost proti utrpení, které přináší případná nemoc.' Zooterapie se jako obor v posledních letech rychle rozvíjí, ale na seniuory se často zapomíná."

Musím z vlastních zkušeností potvrdit, že dokonce i senior, u nějž již žádná léča nezabírá a který očividně ztratil jakoukoliv snahu a motivaci k uzdravení, například po denní jemné masáži psou, břišní oblasti či zad často viditelně pookřívá a jeho tělo a psychika začínájí lépe reagovat na léčbu.  V kontaktu se zvířetem jsou mnohe dříve odstraněny komunikační bariéry než v kontaktu s člověkem, ostych mizí rychleji a komunikace je bezprostřednější. Kdyby nebyly sestřičky v nemcocnicích tak přetíženy a mohli více času věnovat doplňkovým kontaktním terapiím a vůbec individuálnější péči o pacienta, výsledky léčby by byly i ze statistického hlediska jistě povzbudivější.

Držení domácího zvířete - nejlépe psa nebo kočky působí silně proti depresím, prodlužuje  život ovdovělým, zlepšuje kondici fyzicky i psychicky nemocných, zlepšuje  vitalitu, zlepšuje produkci a distribuci bioenergie v energetických centrech a drahách. Účinek je komplexní a skládá se z více faktorů
     - psychosociální - je naplněna potřeba psychosociálního kontaktu (sem patří i faktor haptické komunikace a faktor aktivační - člověk je nucen k psychické i fyzické činnosti, jde o určitý druh tréninku
      - fyzický (Při  tělesném kontaktu  - hlazení, mazlení dochází  ke komplexnímu reflektoterapeutickému účinku,. Dochází tak dokonce i ke stimulaci žláz s vnitřní sekrecí, co má zejména u seniorů značný význam. Dochází k produkci tělesné, orgánové a buněčné energie (tedy k jejich celkové aktivaci).
       - psychotronický (biotronický a parapsychologický): Dochází - slovy psychotroniky -  i k produkci tzv. bioenergie, k efektu tzv. "rozdělení (bio)energie", ke zlepšení komunikace mezi tělem a formálním (morfogenetickým) polem (lidského či zvířecího těla), jedním pojmem k tzv. biorezonančnímu efektu. Mezi člověkem a zvířetem dochází při spolužití k hluboké psychologicko–psychotronické vazbě jejíž všechny složky nejsou zcela probádány. Faktem je, že odchod milovaného zvířete, ale i zvířete, se kterým žijeme ve zdánlivě chladné (citově neangažované) vazbě může mít na člověka značně destruktivní vliv včetně ztráty životní a tvůrčí motivace, inspirace a energie (tato vazba často vniká i mezi člověkem a oblíbenou rostlinou, např. pokojovou květinou, stromem pod okny apod.). Proto je dobré ještě ještě  před odchodem oblíbeného zvířete postarat o náhradu (ktzerá ovšem bude po určitý čas jen náhradou). Také pravidelná účast na zooterapii by měla být  zejména u starších osob v ideálním případě trvalá.

Zooterapie je indikována zejména u osob trpících depresemi a úzkostnými stavy (včetně psychického syndromu u dlouhodobě nemocných – např. pacientů s AIDS či Alzheimerovou nemocí) sklonem k psychóze, neuróze, při poruchách koncentrace, u osob pracovně vytížených, při poruchách krevního tlaku, oběhových potížích, zvýšení hladiny krevních tuků či cholesterolu,, u dětí s různými vývojovými poruchami,

Hypoterapie pak také při léčbě některých poruch svalovokosterního aparátu (včetně problémů s klouby, ploténkami a při vadném držení těla).

Darius Nosreti



Podklady:
Kol.: Vybrané kapitoly z obecné didaktiky
Televizní pořady o výzkumech sociálního chování u zvářat
Poznámka: Materiál i s přílohami – články na téma dotyku (a jeho úloze zejména ve výchově) od předních odborníků naleznete na webové adrese:
http://www.darius.cz/dotyky.cz

Kdo chce získat za poslední plánovanou aktualizaci studie, může si ji od začátku března 2005 stáhnout na uvedené adrese.

Doplňující materiály/přílohy:

Rodiče v kurzu masírují kojence
"Rozdat potěšení, radost či zlepšit spánkový rytmus svých kojenců a batolat se netradičním způsobem učí rodiče v Mateřském centru v Malenovicích. Odbornice na speciální masáže zájemcům předvádí možnosti kladného působení této techniky na svého potomka. ,Pří dlouhodobějším provádění masáží se dítě stává klidnější a vyrovnanější osobností. Přínosem pro děti je i možnost dotýkat se a být dotýkán, což je pro dítě potřebou. Schopnost vnímat dotyk, se pak přenáší i do dalších vztahů, které je v životě čekají,' uvedla porodní asistentka a lektorka kurzů Radmila Dorazilová, podle níž mají masáže i vliv na rozvoj vazby mezi mozkem a periferními nervy, posílení hmatu dítěte i pozitivní vliv na celý pohybový aparát. Maminky i otcové se mohou kurzu zůčastnit každý druhýá týden." (kra; Moravskoslezský deník; 7. října 2004; text k obrázku: Speciální masáže se zamlouvají kojencům i jejich maminkám)



04.05.2004 - Radim Uzel
Dotýkejte se, prosím!

Paní učitelka nám sice už na základní škole vysvětlila, že člověk má pět smyslů: zrak, čich, hmat, sluch a chuť.
Ale zamlčela nám, že všemi těmito smysly se projevuje také lidská sexuální aktivita. I když, pravda, ne pokaždé. Občas některý smysl vynecháme. Není vzácností, že pohlavní styk uskutečníme třeba v naprosté tmě. Nebo přesto, že máme zrovna rýmu.
Anebo i tehdy, když nás bedlivě naslouchající sousedé nutí k tomu, abychom absolutně utlumili své sexuální hlasové projevy. Také chuťové buňky mohou přijít zkrátka, když například nedojde k orálním sexuálním praktikám.
Jeden smysl však nemůžeme vynechat nikdy. Tím smyslem je hmat. Můžeme ho bez debat považovat za původní a nejprimitivnější podobou lidského tělesného sblížení. Bez dotyku a hmatových počitků se žádná sexualita neobejde. Už v útlém dětském věku patří tulení, objetí a polibky mezi hlavní projevy citové náklonnosti. Hmat hraje hlavní roli také při námluvách nižších živočichů. Pokud sledujeme při páření třeba slony, můžeme pozorovat, že se samec mazlí se samicí chobotem. Potom spolu choboty zkříží a jejich konce si navzájem vkládají do tlamy.
Sexuolog Havelock Ellis řekl už před více než šedesáti lety, že i lidské bytosti pociťují nutkání k podobným činům. Zapomněl se pak zmínit o tom, že člověk je v tomto ohledu poněkud hendikepován. Nemá chudák chobot.
Mezi sexuální oblasti nejcitlivější na dotyk patří místa tělesných vstupů a výstupů. V těchto otvorech kůže většinou přechází ve sliznici. A pokud se této hraniční oblasti dotkne náš sexuální partner, způsobí nám tím většinou značný stupeň sexuálního vzrušení.
Typickým představitelem této aktivity je klasický polibek. Vrcholné prožitky však způsobuje i kontakt mezi ústy a genitálem, případně i řitním otvorem. Zanedbatelný však není ani kontakt jazyka a zevního zvukovodu. Ale zejména dotyk úst a prsní bradavky, tento nejranější tělesný projev mateřského pudu. Není sporu o tom, že ženský prs je kromě výživy novorozence také výrazným orgánem sexuálním. Mnohá matka pociťuje při kojení sexuální vzrušení a stahy svěračů lůna.
Jakousi vedlejší zplodinou hmatového vnímání je lechtivost. V živočišné říši sloužila zřejmě k ochranným účelům. Nejlechtivější místa patří současně k těm nejsnáze zranitelným. A většinou také mezi erotogenní zóny. Lechtání proto může být pramenem sexuální rozkoše.
Například ruská carevna Kateřina II. si u svého dvora držela oficiální lechtačky nohou. Jejich povinností bylo vyprávět při lechtání erotické příběhy a zpívat smyslné písně. Ne nadarmo má také nejcitlivější oblast ženského genitálu, poštěváček, německý název der Kitzler - lechtač. Polština má zase trochu lesbický nádech, tam je poštěváček rodu ženského -- lechtaczka.
Zůstaňme však u běžné dotykové aktivity. Nemusí vždycky znamenat jen sblížení erotické. Může sloužit také k vyjádření pocitu přátelství, sounáležitosti a dobrých úmyslů. Už samotné podání ruky, respektive její políbení, patří k zavedeným společenským rituálům. Stejně jako přátelské objetí nebo formální dotyk tváří, případně suchý státnický polibek. Zde je zapotřebí přizpůsobit se tradicím, dobrým mravům a společenskému postavení. Nedávno prý spáchal společenské faux pas sám francouzský prezident. Dotýkal se totiž rukou anglické královny.
Také podle nového ustanovení zákoníku práce o sexuálním obtěžování mohou být různé dotyky na pracovišti vnímány jako nevítané, nevhodné nebo urážlivé. Proto je prý lepší se vždycky předem zeptat.
Za mých mladých let jsme se učili, že ani v lékařské ordinaci bychom neměli šetřit neformálními dotyky. Zejména těhotné ženy jsou velice citlivé. Objetí kolem ramen pro ně může představovat ochranitelské gesto, kterým jim ošetřující gynekolog dává najevo, že je neopustí. Pomáhá tím rozptylovat jejich obavy z porodu. A projevuje osobní zájem o zdárný průběhu těhotenství.
Veškerý ošetřující personál by neměl s těhotnou komunikovat pouze prostřednictvím gumových rukavic a vyšetřovacích přístrojů. Měl by lidské porozumění a blízkost dávat najevo také dotyky "kůže na kůži". Teď mi ale laskavě řekněte, jak mám bezpečně poznat, zda nebude tato péče některými citlivými rodičkami vnímána jako sexuální obtěžování!

 NEWTON Information Technology, s. r. o., Copyright (c) 2000 - 2004
Zdrojem zpráv je PRÁVO, BORGIS, a.s. Copyright (c) 2000 - 2004

Co děti potřebují

Již od narození dítě potřebuje něžnou péči jemného pohoupání a přímých doteků. Někteří lékaři jsou přesvědčeni . že nejdůležitějších je dvanáct hodin po porodu. Říkají, že to , co bezprostředně po porodu  matka a dítě potřebují, není jídlo ani spánek, ale pohlazení a přivinutí , aby se mohli na sebe dívat a naslouchat jeden druhému.

Rodiče instinktivně berou své dítě do náruče, mazlí se s ním, hladí je a tisknou je k sobě. Dítě se zase u nich cítí bezpečně a začne reagovat na jejich zájem. Toto pouto je tak silné, že rodiče jsou schopni přinést velké oběti, aby se o nemluvně mohli starat.

Dítě by bez láskyplného rodičovského pouta mohlo
chřadnout nebo i zemřít. Někteří lékaři jsou totiž přesvědčeni že je důležité,  aby matka mohla být s dítětem ihned po porodu. Doporučují aby tento kontakt trval 30-60 minut. Přestože se klade na vytvoření pouta takový důraz, je v některých nemocnicích obtížné, aby matka měla s dítětem kontakt ihned. Novorozenci jsou často od matek odtrženi kvůli přenosu infekcí. Z některých dokladů však vyplývá, že  když novorozenci zůstali u matek, počet infekcí klesl.
Nyní stále více nemocnic matkám dovoluje kontakt s dítětem hned po porodu.

OBAVY O VYTVOŘENÍ POUTA
Některé matky si nevytvoří vazbu k dítětí, když ho vidí po prvé. A tak si kladou otázku: Nemám problém s vytvořením citové vazby k dítěti? Je pravda, že ne každá matka se do dítěte zamiluje na první pohled. Ale není se třeba znepokojovat.

I když matka nepocítí náklonnost k dítěti ihned, určitě si ji může vytvořit časem. Nicméně pokud očekáváte narození dítěte s obavami, bude rozumné když si o tom promluvíte s odborníkem. Jasně řekněte kdy a jak dlouho si přejete být po porodu s dítětem.

MLUV SE MNOU
Zdá se, že existuje období, kdy je nemluvně zvlášť vnímavé na určité podněty. Ta ale po  něaké  době skončí. Například dětský mozek si lehce osvojí  jazyk,  a to více než jeden. Zdá se však, že nejpříhodnější období k učení jazyka končí přibližně v pěti letech dítěte
.
Když je dítěti 12-14 let, naučit se cizímu jazyku pro ně může být velmi náročným úkolem. Podle dětského neurologa Petera Huttenlochera totiž v tomto období klesá hustota a počet synapsí v mozkových oblastech pro řeč. Je tedy jasné, že pro získání jazykových znalostí jsou první léta života klíčovou dobou. Naučit se mluvit je pro vývoj kognitivních schopností dítěte velmi důležité. Jak ale nemluvně tento náročný úkol zvládne? Hlavně díky tomu, že rodiče na dítě mluví. Malé děti reagují především na lidské podněty. Dítě napodobuje hlas své matky, uvádí Barry Arons z Technologického institutu v Massachusetts. Je však zajímavé, že děti napodobují úplně všechny zvuky. Barry Arons si všiml, že dítě napodobuje vrzání kolébky, které se ozývá souběžně s hlasem matky. Rodiče z naprosto různého kulturního prostředí mluví se svými dětmi stejným rytmickým stylem. Když rodiče mluví láskyplným zhpůsobem, srdíčko dítěte začne tlouci rychleji. Panuje přesvědčení, že se tím urychluje vazba mezi jednotlivými slovy a jejich významem. A tak, aniž by nemluvně řeklo jediné slovo, vybízí rodiče: Mluv se mnou!

PODÍVEJ SE NA MĚ
Bylo zjištěno, že příbližně během prvního roku života si malé dítě vytváří citové pouto k dospělému, který se o ně stará. což je většinou matka. Dítě, které se v tomto vztahu cítí bezpečně, má lepší vztahy k jiným lidem, na rozdíl od dítěte, které pocit bezpečí ve vztahu k rodičům nemá. Podle odborníků se takový vztah k matce musí vytvořit do tří let dítěte.

Co se stane, jestliže je nemluvně zanedbáváno během tohoto kritického období, kdy jeho mysl je vysoce vnímavá k vnějším vlivům? Martha Farrell Ericksonová, která po dobu dvaceti let sledovala 267 matek a jejich dětí, dospěla k tomuto názoru: "Zanedbávání pomalu a trvale nahlodává elán dítěte, až nakonec (dítě) ztratí zájem o kontakt s druhými nebo o zkoumání světa kolem sebe."

Doktor Bruce Perry z Texaské dětské nemocnice znázornil svůj názor na závažné následky citového zanedbávání dítěte takto: "Kdybyste mě požádali, abych u šestiměsíčního dítěte rozhodl, zda mu mají být zlámány všechny kosti v těle, nebo zda má být citově zanedbáváno po dobu dvou měsíců, řekl bych, že pro dítě bude lepší, když mu budou zlámány všechny kosti v těle." Proč? Podle Perryho názoru "se kosti zahojí, ale pokud dítě nemá po dobu dvou měsíců tuto klíčovou stimulaci, bude jeho mozek natrvalo dezorganizovaný". S názorem, že takové poškození je nenapravitelné, se ale ne všichni odborníci ztotožňují. Nicméně vědecké studie dokazují, že že citově obohacující prostředí je pro mladou mysl životně důležité.

"(Děti) jsou zkrátka nastaveny na to, aby milovaly a byly milovány," říká kniha Infants (Nemluvňata). Když nemluvně pláče, často tím rodiče prosí: "Podívej se na mě!" Důležité je, aby rodiče reagovali láskyplně. Prostřednictvím interakce s rodičem si dítě začne uvědomovat, že dokáže druhým sdělit, co potřebuje. Učí se, jak si vytvářet vztahy k jiným lidem.

ZAMLKLÉ DĚTI
Někteří lékaři v Japonsku říkají, že stoupá počet dětí, které ani nepláčou, ani se nesmějí. Dětský lékař Satoši Janagisawa jim říká zamlklé děti. Proč tyto děti přestaly vyjadřovat své emoce? Podle některých lékařů k tomu došlo proto, že děti neměly dostatečný kontakt s rodiči. Tato situace je označována jako vynucená bezmocnost. Jedna teorie uvádí, že pokud je potřeba komunikace soustavně opomíjena nebo nesprávně chápána, dítě to nakonec vzdá.

Doktor Bruce Perry, přednosta psychiatrie v Texaské nemocnici, se domnívá, že když v určité době dítě nedostává odpovídající podněty, tak se mu nerozvine ta část mozku, která vyvolává empatii. V případech mimořádného citového zanedbávání může dítě úplně postrádat schopnost vcítit se. Doktor Perry je přesvědčen, že když se mladí lidé dopuštějí násilí, jsou závislí na návykových látkách, může to souviset s jejich prožitky v ranném věku. (Také sklon k rozvodovému/rozchodovému chování, neschopnost udržet vztah, budovat hlubší a trvalejší vztah, partnersky komunikovat, komunikovat adekvátně ve vypjatých situacích, a nakonec i neschopnost poskytnout vlastním dětem odpovídající výchovu, lásku a komunikační podněty/reakce mohou souviset s jejich vlastními prožitky v ranném období vývoje, tedy od narození do čtyř, resp. pěti let života. Zamlklé děti nepochybně získávají silný podnět pro vznik pozdějšího duševního onemocnění, např. psychóz a v mnoha případech můžeme jejich pozdější stav – například během školní docházky – považovat dokonce za subklinickou formu duševního onemocnění.  Pokud se u nich nevyvine duševní onemocnění během produktivního života, pak ve stáří, kdy jsou povahové a duševní zvláštnosti zvýrazněny, pak téměř vždy pozorujeme četné příznaky.  D. N.)

NEROZMAZLÍM HO?
Třeba se ale zeptáte: "Jestliže budu reagovat na každé zaplakání dítěte, nerozmazlím ho?" Možná. V tomto směru se názory velmi liší. Každé dítě je jiné, a tak většinou musí rodiče sami rozhodnout, jaký přístup je u jejich dítěte nejúčinnější. Z nedávného výzkumu však vyplývá. že když je novorozeně hladové, neklidné nebo rozrušené, pak jeho systémy reagující na stres vyplavují stresové hormony. Svou nepohodu pak vyjadřují pláčem. Když rodiče zareagují a uspokojí potřeby dítěte, zřejmě se tím začnou v jeho mozku vytvářet sítě buněk, pomocí kterých dítě pochopí, jak se upokojit. Doktorka Meggan Gunnarová říká, že v těle dítěte, kterému se dostává citlivé péče, navíc vzniká méně stresového hormonu kortizolu. A v případě, že se dítě rozruší, dokáže stresové reakce zastavit dříve.

"Děti, na jejichž pláč byla vždy rychlá odezva – a to zvláště během prvních 6 až 8 měsícůl života – opravdu pláčou méně, než děti, na jejichž pláč nikdo nereaguje,; říká Martha Farrel Ericksonová. Je také důležité, aby rodiče reagovali různým způsobem. Pokud vždy zareagují stejně, například dítě nakrmí nebo ho pohoupají, skutečně je mohou rozmazlit. Někdy úplně stačí, když dítě ujistí, že jeho pláč slyší. Účinné může být i to, že k němu přijdou blíž a jemně mu něco řeknou do ouška. Jindy pomůže, když mu dají ruku na zádíčka nebo na bříško.

"Úkolem dítěte je plakat," říkají lidé v Orientu. Je to pro ně hlavní způsob, jak sdělit, co potřebuje. Jak byste se cítili, kdyby vás okolí vždy ignorovalo, když o něco požádáte? A jak se vaše dítě, které je na vás naprosto závislé, bude asi cítit, jestliže jej budete přehlížet pokaždé, když touží po vaši pozornosti? Kdo by však měl na pláč reagovat?

KDO SE MÁ O DÍTĚ STARAT?
Při posledním sčítaní lidu ve Spojených státech se ukázalo, že 54 procent dětí je od svého narození do třetí třídy pravidelně část dne v péči někoho jiného než rodičů. Mnohdy musí oba rodiče pracovat, aby rodinu uživili. Řada žen však využívá mateřslou dovolenou, pokud ji dostanou, aby se o své dítě staraly alespoň několik prvních týdnů nebo měsíců. Kdo se ale bude o dítě starat potom?

 Pro takové rozhodování pochopitelně neexistují žádná jednoznačná pravidla. Je ale dobré pamatovat na to, že v tomto klíčovém období života je dítě stále ještě velmi zranitelné. Oba rodiče by této otázce měli věnovat velkou pozornost. Při rozhodování, jak budou postupovat, by měli pečlivě zvážit všechny možnosti.

"Je stále jasnější, že ani ty nejlepší programy péče o děti nedokážou nahradit čas, který dítě potřebuje strávit s matkou a otcem," říká dr. Joseph Zanga z Americké pediatrické akademie.

Někteří odborníci se obávají, že nemluvňata, která jsou v denních jeslích, nemají dostatek kontaktu s těmi, kdo o ně pečují.

Některé pracující matky se rozhodly, že vzhledem k základním potřebám dítěte radeji zůstanou doma, než aby připustlily, že se o citovou výchovu dítěte bude starat někdo jiný. Jedna žena prohlásila: "Mám to štěstí, že mohu zažívat uspokojení, jaké mi upřímně řečeno nic jiného nemůže poskytnout." Je jasné, že kvůli hospodářským těžkostem si to některé matky dovolit nemohou. Mnozí rodiče nemají jinou možnost, než dát dítě do denních jeslí nebo školky. Věnují se ale svým dětem a projevují jim náklonnost v době, kterou tráví spolu. Stejně tak i mnozí pracující rodiče v neúplných riodinách zřejmě žádnou jinou možnost nemají. Při výchově svých dětí se však velmi snaží a mají dobré výsledky.

Rodičovské povinnosti mohou být příjemné a vzrušující. Každopádně je to ale náročný úkol. Co můžete udělat pro to, abyste výchovu svých dětí úspěšně zvládli?

POSKYTNĚTE DĚTEM TO, CO POTŘEBUJÍ
Je  zřejmé, že malé děti nepotřebují hodně pozornosti a že se mnoha dětem této pozornosti nedostává. Jasně je to vidět na tom, jací dnes mladí lidé jsou. "Mladí lidé nikdy dříve nebyli do takové míry izolováni od rodiny, a tím připraveni o praktické zkušenosti a praktickou moudrost," citoval kanadský list The Globe and Mail v Torontu postesknutí jednoho výzkumného pracovníka.

Kde se stala chyba? Mohl by tento problém alespoň do určité míry souviset s tím, že si vůbec neuvědomujeme, jak důležité je věnovat se malým dětem? "Všichni se musíme učit, co to znamená být rodičem," vysvětluje psycholožka, která pomáhá ženám s nízkým příjmem, aby se naučily pečovat o své novorozené dítě. "A musíme si uvědomit, že čas strávený s našimi dětmi se nám mnohonásobně vrátí."

Pravidelné poučování potřebují dokonce i nemluvňata. Ne pouze tu a tam několik minut, ale previdelně – a to v průběhu celého dne. Čas, který dětem od jejich útlého věku věnujeme, je pro jejich zdravý vývoj nesmírně důležitý.

JE NUTNÉ SE PŘIPRAVIT
Mají–li rodiče splnit svou závažnou odpovědnost, musí se na příchod dítěte připravit. … K tomu, aby byl člověk při výchově dítzěte úspěšný, potřebuje promyšlený program (a to zejména, jestliže naše přirozené instinkty  a naše organická tvůrčí přirozenost začínají stále častěji selhávat,  jestliže nežijeme v prostředí přirozené komunity, kde bychom měli možnost získávat přirozenou cestou praktickou moudrost potřebnou ke správné výchově dětí. D. N.)

Předně, na rodičovské povinnosti je důležité se připravit po stránce duševní a duchovní. V jedné studii, která byla v Německu provedena mezi 2000 těhotnými ženami, se zjistilo, že pokud se matky na narození dítěte těšily, byly jejich děti citově a tělesně mnohem zdravější než děti matek, které je nechtěly. Kromě toho jistý vědec odhaduje, že v případě těhotné ženy, která žije v rozháraném manželství, je o 237% vyšší pravděpodobnost citového nebo tělesného poškození dítěte ve srovnání se ženou, která má s partnerem dobrý vztah.

Je tedy jasné, že pro dobrý vývoj dítěte je důležitý také otec (který může také nahradit matku ve chvílích, kdy je vytížena svým zaměstnáním nebo jinou činností mimo výchovy a opatrování dítěte. D. N.). Doktor Thomas Verny pozoroval: "Po stránce citové i fyzické je pro dítě jen málo věcí tak nebezpečných, jako když budoucí otec týrá nebo zanedbává svou těhotnou manželku." Často se uvádí, že nejlepší dar, jaký může otec dítěti dát, je to, že miluje jeho matku.

Hormony spojené s úzkostí a stresem, které se vyplavují do krevního oběhu matky, mohou mít na plod nežádoucí vliv. Předpokládá se však, že pro dítě je nebezpečná jen intenzivní a dlouhodobá úzkost matky, nikoliv občasné negativní emoce či stresující události. Ze všeho nejdůležitější je vztah budoucí matky k jejímu nenarozenému dítěti."

Co ale v případě, že jste těhotná a manžel pro vás vůbec nemá pochopení nebo se vy osobně nedokážete vyrovnat s myšlenkou, že se stanete matkou? Není neovyklé, že za určitých okolností může mít žena z těhotenství depresi. Mějte ale vždy na paměti, že vaše dítě za to nemůže, a že je třeba si zachovat za nepříznivých situací vnitřní pokoj. (Neopovrhujeme ani modlitbou, meditací, cvičením jógy, taj-či, lehkou prací či procházkou na zdravém vzduchu a prostě vším, co může obnovit náš klid a neohrozí to naše dítě.  Můžeme si také popovídat o svých problémech s kamarádkou, rodinným příslušníkem či psychologem. D. N.)

NIC NEOBVYKLÉHO
V několika prvních týdnech po porodu prožívají některé mladé matky nepochopitelný smutek a jsou netečné. Sklíčené jsou někdy i ty ženy, které se na dítě těšily. Takové výkyvy nálady nejsou ničím neobvyklým. Je to způsobeno tím, že po porodu dochází u ženy k prudkým změnám hladiny hormonů. Matka je po porodu často vyčerpaná z tlaků vyplývajících z mateřství. Dítě totiž nemá žádný pojem, o čase a vyžaduje, aby je lrmila, přebalůovala a poskytovala mu veškerou potřebnou péči.

Jedna matka měla pocit, že její dítě pláče jen proto, aby ji týralo. Není divu, že jistý japonský odborník na výchovu dětí řekl: "Stres vznikající při výchově dětí se nevyhne nikomu," Podle tohoto odborníka "je nejdůležitější to,  aby se matka neizolovala.".

I když je matka někdy deprivovaná, nemusí své výkyvy nálady přenášet na dítě. Časopis Time uvedl: "Děti matek, které trápí deprese a které se přesto dokážou nad svou trudnomyslnost povznést a zahrnují dítě pozorností a hrají si s ním, jsou výrazně radostnější."

Nejlepší možnost poskytnout ženě potřebnou podporu a pomoc má otec dítěte. Když uprostřed noci dítě křičí, pak k němu mnohdy může vstát otec, aby se manželka mohla vyspat.

(Vybráno ze stejnojmenného článku z časopisu Awake! ze dne  22. prosince 2003, New York, český překlad)

Moderní doba odkládá děti do kočárků a sedaček
Doteky novorozencům prospívají

25.05.2004 00:01 - Ne každá změna nutně vede k lepšímu. Moderní doba, která odkládá novorozence do postýlek, kočárků a i doma do autosedaček, by se mohla v ledasčem poučit od takzvaných přírodních národů. Ty dodnes své děti po narození nosí a stále se jich dotýkají.
--------------------------------------------------------------------

A jak se nyní ukazuje, je to pro ně to nejlepší. Potvrzuje to i nový výzkum na toto téma, který v dubnovém čísle zveřejnil časopis Pediatrics.

