III. Řemeslo malířské.

Ani v XVI. věku nečiněno rozdílu mezi řemeslníkem, jenž všelikteraké předměty barvami pokládal (nynější lakýrník), a mezi řemeslníkem, jenž obrazy umělecky koncipoval a tvořil. Obojím bylo jméno malíř, a malíř dělával obojí. Malířem byl, kdo vůbec zacházel s barvami. I u předních malířů oněch dob střídala se prostá práce natěračská s prací uměleckou. I dvorští malíři „štrejchovali" ploty a sloupy v zahradě, „malovali" police v bibliothekách panských, kašny, krovy na věžích. Nad to arci robili malé obrázky v knihách a illuminovali je, malovali obrazy veliké, kontrfekty a komponovali sceny mythologické i biblické a jiné dle vkusu nakladatelův i vlastního vtipu.

Byl tedy i nejeden dvorský malíř natěračem i umělcem, illuminatorem, malířem dekorací a podobizen a tabulových obrazů. Rozdíl byl jen v tom, že za omalování police či jarmary panské obdržel několik grošů a za práci uměleckou několik kop.

Ovšem není pochyby, že malíř málo dovedný zůstával při nižší práci, co živ. Alespoň pražští malíři ve svém sdružení cechovném toho malíře, který nedokázal figurálního kusu mistrovského, snažili se připoutati k prácem podružným, sprostnějším, neuměleckým; také vyvinulo se do Rudolfovy doby specialisací malířského řemesla, že zvláštnímu podružnému odboru jeho — jsou to  l i š t a ř i, — příslušelo „světnice fermežovati a prostá díla, jako stoly a lavice štrejchovati", a druhému podružnému odboru — cuprejtýřům— náleželo dělati bílá díla hlazená a pozlacovati je.1) Na druhou stranu jisto, že dokonalý mistr malíř oprávněn

1) Cechovní řád z r. 1598. Arch. praž. č. 994. V Chytilově   Malíř. 323.

byl dotýkati se prací všech bez výjimky. Ještě vždy platil starý řád z předchozích dávných dob, že malíř dělá „tabule, archy, korouhve, svíce pozlacené a dřevěné, dříví jezdecké, pavezy, terče a jiné všecky věci, které se barvami dělají."1)

K těm pracím dobou renesanční přibylo malířům nově rejsování či kresby sgrafittové.2)

Renesanční doba byla veselá, milovala barvy a obrazy na všem. Snad nikdy se tolik nemalovalo a nerýsovalo. Fresky a sgrafitta zdobila nejen zámky panské, ale i městské brány a domy, ba i tu a tam venkovské mlýny chlubily se uměleckou zdobou malířskou; v obytech panských i měšťanských malovány zdi, stropy dřevěné svítily a hrály barvami; kostely malovány vně3) i uvnitř, malovány nové archy oltářní, sochy, korouhve, kortyny, postávníky před oltáře; snad jen malovaná okna kostelní vyšla mizením gotiky z obliby,4) ale naproti tomu není znáti, že by u nás v chrámech reformací protestantskou ubylo obrazů tabulových; nad to nově stalo se zvykem v XVI. věku, že malována do kostelů epitáfia náhrobní s podobiznami zesnulých, kostelní stolice v zádi pomalovány erby, pyšní erbovníci i vozy své vně i uvnitř erbem zdobiti kázali, obrazů všelijakých v domácnostech přibývalo, naposled hojně podobizny malovány, na zámcích vznikaly obrazárny (jedna na Krumlově, odtud dostala se do Třeboně, obrazárna v Hradci Jindřichově, v Telči5) a nade všecky nejznamenitější Rudolfova v Praze); znova vzkvetlo malířství kancionálů, jež v ušlechtilém závodění objednávaly teď veřejné korporace, obce i cechy řemeslné. A objednávaly po všem království, známeť přes všecku zhoubu dotud kancionály z třiceti devíti měst českých (k Praze se jich pojí aspoň deset).

1) Privil. Rudolfovo z r. 1595, v něm inserov. priv. Ludvíka krále a Karla IV. Arch. praž. č. 324.
2) Když r. 1619 r e j s o v a l  na domě malostranském Kindermann „a b r y s  Goliáše", malíři napomenuli ho, aby toho nechal, poněvadž není v cechu. Arch. Pražs. č.  1483. 56. Osvojili si tedy tu práci.
3) Na př. v Svinech všecko průčelí kostela pomalováno v XVI. věku malbami na omítce.   Soupis Akad. VIII. 123.
4) Soudil Buchner (Gesch. d. techn. Künste I., 89), když r. 1617 opat strahovský objednal malované okno v Nise, že na ten čas u nás nebylo malíře na skle. Takové soudy bývají omylné. Právě ten čas byl u nás ,,malíř na skle".
5) Salaba, Arch. Památ. XVII., 709—712.

Malování dostalo se na všecky práce uměleckého průmyslu, ani práce zámečníkovy — mříže, dvéře — nenechány bez barvy, stříbra a zlata, při čemž malíř, když ne umění, aspoň vkus musil ukázati; práce truhlářovy ode dávna žádaly barvy, ale v této době vyskytují se i psací stoly s uměleckými malbami miniaturními;1) a jestliže r. 1606 chudá osada sv. Martina v Praze dala i na postranní dvéře na kruchtu vedoucí namalovat sv. Martina,2) svědčí to, že malbami se hýřilo a že nebyly vzácny. V tom věku renesančním malíři malovali dokonce i produkty kuchařské, paštiky a jiné nádherné krmě honosné.3)

Slovem, opakujeme, všecko všudy se malovalo, doba mívala v tom zálibu, a proto zrodila tak podivně mnoho všelikterakých malířů, zvláště v Praze, v sídle českého krále a jeho dvora.

K malířům domácím, jichž byl v Praze nemalý počet již za předešlé doby jagiellovské, přibývali, čím dále hojněji malíři dvorští, od habsburských panovníků sem volaní a privilegiem dvorským nadaní. Nepracovali jen dvoru, některý byl privilegiem oprávněn pracovati ve všech městech Pražských,4) jiný měl právo pracovati všude.5) Zevnějším znakem toho velikého práva byl císařský orel, jehož obraz malíři dvorští sobě na dvéře nebo na dům vstavovali.

Přicházeli do hlavního města též cizí mistři malířští bez privilegia, a získavše zdejší měšťanství, vstupovali v organisace domácích malířů, aby pracovali pod ochranou cechovního monopolu.

