Odkazy:
Nelso - co v které zemi
Encyclopedia of the Nations
Cross-cultural_communication
Multikulturní centrum Praha
Webový portál varianty
Ústav slavistických a východoevropských studií
Encyklopedie států obsahuje pro každý stát popis kulturních zvyků

http://www.expertis.cz/
http://www.culturegrams.com/
http://www.costumes.org/tara/1pages/SPACEINV.HTM - místní kopie
http://www.intercultures.ca/cil-cai/intercultural_issues-en.asp?lvl=8&ISO=cz&SubjectID=13
http://bygpub.com/books/tg2rw/ - The Teenager's Guide to the Real World

Toto spojit s CIA Factbook
http://www.nationmaster.com/graph-T/gov_cor - světové statistické přehledy
http://www.geohive.com/ - GeoHive : Global Statistics

inženýrský multikulturismus: stanovuje explicite vzájemně výhodné podmínky soužití.

Norsko má zákon na ochranu dětí (viz Barnevernet) a také má Breivika.
 

We believe girls should be empowered to understand that anything is possible and believe they live in a world without limits. - Mattel company spokesman. 2014


Mezikulturní a mezijazykové mosty
"Multikulturalismus absolutně selhal." - Angela Merkelová - 17. 10. 2010
The worst form of inequality is to try to make unequal things equal. - Aristotle

    Představte si, co všechno bychom ztratili, kdybychom neměli památky a povědomí kultury starého Egypta! Právě tak nesmíme ztrácet národní kultury kdekoli na světě. Nejde o jejich zachování pro ně samotné - musí být zachovány pro nás a naše potomky. Starému Egyptu je jedno, co se z něj zbývá; ale my jej potřebujeme, abychom lépe porozuměli světu i sobě.

    Národní kultury by neměly být vydávány na pospas globalizaci, měly by být chráněny uvnitř svých přirozených hranic. Kulturní rozmanitost světa bychom měli chránit tak, jako chráníme rozmanitost kulturní krajiny.

    Tak jako rozmanitost kulturní krajiny chrání její zdraví a vede k jejímu rozkvětu, tak i spoluexistence kultur podporuje zdraví, rozkvět a stabilitu každé z nich, i té nejmocnější.

Při srovnávání naší kultury s ostatními nacházíme u nich jak klady, tak i zápory.
Protože naše stupnice hodnot je odlišná od ostatních a my ostatní kultury poměřujeme tou naší,
při srovnávání si často pøipadáme racionálnìjší a kulturnìjší než druzí.
Intuitivně se snažíme tuto subjektivitu potlačit, není však třeba to přehánět, snažit se vysvětlit nebo ospravedlnit cokoli,
zvlášt, pokud jsou to události současné nebo nedávno minulé.
Genocida a agrese vůči jiným národům je prostě zločin, stejně jako mučení je barbarství a ničení životního prostředí je bezohlednost.

    Je třeba vědět, že dominance jedné kultury má jen dvě možná pokračování:

  • Úpadek, rozklad a vznik kultur nových -

  • - viz obnovení multikulturního stavu po pádu antického Říma
  • Ponížení většiny - viz George Orwell: 1984

Války mají tři hnací motory:
1: Růst populace (biologickou potřebu rozpínat se)
2: Ekonomický blahobyt (získání zdrojů souseda, případně jeho zotročení)
3: Pocit nadřazenosti národní kultury kulturám ostatních národů
V moderních válkách je navíc přítomna náčelníkova hloupost anebo lenost něco pozitivního vymyslet.

Pro mnohé národy v dnešní době mizí biologická potřeba rozpínat se na úkor druhého, protože jejich populace se zmenšuje.
Tím je, poprvé v dějinách, skutečně vytvořena možnost mírového spolužití, protože odpadl jediný objektivní důvod..
Zbývající dva řešitelné jsou:
Technologický pokrok dává možnost ekonomického blahobytu každému národu, který chce pracovat.
Pocit národní nadřazenosti je vlastní každému národu, jinak by neměl důvod k existenci. Je třeba si uvědomit, že skutečně každý národ je nejlepší a že je nejlepší v tom, co považuje za důležité. Jednoduše Češi se nemohou rovnat Řekům ve výrobě vína a Řekové se nemohou rovnat Čechům ve výrobě piva.
Národní sebemrskačství, případně neohrabané návody k rasové snášenlivosti se takto dostávají na pevnou půdu - jsou prostě pitomé.
Pokud příslušník jednoho národa žije dlouhodobě v prostředí národa druhého, musí aktivně pracovat na svojí asimilaci. Pokud svojí nadřazeností zdůvodňuje svoji nepřizpůsobivost, je vnímám jako cizorodý prvek a skoro vždy jako parazit.