Klokaní péče
Lékařka Sari Goldstein-Ferberová z univerzity v izraelské Haifě spolu s lékařem Imadem R. Makhoulem z lékařského centra ve stejném městě zjistili, že těsný kontakt kůže na kůži, který se také nazývá klokaní péče, je pro zdravé donošené novorozence velmi prospěšný.

Už nějaký čas se "klokánkování", tedy přitisknutí dítěte na nahou kůži matky, doporučuje u nedonošených děti, kterým nahrazuje pobyt v děloze - má pozitivní vliv jak na rozvoj emocí, tak i na fyziologický vývoj.

Mimo jiné zlepšuje regulaci teploty, dýchání a snižuje výskyt poruch dechu a srdeční činnosti. U matek navíc zvyšuje produkci mléka, dítě díky nošení a dotýkání lépe přibírá, a může tak jít z nemocnice dříve domů. Přesto tato metoda nebyla dosud vyzkoušena na zdravých donošených dětech.

Aby mělo dotýkání smysl, je dobré začít s ním co nejdříve po porodu - matku a dítě by proto neměl nikdo oddělovat. Naštěstí čím dál více českých porodnic vychází matkám vstříc.

Hned po porodu spolu
"Je lepší, když porodní asistentka nebo lékař přiloží hned po porodu matce dítě na břicho a nikdo ho nikam neodnáší," potvrzuje porodní asistentka Ivana Königsmarková z Prahy. Právě první dvě hodiny po porodu jsou navíc velmi důležité pro rozvoj vztahu mezi matkou a dítětem.

Izraelci sledovali celkem 47 párů matek s dětmi, které byly rozděleny na skupinu s metodou klokaní péče a na skupinu se standardní péčí. Klokaní péče začala patnáct až dvacet minut po porodu a trvala jednu hodinu. Tyto děti byly odevzdávány do péče zdravotních sester 75 až 80 minut po porodu.

O děti v kontrolní skupině pečovaly sestry již za 15 až 20 minut po porodu. Při kontrole dětí čtyři hodiny po porodu bylo zjištěno, že děti s klokaní péčí po porodu delší dobu spaly a byly celkově klidnější.

Něco podobného lze ostatně říci i o dětech, kterých se jejich rodiče dotýkají i nadále, případně je nosí v šátcích - takové chování má pozitivní vliv na rozvoj schopností dětí, které bývají čilejší, mají méně potíží s koordinací pohybů a zároveň jsou po psychické stránce vyrovnanější.

MF DNES ,  wall

http://zdravi.idnes.cz/zdravi.asp?r=zdravi&c=A040518_223923_zdravi_pol¨

 
„Všichni se potřebujeme dotýkat a být dotýkáni“
tvrdí odborník na komunikaci Ing. Mgr. Jiří Svoboda

„Představte si, že jste uzavřeni v jakési měkce vystlané rakvi naplněné vodou. Přestože máte možnost dýchat, věřte, že v tomto téměř beztížném a bezdotykovém prostředí se brzy přiblížíte stavu šílenství. Dlouho tam nevydržíte dokonce prý ani s vidinou slušné finanční odměny. Dopadnete podobně jako opice uvězněné do molitanových oblečků, které se zakrátko stávají téměř nepříčetnými. Takové vědecké pokusy se skutečně provádějí. A vždy potvrzují jedno: všichni se potřebujeme dotýkat a být dotýkáni, občas někoho pustit do své blízkosti“ říká Ing. Mgr. Jiří Svoboda na jedné ze svých poutavých přednášek o komunikaci na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

® Pro aromaterapeuta je dotyk součástí profese. Existuje nauka, která se dotyky a hmatem zabývá cíleně ?

     Ano, nazývá se haptika. Zkoumá nejsložitější ze všech smyslů – hmat a reakce na hmatové podněty jako jsou tlak, teplo, chlad, bolest nebo vibrace. Někteří lidé dokáží dlaněmi  dokonce vycítit zánětlivá místa v těle, vnímají vyzařování  tepla. Sice to někdy vypadá jako divadlo, ale funguje to. Zvlášť pro maséry je užitečné vědět, že receptory hmatu jsou po těle rozmístěny nerovnoměrně, každá část těla je tedy jinak citlivá. Nejméně citlivá jsou například záda, nejvíce tvář, dlaně, případně hřbety rukou.

® Často slýcháme, že svět trpí „haptickým hladem“…

     Svět trpí nedostatkem dotyků, lidé se uzavírají do sebe. Dokonce natolik, že může dojít k taktilní senzorické deprivaci, což je odborná diagnóza pro tento stav  používané psychiatry a psychology.
     Jak už jsme si řekli, člověk se potřebuje dotýkat a být dotýkán. Nejlépe od osob, ke kterým má pozitivní vztah, a jen čas od času. Je to asi tak – když to má často, leze mu to na nervy, když mu to chybí, tak ještě víc.

® Na „nedotýkání“ lidí mají nejspíš negativní vliv i novodobé technologie …

     Moderní technologie nemůžeme zatracovat. Když se využívají vhodně, přináší bohaté komunikační možnosti. Nicméně pořád je to komunikace v úzkém a omezeném kanálu. Člověk potřebuje komunikovat komplexně, jinak mu něco chybí. Kuriózní, ba až trochu zvrhlá, je třeba situace, kdy kolega s kolegou si posílají pozvání na oběd přes stůl elektronickou poštou. Ale i to se stává.

® Myslíte, že na deprivační stavy je schopna kladně působit aromaterapie?

     Vzhledem k tomu, že na lidské tělo působí i látky v mikrokoncentracích, a to vůně jsou, vůbec to nevylučuji. Člověk má mít dobrou náladu a cítit se vyrovnaně. Příjemné vůně, například ve spojení s masáží, mohou být nápomocny. Je zajímavé, a obecně se to moc neuvádí, že mnozí nevyhledávají masáž z fyzioterapeutických důvodů, ale ale spíš z těch psychických. V jednom televizním pořadu představovali kuriózní povolání. Jedno z nich byl „hladič“. Za pět set korun na hodinu své klienty prostě hladil. A zákazníci prý byli velmi spokojeni. Zvláště dámy.

® Svět hladoví po dotycích a blízkosti, ale paradoxně někdy míváme obojího přespříliš, třeba v městských dopravních prostředcích …

     Říká se, že humanista je člověk, který má rád lidi i v přeplněné tramvaji… Právě tímto jevem se zabývá proxemika -  nauka o vzdálenostech mezi lidmi. Přirozenou potřebou každého tvora je mít vlastní bezpečné území, kam mu nikdo neleze. Pociťují to i zvířata, říká se tomu teritoriální imperativ. Když člověk žil v tlupách a měl dostatek prostoru, žádné problémy nebyly. Ale dnes dochází s vysokou koncentrací  lidí k narušování „bezpečnostních bublin“, které každého z nás obklopují.

® Máme tyto „bubliny“ všichni stejně velké?

     Nemáme. Seveřané je mají poměrně velké, na rozdíl třeba od Japonců, kteří je mají nejmenší (jsou malí a je jich hodně). Je zajímavé potom sledovat tzv. proxemický tanec, když se sejdou dvě osoby s výrazně rozdílnými velikostmi „bublin“. První druhého zatlačuje a druhý před prvním utíká. Ale také jsou ¨rozdíly  podle založení člověka – extroverti mají „bubliny“ obecně daleko menší, čili jsou přístupnější. Právě proto mezi maséry a podobnými profesemi najdeme spíše extroverty.
     Důležité je vědět, že pokud se snažíme proniknout do cizí „bubliny“, zmenšujeme prostor jejího majitele a jeho reakcí může být panika až agrese. Zejména účinně ji dokáže podnítit přímý kontakt z očí do očí. V krajním případě to může vyústit až ve fyzickou újmu.
     Člověk by zkrátka nikdy neměl zapomínat na „zvíře“ v sobě a pochopit, že komunikační mechanizmy z dob, kdy byl opicí, fungují stále.
                      Jana Chrástecká

 www.volny.cz/svoboda.jiri
         Zdroj: Aromaterapie, Léto 2004, časopis pro zdraví
 

Děti a pět jazyků lásky
(Recenze knihy Garryho Chapmana a Rosse Campbella, hovoříci mj. o významu komunikace fyzickým kontaktem; in Magazín AD, 2/2003)
V nové variaci knihy Pět jazyků lásky, tentokrát specializované na vztahy mezi rodiči a dětmi, spojil odborník v oblasti manželského poradenství Gary Chapman své sily s uznávaným Rossem Campbellem (tři jeho knihy o dětech a dospívajících vyšly i u nás). Chapman vlastně rozvíjí svoji koncepci pěti hlavních oblastí komunikace. Těmito "jazyky lásky" (fyzickým kontaktem, slovy ujišťování, pozorností, dárky a skutky) by měli rodiče (vychovatelé) působit na děti nejen v nekonfliktních situacích, ale i během krizí. Podle autorů je třeba každé výchovné působení vést v atmosféře přijetí a nabízejé řadu metod, jak takové atmosféry dosáhnout. Za pomoci řady příkladů, jak rodičovskou lásku předat a přitom neztratit nic ze své autority, američtí autoři nabízejí optimistický, křesťanský model rodiny. Snad se stane inspirací i v našem prostředí, kde, jak se zdá, podobné hodnoty pomalu odumírají.

Petr Wagner
Kouzelná moc doteku
---------------------------------------------------
Když se člověk narodí, sejdou se u jeho kolébky (nebo inkubátoru) 3 sudičky: První, ta pozvaná a hodná, mu řekne: Dávám Ti dar doteku. Tvůj dotek bude uzdravovat, Tvůj dotek bude vzbuzovat potěšení, Tvůj dotek bude tím nejlepším, co můžeš druhému dát, poté co ses postaral o to, aby fyzicky přežil.
Ale pak přišla ta druhá, ta, které bylo líto, že nebyla pozvána: Ale zapomeneš na to, že jsi takový dar dostal. Místo jemného přijímajícího doteku budeš dávat facky, budeš mlátit, budeš ubližovat, abys zapomněl, jaká kouzelná MOC v Tvých rukou je. A aby toho nebylo dost, i když poznáš, že Tvůj dotek vzbuzuje žádost, nepoznáš, že dotek není zkratkou, ale cestou. Postupně se Tvého dotyku začnou Tví blízcí bát, protože si budou pamatovat, jak byla Tvá ruka nešetrná. A pak i Tobě se zavře cesta k tomu znovu si vzpomenout na ten největší dar, který jsi dostal.
Naštěstí se kdesi z ničeho nic objevila třetí sudička: Když začneš doufat, objeví se cesta, jak tuto kouzelnou moc znovu nalézt. Možná bude zahalena do latinských slov, možná bude udělaná tak složitou, že ji nepoznáš hned. Ale věz, že já, NADĚJE, jsem vždy s Tebou a pomohu Ti, když budeš potřebovat.
A protože každý z nás má NADĚJI neustále u sebe ( i když ji od sebe odstrkáváme, nikdy se nenechá donutit k tomu, aby nás opustila navždy a trvale), máme všichni možnost znovu se rozpomenout na to, jaké to bylo, když náš dotyk pomáhal, když náš dotyk léčil a když náš dotyk obnovoval to, na čem nám záleží. Zde pohádka končí ... (?)
Autor: MUDr. Martin Daniel - danielma@seznam.cz, http://www.mujweb.cz/zdravi/daniel
http://www.doktorka.cz/run/redsys/psychologie/r-art.asp?id=504

Psychická deprivace dětí I

Každý z vás jistě o deprivaci v posledních letech slyšel nebo o ní četl. Někdo by mohl mít dojem, že je to jev příznačný pro současnost, něco podobného jako civilizační choroby. Psychická deprivace je však stará jako lidstvo samo, jen okolnosti jejího vzniku, intenzita a projevy se mění.
Odborně začala být problematika psychické deprivace zkoumána v polovině 19. století. Do té doby existovaly popisy jednotlivých případů dětí extrémně deprivovaných, většinou sociálně izolovaných nebo odchovaných zvířaty. Termín "deprivovaný" nebyl ještě užíván, děti se označovaly jako "vlčí", "zdivočelé" atd.
Jak tedy můžeme psychickou deprivaci definovat? Podle Langmeiera a Matějčka je to stav, který vzniká, jestliže člověk nemá uspokojovány základní psychické potřeby v dostačující míře a po dosti dlouhou dobu.
Psychické potřeby bychom mohli vymezovat tak, že by jich bylo velmi mnoho; někdy se naopak zužují na mateřskou lásku, což je však zjednodušení celé hierarchie psychických potřeb. Velmi přehledné dělení předložili ve své knize Psychická deprivace v dětství výše zmínění autoři. Dělí je do čtyř úrovní, které se ovšem ve vývoji jedince i v každé aktuální situaci vzájemně prolínají. Psychické potřeby trvají po celý život, mění se jejich intenzita a způsob uspokojování. Zde si je stručně vymezíme, a to hlavně se zaměřením na děti.
V první úrovni jde o potřebu přívodu podnětů v přiměřené míře a variabilitě - dítě potřebuje být podněcováno, stimulováno v oblasti zrakové, sluchové, hmatové atd. Potřebuje kolem sebe nejen různé hračky, pěkné prostředí, ale i lidi, kteří se s ním mazlí, usmívají se na ně. Všechny tyto podněty působí kladně na jeho celkový vývoj - jejich nedostatek nebo jednostrannost vývoj naopak narušují a zpomalují.
Potřeby ve druhé úrovni navazují na předchozí. Dítě potřebuje mít kolem sebe smysluplný svět, tj. určitou stálost věcného a sociálního prostředí, které dítě prostřednictvím matky poznává a orientuje se v něm. Již v kojeneckém věku projevují děti radost, když objeví ve svém prostředí nějaký řád, nějakou pravidelnost a mohou je ovlivnit vlastní činností. Dítě se aktivně "zmocňuje světa" a úspěchy je podněcují k dalším aktivitám. Změny prostředí věcného a hlavně sociálního, např. při přechodu z jednoho ústavního prostředí do druhého, dítě traumatizují, protože ztrácí vše, co už chápalo. Jeho vývoj se může přechodně i vrátit na nižší úroveň - je to tzv. přechodný regres.
Třetí úroveň potřeb zahrnuje citové, emoční potřeby. Je to především potřeba trvalého kladného vztahu k mateřské osobě (nemusí to být biologická matka), dále potřeba kladného opětovaného vztahu k dalším členům rodiny, později vrstevníkům, což vystupuje do popředí zvláště ve školním věku a v pubertě. Dále je to potřeba důvěrných vztahů mezi chlapci a dívkami, potřeba životního partnera a u většiny lidí opět potřeba mít děti.
Čtvrtá, tj. sociální, úroveň úzce souvisí s citovou. Dítě si v interakci s okolím postupně uvědomuje své "já", vytváří si své sebevědomí, sebepojetí, svou identitu, což se dotváří ve věku dospívání. Každý má potřebu být přijímán a někam patřit - do rodiny, do skupiny kamarádů, do pracovního, zájmového, duchovního a dalších společenství - a mít tam alespoň přijatelnou roli a pozici.
Konečně je tu velmi důležitá potřeba sdílet s někým společnou otevřenou budoucnost. Tuto společnou budoucnost má dítě právě v rodině. Nemůže ji mít v ústavní výchově, kde negativně prožívá nejistotu, zda a kdy se vrátí do své původní rodiny. Je to potřeba tak důležitá, že bývá někdy uváděna samostatně, jako pátá úroveň.
Všechny tyto potřeby nemohou být dítěti uspokojovány ani v sebelépe vedeném dětském domově, ovšem ani v mnohých rodinách, v nichž rodiče své děti zanedbávají, ubližují jim, ponižují je nebo dokonce týrají.
Projevy psychické deprivace jsou velmi četné a mnohotvárné. Zmíníme se alespoň o těch, s nimiž přicházejí děti do pěstounských rodin a do adopce.
U dětí útlého věku, tedy do tří let, se deprivace projevuje opožďováním celého psychomotorického vývoje. Nápadná je povrchnost a nediferencovanost citů a sociálních vztahů, chudší duševní obzor, nezúčastněná nebo rozmrzelá nálada, nedětsky vážný výraz.
Citlivým ukazatelem deprivačního poškození je řeč. Předpokladem normálního vývoje řeči u kojenců a batolat je totiž individuální kontakt s matkou a s dalšími blízkými osobami, kladné citové ladění a smysluplnost okolního světa. V ústavní péči, hlavně při změnách prostředí, jsou tyto předpoklady omezeny. Ve výrazné rodinné deprivační situaci, až izolaci, mohou chybět úplně. Děti přicházející do pěstounské péče mívají vývoj řeči v různé míře opožděný. Úroveň jejich řeči nelze posoudit přirovnáním k dětem nižšího věku. Např. šestileté dítě odňaté z velmi špatné rodiny nemluví jako dítě tříleté; chybí mu spontaneita, typické kladení otázek, nezná zdrobněliny, mazlivá slůvka atd. Řeč dětí v dobré rodině má sdělovací, komunikativní funkci a ta je předpokladem celkové zdárné funkčnosti rodiny. Tam, kde je dítě převážně nebo zcela odmítáno a trestáno, se tato komunikativní funkce řeči snižuje. Řečový projev dítěte je chudý, omezuje se na jeho obranu, chybí mu typická dětská radost a zvídavost.
V předškolním věku přetrvává u deprivovaných dětí povrchnost citových vztahů. Potřeba někomu patřit je výrazná - děti se upínají na sestry nebo vychovatelky, dožadují se "nové maminky", nebo si idealizují své rodiče, na které si nepamatují, nebo s nimiž nic dobrého neprožily. U hluboce deprivovaných dětí - z velmi špatných rodin - se projevuje značné opoždění řeči, jejich řeč není někdy rozvinuta až do pěti let. Deprivované děti z dětských domovů i z dysfunkčních rodin nebývají většinou zralé pro školu, je proto potřeba odložit školní docházku.
Ve školním věku mají téměř všechny deprivované děti horší prospěch, než odpovídá jejich skutečným intelektovým schopnostem. Tato skutečnost se nedá vysvětlit jen zanedbaností ve špatných rodinách. I děti z dětských domovů, které jsou i v mimoškolní době v péči pedagogicky vzdělaných vychovatelů, projevují tento rys, stejně jako menší motivaci pro učení. Výrazněji deprivované děti jsou proto někdy nesprávně navrhovány do zvláštní školy, i když mají intelektové dispozice v normě. U školních dětí se také často projevuje deprivace nápadnostmi a výkyvy v chování, zvláště v sociálním styku. Po traumatizujících zážitcích v rodině a po zpřetrhání všech vztahů v důsledku změn prostředí se mohou objevit neurotické potíže, prohlubuje se citová otupělost a nedůvěra k lidem, někdy také agresivita.
V pubertálním a adolescentním věku se projevují důsledky prožité deprivační situace ve vztahu ke kolektivu, v sociálním začleňování (nespokojenost se sociální pozicí, neadekvátní sebehodnocení), dále to bývá posunutá hierarchie hodnot, nežádoucí rysy charakteru, zvýšené nebezpečí vzniku závislosti na alkoholu, drogách atd.
Důsledky prožité deprivace mohou přetrvávat i do dospělosti. I v případě, že se deprivovaní jedinci dostanou do lepšího prostředí, mohou mít problémy v partnerských vztazích, jako rodiče bývají nejistí ve výchově svých dětí. Zůstanou-li v prostředí sociálně problematickém, pak se jejich deprivační postižení ještě zvýrazňuje. Při rozboru motivace různých trestných činů a při hodnocení osobnosti jejich pachatelů se projevuje jako významný činitel právě prožitá deprivace, ať již ústavní nebo rodinná.
Psychická deprivace je tedy vážné narušení psychického vývoje, může se projevit v celé struktuře osobnosti, v chování, v sociálním začlenění, v celé životní orientaci.
Po tomto konstatování si musíme položit dvě důležité otázky: jak se dá psychická deprivace rozpoznávat, diagnostikovat a hlavně - dá se napravit?
Zdroj: Osvojení a pěstounská péče, nakladatelství Portál

http://www.doktorka.cz/run/redsys/deti/r-art.asp?id=1442
 

Psychická deprivace dětí II- diagnostika a možnosti její nápravy
V diagnostice deprivace je rozhodující psychologické vyšetření, či spíše sledování, abychom zachytili dynamiku vývoje v závislosti na životních podmínkách dítěte. Samozřejmě je nutné podrobné pediatrické vyšetření a zhodnocení genetických dispozic, k tomu dále podrobné šetření sociální pracovnice zaměřené na funkčnost původní rodiny a na případnou možnost návratu dítěte do ní. U předškolních a školních dětí je potřebný i názor pedagoga, případně speciálního pedagoga. Ti všichni a ještě někdy další odborní lékaři se musí shodnout na komplexním posouzení stavu dítěte. Z něj pak má být vyvozena co nejpravděpodobnější prognóza jeho vývoje a doporučení léčebná, výchovná a sociálně-právní.
V šedesátých a v sedmdesátých letech, kdy již byly systematicky zkoumány příčiny a projevy deprivace a kdy se rozvíjely různé formy pěstounské péče, byly zjišťovány závažné nedostatky v diagnostice deprivovaných dětí.
Některé děti prožily ve své biologické rodině hlubokou deprivaci nebo i různé formy týrání. Když byly svěřeny soudním rozhodnutím do ústavní výchovy, byly tam mnohé z nich považovány za intelektově postižené, i když byla známa jejich rodinná anamnéza. Deprivační situace byla podceněna, děti byly sice litovány, ne však patřičně podněcovány k dalšímu rozvoji, byly navrhovány do ústavů sociální péče pro mentálně postižené. Přesto se do pěstounské péče, zvláště v jejich začátcích, podařilo umístit řadu hluboce deprivovaných dětí, které již měly přihlášky do ÚSP. Dnes jsou tito lidé vesměs vyučení, pracují, někteří dokonce zvládli střední školu.
Podobné diagnostické omyly se vyskytují, bohužel, i v současné době, i když spíše výjimečně. Sledujeme v několika pěstounských rodinách překvapivě dobrý vývoj dětí, které byly před přijetím do pěstounské péče v ústavní péči a čekaly, až se pro ně uvolní místo v ÚSP. Z toho vyplývá, že diagnostika deprivovaných dětí je nejen záležitostí odbornou, ale také etickou, že má značný sociální dosah.
A nyní ke druhé položené otázce: je psychická deprivace napravitelná - do jaké míry a za jakých podmínek?
Dlouho přetrvával názor o nemožnosti nápravy psychické deprivace, o její ireparabilitě. Vyplývalo to do značné míry z té okolnosti, že děti odňaté z ohrožujícího a deprivujícího prostředí rodiny zůstávaly trvale v ústavní výchově, která sice mohla přinést určité zlepšení v oblasti znalostí a návyků, ale nerozvíjela dostatečně složku citovou a nepřipravila dítě na potřebné sociální zařazení a uplatnění.
Velkou příležitostí pro ověření možností nápravy psychické deprivace byl rozvoj nových forem péče o děti žijící mimo vlastní rodinu. Byla to první SOS dětská vesnička v Doubí u Karlových Varů, dále experimentální péče v okrese Olomouc a od uzákonění pěstounské péče v r. 1973 její rychlý rozvoj v celém státě.
Psychický vývoj dětí v pěstounské péči byl překvapivě dobrý, k výraznému urychlení celkového vývoje a řeči docházelo již v prvním roce života dítěte v náhradní rodině. Vyrovnávání deprivačního poškození, zvláště v oblasti citové a sociální, trvalo různě dlouhou dobu v závislosti na všech okolnostech deprivační situace.
Bylo publikováno několik případů dětí s nápadným a trvalým zlepšením, ty však byly mnohými odborníky i veřejností považovány za výjimku. Ukazovalo se, že k objektivnímu posouzení možností nápravy psychické deprivace bude nutný dlouhodobý výzkum velkých skupin dětí v různých formách pěstounské péče. Tyto výzkumy byly prováděny na pražských a olomouckých pracovištích a sledování původně deprivovaných malých dětí ještě pokračuje i dnes, kdy jsou tyto děti již ve středním věku.
Průběh těchto výzkumů, spojených s poskytováním poradenské péče, použité metody i výsledky jsou podrobně popsány v odborné literatuře, z níž uvádíme některé (psané v českém jazyce) v seznamu doporučené literatury. Zde shrnujeme základní poznatky důležité nejen z hlediska náhradní rodinné péče, ale i z hlediska obecnějších zákonitostí psychiky dítěte a rodinných vztahů.
Všechny výzkumy prokázaly v souladu s praktickými zkušenostmi všech zúčastněných, včetně pěstounů, že psychická deprivace je napravitelná v mnohem větší míře, než se předpokládalo. Dlouhá doba sledování potvrzuje trvalost této nápravy a umožňuje také zjišťovat faktory, které se na nápravě podílejí. Byly sledovány především tyto: genetické dispozice, hloubka a rozsah deprivačního postižení, kvalita a počet prostředí, v kterých dítě žilo před přijetím do pěstounské rodiny, věk dítěte při přijetí do této rodiny, osobnost pěstounů a vztahy v pěstounské rodině.
Je samozřejmé, že absence genetické zátěže, nízký věk dítěte a jen mírné deprivační poškození jsou dobré předpoklady jednak pro úpravu k normě i k vytvoření kvalitního pěstounského svazku. Jsou to ovšem jen předpoklady. Přijde-li takové dítě do rodiny, jejíž motivace pro přijetí nebyla dost hluboká, do rodiny, která nebyla důkladně poučena o celé problematice náhradní rodinné péče a k dítěti má jakýsi odstup s různými výhradami a předsudky, pak se toto dítě nerozvíjí, není šťastné ani ono samo, ani jeho pěstouni. Nevznikají zde kladné obohacující vztahy velmi blízké vztahům v dobré rodině s vlastními dětmi.
Potvrdil se náš původní předpoklad, že nejvýznamnější, rozhodující a nezastupitelný faktor pro nápravu psychické deprivace je kvalita náhradní rodiny. Tím se současně potvrdil předpoklad, že je možné vytvoření dobrých rodičovských vztahů i vůči dítěti svěřenému, bez základu biologického rodičovství. Ověřili jsme si také druhou složku těchto rodinných vztahů, tj. možnost spontánního přilnutí i dětí předškolního a mladšího školního věku k náhradním rodičům.
Zdroj: Osvojení a pěstounská péče, nakladatelství Portál

http://www.doktorka.cz/run/redsys/deti/a-komentar.asp?id=1443
Děti potřebují lásku

Dítě se učí mít samo sebe rádo, jestliže mu matka dokáže zprostředkovat pocit, že je milováno prostě proto, že je. Když se matka dívá na své dítě, mají její oči zvláštní lesk, který je neklamným znakem libosti a hluboké radosti z jeho existence. V této atmosféře se u dítěte dostavuje blažený pocit a roste jeho jistota, že je na tomto světě chtěné a vítané.
Tímto způsobem může matčina láska jasně zaujmout místo v osobnosti dítěte. Může se spojit s nejvnitřnějším jádrem osobnosti tohoto člověka a splynout s ním v jednotě. Lidé, kteří takovou lásku zakusili, jsou schopni také lásku nenuceně dát najevo jako přirozenou a samozřejmou součást své osoby.
Mít zkušenost bezpodmínečné lásky tedy není jen předpokladem pro to, aby člověk sám sebe měl rád, nýbrž i předpokladem, který umožňuje, aby člověk byl schopen milovat ostatní lidi. Mateřská láska je proto požehnáním, které, a je to tragické, není všem lidem v dostatečné míře dopřáno.
Již dítě rostoucí v těle matky reaguje na náklonnost nebo odmítání. Nechtění kojenci mají častěji podváhu a častěji jsou nemocné než chtěné děti, protože jejich imunitní systém je zjevně slabší.
Láska matky v raném dětství ale nerozhoduje jen o zdraví a nemoci, vtiskuje také určujícím způsobem sebecit. Tělo, zvláště oblast břicha, je místem cítění. Matčinu lásku cítí dítě na svém těle, zvláště ve formě laskání, hlazení a chování. To vede k blaženosti a pocitu bezpečí a jistoty. Láskyplný kontakt s pokožkou a vůbec kontakt s tělem dítěte je tedy rozhodující pro to, zda se jeho sebecit vyvine pozitivní a silný. Milovat se v nemalé míře učíme přes kůži!
Důležité také je, aby matčino poselství bylo jednoznačné. To, co dělá, by se mělo shodovat s tím, co pociťuje. Dítě se cítí opuštěné, jestliže se mu dostává mechanické péče, protože matka je v myšlenkách zaměstnána svými problémy.
Malé děti samy sebe prožívají jako všemocné, vševědoucí a grandiózní a vrůstají teprve postupně do vnější skutečnosti. Jestliže děti nejsou ve svých potřebách dostatečně uspokojovány, stahují se do vnitřního fantazijního světa. To je normální proces, neboť tak mají možnost chránit se před šedivým světem, který někdy budí strach nebo je tvrdý. Izolují se a takříkajíc přenášejí zranitelné vnitřní jádro do bezpečí. Jestliže k tomu dojde na pozadí lehkého příkoří a je-li tento proces přechodné povahy, může se dítě brzy zase otevřít a cítit se volné a svobodné ve svém pravém Selbst. Hluboká příkoří nebo trvalé zátěže však poškozují rozvoj jeho osobnosti.
Jestliže nejsou dostatečně uspokojeny základní potřeby pozornosti, potvrzení, náklonnosti a zabezpečení, dítě se stále více stahuje do splendid isolation, nádherné nadřazené izolace, na základě motta: "Nikoho nepotřebuji, jsem mnohem lepší než osoba, od které bych měl očekávat lásku, jsem sám svým ideálem." To, co odmítnutí způsobilo, je znehodnoceno nebo zničeno: "Nenávidím tě za to, že mi nedáváš to, co mi přísluší, ale neukážu ti, že něco potřebuji."
Malé dítě si nedokáže samo dát oprávnění ke své existenci, je závislé na pozitivním zrcadlení od svých rodičů. Rodiče, kteří sami sebe nemají rádi, jsou schopni své dítě zrcadlit jen nedostatečně, jen nedostatečně umějí dát najevo, že je vítané a dobré takové, jaké je. V takových případech je dítě nuceno k tomu, aby svůj pocit vlastní hodnoty budovalo výše popsaným chorobným způsobem.
Zdroj: H-P Rohr: Narcismus - vnitřní žalář, nakladatelství Portál
http://www.doktorka.cz/run/redsys/deti/r-art.asp?id=1323

Langmeier Josef, Matějček Zdeněk:
Psychická deprivace v dětství
SZN Praha 1963

str. 33 "I tam, kde dojde ke zlepšení intelektového vývoje, zůstávají obvykle závažné poruchy osobnosti: děti se zprvu bojí lidí, později s nimi navazují vztahy nestálé a nediferencované; nápadná je vtíravost a neukojitelný hlad po "lásce" a pozornosti; sexuální projevy bývají buď autoerotické povahy, nebo nekontrolovaného a nediferencovaného rázu. Citové projevy jsou charakterizovány rovněž chudobou a často nápadným sklonem k prudkým afektům (vzrušení senzacemi, hněv, sport až do vyčerpání) a velmi nízkou frustrační tolerancí."
36 "Ústavní děti jsou pasivní, bez iniciativy a úzkostně nebo předrážděně reagují na každou změnu navyklého denního běhu."