Pražští malíři byli organisováni ve dvou ceších. Cech staroměstský držel v sobě od starodávna osmero řemesel (malíře, sklenáře, lištaře, pozlacovače, zlatotepce, illuministy, malíře na skle, řezbáře). V tituli však bývali jmenováni jen malíři se sklenáři, jichž bylo nejvíc. Na samém prahu doby habsburské r. 1523 byl cech vládou znova stvrzen.   Brzo potom (1525) spojil se staro-

1) V Hradci Jindř. platí se r. 1599 malíři Bartoloměji od malování „šrejbtiše" 40 kop. Mareš. Arch. Pam. XVII.
2) Arch. pražs. Kn. záduší sv. Martina.   .
3) V oučtech hradeckých, sebraných archivářem Při Tischerem (Soukromá sbírka); „od malování a pozlacování paštik a huspenin" platí se (r. 1607 a jindy) po kopě a víc.
4) Jahrbuch der Samml.d. Kaiserhaus. XII. 8141. 8179.
5) Jahrbuch XII.  8336.

městský cech s cechem malostranským tak, že byli cech jeden, se společnou pokladnicí.1) Sluli společně pořádkem malířů a sklenářů Starého a Menšího města. Byli jeden cech, ale s dvojími cechmistry.2)

R. 1594 připojili se k cechu malostranskému krumplíři (vyšívači) a šmukýři (co zdobili klobouky), kteří před tím byli cech samostatný,3) takže potom vidíme v Menším městě Pražském čtveré řemeslo sdružené,4) a rovnoprávně sloučené s organisací staroměstskou, k níž týž svrchupsaný rok 1594 přidali se i krumpíři z Nového města a ze Starého. Řád z r. 1598 stanoví, aby volbou rady městské dostával se malíř, sklenář a krumpíř do správy cechovní ze Starého města a malíř s krumpířem z Malé Strany.   Tedy pět osob.

Na Novém městě byl malířský cech téhož složení jako na Starém, ale byl samostatný. V tituli jmenují se tu také jen malíři a sklenáři; krumpéři objevují se v cechu novoměstském i v jeho názvu teprve v době třicetileté vojny. Cechmistři novoměstští často pospolu jednávali se staroměstskými, a bylo v obojím cechu vše zřízeno na stejných zásadách. Oba malířští cechové jako jiní, pozbyli privilegií revolucí r. 1547 a obnoveni potom r. 1562 vrácením privilegia Ludvíka krále.5) Nově pak oba pražští cechové stvrzeni r. 1598.

Jako v době předešlé i v XVI. století staroměstský cech měl význam a ráz zemského cechu; venkovští malíři, bylo-li jim potřebí, hledívali k němu a brávali od něho rady. Správcové cechu staroměstského spolu s novoměstskými bývali nejednou i na Pražský hrad voláni, aby znalecky posoudili a ocenili tam práce vykonané od malířů dvorských.6)

Renesanční doba plnou měrou nepřivodila u nás toho, co bývalo v Italii již odedávna:7) totiž že malíři, toužíce po osobní slávě, odloučili se od davu řemeslníkův, ale pro začátek docílila přec, že aspoň malířské řemeslo jako celek vyzdviženo nad ře-

1) Rukop. Krasoumné Jednoty č. 2. 79.  Chytil, Malířství 232.
2) Arch.   pražs. č.   1481.  A. 20. „Cechmistři malostranští" z r.  1577.
3) Arch.  pražs.  č.   1481.  A.  20.
4) Arch. pražs. č. 1482.   A. 3. č. 1485. 43.
5) Jahrbuch. d. Samml. d.  Kaiserh. V. 4534.
6) Jahrbuch XII.  8320. 
7) Lübke,  Gesch.  d.  Renaissance.   I.   17.

mesla příbuzná i všecka ostatní. Přispěl k tomu zajisté vzor dvorských malířů, sebevědomých, svým uměním pyšných, od vládců vážených a za šlechtice povyšovaných. Akci o povýšení svého řemesla vedl dvorský malíř, český rodák, Hutský z Křivoklátu. Výsledek snažení byl, že r. 1595 císař Rudolf vydal cechu staroměstskému majestát, v němž se stanoví pro vždy, aby malíři nesluli řemeslem než uměním, také ne cechem, než „bratrstvem"; při tom obdrželi zlepšený znak a pečeť.1) Ten majestát táhl se arci na malíře po všem království, když byli přijati do pražského bratrstva. V skutečnosti tedy umění neodtrženo od řemesla, ale zřejmě a vysoce vyzdviženo nad řemeslo.

Zajisté, že pak v cechu mezi sdruženými řemesly nebylo bez třenic. Jmenovitě sklenářští mistrové Kuchler a Křepelka tvrdili posměšně, že privilegia cechu jsou jen škarty, a jest-li v majestátě, že malíři ne řemeslem, ale uměním se psáti mají, kat že je také svobodného umění. Hádka byla zlá, Kuchler nucen do městské rady složit pečeť cechovní, ale posléz vše urovnáno.

Od r. 1526 do r. 1620 jest v měšťanské knize na Starém městě zapsáno 25 mistrů malířských, nově v měšťanstvo přijatých. Je mezi nimi jeden Vlach (?) z Tirol (Ruweyd), jeden Rus, devět Němců, ostatek Čechové. Do Nového města za touž dobu přihlásilo se 20 malířů, většina teprve po r. 1550; jest mezi nimi Němec jeden a Nizozemec též jeden. Z malostranských knih měšťanských nedovíš se úhrnného čísla, jsoutě kusy. Zdá se však, že před r. 1600 se malíři cizí do měšťanstva malostranského tuze netiskli; od r. 1601 do r. 1620 napočítal jsem 8 mistrů malířských, kteří se stali měšťany.2)

Úhrnem tedy 45 malířů proběhem sta let přijali ve dvou Pražských městech právo měšťanské. Ten počet na ony doby není malý, ale tím počtem nebyli bychom ještě dosti přesvědčeni o velikém množství malířů v Praze v době renesanční. Poněkud víc tušiti dává seznam pokojníků čili podruhů staroměstských z r. 1608. Ten uvádí v jediném roce   a v jediném Starém městě

1) Arch. zemský. Opisy z minist. vnitra. 14. 238. V majestátě povoluje se také přijetí krumplířů do cechu. Majestát otištěn v Chytilově Malířstvu 314. a v Jahrbuchu der kais. Samml. VII.  II. 39.
2) Libri civium v arch. města Prahy a Almanachy téhož města se seznamy dra Teiga.

patnácte mistrů malířů, kteří pracovali nemajíce domů svých.1) 

Ale nade vše očekávání shrne se počet malířů pražských, sbíráme-li jich jména systematicky po všech zachovaných knihách archivu městského. Odpočítám-li 15 mistrů, kteří uvedeni byli již v době jagiellovské a žili i pracovali potom ještě dále za krále Ferdinanda, objevuje se v Praze znamenitá summa 250 mistrů od r. 1526 do r. 1620 a s oněmi 15 žilo tedy v necelém stu let úhrnem 265 mistrův.  Soupis jejich  připojen na konci kapitoly.

