Převzato z http://www.sweb.cz/ariosofie/julius%20evola.htm


Julius Evola
     Julius Evola byl původem Ital a nepatřil do okruhu ariosofů ani armanistů. Na rozdíl od Lista či Liebenfelse, kteří neměli možnost svými myšlenkami aktivně ovlivňovat tvář německého národního socialismu, se však Evola podílel na podobě duchovní roviny italského fašismu. Svoji ideu tradicionálního světového názoru dokonce prosadil za oficiální linii strany a jeho myšlenky byly kladně přijímány i v tehdejším Německu.  Dalo by se tedy říci, že Evola pokračoval tam, kde německé národovecké skupiny skončily. 

     Narodil se  v Římě 19. května 1898 jako Guilio Cesare Andrea Evola v sicilské šlechtické rodině se španělskými  kořeny. Patřil k elitním studentům, ve škole ho nejvíce zajímala technika a fyzika, které začal roku 1915 v Římě studovat. Kromě toho se od mládí věnoval malířství, filosofii a psal básně v italštině a francouzštině. Okouzlen nihilismem a  válkou se přihlásil jako dobrovolník do armády. Jeho přání zažít skutečný boj se však nenaplnilo a tento fakt jím silně otřásl. Po 1. světové válce se již ke studiu nevrátil a jeho negativní vztah k měsťákům se ještě prohloubil. Vrhl se zcela na umění, jeho malířská díla bylo možno shlédnout i na mezinárodních výstavách. Roku 1922 nastal zlom, Evola náhle přestal tvořit obrazy i básně. Výsledkem jeho duševní krize bylo, že se obrátil do sebe a snažil se zakoušet dojmy jiným způsobem. Příští tři roky experimentoval s drogami, ale jeho celoživotní láskou se stalo až do roku 1945, kdy ochrnul, horolezectví. 

     Také hodně cestoval a četl, zvláště filozofické knihy. Inspirovali ho např. Gustave le Bon, Max Stirner, Seneca, Spinoza, Giambattista Vico, Johann Gottlieb Fichte Donoso Cortes. Díla některých autorů, jako Johanna Jakoba Bachhofena, Gustava Meyrinka, Ernsta Jüngera či Oswalda Spenglera i přeložil do italštiny. Vedle Nietzscheho, jenž ho přivedl k názoru, že současná úpadková společnost musí zmizet a vystřídat ji aristokratická tradice, na něj udělali dojem např. „svatí proklatci“ Carlo Michelstaedter, Otto Braun a Otto Weininger. Posledně jmenovaný, vídeňský Žid nenávidějící ženy, v Evolovi probudil jeho antisemitismus – Židé prý byli zodpovědní za „zvrhlého ducha moderny“. Uvedení autoři ovlivnily Evolovu filozofii elitářství a aristokratismu. Četba děl Mistra Eckharta, Lao-c, či indických eposů jí pak dodaly mystický nádech, čímž vznikl tzv. „magický idealismus“ usilující o formu „vyššího bytí“, které zahrnuje jak materiální tak duchovní rovinu. Magií, neboli „praktickou metafyzikou“, jak ji nazýval, se začal Evola prakticky zabývat asi od roku 1922. Intenzivně se věnoval hermetismu, zajímal se o italské okultní lóže, byl ve styku s různými teosofickými skupinami a svobodnými zednáři. Roku 1925 vydal na toto téma svou první knihu Učení magického realismu, kde kritizuje civilizaci a obhajuje „tradicionální“ myšlení. 