57 "Tyto děti působí dojmem stálé neuspokojenosti a krajní nevyrovnanosti. Zmocní se hračky, ale nehrají si s ní, jen ji drží a jsou stále připraveny ji bránit."

99 Pro děti z neúplných rodin je typická tzv. "neupoutanost" (Bindunglosigkeit) s typickou příznakovou trias (potulování, lhavost, krádeže) vyplývající v podstatě z nedokonalé vazby dítěte ke svým rodičům a k sociálnímu světu vůbec."

113 život v atmosféře "citové Antarktidy"; jednostranný intelektuální vývoj; jednostranná defektní stimulace.

Děti žijí v afektivním odstupu od lidí, které berou na vědomí, jen když od nich něco chtějí, jinak se spíše od nich odvracejí, jakoby nepříjemně rušení ze své samoty. Ve škole se nejlépe přizpůsobují v poměrně přísném, neosobním ovzduší některých učitelů výlučně didakticky zaměřených.

117 "Srovnání evakuovaných dětí, odtržených válkou od rodičů, s dětmi, které byly ponechány u svých rodičů a které s nimi prožívaly hrůzy bombardování, dokazuje s velkou pravděpodobností, že evakuace (tj. separace) má závažnější vliv na duševní zdraví dítěte než bombardování.

122 Pocity jakési prázdnoty, neuspokojenosti proniká takřka všemi pracemi uprchlických dětí. Tento trapný pocity prázdnoty děti zřejmě nejlépe překonávají vzpomínkami na šťastnější minulost a touhou po lepší budoucnosti. Jejich přítomný život je jen jakýmsi prázdným a neuspokojivým přechodem mezi minulostí a budoucností.

124 ztrátu jistoty a opory, kterou tyto děti utrpěli rozbitím svých domovů, se u dívek projevuje jistou formou neurastenie: pasivitou, ba i tupostí, popřípadě sentimentální zálibou pěstovat si své "neštěstí", plakat nad sebou... U chlapců propukají stejné pocity v aktivnější formě, hněvivosti, pomstychtivosti a destrukčních tendencí. Destruktivnost těchto dětí je někdy zdánlivě samoúčelná, ale zřejmě poskytuje dětem náhradní uspokojení. Děti rozbíjejí a trhají věci jen pro pouhé potěšení, některé z nich projevují i sadistické sklony nebo aspoň fantazie, jiní hoši jsou opět podivuhodně lační senzací.

126 U dětí z koncentračních táborů je patrná trvalá větší zranitelnost: Jejich rovnováha je vratká, malé změny jejich životní situace vedou snadno ke zhroucení.

Vlastních neuróz bylo během pobytu v koncentračních táborech poměrně málo, ale u citlivých jedinců propukají výrazné neurózy mnohdy po osvobození a převedení do lepších poměrů (Entlastungsreaktion)

129 Okulista A. Franceschetti 1947 popsal okulodigitální fenomén, kdy se slepé děti dloubají do očí, aby si vyvolaly retinální fosfény. (volná citace, příklad autostimulace)

130 Našli velmi časté, nápadně živé, barvité a trojdimenzionální sny připomínající živou vizuální obrazivost a halucinatorní prožitky pokusných osob při experimentální senzorické deprivaci.

Hebb (1955) popisuje následky rané derpivace u psů, které byly velmi výrazné a přetrvávaly ještě po radě měsíců v dospělosti: Psi byli "stupidní", neschopni se učit (zejméně z bolestivých zkušeností), podivínští a hyperaktivní, emočně nezralí. Vmonotonním prostředí své klece byli po celé dny aktivní a plní zájmu, "jakoby ani neměli mozek, aby se nudili". Čím těžší byla restrikce podnětů, tím větší je explorační aktivita postižených zvířat - znovu a znovu strkali čenich do hořící zápalky, nenaučili se vyhýbat kovovému kartáči elektricky nabitému a spíše začali v takové situaci neorganizovaně běhat kolem dokola. (Podobně našla J. Kestenbergová neschopnost učit se z nezdarů u psychopatických deprivovaných dětí.)

- platí zřejmě spíše pro senzorickou deprivaci

174 Vernon (1956) našel po krátké senzorické deprivaci zlepšení schopností k učení a řada autorů pokládá zvýšenou obrazotvornost po senzorické deprivaci za reakce zaměřené k zvýšení podnětů zvnitřka, když nelze potřebu stimulace krýt podněty vnějšími. Pozorování svědčí pro to, že ve skutečných životních situacích dochází ke zvýšení pudových tendencí ("drivů") po určitém období deprivace stejně jako v experimentu. Tohoto původu jsou prudké protestní reakce dítěte odloučeného od matky, ale i jeho úzkostné lpění na matce po návratu domů, nadměrná a předem neznámá závislost na matce přesahující i vysokou závislost, která se v daném věkovém období pokládá ještě za normální. Zvláště nápadný je "hlad po lásce" u dětí, které vyrůstají bez ní (Goldfarb) - jejich vtíravost, nároky na pozornost a na přítomnost dospělého, jejich věčná neukojitelnost jsou dobře známy.

Následky zvýšené síly neuspokojované potřeby jsou pak různé podle individuálních okolností. Za příznivých podmínek může to by podnětem k urychlení vývoje osobnosti, tj. k rozvoji prostředků, které mají zaměřenou cestou umožnit nasycení. Dítě, které již dosáhlo jisté úrovně svého vývoje, stane se po odloučení od rodiny samostatnějším, a tak si najde uspokojení svých zvýšených sociálních potřeb mimo okruh rodiny. Tak je tomu i u některých ústavních dětí, které jsou dosti pohyblivé, “roztomilé“ a přitažlivé, jak jsme se o tom již zmínili. Avšak dítě, které není dosud schopno takových zaměřených reakcí, je naopak deprivační zkušeností zabržděno svém vyspívání a hledá uspokojení zvýšeného napětí vyvolaného neuspokojenou potřebou spíše v neřízené aktivitě charakteristické pro útlý věk. Takové děti se chytají každého, kde jde kolem, vtírají se do pozornosti a přízně dospělých, lpí na každém, kdo je pohladí, mají neukojitelnou potřebu mazlit se atd. Takováto regrese však může jít ještě dále a projeví se nediferencovanou hyperaktivitou celkovou, a to zvláště tam, kde jde o deprivaci těžkou a všestrannou. Mnohokrát byly popsány těžce deprivované děti jako krajně neklidné, nestálé, v ustavičném neřízeném pohybu, jako “animální bytosti“ nepopsatelně dráždivé, neklidné, ječící /děti z koncentračních táborů/,, jako “divoké a nezkrotné bytosti“ (Helena Kellerová“, které se jen těžko podrobovaly vedení dospělých (děti po extrémní izolaci) apod. Ono zvýšené napětí může však nají odpovídající výraz i v náhradním (substitutivním)chování, tj. přemístěním aktivity do oblasti jiné tendence, jak je například agresivita nebo sexuální tendence. Jistý počet deprivovaných dětí je nápadný právě sou útočností, vzpurností a zlomyslností (Goldfarb, Francoisová), popřípadě destruktivním chováním. Některé děti vykazují zvýšené sexuální tendence, předčasné probuzenou sexuální aktivitu (pozoroval Goldfarb u ústavních dětí, Hebb u izolovaných štěňat).

Klinická zkušenost však nasvědčuje tomu, že za jistých podmínek – které dosud dobře neznáme – může dlouhodobá deprivace vyvolat naopak snížení intenzity potřeby. Představujeme si, že dítě, které žádným přímým ani náhradním způsobem nemůže dosíci ukojení – buď pro nízký věk, pro své konstituční vlastnosti, nebo pro dalekosáhlost a trvalost deprivace – najde přizpůsobení na jisté nižší funkční úrovni, obdobě jako ustavuje podvyživené dítě výměnu látkovou na nižší hladině. Krajní případ takové psychické dystrofizace můžeme vidět v rozvinutých obrazech Spitzova hospitalismu: Děti ležely zcela Pasivně ve svých postýlkách, s prázdným, strnulým výrazem a bez hnutí celé hodiny – jako katatonici. Podobně pozorovala L. Fischerová skupinu pasivních 6mesíčních kojenců, kteří nejevili žádnou sociální odezvu a nalézali uspokojení jen v dumlání prstů. Také experimentální práce ukazují na možnost tohoto typu reakce“ zatímco za jistých podmínek jevili pokusné osobný nepřekonatelný “hlad po podnětech“, doprovázený vnitřním napětím a živou obrazivostí, projevovalo se za jiných podmínek (resp. u jiných osob) spíše snížení snahy vnímat a řešit úkoly, “ztráta potřeby myslit“ (Levy) a zvláštní apatická, nevšímavá spokojenost. Klinické odlišení dětí projevujících se takovýmto útlumem“ aktivity od dětí hyperaktivních bylo konstatováno mnohými pracovníky (např. Roudinescová, Fischerová, Damborská, Nováková aj.)

 

[243] Docházíme k podivnému paradoxu, neboť dítě, které mu by se každým druhým rokem měnili rodiče, sourozenci a ještě se přestěhovalo – tak jako se to dnes děje dítěti ústavnímu – by každá sociální služba nutně pokládala za nejvýš ohrožené a umístila je – v ústavu!

 

[202] Za zmínku stojí zkušenost ještě z doby, kdy ústavní děti byly vyšetřovány v místnostech Sociodiagnostického ústavu a nikoliv přímo v ústavním prostředí, jak se to děje nyní. Pokud byly děti v čekárně ve větší skupině, nĎbylo v jejich chování zvláštních nápadností ve srovnání s jinými předškolními dětmi, které byly v téže čekárně se svými matkami. Když však bylo ústavní dítě z kolektivu vytrženo a zůstalo ve vyšetřovně samo s examinátorem, po prvním radostném překvapení z nových hraček jeho zájem rychle upadal, stávalo se neklidným, plakalo, “že mu děti utečou“. Zatímco dětem z rodin stačila většinou přítomnost matky v čekárně, aby s přiměřenou dávkou jistoty s psychologem spolupracovaly, nebylo možno většinu těchto předškolních dětí z ústavů individuálně vyšetřit pro nepřizpůsobenost novým podmínkám. Podařilo se to však, když do vyšetřovny vstupovalo vždy několik dětí najednou a vyšetřované dítě cítilo oporu v ostatních, které si v místnosti hrály. Jde tu zřejmě o týž projev “skupinové závislosti“, který – jak jsme uvedli – ve zvlášť výrazné formě charakterizoval některé skupiny dětí vychovávaných v koncentračním táboře a stal se i základem pozdější reedukace. Pokládáme jej za jeden z významných diagnostických ukazatelů deprivace ústavního typu.

[243] Zakladatel SOS vesniček Rakušan H. Gmeiner

[256] Lesák (1961): “Hluchému dítěti zvyklému již po léta na elektroakustické sluchátko se přístroj někdy rozbije nebo porouchá. “Teď už jsem zase sám“, bývá často jeho první reakcí na takovou příhodu.“
http://klimes.mysteria.cz/clanky/ostatni/citace.htm

Ústavní výchova

Zákon o ústavní výchově (účinný od 1. 7. 2002), jehož znění oproti vládní verzi naštěstí poslanci výrazně změnili k lepšímu (i na základě našeho podnětu), bohužel zachovává systém ústavních zařízení založený před třiceti lety. A tak současná roztříštěnost náhradní výchovné péče zůstává beze změny - pro děti do tří let kojenecké ústavy a dětské domovy spadající pod resort zdravotnictví, pro děti od tří do osmnácti let dětské domovy, diagnostické a výchovné ústavy řízené resortem školství. Nadále tedy budou sourozenci oddělováni a podle věku umisťováni do zařízení různých resortů. Co na tom, že přijdou třeba o jedinou pozitivní citovou vazbu? Zvláštní je, že jen pro případ náhradní rodinné péče zákon o sociálně-právní ochraně stanoví, že sourozence je třeba umisťovat společně. Tříleté dítě tak vystřídá čtyři ústavy - kojenecký, "batolecí" dětský domov, diagnostický ústav a dětský domov náležející resortu školství. V diagnostických ústavech budou i nadále osm týdnů společně diagnostikovány děti bez poruch chování s dětmi agresivními, delikventními, závislými na drogách či automatech.
V ČR je nyní 13 kojeneckých ústavů pro děti od 0 do 1 roku, 10 dětských domovů pro děti od 0 do 3 let a 16 ("batolecích") dětských domovů pro děti od 1 do 3 let, s celkovou kapacitou 2 136 míst. V roce 1998 bylo do těchto zdravotnických zařízení přijato celkem 2 171 dětí a 2 034 jich bylo propuštěno (z toho 51 % do vlastní rodiny a 28 % do náhradní rodinné péče). Pokud jde o školská zařízení, jejich počet vzrostl od r. 1989 ze 158 na 190 (!), z toho je 120 dětských domovů s kapacitou převyšující 4 000 míst. Zbytek připadá na diagnostické a výchovné ústavy pro děti a mládež.
Sekce pro práva dětí Rady vlády ČR pro lidská práva provedla koncem loňského roku prověrku ve 42 (cca 20 % z celkového počtu) namátkově vybraných školských zařízeních pro výkon ústavní a ochranné výchovy. Výsledek je alarmující: Zařízení tzv. rodinného typu bylo jen 8 (19 %). Třetina dětí se v ústavu nacházela čtyři a více let. Čtyři zařízení umožňují návštěvu jen jednou měsíčně (!) v předem stanovený den a hodiny. Ve třech zařízeních jsou ložnice po 10 (!) dětech. Pětina namátkou vybraných dětí uvedla, že je bijí jiné děti, a 19 % jich uvádí fyzické tresty od vychovatelů či jiných zaměstnanců.
Přesto autor návrhu zákona - MŠMT - ve své publikaci z roku 1999 s názvem "Dětské domovy v ČR" uvádí: "Stále bude dost těch, kteří bez znalosti věci prohlašují: Zastavme přibývání dětí v dětských domovech a žádají, aby se dětem dostalo péče v azylových a sociálních domech pro rodiny, protože v dětských domovech jsou děti vystaveny těžkému citovému strádání. Jak ušlechtilá myšlenka, ale jak vzdálená od reality."
Jak důležité je při ztrátě známého rodinného prostředí zachování alespoň sourozeneckých vazeb, dokazuje i případ čtyř sourozenců přijatých do našeho Klokánku v Praze. Nejmladší dvouletá holčička celý týden vyžadovala stálou přítomnost nejstarší sestry, jinak se dala do zoufalého a neutišitelného pláče. Janu jsme proto po tuto dobu raději ve škole omluvili. Po týdnu si Monička na obě své tety zvykla, a teď je z ní dobře naladěné a spokojené batole. V krátké době začala mluvit a celkově dělá velké pokroky, na čemž se značně podílí i možnost jejího kontaktu se staršími sourozenci. Kdy už stát konečně pochopí nutnost změny našeho zastaralého ústavního systému a vezme na vědomí výsledky mnoha výzkumů o zhoubných následcích ústavní deprivace? Proč by i státní zařízení nemohla pečovat o děti od 0 do 18 let na principech rodinné výchovy, obdobně jako je tomu v našich Klokáncích? S ohledem na výše uvedený citát z publikace o dětských domovech se ale zdá, že bez výrazného tlaku odborné i laické veřejnosti to hned tak nebude.
 
 
 
 

Závěry sekce pro práva dětí Rady vlády ČR pro lidská práva o problémech systému náhradní výchovy v ČR

Pracovní skupina sekce pro práva dětí Rady vlády ČR pro lidská práva, jejímž členem je i FOD, provedla koncem roku 2000 prověrku v celkem 42 zařízeních pro výkon ústavní a ochranné výchovy a na základě toho vypracovala následující materiál, v němž shrnula názory členů na současný systém náhradní výchovy u nás:
V současné době je krizová situace dítěte, které nemůže zůstat ve svém dosavadním prostředí, řešena nejčastěji jeho předběžným umístěním do ústavní péče, aniž se hledají jiná řešení, zejména svěření dítěte do péče třetí osoby v širší rodině nebo do pěstounské péče cizích osob. Přechodná profesionální pěstounská péče ani tzv. respitní pěstounská péče pouze na dobu pracovních dnů není u nás zatím právně zakotvena (v malé míře ji fakticky zajišťují pouze některé nestátní subjekty v azylových domech pro děti). Ročně je u nás do ústavní péče umísťováno víc než čtyři tisíce dětí (z toho zhruba polovina do kojeneckých ústavů a zdravotnických dětských domovů). Celkem u nás v ústavech vyrůstá víc než dvacet dva tisíc dětí, z toho třináct tisíc v ústavech sociální péče. Současný systém náhradní výchovné péče je v příkrém rozporu se závěry a doporučeními výzkumů v této oblasti i s praxí v zemích EU. Pro děti je umístění do ústavní výchovy značně traumatizující (existuje dokonce odborný termín "šok z umístění") a v jejich psychickém a citovém vývoji je často poškozuje a negativně je ovlivňuje i v dospělosti.

Hlavní nedostatky a problémy ústavního systému v ČR:

1) rozdělení mezi tři resorty - zdravotnictví, školství, práce a sociálních věcí - má za následek:
· rozdělování sourozenců podle věku a zdravotního stavu,
· časté střídání ústavních zařízení - ze zdravotnických do školských. Tříleté dítě vystřídá čtyři zařízení - kojenecký ústav, dětský domov pro děti do tří let, diagnostický ústav a školský dětský domov,
· mimořádně velký nedostatek podnětů u dětí do tří let, které jsou vychovávány ve skupinách až deseti dětí stejného věku na jednu sestru a nemají možnost čerpat podněty od starších dětí,
· velmi časté střídání personálu pečujícího o děti ve zdravotnických zařízeních. O jedno dítě vyrůstající zde od narození do tří let pečuje postupně nejméně 28 zdravotních sester - děti podle věku a stupně svého vývoje přecházejí zpravidla do sedmi samostatných oddělení, přičemž v každém se střídají čtyři sestry.

2) nevhodné typy ústavních zařízení i v rámci resortu školství mají za následek:
· rozdělování sourozenců i v rámci soustavy školských zařízení podle věku, pohlaví, mentální úrovně a výchovných problémů do dětských diagnostických ústavů, diagnostických ústavů pro mládež, dětských domovů, zvláštních škol internátních, dětských výchovných ústavů, výchovných ústavů pro mládež,
· zbytečnou diagnostiku dětí bez poruch chování a jejich společnou výchovu s dětmi se zkušenostmi s kriminalitou, drogami, alkoholem a prostitucí,
· chybí zařízení pro děti se závislostmi a s těžkými poruchami chování a jasně vymezená diferenciace výchovných ústavů podle přísnosti režimu,
· děti, které ukončily základní školní docházku, jsou často umísťovány do výchovných ústavů, i když nemají žádné poruchy chování.

3) různá úroveň péče i v rámci jednoho typu zařízení:
· zařízení se liší jak materiálním vybavením (ložnice po deseti dětech i pokojíky pro dva nebo jedno dítě), tak i ve vztahu k vychovatelům (od tykání a oslovování jako teta a strejda až po vykání a oslovování pane vychovateli),
· různý je počet dětí ve skupinách, od osmi do patnácti na jednoho vychovatele,
· za různých podmínek je používána tzv. záchytná izolace, bez standardního vybavení, často nemá ani WC, někdy bývá i ve sklepě,
· různé jsou i možnosti dětí poznávat normální život, od umožňování tzv. hostitelské péče po skleníkovou výchovu jen v zařízení,
· internátní způsob výchovy (tj. absence rodinných buněk) je zcela nevhodný.

4) k personálnímu obsazení:
· vychovatelé nemusí mít na rozdíl od pěstounů psychologické vyšetření ani předkládat výpis, resp. opis z rejstříku trestů,
· chybí prevence tzv. syndromu vyhoření,
· časté střídání služeb vede k tomu, že i v DD rodinného typu je k rodině daleko - zejména noční služba zpravidla jednoho nekvalifikovaného vychovatele na celé zařízení nebo patro je nevhodná.

5) nevhodné financování podle normativu "na hlavu":
· vede k ekonomickému tlaku na plnou obložnost, která je na překážku snaze o zajištění náhradní rodinné péče,
· při malé obložnosti dochází k propouštění personálu a spojování výchovných skupin.

6) další negativní důsledky ústavní výchovy:
· Výzkumy i praxe potvrzují, že ti, kteří prožili velkou část dětství v ústavu, často
· nejsou schopni integrovat se bez problémů do společnosti,
· mají velké problémy při plnění své rodičovské role, jejich děti často končí v ústavní výchově nebo jsou zanedbávány či týrány,
· nejsou schopni navazovat trvalé a kvalitní mezilidské vztahy,
· dosahují nižšího vzdělání, než umožňuje jejich vrozená inteligence,
· vykazují vysokou míru kriminality (muži až 54 % - viz výzkum prof. Matějčka),
· dle výzkumu prof. Koluchové až čtvrtina dětí umístěných v ústavech sociální péče jako nevzdělavatelné se tam dostala v důsledku nerozpoznané ústavní deprivace - v podnětném rodinném prostředí by tyto děti byly schopny absolvovat nejen zvláštní, ale někdy i základní a střední školu,
· systém odměn a trestů vede k účelovému chování (chovám se dobře, protože z toho budu mít výhodu), což brání rozvoji svědomí jakožto zvnitřněné zábrany před špatným chováním,
· zrušení ústavní výchovy trvá řadu měsíců, i když podmínky jejího nařízení již pominuly,
· děti odcházejí z ústavní péče po dosažení zletilosti často zcela nepřipravené do života, nezralé, sociálně opožděné,
· četnost návštěv rodičů je zcela v kompetenci jednotlivých ústavních zařízení,
· už jen sám pojem "nařízení ústavní výchovy" působí dětem stres, nejistotu a pocit jisté stigmatizace.

Pracovní skupina sekce pro práva dětí závěrem navrhla nutnost zaměřit se v prvé řadě na sanaci rodiny včetně možnosti podporovaného a chráněného bydlení, aby děti mohly zůstat ve své vlastní rodině, a teprve není-li to ani pak možné, aby nastupovala náhradní rodinná péče diferencovaná podle potřeb dítěte a situace v rodině, tj. náhradní rodinná péče pouze po dobu pracovních dnů, přechodná rodinná péče, profesionální pěstounská péče, svěření do péče třetí osoby, pěstounská péče a osvojení. Diagnostické a jiné ústavy by měly být určeny pouze pro děti se závažnými poruchami chování, delikvencí a závislostmi na drogách a automatech.

Kontrola v dětském diagnostickém ústavu
Citace ze zápisu z kontroly provedené dne 25. 6. 2001 v Dětském diagnostickém ústavu v Praze 4 členem sekce proti mučení Rady vlády ČR pro lidská práva panem dr. Ladislavem Zambojem: "Záchytné cely jsou dle mého názoru krajně nevyhovující - jsou malé, bez sociálního zařízení, menší dvoulůžková cca 7 - 8 metrů čtverečních, kromě dvou malých a úzkých železných postelí v místnosti nic není (ani kbelík), okno je zamřížované z venku, okno je na zámek, takže větrání je odvislé na ochotě personálu, zdi jsou popsány hanlivými výrazy na adresu personálu. Druhá záchytná místnost je větší, je tam ale i více lůžek. Cely působí ponurým dojmem. Vzhledem k tomu, že pomocná vychovatelka má i jiné povinnosti než se starat o děti umístěné v záchytné cele, dovedu si představit dětmi popisované situace, kdy se na ni nedobouchaly a byly nuceny vykonat svou potřebu na podlahu cely. Jsou sem umisťovány děti zadržené na útěku, děti, které utekly z tohoto zařízení a dále děti z tohoto zařízení za závažnější porušení řádu."
Citace z platného Vnitřního řádu DDÚ Praha 4, schváleného pedagogickou radou zařízení dne 14. 9. 1994: "Na záchytové oddělení jsou přijímány dětí ve věku od 3 do 15 let, zadržené na území hl. m. Prahy, nebo v obci, pro kterou jsme nejbližší DDÚ, které utekly od rodiny nebo z kolektivního výchovného zařízení a mají bydliště mimo Prahu. Záchytové oddělení mají v péči pomocné vychovatelky. Ostatní vychovatelé pouze využívají záchyt k příjmu dětí."