Z toho soupisu lze vybrati sobě bez námahy lecco pro poučení. Nejprv to, že 98 mistrů zapsáno v knihách od r. 1526 do r. 1576, do nastoupení krále Rudolfa, tedy průběhem 50 let. Od nastoupení toho vládce až do bitvy bělohorské — tedy proběhem jen 44 let — objevuje se v knihách 167 mistrů. Toto veliké číslo již samo sebou jest důkazem pokroku a vzrostu doby Rudolfovy.

Dále čerpáme ze soupisu, že počet dvorských malířů drží v sobě 51 mistrů, z nichž veliká většina žila v Praze teprve v době Rudolfově. Co do národa jest mezi dvorskými malíři jediný Čech, 10 Nizozemců, 12 Vlachů a 25 Němců. Tři mistry nevíme, kam přičísti. Ve dvorské službě měli tedy Němci většinu.

Mimodvorských umělců počítám v soupise 214 osob; jsou to mistři cechovní a jiní všelijací, kteří pracovali pražským měšťanům a šlechtě; ten počet svědčí o kulturní výši tehdejších Pražanů, při čemž to pozoruhodno, že přes všechen veliký příliv německých řemeslníků v Praze, jakožto k stolici římského a německého císaře, jest počet bezpečných českých mistrů asi o 32 osob větší nežli počet německých. Nejistých jmen a nevýrazných nechal jsem stranou, ač snad leckteré náleželo Čechům2) a při tom jsem k Němcům přidal i ty německé mistry, kteří se patrně zhola počeštili3) aneb i při českém jméně měli spolu jméno německé.4) Česká většina dosti znamenitě se promění, přičteme-li k mistrům městským také dvorské; potom jest většina při mistrech českých

1) Arch. pražs. č. 324. 403 a dále.
2) Na př. Hydropotu malíře, člověka, jenž sobě české či německé jméno zřečtil, Martina ze Žitavy, Pekvistu, Samuele illuminatora, Ondřeje.
3) Na př. malíře císařského Womfelda, jenž napsal r. 1621 kšaft po česku.
4) Na př.  malíře Šafáře, poněvadž sluje také Šaffer.

jen pramalá, snad jen o sedm mistrů.  Poláci jsou mezi malíři mimo dvůr pouze čtyři, Vlaši tři, Rus jeden, Nizozeman jeden..

Za upozornění stojí, že jest v seznamě malířů též jeden stavu kněžského (Šícha).

Valná většina mistrů, v soupise uvedených slovou ,,malíři'', pod kterýmž širokým jménem tají se zajisté nejednou malíř všeuměl, ale ovšem naopak také jen prostý malířský natěrač. Však ani z dvorských malířů v seznamě není potřebí každého klásti za umělce mistrného, nejeden sluje dvorským malířem, a zatím jen pomáhal mistrovi přednímu.

Vedle všeobecného jména malířů vyskytují se v soupise také jména specialistů. Jsou tu dva kontrfetéři, 20 illuministů a miniaturních malířů, o jednom píše se, že maloval freska (Novák), o jednom, že maloval písmo (Smolík), o šesti, že byli kartnéři či malíři karet, o jednom, že rejsoval sgrafitto (Kindrmann), a o sedmi, že byli písaři kostelních knih zpěvních, a o jednom, že maloval na skle.

Uvedený počet illuminatorů za sto let je nepatrný proti dobám předešlým a byl by ještě povážlivějším, víme-li, že illuministé XVI. věku nejsou vždy umělci, kteří koncipují a tvoří, nýbrž obyčejněji že jsou to malíři, kteří barvou vyplňují kontury tištěných nebo kreslených obrázků.   Právě k nim příslušejí kartnéři.

Ale klam by byl, z malého počtu illuminatorů usuzovati, že se v XVI. věku málo kancionálů a miniatur malovalo: bývalí illuminatoři kryjí se teď širším jménem malířů. Také pod jménem písařů knih tají se asi začasté illuminator, jako bývalo již v dobách předešlých.1)

Dále pozorujeme ze soupisu, že nejeden malíř, jakož v XVI. věku při znamenitějších mistrech skoro obyčejno, zná se ve dvou řemeslech a dovede zastati i různá zaměstnání. Takž vidíme malíře či kreslíře, že se stal geometrem (z Jelče, Podolský, Ornys), jiného malíře, že tlačil knihy (Petrle), kartnýře, že byl zároveň rytec (Sorg); nejeden malíř, což zvláště při dvorských se shledává, byl spolu zlatníkem.

O produkci malířů ze soupisu málo se čtenář doví. Ještě nejspíš něco z produkce povědomo při mistrech předních, dvor-

1) Důkaz, že písař knih a illuminator byl v jedné osobě, v arch. pražs. č. 2086. C. 9.

ských a některých měšťanských, jakž na svých místech uvedeme. Jináče je lov v knihách a tudíž i v soupise chudičký. Jako náhodou dovídáme se, že jeden a druhý mistr malují okenice (Berchtold, Sokol), jiný že maluje střelné pušky (Ortel), jiný že zlatí makovici a ozeleňuje kostnici, že maluje světničku a stůl (Slanský), jiný zase že vymaloval kontrfekt císařův (Jan Feld), jeden z malířů uveden v soupise s obrazem sťatého tiskaře Mizery (Čechura); u jednoho vyskytuje se malovaný zajíc, jejž nabízí císaři (Hofman Hans), jiný maluje ,,abris vojny" (Hofman Max), a zase jiný kreslí všecek pohřeb Maxmilianův   (Neupauer).

Naproti tomu největší počet zpráv naší sbírky týče se hospodářských poměrů malířských. O některém mistrovi ani jinačích zpráv není. Z těch zpráv viděti, že dost mistrů bylo zámožných, majíť domy a grunty. Že by bohatli řemeslem, to není patrno, spíš zdá se, že pomáhá mistrovi k nabytí statku žena, vdova, kterou pojal. Při dvorských malířích dovídáme se nejčastěji o služném, jež se toulá mezi 5 zl. rýnskými a 25 zlatými měsíčního platu; dovídáme se o podporách a odbytném těch malířů.

