Rudof Carnap
Překonání metafyziky logickou analýzou jazyka.

Filosofický časopis, ročník 39, 1991, číslo 4. Překlad K. Berka. 1.

1. Úvod

[...]

V oblasti metafyziky (včetně veškeré filosofie hodnot a normativní vědy) vede logická analýza k negativnímu výsledku, že domnělé věty této oblasti jsou zcela beze smyslu. Tím se dosahuje radikálního překonání metafyziky, které z dřívějších antimetafyzických stanovisek ještě nebylo možné. Nacházejí se sice příbuzné myšlenky již v mnoha dřívějších úvahách, např. v úvahách nominalistické povahy; ale rozhodující realizace je možná teprve dnes, když se logika, díky vývoji, kterého se jí v posledních desetiletích dostalo, stala nástrojem dostatečné ostrosti.

Říkáme-li, že tzv. věty metafyziky jsou beze smyslu, míníme toto slovo v jeho nejpřísnějším smyslu. V nepřesném smyslu se někdy o nějaké větě nebo otázce říká, že je beze smyslu, je-li její formulace zcela neplodná (např. otázka: „Jak velká je průměrná tělesná váha oněch osob ve Vídni, jejichž telefonní číslo končí číslicí 3?“); nebo také o větě, která je zcela nepochybně nepravdivá (např. „V roce 1910 měla Vídeň 6 obyvatel“); nebo o takové větě, která není jenom empiricky, ale logicky nepravdivá, tedy kontradiktorická (např. „Z osob A a B je každá o jeden rok starší než druhá.“). Takové věty, i když jsou neplodné nebo nepravdivé, jsou přece jenom smysluplné; neboť jenom smysluplné věty lze vůbec členit na (teoreticky) plodné a neplodné, pravdivé a nepravdivé. Naproti tomu beze smyslu v přísné smyslu je řada slov, která v rámci určitého zadaného jazyka netvoří vůbec žádnou větu. Stává se, že taková řada slov na první pohled vypadá, jako kdyby to byla věta; v tomto případě ji nazýváme pseudovětou. Nuže, naše teze tvrdí, že domnělé věty meta fyziky jsou logickou analýzou odhaleny jako pseudověty.

Jazyk se skládá ze slovníku a syntaxe, tj. ze souboru slov majících význam a z pravidel pro tvoření vět; tato pravidla udávají, jak lze ze slov nejrůznějšího druhu tvořit věty. Podle toho existují dva druhy pseudovět: buď se vyskytuje nějaké slovo, o němž se jenom mylně předpokládá, že má nějaký význam, nebo slova, jež se vyskytují, sice význam mají, jsou však sestavena syntakticky vadným způsobem, takže nedávají žádný smysl. Uvidíme na příkladech, že se v metafyzice vyskytují pseudověty obojího druhu. Později budeme muset uvážit, které důvody svědčí pro naše tvrzení, že veškerá metafy-zika je tvořena takovými pseudovětami.

2. Význam slova

[...]

Předpokládejme například, že někdo vytvoří nové slovo „babig“ a že tvrdí, že existují věci, které jsou babig a takové, které babig nejsou. Abychom se dozvěděli význam tohoto slova, otážeme se po kritériu: Jak se dá v konkrétním příkladě zjistit, zda určitá věc je babig, či není babig? Nuže připusťme proto nejdříve, že ten, koho jsme se otázali, zůstane dlužen odpověď; říká, že pro babignost neexistují žádné empirické příznaky. V tomto případě nebudeme považovat užití slova za přípustné. Když uživatel tohoto slova přece jenom řekne, že existují věci, které jsou a které nejsou babig, ale že to zůstává pro ubohý, konečný rozum jen věčným tajemstvím, které věci jsou babig a které nikoli, pak to budeme pokládat za plané žvanění. Možná, že nás však bude ujišťovat, že slovem „babig“ přece jenom něco míní. Z toho se však jenom dozvídáme psychologický fakt, že s tímto slovem spojuje nějaké představy a pocity. Tím však toto slovo nenabude žádného významu. Není-li pro toto nové slovo stanoveno žádné kritérium, pak věty, v nichž se vyskytuje, nic nevyjadřují, jsou to pouhé pseudověty.

