Převzato z http://www.msu.cas.cz/masaryk.htm

Cesta demokracie III

Projevy – články – rozhovory
1924–1928

Impromptu historique



Podle novin zapsal jsem si do deníku 21. t. m. zprávu o hlasování v anglické sněmovně před půlnocí, kterýmž bylo rozhodnuto, že nastoupí vláda MacDonaldova; ke dni 22. t. m. zapsal jsem si zprávu o smrti Leninově. Spojil jsem ovšem obě události a, přemýšleje o významné koincidenci, řekl jsem si, škoda, že nebyla časově úplnější. Ale přišly zprávy novější: skutečně Lenin odešel v týž den, kdy se v Londýně hlasovalo o nové vládě. A k tomu ještě odchod Leninův předcházel londýnskému hlasování.

Největší světová říše má tedy socialistickou vládu; největší říše v Evropě (míním co do lidnatosti) je už několik let socialistická, oficiálně komunistická. Jestli co, tož tyto dva fakty mohou poučit o tom, že světová válka byla světovou revolucí. Není možná, aby miliony evropských a amerických mužů se po léta navzájem byly vraždily, aby o tom nepřemýšlely a přemýšlením nepřišly k závěru, že režim, ze kterého válka vznikla, je neudržitelný. A nepřemýšleli jen mužové-vojáci o válce a jejím významu, nýbrž také jejich rodiny, které zůstaly doma a prožívaly válku a její hrůzy mnohem intenzivněji než ti jejich mužové, otcové, bratři, přátelé, kteří v poli k filozofování neměli tolik klidu. Mají jej teď.

V Anglii sociální demokracie zvítězila bez revoluce krvavé, v Rusku zvítězila revolucí krvavou. Lenin a jeho stoupenci hlásali, že jejich taktika je jedině správná a že odpovídá učení Marxovu. Že není jedině správnou, to anglický příklad dokazuje už dnes; a že bolševismus (jako taktika marxismu) není jedině marxistickým, musí býti každému jasno, kdo Marxe a Engelse zná. Pro revoluci, rozuměj revoluci krvavou, Marx byl v revolučním žáru roku 1848. Avšak později přijímal pro socialismus jakožto hlavní a rozhodující taktiku parlamentarismus, revoluci hlasovacím lístkem. To Engels krátce před svou smrtí vyslovil s určitostí vylučující pochybnost a diskusi. V Anglii tedy zvítězila Marxova taktika také, nejen v Rusku, zvítězil Marx zralejší, Marx socialistický, marxistický, a zvítězil nemarxisticky.

Příklad Anglie politicky myslící utvrdí v přesvědčení, že revoluce krvavá je taktika stará. Revoluce nekrvavá (nejen parlamentární, nýbrž také literární atd.) je taktika nová. Bez revoluce hlav a srdcí revoluce politická a sociální zůstává povrchní.

Nelze vylučovat krvavou revoluci každou; ale to pravidlo se musí zdůraznit, že je oprávněna teprve po vyčerpání všech ostatních pokusů nápravy. A musí být připravena: revoluce bez reformy je neoprávněna a není než podobným násilím jako neoprávněná válka. Člověk nemá vyššího pravidla pro celý život a pro politiku než uznání, že život a osobnost člověka člověku musí být svatý. Revoluce ruská nepřinesla, co Lenin očekával, právě proto, že nebyla dost reformní. Vyčkáme, co přinese revoluce anglická.

Hospodářsky, mravně a vůbec kulturně Rusko se liší od Anglie; proto také revoluce tu i tam byly tak různy. A platí to již pro začátky anglické revoluce v sedmnáctém století. Srovnejme odsouzení Karla I. a jeho veřejnou popravu a vraždu carovu.

Také v osobě vůdců tu i tam značné rozdíly: vůdce ruský, vyrostlý a odchovaný násilnickým carismem, záhy se stal revolucionářem po ruském vzoru: spiklenec, zvyklý na tajnůstkářství revolucionářů odborníků, revolucionářů aristokratů, věřících v revoluci Ruska a světa shora - Blanqui, Bakunin, Nečajev. V podstatě taktika carismu - jedni i druzí akceptují starý princip, že národy vedou a panují nad nimi minority, velicí mužové. Princip svou podstatou nedemokratický. Lenin jistě měl také před očima osud vlastního bratra, končícího v boji s carismem na šibenici. Revolucionář anglický byl vychován v konstituční zemi a v organizacích dělnických; byl na počátku své dráhy učitelem a náboženským kazatelem: jako učitel pochopil povlovnost vývoje duše lidské a lidské společnosti. Odsud jeho ideály lidskosti a lidská taktika. A má v tom vzory domácí od Mora až po Owena a současné anglické socialisty.

Avšak MacDonald dostal se k vládě také postupem liberálů a konzervativců. Netřeba zkoumat, byl-li tento postup jen taktickým, nebo i programovým; v každém případě převrat v Anglii je také názorným poučením kontinentální buržoazii. Ostatně i převrat ruský a celý vývoj Evropy ve válce a po válce. Upadl přece nejen carismus ruský, také pruský a rakousko-uherský.

P. S. Pro všecky případy upozornění: PiĚ andante neznamená v hudební řeči pomaleji, nýbrž rychleji; andante - jdouc, pokračujíc v pohybu. Kdo stále jde, dojde dál, než kdo chvílemi běží a pak ustává.
 
 

Impromptu historique. Přítomnost, 1, 1924, č. 3, s. 33, 31. 1. - Podepsáno T. G. M. Otištěno též: České slovo, 16, 1924, č. 28, s. 1-2, 1. 2., a v dalších československých a zahraničních listech.

A ÚTGM-CD 24, strojopisný opis Masarykova textu totožný s textem v Přítomnosti, nedatováno, nepodepsáno.

Na článek polemicky reagovalo Rudé právo úvodníkem Masaryk píše, Rudé právo, 5, 1924, č. 29, s. 1, 15. 2., a článkem Masaryk a liberální dělnická vláda v Anglii, Rudé právo, 5, 1924, č. 28, s. 1, 14. 12. Masaryk na tyto články Rudého práva odpověděl v Přítomnosti replikou Masaryk a Marx, Přítomnost, 1, 1924, č. 6, s. 83-84, 21. 3., zde na straně 14.

Masaryk studentstvu

Vítám vás a děkuju za pozdrav.

Pozval jsem vás, abych vám osvědčil, že jsem si důležitosti otázky studentské vědom; neměl jsem žádného jiného úmyslu, zejména ne politického, veřejné spory o to mě překvapily. Stopuju váš život a všimnu si rád přednesených přání; mnohé oprávněné požadavky ještě nejsou splněny, ale dělalo se v republice mnohem více než za starého režimu.

Občas dostávám z vašich řad dopisy a otázky, co máte dělat zejména politicky. Odpovídám: student ať studuje, musí se vzdělávat a připravovat pro své povolání a pro život. Kladl jsem na to vždycky důraz, stejně jako na potřebu učit se jazykům, mluveným v republice a cizím. Že máme v Praze teď čtyři univerzity, je více než symbolickým ukázáním, co nám znamená vzdělanost.

Žádám-li studium, nežádám neživotnou učenost. Žádám náležité vzdělání každého ve svém oboru, žádám vedle toho vzdělání všeobecné, co možno filozofické, žádám vzdělání charakteru. Nezapomínám na vzdělání umělecké, zejména literární.

Politicky si představuju vaši práci v jednotlivých stranách. Jste voliči, a už proto se musíte orientovat v politických stranách. Ale i politiku musíte studovat, studovat opravdu, vědecky. Věda znamená především metodu, umět správně myslit.

Nebude od místa, jestliže v našich poměrech upozorním, co míním politikou. Liším od politiky žurnalistiku, třeba oba obory se úzce stýkají. Politika dále se nevyčerpává prací ve straně a pro stranu. Politika také není jen znalostí administrace státní a veřejné vůbec, ačkoliv v demokracii administrace má veliký význam a politické vzdělání znamená studium moderního státu, parlamentarismu a administrace všech odvětví. Vedle toho je však politika v užším slova smysle, řekl bych, politické vedení, vůdcovství, pochopení, co stát a národ v historickém vývoji evropském znamená, jaké má místo v historii a světové situaci, kam jeho a světový vývoj asi spěje. Toto politické vzdělání znamená zabývat se historií vědecky a filozoficky, znamená pozorovat, co se doma a venku děje, znamená vyanalyzovat jednotlivé společenské a historické síly a znamená konečně tyto síly hodnotit. Posud velká většina lidí v politice je vedena tím, co slyší a co čte; odsud je politika deduktivní místo induktivní, politika hesel, zaměňování ideálních cílů s utopistickými fantaziemi.

Politika konečně není jen teoretizování, nýbrž jednání, rozhodování. Je u nás už delší dobu spor o naši revoluci a revolučnost v době války. Mne při tom zajímá ten fakt, že nejen u nás, nýbrž i jinde tak málo lidí dovedlo postihnout situaci světovou za války, situaci válečnou a politickou. K tomu nebylo třeba být v cizině a ve všech válčících zemích, ale bylo třeba pozorovat postup vojsk, schopnost strategického a taktického vedení, odhadovat hospodářskou a finanční sílu jednotlivých států a stran, bylo třeba analyzovat politické projevy politiků a státníků a ovšem bylo třeba celkového hodnocení podle historického vývoje, - to historikové a politikové všude mohli vykonat i pod tlakem cenzur a nedostatku cizích žurnálů a zpráv.

A stejně je dnes a pořád otázka pro myslícího historika a politika, pochopit podstatu a dosah té ohromné světové revoluce, zahájené roku 1914 světovou válkou, která nám přinesla svobodu a samostatnost. Politicky tato revoluce jeví se v tom, že v Evropě máme teď většinu republik, a že zejména padly státy absolutistické. Je úkolem českého a slovenského inteligenta pochopit tuto světovou situaci, ujasnit si, jak naše osvobození s ní souvisí. Žádám proto na naší inteligenci, aby se povznesla k politice světové.