Pozorujeme v soupise také mistry chudé, lidi holé, bez domů. v podruží a lidi poddané; i dvorský malíř jeden vzkazuje císaři. že nemá co do úst dáti (Gumperger). Ale není třeba pokládati chudého mistra po stránce řemeslné za nižšího; jeť v soupise chudý mistr, jenž nemohl zaplatiti činže a který, aby se ohřál, kradl dříví, ale ten maloval podobizny (Bitman).

Soupis uvádí také, jakož lidská to věc, několik lehkomyslných proletářů malířských, z těch jeden ,,utekl od věcí malířských" (Kert), jiný zavřen pro dluh a podezřen z krádeže (Krištof), třetí viněn z krádeže (Šleyfer) a o čtvrtém říkáno v soudě, že „dobře se naučil malovati, do oken leza"   (Šimon).

O některém mistrovi dovídáme se ze soupisu spíš o bujnosti nežli o práci. Dovídáme se o pozdním nočním návratě z hospody (Ondřej), o přijímání a rozdávání bití a dokonce o zabití. Jeví se v tom ráz doby bujné. Tu jeden mistr žaluje, že byl pro nic za nic na ulici rapírem bodnut, a hned zase sám žalován, že se pral s truhláři (Vopozdil) jiný, sotva že přijal městské právo a stal se mistrem samostatným, týž ještě rok byl proboden tulichem (Ortel).

Soupis náš u některého mistra také odkryje cípek s manželského a rodinného života.   O jednom mistrovi čteme, že bije ženu a statek utrácí (Adam),   o jiném, že vzat do šatlavy na  řemen poněvadž  manželku  popíchal   (Virgilius  Julius),     o  jiném  zase, kterak nešťasten byl se synem svým, jenž svou macechu zbil a lůno její nohou kopl (Mathes).

Také poučuje soupis, že ne každého mistra malíře řemeslo živilo. Čtemeť o jednom, že se dal na městské písařství (Bartoš), o jiném, že šenkuje pivo v domě svém (Jakub), o třetím, že jest prostým šenkéřem nájemným, u něhož vždycky všelijaká chasa a plno židů bývá (Karel). Zajímavo také, že nejeden z dvorských mistrů vstupuje do cechu mezi měšťanské malíře, kdežto některý měšťanský řemeslník živou mocí do cechu se nechtěl dáti, „trucoval", až ho zavřeli (Kohout). Nehodní cechmistři a nesvorní vyskytují se v seznamu též (Czubr, Koldinský). Zasluhuje zvláštní zmínky i to, že mimo dvorského malíře Hoefnagla také jeden český mistr trpěl z příčin politicko-náboženských, bělohorských (Živnůstka).

A na konec budiž upozorněno na nejmenovaného císařského malíře, rodem Vlacha, jenž se 19. ledna r. 1580 na zahradě jesuitské oběsil, ačkoli prý měl u sebe ,,ještě" na 100 zlatých rýnských. Týž den oběsil se také v šatlavě staroměstské zločinec, z čehož, dle pověrečného soudu vrstevníků, povstal vítr veliký a za několik dní trval.1)

Některé malíře předního rázu nutno představiti čtoucímu zvláště.

Z dvorských malířů ani ne pro svou nějakou přednost jako pro svoji starožitnost budiž nejprv a skoro mimochodem představen mistr Herlingar Gangolf, který již r. 1509 byl dvorským mistrem krále Vladislava. Ještě v letech 1530—34 nacházíme ho mezi cechmistry. Žil do r. 1547 rozkazem Ferdinandovým jako provisionista (pensista) v klášteře oseckém; r. 1547 král žádá opata, aby živil i vdovu po mistrovi.2)

Důležitější jest Jakub Seisenegger, který jest v službách Ferdinandových již od r. 1530; do Prahy přibyl s králem r. 1531, ale jen návštěvou zatím. Při tom ukradeny mu nějaké zbraně a instrumenty. Gangolfovi uloženo králem, aby pátral po vzatku.   R. 1535 mistr maluje v Praze na plátně Ferdinanda

1)  Z musej. exempl. Veleslav.   Kalend.  Přípisek.
2)   Jahrbuch. V.  4088.   X.  6080. Chylil, Malířstvo 71.

krále v celé postavě v černém šatě a v sametových botkách. Účtuje za to 48 zlat. rýnských. Maloval též královnu, obraz veliký, a jiný miniaturní obrázek královnin maloval do modlitební knihy královy za 12 zl. Jináče bral měsíčně služby dosti málo — 5 zlatých. Ani ještě r. 1549 nebral víc mimo rok 1547, v němž mu dáno 100 zl. R. 1545 maloval praporce k troubám barvami a zlatem, od jednoho žádal po osmi zlat. Několik podobizen od něho, zvláště výbornou podobu Vratislava z  Pernštýna,  chová obrazárna v Roudnici.1)

Po devatenáctileté službě (1549) prosil zvýšení služného; vyčítal, když ho v Řezně najímali, že mu slibovali ročních 200 zl., tolik právě dukátů že mu chtěl vévoda Alba dávati. Něco mu tedy přidáno. Od r. 1550 měl doživotní provise 60 zl. ročně, což mu r. 1560 zvýšeno, kdežto před tím neměl stálého domova, než pobýval při králi brzy v Praze, brzy jinde, v stáří seděl ve Vídni. R. 1563—64 snaží se o to, aby i žena po něm obdržela provisi a chlubí se, ač prý je stár, že přece jeho choť je těhotna. Ještě r. 1566 obdržel nějaké peníze2) a r. 1567 umřel.

Ze znamenitějších umělců dvorských byl  J o a n  B a p t i s t a  F e r r o, jejž vidíme pracovati na Hradě pražském již r. 1539, tedy hned v první době oprav a úprav Ferdinandových. Po velikém ohni, ale teprv r. 1548, jedná se s mistrem o malby v sále na Hradě a nad sálem. Byl návrh, aby na zdi toho paláce vymalováni byli čeští panovníci (40 podobizen) a rodina Ferdinanda I. Ferro dělal již „mustr" na malbu; sliboval, že ročně by maloval s dvěma tovaryši svými po osm měsíců, za 20 měsíců že by byl hotov; k pomoci chtěl 12 mistrů (z Říma, z Lombardie a Marky) s 12 jejich tovaryši; platu žádal sobě ročně 200 kop, mistrům měsíčně od 10—20 kop. Také navrhoval o koupi barev. Většinu barev chtěl z Benátek; úhrnem za malbu by přišlo dáti 4700 k. Od pozlacování prý v Italii se platívá tolik, kolik prý zlato stojí, on že by slevil, zlata nechť pořídí se za 1000 k., a od práce budiž dáno 760 k. Stříbra mnoho neužije, to černá. Arcikníže Ferdinand, jenž v Praze vše řídil místo otce, bál se však, že zdi jsou od požáru slabé, malba že by s nich snadno opadala.3) Tedy sešlo s toho úmyslu.