Ze statistik MPSV a MŠMT

Ze statistické ročenky ministerstva práce a sociálních věcí za rok 2000 vyplývají následující údaje:
· ke dni 31. 12. 2000 bylo evidováno 1969 žadatelů o osvojení a 632 žadatelů o pěstounskou péči, celkem bylo k témuž datu podáno 3 056 žádostí o náhradní rodinnou péči,
· ke dni 31. 12. 2000 existovalo v ČR 4 607 pěstounských rodin, ve kterých žilo 6 000 dětí (z toho 1 998 bylo v poručenství),
· v r. 2000 bylo svěřeno do péče budoucích osvojitelů 512 dětí, do péče budoucích pěstounů 339 dětí, do péče jiného občana než rodiče 1 026 dětí, do ústavní výchovy 2 003 děti a do ochranné výchovy 81 dětí.

Ze statistiky ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy vyplívá, že ke dni 15. 10. 2000 se ve školských zařízeních pro výkon ochranné a ústavní výchovy (tj. pro děti od tří let) nacházelo celkem 7 333 dětí, z toho v dětských domovech bylo 4 624 dětí (1 381 v DD rodinného typu a 3 243 v DD internátního typu), 478 dětí bylo v dětských výchovných ústavech, 736 dětí ve výchovných ústavech pro děti a mládež, 1 026 ve výchovných ústavech pro mládež, 258 dětí se nacházelo v dětských diagnostických ústavech a 211 v diagnostických ústavech pro mládež.
Celkem je v ČR 191 školských zařízení pro výkon ochranné a ústavní výchovy s celkovou kapacitou 7 943 lůžek, z toho 4 924 připadá na dětské domovy, 512 na diagnostické ústavy a 2 500 na výchovné ústavy. V období od 1. 9. 1999 do 31. 8. 2000 bylo do dětských domovů pro děti od tří let a do výchovných ústavů nově přijato 2 654 dětí (1 047 do dětských domovů a 1 607 do výchovných ústavů). Diagnostickými ústavy prošlo v témže období 2 128 dětí (dětské diagnostické ústavy -1 371 dětí, diagnostické ústavy pro mládež - 757 dětí). Z celkového počtu 7 333 dětí v zařízeních pro výkon ústavní a ochranné výchovy bylo 482 dětí předškolního věku. Dalších víc než 2 000 dětí žije v kojeneckých ústavech a dětských domovech zdravotnických.
 
 

Klokánek – rodinná alternativa ústavní péče

Klokánek je nový projekt Fondu ohrožených dětí, jehož cílem je změnit dosavadní nevyhovující systém ústavní výchovy a nahradit jej v co největší míře přechodnou rodinnou péčí na dobu, než se dítě může po vyřešení nebo zlepšení situace vrátit domů, nebo než je pro něj nalezena trvalá náhradní rodina (osvojení, pěstounská péče). Dosavadní praxe u nás je taková, že děti, o které se rodiče nemohou, nechtějí nebo nejsou schopni starat, končí nejčastěji v ústavu. Ročně je to více než čtyři tisíce dětí! Ve většině případů pro ně umístění do neosobní ústavní péče znamená další trauma, které často pociťují hůř než ponechaní v dosavadním prostředí, na které si již zvykly. Často dochází k přerušení sourozeneckých vazeb, protože děti do tří let jsou umísťovány do zařízení ministerstva zdravotnictví (kojenecké ústavy a dětské domovy pro děti mladší tří let) a děti starší do školských zařízení, případně do ústavů sociální péče, které patří pod ministerstvo práce a sociálních věcí. Přitom právě tam, kde selhávají rodiče, bývají sourozenecké vazby velmi silné. Na této situaci bohužel nic nezměnil ani nový zákon o ústavní výchově. Kolektivní péče má zejména u malých dětí za následek psychickou deprivaci, která se projevuje celkovým opožďováním vývoje a negativně ovlivňuje psychický a citový vývoj dítěte až do dospělosti, trvá-li tento stav delší dobu. Negativní následky ústavní výchovy se pak přenášejí i do dalších generací. Ten, kdo prožije dětství nebo jeho velkou část v ústavu, není obvykle schopen navazovat kvalitní a trvalé citové vztahy a jako rodič selhává, protože nemá dostatek vzorů rodičovského chování. Ročně opouští brány ústavů po dosažení zletilosti několik stovek dětí, které často nemají kam se vrátit a končí pak na ulici, v delikventních partách, v lepším případě v azylových domech. Podle výzkumů profesorky Koluchové, až čtvrtina dětí umístěných jako nevzdělavatelné v ústavech sociální péče se tam dostala v důsledku nepoznané psychické deprivace. Naproti tomu v podnětném rodinném prostředí by tyto děti byly schopny absolvovat nejen zvláštní, ale v některých případech i základní či střední školu. Přitom např. ve Velké Británii jsou děti mladší deseti let zásadně umisťovány do rodin, včetně profesionálních pěstounských rodin a obdobná situace je i v dalších zemích EU. U nás se ale stále dává přednost ústavům.

 

Principy péče v Klokánku

o děti pečují po všech stránkách obdobně jako v rodině naši zaměstnanci - manželský pár, "teta" nebo střídavě po týdnu dvě "tety",
maximální počet dětí v "klokaní" rodině je šest, za ideální však považujeme děti jen čtyři, pečují-li o ně manželé, nebo dvě, jsou-li svěřeny do péče jedné osoby,
Klokánky přijímají děti bez ohledu na věk (tj. již od narození), proto sourozence není třeba rozdělovat,
starší děti se tu učí rodičovskému chování a poskytují mnoho podnětů miminkům a batolatům, u nichž i proto nedochází k opožďování ve vývoji,
děti se do Klokánků přijímají přímo, bez předchozího pobytu v diagnostickém ústavu,
děti lze přijmout nejen na základě předběžného opatření, ale i na žádost rodičů nebo samotného dítěte,
je-li dosavadní škola v dosahu, navštěvují děti svou původní školu, takže nemění spolužáky ani kamarády,
v Klokánku jsou děti jen po dobu nezbytně nutnou - než se po vyřešení situace mohou vrátit domů nebo než je pro ně nalezena trvalá náhradní rodina, není-li návrat do té vlastní možný,
naši "klokaní rodiče" musí projít náročným psychologickým vyšetřením, které musí prokázat jejich dobrý vztah k dětem, dostatek empatie a schopnosti vytvořit jim citově vřelé prostředí,
z Klokánků mohou děti telefonovat domů a rodiče je mohou kdykoli navštěvovat a brát si je na vycházky nebo na víkendy, pokud tomu nebrání závažné důvody nebo pokud je dítě neodmítá.
Klokánky mají pověření MPSV jako zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, mohou proto týrané a zneužívané děti přijmout i bez souhlasu rodičů až do doby, než je rozhodnuto o předběžném opatření.

Klokánky mají nepřetržitý provoz, proto mohou kdykoli přijmout i novorozence, jejichž matky tají těhotenství a porodí mimo zdravotnické zařízení.

http://www.icm.cz/cz/tema/obcan_a_stat/ustavnivychova.doc
Náhradní rodinná péče u nás
PhDr. J. Kovařík
(přednáška z 21.3.2000)

            V oblasti náhradní rodinné péče se pohybuji přibližně 30 let, to znamená už od doby svých studií, kdy jsem začínal u vesniček SOS. Tehdy jsme s profesorem Matějíčkem objížděli dětské domovy a vybírali děti, zejména sourozenecké skupiny, vhodné pro dětskou vesničku - nejprve v Doubí a potom ve Chvalčově. Později jsem pracoval v řadě dalších institucí, několik let jsme se věnoval výzkumu rodiny a to z hlediska sociologie, demografie, etnografie a psychologie. Podílel jsem se také na mezinárodním výzkumu, který se věnoval tématu „Dětství jako sociální jev“. Poté jsem se vrátil zpět k oblasti náhradní rodinné péče. V současné době působím ve středisku, jehož cílem je hledat náhradní rodiny pro tzv. neumistitelné nebo těžko umistitelné sociálně osiřelé děti. Provoz tohoto střediska zajišťuje malé občanské sdružení, kde pracuje 4 - 5 lidí. Termínem „sociálně osiřelé děti“ rozumíme děti, které nejsou osiřelé běžným způsobem (v důsledku úmrtí rodičů), ale jejichž rodiče neplní své sociální role.

            Důležitým faktem je skutečnost, která platí nejen u nás, ale i ve vyspělých zemích - zhruba 1% dětské populace je odsouzeno k tomu, že musí vyrůstat mimo vlastní rodinu. Z tohoto počtu je pouze 1% až 2% dětí, které jsou skutečnými sirotky. Zbývajících 98% dětí jsou sociálními sirotky, které mají alespoň jednoho rodiče, který se ale neumí, nechce nebo nemůže o dítě starat. Nejčastější je bohužel situace, kdy se rodič nechce starat. Rozlišení neumí - nemůže - nechce je velmi důležité z hlediska diagnostického pro stanovení dalších možností práce s biologickou rodinou. To je jen pro nastínění určitého pozadí dnešního tématu.

            Nebudu zde mnoho mluvit o formách náhradní rodinné péče, protože k těm se můžeme později dostat třeba v diskusi. Zmíním se snad jen o tom, že při probírání pojmu náhradní rodinná péče se většině lidí vybaví pojem adopce (osvojení) a pěstounská péče. To je zcela správné, ale mimo těchto forem péče existují další kategorie a typy náhradní rodinné péče, o kterých nemusíte vědět. Já se ale i přesto budu věnovat tématu obecně a zaměřím se na dvě oblasti. První z nich je - co to je za situaci, když dítě musí vyrůstat mimo vlastní rodinu, jaká rizika to sebou nese. S tím souvisí celý koncepční rámec psychické deprivace vypracovaný u nás Langmeierem a Matějíčkem. Druhou oblastí je, že na půdě náhradní rodinné péče v naší republice došlo k fenoménu, který má ve světě obdobu, ale který u nás vznikl v jiných souvislostech než v zahraničí. Jedná se o fenomén znovuobjevení rodiny a jejího významu. Když jsme si kladli otázku, co náhradní rodinnou péčí vlastně nahrazujeme, kladli jsme si otázku, co dělá rodinu rodinou.

            Zmíním se teď o přístupech, které nám pomohou vybrat jednu z výše uvedených oblastí, které se budemevěnovat. Jedná se o přístup kasuistický a o přístup biografický. Základnu našich empirických poznatků tvoří především naše dlouhodobé výzkumy v této oblasti. Před řadou let byl započat výzkum dětí vyrůstajících celý život v dětských domovech. Jednalo se o přibližně 60 dětí ve věku 12 - 14 let, které byly postupně shromážděny na dětském oddělení Thomayerovy nemocnice v Praze - Krči. Zde byly podrobeny řadě vyšetření - foniatrickému, neurologickému, stomatologickému i psychologickému a dalším. Podmínkou bylo, že všechny děti musely od raného dětství vyrůstat v dětském domově a zároveň měly všechny perspektivu, že v domově setrvají až do doby své zletilosti. Tento soubor sledujeme od této doby neustále, dnes jsou tito lidé ve věku kolem40 let. Já jsem sledovanou skupinu prošetřoval v době, kdy jim bylo kolem 20 - 25 let.

Teď vám ukáži kasuistický přístup k této oblasti:

Jan B. narozen v roce 1952, v ústavní péči od svých tří měsíců. prošel celkem pěti ústavy. Důvodem jeho umístění byla špatná péče matky a svévolné opuštění dítěte. Rodiče byli rozvedeni, otec trestán, matka oligofrenní, rodičovská práva byla řešena až ve 13 letech věku dítěte, kdy byli rodiče zbaveni svých rodičovských práv. Jan se jeví jako osobnost velmi popudlivá a nestálá, někdy až neurvalá, volný čas tráví v hostincích a vinárnách, často se opíjí a potom žebrá po kamarádech o kousek chleba. Často jim také slouží - například jim čistí boty a pere. Uzavírá také sázky, které pro něho znamenají degradaci osobnosti - například že za 5,- Kč sní hlemýždě nebo že bude kamarádovi líbat nohy. Pracuje velmi špatně, nemá smysl pro odpovědnost. Ze základní vojenské služby byl propuštěn s diagnózou polymorfní psychopatie, abusus alkoholu s návykem. Má podmíněný trest za výtržnost způsobenou v ebrietě během vojenské služby. Žije velmi uvolněným způsobem života, vyhledává prostitutky, aby u nich mohl o víkendech přespávat. V červenci 1974 vyskočil v opilosti z druhého patra, propadl skleněnou střechou na betonovou podlahu skladu. Byl ošetřen na chirurgické ambulanci pro řezné rány na rukou, byla znovu navržena protialkoholní léčba. V srpnu téhož roku byl nalezen na schodech pošty s nožem zabodnutým do břicha. Po ošetření na chirurgii (rána byla pouze povrchní) a po prošetření bezpečností bylo zjištěno, že si zranění způsobil v opilosti sám. Prohlašoval, že se stejně zabije. Není naděje, že by se jeho stav zlepšil a že by vedl řádný život. Tolik ze zprávy, kterou nám tehdy poslali.

Proti tomu přečtu ukázku z autobiografické korespondence chlapce z téže skupiny dětí. Nejprve ale krátce k situaci tohoto chlapce. O.N. se narodil v roce 1955, v ústavní péči žil od šesti měsíců a prošel celkem čtyřmi ústavy. Matka zemřela, když mu bylo pět měsíců, otec, tehdy asi padesátiletý, byl trestán za incest s dcerou. O.N. otce nenávidí, pomohl k odhalení incestu a říká, že „dědek měl dostat víc“. Otec byl odsouzen na pět let a pro chlapce je to nyní cizí člověk. Rodičovská práva otce zůstala zachována. Následující dopis je z roku 1976.

 „Milí přátelé, děkuji vám za psaní i za to, že jste na mne nezapomněli a vzpomínáte na můj pobyt v Thomayerově nemocnici. Už si ani nevzpomenu na jména těch, kteří to byli. Vím jenom, že to byl výborný kolektiv a že se mi tam moc líbilo.“ Poté následuje popis toho, co bylo dál a čím prošel  apod. To, o co teď jde, je v následujícím textu: „Za těch osmnáct let, co jsem strávil v různých domovech mládeže, byl pro mne ten, o němž jsem se naposled zmiňoval, ten nejhorší.Potom jsem si našel podnájem u jedné paní, kde už bydlím tři roky. Zařídil jsem si tu pokojík a pomalu se usadil. Naučil jsem se hospodařit a i trochu vařit. Protože je to tu na samotě, stal se ze mne samotář. Každý den chodím do blízkého města do práce a zase domů.Jinak mám hrozně rád hudbu, ať už je jakákoliv. Zavřu oči a poslouchám.Je-li zrovna léto, jsem celý den v lese. Nechci být věčně sám, ale bojím se společnosti a přitom nevím proč. To, že nemám moc rád lidi, mi připomíná událost, na kterou asi nikdy nezapomenu. Když jsem jezdil k jedněm lidem na soboty a neděle, tak to trvalo asi rok a já, když jsem se vždycky vracel do dětského domova, jsem si říkával - oni si mně vezmou za vlastního. Potom jsem se ale dozvěděl, že si to rozmysleli a já se zase vrátil a zůstal mezi dětmi a stěnami domu, ze kterého vedly cesty jenom do školy a na zahradu.Tento případ se zanedlouho stal znovu a já jsem zanevřel na všechny lidi. Kdykoli jsem slyšel, že k nám přišlo dítě vinou rodičů, měl jsem hroznou zlost. Častokrát jsem si někam zalezl a brečel.V duchu jsem si představoval, jaké by to bylo, kdybych měl mámu. Všechno by to bylo jiné a my bychom se ani neznali. Teď, když mám jenom sestru, to pociťuji víc a víc. Chybí mi určité zázemí. Něco do čeho nebo o co bych se mohl opřít. Snad proto se straním lidem. Ke vztahu k lidem, k jakému nás učili v domově, tak to mi připadalo jako „něco za něco“.Jako má máma ráda pět dětí, tak pět dětí má rádo jen jednu mámu. A proto nemůžou mít děti v domově rádi několik mám najednou.Vždycky si oblíbí jen jednu. Poznal jsem to například v práci, kde pracuji se starší paní. Je na mne hodná, zve mě k nim do rodiny a všelijak se mi snaží pomáhat. Svým způsobem ji mám rád, ale dojde-li ke sporu, jsem zlý. Hádám se s ní jako bych byl stejně starý. Několikrát jsem ji i rozplakal. Omluvím se ,ale přitom necítím žádnou lítost. I když vím, že se mi vlastně snaží nahradit to, o co jsem přišel. A přijde mi to líto, až když jí přeji třeba k narozeninám. A proto závidím ostatním dětem opravdové nefalšované dětství, které jim po právu patří a já jim ho, i když závidím, přeji. A jestli si jednou najdu děvče, pak budu šťasten, protože budu mít pro koho žít a mít někoho rád a opravdu milovat, tak jako dítě svoji mámu. Sestra je můj pravý opak. Usadila se v blízkém malém městě, dobře se vdala a má se výborně. Někdy k ní zajedu a povídáme si o tom domově, kde jsem byl naposled a kde jsme byli spolu. Protože jsem rád fotografoval, mám plno fotografií, které mi připomínají právě tento pobyt. Jenom vlastně ten pobyt v K., v tom místě, kde jsem byl, protože můj otec zničil všechnu moji minulost za to, že jsme se ho zřekli. Ale to už by bylo jiné povídání a já nechám minulosti a vrátím se do přítomnosti. Psal jsem, že mám rád hudbu. Ano, mám ji nade všechno rád a dal bych za ní nevím co. Jenom malá potíž. Nemám rád hudbu, která hraje potichu. Když jsem doma, pouštím ji naplno, abych si jí vychutnal. Ne snad proto, aby řvala, ale proto, že špatně slyším a že nechci přijít o žádný tón. Říkají, že jsem blázen. Ale jako když mi bylo řečeno, že s mýma ušima se nedá nic dělat. Tahle ta slova pronesl můj ušní lékař. Přestal jsem mu věřit a raději tam nejezdím. To už jsem se dostal k mému zdravotnímu stavu. Nevzali mne na vojnu - uši, páteř, nohy, ke všemu omezená pracovní schopnost. Připadám si tak trochu jako zmetek, který nebyl dokonale vyroben. Chtěl jsem být hodinářem, ne - špatně slyšíš. Chtěl jsem být fotografem, ne - mohli by ti vadit chemikálie. Chtěl jsem být číšníkem, ne - kdepak, přetěžoval by jsi si páteř. Tak jsem chtěl být zahradníkem - kdepak, ne, musíš pracovat v suchu a v teple. Mám si snad připadat méněcenný? Znám hodně případů těžších než já a dělají to, co se jim líbí. Takhle mne to nebaví. Dělat práci, kterou musím dělat a která mne vůbec nezajímá. Je jenom zajímavé, že všechny profese, které jsem jmenoval, nemohu vykonávat. Na proti tomu mohu pracovat v takovém prostředí, kde jsou výpary lihu a laku a kde jsou moje záda obtěžkána tunami papíru, který musím zvedat. Nedovedu to pochopit. Byl jsem u našeho lékaře a nic. Stěžoval jsem si, že mi prostředí bere chuť k jídlu a že trpím častými bolestmi hlavy a na prsou. To prý jsou nervy. Prášky všechno spraví. Jenomže nespravily. Stává se mi často, že nemohu naplno dýchat. Dostavuje se to po prudkém pohybu nebo když se směji.. Tohle jsem nepřiznal ani v Krči, i když mně to doprovází asi od osmé třídy. Ale i přes tyto drobnosti se cítím dobře. Možná, že je to tím, že bydlím na samotě, která je obklopena lesy. Chtěl bych se tu usadit a založit domov.“

Vzhledově byl pisatel tohoto dopisu velmi pohledný mladík a nikdy byste do něho neřekli, že by mohl mít problémy, o kterých se v dopise zmiňuje. To, co jste vyslechli, byl prostými slovy obraz dítěte, které dlouhodobě prošlo situací vážné psychické deprivace. Oba dva případy jsou názornou ukázkou dlouhodobých následků psychického strádání dítěte v raném dětství. Psychická deprivace vzniká, když některé ze základních vitálních potřeb, a to zejména duševních potřeb, nejsou dlouhodobě a dostatečně uspokojovány. Člověk je ve svém světě vždy nějakým způsobem zasazen a tento způsob je zprostředkován právě jeho potřebami. Nemůžeme uvažovat o člověku bez jeho světa a nemůžeme uvažovat o světě bez člověka. Potřeba je potom vztahem mezi dvěma póly - člověkem a světem . Ve světě existujeme tak, že ho nějakým způsobem vnímáme, cítíme, ohmatáváme atd. Nějakým způsobem mu také rozumíme a vytváříme si k němu vztah. Buď je to vztah důvěryhodný a my k němu získáváme důvěru nebo je nebezpečný a ohrožující a my k němu získáváme postoj základní nedůvěry. Ve světě každý z nás buď své místo nachází a nebo ho nenachází. V něm se nám otevírá nejen horizont prostoru, ale i horizont času. Horizont času může být takový, že vyvolává beznaděj, strach a úzkost, nebo naopak vzbuzuje naději a dodává chuť, energii a sílu. Velmi významné z hlediska vývoje jsou tedy následující potřeby:

       potřeba podnětů, stimulace - to co ke mně přichází a jak svět kolem sebe vnímám,

       potřeba řádu v podnětech - aby byl svět smysluplný a já jsem mu rozuměl,

       potřeba akceptace a bezpečí - tedy že mě někdo v mezilidském vztahu vezme za svého a to bez ohledu na mé výkony a bez ohledu na mé chování, protože jsem jedinečnou lidskou bytostí, kterou má někdo rád,

       potřeba najít své místo - nejen ve vztahu k společnosti, ale i ve vztahu k sobě samému a k druhým,

       potřeba životní perspektivy a otevřené budoucnosti - tedy aby mé zájmy a plány mohly být realizovány.

To všechno jsou věci, o které se zajímáme a ptáme se na ně, když chceme zjistit stav dítěte vyrůstajícího ať v ústavním zařízení nebo v rodině. Tím se dostáváme k dimenzi toho, co v podstatě dělá rodinu rodinou. Kdybychom se podívali na různé dimenze rodičovství, tak zjistíme, že v podstatě existují tři: biologická dimenze (kdo dítě počne a kdo ho porodí), právní dimenze (komu jsou rodičovská práva, povinnosti a podle nového zákona i rodičovská odpovědnost přidělena), psychosociální dimenze (kdo se k dítěti jako matka a otec chová). Z hlediska dítěte je nejdůležitější třetí dimenze a i kdyby existovala bez obou dalších, je to situace, se kterou se dá pracovat. Jestliže naopak existují první dvě dimenze a třetí chybí, je to velmi těžké. To je jedna z věcí, která činí rodinu rodinou. Rodina je tedy prostředím, ve kterém si jednotliví členové uspokojují navzájem své životní potřeby. Na jedné straně dítě v rámci rodiny zjišťuje, co to je lidské společenství, dostává v ní specifické podněty, získává pocit určitého zázemí. Na druhé straně je ale i dítě samo někým, kdo přináší do života dospělého a rodiny něco podstatného a přínosného. Teprve naše děti (ať už námi počaté nebo přijaté za vlastní) z nás činí rodiče a umožňují nám přijmout svou rodičovskou identitu. Děti současně prolamují také náš časový horizont, v dětech určitým způsobem překračujeme naši vlastní budoucnost. Nejen, že děti budou dál žít, když my tu už nebudeme, ale v nich také přetrvá to nejlepší z toho, co jsme do nich naši výchovou vložili. To je situace, kterou jsme si plně uvědomili teprve tehdy, až když za námi začali chodit lidé, kteří nemohou mít své vlastní děti a chtějí si dítě osvojit.

            Rodiče, kteří si chtějí dítě osvojit, jsou většinou lidé, kteří sami vlastní dítě mít nemohou. Ve většině případů jejich požadavky jsou, aby dítě bylo co nejmenší, co nejzdravější, co nejinteligentnější, pokud možno modrooké, blonďaté a navíc holčička. Těchto dětí je ale čím dál tím méně. Zhruba před patnácti lety bylo v Čechách a na Moravě osvojováno kolem jednoho tisíce dětí ročně. Dnes je to zhruba kolem pětiset dětí. Ve srovnání s minulými lety je ale dnešní počet žadatelů o osvojení zhruba 4 - 5x vyšší, pohybuje se kolem 2 000 až 2 500. V praxi není možné všechny žadatele uspokojit, protože ne všechny děti volné pro osvojení jsou malé, zdravé, blonďaté a holčičky. V důsledku toho, jak se zlepšila lékařská péče, zejména v době těhotenství, porodnická a postnatální péče, dnes přežívají i děti, které by před patnácti lety jinak zemřely. Díky tomu se na jedné straně sice snížila kojenecká úmrtnost, ale na straně druhé se zvýšil počet chronicky nemocných dětí. Velmi často se stává, že právě tyto děti pocházejí z problematického rodinného prostředí, roli může hrát i jisté dědičné zatížení nebo nevhodný způsob života matky v době těhotenství. Zejména tyto děti se potom často stávají sociálními sirotky. A i pro tyto děti se snažíme najít náhradní rodinu.

Uvedu teď konkrétní příklad, kterým jsme se nedávno zabývali: matka s rizikovým těhotenstvím porodila a lékař ji po porodu řekl, že jí holčičku raději ani nebude ukazovat a to vzhledem k jejímu postižení a že holčička stejně dlouho žít nebude. Matka tedy z porodnice odešla bez dítěte, nicméně za dva měsíce obdržela zprávu, že dítě stále žije a že si pro něho má přijet. Matka ale dítě psychicky již pochovala, takže ho  nedokázala již přijmout. Snažili jsme se tedy pro holčičku najít náhradní rodinu.

Je mnoho dětí, které se narodí s vrozenou vadou. Možná jste nedávno v televizi viděli příběh holčičky Katky, které jsme našli nový domov. Jedná se o holčičku, která nemá vyvinuty ani horní ani dolní končetiny a tak se pohybuje pouze tak, že se převaluje po zemi. To, co nemůže dělat rukama, dělá pusou, dovede například postavit kostky na sebe a to pomocí nohou. Má jednu nesmírnou schopnost a to, že dokáže neuvěřitelným způsobem navázat kontakt, je to takové „sluníčko“. I přesto nám trvalo asi dva roky, než se nám podařilo najít vhodnou rodinu, ve které dítě teď žije a velmi dobře prospívá. Tento vklad ale nemají všechny děti a příběhů s takto šťastným koncem je stále málo. Lidé, kteří jsou schopni a ochotni si takto postižené děti vzít, jsou zcela jiní, než většina ostatních žadatelů o osvojení, kteří v dítěti vidí naplnění nějaké své vlastní životní potřeby. Většina lidí, kteří si osvojí postižené dítě, své rodičovské potřeby již nějak realizovali a mají většinou i své vlastní děti. Přesto jsou jejich rodičovské schopnosti natolik rozsáhlé, že mají sílu dát je ještě někomu jinému. Cítí, že mohou být ještě nějak potřební. Velmi často jsou to lidé s pevným životním zakotvení, kteří mají ať reflektovanou či nereflektovanou víru v to, že život a svět má vlastní hluboký smysl. V mnoha případech jsou to lidé s náboženským vyznáním, kteří vyznávají duchovní dimenzi života.