Palacký téměř před sto lety upozorňoval na nastávající již tenkrát světovou centralizaci, jak to zval, ve které náš národ bude musit soupeřit s národy ostatními kulturní politikou, a odsuzoval tehdejší nepokrokové staromilství, které by nás přivedlo k záhubě. Šafařík si tenkrát stěžoval na pražské kocourkovství a z mladších Hálek vzdychal: Jen zevšednět mně, Bože, nedej! Od té doby se poměry zlepšily, ale přesto a právě v naší republice a demokracii musí se naše inteligence vzdělávat pro politiku světovou. To bude politika kulturní; jsme na rozhraní velké nové doby. Pravá demokracie má před sebou nejen problém politický a hospodářský, nýbrž problém nové duchovní kultury vůbec. My máme pochopit Komenského a jeho mínění o vychování a škole, že je officina humanitatis.

Pravá demokracie bez mravnosti voličstva a občanstva není možná.

Váš řečník se dotkl - rozumím-li - těch různých afér. Vláda je potírá odhodlaně a bezohledně. Lituju, že část žurnalistiky jich užívá k účelům stranickým. Neutěšuju se tím, že stejné aféry mají jinde a že jsou dědictvím války.

Říká se, že mládež je přirozeně radikálnější než generace starší. Mám o tom své pochybnosti, ale výklad by vyžadoval delší analýzu. Řeknu jen tolik, že student dnes nemůže politicky hrát úlohu, kterou hrál v době starší, když v politice veliké masy nerozhodovaly, jak rozhodují teď. V době absolutismu několik set nadšených mladíků mohlo účinně demonstrovat a zasahovat i revolučně. Toho postavení pro studenta v moderní demokracii již není, a není ho zejména po světové válce. Proto zdůrazňuju dnes opět a opět, že náš inteligent má se politicky orientovat co nejvědečtěji a připravovat se pro politickou práci, práci drobnou i velikou.

S vývojem demokracie, s jejím rozšířením a prohloubením nutně nastala krize inteligence a tudíž otázka po základech moderního vyučování, moderního vzdělání a vychování. U nás tato krize je zvláštní tím, že za starého režimu zpátečnický absolutismus v první řadě svou politickou a kulturní demoralizací zasahoval inteligenci, profesorstvo, učitelstvo, žurnalisty, úřednictvo atd. Sedlák a dělník nemohli být dotčeni přímo, a proto si zachovali značnou charakterovou samostatnost, která byla zvýšena úsilím po vzdělání a politické svobodě.

Naše inteligence má zde svůj zvláštní veliký a těžký problém; naše studentstvo je hlavní částí budoucí inteligence, vy tou inteligencí ve značné míře už jste, tedy: myslit, myslit, myslit! Zkrátka: český a slovenský student má být slušným člověkem.
 
 

Masaryk studentstvu. Lidové noviny, 32, 1924, č. 164, s. 3, 31. 3. Otištěno též: Studenti u prezidenta republiky. Národní osvobození, 1, 1924, č. 70, s. 4, 11. 4., a v dalších československých listech. Přetištěno: Studentstvu českých a slovenských vysokých škol na čaji 10. dubna 1924. Masarykův sborník, 1, 1924-1925, č. 2, s. 130-132, 12. 8.

A ÚTGM-CD 24, strojopis Masarykova proslovu, nedatováno, nepodepsáno.

Doslov k diskusi o 28. říjen

Z projevů letošní oslavy 28. října lze vypozorovat, že veliká většina obyvatelstva diskusí o 28. říjen nikterak nebyla zmýlena: soudní lidé pochopili rozdíl mezi oslavou dne vládou oficiálně ustanoveného a mezi spory o politický a právní význam toho dne. Také bylo pozorovat, že stranictví, které se v diskusi projevilo, až na dvě výjimky bylo zmírněno a že rušivě nevystupovalo. Strana lidová při své oslavě dopustila se chronického znásilnění historických skutečností usilujíc prokázat, že legie na Rusku byly vedeny duchem církevním: v Národním osvobození na nesprávnost toho tvrzení, zejména spojování legií s kultem svatováclavským, bylo poukazováno a fakty doloženo, že je naprosto neoprávněno. Druhý příklad chorobné stranické zloby podala strana národně demokratická. Nedivíme se, že její Národní demokracie zneužila příležitosti, ale přece překvapilo, že dr. Kramář v článku v Národních listech i v tento den svým osobním antipatiím dal průchod. Ovšem, dr. Kramář již leta se snaží vylíčit naše národní osvobození způsobem čistě stranickým a přímo osobním.

Dr. Kramář a jeho někteří přívrženci už léta vytýkají legiím a jejich vedení, že netáhly na bolševiky: dr. Kramář zároveň dokazoval, že nikoliv západní spojenci, nýbrž Rusko má hlavní zásluhu o naše osvobození. Později dr. Kramář našel formuli, že se osvobodil národ sám, a konečně jsme slýchali, že převrat 28. října je vlastní akcí osvobozenskou. Vedle tažení, které dr. Kramář sám podnikal v článcích a na schůzích, jeho orgány a frakce jeho strany podporovaly kde koho, kdo se proti legiím a proti dr. Benešovi a proti prezidentovi dal využít. Vzpomínáme jen knihy Zumanovy a pověstného Čeřenského: Čeřenského musil odpravit soud a Zumana odpravil Jar. Papoušek uveřejněním ruských dokumentů. Že orgány dr. Kramáře na tyto dokumenty nereagují, je jen dalším dokladem, jak jim v otázce osvobozenské jde o pravdu.

Že dr. Kramářovi nekřivdíme, když jeho vystupování proti zahraniční akci prohlašujeme za čistě osobní, dokážeme dr. Kramářem samým. Když totiž dr. Kramář jako předseda Národního výboru se dne 5. listopadu 1918 vrátil s delegací ženevskou, promluvil před nádražím Wilsonovým a řekl tenkrát toto:

Vracíme se domů, poněvadž můžeme vám říci jedno: naše sny a touhy jsou zcela splněny. Národ náš má již svůj svobodný svrchovaný stát. Vykoupil si jej těžkým strádáním a bezpříkladným hrdinstvím těch, kdož za hranicemi zaň bojovali a pracovali. Ale to, co vykonali, je skutečně něco, nač budou všecka pokolení naše hrda. A právem hrda. My budeme svobodnou, demokratickou, lidovou republikou...

Toť jest, co vzkazují vám dnes naši drazí krajané za hranicemi, a těšíme se z té duše, až je tu všecky pozdravíme a v náruč stiskneme. Řekneme jim, jak úžasně je všechny máme rádi. Mohu vám říci, že díky našim legiím, díky nekonečné a bezmezné jejich obětavosti, dík práci našich drahých, kteří jsou za hranicemi, že dík Masarykovi, Benešovi a všem, kdož s nimi pracovali, máme dnes v celém civilizovaném světě postavení, o jakém nikdy se nám ani nesnilo. Máme jen jednu povinnost, abychom přátel svých nezklamali. A my jich nezklameme...

Podobně jako dr. Kramář mluvil o legiích a zahraniční akci poslanec Klofáč. Poslanec Klofáč své stanovisko ve věci podnes nezměnil.

Dr. Kramář ve svém článku na oslavu letošního 28. října dotkl se diskuse zahájené v Národním osvobození: jeho nevěcná a nespravedlivá kritika bude nejlépe vyvrácena prostým konstatováním, co se stalo. Na článek poslance Dyka vyšla v Národním osvobození odpověď 13. července pod záhlavím Protilegionářská zeď národní demokracie zříceninou. Účel článku nebyl jiný, než přimět představitele bývalého Národního výboru a vůdce převratu, aby o 28. říjnu 1918 dali oficiální zprávu o tom, co se v ten den skutečně stalo. Ta zpráva je potřebná, protože o převratu byla vytištěna zpráva bývalého místodržitele Coudenhova, líčící domácí akci 28. října jako prvý krok ke spolkovému státu podle manifestu Karlova. Avšak ta zpráva je také nutná k orientaci domácích historiků a politické veřejnosti; vždyť přece historik, jenž je v táboře národní demokracie, prof. Pekař, pronesl o převratu soud, který se od tvrzení Coudenhovova ničím neliší.

Máme sice zprávu dr. Rašína a dr. Soukupa, ale je příliš stručná, a tím uvádí v omyly; vyžaduje doplnění a objasnění. Konečně žádoucí oficiální zpráva by učinila přítrž mnohým pověstem kolujícím o převratu a chování mnohých lidí za války; tyto pověsti budou jistě zapsány a šířeny a ztíží historikům převratu práci, jestliže se jim nepředejde pragmatickým vylíčením událostí.

V řečeném článku Národního osvobození bylo upozorněno, že dr. Rašín a Soukup sami o 28. říjnu uvádějí, že s vládou jednali a za Národní výbor s ní ujednali spoluřízení veřejné správy, a že další jednání mezi vládou a Národním výborem je v proudu. Z toho jsme dovodili, že převrat se stal za souhlasu vlády; řekli jsme, že by to mohlo znamenat jednání o spolkový stát podle manifestu Karlova; řekli jsme, že znění dohody s rakouským vojskem a vládou tento výklad přímo vnucuje, protože vláda k převratu přivolila a s ním byla srozuměna. Dále bylo v článku uvedeno, co tvrdí Coudenhove. Článek byl zakončen výzvou doslova takto: Žádáme vysvětlení, co jednání s vládou o převrat znamenalo a pokud má místodržitel Coudenhove pravdu, popřípadě, jaký smysl jeho zpráva má. Nepodáváme proto vlastního výkladu, vyčkáme, dostane-li se veřejnosti žádoucího výkladu oficiálního...