Pozitivní rasismus: všechny rasy jsou krásné a obdivuhodné.

Všude jsou lidé dobří a zlí, chytří a natvrdlí, malí a velcí. Jen hloupost v každé zemi má určitá národnostní specifika.

*****

Základní verze programu má sloužit české veřejnosti, studentům, učitelům i podnikatelům jako prostředník a pomocník na cestě k reáliím, kultuře a jazyku vybrané země nebo národa. Jeho funkce jsou:

Je budován na základě encyklopedie, výukových programů a programu Vícerozměrný jazykový procesor: Základní verze programu je CS->xx, jejím překladem do jazyka yy může vzniknout verze yy->xx.

Plánujeme i program o České republice a češtině určený pro cizince, tedy xx->CS.

Technicky budou programy dostupné na Internetu, podle potřeby i jako aplikace distribuovaná na CD.

Vybrané státy:
 

Země
Ambasáda - www 
Česko-xská společnost
Katedra na UK
Česky: knižně
Internet
Čína http://www.chinaembassy.cz http://ccspol.webzdarma.cz/ http://udv239-3.ruk.cuni.cz/ slovníky, učebnice  -
Israel EN: http://www.gov.il/eng/ neexistuje  http://ubva.ff.cuni.cz/hebraistika.htm učebnice  -
Japonsko http://www.cz.emb-japan.go.jp/ http://www.japan.cz/ http://udv239-3.ruk.cuni.cz/ slovníky, učebnice  -
Jižní Korea EN: http://www.mofat.go.kr/en/ není dostupná  http://fareast.ff.cuni.cz/ slovník   -
Taiwan http://www.roc-taiwan-cz.com/ neexistuje  http://cck-isc.ff.cuni.cz/info/infoCZ.htm viz první řádek  -

Odkazy



Anglosasové mají kapacitu analytického myšlení, za které všichni musíme být vděčni, protože tato kapacita přinesla obrovský rozmach technologií.
Analytické myšlení však přináší pouze analytické, tj. izolované hodnoty - např. demokracii a svobodu. Neumí přinést syntetické hodnoty, např. blahobyt pro všechny a kulturní toleranci.

Kulturní charakteristiky

Lidé všech ras jsou rovnocení.
Liší se okolím a výchovou.
Jinakost je dána přírodními podmínkami, historickými okolnostmi i náhodností různých vynálezů, např. řeči, písma, kola nebo pí.

Stupnice hodnot: češi připouštějí zbabělost a nekázeň, nepřipouštějí otrokářství a rasovou nadžazenost.
                          např. arabové a němci to mají jinak

Kulturní charakteristiky jsou vybrány velmi subjektivně, nicméně je vidět obrovská rozdílnost jednotlivých národních povah.
Jednoduchý multikulturní přístup musí zkrachovat, už proto, že je to pouze přístup blahobytných evropanů - ostaní národy takový přístup považují za hloupý a sebeobětující.
Kývají na něj, pokud jim vyhovuje, jinak jej ignorují.
V multikulturní společnosti, která je přijala, se vehementně prosazují: formálně se dovolávají svých práv, fakticky národně expandují. 

Např. pro řešení romských problémů v ČR je hloupostí hledat originální české řešení, protože téměř jistě se dostáváme do pozice rasistů a ignorantů romských hodnot:
  - nutíme jim 100 % vzdělanost ačkoli o ni nestojí a mnoho západních zemí připouští, že u nich romové do školy nechodí
  - vyplácíme jim dávky, čímž je nutíme k pasivitě