Za druhé, chceme předpokládat, že pro nějaké nové slovo, třeba „bebig“, je kritérium stanoveno; a to nechť věta: „Tato věc je bebig“ je vždy tehdy a jen tehdy pravdivá, je-li ona věc čtverhranná. (Pro naši úvahu je přitom irelevantní, zda se pro nás toto kritérium výslovně uvede, nebo zda je zjistíme tím, že pozorujeme, ve kterých případech se toto slovo užívá kladně a ve kterých záporně.) Zde budeme říkat: slovo „bebig“ má týž význam jako slovo „čtverhranný“. A budeme pokládat za nepřípustné, jestliže uživatelé tohoto slova nám řeknou, že však tím „mínili“ něco jiného než „čtverhranný“; každá čtverhranná věc ji sice také bebig, a naopak, ale to je založeno jedině na tom, že čtverhrannost je viditelným výrazem bebignosti, tato je však tajná, sama nevnímatelná vlastnost. Namítneme, že poté, co je stanoveno kritérium, je také stanoveno, že „bebig“ znamená „čtverhranný“ a že pak více neexistuje žádná volnost „mínit“ tímto slovem to či ono.

Budiž stručně shrnut výsledek našich úvah. Budiž „a“ jakékoliv slovo a „S(a)“ elementární věta, v níž se nachází. Postačující a nutná podmínka, aby „a“ mělo nějaký význam, může pak být uvedena v každé z následujících formulací, které v zásadě vypovídají totéž:

1. Empirické příznaky pro „a“ jsou známé.
2. Je stanoveno, z jakých protokolárních vět může být „S(a)“ odvozeno.
3. Jsou stanoveny pravdivostní podmínky pro „S(a)“.
4. Cesta k verifikaci pro „S(a)“ je známa.

3. Metafyzická slova bez významu

U mnoha slov metafyziky se nyní ukazuje, že nesplňují právě uvedenou podmínku že jsou tedy bez významu.
Uveďme jako příklad metafyzický termín „princip“ (a sice jako princip bytí, nikoli jako princip poznání nebo zásada). Různí metafyzikové odpovídají na otázku, CO je (nejvyšším) „principem světa“ (nebo „věcí“, „bytí“, „jsoucna“), např. voda, číslo, fontu pohyb, život, duch, idea, nevědomé, čin, dobro apod. Abychom nalezli význam, které slovo „princip“ v této metafyzické otázce má, musíme se metafyziků otázat, za jakých podmínek má být věta formy „x je principem y“ pravdivá a za jakých nepravdivá; jinými slovy: tážeme se po příznacích nebo po definici slova „princip“. Metafyzik odpovídá přibližně takto: „x je principem y“ má znamenat „y vychází z x“, „bytí y spočívá na bytí x“, „y existuje prostřednictvím x“, nebo obdobně. Tato slova jsou však víceznačná a neurčitá. Mají často jasný význam, např. říkáme-li o nějaké věci nebo události y, že „vychází“ z x, pozorujeme-li, že po věci nebo události druhu x často nebo vždy následují věci nebo události druhu y (kauzální vztah ve smyslu zákonité posloupnosti). Avšak metafyzik nám říká, že nemíní tento empiricky zjistitelný vztah; neboť jinak by přece byly jeho metafyzické teze jednoduchými zkušenostními větami stejného druhu jako věty fyziky. Slovo „vycházet“ nemá zde mít význam vztahů časové posloupnosti a podmíněnosti, jaký toto slovo obvykle má. Avšak pro žádný jiný význam není zde uvedeno nějaké kritérium. V důsledku toho neexistuje vůbec žádný domnělý „metafyzický“ význam, který toto slovo zde má mít, na rozdíl od onoho empirického významu. Myslíme-li na původní význam slova „principium“ (a odpovídajícího řeckého slova „arché“), tak podotýkáme, že je tu stejný vývojový postup. Původní význam „počátek“je tomuto slovu výslovně odňat: nemá více znamenat to časově prvotní, ale to prvotní v nějakém jiném, specificky metafyzickém ohledu. Kritéria pro tento „metafyzický ohled“ nejsou však uvedena. V obou případech je tedy slovo zbaveno svého dřívějšího významu by mu byl dán nějaký nový význam; slovo tu zůstává jako prázdný obal. Z nějakého dřívějšího, významuplného období ještě na něm lpějí asociativně různé představ) spojují se s novými představami a pocity prostřednictvím souvislosti, v jaké se nyní slovo užívá. Avšak tím toto slovo ještě nenabude významu; a zůstává i nadále bez významu, pokud nelze uvést žádnou cestu k verifikaci.

