Převzato z http://www.weleda.cz/Bulletin/televize.htm


Dítě a televize
Podivné děti

     Maminka s 3 a půl letým dítětem přichází do ordinace. Diagnosa je stanovena rychle, lékař předepíše léčbu. Přesto se ale v prostoru vznáší něco podivného. Dítě bloumá od jednoho kouta ordinace k druhému, hračku vezme do ruky a opět ji odhodí, mluví páté přes deváté, grimasuje, na druhého pohlédne pouze krátce a bez účasti, na oslovení nereaguje nebo oponuje. Mezitím vydává mlaskavé zvuky a zatímco maminka hovoří s lékařem, je čím dál tím hlučnější a provokativnější. Dítě bylo vždy živé, nyní navíc ještě trochu žárlí, a maminka si neví rady, jak jeho řádění zarazit. Podivné na tom je, že matka dítěte si neuvědomuje, že její dítě není docela vpořádku. Když jí lékař přímo sdělí, že se dítě dívá často na televizi, udiveně se ptá, odkud to ví a ujišťuje ho, že to vlastně tak často není.

     Jinému dítěti je 10 let a přichází za lékařem pro poruchy soustředění. Na otázku, jak často se dívá na televizi, dostává lékař odpověď: „Ne, vlastně jen zřídka, jen tři až čtyřikrát týdně.” „A před tím, než začalo chodit do školy?” „Ano, tehdy nevynechalo jediný dětský pořad”. Zde nám tedy vlak již ujel.

     Existuje mnoho argumentů, které se snaží zdůvodnit nutnost sledování televize již od útlého věku: dítě, které se nedívá na televizi, je ve škole v nevýhodě oproti jiným dětem, poněvadž ve škole se píší slohové práce vztahující se k nějaké televizní relaci. Obtíže s koncentrací nesouvisí se sledováním televize, nýbrž s neurologickými poruchami. Z lásky k dětem se vzdát na několik let televize? Vždyť člověk i děti musí jít s dobou. Sledování televize v dětském věku podporuje rozvoj řeči, vývoj logického myšlení, děti sledující televizi toho vědí o světě víc atd. Na konci delšího pohovoru s rodiči o působení televize na duši i tělo dítěte se zdá, že rodiče pochopili, co jim chce lékař říct. Přesto má při loučení dojem: stejně se toho asi mnoho nezmění.

     Nebo přece jen? Nejsou lidé v posledních letech bdělejší než dříve? Rodiče jsou kritičtější ve výběru potravin a dbají na jejich kvalitu, maminky opět začínají ve velké míře kojit, velké skupiny obyvatel se odvracejí od schematického užívání léků, snaha o ochranu přírody je samozřejmostí. Pochopí rodiče také, že televize systematicky narušuje vývoj jejich dětí, že brání jejich rozvoji v samostatné a činorodé osobnosti?

     Následující maximálně zjednodušený výčet negativních vlivů televize na vývoj dětí, je výsledkem dlouhodobých výzkumů a zkušeností pediatrů, psychiatrů a pedagogů. Nejsou uvedeny zdaleka všechny negativní dopady, zejména žádné tělesné poruchy (zraku, páteře, pohybového vývoje) a řada sociálních důsledků pro děti a jejich rodiny.

Televize

     I když se původně předpokládalo, že televize zlepšuje slovní zásobu a schopnost vyjadřování, ukazují výsledky zkoušek v této oblasti opak: výsledky jsou stále horší, vynikajících výsledků dosahují zkoušení pouze zřídka a hůř tolerují stresové situace a zkoušky. Méně nadaní žáci mají stále méně vlastních zájmů a o to více sledují televizi - tím své šance na další vývoj nadále zhoršují.

     V letech 1952 až 1977, tedy u dětí první televizní generace, se objevuje nový, děsivý typ mladistvého zločince, který nezná, co je lítost a který si téměř neuvědomuje závažnost svých činů. Tyto děti mají hrozivý nedostatek pocitu viny a schází jim elementární úcta k životu.

     Televize v obývacím pokoji výrazě narušuje rodinné klima. Obrazovka brání rozhovorům, hrám, rodinným slavnostem a diskuzím, které dítěti zprostředkují podstatné životní zkušenosti a formují jeho charakter.