Národ Pozitivní vlastnosti Negativní vlastnosti Ekonomický talent Preferované zřízení
slované syntetické myšlení, 
odpor k otrokářství
nepořádnost,
nihilismus
inovativní systémová řešení,
talent pro software
autokracie
socialismus
anglosasové pořádnost,
analytické myšlení
pocit nadřazenosti, 
honba za penězi,
tolerance k otrokářství,
krutost
inovativní technologická řešení
talent pro hardware
demokracie
kapitalizmus
arabové snaha o harmonický život malá tvořivost
autokracie
židé ctižádost, 
vysoká tvořivost
pocit vyvolenosti,
krutost

demokracie
černoši smysl pro příjemný život
smysl pro rytmus
malá citlivost k utrpení, 
malá pracovitost

autokracie
středomořské národy smysl pro kulturu, 
smysl pro příjemný život
malá pracovitost
demokracie
romové
smysl pro příjemný život malá pracovitost
rodinné svazky
číňané neagresivita, 
smysl pro harmonii
snaha dominovat ekonomicky,
ekologická necitlivost
ekonomie výroby autokracie
japonci pořádnost, 
ctižádost 
malá předvídavost, 
pocit nadřazenosti
dotahování technologie
k dokonalosti
autokracie
Latinští američané smysl pro příjemný život malá tvořivost
autokracie
socialismus



Převzato z http://www.prnewswire.com/cgi-bin/stories.pl?ACCT=104&STORY=/www/story/05-30-2007/0004598231&EDATE

First Global Peace Index Ranks 121 Countries

    WASHINGTON, May 30 /PRNewswire/ -- The first study to rank countries around the world according to their peacefulness and the drivers that create and sustain their peace was launched today. The Global Peace Index studied 121 countries from Algeria to Zimbabwe and its publication comes one week before the leaders of the world's richest countries gather for the G8 summit in Germany to discuss issues of global concern.

    The rankings show that even among the G8 countries there are significant differences in peacefulness: While Japan was the most peaceful of the G8 countries, at a rank of five in the Index, Russia neared the bottom at number 118. The Global Peace Index also reveals that countries which had a turbulent time for parts of the twentieth century, such as Ireland and Germany, have emerged as peace leaders in the 21st century.

    The Economist Intelligence Unit measured countries' peacefulness based on wide range of indicators - 24 in all - including ease of access to "weapons of minor destruction" (guns, small explosives), military expenditure, local corruption, and the level of respect for human rights.

    After compiling the Index, the researchers examined it for patterns in order to identify the "drivers" that make for peaceful societies. They found that peaceful countries often shared high levels of democracy and transparency of government, education and material well-being. While the U.S. possesses many of these characteristics, its ranking was brought down by its engagement in warfare and external conflict, as well as high levels of incarceration and homicide. The U.S.'s rank also suffered due to the large share of military expenditure from its GDP, attributed to its status as one of the world's military-diplomatic powers.

    The main findings of the Global Peace Index are:

    -- Peace is correlated to indicators such as income, schooling and the level of regional integration
    -- Peaceful countries often shared high levels of transparency of government and low corruption
    -- Small, stable countries which are part of regional blocs are most likely to get a higher ranking

    The Index is the brainchild of Australian IT entrepreneur and philanthropist Steve Killelea.

    "The objective of the Global Peace Index was to go beyond a crude measure of wars by systematically exploring the texture of peace," explained Global Peace Index President, Mr. Clyde McConaghy, speaking in Washington. "The Index provides a quantitative measure of peacefulness that is comparable over time, and we hope it will inspire and influence world leaders and governments to further action."

    The Index has already won the support of an influential and distinguished group of supporters, many of whom are dedicated to promoting global peace, including former U.S. President James Carter, the Dalai Lama, Archbishop Desmond Tutu, Sir Richard Branson and Harriet Fulbright of the Fulbright Centre.

    "This Index stands to broaden our very definition of what peace is, as well as how to achieve it," said Fulbright. "Peace isn't just the absence of war; it's the absence of violence."

    "Countries need to become more peaceful to solve the major challenges that the world faces - from climate change to overpopulation and sustainability," said Mr. McConaghy.

    "We hope that the findings of the Global Peace Index will act as a catalyst for increased funding to study peace and for governments and industry to take policy action," he added.

    NOTES TO EDITORS
    -- The Global Peace Index covers 121 countries.
    -- The Economist Intelligence Unit (EIU), the country intelligence division of The Economist Group that publishes The Economist newspaper, has compiled the Index.
    -- The EIU used all its country analysts in gathering and scoring the data, in collaboration with its contributor network of 650 people.
    -- The Index is made up of nearly 3,000 data points with another 4,000 relating to the drivers of peace (6897 in total).
    -- The Global Peace Index has been peer reviewed by an international panel of the world's leading peace experts.
    -- Steve Killelea is an Australian IT entrepreneur and philanthropist. He is the Chairman and Founder of Integrated Research Ltd. He founded his charity, The Charitable Foundation (TCF), in 2000.
    -- TCF specializes in working with the poorest communities in the world and is currently active in ten countries including Rwanda, Uganda, Laos, Burma and East Timor.