1)  Roudnic.   zámek.    Soupis   arch.   XXVII.   83.   Dvořák. Matějka.
2)  Data v Jahrbuchu X.  5930.  V. 4068.  4120.  4481.  XI.   6345. V. 4121. 4134. 4163.  4179. 4272. 4304. 4355.  4304.
3) Jahrbuch. V. 51. 4145. 4152. 4155.

Zdá se však, že mistr Ferro pracoval na Hradě potom o jiných malbách stejně jako mistr Hans Gersching ze Salzburka, jenž zároveň s Ferrem byl volán k malbám sálu a maloval tu pak mimo jiné i na chodbě v Belvederu (1567), začež obdržel 50 kop českých.1)

Pevněji než Ferro usadil se v Praze dvorní malíř arciknížete Ferdinanda Francesco Terzio, de Terciis, z Bergama rodák (nar. 1520), vyučenec benátské školy. Byl v službách arciknížecích od r. 1551. Z jeho prací pro arciknížete největší jsou Imagines domus austriacae (5 svazků). Jest to 72 postav Habsburků, kreslených v let. 1569—1573 namnoze dle náhrobkův. Reprodukováno to dílo i v mědirytinách.2)

V Praze, kdež pobýval od r. 1554, hlavní jeho úlohou bylo umělecky malbami ozdobiti nové varhany u sv. Víta, při čemž dle návrhu arciknížecího měli spolupůsobiti také malíři čeští. R. 1560 bylo všecko malování poručeno mistru Terziovi, ale potom r. 1563 část úkolu oddána Gerschingovi a křídla maloval de Terciis, a byl téhož roku hotov s malbou a vyzlacením. Čeští a němečtí malíři pražští, byvše žádáni, ocenili mistrovu malbu na 1200 tolarů; to mu však bylo málo. Při druhém ocenění vyšlo 1600 kop. Císař dal mu  1400 tol.

Druhá práce, která ukazuje znamenitého mistra, byl Terziův návrh „abris" z r. 1562, dle něhož mistr Jaroš ulil kovovou kašnu při letohradě Annině. Mistr Francesco produkoval také jiné kusy (i trojí podobu krále za honorář po 30 kopách); svrchu dotčeno, že také pomáhal svými kresbami při české impressi, v Melantryšce r. 1570 jest na obrázcích jeho znamení.

Pro své práce byl r. 1561 pozdvižen do stavu šlechtického. Zapsán r. 1563 také jednou dar mistrovi, totiž svídnický sud vína.3) Naproti tomu podal galantní mistr r. 1563 Filipině Welserovně, tajné choti arcivévodově, škatulky s konfekty, začež se mu dostalo 10 zlatých odměny. Když mistr byl hotov s varhanami r. 1563, prosil za dovolenou, aby mohl do Italie odjeti pro nějaké dědictví.   Byl propuštěn teprve roku následujícího v létě.   Vydán

1) Arch. místodržit. S. 15./10. Opis v zemsk. arch.
2) Reprodukce   figur  v  Jahrbuch.    IX.  235    na   konci   pojednání dra  Ilga o Terziovi.
3) V Jahrbuchu X. 6197 je „ein faß  schweidnitzer Wein", ale snad nutno rozumět „ein schweidnitzes Faß Wein". „Svídnický sud" je míra!

mu dlužní úpis na 455 kop. míš., co mu král pozůstal dlužen za dílo, a mistr pobrav ženu a děti i čeleď na dva vozy, odjel do Italie. Umřel r. 1600 v Římě.1)

Ještě důvěrnější spojení s Pražany měl vrstevník Terziův mistr Florian Abel, rodák z Kolína Rýnského. Ten totiž přes to, že byl mistrem dvorským, vstoupil do cechu staroměstských malířů. V Praze byl již před r. 1550, do cechu přijat (dle cechovní knihy) r. 1556. Ale již tři roky před tím (1553) přijímá mistr Abel v témž cechu učedníky Kristiána Baumgartnera z Olomouce na 3 roky a r. 1556 propouští ho.2) Je-li datum přijetí mistrova v cech správno (1556), pak nemám jiného výkladu, než ten, že dvorní mistr na prospěch učedníkův — aby totiž měl širší oprávnění a byl jako tovaryš potom ode všech mistrů cechovních přijímán — ohlásil učedníka před mistry v cechu a pak později, spřáteliv se s mistry tužeji, vstoupil sám mezi ně.3)

Možná, že byl Abel  nejprve mistrem „hostinským."

Mistr Abel měl spojení přátelské s pražskými měšťany, jmenovitě s Melantrychem, knihtlačitelem, účastnil se života cechovního, vychovával žáky (r. 1557 Absolona Pola po 8 let). Hlavní prací jeho ve dvorské službě bylo pořizovati výkresy a návrhy na hrobku Maxmiliana I., kterouž z mramoru zhotoviti uloženo bylo prvotně Abelovým bratřím dvěma v Inšpruku. Jmenovitě navrhl 22 náplní figurálných ze života Maxmilianova. Návrhy i práce sama, o níž zachovalo se dosti zpráv, vlekla se léta.4) Bratří Abelovi ji nedokončili, do r. 1564 umřeli, a náhrobek vypracoval do konce Alexander Kolin. I ten pracoval dle náčrtů pražského Abela.

R. 1565 Abel učinil v Praze německý kšaft, z něhož zřejmo, že bydlil v podružství u Flanderky na Star. městě. Kšaftem5) odkazuje sestře své Sibylle Abelin do Kolína Rejna vše, z toho

1) Jahrbuch XI. 6523. X. 6180. Missiv. v arch. místodržit., č. 69. fol. 64, 359. Jahrb. V. 4347. X. 6215. 6218. XII. 8001. X. 6192 6197. 6223. .XI. 6523. XI. 7797.   Srov.  liga v Jahrb.  IX. 235.
2) Rukop.   Krasoumné Jedn. č. 2.  104.
3) Tamž 103.
4) Jahrbuch XI.   7892.   X.   6213.    Chytil,  Maliřstvo.   177.
5) Arch. pražs. č. 2120. 15. Kšaft v obou jazycích Chytil otiskl v Malířstvě. 77. Literaturu o Abelovi viz v Chytilově Umění za Rudolfa. 58.

15 tolarů aby dala kuchařce Barboře, k tomu polovici nádobí cínového, z kuchyně a některou peřinu. Zlatých věcí nechal po sobě dost, jeden řetěz o 20 článcích zastavil Jiříku Melantrychovi ve 20 tolarech (čímž domněnka Chytilova,1) že některé obrázky v Melantrychově Biblí z r. 1570, znamenané F. A., pocházejí od tohoto mistra, dobře opřena). Mistr měl také pozlacené hodinky s budičem.