Když je televize odstraněna

Rodiny, jež byly „obohaceny” zkušeností s televizí, hledají místo ní alternativy. I zde již existuje řada zkušeností. Odtraní-li se televize,



Poznámky editora:


Game industry - an industry built upon carefree, escapist fun.



 
Učící se učitelé: http://blisty.cz/art/46318.html
Učící se mediální pracovníci: http://blisty.cz/2009/4/16/art46406.html

9.4.2009
Učící se učitelé
Irena Ryšánková

Mají média vychovávat? Mají média vzdělávat? Učitelé tvrdí, že ano. Alespoň jsem měla ten dojem. Ve sněmovně byl totiž seminář. Který se vůbec netýkal médií. Byl pro učitele a byl o problematice chování žáků ve školách. Ale jeden z bodů se týkal médií. Jako kdyby média mohla za to, jací jsou žáci.

Jan Punčochář i já, kteří jsme tam o vlivu médií na děti hovořili, jsme očekávali, že s námi budou učitelé o médiích diskutovat. Leč nestalo se tak, jak jsme se domnívali. Většina z učitelů měla spíše na média názor vytvořený, zakořeněný, pečlivě zalévaný a teď by chtěla, aby média kvetla a nesla plody.

Učitelé měli dojem, že média by měla „převzít odpovědnost“ za stav světa a některé názory byly k médiím přinejmenším nelichotivé. Některé i právem. Protože je doba mediokracie. Vlády médií. Říkali to v rozhlase, tak to musí být pravda. Psali to v novinách… Miloši Kopeckému říkali Štrosmajer až do smrti…

Média a učitelé mají jedno společné. Veřejnost od obou očekává jakousi všemohoucnost. Spásu shnilého světa od Havlíčků (když od Havlů se jí nedočkali), od Komenských a dalších "učitelů na vsi". Ale učitelé už nemají tu prestiž těch, kteří učí negramotné číst a psát. Už nepřinášejí do vsí vzdělanost, informace, knihy, písmo i Písmo. Moudrost. Od moudrostí a vlády práva tu jsou politici - zákonodárci. A podle toho to vypadá. Všemohoucí nejsou ani novináři jako překladatelé událostí do řeči písmen, infografiky, symbolů a audiovizuálních zkratek. Všemohoucí nejsou ani učitelé. Protože ve věku burzovních derivátů a krachů nadnárodního kasinového kapitalismu už dávno neplatí, že jedna a jedna musí být dvě. Jedna a jedna může být i několik miliard. Dluhů.

Učitelé mají o možnostech médií stejné iluze, jako o bankách. Vědí, jaká by mohla být. Vědí, jaká by měla být. Vědí, jaká nejsou. Chtějí, aby byla taková, že by pomáhala jim. V jejich nelehké práci. Chtějí, aby média cenzurovala špatnosti světa, aby dítka nedošla mravní úhony. Aby vznikal nová, dokonalá rasa. Rádi by – podle ankety Asociace pedagogů základních škol – u médií a veřejnosti našli odporu při výchově dětí. Potřebovali by ovšem vychovat rodiče, na což nepřišli.

Místo toho ale chtějí působit na média, aby přijala díl odpovědnosti za utváření názoru společnosti. Nejen na vzdělání a výchovu. Na svoji upadající prestiž. Chtějí, aby média manipulovala realitou - posilovala pozitivní hodnoty v životě člověka i společnosti. Kdo ale určí, které hodnoty jsou přínosné a které ne? Desatero jako mrtvá norma prázdných kostelů? Parlament ve víru politických vášní? Vláda v demisi, dva a půl roku opřená o politickou korupci ve jménu moci? Kdo je tou nejvyšší autoritou, která má soudit a rozlišit dobro od zla?

Učitelé chtějí více pořadů, zaměřených na výchovu dětí, podporujících tvorbu pozitivních životních hodnot, podporujících toleranci, ochotu pomáhat druhým, poznávání dobra a zla. Chtějí obnovit vysílání pro školy, které by bylo v souladu s osnovami. Ale svět sám neuznává učební osnovy. Realita nemá čtyřicet pět minut a deset minut přestávky. Nelze minimalizovat zobrazování násilí v médiích, protože svět je agresivní. Individualismus a sobectví vítězí nad skautskými ideály - pravdou a láskou. Protože jsme si to v koutku duše přáli. Daleko víc než svoboda slova nás lákala svobod bohatství. Agresivita jako projev vlastní moci, netolerance k odlišným, ponižování a brutální chování k slabším jsou znakem hrdinů nejen barbarských ság, ale i hrdinů dneška.