    121 GPI rankings - Countries most at peace ranked first

    Rank      Country           Score
    1            Norway           1.357
    2            New Zealand           1.363
    3            Denmark           1.377
    4           Ireland           1.396
    5           Japan           1.413
    6           Finland           1.447
    7          Sweden           1.478
    8          Canada           1.481
    9         Portugal           1.481
    10        Austria           1.483
    11        Belgium           1.498
    12        Germany           1.523
    13       Czech Republic  1.524
    14       Switzerland           1.526
    15       Slovenia           1.539
    16       Chile           1.568
    17       Slovakia           1.571
    18        Hungary           1.575
    19         Bhutan           1.611
    20    Netherlands           1.620
    21          Spain           1.633
    22           Oman           1.641
    23      Hong Kong           1.657
    24        Uruguay           1.661
    25      Australia          1.664
    26        Romania           1.682
    27         Poland           1.683
    28        Estonia           1.684
    29      Singapore           1.692
    30          Qatar           1.702
    31     Costa Rica           1.702
    32    South Korea           1.719
    33          Italy           1.724
    34         France           1.729
    35        Vietnam           1.729
    36         Taiwan           1.731
    37       Malaysia           1.744
    38    United Arab Emirates           1.747
    39        Tunisia           1.762
    40          Ghana           1.765
    41     Madagascar           1.766
    42       Botswana           1.786
    43      Lithuania           1.788
    44         Greece           1.791
    45         Panama           1.798
    46         Kuwait           1.818
    47         Latvia           1.848
    48        Morocco           1.893
    49 United Kingdom           1.898
    50     Mozambique           1.909
    51         Cyprus           1.915
    52      Argentina           1.923
    53         Zambia           1.930
    54       Bulgaria          1.936
    55       Paraguay           1.946
    56          Gabon           1.952
    57       Tanzania           1.966
    58          Libya           1.967
    59           Cuba           1.968
    60          China           1.980
    61     Kazakhstan           1.995
    62        Bahrain           1.995
    63         Jordan           1.997
    64        Namibia           2.003
    65        Senegal           2.017
    66      Nicaragua           2.020
    67        Croatia           2.030
    68         Malawi           2.038
    69        Bolivia           2.052
    70           Peru           2.056
    71     Equatorial Guinea           2.059
    72        Moldova           2.059
    73          Egypt           2.068
    74      Dominican Republic           2.071
    75     Bosnia and Herzegovina           2.089
    76       Cameroon           2.093
    77          Syria           2.106
    78      Indonesia           2.111
    79         Mexico           2.125
    80        Ukraine           2.150
    81        Jamaica           2.164
    82      Macedonia           2.170
    83         Brazil           2.173
    84         Serbia           2.181
    85       Cambodia           2.197
    86     Bangladesh           2.219
    87        Ecuador           2.219
    88      Papua New Guinea           2.223
    89    El Salvador           2.244
    90   Saudi Arabia           2.246
    91          Kenya           2.258
    92         Turkey           2.272
    93      Guatemala           2.285
    94   Trinidad and Tobago           2.286
    95          Yemen           2.309
    96  United States of America           2.317
    97           Iran           2.320
    98       Honduras           2.390
    99   South Africa           2.399
    100   Philippines           2.428
    101    Azerbaijan           2.448
    102     Venezuela           2.453
    103      Ethiopia           2.479
    104        Uganda           2.489
    105      Thailand           2.491
    106      Zimbabwe           2.495
    107       Algeria           2.503
    108       Myanmar           2.524
    109        India           2.530
    110    Uzbekistan           2.542
    111     Sri Lanka           2.575
    112        Angola           2.587
    113 Cote d'Ivoire           2.638
    114       Lebanon           2.662
    115      Pakistan           2.697
    116      Colombia           2.770
    117       Nigeria           2.898
    118        Russia           2.903
    119        Israel           3.033
    120         Sudan           3.182
    121          Iraq           3.437
 

 SOURCE Global Peace Index
 



Převzato z http://klaudyan.psomart.cz/clanek.php?id=39

Rozhoň, Vladimír
Byl Emil Holub rasista?
 