     Se svými přáteli Arturo Reghinim a René Guénonem založil téhož roku Skupinu UR.  Reghini, stoupenec italského esoterismu, jenž byl mj. i v kontaktu s Aleisterem Crowleyem, i Guénon, který později konvertoval k islámu, utvrzovali Evolu v pohansky protikřesťanských postojích. Ke skupině patřili i básníci Arturo Onofri, Girolami Comi, kritik Ancieto del Massa a antroposof Giovanni Colazza. Roku 1927  se stal hlavním sídlem spolku Řím a postupně začaly vznikat další volně organizované pobočky, sdružené do „magického řetězu“. Členové studovali antická esoterická díla a věnovali se magickým cvičením s výraznými prvky egocentrismu za účelem dosažení identifikace s božským Já. Cílem bylo obdařit ego „dokonalým poznáním, které je současně svobodou i mocí“ a zahrnuje „nejen tělo, duši a ducha, nýbrž celý kosmos“. Evola svoji novou životní roli podtrhl tím, že se začal nazývat sanskrtským slovem kšatriju, čili duchovním bojovníkem. V té době uveřejnil mnoho svých kratších děl (např. Individuum a bytí světa) jak samostatně, tak v různých okultních periodikách. Také Skupina UR vydávala vlastní časopis s názvem Ur (1927-28), změněným roku 1929 na jméno Krur. Články popisovaly zkušenosti členů skupiny a soubor těchto prací byl vydán roku 1930 pod titulem Magie jako věda o Já –   Praktické základy iniciace. To již však Skupina UR neexistovala, rozpadla se v prosinci 1929. 

     Evola se poté začal více věnovat politice. Svůj světonázor označoval jako „tradizione“, což byl „souhrn zásad a transcendentálních, to je věčných, neměnných hodnot“ vytvářejících „hierarchicky přísně strukturovaný celek“. Ideálním státem vybudovaným na těchto základech pro něj byl antický Řím, v němž cítil jakýsi duch posvátnosti. Obdivoval jej pro jeho materiální i duchovní moc a volal po obnovení římské monarchie s pohanskými kořeny, jejíž předobraz snad spatřoval v právě ustanoveném fašistickém režimu. Již roku 1924 napsal článek, v němž oslavoval jeho nástup. V květnu 1925 uveřejnil v časopise Lo Stato Democratico článek s názvem Stát, moc a svoboda, v němž sliboval podporovat italský fašismus, pokud ten přijme jeho „tradici“. Další články, vyznačující se antihumanistickými, antidemokratickými, antikomunistickými a antisemitskými názory, Evola uveřejňoval v stranickém tisku jako byly Il Regime Fascista či Critica Fascista  až do pádu italského fašismu. Jako souborné vydání vyšly roku 1986 v knize Monarchie, autokracie a tradice. 

     Ve svém díle Pohanský imperialismus (1928) opěvoval „nordickou solární tradici“ a v návratu k její duchovnosti spatřoval možnost, jak „roztrhnout obruč temné éry Západu“. Tuto temnou éru představovali židé, socialisté, racionalisté, liberálové a demokraté. Italští křesťanští fašisté knihu právě kvůli pohanským tendencím odmítli, kdežto v Německu, kde vyšla o pět let později, byla přijata s nadšením. Jeho esej Amerikanismus a bolševismus (1929), uveřejněná v časopise Nuova Antologia, se setkala v Itálii s velice kladnými ohlasy. Autor v ní varoval před nebezpečím, že si USA a Sovětský svaz mezi sebe rozdělí svět, což by mohlo znamenat konec Evropy a zvláště její duchovní tradice. Lidstvo by tak trpělo pod materialistickým jařmem, za jehož původce označoval židovstvo. Evola Židy považoval za „symbol vlády ekonomicky materialistického individualismu a symbol vlády peněz“, ovšem např. Protokoly sionských mudrců označoval za padělek. Věřil však, že v Protokolech uvedené podvratné síly skutečně existují a je jimi měšťanstvo. Židy a zednáře chápal pouze jako nástroje této moci, kteří jen připravili podmínky pro toto spiknutí, proti němuž Evola hlásal, že je nutné se bránit „svatou válkou“. 