Vulgárnost prezentuje a předvádí předseda vlády. Vulgarita a pohrdání pravidly je znakem dnešních elit. Volení představitelé jsou vzorem úspěšnosti, mají moc. Rozhodují o druhých. Přesto nejsou vzorem, který by chtěli ukazovat učitelé žákům. Média jsou svědkem světa. Ne jeho lepší stránkou. Ne jeho napravovatelem.

Když hrdinové filmů berou drogy, není to proto, že by neměli režiséři jiné, lepší vzory. Prostě – nejkrvavějším hororem je zpravodajství. Je návodem k patologickému jednání, které přináší úspěch, peníze a moc. Zdůrazňovat povinnost rodiny pečovat o své děti lze. Ale bude to za situace 60% rozvodovosti v ČR nepravděpodobná scénáristická fikce. Zprávy jsou negativní proto, že si je vyžaduje voyeurimus diváků. Média vyhoví… Všimněte si – když na ulici teče krev, seběhnou se lidé. Když mladík pomůže stařence přes silnici, nikoho to nezajímá. Vrah nebo opilec se může stát celebritou. Kolik lékařů, techniků či vědců je celebritami?

Ve sdělovacích prostředcích se poukazuje na nejotřesnější případy… Podle učitelů mají média pomáhat změnit negativní postoj veřejnosti k učitelské profesi. Proč by měla? Ukazují učitele jací jsou. Ukazují učitelku angličtiny, která se svým žákem točí porno stejně dlouho, jako držitelku oceněné Zlatý Ámos. Je učitel dneška oním prestižním nosičem informací a vzdělanosti? Většinou není. Většinou je to padesátiletá dáma, která téměř nic neví o moderních technologiích a její znalosti nemohou soutěžit ani s encyklopedií Wikipedia, natožpak s jinými zdroji okamžitě dostupných informací. JE placená hůř, než sekretářka a děsí se důchodu. Přivydělává si po večerech v Tescu, aby uživila děti. Je nervózní, protože nemá klid a zázemí. Nemá čas odpočívat, relaxovat, učit se. K počítači má hluboký odpor a v televizi sleduje pouze naučné pořady na druhém programu ČT. Jinak křičí Apage, satanas! Nerozumí dětem a děti odmítají rozumět jí. Je frustrovaná.

Média by, podle učitelů, měla rovněž nezkresleně informovat o situaci ve školách a pomáhat při formování postojů rodičovské veřejnosti k výchově mládeže a ke vzdělání a zlepšit obraz školství v mediích. Možná mají učitelé pravdu. Ze svého pohledu. Ale jinak je přehlídka učitelských požadavků na média přehlídkou frustrované, dnešek nechápající skupiny lidí, kteří dříve měli autoritu, a dnes o ni musí dennodenně bojovat. Kteří dříve měli informační a vzdělanostní převahu, a nds vedou marný boj s globální informační sítí. Kteří dříve měli jistotu v interpretaci historie na věčné časy a nikdy jinak stejné, a dnes se jim jistoty hroutí po shlédnutí jednoho dokumentárního filmu…

Dynamika dnešního světa nepřipouští pohodlnost.

Média, alespoň veřejnoprávní, přitom vysílají i vzdělávací pořady. Koneckonců jim to přikazuje zákon. Některé vzdělávací projekty jsou tak úspěšné, že to může stát krk i generálního ředitele. Rozhlasová "tak trochu jiná reality show" s gorilami v hlavní roli a provokativním názvem Odhalení je ten příklad. Mezinárodní cena Wildscreen - "divoký Oskar" za objevnost multimediálního projektu, německá Komenského cena za vzdělávací obsah, naposledy koncem března cena Greenpeace International z technologický pokrok při ochraně přírody – Innovation for Living Planet. Prestižní zařazení mezi vzorové projekty OSN k Roku gorily. Přesto Radě ČRo zjevně takovéto vzdělávání vadí… Multimediální projekty Českého rozhlasu jsou kvůli omezenosti hrstky pomazaných hlav v rádiu popelkou.