Jiným příkladem je slovo „Bůh“. U tohoto slova musíme – odhlédneme-li od variant jeho užití uvnitř každé z jeho oblastí – rozlišovat jazykové užití ve třech různých případech nebo historických obdobích, které se však časově navzájem prolínají. V mytologickém jazykovém užití má toto slovo jasný význam. Tímto slovem (popřípadě obdobnými slovy jiných jazyků) jsou někdy označovány tělesné bytosti, které trůní třeba na Olympu, na nebi nebo v podsvětí a jsou vybaveny mocí, moudrostí, dobrotivostí a tím ve více či méně dokonalé míře. Někdy označuje toto slovo i duševně-duchovní bytosti, které sice nemají žádné tělo podobné člověku, ale přesto se nějak objevuji ve věcech nebo procesech viditelného světa, a jsou proto empiricky zjistitelné. V metafyzickém jazykovém užití naproti tomu označuje „Bůh“ něco nadempirického. Význam tělesné nebo duchovní bytosti nacházející se v něčem tělesném se tomuto slovu slova výslovně odnímá. A protože mu není dán žádný nový význam. stává se slovem bez významu.

Často to ostatně vypadá tak, jako bychom slovu Bůh dávali i v metafyzickém užití nějaký význam. Avšak definice, které se zavádějí, se při bližším přístupu projeví jako pseudodefinice; vedou buď k logicky nepřípustným slovním spojením (o nichž později pohovoříme), nebo k jiným metafyzickým slovům (například „prapúvod“, „absolutní“, „nepodmíněné“, „nezávislé“, „samostatné“ apod.), ale v žádném případě k pravdivostním podmínkám své elementární věty. U tohoto slova není ani splněna první podmínka logiky, totiž podmínka požadující udání jeho syntaxe, tj. formy jeho výskytu v elementární větě. Elementární věta musela by zde mít formu „x je Bohem“; avšak metafyzik buď zcela odmítá tuto formu, aniž by uvedl nějakou jinou, anebo když ji přijme, tak neuvede syntaktickou kategorii proměnné x. (Kategoriemi jsou např. těleso, vlastnosti těles, vztahy mezi tělesy, čísla atd.). Právě tak jako uvedené příklady „princip“ a „Bůh“, je také většina ostatních specificky metafyzických termínů bez významu, např. „idea“, „to absolutní“, „to nepodmíněné „to nekonečné“, „bytí jsoucího“, „nejsoucí“, „věc o sobě“, „absolutní duch“, „objektivní  duch“,   „podstata“,   „bytí  o   sobě“,   „bytí   samo   o  sobě“,   „emanace“, „manifestace“, „vyčlenění“, „já“, „Ne-já“ atd. S těmito výrazy není tomu jinak než se ni „babig“ v dříve vymyšleném příkladě. Metafyzik nám říká, že se empirické pravdivostní podmínky nedají uvést: když dodá, že takovým slovem přece jenom něco  „míní“, pak víme, že jsou tím naznačeny jenom průvodní představy a pocity, jimiž však slovo nenabude žádného významu. Metafyzické domnělé věty, které taková slova obsahují, nemají žádný smysl, nic nevypovídají, jsou to pouze pseudověty. 

