Bednářství

Bednářství (synonymum bečvářství) je velmi staré řemeslo, první zmínka o něm se objevuje v 8. století. Jako samostatný cech se objevuje od 15. století. Největší rozvoj byl v době rozvoje pivovarnictví a vinařství.

Bednář zpracovává dřevo na dužiny. Hotové dužiny sestavuje do tvaru nádob a útorníkem dělá útory. Do nich vkládá dna, která předtím sestavil z dílů. Potom nádoby pobíjí dřevěnými či kovovými obručemi. Dřevěné obruče se vyrábějí z březových nebo lískových prutů. Nádoby, které nemají propouštět vodu se vypalují a vylévají horkou smolou.

Bednář zhotovuje bečky, škopky, dřezy, džbery, putny, konve, necky, štoudve, sudy na víno a pivo, kádě pro pivovary. Nástroje, které bednář používá jsou z tvrdého dřeva – habru, jasanu a jilmu.

Bednářství jako řemeslo již téměř zaniklo, protože dřevěné výrobky byly nahrazeny umělými hmotami a lehkými kovy.

Sudy, soudky, bečky, kádě, vany, nádrže, koryta, máselnice, vědra, dužiny, obruče, kolíky, čepy, dýnka

Dřevěné sudy

   Dřevěné sudy patří z historického hlediska k nejstarším obalům, které však musely ze svých pozic ustoupit produktům z plechu, plastů a lepenek, zvláště pak v oblasti přepravy zboží.

   Původně se rozeznávaly sudy těsné, tj.nepropustné pro kapaliny (víno, pivo,ocet, oleje, petrochemické produkty aj.), a bečky, sloužící k přepravě pevných a sypkých hmot (cement, chemikálie, hnojiva aj.). Dále se jednalo o ležácké sudy objemu až 100 hl pro vinařství a pivovarnictví a transportní sudy (10–800 l).

   Značná poptávka po těchto obalech přivedla jejich produkci od původní řemeslné bednářské manufakturní práce až ke strojní výrobě, s výkonem linek více než 1000 ks/den. Ta však s poklesem odbytu postupně zanikla a zachovala se sporadicky pouze ve své původní formě drobných rukodělných dílen.

   Dřevěné sudy se vyrábějí z dlouhodobě přirozeně vyschlého dřeva při dosažení cca 20% vlhkosti – obvykle z dubového dřeva s hustými letokruhy, ale také v menším rozsahu z bukového, akátového a dalších druhů. Dřevo na výrobu sudů by se mělo správně pouze štípat, aby nedošlo k porušení vláken, nebo alespoň speciálním způsobem řezat, aby se získala prkna s co nejkolmějšími letokruhy.

   Podle požadovaného tvaru a objemu se nejprve vypočte počet a rozměry dužin a tloušťka obou den a zhotoví se šablony, pomocí nichž se dužiny vytvarují, aby finální výrobek byl pravidelně kruhový, oválný nebo vejčitý. Hoblované dužiny, které jsou uprostřed délky (v „pase“ sudu) nejširší ale i nejslabší, se následně termicky ohýbají do požadovaného tvaru sudu. Nejprve se jedním koncem vyskládají do pracovní obruče a tento celek se umístí nad vyhřívaný kotlík, aby vyvíjenou parou došlo k určité plastifikaci dřeva. Pak se pomocí ocelových lan se stahovacími šrouby dužiny ohýbají a současně se narážejí další pracovní obruče. Po dosažení konečného tvaru se zhotoví ruční frézkou drážky pro dna a při postupném odstraňování pracovních obručí se sudy „zabední“, opatří novými obručemi a nakonec se ručně ohoblují a vybrousí, aby se dosáhlo ideálního zaoblení. Dna se vyrábějí z přířezů, které se vzájemně spojí na péro a drážku nebo kolíky, a spáry mezi nimi a rovněž celá dna uložená v drážce se dokonale utěsní, aby sudy byly plně funkční.

   Kromě klasických oválných sudů na víno (s hladkými nebo vyřezávanými čely) se vyrábějí i tzv. sudy barrique s různým stupněm vnitřního vypálení, které jsou určeny k dozrávání některých speciálních vín, ale hlavně skotské whisky.

   Dnes se dřevěné sudy i ve vinařství postupně nahrazují kameninovými, plastovými nebo nerezovými nádobami, které mají sice neomezenou životnost, jsou podstatně levnější a dají se snáze čistit, ale nemohou plně nahradit klasické sudy při zrání vína. Dodávají mu uvolněnými tříslovinami ceněné příchutě a umožňují po obvodu stěn usazení vysráženého vinného kamene, který se na ostatních materiálech prakticky neudrží.