Domenico Pozzo z Milána byl též jedním z těch mistrů, kteří na Hrad voláni k malbě varhan nových a k výzdobě nových staveb po ohni. R. 1563 jednáno s ním, aby novou soudní a sněmovní světnici malířským uměním ozdobil a „vyštrejchoval". Dal se do díla. Platilo se mu zprvu 20 kop gr. českých měsíčně. Z psaní arciknížete Ferdinanda r. 1564 soudím, že některé figury již byly na zdi vyrýsovány. Proto také potom v červenci (r. 1564) císař Maxmilian nařizuje, aby mistrovi komora dala 200 zl. rýnských a byt s dřívím; při čemž napomíná, aby komora vždy v čas mistru platila. Ale právě ten rok (1564) se mistr nenutil. Ani v září ještě nezačal a chtěl jen peněz. Komora varuje císaře, aby mistrovi nedostalo se víc odměny, než co zasluhuje.

Na zimu téhož neplodného roku Pozzo chce jeti do Italie pro barvy a pomocníky. Pak není o něm v úředních dopisech stopy.2)

Jiným cizím dvorským malířům na přechodě z doby Ferdinandovy v dobu Rudolfovu dobře se vyrovnal český dvorský malíř Matiáš Hutský od Křivoklátu, umělec nevšední, jemuž naši badatelé ode dávna pozornost věnují.3) I protož, přidadouce některou zprávu novou, můžeme přestati na přehledě známých věcí. Hutský byl syn mlynáře Jana Hutského a Alžběty, jichž mlýn stál pod Křivoklátem. Starší bratr Matiášův slul Jindřich.4) Arcikníže Ferdinand bytuje s chotí svou, Welserovou Filipkou, na Křivoklátě, některak poznal schopnost chlapcovu a dal ho vzdělat k umění malířskému v Tyrolech

1) Chytil. Umění za Rudol.  58.
2) Jahrbuch. V. 4357. 4374. X. 6209. XII. 7973. 7979. 7981. Arch. místodržitels. Missiv. č. 69., fol. 430 a fol. 467. Srov. Kalousek, Hrad.  27.
3) Zvláště Mikovec v ČČMus. 1853. 52 a násl. Data o něm sebral nedávno Chytil v Malířstvě 91—97.
4) Arch. pražs. 1281. 170. Výpis dr. Teige z r. 1562.

a pak ho učinil svým „dvorským malířem". Za posledních let arciknížete Ferdinanda v Praze byl Hutský již činným; po odchodě arciknížete (1564) Hutský zůstal v Praze a r. 1572 vstoupil do malířského cechu na Starém městě za vstupné 4 tolarů a 4 liber vosku.  Mistrovský kus ukázal.1)

Jsa mistrem cechovním i dvorským, pracoval měšťanům i dvoru, přijímal učedníky;2) r. 1580 stal se měšťanem Starého města a od r. 1581 za mnoho let zastával úřad cechmisterský.3) Maje spojení s mocnými pány u dvora, Hutský vymohl malířům slavný majestát r. 1595, jímž pozdviženi jsou za umělce.

Hutský vedl si v cechu asi velmi samostatně, vyčítajíť mu protivníci, že se dělá v pořádku primasem a, co chce, že musí po jeho hlavě jíti.

O pracích mistrových málo se ví. Z dvorských zachovala se miniaturní reprodukce legendy sv. Václava, maleb to nástěnných z kaple téhož světce na Hradě. Pracoval o těch miniaturách do r. 1585. Jsou ve knižním formátě zachovány ve dvorních sbírkách ve Vídni. Však to také jediné zachované dílo Hutského, a bohužel ani není originální. Z prací jeho městských nezachovalo se zhola nic; že je od něho znamenitý votivní obraz v Srbči z r. 1581, to pouze pravděpodobná domněnka;4) jest po ruce jen archivní dokument, který svědčí, že mistr uměl dovedně malovat podobizny a že byl zlomyslný humorista. Míním známou historii s Jidášovým obrazem.5) Byla totiž učiněna r. 1589 smlouva správců záduší sv. Benedikta na Starém městě s Hutským, že mistr namaluje olejnými barvami pilně a bytedlně na archu velkého oltáře večeři Páně a na křídla uvnitř 4 evangelisty, zevně 4 doktory svaté nebo vykladače písma; kromě toho měl i figury omalovat a zlatiti. Podávali mu za to 200 kop míš., a když mu bylo  málo,   slíbili   mu  náhradu  po  uznání   znalců.6)    Když pak

1) Rukop.  Krasoumné Jednoty č. 2.  110.
2) R. 1581 Laurenze Kyczyka do 3 let za 20 kop míš. a 2 lib. vosku do cechu. Rukop. Kras. Jedn. č. 2. 256. R. 1572 učil Ferdinanda von Eysern po 5 let za 14 kop míš. a 2 lib. vosku do cechu. R. 1589 Hubatého z Tábora za 40 kop míš. a 2 lib. vosku.
3) Arch. pražs. č. 69. Fol. 62—116.
4) J. Salaba v Methodu XXIII.  78.
5) Psal jsem o tom v Arch. Pam. XV. 627.
6) Obšírně uveř. Mikovec v ČČMus.  1853. 52 a násl.

Hutský na obraze Jidášovi dal podobu Cypriána Bílka, jednoho z měšťanů s nimiž obraz smluvil, žaloval Bílek mistra z nářku poctivosti, tvrdě, že obličej na arše ve způsobě zrádce Jidáše jest namalován na potupu a posměch jeho osoby, manželky a dětí jeho. Malíř se bránil po advokátsku, prý co se děje člověku na nepoctivost, děje se na místech nepoctivých, ale Bílek je namalován na oltáři při památce poslední večeře Páně, toť místo poctivé, a Jidáš, když při stole seděl, nebyl zrádcem, než byl apoštolem. Konšelé r.  1590 rozhodli, aby obě strany se daly na smlouvu.1)

Hutský pak vida, že by byl dobře nepochodil, přemaloval Jidáše, ubrmané čili přátelští smluvčí kázali konečně zapsati v knihu, že ten kontrfekt nebo malování, které již proměněno jest, k žádné újmě cti a dobré pověsti jak Bílkovi, tak Hutskému a dědicům není a nebude.2) Obraz se nezachoval, zmizel s kostelem.