Ti, kteří by čekali pod tímto mírně provokujícím nadpisem něco senzačního či dokonce skandálního vhodného současného bulváru, budou asi zklamáni. Avšak vzhledem k tomu, ze právě otázka rasové nesnášenlivosti a xenofobie je v současné době značně frekventovaná jsem zvolil toto téma, neboť mi připadá velice zajímavá a poučná možnost porovnat náš současný pohled a model chování s názory a pohledy staršími více jak sto let. Doktor Emil Holub pochopitelně rasista nebyl! Ale uvidíme, že některé jeho názory na domorodé africké obyvatelstvo se se současnými, alespoň u některých jedinců zejména evropské kulturní oblasti, budou v mnohém rozcházet.

Když v roce 1872 pár měsíců po promoci čerstvě dostudovaný lékař Emil Holub vyrážel na svou vysněnou první cestu do jižní Afriky, tak jediné, čeho měl dostatek, bylo nadšení. Když k tomu připočteme lékařský diplom, trochu peněz od Vojty Náprstka a jeden doporučující dopis, není to mnoho. A hlavně by těžko někdo v tu chvíli předpokládal, že za sedm let po návratu ze svého prvního jihoafrického pobytu bude Emil Holub znám nejen jako významný cestovatel ale též jako mezinárodně uznávaný odborník a znalec afrických poměrů. Toto renomé už jen zvýšil druhou expedicí a dále jej udržoval až do své smrti v roce 1902.

Jak již bylo výše naznačeno, není účelem tohoto příspěvku zabývat se Holubovou cestovatelskou či vědeckou činností, jejíž největší přínos spočívá ve všestrannosti a rozsahu jeho výzkumů, nýbrž jeho vztahem k domorodému obyvatelstvu a pohledem na něj i na Afriku jako objekt zájmu evropských mocností té doby.

Holubův zájem o Afričany by se dal zhruba rozdělit na dva směry.

První bychom mohli nazvat vědecký a zahrnuje jeho výzkumy etnografické, antropologické a lékařské. Holub byl velice důkladným a pečlivým pozorovatelem a to, ze byl lékař a hlavně že jako lékař v Africe působil, mu umožnilo být s domorodci v častém a bezprostředním styku a poznat jejich tělesné i duševní vlastnosti, rodinné poměry a sociální podmínky.

A sociální poměry spolu s politickými už nám přecházejí do směru druhého, čímž se konečně dostávám k našemu tématu.

Emil Holub byl zastáncem kolonizace Afriky. Je zajímavé, ze tento názor zastával již během univerzitních studií, tedy před tím než Afriku poznal, a zůstal mu věrný až do konce života. Pochopitelně určitý vývoj zde najdeme.

Po návratu z první cesty na své přednášce v Praze 25. října 1879 uvedl mezi pohnutkami, proč se rozhodl pro jižní Afriku mimo jiné následující slova: „Další příčinou jest, ze jsem byl dojat osudem krajanů, kteří se byli odebrali do končin amerických, aby se usadili v nové vlasti, a kteří často se vrací ve stavu politováníhodném; chtěl jsem nalézti půdu, na které by zchudlé a pracovité rodiny mých krajanů k svému prospěchu a k užitku domorodců v afrických končinách se mohli usaditi." 1)

Tuto svou studentskou ideu neopustil, ba ji ještě rozpracoval, jak se můžeme dočíst v práci, kterou Holub vydal v roce 1882 – Kolonisace Afriky. Angličané v Jižní Africe.2)