Uvedli jsme takto doslovné znění hlavního obsahu našeho článku; podškrtli jsme slova rozhodující; každý vidí, že ani slovem není řečeno, že převrat byl hra smluvená s - Vídní , jak dr. Kramář to proti nám zkresluje. My jen tvrdili a tvrdíme, že vláda souhlasila s převratem a že k němu přivolila, že se Národní výbor s vládou dorozuměl, že s vládou jednal a spoluřízení ujednal. Neřekli jsme a neříkáme, že Národní výbor s vládou byl předem dorozuměn; konstatujeme pouze, že vláda svůj souhlas ku převratu dala, vláda v Praze i ve Vídni. Proč ten souhlas dala nebo dát musila, jaké měla pohnutky, co tím chtěla dosíci atd., to musí být vyloženo historiky převratu a těmi, kdo zblízka události pozorovali. Právě proto žádáme vysvětlení, co jednání vlády znamenalo, jaký má smysl; říkáme výslovně, že o věci máme svůj vlastní výklad, ale že počkáme na výklad oficiální. Každý slušný člověk vidí tedy černé na bílém, že výklad Coudenhova nepřijímáme bez rezervy, že chceme od vůdců převratu slyšet, co znamená. Je přece nasnadě domněnka, že Coudenhove své jednání s Národním výborem mohl pojímat jinak než Národní výbor; a právě dr. Kramář, v tu dobu předseda Národního výboru, připouští, že Coudenhove mluví pravdu, ale že byl Národním výborem, stručně řečeno, obelstěn. To by jistě byl výklad možný, ačkoliv by musilo být konstatováno, do které míry byl obelstěn. Je přece možno, že vůdcové převratu ani slovem se nevyslovili ve smyslu spolkového státu a že Coudenhove přece jejich slovům tak rozuměl. Právě proto jsme zdůraznili, že nám běží o výklad celého jednání Národního výboru s vládou a o konstatování, co naši Coudenhovovi řekli a pokud Coudenhove má pravdu. Zkrátka náš článek nechtěl než věc samozřejmou, aby totiž největší událost naší historie, naše osvobození, bylo historicky podle pravdy vylíčeno a osvětleno.

Že bychom byli znehodnocovali domácí akci 28. října, nikdo loajálním způsobem tvrdit nemůže; chtěli jsme zprávu.

Stát určil 28. říjen jakožto svátek národní se souhlasem celé politické veřejnosti. Převrat trval delší dobu, a proto se musel ustanovit určitý den; hodil se jistě 28. říjen jakožto den, kdy národ po prvé veřejně a srozumitelně promluvil.

Do které míry to platí také o 14. říjnu, je věcí spornou, a musí právě být nestranně vyšetřeno a konstatováno.

Docela jiná je otázka, kdy a jak jsme dosáhli samostatnosti. V zahraniční literatuře o to jsou spory. Anglickým historikem mírové konference např. bylo napsáno, že náš stát byl spojenci plně uznán teprve připuštěním našich zástupců na mírovou konferenci 18. ledna 1919. Náš přítel Seton-Watson s tím souhlasí, ale uznává, že ministr Pichon po uznání Anglie dne 9. srpna a Spojených států dne 3. září uznání naší zatímní vlády zahraniční dne 15. října 1918 otázku takořka rozřešil. Mimoto zmíněný anglický historik připouští ještě, že také prvý styk pražských delegátů s uznanou zahraniční vládou v Ženevě má státotvorný dosah stejného významu jako převrat 28. října. Nemýlíme-li se, stejného mínění bylo veřejné mínění v Praze, když ženevské delegáty dne 5. listopadu a jejich zprávy od dr. Beneše přijalo tak slavnostně a s nadšením.

Nemůžeme v stručném článku probrat všecky právnické otázky vížící se k datu, od kdy náš stát právně existuje. Fakt je, že jsme za hranicí měli vládu před převratem, a že jsme pak v Praze měli vládu druhou. Bude dalším úkolem historiků a právníků ukázat, jak a kdy vláda zahraniční byla likvidována. Takových otázek bude více; každá revoluce podává právníkům rozmanité problémy státovědecké a státoprávní, a také naše revoluce, domácí i zahraniční, podává mnohé nové problémy již tím, že jsme měli dvě revoluční centra, jedno za hranicí, druhé doma. Za hranicí byla revoluce branná, doma byla za války revoluce pasivního odporu, která se od 28. října proměňuje v revoluci aktivní, třebaže nekrvavou. Revoluce krvavé již nebylo třeba. Hlavní státoprávní problém je určit, kolik k samostatnosti právně přispěl převrat, kolik uznání zahraniční vlády spojeneckými vládami již před převratem. Podle našeho mínění převrat doma má státoprávně velikou důležitost formální, protože se stal národem na vlastním teritoriu; tuto podmínku totiž teoretikové státní vědy a státního práva pokládají za nutnou pro tvoření nového státu. Je ovšem fakt, že spojenci naši vládu, a tudíž náš stát uznali před převratem, a tudíž bez teritoria - zajímavý státoprávní oříšek pro právní teoretiky. Nás přímo zaráží, jak tyto zajímavé problémy našim právníkům, politikům a historikům zůstávají cizími, a bylo právě účelem našeho vystoupení v Národním osvobození, zájem pro věc probudit; není vinou naší, že místo diskuse, místo státoprávního a státovědeckého přemýšlení a historického konstatování faktů nastal stranický pokřik. S tím větším povděkem můžeme říci, že značná část inteligence věc pochopila.

Od otázek, kdy oslavovat osvobození a kdy a jak náš stát vznikl právně, liší se otázka politická, kterými faktickými, politickými silami náš stát vznikl. Byla akce domácí, byla akce zahraniční; proto otázka, která byla účinnější. O to se zdvihl spor, když dr. Kramář a jeho straníci vynalezli legendu a lansírovali svou protilegendu. Dr. Rašín ve svém manifestě řekl, že nás osvobodili Wilson a Masaryk; sta a sta budov, ulic, náměstí atd. pojmenovaných po Wilsonovi mluví pro dr. Rašína. Pro dr. Rašína mluvil 5. listopadu také - dr. Kramář. Také naše přesvědčení je, že bez legií a zahraniční akce našeho státu by nebylo; bez zahraniční akce Rakousko by bylo od spojenců dosáhlo pardonu. Naše přesvědčení je však také, že zahraniční akce byla možná jen tím jednomyslným odporem národa, v jehož jméně vůdcové zahraniční mohli provádět svou akci. Říkáme-li národ, není tím řečeno, že každý Čech a Slovák přispěl mírou a způsobem stejným. Ale to právě je úkolem historiků domácí revoluce, aby nám řekli, co kdo doma udělal, čím kdo přispěl, jeden více, druhý méně, ohromná většina v jednomyslné touze po konečném osvobození.

Od otázky, kdo čím přispěl k utvoření republiky, budeme konečně lišiti otázku o zásluze. Nám běželo a běží o to, co se de facto za války a 28. října a v následujících dnech stalo; ale nevyhýbáme se otázce o zásluze a zásluhách. To bude dosti dlouhá a zajímavá kapitola; soudíc podle toho, co již jest známo, bude to namnoze jako s tou chudou ženou v evangeliu, obětující malý penízek, ale z čistého srdce. V kapitole o zásluze bude se jednati o politickém smýšlení a přesvědčení jednajících a vedoucích osob, jak se to smýšlení a přesvědčení projevovalo. Že si dnes tak mnozí reklamují zásluhy a že to činí tak hlasitě, není s podivením; také se nedivíme tomu, že si dnes mnozí připisují ideje a smýšlení, kterých za války a ještě ani v převratu neměli. Je to lidské, ale historie bude hodnotit bez ohledu na osoby, bez ohledu na strany. Ovšem, historie vědecká. Zatím nesmíme v republice a za režimu demokratického očekávati, že se láska k vlasti a národu již nebude licitovat a politicky prodávat; jistě musíme od mužů postavených v čelo politických stran, od politických vůdců žádat, aby v politické a historické diskusi zachovávali pravidla objektivnosti a slušnosti, která se u vzdělaných národů, i v poválečné horečce, respektují.
 
 

Doslov k diskusi o 28.říjen. Národní osvobození, 1, 1924, č. 271, s. 1-3, 1. 11. - Podepsáno dr. K.T. Otištěno též: K rozpravě o 28. říjnu. Československá republika, 245, 1924, č. 235, s. 2, 25. 8., a v dalších československých listech.

A KPR 2055/24, nepodepsáno. Poznámka na spise pro Národní osvobození, 1. 11. 1924 .

V Národních listech vyšel článek dr.K.Kramáře Letošní 28. říjen, Národní listy, 64, 1924, č. 298, s. 1, 28. 10., ve kterém autor znovu napadl československý zahraniční odboj, zejména ruské legie, a opakoval své názory na význam domácí akce a 28. říjen.

Interview s panem prezidentem republiky

Končící jaro nebylo politicky zrovna průhledné; v části veřejnosti se to hemží politickými nápady, narážkami a nápověďmi, kterým je namnoze těžko rozumět. My občané viděli bychom rádi jasně. Naše místo je u naší denní práce, ale chtěli bychom býti lépe informováni o tom, co se děje mimo náš dosah a vliv v místech, odkud jsou naše věci a naše rozumy spravovány. Budiž žalováno, že se nám nedostává jasných a jednoznačných odpovědí, naopak je řada výkladů, kterými je veřejné mínění spíše kaleno než vyjasňováno. Věřím, že toto pravím za velmi mnohé. Prosíme, abychom byli poučeni. Nejsme-li moudří z toho, co nacházíme v těch nebo oněch novinách, toužíme být poučeni z pramene, jenž je nad stranami a jemuž nejvýš důvěřujeme.