Co tedy činí rodinu rodinou. Již jsme si říkali, že je to vzájemná směna interakcí vztahujících se k potřebám jednotlivých členů rodiny. Druhou důležitou věcí je skutečnost, že si rodina plánuje společnou budoucnost. Kdybychom to srovnali se situací dítěte v ústavním zařízení, tak vidíme několik rozdílů. Dítě v ústavu vychovatelku zažívá jen v jedné roli a to právě v roli pedagoga. Nemá možnost ji zažít v jiných situacích, například jako dceru svojí babičky, partnerku svého otce, matku svého sourozence. Nemá tak možnost poznat svět dospělých v bohatosti jeho rolí a nemá tak přirozený přístup k jednotlivým modelům těchto rolí. Díky tomu jsou položeny takové základy výchovy, které již nemůže změnit ani sebelepší škola ani sebelepší nerodinné prostředí. V rodině na základě emočních a sociálních vztahů vzniká určitá základní důvěra. Co to ale je - základní důvěra ? Je to situace, která vzniká tak, že v určitých situacích je rodič dítěti nablízku přesně tehdy, když ho potřebuje. Konkrétní příklad - představte si situaci malého dítěte, které leží v postýlce a ještě se neumí posadit. Dívá se tedy jen tak ze strany na stranu, nad sebou toho moc nevidí a přitom pociťuje, že něco není v pořádku. Dítě prozatím není schopné rozpoznat, z jakého důvodu určité „nepříjemno“ vzniká. Jestli je to tím, že je počůrané nebo tím, že má hlad apod. Nicméně tento stav nelibosti dává najevo svým křikem a pláčem. V okamžiku, kdy křičí, matka již většinou rozpozná, co se děje, přichází k dítěti a mluví na něho. Její hlas má přitom určitou melodii a tón. Dítě v ústavním zařízení nemá zkušenost s jedním typem hlasu, protože projde rukama mnoha lidí. Hlavní dominantou prostředí kolem něho přitom není řeč, ale křik ostatních dětí. Matka, která k dítěti přichází, dítě zvedne, mluví na něho a drží ho v bezpečí své náruče. Okolní podněty ho nezahltí. Matka dítě zaopatří, popovídá si s ním a za chvíli ho opět položí. Nepříjemný pocit je pryč. Svět, který dítě začal ohrožovat nebo nějak trápit, se nakonec ukázal jako ne tak nebezpečný, ale jako přátelský, příjemný a přívětivý. Zcela jiná je situace dítěte, které křičí a nikdo nepřichází. Křičí proto víc a protože nikdo nepřichází, začne křičet ještě silněji. Nepříjemný pocit se prohlubuje a vzhledem k tomu, že nikdo nepřichází, prohlubuje se také jím nereflektovaná základní úzkost. Někdy se stane, že někdo přijde, jindy se dítě nakonec ukřičí a usne. Pokaždé je to jinak, pokaždé přijde někdo jiný, dítě nezná pravidla života kolem něho. Dítě tedy svět začne vnímat jako něco, co ho spíše ohrožuje, co je k němu nepřátelské a nevypočitatelné, něco, čemu nelze důvěřovat. A tady se rodí základní prizma, nebo chcete-li optika, kterou se díváme na svět. Bude to svět, kterému můžeme věřit, v který můžeme doufat, ve kterém můžeme založit vztahy ? Nebo to bude svět, který mne bude ohrožovat, svět, na který musím vyzrát, abych se dobral svého práva nebo potřeby ? V tuto chvíli se hraje o mnohé. Jaké následky to může mít, jste viděli na případech, které jsem tu citoval. I kdybych v případě Jana odečetl všechny vrozené dispozice k tzv. polymorfní psychopatii, tak jednoznačně v jeho chování vidím určitou agresivitu namířenou vůči světu kolem a vůči sobě samému. Tato agresivita je něčím, co je úzce spojeno s úzkostí a se strachem. Jestliže jsme ohroženi, máme dvě základní možnosti a to stejně jako celý animální svět, jehož jsme součástí. Buď utéct nebo zaútočit. Třetí možností je se nad situaci povznést a podívat se na ni z nadhledu. Ale to většinou v situaci nebezpečí není možné. V druhé kasuistice je chlapec schopen svoji situaci a svoje těžkosti v ní reflektovat, nicméně následky si nese sebou. Vzpomeňte si, jak říká - až jednou budu mít děvče, budu jí milovat jako dítě svoji mámu. Dovedete si jistě představit, jaké by to asi bylo, kdyby vás váš partner miloval jako svoji mámu. Byl by to pro vás partner ? Která žena by to dokázala přijmout ?

Kdysi jsme točili film, který se měl jmenovat „Děti bez lásky po dvaceti letech“. Původní film „Děti bez lásky“ byl dokumentárním filmem, který byl natočen krátce poté, co se u nás objevily první deprivační studie dětí z dětských domovů a dětí docházejících do týdenních jeslí. Tento film tehdy neprošel cenzurou a byl zakázán. Nicméně se podařilo film dostat na bienále do Benátek, kde získal dvě hlavní ceny. Jako vítězný film z Benátek se poté paradoxně promítal před všemi večerními filmy. Poprvé se tak veřejnost dozvěděla, co to je syndrom psychické deprivace neboli deprivační syndrom, jaké následky může mít ústavní výchova apod. Je to příklad toho, v jakých sociálních kontextech se věci u nás odehrávaly. Díky tomu mám dnes možnost sledovat tyto děti po čtyřiceti letech. Je to v podstatě určitý nechtěný sociálně politický experiment, který vznikl tím, že v padesátých letech byla zrušena pěstounská péče. Pěstounská péče byla tehdy vnímána jako náhrada rodiny a rodina zase jako buržoazní přežitek, protože děti vychovává k egoismu a individualismu. Výchova musela být tedy řízena centrálně a to z ministerstva školství. Všechny děti v pěstounské péče, které si pěstouni nestačili již osvojit, byly přeřazeny do dětských domovů. Náhle se tak v dětských domovech ocitly tisíce dětí. Díky těmto okolnostem jsme potom měli možnost sledovat psychickou deprivaci ve stádiu jejího vzniku. Bohudíky zde byla řada lidí - například prof. Dunovský, Matějíček, Langmeier - kteří začali zkoumat to, k čemu v ústavní výchově vlastně dochází. Ukázalo se tak, že v domovech nevyrůstá nový socialistický člověk - altruista, jež nedbá na své potřeby a nezištně se obětuje pro kolektiv. Zjistili, že zde vyrůstá zbědovaná bytost, která je buď emočně naprosto plochá a nedovede se světem komunikovat nebo je proti světu nepřátelsky nastavená. Po deseti letech (v roce 1963) byl naštěstí schválen nový zákon o rodině, který umožňoval opětovný vznik pěstounské rodinné péče. Řada dětí mohla přejít do vznikajících dětských vesniček nebo do pěstounské individuální péče. My jsme tak mohli sledovat deprivaci již ne ve stadiu vzniku, ale ve stadiu její nápravy. To znamenalo pozorovat, co se děje s dítětem, které bylo z prostředí, jež nebylo schopné vycházet vstříc jeho potřebám, přesazen do prostředí jiného. Ukázalo se několik zajímavých věcí. Jsou to věci, které prostý lidský rozum zná již dávno, ale které teprve nyní psychologie vědecky potvrzuje. Jedná se o to, že pro zdravý a zdárný růst dítěte je nutné, aby vyrůstalo ve stálém, emočně vřelém a dítěti srozumitelném (smysluplném) světě.

Ukázalo se také, že čím kratší dobu deprivace trvala, tím je odstranění jejich následků snazší. Tedy, čím dříve přijde dítě do náhradní rodiny, která je schopna reagovat na jeho potřeby, tím je odstranění následků deprivace rychlejší. Největší opoždění u dětí z ústavní péče bylo v oblasti řeči. Dítěti chyběla schopnost porozumět médiu, ve kterém se kondenzuje po věky uložená lidská zkušenost a která umožňuje porozumět něčemu, co sám osobně nezakouší. Tedy význam slova - někdo nám o něčem vydá svědectví, my mu věříme a v přeneseném slova smyslu se do toho světa vydáme společně s ním. Děti, které přicházely do vesniček SOS, například nevěděly, jak vypadá bochník chleba, protože znaly chléb pouze nakrájený a nikdy ho neviděly vcelku. Nevěděly například proč se nakupuje a jak vypadají peníze. Neznaly také rozdíl mezi slovy „můžeš - nemůžeš“, „smíš - nesmíš“, „musíš - nemusíš“. Toto rozlišení pro ně bylo něčím naprosto cizím. Náprava opožděného vývoje v oblasti řeči trvala ze všeho nejdéle.

Většina dvou až tříletých dětí, které do vesničky přicházely, byly v pásmu přelomu podprůměru a debility, jak se tehdy označovalo. Podmínkou přijetí dítěte do vesniček bylo, aby bylo vzdělavatelné na jakémkoli typu školy. Během dvou let se tyto děti dostaly do pásma průměru a vývojová ztráta se vyrovnala. Horší a delší byla náprava u dětí starších. Nicméně za dobu poměrně krátkou došlo u dětí k znovuvytvoření hlubokých sociálních vazeb. Vesnička měla výhodu v tom, že skýtala rodinné prostředí, ve kterém ale chyběl otec. Ve vesničkách jsou matky pěstounky, kterým je k dispozici tzv. teta, ale otec zde není. Setkávali jsme se tehdy s častou námitkou, jestli má cenu vesničky takto budovat a vytvářet tak uměle neúplné rodiny. To zní zdánlivě logicky. Problém je ale v tom, že sehnat fungující rodičovský pár, který je schopen starat se o osm a více dětí a vzít na sebe břemeno celé péče a výchovy, je dost složité. Bohužel, jen málokterý manželský pár toto dokáže.

Přesto i takovéto páry vznikly a vznikaly nejvíce na severní Moravě díky úsilí paní primářky Boháčkové z Kojeneckého ústavu v Ostravě. Zajímavé přitom bylo, že i když se podařilo tyto páry najít a vybrat, slabším článkem v páru se postupem doby často stal muž. Vypadalo to, jako by nedokázal unést situaci, ve které matka - pěstounka hraje dominantní roli, za níž je placena. Muž zastupoval pouze roli správce domu a měl vlastní zaměstnání. Současně se ukázala věc, že žena pro velkou starost o domácnost, o  děti a o jejich výchovu již nemá dostatek sil na to, aby byla svému muži také partnerkou, manželkou a milenkou. Muž proto velmi často hledal ženu, která by mu tyto role naplnila, někde jinde. To byl jeden z problémů, který se objevil v oblasti manželských párů. Tento problém byl odbourán, jestliže v rodině fungovala jako jenom matka, ale ve výchově zase zřetelně chyběl mužský prvek. Řešilo se to tehdy tak, že ve vesničce, kde bylo deset až dvanáct domků, byl zaměstnán tzv. vedoucí vesničky, což byl muž. Tehdy existoval systém tzv. mobilních služeb, kdy do vesniček pravidelně přijížděli různí pracovníci. Toho jsem se účastnil i já. Spávali jsme v domcích s rodinami, stravovali jsme se s nimi, děti jsme vyšetřovali v jejich přirozeném prostředí, hovořili jsme s matkami o dalších krocích apod. Systém byl užitečný zejména v tom, že děti nemusely dojíždět za odborníky jinam, ale my jsme přijížděli za nimi. Dnes se toto bohužel děje jen vyjímečně.

Vezmete-li si pro srovnání dva výchovné modely - ústavní a rodinný, najdete zde ještě několik základních rozdílů. Jeden z nich spočívá v tom, že v rámci ústavní disciplíny musí existovat určitý systém vychovatelské strategie, který zpravidla představuje manipulaci prostřednictvím odměn a trestů. V důsledku toho u dítěte vzniká určitý kontrolní mechanismus, který ale působí jen nablízko, tedy je-li vychovatel v dosahu. Je-li vychovatel vzdálen, stanovené normy padají. Rodina má ve svém výchovném rejstříku kromě metody odměna - trest ještě další repertoár možností. Mezi ně například patří „odpuštění bez odčinění“, tedy že dítěti jeho chování odpustíme, protože k němu máme vztah. V rodině také existuje  radost nebo odměna bez zásluhy. V rodině si dítě vytváří společenské vědomí toho, co je dobré a co špatné, co se smí a co ne. V dítěti se tak formuje svědomí jako vnitřní instance, která funguje i na dálku, tedy v době, kdy jsou rodiče vzdáleni. Tyto okolnosti se později odráží v dalších osudech lidí a to závisle na to, zda buď měli nebo neměli možnost vyrůstat v rodině. Lidé vyrůstající v rodině mají rovněž přirozenou možnost nalézt si své místo v rámci širší společenské komunity.

Hovořil-li jsem na začátku o základní důvěře a nedůvěře, použil jsem pojmů, které užil Ericson ve svém modelu vývoje životní dráhy. Podle něho člověk v určitých životních zlomech a na určitých životních křižovatkách řeší vždy nějaký psychosociální konflikt a krizi, jejíž vyústění přináší prospěch na jedné či na druhé straně. Například - buď se vyvine důvěra nebo nedůvěra. V dospívání se hraje o to, jestli se vytvoří jednotná osobnostní identita jedince, která je integrací všech dílčích identifikací, kterými za dobu dospívání prošel. Na druhé straně se může osobnost jedinec jakoby rozplynout v mnoha rolích a může tak vzniknout skupinová identita. Člověk v tomto vývojovém období má k dispozici několik mechanismů, kterým osobně říkám „trojtyp zrcadel“. Když se člověk v tomto období hledá, má před sebou jednak fyzické zrcadlo. To jsou chvíle, kdy dospívající stojí před zrcadlem a kouká se nejen na svůj obličej, ale i na sebe samého. Druhým typem zrcadla je zrcadlo očí druhých lidí. Tedy, jak se na mě ostatní dívají a jak mě vnímají. Třetí je zrcadlo našeho vnitra. Dospívání je období nejen milostných básní, ale i deníků, niterních vyznání, hlubokých a intenzivních přátelských vztahů, ve kterých říkáme věci, které se bojíme říct vlastním rodičům.

 Z hlediska výchovy můžeme rozlišit dvě roviny. První je rovina sociálních citů a vztahů - učím se od toho, ke komu mám důvěru, ke komu mám vztah. Druhá rovina je rovina vzorů a modelů - dřív, než se učím řečí, učím se tak, že napodobuji to, co vidím kolem sebe.

Jedna z věcí, které nás zajímali, byly záležitosti týkající se emočních a sociálních vztahů. Jak se k nim ale dobrat ? Psychologie má několik svých metod, přičemž my jsme standardně používali dětskou kresbu. Témata byla následující - namaluj mi obrázek, který by vyjadřoval život tady v dětském domově nebo obrázek života v dětském domově, než jsi přišel do vesničky, obrázek života v dětské vesničce, obrázek života vaší rodiny atd. V každé instrukci bylo vždy zastoupeno slovo život. Kresba dětí z dětských domovů a dětí z dětských vesniček několik měsíců poté, co do ní přišly, má několik shodných momentů. Jeden je exteriér - osamělý dům, který stojí v prostoru ohrazeném plotem, většinou jsou na obrázku zavřená vrata a jedinou známkou komunikace s okolím je televizní anténa. Druhým typickým momentem je nábytkem přehuštěný interiér, ve kterém není žádná postava, v nejlepším případě stojí na stole vázička s květinou. Obrázky jsou namalovány tlustými obrysnými čarami. Teprve po několika měsících a spíše až po roce či po dvou se náhle v kresbách dětí objevuje lidské společenství. Velmi často na kresbách dětí z vesniček to bylo společenství lidí kolem stolu. Zajímavé také bylo, že nábytek, který byl předtím nakreslen tučnými čarami, byl na kresbách jen tak načrtnut, ale postavy lidí byly zvýrazněny. Velmi často bylo v centru kresby nejmladší dítě rodiny atd. Druhou metodou byl tzv. test rodinných vztahů, někdy se pro tuto metodu používá termín dramatizovaný sociogram. Používá se při něm několik desítek obrázků, na kterých jsou siluety lidských postav v různých věkových kategoriích - od novorozence po kmeta. Dítě si má z obrázků postav vybrat ty, které by představovaly lidi z dětské vesničky, včetně jeho samotného. Potřebujete také nějaké napodobeniny poštovních schránek, kterým dítě přidělí jména vybraných osob. Těm potom dítě rozesílá připravené zprávy. Zpráva, která by se podle dítěte nikomu do schránky nehodila se dává do schránky pana Nikoho. Zprávy jsou například tyto: s touto osobou je samá legrace, tato osoba mě má ráda, tato osoba mi pomáhá při koupání, tuto osobu bych nejradši zabil, tato osoba mě někdy nenávidí atd. Existuje několik desítek obdobných zpráv, které nám umožní odlišit negativní a pozitivní city dítěte, city, jež vycházejí od dítěte k někomu dalšímu a city, o nichž si dítě myslí, že k němu přicházejí od někoho druhého. Ukázalo se, že zhruba po dvouletém pobytu dítěte ve vesničce se sociální pole strukturovalo obdobně jako u dětí z rodin, i když s několika zvláštními výjimkami. V úplných rodinách (v rodině přítomna matka i otec) se objevilo u dětí několik negativních emocí obrácených  většinou k otci. Myslím si, že je to správné, protože dítě má mít právo vyjádřit své pocity vůči autoritě, která ho nějak omezuje. Vzhledem k tomu, že matka ve vesničce touto autoritou nebyla, tak zřejmě tyto pocity u dětí ve vesničkách chyběly. Možná také, že děti žily ve vesničce příliš krátkou dobu na to, aby byly schopné projevit i negativní emoce, kterými by si narušily jinak ideální obraz o svém životě ve vesničce.

            Oblast náhradní  rodinné péče by měla být o tom, že nehledáme pro určité lidi nějaké vhodné dítě, ale mělo by to být právě naopak. Pro určité konkrétní dítě hledáme tu nejvhodnější náhradu rodiny. Optimální by samozřejmě bylo, kdybychom pro dítě našli ideální rodinu, pro kterou by dítě bylo zároveň tím nejideálnějším dítětem. Práce v oblasti náhradní rodinné péče není prací individuální, ale je to práce týmová a interdisciplinární. Klíčovou osobou týmu by měla být sociální pracovnice nebo pracovník. Tato osoba plní roli koordinátora celého týmu odborníků - psychologa, lékaře a případně dalších pracovníků. To ale znamená, že sociální pracovník musí mít znalosti umožňující mu komunikovat s lidmi a že je zároveň schopen ponechat jim odpovědnost tam, kde ji mají mít. Je to také práce, která vyžaduje, aby celá naše aktivita neskončila nalezením rodiny pro dítě, ale aby pokračovala v případě potřeby rodiny dál. Většina dětí, které přecházejí do pěstounské péče, jsou děti postižené, narušené čili děti se zvláštními potřebami. Zdá se, že pěstouni v tomto směru při výchově potřebují nejen odbornou pomoc (rehabilitační, terapeutickou), ale že také potřebují mít zpětnou vazbu k tomu, co dělají. Tedy člověka, který by jim řekl, zda postupují správně. Je nutné mít na paměti, že celá rodina je také zasazena do širokého společenského kontextu a my musíme hledat zdroje sil a pomoci nejen v pěstounech a v samotném dítěti, ale i v jeho nových sourozencích a dalších osobách žijících ve vesničce, stejně jako v obci a ve škole, kam děti docházejí. Někdy je také úlohou sociálního pracovníka v případě potřeby iniciovat vznik sociální služby tam, kde předtím nebyla. Například, když zjistíme, že máme deset dyslektických dětí, pro které nemáme ve škole zvláštní třídu apod. Sociální pracovník by tedy mimo jiné měl být spolutvůrcem sociální politiky v regionu.

 

 

Diskuse:

 

Matoušek:

Rád bych připojil několik svých poznámek k jednomu z aspektů této problematiky, který mne osobně velmi zajímá. Psychologické jádro, kolem kterého se celá dnešní přednáška točila, je právě vazba mezi dítětem a rodičem. Podíváte-li se někam do velkého kojeneckého ústavu, můžete vidět přibližně tento obrázek: sestra obchází pokoje s řadami postýlek, ve kterých leží křičící děti, každé z nich má osobu sestry k dispozici jen na malou chvilku. Přitom ale zjistíte, že před pokojem stojí kočárek, ve kterém leží dítě. S tímto kočárkem sestra při svých obchůzkách popojíždí a k dítěti krátce mluví. Poté následuje přestávka sester, při kterých si sestra dítě z kočárku vezme a nosí ho na ruce. Jedná se přitom většinou o děti, které nějakým způsobem umí pozornost sester nejen přitáhnout, ale i udržet. To byl také případ holčičky, o které jste dnes slyšeli. Tento jev studovali ve své době i Langmeier s Matějíčkem a dospěli k závěru, že rozdíl ústavních dětí ve schopnosti vázat na sebe pozornost byl čtyř až pětinásobný. Domnívám se, že si tento vklad do života přinášejí i děti žijící v běžné rodině. Osobně mám zkušenost se dvěma dětmi, z nichž jedno bylo hodné, milé, usměvavé a druhé křičící a dožadující se naší neustálé pozornosti. Chvíli dítě utěšujete, chvíli ho utěšuje váš partner, ale po nějaké době už nevíte co dál, tak dítě položíte a ono stále křičí. V podstatě tak může i toto dítě zakusit něco podobného, o čem jsme hovořili dnes v přednášce. Prostě i když jste použili celý váš repertoár toho, jak dítě utěšit, nic nepomohlo, dítě křičí stále dál. O těchto dětech se hovoří jako o dětech s rizikovým temperamentem. Dítě si tak v podstatě může deprivaci vytvořit samo i u hodně vstřícně nastavených rodičů. Co s tím ?

 

Kovařík:

Domnívám se, že některé děti již prostě takové jsou. Důležité je mít na paměti, že vaše pozitivní akceptace, tedy vaše přijímání dítěte takového jaké je, nezůstane zapomenuto. Může se stát, že takovéto dítě jednou najde osobu, která dokáže správně dešifrovat jeho potřeby. Může to být například osoba v širší rodině, ve škole nebo jinde. Stejně tak existují děti, které se odmítají mazlit a děti, které to naopak vyžadují. V životě opravdu platí rčení, že když člověka nikdo nehladí, vysychá mu míza. Možná víte, že nervový systém a kůže pocházejí z jednoho zárodečného listu - ectodermu - a když se kůže stimuluje hlazením, stimuluje se jistým způsobem i rozvoj nervového systému. Platí i opak, když nervový systém není v pořádku, jeden z prvním příznaků můžeme objevit na kůži. Neurologické problémy jsou často signalizovány dermatologickými nálezy.

Existují také děti, které navzdory nepříznivým vývojovým podmínkám prospívají poměrně dobře a i když předpokládáte, že z nich budou zločinci, nestane se tak. Dokonce si tyto děti jsou schopny později založit poměrně dobře fungující rodiny. U těchto dětí, říká se jim resilientní, existuje jistá schopnost vytrvat, obstát, projevit houževnatost, vytrvalost a kompetenci v náročných podmínkách. V posledních letech se tento jev skutečně zkoumá a dospívá se k názoru, že děti s tímto nadáním již přicházejí na svět a že jsou to právě ty děti, které si pozornost osob kolem něho dokázaly vždy velmi dobře přitáhnout. V našem dlouhodobém sledování máme celkem pět souborů: děti z dětských domovů, děti z dětských vesniček, děti z individuální pěstounské péče, děti narozené z nechtěného těhotenství a tzv. děti chtěné jako kontrolní soubor. Vybrali jsme z nich skupinu dětí, které jsou podle různých indikátorů tzv. „lepší“. Chceme porovnat, co bylo v jejich minulosti jiné než u dětí, které jsou tzv. „horší“. Tím bychom se rádi dozvěděli, zda jsme již v jejich dětství mohli predikovat jejich pozdější vývoj. Je to projekt, který v současné době běží, ale již brzy se o něm budete moci dočíst v časopise „Náhradní rodinná péče“, který vychází třetím rokem. Teď vyjde první číslo, které bude k dostání v nakladatelství Portál a bude věnováno významu rodiny.

 

      Předpokládám, že i když některé státy dětské domovy hodně omezují, nelze je zrušit úplně. Co tedy může vychovatel v domově pro děti udělat, aby předešel jejich deprivaci a dal jim to, co je potřeba a co je schopen jim dát ?

 

Kovařík:

První věcí například je, že se pokusí restrukturalizovat prostředí domova. To se již děje, například místo velkých, věkově a pohlavně homogenních skupin v domovech vznikají menší skupiny dětí od tří do osmnácti let. Děti mají každý svůj osobní koutek, tety se ve skupinách tolik nestřídají, domov se snaží žít jakoby rodinným způsobem. Například - místo odchodu na večeři do jídelny si jednou za čas společně jídlo připraví a potom ho i společně sní, společně něco zažijí a potom si o tom vyprávějí apod. To, co činí rodinu ze sociologického hlediska velmi zvláštní institucí, jsou její rituály. Mnozí z nás nad nimi sice v dětství ohrnujeme nos, ale později zjišťujeme, jaký měly význam. Ne náhodou je v současné době problém rodičovské výchovy také v to, že ubylo rodinných setkání kolem stolu, při kterých se probírá den, co se komu přihodilo apod. Děti v dětských domovech často také nemají jasně zmapovanou minulost - jejich vzpomínky na domovy jsou většinou spojeny s jídlem a se vzpomínkou na konkrétní osobu. A to má svůj význam, protože ten, kdo nám dává jídlo, uspokojuje nám naši základní potřebu, ten, koho si pamatujeme, byl pro nás důležitý. Někteří z vás možná znají z podrobnějšího studia deprivace pět základních deprivačních typů osobnosti. Jedním z nich je typ substituční, to je typ náhradního uspokojení. Když se mi nedostává emocí, citů a pohlazení - najdu si něco jiného. Například se začnu přejídat nebo se vrhnu na sex, na automaty apod. Co se dá ještě dalšího udělat? Například paní doktorka Piklerová v Maďarsku vedla sestry v kojeneckém ústavu k tomu, aby do výchovy dětí začlenily vždy určitý rituál. Například při koupání si sestra dítě vzala na ruku, povídala si s ním, hrála si s ním, zpívala mu apod.  Tedy ne to, co se děje v praxi u nás - sestra dítě vezme a strčí ho pod vodu, kde ho umyje. To je důležité zejména u mladších dětí. U starších dětí je zase důležité podporovat jejich vzájemné vztahy, jejich pokusy si život nějak frázovat, dávat mu vlastní historii, sdílet společné zážitky apod. Například připravovat společně vlastní akce, plánovat je, zařizovat je, psát si deník apod. Důležité přitom je, abychom se při všem, co společně děláme, cítili dobře - my i dítě. Aby nás to bavilo a těšilo a abychom to o sobě navzájem věděli.

 

      Jaký je váš odhad počtu dnes již čtyřicetiletých „dětí z dětských domovů“, kterým se podaří vést tzv. normální život, mít rodinu apod. ?

 

Kovařík:

Kdybych vyšel z tvrdých dat, tak jedním z nich jsou záznamy v trestních rejstřících. U běžných rodin se to pohybuje kolem 15% s tím, že jsou zde zahrnuty i záznamy o nehodách apod. U dětí z dětských domovů to bylo jako celek 33%, u chlapců potom 56% s tím, že to většinou byla opakovaná trestná činnost často násilného charakteru. Častým fenoménem také bylo, že k trestné činnosti došlo v době, kdy dospívající odešel z dětského domova a uchytil se v nějaké partě vrstevníků, kde se chtěl prosadit nebo dokázat svoji oddanost. Většinou lze v těchto případech vystopovat i určitý stupeň manipulace ze strany party. Objevuje se také poměrně časté selhání v rodinném životě a to výrazně více u chlapců než u dívek.  Obecně - děvčata z ústavů celkově dopadla mnohem lépe než chlapci. Moje otázka na vás je proč ? Jednou z možných odpovědí je, že děvčata jsou obecně fyzicky odolnější než chlapci. Druhou možností je, že dívky měly v domově mnohem více modelů budoucích rolí, než chlapci. Viděly kolem sebe vychovatelky jako modely ženského chování, viděly, jak si se životem dovedly či nedovedly poradit. Jediná skupina, kde děvčata vyšla hůře než chlapci, byla děvčata zesouboru dětí z nechtěného těhotenství. Vypadá to tak, jako by matky snáze přijaly nechtěné dítě opačného pohlaví, než dceru. Samozřejmě, že i tyto dívky v celku dopadly lépe, než dívky z dětských domovů, ale dopadly hůře než například chlapci z nechtěného těhotenství. Toto je také výzkum, který vznikl díky určité politické situaci u nás, protože málokterá země měla tzv. interrupční komise. Podmínkou toho, aby se dítě mohlo do tohoto výzkumu zařadit, bylo, že matka byla komisí dvakrát odmítnuta a dítě se jí později narodilo. Nicméně výzkum probíhal tak, že kromě jednoho člověka z týmu, který výsledky zpracovával, nikdo z výzkumníků předem nevěděl, jestli vyšetřuje dítě chtěné nebo nechtěné. Jedná se o vzorovou studii, která byla publikována u nás i v zahraničí. Henry David a kolektiv ji vydal v Avicenu například v angličtině. Mohu ji doporučit k bližšímu studiu hlavně tomu, kdo se blíže zajímá o metodologii výzkumu. Často se také stává, že dívka z domova - nyní ženazaloží vlastní rodinu, na kterou se upne jako na jedinou věc na světě. To ne každý muž vydrží.