útor - zářez v dužinách dřevěné nádoby, v němž je zasazeno dno

kolomaz (dřevěný dehet smíchaný s lojem)

Podobně bylo rozšířeno kolomaznictví, tj. jak výroba kolomazu, smoly a koptu, tak také obchod jím. Vždyť sedláci potřebovali daleko více kolomazi, pokud jejich vozy neměly železných os, nýbrž jen dřevěné. Zato jezdívali prý "dřeváky" mnohem tišeji, než nynější "železňáky". Ježto pak čím kdo více mazal, tím lépe jel, čekávali naši hospodáři brzo-li uslyší volání kolomazníkovo: "Kupte Koloomááz!". Kolomazníkem byl každý, kdo pálil v kolomazné peci. K výrobě kolomazi upotřebováno pařezů borových, méněcenné byly smrkové. Vyhledávány pařezy na povrchu trochu ohnilé, ale se zdravým vnitřkem. Pro sedláka postačilo kolomazu z pařezů, co by na 2x v plachtě unesl na celý rok. Pařezy se poštípaly na drobnější kusy, ale nesměly vyschnouti, protože by rychle tlely a málo kolomazi daly. Stojatě nastavěné kusy obložené syrovým chvojím a zasypány hlínou, jen špice zůstala nepokryta. To pak se zapálilo a když už špice dobře hořela, pokryla se též chvojím a hlínou. Dřevo pak už nehořelo, jen tlelo. Ze chvojí a pařezů vypařovala se napřed voda, stékala ke spodu do korýtka a tím z peci ven. Když otekla voda, prýštila kolomaz. Ze dvou plachet pařezů nateklo kolomazi asi 8 l. Pálení trvalo 1 1/2 dne. Řemeslo toto u nás přestalo, když zavedeny železné vozy asi kol r. 1888.

Dehet a kolomaz
Do zvláštní pece se naskládala borovicová polena, v nichž bylo dostatek pryskyřice, kousky ztuhlé smůly s kůrou, odštěpky loučí apod. Vlastní pálení probíhalo na principu suché destilace. Pec z kamenů se po naložení dřevem uzavřela, rozdělal se oheň, který pec rozpálil. Pak se otevřely průduchy v horní části pece, jimiž unikala pára. Ke dnu v důsledku žáru odkapávala dehtová hmota, která se kanálkem odváděla do přistavené nádoby.

Co je to kolomaz ? Byla to tekutina mazlavá, syrupovitá jako hustý olej, temně hnědá až černá, po dehtu páchnoucí, tedy směs pryskyřice, kreosotu a olejů, které při frakciované destilaci dříví unikají a užívalo se jí k mazání náprav vozů, tehdy ještě úplně dřevěných. Kolomaz vyráběli ze dřeva borového, většinou ze smolných pařezů a kořenů.

Formani vozili s sebou pod vozem připevněné nádoby na kolomaz, tak zvané kolomaznice.


Potaš
Byla vedle prachového písku, vápna, arseniku a dalších přísad nezbytnou surovinou k výrobě skla. Potaš se získávala z popele spáleného dřeva (staré prameny uváděly na 1 kg potaše až 2 tuny smrkového dřeva). Velké stromy, které bylo obtížné kácet a svážet, se spalovaly přímo v lese (přepalovaly se u země a na místě se pálil popel). Popel se prodával do flusáren nebo rovnou do skláren, sbíral se i po vesnicích, byl vykupován od žen za malé drobnosti. Výroba většinou začínala na sv. Vojtěcha nebo sv. Jiří na jaře a končila na sv. Václava na podzim.

Ve velkých kádích s vodou se popel rozpustil a vylouhoval. Usazený a vylouhovaný popel se pak sušil na slunci a užíval se jako hnojivo na pole. Někdy ho odebíraly sklárny a zhotovovaly z něj obyčejné zelené lahvové sklo. Černý louh se nalil do kotle a odpařoval se. Pod kotlem se topilo nepřetržitě 6 dnů. Po 5 dnů se stále přiléval louh a voda se odpařovala, tím hmota v kotli neustále houstla. Šestý den se už nepřilévalo a nechal se odpařit zbytek vody. Další den se nechala hmota ztuhnout a pak se potaš, pevná jako kámen, vykopávala motykou. Bývala šedá, bílá, někdy i mramorovaná. Rozdrcená se ukládala do pytlů či do sudů a prodávala se sklárnám.


Smůla
Tu ke své práci potřebovali ševci, bednáři a další. Odčerpávání smůly však poškozovalo porost, proto byla tato činnost někdy zakazována (v několika vrchnostenských instrukcích se dokonce objevilo nařízení, že myslivci mohou zastřelit jako škodnou lidi, kteří přes opakované zákazy poškozují les a berou smůlu). Smůla se získávala tak, že se do kůry stromů udělala zvláštní škrabkou řada zářezů, pod něž se upevnila miska. Doma smolař smůlu čistil, přepouštěl a ukládal do soudků, v nichž ji pak odvážel na trhy. Smolaři se dali rozeznat podle vzhledu, protože byli nejšpinavější ze všech obyvatel šumavských vesnic. V 19. století tento způsob obživy zanikl.

Houžve se vyráběly s mladých smrčků, namáčených dlouhodobě ve vodě a následně rozklepaných na vlákna. Vlákna se rozdělovala a splétala v provazy. Spoje se vázaly houžvemi za mokra, protože po vyschnutí se houžve stáhly a spoj zpevnil.

 

louč (dračka) - asi půl metru dlouhá tříska z rovného dřeva, upíná se do železného držáku (klíštěk), zapálená má sklon asi 10 stupňů dolů, aby spolehlivě a co nejdéle hořela
smolnice - smolná louč
pochodeň - dřevěná tyč se smolnou hlavicí
svíce - vosková, lojová
lampa (lucerna) - uzavřená, hoří v ní olej nebo petrolej nasávaný do knotu
Lustr / svícník - osvětlovací těleso zavěšené na stropu nebo na zdi
Ohniště, krb
 


 Janotka M., Linhart K.: Zapomenutá řemesla - vyprávění o lidech a věcech, nakladatelství Svoboda, 1984 nebo od týchž autorů kniha Řemesla našich předků, nakladatelství Svoboda, 1987.