Byl to ministr, jenž si ve svém orgáně stěžoval do vlády, že mlčí. Skutečně mnoho lidí pokládá mlčenlivost vlády a zejména vedoucích ministerstev za škodlivou. Ministr dr. Engliš v poslední době dává příklad, jak by odpovědní ministři o všech záležitostech resortu, avšak také o politické situaci občas měli obecenstvo poučovat a vést. Německý kolega nedávno přinesl důležitou zprávu od vás, jak jste pohlížel na svého nástupce; vaším konstatováním nepravdivé zprávy byly vyvráceny. Podobným způsobem dovolím si vám předložit, pane prezidente, tyto otázky, které po mém soudu jsou stále aktuální.

Pane prezidente, na prvním místě je tu otázka úřednické vlády. Četli jsme nejprve v klerikálních listech i v hlavním orgáně lidové strany, že úřednická vláda vznikla po vašem přání; ovšem, pár dní nato se psalo, že k jejímu vzniku dali příčinu sociální demokraté a agrárníci. Smím se vás otázat, přál-li jste si vy sám úřednickou vládu a proč?

Nepřál jsem si ji a nic jsem neučinil, aby byla povolána, vznikla z obtíží v koaliční vládě.

Pokud jde o zásadu, má-li vláda být složena jen z členů Národního shromáždění, vyslovil jsem už svůj názor, totiž: za daných poměrů pokládám za vhodné přibírat do vlády parlamentní nutné odborníky, strany tuto zásadu uznávaly při dr. Benešovi a uznaly ji při dr. Englišovi. Zkušenosti, kterých nabývám ze svého úřadování, mně můj názor potvrzují. Rozumí se, že obtíže odpadnou, jakmile parlament, strany budou mít potřebný počet odborníků.

Tedy, vznikla-li úřednická vláda z poměrů parlamentu a koaličních stran, nemůžeme ji považovat za něco odporujícího parlamentární demokracii. Přesto se nám pravilo a tvrdí se nadále, že úřednická vláda v zásadě porušuje princip demokracie. Máme mít za to, že existence úřednické vlády ukazuje na krizi parlamentarismu, nebo dokonce demokracie?

O krizi parlamentarismu a demokracie nemůže býti řeči proto, že jsme v samých počátcích demokratismu. A bylo by nesprávné stavět úřednickou vládu v naprostou protivu k demokratismu. Amerika je jistě demokracií a tam vláda z parlamentárníků zřízena nesmí být, nýbrž z neposlanců, úředníků a neúředníků. Demokracie, jak jsem to již několikráte řekl, je celý názor na život, zejména na poměr občanů ke státu, kdežto vláda je spíše technický prostředek; vláda může mít rozmanité formy, jde toliko o to, zda demokracii slouží dobře a správně. U nás, na rozdíl od Ameriky a Anglie, je stran mnoho, a tudíž je nebezpečí, že se stranická nedorozumění přenášejí do vlády samé, a kde je hlav mnoho, snadno se stává, že není hlavy. Není krize demokracie ani parlamentarismu, ale je jistá krize stran dosažením samostatnosti a potřebou účasti v pozitivní administraci a nové zahraniční politice všechny strany programově a co do své organizace prožívají jistou krizi. Stručně řečeno: vidím naše obtíže, zejména také nynější, v tom, že tvoříme stát nový. To je úkol nesnadný, tím nesnadnější, že jsme za Rakouska byli proti státu a zvykli si takto negativnosti vůči státu, která se do jisté míry projevuje i teď po převratu.

V potížích, s nimiž někdy pracuje parlament, tu a tam se nadhazuje otázka, neměl-li by být změněn volební řád. Jaké je vaše stanovisko v této věci? Co si můžeme prakticky slibovat od změny volebního řádu?

Změna volebního řádu by musila být provedena parlamentem. Otázka není jen otázkou politickou, nýbrž také otázkou parlamentní techniky. Jestliže totiž volební řád a části ústavy jsou na závadu úspěšné parlamentní práci, pak poslancové a senátoři ústavu mohou změnit. Ale politicky nesmí se od takové změny příliš mnoho očekávat. Ve starém Rakousku přece jsme se mohli naučit, že volební řád a volební geometrie vládám neprospívaly, ale prospívaly opozici. Na každý způsob musí být jasno, že by změna volebního řádu nepřinesla žádné změny národnostního, sociálního a hospodářského rozvrstvení občanstva. Lidé se změnou volebního řádu nezmění. Rozhodně je vyloučeno, že by změna volebního řádu a ústavy směla zjednávat politické nadpráví.

A nyní, pane prezidente, co řeknete řečem a narážkám o diktatuře? Kde se u nás takové nápady berou, co s tím kdo chce, co to má činit se stavem věcí u nás?

Řekl jsem své mínění o diktatuře ve Světové revoluci. Kdo chce provádět diktaturu a na jakém programu? O to přece by šlo v prvé řadě. Vývoj našeho státu a jeho poměrná konsolidace ukazuje rozumným lidem cestu, kterou se musíme brát: Vytrvalost v práci, pořádek uvnitř a opatrnost navenek. Příklad diktatury v jiných zemích nehodí se pro naše poměry. Palacký v listě k Havlíčkovi po převratu roku 1848 praví, že by nám nepomohlo ani pět Žižků, protože by neměli co dělat, více že by nám bylo třeba světového básníka-spisovatele. Poměry po revolučním převratu jsou obdobné jak po revoluci 1848 - potřebujeme po dlouhé výchově Rakouskem revoluce a reformy hlav a srdcí, tu kdekdo pomáhej a pracuj a začni každý u sebe.

Učitelé, duchovní, spisovatelé, žurnalisté tu mají veliký a krásný úkol. Potřebujeme té práce takzvané drobné - politické rozčilování sebe a jiných, nesmírná stranickost a nepraktické horování o abstraktních heslech nic nepomohou. Agitace není akce. Převrat byl dobou, jak se říkává, heroickou, teď slušní lidé chtějí mít klid ku práci. Máme-li chodit do ciziny pro vzory, tož máme příklad v Anglii, jak tam strany jeden z největších sporů řeší s rozvahou a věcností; je to zároveň důkaz, jak demokratická a parlamentární výchova celého národa je živou a rozhodující mocí politickou a sociální.

Každý neorganický a násilnický postup, ba jen hlubší politická krize především by poškodila naši korunu; dělnické strany to správně chápou, a jsou proto proti choutkám diktátorským. Nepochopuju, jak může být frakce buržoazie, která si s tímto ohněm tak lehkomyslně hrá. Ale máte tu důkaz, že strany prožívají krizi. Není ovšem jediný.

Nyní jedna přímá otázka, pane prezidente; co je to vlastně ta takzvaná hradní politika, o které se mluví a píše?

Nevím přesně, co si kdo pod tím slovem myslí. Není žádné hradní politiky v tom smyslu, že bych já nebo nějaký kruh lidí pod mým vedením provozovali nějakou politiku vedle ústavy a parlamentu. Mám své politické přesvědčení jako každý občan a jako prezident mám své povinnosti vymezené ústavou. Nikdy jsem se netajil svým přesvědčením a své povinnosti jsem chápal vždy tak, že mám mluvit otevřeně s vládou a s vůdci parlamentních stran o tom, co je společnou starostí nás všech. Někdy mě přesvědčili oni, někdy jsem je přesvědčil já. To je celá hradní politika.

Na jedné straně se mně imputuje absolutismus, na druhé zase čítávám, že jsem vězněm, že nemohu samostatně jednat atd. samé politické naivnosti a neuvěřitelná neznalost osob a domácí situace.

A ještě jedna otázka, neboť ta patří k věci: co je to s tou germanofilskou politikou toho takzvaného Hradu?

Protože naše národnost a stát se nekryjí, protože máme národní minority, otázka minorit v době národnostního rozcitlivění je politicky velmi důležitá. Opakuju, co jsem už řekl několikrát: Problém naší německé minority jest naším nejvážnějším politickým problémem. Je povinností těch, kdo stát vedou, aby tuto otázku řešili. Jakmile se Němci vzdají negace našeho státu a přihlásí se ke spolupráci na něm, stanou-li se tedy, stručně řečeno, stranou vládní, pak se automaticky dostaví všecky důsledky jak u ostatních stran vládních. To je věc tak prostá a jasná, že tu není třeba žádného zvláštního germanofilství, jenom trochu politického rozumu a rozhledu.

Jsou v našem státě, jako všude na světě, skutečné nedostatky a důvodné stesky. Ale co říkáte, pane prezidente, oné takzvané nespokojenosti, nebo přesněji řečeno podrážděnosti, která je u nás přímo uměle pěstována v některých listech? Mám-li uvést konkrétní příklad, jmenuji obor zahraniční politiky. Odkud se bere ten negativismus, věc přece cizí naší dělné a praktické lidové povaze?

Nevím, dovedu-li příčiny té takzvané nespokojenosti v takové stručnosti dostatečně analyzovat. Snad vás překvapí, řeknu-li hned napřed, že v té nespokojenosti nalézám důkaz pro to, že se nám vede mnohem lépe než za Rakouska. Převrat přinesl tisícům a tisícům výhody materiální, společenské a jiné. I je pochopitelné, že by mnozí chtěli mít ještě více, než dosáhli. Vidím v této náladě značnou část té takzvané nespokojenosti.

Velmi mnoho lidí nedorostlo ohromné politické vymoženosti: máme republiku, máme úplnou svobodu. To je věc ohromná a právě svou ohromností plete slabší charaktery a lidi politicky nedozrálé. Odsud radikalismus, jenž ve skutečnosti velmi často je anarchismem, například takzvaný komunismus jedné části inteligence a její politická nespokojenost.

Jsou, rozumí se, i jiné příčiny té, jak pravíte, podrážděnosti. Převrat svou velikostí a ohromností na jistou dobu uchvátil všecky strany, avšak chvíli po chvíli nadšení vyprchalo a zůstala stará mentalita, staré zvyky a programy, které se do obnoveného státu nehodí.