Hutský byl dvakráte ženat. Poprve se Salomenou, jež mu povila 12 dětí. Když mu zemřela (r. 1591) namaloval jí do kostela sv. Štěpána ve zdi epitaf s obrazem Narození Páně, s erbem svým a s nápisy.3) Ani tento epitaf se nezachoval. Do nového manželstva s Dorotou, vdovou po Tobiáši Kavkovi, přivedl r. 1595 ze svých 12 dětí jen tři živé, Annu, Magdu a Kateřinu. I nevěsta přivedla dvě děti; Annu, dceru svou a Jana, syna z první choti Kavkovy.

Ale měla podíl na domě u sv. Ondřeje.4) Smlouvou svatební (r. 1594) nevěsta přijala mistra i jeho děti v ten svůj díl na domě, jen si vymínila 50 kop; proti tomu mistr přijal Dorotu do všeho svého statku, vymíniv si také 50 kop k volnému kšaftování. Za ten či za jiný dům pak Hutský s Dorotou skládali peníze r. 1596 i r. 1597.5) Později Dorota odňala třetí díl statku svým a přidala mistrovi a jeho dětem, z čehož byly soudní obtíže. Ty srovnány po smrti mistrově (r. 1600) .6)

1) Arch. pražs. č.  1284. 157.  1166. 236.
2) Arch.  pražs.  2230.   322.   Smlouvu  otiskl  Chytil  v Malířstvě. 93.
3) Kriste, pro své přeslavné narození, Rač dáti pokoj v České zemi atd. Nad erbem: Znej sebe sama. Obšírně vytiskl Chytil v Malířstvě. 94.
4) Arch. pražs. č. 2179.  II. 40.
5) Arch. pražs. č.  1228. 480. 2231. 232.
6) Arch. praž. č. 2231. 395. Dcera Hutského, Anna, vdala se za Jak.  Šmejdíře.

Zdá se, že Hutský býval v nesnázích peněžitých, alespoň když r. 1599 umřel, zanechal po sobě dosti dluhů. Pozůstal dlužen i sirotkům nebožtíka malíře Ambrože Ledeckého, jejichž byl poručníkem;1) při tom i to význačno, že protivník Hutského, sklenář Kuchler, jménem těch sirotků se hlásí o deset zlat. uherských a též něco svršků od Hutského neodvedených.2) Mandalena, dcera po Hutském, r. 1600 musila vydati svědectví ještě o jiných sirotčích penězích, jež otec spravoval.3)

Také cech „mistrů umění malířského" r. 1599 připověděl se na statek po Hutském pro 20 kop míš. pořádku povinných.4)

Syn po bratru Jindřichovi, Šimon Hutský, oddal se (zajisté ne bez přičinění strýce Matiáše Hutského) malířství. R. 1593 propouští ho hejtman křivoklátský Hons Hendrych Prolhofer z poddanství, vysvědčuje, že pochází ze ctných rodičů Jindřicha Hutského od Křivoklátu a Voršily a že se choval vždy jako ctný mládenec5) V Praze se bezpochyby po smrti strýcově mladému mistru nedařilo, i usadil se r. 1607 v Rakovníce.

Za dvorského malíře i zlatníka na přechodě doby Ferdinandovy v Rudolfovu platil Jakub Strada z Rosperka, ačkoli ty jmenované obory, ani architektura, v které byl vyučen, nebyly jeho hlavním zaměstnáním. Byltě vlastně spíš učencem, starožitníkem, sběratelem. Z umění malířského požíval jen jedné stránky, kreslil totiž předměty archaeologické a vydával je tiskem od r. 1553 počínajíc. Domu rakouskému sloužil od r. 1554. Císař Karel V. dal mu r. 1556 privilegium na tisk římských starožitností a mincí. R. 1559 kreslil Imperatorum romanorum imagines. R. 1574 obdržel privil. na tisk díla starožitnického (zvlášť hrobky, sochy rozmanitých krajin a národů).

Do služeb Rudolfových jako dvorský antikvář dostal se r. 1576 s ročním služným 100 zl. rýnsk. R. 1577 prosil císaře o legitimování nemanželských dětí svých; synovi Ottaviovi zatím již vyprosil (1576) důchody uprázdněného kanonikatu pasovského

1)   Byli  to  Simeon   a Dorota;   Hutský chtěl  1592   bydliti  u nich, aby je mohl vésti.   Konšelé dovolili. 2230. 398. 
2) Arch. pražs. č.  1229. 252. č. 2186.  186.
3)  Arch. praž. č.  1062. 239.
4)Tamže 1229. 252. 2186. 378. Ty a jiné ještě pře pozůstalostní, méně
důležité, čti u Chytila v Malířstvě 96.
5) Perg. listina v arch. praž. IV. 3081.   Upozornil dr. Teige.

a bamberského.   Umřel r.   1588 v Praze a pochován u sv. Mikuláše na Starém městě, v kteréž farní osadě měl dům.1)

Syn předešlého, Ottavio Strada,2) již rok před tím, než otec se pro něho sháněl o důchod, byl v službě dvorské (1575). I on zove se začasté malířem i zlatníkem, však vskutku byl spíš antikvářem, archaeologem, císařským agentem uměleckým. Prvotně pomáhal otci při dvoře pražském. R. 1581 má služného 10 zl. rýn. měsíčně. Později míval zajisté víc. R. 1583 chtěje se ženiti s Barborou, vdovou po dru Adamovi, žádá dle zvyklosti zděděné císaře o dar k svatbě s důvodem, že mu již slouží osm let.3)

Po smrti otce svého (1588) stal se správcem císařských sbírek na Hradě. V knihách městských tento Strada vystupuje poprvé r. 1587, kdy svědčí na Starém městě po německu, kterak „škrábal" (dobíral si) krejčího svého, že jest mistrem, neboť „probu" s dcerou kožešníkovou prokázal.4) Potom však častěji vystupuje jen v peněžitých věcech, půjčuje peníze křesťanům i židům. Takž psáno r. 1595, že Strada, „nejstarší hofdiner a antiquarius" jest věřitelem zlatníka Ettle, r. 1599 dlužen mu lékař Ondřej Iphoffer, r. 1600 zapisuje se mu v dluhu nějaký apatekář, týž rok zlatnice Ettlova;5) od r. 1595 přes rok 1604 má potíže Strada s dluhy židovskými; půjčil židům asi 700 tolarův, a jeden z nich, rabbi Ventura Vlach, mu z Prahy utekl s dluhem 100 tolarů, jiný ušel mu s 215 tolary.6)

Zajímavo, že dělal smlouvu, měla-li pro svou pevnost vepsána býti do knih městských, latinským jazykem; česky neuměl, při německých musil by býti překlad český a toť draho, tedy latině.7)