 

      Jaké je procento úspěšnosti v umisťováni tzv. neumistitelných dětí do pěstounských rodin ?

 

Kovařík:

Když se nám takové dítě již podaří umístit, tak je procento úspěšnosti asi 95%. Většinou se nám tedy podaří najít rodiny, ve kterých dítě skutečně zůstává. V těch zbývajících 5% dítě v rodině také zůstává, ale v rodině jsou nějaké problémy. V pěstounské péči obecně je to tak, že jediným kritériem, které zkoumáme, je to, zda dítě po dosažení zletilosti v rodině zůstává nebo ne. Odhady i statistiky říkají, že asi 80% dětí zůstává ve svých pěstounských rodinách až do doby svého sociálního osamostatnění - například nalezení vlastního bytu a práce jinde, uzavření sňatku, založení rodiny apod.

 

      Co se dá dělat s dospívajícími, kteří jsou někde na rozhraní rodina - ústav a kteří zjišťují, že je jejich vlastní rodina nechce. Je ústavní výchova tím ideálním řešením ?

 

Kovařík:

Stále častěji při své práci zjišťuji, že nám v systému služeb skutečně chybí nějaké zařízení, do kterého by mohly tyto děti přijít a přitom by nemusely mít uloženou ústavní výchovu. Zařízení, odkud by děti mohly dál chodit do své školy, ve kterém by se pracovalo jak s dítětem tak i s jeho nejbližším okolím, popřípadě by se hledala náhradní varianta rodiny. Třeba i způsobem, který u nás zatím neexistuje, ale ke kterému se velmi přikláním a tím je předání dítěte pěstounské terapeutické rodině. To je rodina, která je schopna přijmout adolescenty v tomto jejich období a která je schopna na jedné straně nabídnout přirozenou autoritu a stanovit základní pravidla a na straně druhé je vnímavá k potřebám dospívajícího. Tedy něco jako program Big brothers, big sisters. Chybí nám tedy zařízení azylového typu a pěstounské terapeutické rodiny.

 

Matoušek:

V praxi máme celkem 33 středisek výchovné péče, které by papírově funkci jistého azylu pro dospívající mohly plnit. Co se týká tzv. profesionálních rodin, to je v našich podmínkách prozatím budoucnost. Pokud vím, tak ředitel DÚM v Hodkovičkách o to usiluje od doby, kdy se vrátil z Ameriky, kde tyto rodiny viděl. Ale pokud vím, tak mu v tom brání stále jisté administrativní těžkosti.

 

Kovařík:

Já jsem tyto rodiny osobně viděl v Jižní Karolíně, kde mají speciálně připravené pěstounské profesionální rodiny pro nezletilé matky, kterým se narodilo dítě a jejich vlastní rodina je odmítla. Pěstounská rodina tuto dívku přijme a pomůže jí naučit se základní péči o dítě, pomůže jí se postupně osamostatňovat se a postupně se postavit na vlastní nohy. Možná, že právě katedra sociální práce by tady v Praze mohla postupně otevřít obor pěstoun - terapeut.
 

© LATA - studentské sdružení pro pomoc rizikové mládeži
poslední úprava 23-9-2004
Projekt je podporován Ministerstvem práce a sociálnich věcí a CITCO finanční trhy
http://www.lata.cz/prednaska6.php

Z výzkumů o ústavní deprivaci

V této souvislosti považujeme za potřebné připomenout naše i zahraniční výzkumy potvrzující zhoubné následky ústavní výchovy, které jsou tím horší, čím je dítě menší:

Doc. PhDr. Josef Langmeier, CSc., a prof. Doc. PhDr. Zdeněk Matějček, CSc., ve své knize "Psychická deprivace v dětství" uvádějí:

"Mimořádně těžké reakce dětí na odchod matky, která dosud své dítě v ústavu ošetřovala, popsali Spitz a Wolfová (1964) jako tzv. syndrom "anaklitické deprese". Děti do té doby usměvavé, roztomilé, spontánně aktivní a v přátelském, volném kontaktu s okolím, stávají se nápadně plačtivými, smutnými nebo bázlivými, při pokusu o kontakt se zoufale tulí k dospělému, dožadují se pozornosti, přestávají si aktivně hrát. V dalším období se prohlubuje mrzutá nálada a dráždivost dítěte. Přiblíží-li se někdo, dítě křičí - na odchod dospělého již nereaguje. Postupně mizí plačtivost a prohlubuje se odvrat dítěte od okolí: leží v postýlce s odvráceným obličejem nebo v patognomické pozici na břiše. Apatie a autismus se v dalším průběhu stupňují, dítě nabývá strnulého, "zamrzlého" či melancholického výrazu, sedí nebo leží dlouhé hodiny nehybně s očima široce rozevřenýma, letargicky, jako by ani nevnímalo okolí. Někdy jsou přidruženy "autoerotické" aktivity. Kontakt s dítětem je stále obtížnější a nakonec nemožný. Vývojový kvocient stále klesá, dítě ubývá i na váze, objevuje se nespavost a nápadně zvýšená náchylnost k respiračním infekcím a k ekzémům.

Anglický tým ( J. Robertson - J. Bowlby 1952, 1957) sledoval reakce dětí ve věku od 1 do 24 měsíců. Zjišťují tři typické fáze v chování dětí odloučených v tomto věku poprvé od matek a umístěných v neosobním prostředí ústavu (dětském domově, sanatoriu nebo nemocnici):

1. Fáze protestu, kdy dítě křičí a zmítá sebou, volá matku a čeká na základě své předchozí zkušenosti, že ona bude na jeho křik reagovat.
2. Fáze zoufalosti, kdy dítě postupně ztrácí naději na přivolání matky, křičí méně a odvrací se od okolí ve stavu hluboké stísněnosti.
3. Fáze popření touhy po matce, kdy potlačí své city k matce a buď se připoutá k někomu, kdo je ošetřuje, nebo - nemá-li nikoho k dispozici - ztrácí vztah k lidem a upoutává se spíše na věci.
 

...Naše pozorování svědčí o tom, že separační reakce batolat umístěných do ústavu jsou časté a výrazné, méně však již o tom, že uvedené fáze jsou tak pravidelné. Forma "aktivního protestu", provázeného afektivními výbuchy, agresivitou vůči ostatním dětem, zlomyslnostmi a provokacemi, je patrně méně častá, avšak velmi nápadná a obtížná z hlediska vychovatelů. Forma útlumová, vyznačená apatií, autistickými tendencemi a smutkem, jež nejspíše by mohla být pokládána za předstupeň anaklitické deprese, je patrně častější, avšak snáze ujde pozornosti, neboť nepůsobí takové obtíže v kolektivní výchově." (konec citátu z knihy Psychická deprivace v dětství).

Výše uvedené potvrzuje i výzkumná práce prof. PhDr. Jarmily Koluchové, CSc., "Diagnostika a reparabilita psychické deprivace", vydaná v r. 1990 Univerzitou Palackého Olomouc, v níž se uvádí:

"...Když jsme před 30 lety začínali psychologicky a psychiatricky vyšetřovat děti v ústavech sociální péče pro mentálně postižené, tedy nevzdělavatelné, setkali jsme se tam s takovými, které byly podle našeho vyšetření i podle názoru zkušených vychovatelek primárně normální nebo jen zcela lehce postižené. Ústavním prostředím, v němž žily od narození nebo od útlého věku, byly však natolik derivovány, že se jevily perspektivně jako nevzdělavatelné a s diagnózou imbecilita byly ve třech letech navrhovány do ÚSP."

 

Výzkum prof. Matějčka a kol.

V r. 1997 vydalo Psychiatrické centrum Praha výzkumnou práci prof. PhDr. Zdeňka Matějčka, PhDr. Věduny Bubleové a PhDr. Jiřího Kovaříka, v níž autoři na základě dlouhodobého výzkumu, sledujícího třicet dva let vývoj 60 dětí, které od útlého dětství vyrůstaly v ústavní výchově, srovnávali tyto děti s dětmi vyrůstajícími v individuální pěstounské péči, SOS dětských vesničkách a ve vlastní rodině. Ze závěrů tohoto unikátního výzkumu vyplývá, že děti z dětských domovů vykazují dnes ve středním věku (průměrný věk 37 let):

nízkou společenskou kompetenci,

* nízkou úroveň školního vzdělání a nynějšího zaměstnání vzhledem k výsledkům inteligenčních testů ve starším školním věku,
* nízký skór sociální integrace,
* tresty v dětství (v dětských domovech) hodnotí jako nepřiměřeně přísné,
* muži vykazují mimořádně vysokou míru kriminality (54 %, z toho v 79 % se jednalo o vícenásobné recidivisty),
* muži mají problémy s láskou a v sexuálních vztazích, jsou častěji "neschopni citové odezvy",
* celkově je u mužů z DD zaznamenána vysoká nespokojenost s dosavadním životem.
 

U dětí vyrůstajících v individuální pěstounské péči a SOS vesničkách nebyly zjištěny podstatné rozdíly ve skóru sociální integrace. Děti z individuální pěstounské péče vykazují nejvyšší životní spokojenost. Pouze u mužů z SOS vesniček byla zjištěna vysoká míra kriminality (45 %), zatímco u mužů z individuální pěstounské péče je výrazně nižší (20 %).

Autoři dále konstatují, že se znovu potvrzuje, že děti vychovávané dlouhodobě v ústavních zařízeních vykazují v pozdějším věku ve vývoji osobnosti a ve společenském uplatnění nejvíce odchylek od běžné normy. Děti vychovávané v individuální pěstounské péči a v SOS vesničkách jsou si ve většině ukazatelů vzájemně velmi blízké a přiklánějí se více ke skupinám dětí vychovávaných ve vlastních rodinách než ke skupině osob, které vyrůstaly v dětských domovech.

I když je tento výzkum starý již tři roky, v praxi se zatím na jeho závěry nebere žádný zřetel. Stejně tak se ignorují závěry výzkumu prof. PhDr. Jarmily Koluchové, podle něhož až čtvrtina dětí umístěných do ústavů sociální péče pro nevzdělavatelné (celkem je v ÚSP jedenáct tisíc dětí) se sem dostala vlivem nerozpoznané ústavní psychické deprivace. V podnětném rodinném prostředí by tyto děti byly schopny vzdělavatelnosti nejen ve zvláštních školách, ale v některých případech i ve školách základních a středních. Umístění do ústavní péče je přesto stále nejčastějším způsobem řešení krizové situace dítěte. Pomůžete i Vy svým názorem adresovaným vládě a parlamentu tuto nepochopitelnou a děti poškozující praxi změnit?
http://www.fod.cz/stranky/klokanek/vyzkumy.htm
Sociální prostředí jako determinanta chování.

Společnost jako celek nepůsobí na člověka přímo, ale prostřednictvím socializačních činitelů, zejména prostřednictvím malých skupin. Významné jsou ty, do kterých je člověk začleněn trvale nebo na dlouhou dobu (rodina, škola, vrstevníci). Socializace je proces přeměny biologické bytosti (novorozence) v bytost společenskou, kulturní, specificky lidskou – jde o vrůstání jedince do společnosti, získávání a plnění společenských rolí, probíhá i v dospělosti i ve stáří. Jde o interakci –subjektu a objektu. Socializace je formální (institucializovaná - hlavně škola) neformální (rodina, partnerství).

Vliv kultury na formování osobnosti individua je zprostředkován sociální zkušeností, kterou získává ze svých sociálních interakcí. Vliv kultury probíhá jako proces socializace. tj. ono vrůstání do podmínek konkrétního kulturního prostředí. Nositelem tohoto vlivu je rodinná výchova (primární socializace). Dítě si osvojuje v tomto procesu přiměřené kulturní návyky , orientuje se v systému hodnot a obyčejů, přejímá role svého pohlaví a věku, osvojuje si používání jazyka a další lidské charakteristiky. Dále na utváření osobnosti působí škola, skupiny vrstevníků, kluby jejích je členem, později pracovní prostředí, masmédia a příslušnost k různým subkulturám jako jsou subkultury mladých, náboženské a politické organizace. Obecně tedy působí daná kultura, subkultura a rodina směrem k jednotlivci. NEJDŮLEŽITĚJŠÍ JE VŠAK RODINA. Zde jsou utvářeny základy osobnosti již v prvních letech života a za jistých okolností jsou tyto základy osobnosti již nevratné. (Nakonečný)

Psychický vývoj osobnosti závisí na interakci projevu genetických dispozic a působení různých složek prostředí, především sociálních. Nejvýznamnější sociální skupinou je v tomto smyslu rodina. Zde dochází k stimulaci různých dispozic, vedoucích k rozvoji schopností a dovedností ve všech složkách osobnosti. Rodina uspokojuje všechny základní psychické potřeby, ale dominantní úlohu má ve vztahu k potřebě citové jistoty a bezpečí. Dále si dítě ve svém socializačním vývoji v interakci s jednotlivými členy rodiny osvojuje různé vzorce chování, postoje, normy a z toho vyplývající sociální role. Je základem určité sociální situace. Vytváří se zde také sexuální identita jedince, která bude mít značný význam také pro pozdější roli rodičovskou. Jestliže chování rodičů neodpovídá normě a neuspokojuje základní potřeby dítěte, ovlivňuje tímto způsobem i jeho budoucí rodičovské postoje. Rodiče nemusejí být schopni přiměřeného rodičovského chování – (onemocnění , trvalé postižení) nebo nejsou schopni akceptovat rodičovskou roli. (psychopatičtí jedinci s disharmonickým rozvojem osobnosti, delikvence, návykové látky)

Patologie :

1)psychická deprivace vzniká jako negativní zkušenost z neuspokojování základních psychických potřeb a to v dostatečné míře a po dostatečně dlouhou dobu.

Důležitá je :

a) potřeba stimulace : vzniká tak podnětová deprese jako nedostatečné působení rodiny nebo neschopnost organizmu dítěte podněty přijímat. Může se projevit kompenzací – zvýšené úsilí o autostimulaci – cucání prstů, kýváním a jinými automatismy.

2) potřeba adekvátního učení – souvisí také se stimulací – nestimulované děti mají málo zkušeností. Pro potřebu porozumění stimulům a učení je důležitý řád a pravidla a tedy stálé a neměnné podněty ( trvalost objektu, stabilní vztah s matkou – platnost řádu je důležitá, aby se dítě necítilo ohroženo a nereagovalo fixací na stereotyp a odmítání jiných podnětů)

V této dynamice vývoje jde o rovnováhu mezi potřebou nových zkušeností a potřebou stability , který představuje bezpečí.

2) Kognitivní deprivace znamená strádání v oblasti stimulace rozvoje poznávacích procesů a adekvátní situací. Kompenzace se potom může projevit v úniku ze situací, kterým dítě nerozumí a fixací na známé prostředí a negativismem – snahou o prosazení vlastních aktivit bez ohledu na platné normy ,které dítě nezná.

3) Citová deprivace znamená nedostatek citových podnětů – lásky a bezpečí.

Jde tedy o neuspokojení potřeby citové jistoty a bezpečí v dostatečné míře po dostatečnou dobu. Dítě má potřebu specifického sociálního objektu - jde o potřebu symbiotického citového vztahu (bezpečí a jistota) především jde o psychickou symbiózu mezi matkou a dítětem. Získává tak emoční zkušenost.

Kompenzace pak hledáním náhradního objektu, změnou objektu ( sourozenec) Někdy jde o substituci – citově deprivované děti se zaměřují na jídlo, hromadění věcí a jiné tělesné potřeby. Krajním mechanismem je rezignace – dítě nemá o intimnější vztah zájem – a v takové situaci ( např. adopce) reaguje na přílišnou vřelost odmítavě.

Jedním z důsledků nedostatečného zájmu matky o dítě je redukce řečové stimulace. Počáteční vývoj řeči není posilován, na komunikační pokusy dítěte matka nereaguje a vývoj tím brzdí. Chybí- li citově významný člověk nevytváří se ani potřeba komunikace. Slovní zásoba je později chudá, neumějí používat osobní zájmena a to především „já“.

Rozumové schopnosti nemusí být závažněji postiženy, ale nejsou dostatečně využívány neboť chybí schopnost učit se ze zkušenosti. Chybí li zpětná citová vazba –ocenění není dítě motivováno – to platí o horším prospěchu než ,který odpovídá jejich skutečnému nadání. Dítě má narušený vztah k vlastnímu výkonu. Infantilně pociťovanou hierarchii hodnot ( naplňuje potřeby, které nebyly naplněny).

Citové prožívání a vztahy jsou typicky změněné zejména k lidem. Děti bývají emočně ploché, nedůvěřivé, někdy i hostilní a agresivní. Mívají nízkou frustrační toleranci. Pro nedostatečné  infantilní sebeovládání reagují snadno impulzivně, afektivním výbuchem.

4) Sociální deprivace znamená strádání v oblasti stimulace socializačního vývoje – především na nevhodném chování rodičů nebo na jeho chybění. Dále jde o potřebu identity – získání určité pozice. Na toto mají vliv vývojově adekvátní sociální vztahy – poskytují model chování

Děti mají primitivní, nediferenciované a povrchní vztahy k lidem. Jsou bezradné a nejisté. Projevují se absencí empatie a egocentrismem. Chybí jim zkušenosti v chování v roli. Změna je v sebepojetí dítěte, - jestliže ho nejbližší hodnotí negativně, přirozeně přejímá toto hodnocení a je nejisté, nedůvěřivé a se zvýšenou potřebou ochrany. Změna v hierarchii hodnot je vyvolána infantilním egocentrickým zaměřením přičemž způsob dosažení cíle není pro ně rozhodující.
 

Kompenzace se může projevit v náhradním uspokojení tam, kde je to dosažitelné např. v partě nebo fixací na jednu oblast v níž je obdivován – krása – výkon.

Subdeprivace - jde o souhrn následků méně závažného strádání .- psychických traumat, frustrací a konfliktů i když rodina při pohledu z vnějšku normálně funguje.

Jde především o malou míru akceptace dítěte – emoční přijetí dítěte a pozitivní identifikace s rodičovskou rolí, - míra empatie – ochota porozumět potřebám dítěte - míra interakce – pozitivně stimulující kontakt.

PSEUDOOLIGOFRENIE:

Při nedostatečné stimulaci může také dojít k retardaci rozumového vývoje – která není způsobena nedostačivostí CNS, ale právě nedostatečnou stimulací .

Při negativním nebo nevhodném působení prostředí může dojít poruchám adaptace , které se primárně dotýkají oblastí prožívání a chování .

Poruchy chování jsou poruchami socializace, protože je porušen vztah k určitým společenským normám.

V oblasti chování jde především :

1) chování nerespektuje sociální normy - - není schopen pochopit jejich význam

( mentál) nebo normy neakceptuje ( jiná hodnotová hierarchie) nebo se nedokáže řídit – (není schopen ovládat své chování (poškození CNS, intoxikace)

2) Nápadnost v oblasti soc. vztahů – nedostatek empatie, chladnost, egoismus – koncentruje se na uspokojování svých potřeb ,absence pocitu viny

3) Agresivita – rys osobnosti nebo chování –porušuje práva ostatních (pociti lhostejnosti k oběti, uspokojení až sadistické zaměření)

Poruchy chování jsou v zásadě ( vývojově u dětí – jinak psychopatie) :

Neagresivní – lži, krádeže, záškoláctví, útěky, toulání a abusus různých látek

Agresivní – fyzické a verbální útoky, týrání, šikana, vandalismus ( vše byla Vagnerová)

http://sweb.cz/vincent/_private/stranka_2.htm
Jakou úlohu má rodič

"Doktor J. Fraser Mustard, který je odborníkem v oblasti rozvoje dítěte, vysvětluje: ,Z klinických pozorování je zřejmé, že zážitky v prvních letech života mají vliv na rozvoj mozkové činnosti dítěte.'  Profesorka Suusan Greenfieldová se vyjadřuje v podobném duchu: ,Víme například, že v porovnání s jinými lidmi má vioncellista rozvinutější mozkovou oblast pro prsty na levé ruce.

Díky pokroku v oblasti zobrazovacích technik mohou vědci studovat vývoj mozku daleko detailněji než dříve. Z těchto studií vyplývá, že rané dětství je rozhodující dobou pro rozvoj mozkových funkcí, jež jsou nezbytné pro zpracovávání informací, přiměřené vyjadřování emocí a zvládnutí jazyka. ,V prvních letech života vznikají nervové spoje mimořádně rychle, protože struktura mozku se formuje neustálou interakcí genetického materiálu s vnějšími podněty,' uvádí časopis Nation.

Vědci se domnívají, že většina těchto spojení, kterým se říká synapse, vzniká v prvních letech života. Podle odborníka dr. T. Berryho Brazeltona se v tomto období ,vytvářejí v mozku dítěte základy budoucích nervových spojů pro rozumové schopnosti, pocit vlastní identity, schopnost důvěřovat druhým a motivaci k učení'.

V prvních letech života se mozek dítěte také výrazně rozvíjí co do velikosti, struktury a funkce. V prostředí bohatém na podněty a na nové zkušenosti se synaptická spojení množí a vytvářejí tak bohatou síť nervových drah v mozku. Tyto dráhy dítěti umožňují myslet, učit se, vciťovat se a uvažovat.

Čím více podnětů mozek malého dítěte dostane, tím více nervových buněk je pravděpodobně aktivováno, a tím více spojů mezi nimi vznikne. Je zajímavé, že tato stimulace není jen v oblasti intelektuální, tedy, že by byla získávána pouze prostřednictvím faktů, čísel nebo jazyka. Vědci zjistili, že nezbytná je také stimulace emocionální. Z výzkumu vyplývá, že malé děti, se kterými se nikdo nemazlí ani si nehraje či je jinak citově nestimuluje, si vytvářejí méně synaptických spojů.

Jak dítě roste, dochází v mozku k určitému třídění. Zdá se, že nepotřebné synaptické spoje jsou likvidovány. To by mohlo mít na potenciál dítěte výrazný vliv. ,Pokud v odpovídajícím věku nemá potřebný druh podnětů, pak se jeho nervové okruhy nevyvynou správně,' říká Max Cynader, který se zabývá výzkumem mozku. Podle doktora J. Frasera Mustardato může mít za následek nižší IQ nebo horší vyjadřovací a matematické schopnosti. Takové dítě pak může mít v dospělosti zdravotní potíže, či se dokonce potýkat s problémovým chováním.

To, co člověk zažije jako malé dítě, zjevně může mít rozhodující vliv na jeho život v dospělosti. Zda tedy bude houževnatý nebo křehký, zda bude či nebude schopen abstraktního myšlení a zda bude mít empatii nebo ne, může být ovlivněno jeho zážitky v raném dětství. Z toho je vidět, jak důležitá je úloha rodičů. ,Jedním z klíčoových aspektů vzhledem k prvním zážitkům dítěte je vnímavost člověka, který se o dítě stará,' uvádí jeden pediatr.

Na první pohled to vypadá velmi jednoduše. Když budete dítě vést a pečovat o něj, bude po všech stránkách prospívat. rodiče však dobře vědí, že rozpoznat, jakou péči dítě potřebuje, není vždy snadné. Být dobrým rodičemtedy není jen věcí intuice.

Z jedné studie vyplynulo, že 25% dotázaných rodičů nevědělo, co u dítěte může zvyšovat nebo brzdit rozvoj inteligence, sebeúcty a zájmu o učení. Vznikají tedy dvě otázky: Jakým způsobem nejlépe rozvinout potenciál dítěte? A jak pro to vytvořit příznivou atmosféru? Prozkoumejme to.

,Jestliže Vaše dítě bude cítit , že je součístí rodiny a že je milováno, jestliže mu pomůžete, aby bylo cílevědomé a zvídavé, pak se jeho mozek bude rozvíjet,' říká Peter Gorski z Hardwardovy lékařské fakulty. ,Úlohou nás rodičů, není zajistit perfektní funkci mozku dítěte, ale pomoci mu, aby z něj vyrostl zdravý, vyrovnaný a soucitný člověk.'

Pro vás jako pro rodiče, musí být opravdu uspokojující vidět, že že z vašeho dítěte vyrůstá morálně bezúhonný člověk, který je ohleduplný k druhým. Abyste toho dosáhli, je velmi důležité dávat mu dobrý příklad, být pro něj kamarádem a s volností řeči si s ním povídat a poučovat je. Každé dítě se sice s určitými základními předpoklady pro morální jednání rodí, ale jak roste, rodiče mu musí tyto hodnoty postupně vštěpovat.

Výzkumní pracovníci se rozcházejí v názoru na to, kdo má na formování dítěte největší vliv. Někteří z nich jsou přesvědčeni, že největší vliv mají vrstevníci. Jiní odborníci, jako například dr. T. Berry Brazelton a dr. Stanley Greenspan, zase říkají, že při vytváření např. základů empatie hrají nesmírně důležitou úlohu rodiče.

Tento ranný vývoj dítěteje později doplněn jeho životními zkušenostmi a vlivem vrstevníků. Je důležité, aby v rodinném prostředí byla dítěti projevována empatie a pochopení. Dítě je také třeba naučit, aby své pocity umělo zvládat zralým způsobem. Děti, jež jsou doma takto vedeny, pak většinou dokáží lépe spolupracovat s druhými a jednat s lidmi soucitně a s pochopením.

Vychovávat dítě již od útlého dětství je tvrdá práce. Abyste v tom uspěli – obzvláště u prvního dítěte – je moudré obrátit se o radu k těm, kdo mají v tomto směru více zkušeností, a pak důsledně jednat způsobem, pro který jste se rozhodli. O tom, jak rozvíjet osobnost dítěte, napsali odborníci mnoho knih (a seznámit se s problematikou výchovy dětí by se měla mládež mnohem intenzivněji než dnes na základní nebo střední škole. Neznalost a nezkušenost mladých rodičů v tomto směru má pro společnost velmi vážné důsledky; D. N.).
 
Děti jsou jako rostlinky, které se rozvíjejí a dobře se jim daří za předpokladu, že je jim pravidelně projevována láskyplná péče. Stejně jako voda a sluneční světlo vyživují mladou rostlinku a podporují její zdravý růst, tak i rodiče, kteří své dítě zahrnují projevy lásky – a to slovy i doteky –, podporují jeho duševní a citový rozvoj.

Bible jednoduše říká: ,Láska buduje.' (Korinťanům 8:1) Rodiče, kteří ve velké míře projevují svým dětem lásku, v podstatě napodobují Stvořitele. V Bibli je zpráva o tom, že Ježíš při křtu uslyšel hlas svého Otce, jenž mu vyjádřil své schválení a náklonnost. Ačkoliv Ježíš byl už dospělý, jistě mu to dodalo klid a sebedůvěru. (Lukáš 3:22)

Náklonnost, kterou dítěti projevujeme, ale také čtení před spaním, a dokonce i hry, které s ním hrajete, jsou v jeho rozvoji klíčovým prvkem. ,Všechno, co dítě dělá, je pro něj další životní zkušeností,'říká dr. J. Fraser Mustard. ,Už v době, kdy se učí lézt, je důležité, jak jej povzbuzujete a jak reagujete.' Rodičovská láska a zájem jsou pevným základem pro to, aby se vaše dítě mohlo rozvíjet a stal se z něj zodpovědný a zralý dospělý člověk.