     V roce 1930 založil „superfašistický“ časopis La Torre (Věž). Dále se věnoval psaní děl o okultismu a překládání prací Hermana Wirtha, spoluzakladatele společnosti Ahnenerbe.  Roku 1931 vydal Evola knihu Hermetická tradice, jejíž podtitul zněl: O alchymické proměně kovů a člověka ve zlato – Rozluštění skryté řeči symbolů a o rok později spis Přestrojení a soudy současného spiritualismu. Jeho hlavním dílem však byla Revolta proti modernímu světu (1934), v níž se věnuje své ideji elitářské a moderní kultuře nepřátelské árijsko-nordické tradice, vyznačující se solární mytologií a mužskému aristokratickému principu v protikladu k ženskému demokratickému principu.  Autor prorokuje pád současné civilizace, která prochází procesem rozkladu. Opět zmiňuje „svatou válku“, vedenou „čistou, spirituální autoritou“, za  „tradicionální obraz světa“ a proti „uchopení moci nižšími vrstvami a národy“. Zklamán tím, že křesťanské a byrokratické struktury v jeho domovině brání vytvoření jím propagovaného „pohansko-monarchistického státu“, navštěvoval Evola od roku 1934 stále častěji Třetí říši, kde se setkával  s předními činiteli režimu. Obdivoval řádovou strukturu SS, blízkou jeho představám o bojové organizaci. Kladný vztah k Německu může vysvětlovat i Evolovo tvrzení, že jeho rodina měla „nordicko-germánský původ“ a její jméno dříve znělo „Hevelar“. 

     Počínaje rokem 1942 tam pravidelně pořádal úspěšné přednášky (např. Árijské učení o svatém boji, Zbraně tajné války, Grál jako nordické mysterium aj.) a psal články do Deutsches Volkstum či Die Aktion – Kampfblatt für das Neue Europa. V následujících letech publikoval několik esotericko-politických děl jako Tři aspekty židovské otázky (1936), Mýtus krve (1937), Směrnice pro rasovou výchovu (1941) a Árijské učení o boji a vítězství (1941). V posledně jmenované knize, kde se přizpůsobil nacionálně-socialistické koncepci, mj. spirituálně vysvětluje válku a v boji spatřuje probuzení síly, která jinak napomáhá novému tvoření. 

     Vedle německých představitelů se Evola osobně přátelil i s Corneliem Zeleou Codreanu, vůdcem rumunské Železné gardy, bojující proti státu a židům. Jeho dalšími známými byli např. Othmar Spann, Mayol de Lupe, princ Karl Anton Rohan, Walter Heinrich, Gottfried Benn, Karl Wolfskehl, Paul Valéry, Franz Altheim, Gonzague de Reynold , Sir Charles Petrie, Mircea Eliade. C. A. Junga, který Evolu zbožňoval, však baron odmítal. 

     V Itálii nicméně začal být Evola pro své kontakty s Třetí říší podezřelý i fašistickým soukmenovcům, kteří ho často označovali za nepřítele hnutí, mj.  i kvůli jeho striktnímu odmítání křesťanství a měšťáctví. Mussolini nicméně roku 1940 doporučil členům strany četbu Evolových spisů, neboť jeho ideje považoval za italskou  obdobu „nordické rasové myšlenky“. Na toto téma vydal Evola knihu Základní rysy fašistického rasového učení (1941), v níž tvrdí, že otázka ras se týká více duchovní roviny než fyzických znaků.  Ani v Německu se ovšem Evolovy myšlenky nepřijímaly zcela bez výhrad. Zvláště jeho rasová teorie dle německých ideologů neodpovídala systému. SS se o jeho světonázor zajímalo již někdy od roku 1937, kdy říšský vůdce SS Heinrich Himmler vyzval Karl Maria Williguta, experta na prehistorický výzkum, aby zhodnotil Evolovu knihu  Pohanský imperialismus. S respektem přijatý výzkum Williguta uváděl, že Evola vychází z árijských tradic, nicméně téměř nemá znalosti o prehistorických institucích Germánů. Tento fakt prý naznačoval ideologickou odlišnost fašistické Itálie a nacionálně-socialistického Německa, která mohla mít dokonce negativní vliv na  spojenectví obou zemí. Následně SS nařídilo Evolovy aktivity v Německu omezit. 