Zdá se, že měl nemalý majetek. Nesloužiltě jen císaři, měl, jako již otec jeho, styky obchodní i s pány, kteří naproti mocnému

1) Jahrbuch XI. 6479. XV. 11597. 11915. 11931. 11925. O Stradovi obšírně Chytil v Umění za Rud. 26.
2) O něm a o Stradech literatura dosti hojna. Seznam její viz v Zíbrtově Bibliogr. I. 19261. O genealog. Stradu v Sborn. Histor. I. 1883. 421. Ant. Truhlář.
3) Jahrbuch XV. 11636. Otec Jakub r. 1569 vyžádal si od cís. Maxmiliana k svatbě dcery své 50 zl.   Jahrb. XV. 11496.
4) Arch. pražs. č.  1054. 222.
5) Arch. pražs. č.  1228. 342. č.  1229. 200. 484. 421.
6) Arch. praž. č. 2186. 34. 35. 261.
7) Arch. pražs. č.  1288.  154.

dvorskému „služebníkovi" nebyli skoupí. O stycích s Vilémem Rožmberským víme jistě.1) Nemovitosti měl na Malé Straně, ale r. 1604 kupuje Oktavius Strada, „měšťan římský a JMC. dvorský antikvář" ženě, a dětem svým, Karlovi a Oktaviovi též na Starém městě dům „pod mandly" za 520 kop českých.2)

Z uměleckých prací jeho povědomy jsou kresby, jež r. 1596 kreslil pod jménem „Symbola romanorum imperatorum". Zachovalo se několik původních sbírek těch Symbolů.3) Také vydány s rytinami Sadelerovými v Praze ve 3 dílech v letech 1601—1603. Kromě toho dělal r. 1597 náčrtky na zlaté a stříbrné nádoby.4)

Strada Oktavius umřel r. 1607. Vdova, připomínajíc císaři, že nebožtík sloužil 30 let, chce provisi s dětmi.5) Ale půjčuje dále, jako nebožtík činíval. R. 1609 půjčuje jménem svým a svých dětí židovi Munkovi.6) Zaznamenati však dlužno, že oba synové nebožtíkovi, Oktavian a Karel Stradové z Rosperka, také sami r. 1612 učinili dluh 100 kop u Petra Ailnera sklenáře. Zapsali se mu, kdyby dům jejich v rynku staroměstském „u zlaté koruny" prodán byl, aby dluh jeho byl před jinými.7)

S kšaftem otcovým měli dědicové nějaké potíže. Žádáť syn Oktavius r. 1613, poněvadž od JM. císařova maršálka kšaft ku právu staroměstskému 23. listopadu r. 1612 podán byl a čas právní vyležel, aby tedy knihami městskými byl stvrzen konečně. Konšelé však zamítli žádost — poněvadž tomu kšaftu od Samuele Meyzle žida a od Vilíma Faryngtona (kupce) odpor jest učiněn.8) Proč ti dva odporovali, nevím.

Zástupcem nizozemského malířství, takřka náčelníkem dvorských malířů doby Rudolfovy, byl Bartoloměj Spranger, rodák z Antverp. Ten stal se v Praze měšťanem; vstoupiv do cechu a naučiv se našemu jazyku, utkvěl — jako žádný jiný umělec cizí — v té zdejší půdě pevně a navždy. Malovati se učil ve vlasti své, pak v Paříži a v Italii, Při tom se asi vzdělával také klassicky,

1) Salaba. Archaeol. Pam. XX. 279.
2) Arch. pražs. č, 2113.333.
3) Čtyři Symbola perem kreslená reproduk. Chytil v Uměni za Rudolfa.
4) Rakous. museum f. Kunst u. Industr. je vydalo. V Mikulově originál.
5) Jahrbuch XV. 11752.
6) Arch. pražs. č. 2183. 31.
7) Arch. praž. 2233. 109.
8) Arch. pražs. č.  1291,  189.

aspoň   snad   zbytečně   mu   neodkázal   tchán   Miller   knihy   řecké a latinské.

Do císařské služby ve Vídni volán z Italie (z Říma) od Maxmiliána r. 1571. Po smrti toho vládce přijal Rudolf Sprangra za komorního malíře, jenž pak ještě za kolik let pracoval ve Vídni, jmenovitě v bažantnici. Měl tu měsíčně 15 zl. rýn. Když mistr chtěl příplatek r. 1579, padla v dopise císařově o prácech v bažantnici nepříjemná kritika, prý nebyly od znalců tak vysoko ceněny, kolik za ně mistr malíř již obdržel.1)

Pak pracoval v hradě vídeňském. S tou prací císař také nebyl docela spokojen, a to z příčiny technické, prý mistr maloval na zdi v listopadu, nebude-li dílo trvalé, že musí opravit. Však v tom již císař zval ho do Prahy. To bylo r. 1583.2) Platu měl v Praze jakožto ,,komorní malíř" s počátku jen 15 zl. měsíčně jako ve Vídni; od r. 1591 brával 25 zl. a od r. 1605 45 zlat. s některým přídavkem na byt (posléze 100 zl.).3) Do stavu šlechtického povýšen r. 1595. Měšťanem stal se na Malé Straně zajisté hned r. 1584, kterýžto rok také vstoupil do cechu malířů malostranských. 

Produkce jeho ve všech způsobech malování byla asi ohromná, neboť přes zloby lidí a věků dosti se z ní zachovalo. Jako malíř komorní musil malovati allegorie, mythy, podoby císařovy a jiné kusy, jež tvořily obor dvorského umění, nařizovaného císařem. V inventáři z r. 1621 bylo v Rudolfově sbírce 27 obrazů mistrových.4) Z těch kusů zachováno jedenáct v nynějších dvorních sbírkách. Jsou mezi nimi Allegorie na přízeň Rudolfovu k uměním, Allegorie na ctnosti Rudolfa II.,5) Herkules a Omphale, Vulkan a Maia a j.

Z podobizen mimo dvůr císařský, pokud povědomo, maloval Zdeňka Lobkovice (ted v Roudnici), Petra Brueghela,6) sebe a choť svou,7) a kolik asi namaloval svatých a světic do kostelů!

1) Jahrbuch XV.11591. 
2) Tamže.  11642. 
3) Jahrb. VII. 5393.
4) Mádl, Obrazárna Rud. II. 20.
5) Obraz   o  ctnostech císařových   z r.   1592   (Z obrazárny  dvorní) reprod. Chytil v díle Umění za Rudolfa. 24.
6) Rytina od Sadelera z r. 1606 u rytíře Lanny. 
7) Viz  reprodukci  rytiny  Sadelerovy  v  Chytilově   Umění   za  Rudolfa. 43.