Česká televize vzdělává také. Nejen na klasických obrazovkách, ale i na internetu. Multimediálními projekty. Jenže... jenže se zdá, že pedagogové to neví. Nebo ví, ale multimédia jim připadají příliš cizí. Příliš složitá, nesrozumitelná. A tak si stýskají po tom jednoduchém Televizním vysílání pro školy, které bylo dříve. A bylo možné k němu získat didaktické materiály. Ostatně, sama jsem na TVŠ vyrostla a vím, že dobrý kantor s ním dokázal dělat zázraky. Možná je to tím, že školy jsou feminizované a postarší pedagožky krátce před důchodem prostě nejsou většinou s novými technologiemi kamarádky.

Je to vlastně jako s tou agresivitou, které je prý v televizi mnoho. Ano, je. Protože agresivní je svět. A zpravodajství v jakémkoliv médiu je jen výsečí výseče odrazu světa. Protože média zajímá, co se vymyká, ne to, co je „normální“. Násilí se v médiích objevovalo vždycky, stačí si přečíst prvorepublikové noviny. Píší i mordech stejně, jako nyní, jen více ponechávali na fantazii čtenářů. Doba básníků byla vystřídána prózou dokumentů.

Noviny neměly tolik obrázků. Každý u sebe nenosil fotoaparát. Nebyla elektronická média a fotografie v novinách nebyly nejkvalitnější, pokud tedy byly. Ale Marit Lecián, Klepetář a jiní existovali i tehdy a i tehdy si na ně děti hrály.

Každá generace tvrdila, že mládež je horší, než jsme byli „my“. Tvrdili to za Rakouska, za první republiky, tvrdili to po válce, tvrdili to v osmašedesátém, po "plyšáku", tvrdí to i dnes. Možná mají pravdu. Otázka je, jakým způsobem se to dotýká médií, která pouze reflektují realitu. Realitu dneška, ne iluzi minulosti, s vytěsněním nepříjemných zážitků z paměti. Ne fikci budoucnosti, která nikdy nenastane ale dobře se o ní mluví.

Za násilí v médiích může násilí ve společnosti. A proto za něj můžeme my všichni. Nemohou z něj média. Protože „my“ posíláme vojáky do válek na druhé straně zeměkoule. Protože „my“ nedáváme přednost na silnicích. Protože „my“ jsem lhostejní ke krádežím, podvodům, cizoložství, násilí.

Protože my jsme odvrhli řád, který se přežil a nový jsme si nevytvořili. Nehledáme mravnost, ale zoufale sháníme práci za trochu důstojných ekonomických podmínek. To je odvrácená tvář demokracie.

Podle průzkumů britského psychologa Guy Cumberbatche, člena komise pro klasifikaci filmu a britského regulačního orgánu Ofcom (něco jako naše Rada pro rozhlasové a televizní vysílání), jsou britské i americké výzkumy, které podporují teorii přejímání vzorů násilného chování v médiích mladými delikventy, nereprezentativní. Pracují totiž s respondenty, kteří už něco provedli a skončili za mřížemi. Takových průzkumů bylo na americké i evropské půdě provedeno víc.

Má tedy násilí vliv na děti? To je to, co vlastně nikdo neví. Profesor Jan Jirák z fakulty sociálních věd Karlovy univerzity řekl v rocě 2005 na Anifestu v Třeboni:

"Za poslední rok v českých televizích výrazně ubylo akčních filmů a vysílatelé je odsouvají do méně atraktivních časů. Naopak vzrůstá počet romantických seriálů, "mýdlových oper" a telenovel. Jestliže za rok, až se tu znovu sejdeme, dramaticky vzroste v České republice počet uzavřených sňatků, můžeme se začít bavit o tom, zda má násilí v médiích skutečně nějaký reálný vliv na chování člověka."

Hmmmm… Satitistiky potvrdily pokračující trendy. Sňatkový boom se nekonal. Stále více lidí žije singles či "na psí knížku".

Podobný názor má i psycholog Jeroným Klimeš v diskuzi s Tomášem Trampotou.

Silnějším důvodem však je, že nevěřím monokauzálním motivům jednání. Nevěřím, že dítě shlédne Studnu z normalizačního seriálu Třicet případů majora Zemana, vezme sekyru a rozsekne otci hlavu. A pokud přece jen, hledat vinu u médií je značně zjednodušující. Takováto reakce na mediální sdělení bude pravděpodobně mít hlubší psychické a sociální příčiny. To ovšem neznamená, že násilí v médiích nemá na děti a mládež žádný vliv. Dá se předpokládat, že opakující se mediální násilí má spíše kumulativní a dlouhodobější účinek a jeho časté zobrazování může mít svým způsobem normotvorný dopad. Děti a mládež, pokud jsou vystavovány obrazům násilí častěji, mohou mít pocit, že násilí je normálním a běžným způsobem řešení konfliktů a problémů.