4. Smysl věty

Zatím jsme posuzovali pseudověty, v nichž se vyskytuje slovo, jež nemá význam. Existuje však ještě další druh pseudovět. Jsou složeny ze slov s významem, jsou však z těchto slov složeny tak, že přesto neskýtají žádný smysl. Syntaxe jazyka stanovuje, která slovní spojení jsou přípustná a která jsou nepřípustná. 

5. Metafyzické pseudověty

Chceme nyní uvést několik příkladů metafyzických pseudovět, na nichž se dá zvlášť zřetelně poznat, že je porušena logická syntaxe, třebaže historicko-gramatická syntaxe splněna je. Vybíráme několik vět z onoho metafyzického učení, které má v současnosti v Německu nejsilnější vliv. (Následující citáty jsou vybrány z: M. Heidegger, Was ist Metaphysik?, 1929. Právě tak dobře jsme mohli vybrat místa z jakéhokoli jiného spisu četných metafyziků současnosti nebo minulosti; zdá se nám však, že vybraná místa zvlášť jasně ilustrují naše pojetí.)
Prozkoumáno má být jenom jsoucí a jinak – nic; jsoucí samo a dále – nic; jsoucí jedině a nadto – nic. Jak se to má s touto Nicotou? Existuje nicota jenom, protože existuje Ne, tj. negace? Nebo je tomu naopak? Existuje negace a Ne jenom, protože existuje Nicota? — Tvrdíme: Nicota je původnější než Ne a negace. – Kde hledáme Nicotu? Kde nacházíme nicotu? — Známe Nicotu. – Úzkost zjevuje nicotu. – Před čím a proč jsme se báli, bylo „vlastně“ – nic. Vskutku: Nicota sama – jako taková – byla zde. – Jak se to má s Nicotou! – Nicota sama nicuje.“

<>Abychom ukázali, že možnost tvorby pseudovět je založena na logické vadě jazyka, zformulovali jsme dále uvedené schéma. Věty uvedené pod I jsou jak gramaticky, tak logicky bezvadné, tedy smysluplné. Věty uvedené ad II (s výjimkou B 3) jsou gramaticky zcela analogické s větami uvedenými pod I. Větná forma II A (jako otázka a odpověď sice neodpovídá požadavkům, které je třeba klást na logicky korektní jazyk, je však přesto smysluplná, jelikož se dá přeložit do korektního jazyka; to ukazuje věta III A, která má stejný smysl jako II A. Neúčelnost větné formy II A se pak projeví tím, že z ní můžeme dospět gramaticky bezvadnými operacemi k větným formám IIB, jež jsou beze smyslu a jsou převzaty ze shora uvedené citace. V korektním jazyku sloupce III se tyto formy nedají vůbec vytvořit. Přesto se jejich bezesmyslnost na první pohled nepostřehne; v analogii k smysluplným větám I se můžeme snadno pomýlit. Námi zjištěná chyba našeho jazyka tkví tedy v tom, že v protikladu k logicky korektnímu jazyku připouští gramaticky stejnost forem mezi smysluplnými řadami slov a řadami slov, jež jsou beze smyslu. Každé slovní větě je připojena odpovídající formule v notaci logistiky: tyto formule umožňují, abychom zvláště zřetelně rozpoznali neúčelnou analogii mezi IA a IIA i na ní založený vznik formulací II B, jež jsou beze smyslu. 
   
