Podzim

         Slovo podzim či podzimek není příliš staré, středověká čeština je neznala. Nahradilo slovanský název jeseň, podzim je českou zvláštností, jinde slovo jeseň zůstalo. Detailnější dělení roku dosvědčuje plzeňský tištěný kalendář z konce 15. století, kde se srpen a září nazývá poletí a pak říjen s listopadem podzim. Český název měsíce září - jinde v Evropě september (podle latinského semptem - "sedm", protože v římském kalendáři to byl měsíc sedmý, ne devátý) - je původem shodný s říjnem: oba názvy se vztahují k říji zvěře, září bylo ve staré češtině podle za řuje - zářuj, pak zářij). Konec září ale ještě slibuje pěkné teplé a slunné dny. Toto asi desetidenní období kolem svátku svatého Václava nazýváme babím létem a nejsme sami, kdo si ho všimli a pojmenovali. Babí léto jsou jednak poletující pavučinová vlákna, jednak tohle krátké období na rozhraní léta a podzimu. V americké angličtině se to nazývá (prý od roku 1778) indiánské léto - i američtí indiáni využívali pěkných dní k intenzivním přípravám na zimu. Babí léto má i ruština, jinde je takový termín podle svátků různých světců. Angličtina i francouzština má spojení se sv. Martinem (tj. až 11. listopadu), vedle toho je v angličtině i léto sv. Lukáše (jeho svátek je 18. října), němčina odkazuje ke sv. Michaeli (německé léto je tedy jako u nás - sv. Václava je 28. září a německé léto sv. Michaela začná o den později).
         Ale ještě se vraťme k těm ranním mlhám. Slovo mlha se pro poměrně těžkou výslovnost různě přetváří. Např. na Chodsku říkají po staročesku mhla, v jižních Čechách hmla a v Podkrkonoší si výslovnost zjednodušili na mhu. Je to slovo prastaré, z praslovanštiny ho zachovaly i ostatní slovanské jazyky. U nás se říká, když je mlha hustá, pro řidiče nebezpečná, že je mlha jako mlého, angličtina má mlhu jako hrachovou polévku - tedy asi ještě hustší a zažloutlou, jako bývala za starých časů pověstná mlha londýnská. Protože se mlha často valí údolím jako kouř, dým, říkali jí v Podkrkonoší podyma či podymí a v Podještědí dymovka.

Dušičky

         Druhého listopadu byl svátek Dušiček (píšeme s velkým D). Dříve bylo v kalendáři ten den Památka zesnulých. O dávné tradici tohoto svátku víme, že začala před tisíci lety, roku 998 ve Francii v benediktinském klášteře. Dnes kromě té pravopisné připomínky velkého písmene D ve slově Dušičky dodáme ještě několik dalších poznámek jazykových.
         Frazeologický slovník uvádí řadu českých ustálených spojení se slovem duše, dušičky, např. chodit jako bludná duše tj. zamyšleně, bez cíle, nebo jako tělo bez duše, popř. je duchem nepřítomný (to bývají často např. žáci ve škole). O námaze, težké práci se říká, že dřel, div duši nevypustil, a o dušičkách každý zná rčení spojení s ohněm či světlem: hoří to nebo svítí to jak za dušičky, takový skomíravý oheň nebo slabé světlo baterky připomíná blikavá světýlka o Dušičkách. Obvykle tu uvádíme podobná rčení v jiných jazycích Evropy. Naše přirovnání tu tentokrát přímé obdoby nemají - kromě německé, anglické i francouzské analogie našeho rčení chodí jako tělo bez duše.
         Ale ještě něco o spojeních a významech slova duše: říká o tom, kdo se něčeho bojí, že je v něm malá dušička, ale také o někom, kdo je důležitou částí, platným činitelem, že je duší např. organizace, duší spolku, podniku. Dříve platilo, že je na peníze jako čert na hříšnou duši, kdo se zaklínal na mou duši, se "dušoval". Slovo duše, dušinka bývalo také důvěrným oslovením - vzpomeňme na romány Škvoreckého, v nichž Dan Smiřický oslovuje své přítelkyně "duše", a také na lidové písničky - třeba Anička, dušička.
         Nakonec připomenu jeden už historický význam slova duše, známý z ruštiny: to slovo znamenalo nevolník, poddaný. Vzpomeňme klasické ruské romány, kde statkář měl usedlost, k níž patřilo tolik a tolik půdy a např. tři sta duší - tedy nevolníků.
         V historii velmi dávné však v tomto významu je odvozenina slova duše i slovem českým, dokonce se objevuje v první napsané české větě, v přípisu z 13. století na rubu zakládací listiny litoměřické kapituly. Podle této slavné věty daroval jakýsi Vlach v Dolanech půdu "se dvěma dušníkoma" (jeden byl Bogučej, druhý Sedlata). Dušník byl tehdy "poddaný na záduší", tedy podobný význam, jaký po staletích známe od ruských klasiků.

Jaroslava Hlavsová