Ale copak tomu tak není? Copak není násilí normálním a běžným způsobem řešení konfliktů a problémů v této společnosti? Mohou a to média nebo společenské uspořádání, které upřednostnilo peníze a majetek získaný v době kožené a železné za jakoukoliv cenu, i za cenu "útěku ekonomů před právníky", jak se vyjádřil otec kupónové privatizace Tomáš Ježek?

Aktivista hnutí Proti násilí v televizi Tomáš Franke v roce 2007 prohlásil:

"Chování člověka a zvláště dítěte je v první řadě ovlivněno prostředím, v kterém žije. Genetické předpoklady, například sklony k násilí, jsou až na druhém místě. Takže si sami vychováváme své šílené střelce a dětské vrahy. Důkaz o pravdivosti tohoto tvrzení nechť si každý najde ve své paměti. V dobách, kdy se u nás nezobrazovalo tolik násilí, mohli jsme šílené střelce a vraždící děti vidět jen ve zpravodajství z USA… Děti se prostě chovají tak, jak to vidí každý den v televizi."

Ale televize se chová tak, jak se chovají dospělí. Marné je se zlobit na zrcadlo, když máme křivou hubu. Mediální a politický analytik Štěpán Kotrba na slyšení o dětech, násilí a médiích v Senátu v roce 2004 ovšem konstatoval:

Moc korumpuje a ti, kteří se nechali zkorumpovat, vládnou. Copak všechny tyto pravdy neurčují chování dalších generací? Ale pokud ono sdělování hodnot autoritami společnosti existuje, pak se ptám, kdo je odpovědný a říkám zároveň, že ta odpovědnost tkví v samotném systému moci. Vaší moci.

Zamyslete se přátelé - vy, kteří rozhodujete, vy kteří tu moc máte - zamyslete se, paní senátorky, páni senátoři, paní poslankyně, páni poslanci nad tím, jaké hodnoty vaše politické strany, vaši představitelé lidem všeobecně sdělují. Jaké hodnoty jim sdělujete vy a o jaké hodnoty vy usilujete.

Přiznám se, že jsem překvapen, když prezident i někteří ministři vlády hovoří o humanitárním bombardování a vůbec jim nevadí, že se přitom zabíjí lidé. Přiznám se, že jsem překvapen, když se bývalý prezident nebo současný premiér přátelí s válečnými zločinci.

Asi si nebudeme říkat, že za politiku je odpovědná politická elita a za současný stav v Iráku je zodpovědný americký prezident. Až potom budete cenzurovat zpravodajství, aby se v něm náhodou neobjevily obrázky násilí a obrázky mučení, které jsou běžnou realitou vojáků, které vy sami vysíláte do špinavé války, až budete cenzurovat ty, kteří se chtějí svobodně vyjadřovat - byť jejich tvůrčí čin je na hranici hodnot, které civilizace vyznává, tak si uvědomte, kdo za to může. Kdo může za to, že součástí té „naší“ civilizace, o které tvrdíte hrdě, že je lepší než ta druhá, se stala pornografie, se stala deviace ve všech podobách?

Protože násilí je a zůstane přirozenou součástí světa, přírody a civilizace v ní. Pouze deviantní formy rozkoše z brutality, oni pozitivní hrdinové dnešních válek, jsou zvrácenou podobou té „vaší“ společnosti vznešených hodnot.

Jsou tedy média semenem všeho zla? Nejsou. Jsou jen nástrojem informování a prostřeným stolem, z něhož je třeba si vybrat. Média nemohou vychovávat, mohou jen pomáhat informovat a vzdělávat. A to činí. Nemohou nahradit rodinu, v níž má být dětem vysvětlováno, co se děje a proč a že někdy i násilí je jediným řešením. Nemohou nahradit morálku, která ve společnosti chybí. Média jsou naším zrcadlem.