Z jiných příčin té podrážděnosti uvádím fakt, že politická konstelace přivodila všeobecnou koalici. Protože není ustavené opozice české, stává se, že se v koaličních a vládních stranách projevuje jistá opozičnost, bez které parlamentarismus nikdy nebývá.

Značná část podrážděnosti vychází a šíří se od těch, kteří novou úpravou věcí nebyli ukojeni ve svých ambicích.

Vidím také, a nemohu nevidět, podrážděnost docela neoprávněnou, a řekl bych přímo neloajální. Míním tím ten osobní boj proti politice zahraniční. Dbal jsem od samého počátku, aby kdekdo schopný bez rozdílu stran byl připuštěn do administrace; několik pánů se neosvědčilo, musili odstoupit, a ti teď stojí v koutě a vyplazují jazyk - tak bych charakterizoval tu osobní škodolibost a mstivost, které v značné míře šíří nejen nespokojenost, nýbrž otrávenost.

Nemluvím proti nespokojenosti "svaté"- , jak byla nazvána. Netvrdím, že je v naší státní správě už všecko v pořádku. Domnívám se, že naše vady a chyby vidím dobře, jsem na stráži a pracuju k nápravě, ovšem bez veřejnosti, ale stále a soustavně. Uznávám oprávněnosti kritiky všech, kdo poctivě pracují k nápravě a zlepšení. Ale neuznávám to hubování lidí, kteří z chyb a vad žijí, kteří se přímo těší, že chyby jsou, aby svou politickou neschopnost mohli veřejně uplatňovat.

Za těch krátkých osm let, co republika trvá, seriózní političtí lidé ve všech stranách mnohému se naučili. Vývoj k lepšímu, pokrok v mnohých odvětvích správy je docela patrný a je tak značný, že z něho čerpám důvěru v pokrok další, jestliže ty své nabyté zkušenosti budeme uplatňovati v zájmu administrativy a státu. Stopuju pečlivě vývoj náš a ostatních evropských států, jsem ve stálém styku s cizinou a dostávám o nás úsudky politiků kriticky soudících - čerpám i z těch úsudků důvěru, že jdeme cestou správnou. To paušální odsuzování našeho parlamentarismu (vím, že je v začátcích, a říkám to sám) je nevěcné a nespravedlivé, neboť vykonal značný kus práce, a práce dobré. A jsem si tím jist, že masa voličstva soudí klidněji než profesionálové v rozčilování.

Vím dobře, že nespokojenost nevzniká jen z důvodů politických, nýbrž i mravních, vím, že lidé slušní jsou přímo uráženi četnými korupčními aférami. Sdílím ty pocity a doufám, že tato rozhořčenost mravní nabude dostatečné síly a že se bude projevovat v náležité formě, to jest, že jí nebude zneužito od politických spekulantů. Stát a jeho stroj na obrodu mravní sám nestačí, ale připouštím, že vláda, úřednictvo, poslanci a jejich strany mohou i v tomto oboru udělat mnoho.

A ještě jednu otázku: Listy se rozepisovaly o politickém testamentě.

Zpráva byla již vyvrácena. Máme přece politický testament Palackého a velmi dobrý; v stručnosti, abychom se vzdělávali a podle vzdělaného rozumu jednali. A vzpomínám podobné improvizace Tomkovy: Aby nás Pán Bůh při zdravém rozumu zachovati ráčil!

A tak tedy: Politiku rozumnou a poctivou. Toť vše!
 
 

Interview s panem prezidentem republiky. Národní osvobození, 3, 1926, č. 175, s. 1-2, 27. 6. Otištěno též: Prezident Masaryk o situaci. Minuta demokratických rozhovorů, 1, 1926, č. 2, s. 1-2, červen, a v dalších československých listech. Přetištěno: Rozhovor s redaktorem Národního osvobození. Masarykův sborník, 2, 1926-27, č. 2, s.1 73-178, 28. 1. 1927. Též v brožuře: Tři rozhovory s prezidentem Masarykem. Praha, Čin 1926, s. 3-13.

Masaryk připravoval zveřejnění svých názorů na situaci v ČSR po volbách (15. 11. 1925), kdy se rozpadla všenárodní koalice a projevoval se přesun politických sil k extrémní pravici i levici. Volil k tomu formu interview. Svědčí o tom jeho korespondence (A ÚTGM - CD 26) s K. Čapkem, mínisterským předsedou Černým, ministrem Benešem a dr. Preissem. Sám začal na textu pracovat již v dubnu a ještě 31. května 1926 dělal četné změny ve strojopisné kopii. Rádcem mu byl nepochybně K. Čapek. O tom svědčí korespondence mezi Masarykem a Čapkem z té doby. Na strojopisném konceptu, nadepsaném Masarykovou rukou: Situace vnitřní kolem 20. dubna 1926, je v záhlaví: Chtěl jsem požádat Čapka, aby to zpracoval a napsal; ale Černý míní, lépe ne, tož ne (Toto je zkorigovaný text, Černý má původní.)

Na zadní straně konceptu jsou Masarykovy rukopisné poznámky: Veřejné mínění - politika - Diktatura cel? - Musolini - Pilsudski - Nespokojenost - kverulantství atp., - vydrážděno - Soc(iální) pojištění veliké - Enthusiasm třeba. - Úředníci (tepleji o nich). - Humanitism - Inteligence - Sedláci a dělníci - (asi tři slova v těchto poznámkách jsou nečitelná).

Na dopisu K.Čapka prezidentovi z 18. 5. 1926, který zde otiskujeme, je v záhlaví rukou Masarykovou poznamenáno: Diskusi o zamýšleném interview s B[enešem] dr.Čapkem a jeho literárními kamarády v Lánech 15. 5. 26. Na to tento dopis s pozn[ámkami].

Pane prezidente,

1) Dovolil jsem si pozměniti formulaci otázek interviewu; čím déle jsem na nich dělal, tím jasněji jsem viděl, že je vlastně nemohu téměř měnit. Hleděl jsem jenom vyložit je jasněji pro lidi, a potom hlavně pojmout do nich vše, co ve Vašich odpovědích znělo polemicky, aby veškeré ostří interviewu bylo vyprovokováno interviewujícím.

2) Dovolil jsem si naznačiti, kde by bylo s výhodou odpověď rozšířiti nebo jinak pozměniti.

3) Řekl jste mi, pane prezidente, v poslední chvíli před odjezdem, že bych mohl interview s Vámi, svolíte-li k jeho publikování, dát do všech novin. Mám za to,že by to dobře nešlo; jednak by pak zřejmě vypadal oficiálně, jednak by jej jistě některé listy neotiskly. Lépe bude, dám-li jej jako redaktor Lidových novin jenom Lidovým novinám; ty pak jej mohou dát a dají všem ostatním novinám předem k dispozici, jako se to děje s jinými zvláště důležitými články nebo zprávami. Tím zůstane interview jaksi méně oficiální, aniž by ztrácel na šíři publicity.

4) Lidové noviny by byly zvláště šťastny, kdyby mohly interview přinésti již v tomto nedělním čísle.

Prosím, pane prezidente, abyste změnil, cokoli je Vám libo, na mých otázkách, a ještě o něco: abyste opět někdy našel pro mne nějaký sebemenší úkol k vykonání. Chtěl bych Vám být k užitku, v čemkoliv to dovedu.

V nejhlubší a oddané úctě

Karel Čapek

K dopisu je přiloženo osm zformulovaných otázek interview s návrhy prezidentových odpovědí.

K Masarykově poznámce na záhlaví dopisu: Jde o návštěvu pátečníků v Lánech ve dnech 16. a 17.května, při níž bylo mimo jiné debatováno o nebezpečí fašistické diktatury v Československu. Masaryk při tom přečetl svým hostům návrh úvodníku, který napsal na téma Hledá se generál, který by se chopil fašistické diktatury v Československu (přičemž měl na mysli aféru Gajdovu). Úvodník nebyl publikován, ale z péra Rudolfa Bechyně vyšel v Nové svobodě, 3, 1926, č.19, s.1-2, 13.5., článek se stejným názvem (Hledá se generál) a blízký obsahem myšlenkám článku Masarykova (hledá se generál ochotný porušit ústavu a vojenskou přísahu, připravený provést vzpouru, ideální muž českého fašismu).

Návštěvu pátečníků v Lánech 16. a 17. 5. popisuje Frant. Kubka v knize Mezi válkami, (str. 57 a další), Praha, Svoboda 1969.

19. 5. 1926 zaslal Masaryk Čapkovi dopis, kterým děkoval za zaslané interview a informoval ho, že ministerský předseda Černý žádá prezidenta, aby s interviewem posečkal, aby nebyly znepokojeny parlamentní strany. Začátkem června si Masaryk poznamenal na strojopis textu interview, upraveného podle K. Čapka: Černý dále se obává a žádá neuveřejnit. Beneš souhlasí s ním jen napolo.

A ÚTGM-CD 26 dokumenty ke genezi Masarykova interview.

K interview zaujal kritické stanovisko K.Kramář, Prezident Masaryk o vnitřních otázkách čs. republiky, Národní listy, 5, 1926, č. 148, s. 1, 29. 6.

Úřednická vláda Jana Černého byla ustavena 18. 3. 1926 a skončila 12. 10. 1926. Vzešla z rozpadu vládní koalice po parlamentních volbách 15. 10. 1925.

Katolicismus a inteligence

Slet sokolský odvrátil pozornost od sjezdu katolické inteligence v Praze dne 29. června, na němž dr. Josef Doležal proslovil řeč o tvořivé syntéze češství a katolicismu; vracíme se teď k hlavním problémům obecně důležitým.