„… rozhodl jsem se, ze se pokusím o částečnou kolonisaci říší Bečuanských, a hodlám za tím účelem na své nejblizší cestě učiniti první přípravné kroky, kteréž takto podniknu: Až s jednotlivými pohlaváry učiním smlouvu o prodeji nebo nájmu území a nabudu tak úrodných zdravých pozemků, obrátím emigraci pilných a přičinlivých (ale jen takových) rolníků namířenou dosud do Ameriky, s přiměřeným počtem řemeslníků do těchto států. Každá osada bude státi pod představenými, které si sama zvolí, a ti zase budou toho kterého tmavého panovníka uznávati za zeměpána a odváděti mu poplatek nebo nájemné, které nejspíše sám ustanovím. To všecko muselo by býti spořádáno napřed, aby vespolné styky mezi panovníkem a vystěhovalci také pro příští časy byly obapol ku spokojenosti a bylo zabráněno, aby se ani tmaví vladaři ani vystěhovalci nemohli dopustiti vzájemných přehmatů. … Oddáváme se naději, že při veliké drahotě rukodělného zboží v Jižní Africe, kteráž právě také všecko rukodělné zboží odbírá z Evropy a ze severní Ameriky, přistěhovalci jakožto odběratelé zůstanou věrni našemu domácímu průmyslu, aniž se musí Rakousko kromě placeného úředníka konsulárního pro Jižní Afriku obávati nějakých výloh pro takové osady; spíše jsouc prodavačem bude míti z nich hmotný užitek."3)

Takto idealisticky (byť do podrobností) pojatý projekt se z pochopitelných důvodů neujal. Jak vídeňská tak londýnská vláda neprojevila zájem, ten se ovšem neprojevil ani u potencionálních kolonizátorů. Všimněme si však, že Holub chce kolonizovat, ovšem na smluvních základech, nechce nikoho dostat do podrobeného postavení, nechce nikomu zabírat půdu, nechce nikoho vyhánět. Věří, že přičinliví a vzdělaní kolonizátoři budou příkladem a vlastně učiteli domorodému obyvatelstvu. Věří, že vyšší úroveň evropské civilizace pomůže postupně africké země povznést, že evropští kolonizátoři by měli vystupovat především v roli vychovatelů. A tento „vychovatelský„ názor tvoří osu celého Holubova pohledu na Afričany a na Afriku, jak to ostatně dokazují následující slova z roku 1877:4)

„Jak se vůbec nakládalo až do počátku roku 1877 s barevnými v Jižní Africe? Celkem dvojím způsobem, ze kterých se každý ode druhého přísně odlučoval. Dle prvního jest běloch jediným pánem všehomíra a černoši jsou podřízené bytosti; druhým názorem vyhlašují se černoši za nevinné trpitele, s nimiž se velmi nespravedlivě nakládá, tak že strašně trpí útisky lakotných Evropanů. Tento soud staví barbara v prostotě, divokosti a neřestech jeho zcela na roveň vzdělanému Evropanu.

Trvám, ze i tu zlatá prostřední stezka povede k cíli. ….. tož domnívám se přece, že bychom se dopustili bezpráví, kdybychom těmto nevzdělancům, dokud je v každé příčině taková hrozná propasť dělí od nás, dopřáli týž práv, kterých sami užíváme, jsouce členy vzdělaného státu, jenž dobyl si svého vzdělání pouze staletými zápasy, a kdybychom se jim postavili na roveň.

Tito barevní domorodci jsou pro nás lidmi; nikdy toho nesmíme ani v soukromém ani u veřejném obcování pustiti ze zřetele." Zde si dovolím přerušit proud citace a rád bych zdůraznil, že Holub veřejně pokládá černochy za lidi, jen připomínám, že v roce 1877! To rozhodně v té době nebyl většinový názor! Ale dejme opět slovo Holubovi: „Dlužno, abychom je pokládali za děti a s nimi tak nakládali, ale nelze nám, členům vzdělaného státu, pokládati je v našem společenském životě – jenž náleží k nejlepším vymoženostem pokroku – za docela rovnoprávné, dokud se za našeho vedení nevzpřímí, dokud se nepovznesou a nenabudou a nenaučí od nás, svých vychovatelů, tolik, aby mohli býti jmíni téměř civilisovanými! Což neshledáváme podobného úkazu na svých dětech? Rodem jsou nám rovny; uznáváme, že jsou naším obrazem; ale my dospělí, rozmlouvajíce a obcujíce s nimi, dbáme jistě zákonů, které slušno míti ku správnému rozluštění naší úlohy a při zamýšleném a počatém poučování a přípravě pro život v každé příčině za nezbytné. Až tuze často vídáme, kterak ti z nás, co ponechávají dítěti jeho vůli a svou staví na roveň dětské, potom hořce toho pykají."