K pochopení médií by měla sloužit mediální výchova. Na semináři jsem po vyslovení tohoto sousloví pochopila z tváří přítomných, že mediální výchova je pro ně patrně jen další osnovy, další odučená hodina, další povinnost. Nikdo na ni nezareagoval. Ale žijeme v mediálním světě, v němž je novinářem každým, kdo má fotoaparát či videokameru v mobilním telefonu. Dá se s ní natočit porno příběh s učitelkou angličtiny stejně snadno, jako pedagogický gag s rozzuřeným učitelem v hodině přírodopisu. Je proto nutné, aby učitelé věděli, jak média fungují. Aby netvrdili, že „odmítají převzít odpovědnost“ a uvědomili si, že mediální krajina je široširá. Že je prorostlá do současné reality jako špek do masa. 6e tvoří vrstvu, která obpíná celou zeměkouli a formuje nás okamžitostí komunikace i svou pomíjivostí.

Možná bychom měli zavést mediální výchovu i pro učitele. Možná by se učitelé mohli začít učit dřív, než začnou učit druhé. Možná bychom pak proti sobě nemuseli na konferencích stát „my“ a „oni“.

psáno pro server První zprávy
 

16.4.2009
Učící se mediální pracovníci

Když jsem si přečetl článek paní Ireny Ryšánkové „Učící se učitelé“, nebyl jsem si zcela jistý, jestli autorka některé skutečnosti, o nichž píše, myslí skutečně vážně. Jsa rovněž učitelem nemohu nereagovat. Dle mého názoru je mírně zmatený, vyskytují se v něm těžko zpochybnitelné skutečnosti, ale i polopravdy, účelová tvrzení a závěry vyvozované nesprávně či z nesprávných skutečností, napsal čtenář, který se představil jako Václav Pávek.

Vezměme to postupně. Autorka se zúčastnila semináře s učiteli ve Sněmovně. Chtěla s nimi o médiích diskutovat a ve svém článku se diví, že ti dospělí lidé tam přišli se svými vlastními, už utvořenými názory. Nevím, co jiného očekávala. Při diskusi je přece třeba názor druhého vyslechnout, respektovat, reagovat na něj...

Učitelé prý kupodivu chtějí, aby jim média pomáhala v jejich práci. Aby v televizi bylo vidět méně krve a patologicky se chovajících jedinců. Více pořadů zaměřených na výchovu dětí, podporujících tvorbu pozitivních životních hodnot, podporujících toleranci, ochotu pomáhat druhým, poznávání dobra a zla. Chtějí obnovit vysílání pro školy, které by bylo v souladu s osnovami. Chtějí, aby média přijala díl odpovědnosti za to, jak působí na své diváky. Hrůza! Co všechno by ti drzí učitelé vlastně nechtěli?

Jistěže svět, který ukazují televizní zprávy je plný krve, násilí, sobectví, naši čelní představitelé se chovají sobecky a vulgárně... a tak dále. Problém je právě v tom, že tento obraz není skutečný svět, je to jeho nepatrná výseč. Krajnosti, které jsou nám znovu a znovu předkládány a mohou tak svým neustálým opakováním vzbuzovat dojem, že jsou normou. Je-li nějaký podnět velmi často opakován, dochází nakonec k jeho zvnitřňování a jedinec ho přijímá za svůj. To je ostatně třeba i principem reklamy.

Jak říká v článku citovaný Jeroným Klimeš, s jehož slovy stoprocentně souhlasím:

„dá se předpokládat, že opakující se mediální násilí má spíše kumulativní a dlouhodobější účinek a jeho časté zobrazování může mít svým způsobem normotvorný dopad. Děti a mládež, pokud jsou vystavovány obrazům násilí častěji, mohou mít pocit, že násilí je normálním a běžným způsobem řešení konfliktů a problémů.“
Ovšem autorka na tento citát navazuje slovy: „Ale copak tomu tak není? Copak není násilí normálním a běžným způsobem řešení konfliktů a problémů v této společnosti?“ A já odpovídám ne, není. Požádal bych autorku, aby laskavě vyšla na ulici, důkladně se kolem sebe rozhlížela a všímala si, jak lidé kolem ní řeší své konflikty. Ač je to mediálně zcela nezajímavé, lidé kolem nás se bez násilí drtivou část svého života docela dobře obejdou. Pokud to neudělají, nakonec na to obvykle doplatí. Lidé se přece k sobě v průběhu historie nezačali chovat kulturněji, nevymysleli zákony a pravidla společnosti kvůli nějakým ideálům. Udělali to výhradně jen proto, že je to pro společnost i jedince v ní dlouhodobě výhodné a praktické.