Řečník v delší své řeči rád by byl dokázal, že naše republika, stejně jako celá Evropa poválečná, musí být vybudována na katolicismu. Idea husitská, čteme (Lid. listy, 2. července), je nemožná proto, že znamená rozvrat a je symbolem sporu, a tudíž nemůže sjednotit národ. Proto také výklad českých dějin, jak jej podal Palacký a Masaryk, nestačí. Tento výklad, dr. Doležal připouští, byl relativně oprávněn za Rakouska, ale není oprávněn teď.

Brzy po této řeči ke katolické inteligenci a vlastně již za ní nejen Praha, nýbrž celá republika oslavovala Husa a ráz a průběh těchto oslav je zřejmým důkazem proti odsouzení Husa katolickým řečníkem. Hus od samého počátku až podnes svým charakterem a svou smrtí byl a zůstane vzorem mravní čistoty a pevnosti. To musí uznat i myslící katolík, sic nepochopí staletý vývoj našeho národa, nepochopí svého národa vůbec. Myslící, vzdělaný katolík ví, že v století Husově církev mravně a nábožensky upadla, Hus a jeho přívrženci stali se mluvčími celého opravdového křesťanského světa. Rozvrat nepřinesl Hus, nýbrž papežství, které je vinno jeho smrtí a které se na našem národu dopustilo násilí, pořádajíc proti nám křižácká tažení. Palacký správně ve svých dějinách dokazuje, že Čechové se bránili; násilí se dopustili naši odpůrcové, ne naši otcové. To je historický fakt, proti kterému katoličtí historikové nedovedli a nedovedou dát protidůkazu.

Nebudeme se pouštět do sporu o učení Husově a církve. Kdo ctí Husa, nemusí uznávat jeho náboženské a církevní názory, naše probuzenská literatura dokazuje, že čelní katoličtí spisovatelé dívali se na Husa nejinak, než se díváme my teď. Dr. Doležal ve svém odporu proti husitské ideji dopuští se, mírně řečeno, zkřivení historie v mnohých punktech a je na štíru s fakty. Například říká, že světovou válkou byla poražena idea protestantská. Nepouštěje se do otázky, pokud husitství a protestantismus lze prostě ztotožňovat, je tvrzení Doležalovo očividným a makavým omylem. Ve světové válce přece stáli proti sobě i protestanté i katolíci, a nepadly státy protestantské, nýbrž katolické. Anglie, Amerika nepadla, nepadla revoluční a pozitivistická Francie a nepadla protipapežská Itálie. Pravím protipapežská také proto, že Itálie ve světové válce výslovně protestovala proti tomu, aby papež byl připuštěn k mírovému jednání, jistě také z toho důvodu, že Vatikán ve své politice za války velmi divně kolísal. Naproti tomu padlo především katolické, a pokud běží o nás, protičeské a protireformační Rakousko-Uhersko. Padlo i Rusko, a nezachránil ho jeho pravoslavný katolicismus. Německo, to je pravda, bylo poraženo, ale nepadlo, zbavilo se Hohenzollernů a ostatních dynastů, stalo se republikou, a bylo by velkým omylem pro nás a naši politiku se domnívat, že Německo proto, že bylo poraženo, také jako národ upadlo. Upadlo právě to prusství, které v protivě k ideji reformační a k ideám moderní demokracie napodobilo světský a duchovní absolutismus Rakouska a Ruska. To přece je smysl a výsledek světové války, že ty tři zpátečnické monarchie padly.

Dr. Doležal snaží se katolicismus sloučit s národností a se slovanstvím. Ale daří se mu to velmi špatně, takže mu nakonec nezbývá než teze, že nová Evropa bude spočívat na národech - románských. Jestliže přesto chce naši republiku zakládat na ideji cyrilometodějské, zapomíná, že Cyril a Metod přináležejí všem Slovanům. Nebyli to apoštolové jen čeští, idea cyrilometodějská je společná minoritě katolické i majoritě pravoslavné. Jestliže naši katolíci ideu cyrilometodějskou budou pojímat výlučně stranicky, pak ovšem tato idea nepřinese sloučení Slovanů, ale rozpor. V tom utvrzuje nás projev Monsignora Šrámka na schůzi cyrilometodějské Ligy studentské, odbývané den po řeči dr. Doležala. Na této schůzi Monsignore Šrámek studentstvo katolické nabádá k tomu, aby "meditovalo" o ideu unionismu; chce velikou unionistickou propagandu u nás i ve Slovanstvu a celém světě. Monsignore Šrámek zjevně hrá si se slovem unionismus.

Dr. Doležal z bývalého arcibiskupa olomouckého dr. Stojana činí základní kámen své politiky; připouštíme, že Stojan byl slušný lidový Hanák, člověk milý a bez falše. Ale k tomu úkolu, který mu připisuje dr. Doležal, jistě nestačí, a ve své skromnosti sám nikdy nic podobného na mysli neměl.

Historie našeho odboje a vzniku státu usvědčuje dr. Doležala a Monsignora Šrámka z neplodnosti jejich ideje. Náš stát nevznikl z ideje cyrilometodějské a katolické vedení, katoličtí politikové neměli v něm žádné vynikající účasti. Jestliže dr. Doležal praví, že se katolíci účastnili boje v legiích, je to pravda, ale těch katolíků bylo velmi málo a nevystupovali jako katolíci, nýbrž bojovali na základě národní a politické ideje legionářské. Lidová strana v republice přišla k jisté moci, protože republika jí, jako všem stranám, zabezpečuje volnost a možnost politického soupeření, avšak historie lidové strany za tuto dobu nezvratně dokazuje neplodnost lidových vůdců. Není jediné politické akce většího dosahu, kterou by politikové lidovečtí v parlamentě nebo mimo parlament byli zahájili a provedli. Žijí z činnosti druhých stran. Jednou provedou akci agrárníci a lidovci se při ní, populárně řečeno, svezou, podruhé pro dělnictvo vykonají něco strany socialistické, lidovci opět se svezou. A tak strana lidová jeví se jako politický příživník, nikoli jako strana vedoucí.

Celá řeč dr. Doležala hemží se nesprávnostmi. Tak např. říká, že Slovensko je celým svým životním slohem husitství cizí. Dr. Doležal neví, že veliká část Slovenska je luteránská a s husitstvím historicky spojena. Dr. Doležal odkazuje nás na naše sousedy, Polsko, Maďarsko, Rakousy, Bavory - dokazuje to něco pro jeho tezi? Spíše pravý opak!

Dr. Doležal dovolává se také faktu, že většina národa je katolická. Rozhoduje tu matrika? Proč národ vysílá do Národního shromáždění ohromnou většinu stran jiných? A proč právě katolické Slovensko propadlo komunismu?

Většina stran má v programu rozluku státu a církve, a právem; moderní politika, to přece dokazuje vývoj nové doby nezvratně, nedá se již zakládat na církvi a jejím náboženství; katolické státy v Americe a část i v Evropě provedly rozluku státu a církve právě proto, že na zastaralé středověké ideji moderní stát nemůže být budován. Náboženství se tím nikdo nedotýká, katoličtí národové jen žádají, aby si církev hleděla náboženství a aby se nemíchala do politiky a státní správy. To chce také naše republika a musí to chtít, protože se vláda církve neosvědčila, jak pád Rakouska-Uherska jasně dokazuje. Dr. Doležal hájí přežilou, historií nadobro odsouzenou politiku rakouskou.
 
 

Katolicismus a inteligence. Národní osvobození, 3, 1926, č. 194, s. 2, 18. 7. - Nepodepsáno.

A ÚTGM-CD 26, strojopis článku, nedatováno, nepodepsáno.

Masaryk reagoval na řeč dr. Jos.Doležala pronesenou na sjezdu katolické inteligence a studentstva, publikovanou pod titulkem Katolicismus a československý stát, Lidové listy, 5, 1926, č. 150, s. 2-3, 2. 7.

Na článek Katolicismus a inteligence navazuje Masarykův text s názvem Mladokatolíci z roku 1927. Otisk článku se nepodařilo najít. Tiskneme podle archivního textu:

Již delší dobu se tu a tam v listech činí zmínka o mladokatolictví; upozorňovalo se, že ti mladí jsou proti starším a zejména že se vyslovují proti klerikální straně. Jednak vytýkali této straně některé určité nedostatky, hlavně však vyslovovali názor, že náboženství stranou politickou není slouženo. Tyto výtky nebyly vždy v orgánech mladých vyslovovány dost přesně a určitě. Spíše vynikala polemika proti některým politickým a žurnalistickým osobám lidové strany. Nedávno napsal redaktor Lidových listů, pan dr. Doležal, několik článků. Bylo mu v Pokrokových listech kvitováno, že byly napsány slušně. Dr. Doležal tvrdí, - důkazů zatím nepodal - že katolicismus se dožil renesance, a zejména vidí tuto renesanci u národů románských a přímo také v italském fašismu. Toto tvrzení má zároveň vyvrátit Masarykovu filozofii českých dějin a zejména názor, že katolicismus, srovnaný s protestantismem, je inferiorní. Dr. Doležal vyhledal si předmětem své kritiky referát o královéhradecké náboženské diskuzi. Diskuse dála se ovšem mnoho let před válkou.

Netřeba se s redaktorem Doležalem pouštět do dogmatické a teologické diskuse vůbec. Jeho články v té věci ulpívají příliš na povrchu, jak hned ukážeme. Dr. Doležal tedy tvrdí,že katolicismus románských národů je tak živoucí, že je nejen důkazem katolické renesance vůbec, nýbrž že bychom se my Čechové, nebo lépe řečeno čeští katolíci měli obracet k němu jakožto ku zdroji náboženské živoucnosti. Co se faktu samého týká,tedy je známo, že se katolická renesance všeobecně vidí v Americe, Anglii, Německu a Holandsku. Tedy v zemích nerománských. O renesanci v zemích románských se mluví velmi málo, anebo nic. Na každý způsob existuje-li katolická renesance let poválečných, existuje hlavně v nerománských zemích. A tu zase má svou platnost upozornění Masarykovo, že katolicismus, kde je minoritou, je živoucnější a lepší než tam, kde je majoritou, anebo kde panuje neomezeně.