Marnivo a sobecko jest naše dítě tolikéž jako dospělí divocí černoši. Kdybychom černocha prohlásili a uznali společníkem s námi úplně rovnoprávným, sobeckosť jeho ještě prudčeji by se zmohla, vzrůstala by a se živila, a následky toho byly by lhostejnost, nevážnost, ba opovržení, které nedospělec, jednaje se vzdělancem, obyčejně projevuje, a tak odměňuje se mu za jeho slabost! … A jako při našich dětech uplynou léta, než jsou oprávněny postaviti se na naše místo, tak bude u černochů potřebí mnoha a mnoha let, než tak daleko dospějí, aby mohli býti vystrojeni všemi právy vzdělaného státu. Od stupně vzdělání, na němž stojí (rozvoje dětského věku) a od zvláštních povah závisí, dosáhnou-li řečených práv dříve či později."4)

Asi těžko v nás předešlá slova vyvolají bouři nadšeného souhlasu, ale uvážíme- li, že když Holub formuloval tyto názory, měl za sebou mnohé negativní zkušenosti s domorodci, zejména z oblasti diamantových polí, kde působil jako lékař a kde se jako i v jiných takovýchto střediscích soustředila lidská spodina jak bílá tak pochopitelně i černá a kde právě černoši přejali od svých bílých „učitelů„ mnohé negativní vlastnosti. Takže byli líní, nespolehliví, kradli a hlavně propadli alkoholismu, což samo o sobě přinášelo další a další problémy.

Holub si toto plně uvědomoval: „Největší nectnost Korannů jest opilství. Nehledíc toho, že ničí ústroj těchto lidí, působí též opilství velmi zhoubně na duševní stav jejich; lidé ti se štítí práce, zlenoší, jsou mrzutými a neposlušnými sluhy. Když probili svůj výdělek v kořalce, tož hledí si velmi mnozí z nich krádeží opatřiti prostředky, aby si mohli koupiti zase pálenku."5) A hlavně si plně uvědomoval, že za tento stav mohou bílí obchodníci a navrhoval, zakázat prodej alkoholu domorodcům. Nemusím připomínat, že bezvýsledně.

Své názory nezměnil ani po druhé výpravě, kdy došlo k tragickým střetům s domorodci a zůstal své víře ve vychovatelské poslání bílých Evropanů věren až do konce. Našly se později hlasy, které na základě Holubovy nesmlouvavé, a připomínám, že přesné, kritiky mu vyčítaly přezíravý postoj k domorodcům, ale uvědomíme-li si, co vše prožil, zůstává jako pozorovatel vzácně „nad věcí". Že to nebylo nic jednoduchého, už jenom z prostého faktu „střetu civilizací a kultur", s ním se ostatně setkáváme do dnes a ne vždy úspěšně, mohou potvrdit zápisky jiného českého cestovatele Holubovy doby Josefa Wünsche, jenž si během své cesty po Malé Asii v roce 1882 poznamenal do svého cestovního deníku následující: „Lidé jako štěnice, nelze jich odehnat, nejraději by si nám vlezli hned na záda, aby vše viděli, aby nic jim neušlo."6)

Jinak se ovšem Holub dívá na muslimské obyvatelstvo severní Afriky. Muslimové, jako náboženští fanatikové jsou odpůrci všeho evropského, to znamená pokrokového, a jsou nositelé a šiřitelé zla v podobě loupežných výprav proti černošskému – nemuslimskému obyvatelstvu a jeho zotročování a brání poznání severní Afriky. I zde vidí jako jediné správné řešení kolonizaci evropskými státy – v tomto případě Francií, jejíž působení v Alžíru a pronikání do Tunisu schvaluje a zároveň hodnotí ve spisu Kolonisace Afriky. Francouzové v Tunisu (též z r. 1882).7)

A nebyl by to Holub, aby i přes zjevné antipatie vůči muslimskému obyvatelstvu, nedoporučoval i zde „rozumný" (vychovatelský) přístup. Rozhodně odmítá pouhé násilné řešení. Toto je jedno z doporučení: „Dbejte především náboženského fanatismu mohamedánských kmenů takovým způsobem, abyste jim ani v jednotlivých případech nepřekáželi v bohoslužebných výkonech, hleďte, abyste se nedopustili přehmatu proti jejich posvátným věcem, nýbrž abyste se měli k nim s vážností jakousi, byť i sebe skrovnější. Nedůvěřujte tomu národu, aniž věřte tomu, čímž ujišťuje vás onen kmen; … všímejte si dobře mravů a zvláštností, které se v rozličných městech objevují, a kdyby se vám i leccos zdálo závadným, přemozte svou nevoli a odstraňujte ponenáhle takové nešvary, až utiší se poněkud rozčilení z toho, ze jste přišli a že jste se zmocnili země."8)

Opět vidíme – souhlas s kolonizací, ba chápání kolonizace jako nutnosti, ale zřetelně zde vyvstává onen "vychovatelský" postoj. Ještě ve své poslední literární práci z roku 1900 nazvané Budoucnost Habeše, Tripolska a Marokka9) nabádá Holub evropské státy k intenzivní kolonizaci islámských území na severu Afriky.