Média skutečnost deformují. Učitelé se nezlobí na zrcadlo odrážející skutečnost, ale na křivý střep, který ji deformuje do divácky atraktivní krvavé podívané. Je zbytečné je kvůli tomu účelově napadat, nazývat je „frustrovanou, dnešek nechápající skupinou lidí“. Oni jsou to totiž úplně normální lidé, jejichž chápání skutečnosti se liší od ostatních lidí nejspíš jen o něco lepším vhledem do problematiky výchovy a vzdělávání dětí, kterou se chtě nechtě den co den zabývají. Spíše se obávám, že tuto skutečnost nějak nevzala do úvahy autorka.

Skutečně mě rozesmála poznámka, že „učitelé nepřišli na to, že by potřebovali vychovat zejména rodiče“, věčný to evergreen hovorů ve sborovnách po každých třídních schůzkách. To snad dotyčná paní opravdu nemohla myslet vážně.

To, že největší podíl na výchově má rodina, je snad většině soudných lidí zcela zřejmé. Samozřejmě, že především na rodičích záleží, na co se svému potomkovi dovolí dívat a jak to interpretují. Rodina je nejcitlivějším a nejrychlejším indikátorem společnosti, změny ve společnosti se jako první projevují právě v rodině.

Nejvíce mě ovšem dojala představa průměrného učitele:

”Většinou je to padesátiletá dáma, která ... Je placená hůř, než sekretářka a děsí se důchodu. Přivydělává si po večerech v Tescu, aby uživila děti. Je nervózní... Nerozumí dětem a děti odmítají rozumět jí. Je frustrovaná...“
Když odhlédnu od spíše úsměvného způsobu, jakým autorka sesypala všechny učitele do jednoho pytle, a soustředím se na fakta, která uvádí: Padesátiletá dáma živící ze svého špatného platu děti, kterým nerozumí... Dejme tomu, i když je nutné brát v úvahu, že podíl žen zakládajících rodiny v pozdním věku byl dříve poněkud jiný než dnes. Ale je vidět, že o práci učitele jako takové má autorka výrazně zkreslené představy. Má-li učitelka malé děti, její odpoledne vypadá tak, že po vyučování letí do školky, cestou nakoupí, pak doma uvaří, uklidí, vypere, děti uloží. Po večeři ovšem opravdu nechvátá do Tesca, ale sedne k hromadám sešitů, které je nutné opravit a k přípravám na další den. Skutečně neznám žádnou učitelku, která by měla druhé zaměstnání. A ani náhodou mi nikdo nenamluví, že takových je „většina“.

Myslím, že ona naprostá většina učitelů je oproti představě, která je nám v článku předkládána, celkem realistická. Že plně chápou, co média dělají. Že produkují to, co lidé chtějí vidět a slyšet a na čem tudíž vydělávají. A zabývat se jakýmsi filtrem pro děti, výběrem toho, co by mohlo možná pro společnost znamenat přínos někdy v budoucnosti, by pro ně patrně znamenalo omezit sledovanost a zisk a tudíž je to v dnešní až příliš ekonomicky zaměřené společnosti značně nereálné. Je zbytečné hledat si další pokulhávající důvody a argumenty proč to nejde typu „kdo určí hodnoty přínosné pro společnost“.

Na druhou stranu když už se učitelů ptáte, co by si přáli, buďte připraveni na odpověď. Zkuste se zamyslet nad tím, proč jsou přání učitelů právě taková jaká od nich zazněla. Patrně o něčem vypovídají. A to, že budete hledat, proč jsou ti, kteří odpovídají, špatní, asi není ta pravá cesta.

Než „chápat z výrazů učitelů“ při sezení na jednom semináři nějaké skutečnosti a dokonce z nich pak vyvozovat závěry, to už by možná bylo lepší si přečíst, z čeho vlastně mají ti učitelé mediální výchovu učit. Cože se to po nich chce (rámcový vzdělávací program je úžasné čtení pro dlouhé večery, vřele doporučuji každému zájemci). A pak si s nimi zkusit o tom diskutovat...

Že je to nereálné? Příliš mnoho práce? Ale vždyť přece dynamika dnešního světa nepřipouští pohodlnost!

Možná by se média mohla poučit dřív, než začnou poučovat o druhých. Možná bychom pak proti sobě nemuseli nejen na konferencích stát jako „my“ a „oni“.