Tím, že se svým dítětem trávíte čas, vznikáý mezi vámi pevné láskyplné pouto. Navíc takto rozvíjíte jeho schopnost komunikovat. K tomu, aby se rodiče snažili vytvořit si s dítětem blízký vztah a aby k tomu využívali každou příležitost a jakoukoli vhodnou dobu, vybízí také Bible. (5. Mojžíšova 6:6, 7; 11:18–21)

Odborníci zabývající se problematikou rozvoje dítěte se shodují v tom, že čas, který rodiče s dítětem stráví, je důležitější než jakékoli drahé hračky či nějaká mimořádná akce.  Příležitosti popovídat si mohou vzniknout při nenákladných a běžných činnostech. Například procházka s dítětem v parku, kdy pozorujete přírodu, může být ideální příležitostí pro podnětné otázky a rozvíjení jeho schopnosti komunikovat.

Písmo říká, že je ,čas poskakovat'. (Kazatel 3:1, 4) Pro rozvoj dítěte po stránce duševní, emoční a sociální je bezstarostná hra něčím nepostradatelným. Podle dr. Mustarda je hra nejen cenná, ale naprosto nezbytná. Říká: ,Mozkové spoje pro různorodé funkce vznikají u dětí především prostřednictvím hry.' Hračky, které dítě používá při spontánní hře, mohou být velmi jednoduché, například prázdná lepenková krabice. Pro malé dítě jsou předměty každodenní potřeby, kterými si neublíží, stejně poutavé jako drahé elektronické hračky.

… Když se malým dětem čte, může to podporovat vytváření synaptických spojů. Důležité je, aby předčítal člověk, který je vnímavý a který má o dítě zájem. Profesorka pedagogiky Linda Siegelová upozorňuje, že důležitý je také obsah toho, co se čte. Říká: ,Mělo by to dítě bavit.' Kromě toho se snažte číst mu pravidelně a ve stejnou denní dobu. Pak se na čtení začne těšit.

Při čtení používejte správný způsob vyjadřování a výslovnosti. Dítě se učí jazyk tím, že naslouchá mluvě svých rodičů. Malým dětem ukazujte a pojmenovávejte postavy a předměty zobrazené v dětských knížkách. Pro starší dítě vybírejte knížky, které pojednávají o jeho oblíbených námětech. (Odstavec dle Pediatrics for Parents.)

Pokud má z dítěte vyrůst vyrovnaný dospělý, nedílnou součástí výchovy je poučování a ukázňování.  …"
(Probuďte se, 22. října 2004; kráceno, mj. i za účelem určitého odideologizování)

Poruchy vývoje osobnosti u malého dítěte
Jaké následky může mít pro rodiče porušený vývoj osobnosti malého dítěte, ukazuje názorně švýcarský satirik Franz Hohler. Sice může mnohé působit přehnaně, ale v podstatě se tato epizoda týká situace panovačného dítěte a jeho rodiny.
„Znám případ jednoho dítěte, jež přesně po roce svého života začalo odmítat jakoukoli potravu. Když mu chtěli dát jídlo, kterým byla většinou kaše, zakrylo si obličej rukama, vrtělo hlavou a odvracelo se, takže bylo nemožné vpravit mu do úst třeba jen jednu lžíci. Když se to jednou přece podařilo, okamžitě všechno vyplivlo a začalo křičet. Jediné, co přijalo, bylo trochu vody.
Zneklidnění rodiče si tuto náhlou změnu neuměli vysvětlit. Snažili se přimět dítě, aby jedno kaši, nejprve domluvami, pak hrozbami a bitím, ale zbytečně. Dali mu banán, který jinak za všech okolností jedlo, ale dítě ho opět odmítlo. Teprve náhoda vedla k řešení. Dětský pokoj uzavírala mříž upevněná do dveřního rámu, takže dítě mohlo být ponecháno v místnosti při otevřených dveřích, a bylo slyšet, co uvnitř dělá, aniž měl možnost vyběhnout. Třetí den odmítání potravy chtěl otec matce, která už byla v pokoji, aby uložila dítě do postele, podat kaši. Tu přiběhlo dítě k mříži a žádostivě se podívalo na talíř. Otec se hned sehnul a začal dítěti dávat kaši po lžících přes mříž. Zdálo se , že dítě, které se drželo železných tyče a hlavou sahalo právě přes kraj mříže, je velmi spokojené, a snědlo všechnu kaši. Příští ráno, než odešel otec do práce, nakrmil dítě stejným způsobem a ono se nebránilo. Když však v poledne chtěla matka podat dítěti kaši přes mříž, uteklo a bouchalo tak dlouho víkem truhly s hračkami, až se matka od dveří vzdálila. Od otce přijalo večer kaši přes mříž bez problémů.
Teď tedy dítě sice jedlo, ale skutečnosti, že chtělo, aby je krmil jen otec, dávala rodičům zabrat. Nehledě na to, že takhle dostávalo jídlo jen dvakrát denně, a pro otce nebylo jednoduché být každý večer doma včas, aby dítě nakrmil. Pracoval mimo své bydliště. Jednou přišel trochu později a už slyšel dítě křičet. Přehodil rychle kabát přes židli, šel k dětskému pokoji a krmil dítě. Teprve pak si všiml, že si zapomněl sundat klobouk. Když šel příští ráno k dítěti, nechtělo jíst a ukazovalo mu stále na hlavu. Tu se otec upamatoval na předchozí večer, přinesl si klobouk, dal si ho na hlavu a spokojené dítě se teď nechalo krmit.
Od té doby musel mít otec klobouk, chtěl-li, aby dítě jedlo.
Až dosud byla matka vždy přítomná při krmení dítěte. Ale jednou ráno, když v noci špatně spala, zůstala v posteli. Tu se otec nabídl, že dítě obstará sám. Dítě však odmítalo jíst kaši v matčině nepřítomnosti, a tak nezbylo otci nic jiného, než matku přivést, takže ta přišla v noční košili a posadila se na dětskou židličku.
Týž večer dítě odmítalo jíst kaši – ačkoli bylo všechno v pořádku. Otec stál před mříží, měl klobouk a matka byla také přítomná. Samozřejmě, že na sobě měla šaty. Ale protože dítě na matku stále znovu ukazovalo, oblékla si nakonec noční košili a přišla do pokoje. Dítě však bylo spokojené teprve tehdy, když si sedla na dětskou židličku a odtud přihlížela, jak jí.
Od nynějška si musela matka – když dítě jedlo – vždycky obléknout noční košili, jinak nebylo na přijímání potravy ani pomyšlení.
Brzy se už dítě nespokojilo s náhodnými událostmi, které chtělo opakovat, ale začalo si samo vymýšlet nové požadavky. Tak nejdříve ukázalo na skříň v místnosti a přitom se dívalo na matku. Matka šla ke skříni a chtěla ji otevřít, tu však dítě zaječelo a ukázalo na vršek skříně. Matka řekla ne, to neudělám, tu si dítě s křikem lehlo na podlahu a kopalo nohama a tlouklo rukama. Přesto se rodiče rozhodli nepřistoupit na toto přání, a tak šlo dítě spát bez jídla. Do rána, doufali, určitě na tu myšlenku zapomene.
Když matka příští ráno seděla v noční košili na dětské židličce a otec v klobouku stál před mříží a chtěl dítě krmit, odmítlo a ukazovalo na vršek skříně. Rodiče mu přání nesplnili, a dítě nic nejedlo.
Po dvou dnech, když už začalo jevit známky slabosti, protože mimo vodu nic nepřijalo, se rodiče vzdali. Matka vylezla v noční košili na skříň a lehla si tam, načež dítě ihned a s velkým nadšením jedlo kaši, ale stále znovu se ujišťovalo pohledem, jestli ho matka při jídle skutečně sleduje. Rodiče byli po této porážce velmi zdrceni a hleděli se strachem vstříc tomu, co by ještě mohlo přijít. Můžeme se ptát, jestli jejich chování bylo správné, ale oni, aby dítě nenechali vyhladovět, neviděli jinou cestu. Dětská lékařka, která vždycky rozhodovala ve prospěch dětí a proti rodičům, naléhavě doporučovala vyhovět přání dítěte, protože je důležitější, aby dítě jedlo, než aby rodiče žili pokud možno bezstarostně. Ani dětský psycholog, s nímž se otec znal, neuměl pomoci. Hovořil o trochu předčasném období vzdoru a dával vágní naději, že je toto období přechodné.
Když mělo dítě další den jíst, běželo k oknu a nechalo se od něj odvést. Otec ukazoval dítěti matku, která ležela spořádaně v noční košili na skříni, ukazoval na svůj klobouk a chtěl je krmit přes mříž, ale dítě se třáslo po celém těle a drželo se oběma rukama okenní římsy. Otec to sice nechtěl vzít na vědomí, ale věděl, co to znamená. Pokoj byl v prvním patře, přinesl tedy ze sklepa žebřík, postavil ho zvenčí k domu, vystoupil po něm k dětskému pokoji a podával dítěti kaši otevřeným oknem. Dítě zářilo a snědlo úplně všechno.
Další den pršelo a otec vystoupil po žebříku k dětskému pokoji s deštníkem v ruce. Od té doby musel k oknu přicházet vždy s deštníkem, nezávisle na počasí, jinak mu kaše zbyla.
Mezitím rodiče přijali pomocnici v domácnosti. Dítě ji však odmítlo a chtělo, aby se o ně starala jenom matka. Také naděje, že by si dívka lehla v matčině noční košili na skříň, se ukázala jako falešná, dítě propadlo téměř záchvatu zuřivosti kvůli takovému nehoráznému pokusu o podvod. Když však chtěla dívka místnost opustit, zase to nebylo správně. Musela zůstat, stát u mříže a přihlížet, jak dítě jí. A ještě to nestačilo. Jedlo teprve tehdy, když dívka při každém pozření sousta zachrastila chrastítkem.
Zdálo by se, že to už byla krajní mez. Nyní však dítě začalo odstrkovat otce, když se opíral o římsu, nebo chtělo shodit talíř s kaší, postavený na okně. Otce nenapadlo nic jiného, než si koupit velmi vysoké štafle. Ty postavil do určité vzdálenosti od domovní zda, vystoupil nahoru a krmil dítě lžící připevněnou na bambusové tyči. Aby tuto lžíci mohl do kaše ponořit, musel levou paži s talířem zcela natáhnout, nemohl tedy kaši postavit na štafle. Protože však nesměl zůstat bez deštníku e nemohl ho jako až dosud mít v ruce, zhotovil si držák z drátu, připevnil si ho na ramena a deštník do něj zastrčil, takže ho měl nad sebou asi ve stejné výšce, jako kdyby ho držel v ruce.
Jeden soused, který to všechno pozoroval dalekohledem, viděl tedy toto:
Venku ve výšce prvního patra stojí štafle, z nichž otec v klobouku a s deštníkem podává oknem dítěti kaši lžící připevněnou k bambusové tyči. Matka leží v noční košili na skříni a dívka stojí před mříží, která je zabudována do dveřního rámu. Obě přihlížejí, jak dítě jí, a dívka po každém spolknutém soustu dodatečně zachrastí chrastítkem.
Jen tehdy, když jsou tyto podmínky splněny, dítě jí.“
 
Odchýlí-li se vývoj dítěte od uvedených pravidel, vzniknou nutně poruchy. Sebeobrana proti poruchám probíhá také podle určitých zákonitostí. Abychom se mohli vcítit do situace dítěte postiženého panovačností, chtěli bychom přesněji prozkoumat dvě z těchto zákonitostí:
- zákonitost, podle níž vznikne návyková závislost a
- zákonitost, podle níž vznikne zablokování vývoje
osobnosti a inteligence
 
ukázka z knihy - Malý tyran, Prekopová
brož, 158 str., 149 Kč
(Portál, 1999)
Nejen o příčinách a léčbě dětské panovačnosti, ale o skutečných výchovných potřebách malých dětí.
Stále více rodičů a vychovatelů je bezradných. Ačkoliv při výchově chtěli dělat všechno dobře, zdá se jim, že se jejich děti vyvíjejí v malé tyrany. Udržují své rodiče v poklusu a nechávají je kolem sebe tancovat. Známá německá dětská psycholožka Jiřina Prekopová tento fenomén ve své knize vysvětluje a ukazuje, jakou oporu děti potřebují aby se mohly nerušeně vyvíjet
knihu si můžete koupit na adrese: www.studovna.cz

http://jyxo.cz/s?s=%2B%22metoda+pevneho+%22&d=cz

Metoda PEVNÉHO objetí (Poradna Předškolní, školní a adolesce...
Hračky mají vliv na to, co umíme
 
 

Předměty, které nutí děti více přemýšlet, mají pozitivní vliv na vývoj jejich mozkových funkcí
 

Z výzkumu, který provedli vědci ze Stanfordovy univerzity v Kalifornii, vyplývá, že "chytré hračky" jsou důležité, protože dětský mozek je daleko plastičtější než dospělý.

Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. Tak by se dal s nadsázkou prezentovat výzkum vědců z kalifornské Stanford University, jehož výsledky publikovali v on-line verzi časopisu Nature Neuroscience a o němž informuje zpravodajský server BBC.
Vědci při svých výzkumech přišli na to, že dovednosti, které se dítě naučí v raném věku, mohou mít vliv na blahodárné změny ve struktuře mozku.
Jinými slovy, vědci doporučují rodičům: Již od útlého věku dítěte se starejte o to, aby měl váš potomek na hraní takovou hračku, která může rozvíjet jeho budoucí schopnosti a dovednosti. To, co se naučí jako malé, by se totiž v pozdějším věku už naučit nemuselo.

Dobře investované peníze

Hračky, které mají za úkol dítě vzdělávat (mohli bychom tedy říci "chytré hračky"), jsou populární již mnoho let a většina rodičů je dětem kupuje proto, aby měly náskok ve škole.
Nynější studie poukazují však i na to, že chytré hračky mohou podporovat ty části mozku, jež se do aktu přemýšlení zapojují až v dospělosti. "Tato studie ukazuje, jak je důležité zkoumání zkušeností malých dětí," zdůrazňuje vedoucí studie, neurobiolog profesor Eric Knudsen. Ekonomové předpovídají, že britští rodiče letos za hračky k Vánocům utratili asi 1,8 miliardy liber, což odpovídá asi 150 librám na dítě. Mezi nejprodávanějšími artikly se přitom v posledních letech objevují knihy, počítačové hry a mobilní telefony.
Poslední výzkumy však ukazují, že za dobře investované peníze by mohli rodiče považovat právě ty hračky, které nějakým způsobem stimulují mozek dítěte. Proč by tomu mělo tak být? Na to odpovídají výsledky studie, kterou Knudsenův tým provedl na malých sovách. Potvrdil tak výsledky starších prací, které říkaly, že mladé sovy získají rychle takové dovednosti, které starší sovy naopak vyvedou z míry.

Co si sovy pamatují

V rámci nového výzkumu chtěl profesor Knudsen zjistit, zda si sovy i ve starším věku pamatují to, co se naučily v mládí. Vědci se ve své studii zaměřili na tu část mozku, která je u sov zodpovědná za lovení. Toho je sova schopna poté, co si vytvoří jakousi mapu ze zvuků, které slyší. Mezi ně patří například pištění myši nebo šustění listů. Podle této mapy se pak při lovení přesně orientuje.
Vědci v rámci výzkumu vybavili sovu speciálními brýlemi, které způsobily, že vše, co sova viděla, bylo přesunuto na jednu stranu. To narušovalo struktury "mapy lovu" vryté do její paměti. Když pak sova zírala skrze brýle, jevila se jí pištící myš, kterou vědci umístili na stranu, uprostřed. To sovu zmátlo, a myš tak stačila uprchnout.
Mozek sovy zareagoval: aby byla dále schopna lovit potravu, začal si pomalu vytvářet novou mapu, která se shodovala s obrazem, který sově poskytovaly brýle. Díky tomu mohla sova znovu úspěšně lovit.

Hračky založené na mačkání a zvucích

Poté, co vědci sově brýle sňali, se její mozek, a tím pádem i tzv. "mapa lovu", začal vracet do starých kolejí.
"Zásadní zjištění bylo ale to, že když jsme té samé sově, ale v dospělém věku, brýle znovu nasadili, byla schopna si vzpomenout na to, co jsme ji naučili jako malou," říká profesor Knudsen.
Podle něj totiž učení nových dovedností v raném věku přiměje neurony v mozku k tomu, aby vytvořily nové spoje, které pak pracují i v dospělosti. "Děti by si proto již odmalička měly hrát s hračkami, které jsou založeny na dotecích, mačkání, šťouchání, zvucích a podobně," dodává.
"Takovéto stimulující hračky jsou v dětství důležité, neboť pomáhají mozku vyvíjet se, dokud má kapacitu měnit svou strukturu. V brzkém stadiu vývinu je totiž mozek daleko plastičtější," vysvětluje dětská neuroložka, profesorka Janet Eyrová.
Jak dodává, hračky také dítě více motivují a povzbudí u něj chuť učit se. "Je velmi důležité věnovat čas hraní si s těmito hračkami, když ještě mohou ovlivnit strukturu mozku. Díky hraní s takovými hračkami si děti mohou oblíbit i učení," uzavírá Janet Eyrová.
www.pravo.cz
Výzkum: domácí zvířata prospívají zdraví

Chcete se zbavit vysokého tlaku? Přestat trpět depresemi a nenavštěvovat často lékaře? Zpravodajství renomované stanice CNN nabízí řešení. Od těchto problémů vám může pomoci pes nebo k očka.

PRAHA - Podle studie doktorky Karen Allenové z výzkumného centra University státu New York v Buffalu měli vytížení obchodníci a podnikatelé, kteří si pořídili domů psa nebo kočku, nižší krevní tlak než jejich kolegové bez domácích miláčků. Doktorka Allenová zveřejnila výsledky svého projektu na konci loňského roku na shromáždění Americké asociace pro výzkum srdce. Studie probíhala na 48 dobrovolnících, kteří užívali různé léky na krevní tlak. Polovina z nich dostala na počátku výzkumu do opatrovnictví psa nebo kočku. Po delší době byly v tzv. stres testech zjišťovány změny krevního tlaku. Výsledky ukázaly, že byznysmeni, kteří se starali o zvířata, měli dvakrát nižší tlak než jejich kolegové. Ti si po zveřejnění výsledků domácí zvíře také pořídili. V čem konkrétně ovšem zvířata nemocným prospívají, se popsat nepodařilo. "Nedokáži jednoznačně vysvětlit, proč měla zvířata takový přínos pro zdraví. Existuje mnoho teorií," říká doktorka Allenová. Výzkumy, které byly provedeny za posledních 25 let, se shodují v tom, že společnost psa nebo kočky u pracovně vytížených lidí přináší zlepšení jejich zdravotního stavu. Australský výzkum prokázal, že majitelé těchto domácích zvířat měli nižší hladinu triglyceridů a cholesterolu než jejich kolegové, kteří žádného zvířecího společníka neměli.

Kočky jsou vhodnější pro nemocné
Psychologickými účinky chování domácího zvířete se zabývala veterinářka Lynette Hartová z Kalifornské university. "Lidé trpící Alzheimerovou chorobou, kteří si pořídili do domácnosti zvíře, měli méně často stavy úzkosti," říká Hartová a dodává, že vhodná pro takto trpící lidi je kočka, protože vyžaduje méně péče. Starší lidé si zejména pochvalují procházky v doprovodu psího společníka. Profesorka Judith Siegelová z organizace UCLA zase zkoumala, jak ovlivňují domácí zvířata lidi se smrtelnou chorobou AIDS. Výsledky její studie byly uveřejněny v lékařském časopise AIDS Care. Profesorka Siegelová uvádí, že pacienti s onemocněním AIDS, kteří sdílí svou domácnost se psem či kočkou, trpí méně často depresemi než ti, kteří žádné zvíře nemají. Profesorka psychologie Aline Kiddová jako první zavedla do domů s ošetřovatelskou péčí domácí zvířata. Dnes je již tato praxe běžná.

Pozor na alergie
Dá se tedy říci, že každý, kdo trpí srdečním onemocněním nebo depresemi, by si měl ihned pořídit domácí zvíře? Vědci říkají, že rozhodně ne. Příznivě může zvíře působit jen na lidi, kteří je mají rádi a mají k němu vřelý vztah. Zvířata se nedoporučují lidem, kteří trpí určitými alergiemi. Lékařská společnost Institute of Medicine ve Washingtonu, D.C., prohlásila na začátku tohoto roku, že kočky a psi mohou stejně tak jako prach, houby či plíseň zhoršit průběh astmatu. Zvířata mohou domů přinést různé parazity, například blechy a klíšťata. A s nimi i různé problémy počínaje svěděním od blešího kousnutí až po vážná onemocnění. Společnost zabývající se vztahem ke zvířatům, se sídlem v San Francisku, doporučuje těhotným ženám, aby se vyhnuly kočkám, které mohou být zdrojem toxoplazmózy. Ta může způsobit deformace u nenarozeného dítěte v matčině těle. Tato opatření se netýkají jen koček. Nebezpeční mohou být i plazi, například had, želva a ještěrka, protože mohou šířit salmonelózu. Rodinám s malými dětmi se nedoporučuje taková domácí zvířata chovat. Rizika přenosu chorob od zvířat lze snižovat předběžným opatřením. Lidé by si měli mýt ruce, dotýkajíli se svého zvířete. Měli by kontrolovat srst svých miláčků, zda se v něm nevyskytují blechy a klíšťata. Budouli lidé dodržovat hygienická opatření při chování domácích zvířat a budouli je milovat, němé tváře jim to určitě v dobrém oplatí.
Pavla Skurovcová

Fotografie:
Lékaři zjistili, že společnost psa u pracovně vytížených lidí přináší zlepšení jejich zdravotního stavu
Foto archiv LN

Pavla Skurovcová

Lidové noviny, 28. 12. 2004, Hana Slívová
Pro úplnost zařazuji také tři příspěvky ze serveru www.rodina.cz

Mazleme se s dětmi
Postupně děti přestanou něžný dotek coby výraz sympatií vyhledávat a nejpozději v době nástupu puberty jej začnou (zejména chlapci) přímo odmítat.

Reklama:
 
Lidé citlivě vnímají celou škálu projevů tzv. „řeči těla“: gestikulaci, mimiku, vzdálenost partnera, oční kontakt. Jistou informační hodnotu má v komunikaci dokonce naše vůně, která je jiná, pokud jsme klidní, a jiná, jsme-li úzkostní – zvláště ženy mívají vyvinutou schopnost tuto „pachovu šifru“ sice podvědomě, ovšem většinu správně rozklíčovat. Jednou z významných oblastí komunikace je pak také komunikace taktilní, tedy prostřednictvím dotyku. Neměli bychom se jí bránit ani ve vztahu k dětem.
 

Povídání dotykem
 

U nejmenších dětí jde taktilní kontakt a slovní komunikace ruku v ruce, batolata bývají často hlazena, chována, líbána, takže velmi brzy rozpoznají v těchto dotecích projevy náklonnosti. Sama potom mazlení jednak vyžadují, jednak jím své sympatie vyjadřují.

Míra mazlivosti dětí je ovšem velmi individuální, a rozhodně nelze vytvářet krátká spojení typu: dítě se se mnou nerado nebo málo mazlí, tudíž mne má málo rádo, má-li vůbec! Některé děti se brání objetí či jen delšímu pohlazení už od vstupu do mateřské školy, jiné se neostýchají ještě ve středním školním věku vlézt k rodičům do postele.

Velmi často pak koriguje frekvenci tělesných kontaktů dítěte s rodiči či dalšími lidmi s blízkého sociálního okruhu také rodina sama. Dítě postupně přizpůsobuje své chování v této oblasti tomu, jak reaguje okolí. V rodině, jejíž členové jsou spíše citově uzavření a před tělesným kontaktem pociťují ostych, se i dítě „naučí“ se podobným způsobem neprojevovat. Naproti tomu potomek temperamentnějších rodičů, kteří se bez tělesného kontaktu v komunikaci v podstatě neobejdou, jej bude pokládat za naprosto samozřejmou součást mezilidské interakce.

Tento rys zaznamenáváme např. u romských dětí, které jsou ze svých rodin zvyklé na častý tělesný kontakt s rodiči a dalšími příbuznými a podobně jako pro většinu jižních národů (Italové, Španělé apod.) je pro ně naprosto přirozený. To jim snad může přinést drobné počáteční potíže v zařízeních kolektivní výchovy (mateřská škola), nicméně frekvence dotyků přijatelných pro obě strany ze vzájemné spontánní komunikace záhy sama vyplyne. Ostatně, s rostoucím počtem dětí z národnostních menšin se budeme s podobnými detaily odrážejícími jiné kulturní zázemí setkávat v našich školách stále častěji.

Kromě projevů citového vztahu se dítě setkává s dotekem také v dalších kontextech. Předně je dotek součástí didaktické výbavy rodičů při prvotním seznamování dítěte s okolním světem. Na manipulaci s tělem je založena řada her: „Paci, paci pacičky“, „Takhle jedou páni“, v pozdějším věku přicházejí právě ony hry s didaktickým podtextem („Hlava, ramena, kolena, palce…“). Zajímavostí je v této souvislosti hra „Vařila myšička kašičku“, která je jedním z mála zachovaných svědectví o tom, že i v naší kultuře byly známy akupresurní a relaxační techniky, které jsme dnes zvyklí připisovat pouze národům Orientu. Spirálovité kroužení po dlani, stimulace tlakových bodů na bříškách prstů a následně aktivizace nervové dráhy na vnitřní straně paže od zápěstí do podpaží není sekundárním doprovodem dětského říkadla, nýbrž je tomu právě naopak.

Citlivý čas citlivého těla

Postupně děti přestanou něžný dotek coby výraz sympatií vyhledávat a nejpozději v době nástupu puberty jej začnou (zejména chlapci) přímo odmítat. Je to přirozené a netřeba se nad tím ani pohoršovat, ani dětem pohlazení vnucovat. Bylo by ovšem chybou na taktilní kontakt s dítětem rezignovat úplně. Dívky patrně znejistí v kontaktu s otcem, zatímco dotek matky budou spíše vnímat jako přijatelný: dají se učesat, pomoci s líčením, přijmou objetí. Chlapci naopak ocení mužné projevy: poplácání po rameni, stisk ruky, někdy i náznak souboje – strkanec, sevření. Je docela běžné a užitečné, když se chlapci v pubertě s otcem „naoko“ perou. Zápas plně saturuje jejich potřebu tělesného kontaktu, aniž by se museli obávat, že budou působit (i sami před sebou) změkčile. Zajímavé na těchto půtkách je to, že jsou jen naoko naoko. Chlapci totiž ve skutečnosti zápasí doopravdy, ať už to vědomě reflektují, nebo ne. Někdy se říká, že syn se vyrovná s ambivalentním vztahem ke svému otci (v relacích oidipovského komplexu) tehdy, až otce fyzicky přemůže. Chlapci v těchto půtkách vlastně zkoušejí, jak daleko, resp. blízko jsou svému dozrání. S nástupem adolescence se jistá averze k doteku bude naopak zmenšovat. Dramatické tělesné změny přinášející pubescentovi pocit znejistění, kdy neví co s rukama a s nohama, postupně odezní a adolescent se se svým tělem znovu smíří, psychická a tělesná stránka dosáhnou stavu harmonie v rámci možného. Tělesný kontakt v rodině se začne znovu obnovovat, neporoste možná co do kvantity, ale emoční informace, kterou ponese, bude pro obě strany čitelná.