I: Smysluplné věty běžného jazyka II. Vznik bezesmyslného ze smysluplného v běžném jazyku III. Logicky korektní jazyk
Co je venku? v(?)
Venku je déšť. v(d)
A. Co je venku? v(d)
Venku nic není. v(ni)
Není (neexistuje, není přítomno) nic, co je venku. ~    (x). v(x)
Jak je to s tímto deštěm?
(tj. co dělá déšť? nebo co se dá ještě o tomto dešti vypovídat? ?(d)
Známe déšť. z(d)
Déšť prší. p(d)
„Jak je to s touto Nicotou?“ (Ni)
„Hledáme Nicotu“, „Nacházíme Nicotu“, „Známe Nicotu“. z(ni)

„Nicota nicuje.“ ni(Ni) „Nicota existuje jenom, protože...“ ex(Ni)
B. Všechny tyto formy se vůbec nedají tvořit

Při podrobnějším zkoumání pseudovět pod II B se projevují ještě  jisté rozdíly. Tvorba vět (I) spočívá prostě na chybě, že slovo „nic“je použito jako předmětné jméno, protože v běžném jazyku bývá používáno k formulaci záporné existenční věty (viz II A). Naproti tomu v korektním jazyku neslouží stejnému účelu zvláštní jméno, ale určitá logická forma věty (viz III A). Ve větě IIB 2 se navíc objevuje ještě něco nového, totiž tvorba slova „nicovat“, které je bez významu; věta je tedy z dvojího důvodu beze smyslu. Předtím jsme uvedli, že bezvýznamová slova metafyziky obvykle vznikají tím, že se nějakému významuplnému slovu metaforickým užitím v metafyzice odnímá význam. Zde máme naproti tomu řídký případ, že se zavádí nové slovo, které nemá žádný význam již od počátku. Větu II B 3 je třeba rovněž odmítnout ze dvou důvodů. V chybě použití slova „nicota“ jako předmětného jména se shoduje s předcházejícími větami. Kromě toho však obsahuje rozpor. Neboť i kdyby bylo přípustné zavést „nicotu“ jako jméno nebo příznak nějakého předmětu, byla by přece tomuto předmětu v jeho definici odepřena existence, ale ve větě (3) je zase přisouzena. Tato věta by tedy byla – kdyby již nebyla beze smyslu – kontradiktorická, tedy nesmyslná.

6. Bezesmyslnost veškeré metafyziky

[...]

Snad většina logických chyb, kterých se lidé dopouštějí v pseudovětách, je založena na logických vadách, které ulpívají na užití slova „být“ v našem jazyku (a odpovídajících slov v ostatních jazycích, alespoň ve většině evropských). První chybou je dvojznačnost slova „být“: jednou se užívá jako spona před predikátem (, já jsem hladový“), po druhé jako označení pro existenci („já jsem“). Tato chyba je zhoršena tím, že si metafyzikové zhusta nejsou této dvojznačnosti vůbec vědomi. Druhá chyba spočívá ve formě slovesa u druhého významu, totiž existence. Slovesnou formou se předstírá predikát, kde žádný není. Již dávno se sice vědělo, že existence není žádným příznakem (srov. Kantovo vyvracení ontologického důkazu existence Boží).1 Ale teprve moderní logika je v tom zcela důsledná: zavádí znak existence v takové syntaktické formě, že ani nemůže být vztažen jako predikát na znaky předmětů, ale jenom na predikát (srov. např. větu IIIA ve shora uvedené tabulce). Většina metafyziků, již od starověku, se dala svést verbální a v důsledku toho predikativní formou slova „být“ k pseudovětám, např. „já jsem“, „Bůh je“.