Dr. Doležal vidí obrození a živoucnost katolicismu dokonce v italském fašismu. O fašismu od přátel i nepřátel bylo napsáno pojednání a spisů dost, a nebudeme se tedy pouštět do věcí, tím méně, že dr. Doležal svého tvrzení nikterak nedoložil. Nám se zdá, že italský fašismus má mnohem raději americké dolary, které se nyní na italskou půjčku upisují, než katolicismus. Že by fašismus byl hnutím náboženským, to se doopravdy tvrdit nedá. Zdá se, že dr. Doležal zevšeobecnil případ pana Scheinosta, jenž od mladokatolictví rovnou se obrátil k fašismu gajdovskému. To pro nás není žádným problémem, neboť nám to jen dotvrzuje, jak neurčitý a nejasný je ten tzv. novokatolicismus. Důkazy tohoto tvrzení nalezne dr. Doležal v četných článcích Scheinostových, psaných v moravském orgánu. Tyto články, jak i články dr. Doležala, oplývají libovolným tvrzením ad hoc.

Mluví-li se o živoucnosti románských národů, tedy budeme jistě dělat rozdíl mezi národy a jejich katolicismem. Francie ve světové válce jistě ukázala velikou zdatnost a živoucnost. Ale pochází tato zdatnost a živoucnost z katolicismu? Francie od Velké revoluce je politicky jednou z předních evropských zemí. Ale nebyla to Francie katolická, nýbrž napak, přímo protikatolická, anebo, jak red. Doležal říká, pozitivistická. Katolickou je L Action Franciase a pan Daudet. Avšak Vatikán se postavil velmi příkře proti L Action Francaise. A neprozrazujeme žádného tajemství, když redaktor Lidových listů upozorňuje, že ve Vatikánu je silná strana, která je proti fašismu stejně jako proti L Action Francaise. A této straně jistě nenapadlo a nenapadá, že by fašismus byl katolický.

Mluví-li mladokatolíci o renesanci katolicismu, tedy by v prvé řadě měli přihlížet ku poměrům doma. Je u nás renesance katolicismu? Snad také v gajdovštině nebo v hlinkovštině? A jestliže se čeští katolíci mají obracet ke katolicismu románskému, doufejme, že to znamená něco více než napodobování a exploatování Léona Bloya. Nemáme nic proti tomu, aby naši katolíci se konečně řádně vzdělávali a čerpali z románské katolické literatury, zejména francouzské. Bylo by to tím potřebnější, že posud katolicismus český a slovenský se řídil velmi jednostranně vzorem a zdrojem katolicismu německého a vlastně rakouského. Vždyť v tom spočívá slabost našeho katolicismu, že od svého počátku, může se říci, byl pod rozhodujícím vlivem německým. Vím dobře, že v nové době katolická literatura německá má veliký význam a že vzdělaný katolík a dokonce teolog z ní musí čerpat. Ale bude čerpat také z literatury anglické a také románské, v prvé řadě francouzské, pak i italské. My vytýkáme nejen klerikální straně, nýbrž právě teoretikům katolickým, že jsou ve věcech náboženských zaostalí, a vytýkáme katolické žurnalistice, že je jí náboženství věci docela cizí. Nemám v naší republice jednoho publicisty, který by třeba jen o životě katolicismu jinde a u nás podával slušné zprávy. V listech katolických se potkáváme jen se zprávami o běžných událostech v katolických zemích. Citují se nahodile a bez soustavy výroky cizích katolických spisovatelů atp. Ale postrádáme upřímného zájmu v náboženském životě samém. s tím jistě souvisí, že mnohé listy katolické proti svým odpůrcům neužívají argumentů, nýbrž zloby a zlosti. Způsob, jak katolický tisk píše, je pádným důkazem, že stojí mimo katolickou renesanci.

A ÚTGM-CD 27, strojopis článku, datováno 27. 6. 1927, podepsáno H.

Interview s prezidentem Masarykem

Pane prezidente, těch několik otázek, které bych Vám rád dal, obsahuje výzvu, abyste nás, občany, tak trochu posoudil, a pokud je třeba, také napomenul.

My se teprv musíme učit být občany, vznik našeho vlastního, demokratického státu nám přinesl toho tolik, že v tom ještě neumíme chodit, tak jako v novém kabátě. Vy máte, pane prezidente, právě v těchto věcech zkušenosti, které Vám dal široký svět i Vaše postavení. Nedávno jste v jiném interviewu mluvil spíše k politické veřejnosti, dnes Vás prosím, abyste nám, obyčejným občanům, řekl, v čem nejspíše chybujeme a jak si máme vést, abychom dělali a pomáhali dělat kus té rozumné a poctivé politiky, kterou jste nedávno žádal.

Poznávám už z toho úvodu spoluautora Ze života hmyzu a filozofa pragmatismu. Těším se, že český spisovatel má tak živý politický smysl, že se nerozpakujete, když toho uznáte potřebu, vystoupit na politickou arénu. Pokračujete ostatně v nejpěknějších tradicích českých spisovatelů, a proto prosím, dávejte mi své otázky.

Nezdá se vám, pane prezidente, že náš občanský život je přepolitizován?

Zčásti ano, zčásti ne. Vkládáme do svého denního života a styků poněkud mnoho politického stranictví a zanášíme stranické zájmy i do oblastí, kam se to nepatří: do věcí kulturních a hospodářských, do veřejných funkcí apod. Méně politického stranictví a víc věcnosti, víc respektu k osobním schopnostem, víc zájmu o své vlastní kopyto, to by našemu životu jenom prospělo. Stranickost není politika, jistě ne politika pravá a rozumná.

Na druhé straně však ten náš denní občanský život není dosti zpolitizován ve smyslu demokracie. Dosud jsme si plně neuvědomili, že naše obcování s lidmi, že vykonávání našeho povolání, vůbec způsob, jak jednáme a jak žijeme, to vše že je také politickou funkcí každého občana. Demokracie, tudíž demokratická politika se má v tom občanském životě jevit jako slušné obcování, jako snášenlivost, jako schopnost diskutovat, a ne se hádat. Rádi naříkáme na poměry a na tu republiku; nezapomínejme, že republika bude prostě taková, jaká bude většina občanů. Politicky myslit znamená myslit rozumně, počítat se skutečnostmi; připouštím, že to není snadné, se skutečnostmi bude správně počítat jen ten, kdo politický život pozoruje, kdo politické skutečnosti si konstatuje, aby do běhu událostí mohl vsahovat. Počítat se skutečnostmi neznamená pohodlně a ledabyle přijímat, co doba a okolí nám podávají, nýbrž skutečnosti rozumně a energicky pozměňovat, kde a kdy toho je potřeba.

Demokracie předpokládá obecný smysl pro pořádek.

Mluvíme-li vážně o demokracii, nemohu nevzpomnět jednoho vážného faktu: Máme dvě veleobce, které překážejí normálnímu vývoji demokracie: Kocourkov a Hulvátov.

Jenže mnoho lidí se přiznává, že jsou politikou znechuceni. Pořád ty aféry a inkriminace, ty osobní a partajní mejdany, ty narážky z politického zákulisí, to všechno nám bere důvěru k politice. Nemá obyčejný a slušný občan pravdu, když se k politickým věcem obrací zády?

Nemá pravdu. Má povinnost pracovat k nápravě - pracovat, nejen mluvit! A to politikaření není politikou. Bylo psáno ve vašem listě, že politika je hospodařením na velkém gruntě, ale politika je také hospodařením na menších gruntech, v zemích, krajích, v okresech a v obcích. Ten vybičovaný a výlučný zájem o politiku Prahy, zájem o politiku několika osob, které často jen na chvíli jsou v popředí, není nic zdravého, mělo by se míň mluvit a víc dělat. Vím, že dobré slovo je také čin, ale to mluvení a psaní, kterému se obyčejně říká politizování, tím činem není. Starat se všude v obcích a ve všech autonomních institucích o takové věci, jako je bydlení a školy, cesty, čistota ulic, zdraví lidu, šetrné hospodářství atd., to je ta pravá politická činnost, k níž je povolán každý rozumný a činný člověk. Kus dobré samosprávy, to je také politický čin. Proto velmi oceňuji zdravý loajální patriotismus a rozumný regionalismus, tím si lidé zvyknou chodit politicky po zemi a ne v oblacích a naučí se měřit přísněji a spravedlivěji práci svých volených zástupců i tu takzvanou vysokou státní politiku.

Ale vždyť si zrovna naopak, pane prezidente, zvykáme přesunovat všechny veřejné věci na stát. Všechno má pro nás dělat stát, na všechno voláme vládu: stát se má postarat o naše zdraví, stát nám má spravovat střechu nad hlavou, stát má všechno subvencovat, pořád stát a stát, a my nic. Proto se zlobíme nejdřív na tu republiku, když nám něco chybí.

To jsme dělali už za Rakouska. Tenkrát jsme hleděli dostat domů něco z toho, co jsme tehdejšímu ne našemu státu dávali ze svých kapes, avšak dnes máme stát svůj, a koneckonců všecko, co nám dává stát, dává nám z kapes našich. Proto by bylo důkazem politické zralosti občanů, kdybychom dovedli co nejvíce postavit, zařídit a udržet v chodu sami bez byrokratického aparátu státního, a přitom laciněji nežli stát. V tom si můžeme vzít za příklad Anglii nebo Ameriku s jejich vyvinutou svépomocí. Čím větší je iniciativa občanstva, tím dokonalejší je demokracie.