Holubovi je možno vytýkat mnohé. Onen již zmiňovaný vychovatelský postoj, obhajování a propagování kolonizace či určitý přezíravý pohled na domorodce, ale těžko bychom hledali, byť jen náznak rasisticky orientovaných myšlenek. A to i z dosti přísného úhlu dnešních pohledů nesrovnatelných s názory Holubovy doby. Jsem dokonce přesvědčen, ze právě na svou dobu byly Holubovy názory moderní.

Závěrem bych si dovolit malé porovnání dvou zajímavých případů, které nám mohou dokumentovat posun v postojích a nazírání na domorodé obyvatelstvo během necelého čtvrtstoletí.

Jak víme, Holub si z první cesty přivezl též domorodou bečuánskou dívku Bellu. Pochopitelně i na ní uplatňoval svůj vychovatelský přístup. V říjnu roku 1879 píše z Londýna Náprstkovi mimo jiné následující: "Ale Bertina nesmí mluviti o hračkách pro Bellu, Bella jest sluha a dáti jí hračky by jí zkazilo."10)

O 29 let později, roku 1908 přivezl do Prahy Alberto Vojtěch Frič jiného domorodce, tentokrát jihoamerického indiána Čerwuiše Poišáda Mendozu, kterého Pražané pohotově přejmenovali na Červíčka. Není důležité, proč jej s sebou Frič převezl, ale v žádném případě nechápal Červíčka jako sluhu, nýbrž jej bral jako partnera a dokonce uvítal a ocenil indiánovo "etnografické" pozorování Fričových součastníků.11)

Onen posun vidím v tom, ze Holub se díval na domorodé obyvatelstvo jako učitel, jako někdo, kdy chce cílevědomou vychovatelskou činností povznést domorodce na úroveň vzdělaných Evropanů a tím jim zajistit rovnoprávné postavení. Kdežto o čtvrtstoletí později Frič již chápe domorodé obyvatelstvo jako svébytné kultury a jakékoliv vnucování vyzní jen k oboustranné škodě.

Je nedůležité, že Holuba a Friče dělí od sebe určité časové období i to, ze jeden se zabýval jižní Afrikou a druhý Jižní Amerikou. Za důležité však pokládám, že oba prosazovali pohled na domorodé obyvatelstvo na svou dobu pokrokový a, dlužno poznamenat, že též v jejich době v naprosté většině nepochopený a nepřijímaný. A v mnoha případech nejen v jejich době.

Poznámky:

1) Jindřich Dlouhý: Rodák Holický africkým cestovatelem, in Dr Emil Holub africký cestovatel. K stoletému výročí jeho narození. Praha 1947, str. 32
2) Emil Holub: Kolonisace Afriky. Angličané v Jižní Africe. Vzhledem na výzkum a civilisaci. Věc domorodců jihoafrických., Praha 1882
3) Tamtéž, str. 41
4) Tamtéž, str. 10 – 11
5) Tamtéž, str. 35
6) Archiv Muzea Dr. Bohuslava Horáka Rokycany, pozůstalost profesora Josefa Wűnsche, cestovní deník, 022 618 – W19/4
7) Emil Holub: Kolonisace Afriky. Francouzové v Tunisu. Vzhledem na výzkum a civilizaci Afriky, Praha 1882
8) Tamtéž, str. 15
9) Emil Holub: Budoucnost Habeše, Tripolska a Marokka, in. Sborník české společnosti zeměvědné 6, 1900
10) Archiv Náprstkova muzea v Praze, pozůstalost Vojty Náprstka, ar.Náprstek 49/316
11) srovnej Červíček aneb indiánský lovec objevuje Evropu. Vzpomínky A. V. Friče, Praha 1993