Příklad této chyby nacházíme v Descartově „cogito, ergo sum“. Od obsahových pochybností, které byly proti této premise vzneseny – zda totiž věta „já myslím“ je adekvátním výrazem míněného faktu nebo snad obsahuje nějakou hypostázi – chceme zde zcela odhlédnout a zkoumat obě věty jenom z formálně logického hlediska. Zjišťujeme zde dvě podstatné logické chyby. První tkví v závěru „já jsem“. Sloveso „být“ je zde nepochybně míněno ve smyslu existence; neboť sponu nelze bez predikátu užít; Descartovo „já jsem“ bylo ostatně také vždy chápáno v tomto smyslu. Pak se však tato věta prohřešuje proti předtím zmíněnému logickému pravidlu, že existenci lze vypovídat jenom ve spojení s nějakým predikátem, nikoli ve spojení se jménem (subjektem, vlastním jménem). Existenční věta nemá formu „a existuje“ (jako zde: „Já jsem“, tj. „já existuji“), nýbrž „Existuje něco takového a takového druhu“. Druhá chyba tkví v přechodu od „já myslím“ k „já existuji“. Má-li z věty „P(a/' („a přísluší vlastnost P“) odvozena existenční věta, může tato věta vypovídat existenci jenom s ohledem na predikát P, nikoli s ohledem na subjekt a dané premisy. Z „já jsem Evropan“ neplyne „Já existuji“, nýbrž „existuje nějaký Evropan“. Z „já myslím“ neplyne „já jsem“, nýbrž „existuje něco myslícího“.

Okolnost, že naše jazyky vyjadřují existenci slovesem („být“ nebo „existovat“), není o sobě ještě žádnou logickou chybou, je to jenom neúčelné, nebezpečné. Slovesnou formou se můžeme snadno dát svést k chybnému názoru, jako by existence byla predikátem; pak dospíváme k takovým logicky zvráceným, a tudíž bezesmyslným způsobům vyjadřování, jak jsme je právě zkoumali. Týž původ mají také takové formy, jako „jsoucí“, „nejsoucí“, které přece od nepaměti hrály v metafyzice velkou roli. V logicky korektním jazyku se takové formy vůbec nedají vytvářet. Jak se zdá, zavedly se úmyslně pro potřeby metafyziků v latině a němčině – snad pod vlivem řeckého vzoru – formy „ens“, resp. „seiend“2; tak došlo z logického hlediska ke zhoršení jazyka, zatímco se věřilo, že se odstraňuje nějaký nedostatek.

Metafyzika jako výraz životního pocitu

Říkáme-li, že věty metafyziky jsou zcela beze smyslu, vůbec nic nevypovídají, tak bude i toho, který s pochopením souhlasí s našimi výsledky, přece jenom trápit pocit odcizení: mělo skutečně tak mnoho mužů nejrůznějších epoch a národů, mezi nimi vynikající myslitelé, vynaložit tolik námahy, ba skutečnou vroucnost pro metafyziků, kdyby nespočívala v ničem jiném než v pouhém řazení slov, jež je beze smyslu? A bylo by pochopitelné, že tyto práce až do dnešních dnů měly tak silný účinek na čtenáře a posluchače, kdyby neobsahovaly ani omyly, ale vůbec nic? Tyto rozpaky jsou do jisté míry oprávněné, neboť metafyzika skutečně něco obsahuje; jenom to není žádný teoretický obsah. (Pseudo)-věty metafyziky neslouží k výkladu faktů, ani existujících (pak by byly pravdivými větami), ani neexistujících (pak by to byly alespoň nepravdivé věty); slouží k vyjádření životního pocitu. [...]


Poznámky:
1 Narážka na slavnou pasáž z Kantovy Kritiky čistého rozumu, kde je kritizován tzv. ontologický důkaz boží existence (srv. Anselm z Canterbury, 1.4.2.) za to, že je v něm s pojmem „existence“ nakládáno jako s predikátem, který je přiznáván „dokonalé bytosti“, což je sporné, neboť predikovat něčemu existenci už předpokládá jeho „existování“.
2 latinsky, resp. německy „jsoucí“