     Válka se začala obracet v neprospěch osy Řím – Berlín, navíc byl 25. června 1943 v Itálii svržen fašistický režim, což  Evola označil za „barbarský čin“. Stáhl se do Vídně, kde trávil většinu času v archivech pročítáním historie tajných společností. Při náletech se odmítal uchylovat do krytu, jako by mu nezáleželo na dalším životě ve světě,  který se v jeho očích hroutil. V březnu 1945 byl během jednoho takového bombardování  zavalen troskami a převezen do nemocnice s vážnými zraněními, která způsobila ochrnutí spodní části těla. Po neúspěšných rehabilitacích v lázních Bad Ischl musel až do své smrti používat invalidní vozík. 

     Tři roky po válce se přestěhoval do Říma a ze svého bytu téměř nevycházel. Navázal styky s několika ultrapravicovými organizacemi, zvláště s Revolučními bojovými svazy (FAR). Roku 1949 začal znovu publikovat, napsal několik článků do pravicových časopisů a o rok později vydal pod názvem Orientace v časopise Imperium jakési směrnice pro skupinku svým příznivců. Tyto úvahy pak ještě propracoval a uveřejnil roku 1953 v knize Lid uprostřed ruin, kterou roku 1961 doplnil životopisnou studií s názvem Jet na tygru. Zachytil v ní úpadek kultury, jehož různé formy se projevují v konzumním stylu, hudbě, umění i rodinném životě, a volal po návratu k tradici. V dubnu 1951 byl Evola zatčen. Po půl roce stráveném ve vazbě čelil v soudním procesu obvinění z „velebení fašismu“ a „duchovní podpory tajných bojových skupin“. Soud ho osvobodil a Evola mohl pokračovat ve svém boji. Psal články do ultrapravicového časopisu Nation Europa, a dál vydával knihy, v nichž prezentoval stále radikálnější názory; kromě již zmíněných děl to byla  Metafyzika sexu (1956) a Dělník myšlení Ernsta Jüngera (1960). 

     Radikální seskupení Movimento Sociale Italiano (MSI), k němuž měl Evola  nejblíže, však jeho ideám nedávalo příliš váhu  (na rozdíl od pozdějších organizací jako Evropská civilizace či francouzských Nouvelle Droite, které vyznávaly jeho filozofii tradicionalismu). Stárnoucí baron se tudíž roku 1964 od pravicových skupin odklonil, což dokazuje jeho spis Fašismus z pravého pohledu a na něj navazující Poznámky k třetí říši (1970). Vedle řady článků poskytoval rozhovory, uveřejnil knihu Luk a kyj (1968), od roku 1970 vydával Sebrané svazky moudrosti a meditací, také publikoval svůj životopis Cesta rumělky (1972). Svůj záměr vydávat časopis s názvem Reakcionář již neuskutečnil. „S pohledem upřeným na posvátný vrch Gianicolo“ Julius Evola 11. července 1974 zemřel. Horám, jež tolik obdivoval pro jejich „ideální obraz božské síly“, chtěl být nablízku i po smrti. Dle přání v závěti byl jeho popel vysypán do průrvy ledovce na hoře Monte Rosa. 

     Díky různým studijním střediskům podporujícím baronovu filozofii, byly jeho knihy přeloženy do mnoha jazyků a jeho myšlenky dodnes nacházejí odezvu u pravicových ideologů i esoteriků. Ideji tradicionalismu zaměřeného proti nízkosti a materialismu a jejímu tvůrci se tak nyní dostává většího ocenění než za Evolova života.