16.4.2004 Mgr. Petr Kukal (Děti a my)
in http://www.rodina.cz/

Miroslav
poznámky  (besední příspěvek)
(19.4.2004 18:23:22)
K zajímavému článku tři poznámky:
1) Z knihy od Veselovského o chování zvířat jsem se dozvěděl, že jsou dva typy (a platí to zřejmě i u lídí) : kontaktní a distanční. Kontaktní zvířata se dotýkají a jejich mládata se drží mámy (třeba opice, také šelmy - mazlení kotat atd). Distanční zvířata naopak udržují odstup. Nepřibližují se. Vlaštovky sedí na drátech vždy v odstupu. Veselovský píše, že když malíř nakreslí dvě tulící se vlaštovky na drátě, je to projev nepozornosti - nepozoroval vlaštovky a myslí si, že se mohou tulit. Nedělají to. Přišel jsem na to, že se to také vyskytuje u lidí, dokonce u dětí. Naše už dospělá neteř se dotekům vyhýbá a dokonce se rozešla s nápadníkem, který byl opačný - byl kontaktní typ. Zdál se jí moc vyzývavý, chtěl se s ní procházet ruku v ruce a to ona odmítala.
Jinak se říká, že u zvířat se vyskytuje chování několika typů : samotářské (medvěd), párové (volavky, po celý život), stádové (kopytníci, jeden beran nebo kůň je vpředu, následují ho všichni stejně) a smečkové (jeden vůdce nebo vůdkyně má menší blízký okruh, ostatní většina jsou ęlidę a kořist se žere postupně: nejdříve se nažere vůdce, po něm ędružinaę a nakonec ęlidę), a že u lidí se vyskytují všechny způsoby - individuálně jsou každá povaha jiná.
2) U národů bývá různá reakce: Angličané jsou zdvořilí a chladní, Holandané vstřícní, Švýcaři vážní a v Anglii není moc zvykem se dotýkat. Jeden čas asi před třiceti lety naopak se propagovala metoda ędotkněte seę, že to přinese uvolnění. Viděl jsem to ve filmu (životopisný o Einsteinovi). Stačilo se dotknout prstem kabátu na klopě. Ale jsou místa v USA, kde se vůbec nepodávají ruce. Říkal mi to Čechoameričan při návštěvě zde. Tam se to považuje za ataku. Říkal, že byl při jednání filmařů z USA v ČR a po rozpravě chtěl český filmař podal ruku americkému, ale americký bodyguard po něm skočil, chytil ho za tu vystrčenou ruku a mrštil jím na zem. Češi z toho byli na mrtvici, a oni jim vysvětlili, že si bodyguard mysel, že Čech chce Američana napadnout, když jde s rukou proti němu. To je něco pro nás neuvěřitelného, ale je to tak. Kdo chce vidět ve zkratce tuto nedůvěru v přiblížení, může si všimnout ve filmu Jumanji jak na závěr chce muž (hlavní hrdina) podat ruku druhým manželům, a ta žena ucukne rukou dozadu, potom se jí rychle omluvil. To byla ta reakce ęruce pryč ode mneę, u nás nezvyklá. Tedy ve filmu jeden podává ruku, druhý to přijímá, třetí ucukne. Rozmanité.
3) K tomu propagování Freuda: copak si máme nyslet, že měl ve všem pravdu? Proč by měl mít každý chlapec oidipovský kopmplex? Freud škodlivě generalizoval svoje nápady. Většina chlapců proti otci nic nemá a nemusí si vyrovnávat smyšlené komplexy podle Freuda s jeho neúplnou indukcí. Ale rostou mus vyla hormony ho ladí bojovně, Zápasí i s bratry a přáteli, a to se nevtěsná do schema podle Oidipa (lépe: podle neověřeného systému Freuda).
miroslav_korinek@yahoo.com
In: http://www.rodina.cz/

 Riana (besední příspěvek)
  •  Syn je MAZEL
(30.4.2004 14:28:40)
Našemu synkovi bylo nedávno 9 let a už od malička je "mazlivý" typ: nutno podotknout, že z 90% se mnou, jakožto svou mámou. Rád se ke mně přitulí, rád mi dává pusu (pokouší se mě i "líbat" (!), donedávna jsme se spolu koupávali ve vaně: to byl ten NEJ čas na různé otázky zejm. intimního charakteru, vysvětlování, k čemu má máma prsa, proč nenarostou jemu, jak se rodí děti atd. TEĎ se začal stydět, předem upozorňuje, že je vysvlečený donaha (před koupáním, ráno při oblékání), ale tuhle se na mě rozzlobil, že už ho prý nemám ráda. Důvod?? Inu, odmítla jsem se s ním koupat v napuštěné vaně (jako kdysi) s odůvodněním, že se přece přede mnou stydí!! Tak nevím...
Zdravím
Riana

In: http://www.rodina.cz/
 

viz také:
http://www.pismak.cz/dilo.php?num=90530&neposun=1
http://spedagogika.sweb.cz/dokumenty/dokumenty%20doc/
http://www.homohumanus.cz/_domek/default.asp?ARI=101058&CAI=2290
K následující příloze: Přestože téma úlohy doteků při vývoji a výchově s tématem pohlavního zneužívání souvisí jen okrajově, uvádím jeden případ z odborné literatury, který je dobrým příkladem, jak může terapeut pochopit složité vazby mezi láskou, doteky (a jejich absencí), pohlavním zneužíváním a složitou rodinnou situací. Tento příklad je také varováním pro rodiče, kteří chtějí svému druhovi nebo svým dětem láskyplnou komunikaci (včetně přirozené komunikace dotykem) odepřít.

D. Nosreti
------------------------------------------------------------------------
 

Sexuální zneužívání

     Zdá se, že případy sexuálního zneužívání se množí. Přitom ale musíme brát v úvahu, že hrůzná čísla byla dříve mnohem vyšší.

Následující případ vyšel na světlo bezpochyby zásluhou nejstaršího, lehce postiženého syna. Od malička byl Fabian maminčin miláček. Upjala se k němu tak těsně, že její muž přišel o pozici manžela. Syn zabral dokonce i místo v manželské posteli, otec se odstěhoval do hostinského pokoje. Při rozvodu držel Fabian s matkou proti otci. Pomáhal jí dát dohromady argumenty proti němu. Vypověděl, že ho otec několikrát hrubě vyhodil z postele, aby se vrhl na matku. Naštěstí se matka vždycky ubránila. To bylo křiku! Ale když otec vstoupil do pokoje jeho sestry Miry, bylo pokaždé velké ticho. Protože měl Fabian strach o mladší sestru, několikrát poslouchal u dveří.

     Většinou slýchal tiché zvuky, jako by se někdo převaloval v posteli. A jednou zaslechl, jak otec šeptá: “Miro, hlavně to prosím neříkej mamince, jak hezky se spolu mazlíme, ani se o tom nezmiňuj. Dokážeš si představit, jak by se na mě zlobila?“ Mira to matce nikdy neřekla, ale Fabian se k tomu cítil zavázán. Velmi ho překvapilo, že o tom matka nechtěla nic slyšet. Mínila, že se mu asi něco zdálo. Až když běželo rozvodové řízení, chtěla vědět, jak to s tatínkem a Mirou bylo.

     Na otce byla podána žaloba za sexuální zneužívání. Mira skoro všechno odmítla. Po bratrově výpovědi byla ale přivedena k výslechu, aby řekla pravdu a konečně přiznala, že se s otcem často dlouze muchlovala, ale slíbila mu, že nic neřekne. Devítiletá holčička ale nezvládla tvrdé vyptávání, kde na těle ji tatínek osahával, a v dětské naivitě leccos přiznala. Na základě toho byl otec odsouzen. Výsledkem bylo, že Mira naprosto osiřela. S bratrem přerušila veškeré kontakty, jako by nebyl. Matka ji nikdy  pořádně nebrala vážně, protože sama byla fixovaná výlučně na Miřina bratra. A otce ztratila v soudním procesu. Byl hluboce zklamán, že ho nepodržela. Na tomto místě začaly pocity viny a obsedantní nutkání k mytí, nepříčetný strach na někoho se uvázat, zklamání a deprese. Sice s dobrými výsledky vystudovala gymnázium, ale duševně byla hluboce narušená.

     Když jsem se s ní a jejím problémem korespondenčně seznámila, procházela už třináct let různými terapiemi. Žádná jí nebyla schopna pomoci. Jediné, co si uvědomovala, byla vina jejího otce. Na výzvu jednoho terapeuta se odvážila vykřičet veškerou nenávist vůči otci. Současně se pokusila odkrýt a posílit poslední zbytky sebedůvěry a úcty. Marně. Pocit vlastní viny byl silnější.

     Zeptala jsem se jí, na co vinu vlastně vztahuje. Odepsala mi:

“Milá paní Prekopová, položila jste mi skvělou otázku. Do té doby se mě žádný terapeut na to nezeptal. Všichni vycházeli z toho, že musím cítit vinu, protože jsem se otci nevzepřela. Neodvážila jsem se mu říct ne, abych se necítila ještě víc vinna. Nebyl to také opravdický incest, jen muchlování, nedovolené muchlování otce a dcery. Není pochyb, že hranice byly jasně překročeny. Ale matka mi odpírala jakoukoli něžnost, ty měla jen pro bratra. I otci chyběla v manželství láska. Vlastně jsem otci dala, co mu dlužila matka. A on mi dával lásku, která byla určená jeho ženě. A tak jsme si dávali navzájem lásku, kterou nám matka nedala. Viděno takto, žádnou vinu necítím. Vím, že to otec se mnou neměl dělat. Možná by bývalo bylo lepší, kdyby si našel jinou ženu a opustil nás. Z pohledu obecně platného zákona by to tak bylo správně. Ale ne z pohledu dítěte, jemuž dává  najevo lásku jedině otec. V nejhlubším koutu srdce jsem věděla, že cizí žena by znamenala totální ohrožení a že musím milovanému tatínkovi dát u nás pocit domova, aby u nás zůstal. A nakonec jsem to dělala i pro matku a bratra. Znova opakuji, že mé svědomí netíží takzvaný incest.

     A nyní k Vaší otázce, paní Prekopová, jaká vina mě to vlastně tíží a co mě dodnes k smrti rozesmutňuje: zradila jsem tatínka. Protože byl odsouzen na základě mého přiznání o detailech našeho mazlení. To já jsem ho vydala. Navždy jsem mu poničila vážnost a ztratila jsem jeho lásku. Po rozsudku už jsem mu nedokázala pohlédnout do očí, ačkoli se na mě nezlobil. Nezapomenu, jak se snažil mi odpustit. Chtěl mě přesvědčit, že rozumí nouzi, které jsem byla při výslechu a u soudu vystavena, a že mě přes to přese všechno miluje. Možná bych tomu bývala uvěřila, kdyby mě při tom objal. Ale neodvážil se mě dotknout. Odtažitost  těl při rozhovoru byla, jak by mě vyhodili na ulici na mráz. Proto již tenkrát nesplnil započatá terapie své účely. Psychoterapeutovi šlo zjevně o to, namluvit mi, že jsem se jako obětní beránek osvobodila  od jakékoli viny a od otce – vlka v rouše beránčím. I na matku jsem měla pohlížet jako na spolupachatelku. Postupně jsem si ta doporučení osvojila. Terapeutovým cílem bylo, abych se odpoutala  od domova s rodiči a vybudovala si vlastní svobodné já. To se mi dodnes nepodařilo. Jakmile v tomto směru podniknu sebemenší krok, opět se propadnu do problému s tatínkem. Nedokážu se od něj odpoutat. Stále jsem lapena ve vlastní vině.“

     „Jsi lapena v lásce,“ zněla má odpověď Miře. Zeptala jsem se jí, zda by si dokázala představit, že se s rodiči usmíří. Možná že v cestě stojí i nedostatečné pochopení pro matku. V každém případě by pomohlo dozvědět se víc o problémech v matčině dětství. Tady by se mohly otevřít brány k vcítění do matky. Možná zde by se jí dostalo vysvětlení, proč se maminka totálně a výlučně upnula na provorozeného syna v reakci na jeho postižení a proč tím zničila své manželství.

     Možná si vzpomněla na svého postiženého bratra, vůči němuž se cítila provinile. Tyto nové informace mohly Miře pomoci pochopit matku jinak, aby se v jejím srdci mohla rozeznít věta: “Maminko, rozumím, že kvůli těžkému osudu jsi nemohla být svobodná pro mého tatínka. Z lásky k tobě jsem mu dala lásku já, když ty jsi nemohla. Přesto přese všechno jsi má matka a chci tě mít ve svém srdci.“ Vedle toho má právo vyčlenit z lásky k otci všechna ublížení a pošpinění. Měla by ho poprosit o konfrontaci, aby se od něj dozvěděla, jak je mu líto, že se do ní, do dítěte, dostatečně nevcítil, a tím ji vystavil nepřiměřeným erotickým zkušenostem, navíc pod rouškou spikleneckého tajemství. Svůj pocit viny by u něj měla nechat odplynout a navzdory jeho vině ho přijmout do svého srdce.

     Dařit se může, jen když dítě ctí otce i matku. Až když k nim navzdory všem jejich chybám začne chovat úctu a lásku, může začít milovat a ctít samo sebe. Jak je možné, že tuto neměnnou pravdu spousta psychologů a psychoterapeutů neví? Proč se nevcítí do základní dětské potřeby mít v srdci oba rodiče? Z vlastních zkušeností vím, že mnoho psychoterapeutů ještě není smířeno s vlastními rodiči, a tak na klienty přenáší nezvládnutelné chápání sebe sama.

     V tomto nezralém stadiu terapeutům nechybí vcítění. V tomto stadiu se identifikují s klientem. Nenávist k rodičům, kterou si klient může vykřičet, je jejich vlastní nenávistí. Mnohým ale chybí vcítění do nejhlubší potřeby vázané na zákon stvoření: úcta k oběma rodičům. Uvážíme-li léta neúčinné léčby, kdy se terapeuti neuměli vcítit  do nejhlubší potřeby klientky, dojdeme ke srovnání jejich schopností vcítění, které se zdají být velmi malé. Nechtěla jsem tudíž udělat tutéž chybu. Proto se ptám, proč je tak mnoho psychoterapeutů zabarikádováno před dalším rozvojem schopnosti vcítit se. Snad je zaplavilo rozumové poznání, než v sobě objevili jemné hlubiny a podařilo se jim vcítit do vlastních rodičů. Pod nadvládou logiky hlavy přišli o logiku srdce.

(In: Jirina Prekop: Empatie; v roce 2004 v Praze vydalo nakladatelkství Grada publishing, a. s.)
 
 

K následující příloze: Nedostatek láskyplné komunikace včetně hřejivého rodičovského dotyku a psychické následky citově a komunikačně chudého prostředí v klasických dětských domovek činí z dětí snadné oběti sexuálního zneužívání. V domovech jsou deti také často vydané na milost svým vychovatelům i starším chovancům. Začínají se zde mnohdy uplatňovat vazby podobné spíše vazbám v tlupě než v rodině, navíc v tlupě s nepřirozenými/narušenými komunikačními a psychosociálními vazbami. Nenamlouvejme si, že v České republice v dětských domovech k vážnějším  případům sexuálního zneužívání nedochází. Rozdíl je jen v tom, že u nás se o tom tolik nemluví a nepíše.

D. Nosreti
------------------------------------------------------------------------

Lidové noviny; čtvrtek 17. února 2002
 
Systematické zneužívání dětí v dětských domovech v severním Walesu

V úterý byla v Británii zveřejněna podrobná zpráva nezávislého analytického týmu, v jehož čele stál Sir Ronald Waterhouse, která dokazuje, jak byly děti v britských dětských domovech obětí dlouhodobého sexuálního, fyzického a emocionálního zneužívání. Britský tisk věnuje šokující analýze mnoho stran. Může k něčemu podobnému docházet v dětských domovech v České republice? Zjistí to někdo?
Zaku Saviovi byly pouhé čtyři roky, když byl umístěn do dětského domova. Před čtrnácti dny, píše deník Independent, ve věku třiceti let, se pokusil potřetí spáchat sebevraždu.
Saviův život je narušen zneužíváním, jehož obětí se stal v dětském domově ve městě Bryn Alyn v severním Walesu. Alespoň dvanáct dalších lidí, kteří prošli systémem dětských domovů ve Walesu, bylo tou zkušeností natolik ztraumatizováno, že spáchali sebevraždu.
Tento týden se Savio zotavuje z pokusu o sebevraždu v nemocnici a tento týden byla také zveřejněna analýza týmu bývalého soudce sira Ronalda Waterhouse, dosud nejrozsáhlejší vyšetřování zneužívání dětí v britských dětských domovech.
Analýza "Lost in Care" má 937 stran, stojí 76 liber a zaznamenává důkazy fyzického a sexuálního násilí v dětských domovech v severním Walesu od 264 svědků a v 311 písemných podáních. Vláda okamžitě oznámila, že se zahajuje pátrání po 28 osobách, jmenovaných ve zprávě, které se dopouštěly fyzického a sexuálního zneužívání dětí a které dosud nebyly zatčeny.
Celkem jmenuje zpráva 200 osob, včetně činitelů komunálních úřadů, kteří jsou ale obviněni jen z nekompetentnosti a nikoliv ze zneužívání dětí. Pětadvacet osob bylo za zneužívání dětí odsouzeno do vězení.
Výtisky zprávy, která obsahuje 500 000 slov, budou umístěny do všech britských veřejných knihoven a vláda uvažuje o tom, že zprávu umístí i na internet, aby se lehčeji hledaly dosud nezjištěné osoby. Zpráva bude také rozeslána do všech organizací britské policie (v Británii neexistuje centrální řízení policie, ale jen jednotlivé nepropojené regionální policejní organizace, aby nemohl vzniknout policejní stát), do nemocnic, dobrovolným organizacím ve veřejném sektoru a místním výborům na ochranu dětí.
Stovky obětí budou žádat u soudu o finanční odškodnění. Očekává se, že toto odškodnění bude stát miliony liber.
Analýza doporučuje celou řadu důležitých inspekčních opatření pro provoz dětských domovů.

------------------------------------------------------------------------
Vyšetřování nařídil v roce 1996 William Hague, když byl v tehdejší konzervativní vládě ministrem pro Wales. Pracovníci z dětských domovů v hrabství Clwyd byli odsuzování za sexuální zneužívání dětí už od roku 1976. Ale celkový skandál odhalila až Alison Taylorová, ředitelka dětského domova v Gwynnedd, která šla se svými stížnostmi až k nejvyšším politikům. Celá záležitost byla dlouhá léta pracovníky dětských domovů potlačována. Vyšetřování nyní původně vznesená obvinění od Alison Taylorové "velkou měrou potvrdilo".
Zpráva líčí všechno, co si člověk dokáže představit, a mnoho věcí zcela nepředstavitelných, napsal list Guardian. Většina pozornosti je věnována sexuálnímu zneužívání chlapců zaměstnanci dětských domovů a pedofily zvnějšku, ale i zaměstnankyně dětských domovů sexuálně zneužívaly děti obojího pohlaví. Většina obvinění se týká fyzického a emocionálního násilí, včetně bití a škrcení dětí, jejich zastrašování a ponižování. Mezi tresty bylo například drhnutí podlah kartáčkem na zuby, anebo vykonávání zahradnických prací příborem. Vyšetřovací tým dospěl k závěru, že kvalita péče o děti a standard jejich vzdělávání byl ve všech vyšetřovaných dětských domovech hluboko pod přijatelnou úrovní.

------------------------------------------------------------------------

Dětský domov, který byl peklem

Zvenku to vypadalo jako tradiční alžbětinské šlechtické sídlo, ale děti, které bydlely v dětském domově BrynEstyn v severním Walesu, byly v očistci, praví analýza největšího dětského sexuálního skandálu, jaký kdy byl odhalen v Británii.
V letech 1974 - 1984 se stal Bryn Estyn "nejhorším střediskem zneužívání dětí v severním Walesu po dobu 10 let, aniž by si toho zvenku kdokoliv povšiml."
Po registraci 259 stížností a po vyslechnutí bolestného svědectví 129 lidí dospěl tribunál k závěru, že v ubytovnách tohoto dětského domova docházelo v letech 1974 - 1990 k intenzivnímu sexuálnímu zneužívání chlapců. Občas, méně častěji, docházelo i k sexuálnímu zneužívání dívek. Dva čelní pracovníci tohoto dětského domova, Peter Howarth a Stephen Norris sexuálně zneužívali chlapce v Bryn Estynu a Norris posléze do roku 1990 v dětském domově v Cartrefle. K sexuálnímu zneužívání dětí docházelo dále v celé řadě dalších dětských domovů ve Walesu.
Howarth byl v červenci 1994 odsouzen za své sexuální trestné činy k deseti letům vězení. Zemřel v dubnu 1997.

Doporučení zprávy

Zpráva obsahuje 72 doporučení. Má být jmenován nezávislý komisař pro Wales pro dohled nad právy dětí. Jeho úkolem bude monitorovat, že fungují procedury pro stížnosti dětí. Každé oddělení sociálních služeb musí jmenovat řádně kvalifikovaného a zkušeného činitele pro stížnosti dětí, schopné jednat v zájmu dětí.
Dítě, které se stalo obětí zneužívání, nemá být převedeno do jiného dětského domova, pokud to není v jeho nejlepším zájmu.
Musejí vzniknout jasné procedury pro odhalování sexuálního a jiného zneužívání dětí. Pokud zaměstnanec dětského domova nebude informovat vyšší úřady o zneužívání dětí či o podezření, že k němu dochází, bude s ním zavedeno disciplinární řízení.
Každé dítě v dětském domově bude muset mít příslušného sociálního pracovníka zvnějšku, který ho bude navštěvovat ne méně často než jednou za osm týdnů.

------------------------------------------------------------------------
Kevin Maher, 31, se dostal do dětského domova, když mu bylo pět let, když se jeho rodiče rozešli. V 11 letech ho převedli do nyní notoricky známého dětského domova Bryn Estyn, kde brzo začal trpět tamějším režimem.
Vypovídá: "Nebyl jsem nikdy sexuálně zenužíván, ale prostě mě fyzicky neustále tloukli." Jednou mu dva dozorci v dětském domově dali ruce za záda a střídavě ho kopali do prsou. Viděl jednoho zaměstnance dětského domova, jak vtlačil obličej jeho kamaráda do hromady střepů z žárovky, kterou náhodou rozbil. "Byl to můj nejbližší přítel. Oběsil se, když mu bylo 27."
Keith Gregory, 42, který byl v Bryn Estynu v letech 1972 - 1974, vypovídá, že byl denně bit. Poslali ho do dětského domova, že utíkal ze školy. "Bili mě rákoskou pod koleny a na krku. Bylo to systematické bití za malé přestupky. Nutili nás, abychom běhali řadou puštěných sprch, jedna byla vždy vařicí a druhá ledově studená. To vždycky trvalo hodinu. Když jsme zpomalili, bili nás rákoskou. Poslali mě tam, abych začal chodit do školy, ale už jsem do školy nikdy nešel."

------------------------------------------------------------------------
Když se Katrina konečně dostala k záznamům o jejích letech v dětském domově, jedna věc se jí zdála divná. Většina jmen ostatních dětí, které s ní byly v celé řadě dětských domovů v severním Walesu, kde docházelo k násilí, byla začerněna. Pak jí došlo, že nezačerněná jsou jména těch dětí, které jsou dnes mrtvé. Už jim nic nemůže uškodit.
"Zdá se, že přežily ty, kterým se podařilo dostat se ze severního Walesu," uvedla. I když ona sama přežila, v tom smyslu, že má ukončené vysokoškolské vzdělání a dva syny, je poškozená. Osm let chodí na psychoterapii.
Katrinin příběh není zdaleka nejhorší. Nikdy nebyla znásilněna ("vypadala jsem příliš jako kluk") a nikdy ji nikdo do vaginy nestrkal kramli nebo nohu od židle. Avšak byla pravidelně bita, ponižována a od té doby, kdy se poprvé ve věku 18 měsíců octla v dětském domově, ji byla odepřena lidská hřejivost a láska.
"Začala jsem se bát styku s druhými lidmi. Jediný kontakt, jaký jsem kdy měla, byl trest," říká. "Nikdy mě nikdo jako dítě nevzal do náručí, nikdy, nikdy nikdy." (Jak jsou na tom v tomto smyslu asi děti v českých děts kých domovech? JČ)
Než získala loni své spisy - musela o ně příslušné orgány zažalovat - si Katrina nikdy nebyla jistá, proč skončila v dětském domově. Často přemýšlela o tom, jaký děsný zločin spáchala.
Složka potvrzuje, že její matka, která vychovávala děti sama a podle zpráv sousedů přijímala doma pravidelné pánské návštěvy, souhlasila, aby byly obě její dcery dány do dětského domova. Matka na následujících dvanáct let zmizela a děti taky, do systému, zdánlivě odříznutého od ostatního světa.
V roce 2000 je obtížné hodnotit dnešními měřítky úroveň péče v dětských domovech před třiceti lety . Ale bití a zavírání dětí za trest, k němuž docházelo každý den v dětském domově jménem Upper Downing ve Whitfordu ve Walesu, bylo nepřijatelné podle všech měřítek. Ovšem, jak se ukázalo, připravilo to obě sestry na to, co mělo teprve přijít.
Z Upper Downing šly obě dcery na sedm let do rodiny, která je adoptovala. Vstřícné rodinné prostředí to nebylo. "Měli dospělé děti a když jste se nechovali poslušně, jedno z nich na vás přišlo a začalo vás kopat, tlouct vás po celé místnosti, že jste zlobila jeho matku. A pořád nás ukazovali kolem, jak že pomáhají společnosti. Katrina nebyla v této domácnosti znásilněna, ale její sestra ano. Dohližitelské služby nic toho nikdy neobjevily: ve složce se jen praví, v jakém krásném domě obě dcery žijí.
Pak byla Katrina poslána do dětského domova v Llanelwy. Byla tou dobou už teenager a moc si z toho nepamatuje. Je to asi proto, že jí byla pravidelně podávána sedativa: valium, prášky na spaní a další léčiva, jejichž účelem bylo omezit její údajně "divoké" chování. Nakonec odtamtud utekla.
Trestem za útěk bylo to, že byla poslána do polovězeňského dětského domova Little Acton ve Wrexhamu. Tam, říká Katrina, se odehrávala spousta sexu mezi dětmi a zřízenci dětského domova - svolného i násilného.
"Nebylo tam vůbec žádné soukromí. Nedaly se zamykat koupelny, takže se na vás dívali muži ve vaně. A děti se při prohledávání musely svlékat donaha. Slyšela jsem, jak si holky stěžují na zřízence, ale nikdo tomu nevěřil a nikdo to neposlouchal."
Nakonec Katrinu poslali do "ubytovny pro mladistvé zaměstance" ve Flintu. Nezůstala však dlouho v přiděleném zaměstnání, poslal ji zpět jeden místní farmář, protože s ním nechtěla spát, a tak ji poslali k psychiatrovi. Ten diagnostikoval její chování jako "normální rebelii mladistvých".
Nakonec, i když pozdě, začal systém pořádně fungovat. Jedna sociální pracovnice se o Katrinin případ začala zajímat a našla jí ubytování v přátelské rodině. "Poprvé v životě se mnou začali zacházet jako s člověkem. Řekli, 'Jsi chytrá, hezká holka.' Divila se tomu.
Podporovali ji, aby rozvinula svůj talent na kreslení a  Katrina začala chodit do večerních kursů. I když neměla úplnou kvalifikaci, přijali ji k univerzitnímu studiu a získala v oboru kunsthistorie slušný univerzitní diplom. Nyní pracuje jako terapeutka a mimo jiné učí kreslit děti z dětských domovů.
Ve snaze zpětně si doplnit svůj život si právě Katrina udělala maturitu z angličtiny. Jiné mezery v jejím životě nejsou tak lehce zaplnitelné: například nemá vůbec žádnou fotografii sama sebe z dětství. Se svými syny vždycky bydlela jen v krátkodobém ubytování a přiznává, že je pro ni obtížné udržet si dlouhodobý vztah k osobě druhého pohlaví.
Když bylo Katrině 18 let, komunální úřad okresu Clwyd jí poslal 8 liber (480 Kč) pro začátek do dospělého života. "Měla jsem jim říct, 'Strčte si to někam.' Opravdu lituju, že jsem to neudělala."