Je to psychologicky a kulturně zajímavá věc, ten takzvaný etatismus ve velkém i malém; vzpomínám si na bavorskou anekdotu (patrně běží o vlastnost i jinde zdomácnělou) o vesničanech, jimž se bořil most, jenž musil být spraven. Poslali k úřadu deputaci, aby slavný úřad je milostivě ráčil donutit spravit ten nebezpečný most, neboť se na něm už stalo několik neštěstí...

Ale při tom celém etatismu se náš průměrný občan dívá na státní aparát hodně skrze prsty, často se u nás ukazuje přímo chronická podrážděnost a rezistence vůči úředním orgánům. V čem to, pane prezidente, vězí?

I to je zvyk z Rakouska, ta nechuť k úřadům. Tím, že přestane dřívější vměšování státu do každé maličkosti, tyto poměry se zlepší, například občanstvo už dnes počíná posuzovat policii jinak než za Rakouska, protože už není tou politickou a represivní institucí. Občan pochopuje, že policie pořádková, správní musí být. A tak je to ve všech oborech správy, pravá demokracie je součinnost občanů a úřadů. Neříkám, že už je všechno v pořádku. Potřebujeme reformy správy, jíž naše veřejnost nevěnuje dosti zájmu. Styk občanů s úřady nutno zjednodušit, tím odpadne mnoho té zbytečné zlobivosti. Na druhé straně občan si musí odvykat ten schválný negativismus k úřední mechanice, bez níž přece stát nemůže fungovat. Co největší vzájemná ochota a důvěra úřadů a občanů, to je nejjistější politická konsolidace státu a ve státě.

Ale to je právě to, že si snad někdy dosti neuvědomujeme, co ten stát znamená. Národní vlastenectví je v nás starší a živější než státní vlastenectví; neřekl byste, pane prezidente, co nám tady chybí?

My jsme právě svůj stát neměli a žili jsme dlouho příliš proti státu než pro stát, nové, dorůstající generaci vědomí demokratického a republikánského občanství bude již samozřejmější než generaci odstupující. To občanské vědomí a sebevědomí, ta úcta k důstojnosti státu - k sobě! - nám teprve musí přejít do krve. Jsme v situaci, že národ a stát se nekryjí, máme značné národní minority, a odtud naléhavý úkol prozíravých politiků, upravit minoritní problém co nejdříve tak, aby všichni občané našeho státu mohli být zajedno v tom uvědomělém občanství. A rozumí se, že toho nejsnáze a nejjistěji dosáhneme, jestliže náš stát, jeho administrativa uvnitř a jeho politika navenek budou, stručně řečeno, vzorné. Podle pravidel demokracie, podle principu majority jsme my Čechové odpovědni z vývoje státního uvědomění nás samých a všech občanů republiky.

Jako spisovatel smím zakončit otázkou o naší žurnalistice. Jak, pane prezidente, o ní soudíte, že dostává svým politickým úkolům?

Každý národ má svůj typ žurnalistiky. Mám-li mluvit k věci, tož bych řekl, že naší žurnalistice nechybí politického smyslu, spíše naopak, ale má tu zvláštnost, že více poučuje a káže, nežli zpravuje. Jinde je hlavním cílem žurnalistiky rychlé zpravodajství. Když například jinde vypukne velký požár, jako v Mikulově, listy pošlou na místo své zpravodaje a fotografy, aby podaly svým čtenářům spolehlivý obraz. A myslím, že požár, povodně atd. jsou pro občanstvo důležitější než ty pikanterie politického zákulisí. To se u nás teprve začíná. Je ovšem snadnější a pohodlnější stále stranicky kázat, než pozorovat a pozorované přístupným slohem popisovat. A nejpohodlnější je vlastenčit; již Havlíček přece bojoval proti tomu vlastenčení hubou, přeje si vlastenectví rukou. Dnes přece, ve vlastním státě, každý občan musí být vlasteneckým, ale ovšem stejný stupeň lásky k národu a vlasti nevylučuje různost politického programu - tu třeba tolerance a věcné diskuse, a nemaskovat stranickost vlastenectvím.

S tím souvisí, že naše listy ochotně přinášejí zprávy, které se jim dodávají. Mnohé ty zprávy jsou nezaručeny, anonymní a zjevně nepravdivé a stranické, ale naše listy jich nekontrolují, a proto potřeba těch stálých oprav, odsud ta chronická polemika a způsob těch polemik - tu bych zase musel učinit zmínku o těch našich dvou veleobcích.

Zdůraznil jste stranickost politického života. Výtka se jistě týká

do značné míry žurnalistiky. Ta stranickost ohrožuje také to zpravodajství. Člověk, aby se dověděl, co se děje, musí prohlížet listy všecky, a protože to nemůže dělat každý, stranickost se udržuje a šíří. Jsme oba žurnalisté, a proto zakončíme přáním, aby naše žurnalistika byla školou demokracie a věcnosti. A něco Havlíčka co do žurnalistické techniky.
 
 

Interview s prezidentem Masarykem. Lidové noviny, 34, 1926, č. 357, s. 1, 18. 7. Otištěno též: Prezident Masaryk o státu, občanech a žurnalistice. Národní osvobození, 3, 1926, č. 195, s. 1, 19. 7., a v dalších československých listech. Přetištěno: Rozhovor s Karlem Čapkem. Masarykův sborník, 2, 1926-27, č. 2, s. 178-181, 28. 1. 1927 a v brožuře Tři rozhovory s prezidentem Masarykem, Praha, Čin 1926, s. 14-21. Přetištěno: Interview s prezidentem Masarykem. Hovory s T. G. Masarykem, Praha, Český spisovatel 1990, s. 386-391.

Rozhovor s redaktorem Prager Tagblattu

Mohu se, pane prezidente, dovědět něco o příští politické vládě?

Úřednická vláda administruje docela dobře; kdy a jak se rozličné strany rozhodnou pro účast na vládě, nezáleží na mně. Řekl jsem už nedávno, že jsem neměl účasti na vzniku takzvané vlády úřednické. Strany mají vždy vládu, jaké si zaslouží.

Má to, co jste řekl, pane prezidente, platit také pro strany německé?

Myslím, že ano. Mluvil jsem o německé otázce rovněž nedávno a častěji; opakoval bych jenom to, co jsem řekl. Slovem, formuloval bych věc takto: Němci mají nejen právo účastnit se vlády, nýbrž i povinnost, myslím, že se to rozumí samo sebou pro politiky praktické a poctivé. Jakmile se Němci nebo jejich část stane stranou vládní, samočinně se dostaví následky, které vyplývají pro všechny vládní strany. Pro mne není otázka ministerství tak důležitá jako otázka, zdali voličstvo schvaluje postup svých vůdců a zdali tito vůdcové neztratí důvěry svých voličů. Psychologický moment je proto tak důležitý, aby se rozhodlo, zda si voličstvo už přeje takzvané pozitivní politiky a zda stojí a vytrvá za svými vůdci, když tito mají v úmyslu takovou politiku metodicky provádět. Pokud při tom jde o naše strany, doufám a přeji si, aby je zkušenosti po převratu poučily, že přátelský poměr k Němcům a politická spolupráce s nimi je v zájmu republiky.

Můžete, pane prezidente, říci něco na objasnění Gajdovy aféry? Veřejnost by byla velmi vděčna za věcné poučení.

Gajdova věc není ještě skončena, řeknu vám tedy jenom to, co nepředbíhá dalšímu řízení.

Již delší čas před sokolským sletem šířily se pověsti, že fašisté chtějí sokolského sletu užít nebo zneužít k svému vystoupení. Major Kratochvíl, který již ze Sibiře má nedůvěru ke Gajdovi a důvody toho naznačil ve svých publikacích, rozhodl se pro tyto pověsti, že uveřejní své informace o Gajdovi v plném rozsahu. Vyhledal dr. Boučka, aby se s ním poradil. Dověděl jsem se o věci a o plánech dr. Boučka a požádal jsem ho hned, aby upustil od uveřejnění; nechtěl jsem potlačit nepříznivé zprávy o Gajdovi, jenom měla být věc napřed úředně vyšetřena. Dr. Bouček vyhověl a odevzdal výpovědi majora Kratochvíla a Solovjova ministerstvu národní obrany. To se stalo 9. července; 10. července dosadil ministr tříčlennou komisi, která měla věc administrativně vyšetřovat. Gajda byl s tímto šetrným postupem vděčně srozuměn a chtěl si po dobu vyšetřování vyžádat dovolenou. Ale nedostál slovu, naopak ve Večeru (13. července) uveřejnil nepravdivý a neloajální interview. Tak dal první signál k pozdějším tiskovým štvanicím. Se zřetelem k tomu je celkem lhostejné, zdali ministerstvo, jak se vytýká, pochybilo skoupostí svých zpráv.

Pane prezidente, přiznáte, že veřejné mínění doma i v cizině muselo být zneklidněno, protože značná část tisku takzvaných státotvorných stran vzala Gajdu proti ministerstvu národní obrany v ochranu.

To je sice pravda, ale je to jen důkaz toho, že část našeho tisku neopravila svého předrevolučního způsobu myšlení a metody. Nezapomínejte, že se skoro ve všech armádách udály mnohem větší aféry. V aféře Dreyfussově například spáchali vojáci podvody a skoro celý národ byl rozpolcen do dvou táborů; mohl bych vzpomenout dále některých událostí v srbské armádě. Nikdo proto nebude si méně vážit francouzské a srbské armády. Na omluvu našeho tisku možno ukázat k tomu, že případ Gajdův je první zkušenost toho druhu; jistě je významné, je-li náměstek náčelníka generálního štábu obviňován z těžkých přečinů. Tisk nemohl k tomu mlčet. Ovšem měl se mírnit, neboť každého myslícího žurnalistu mohlo napadnout, že ministr národní obrany, zvláště generál Syrový, své kroky v aféře dobře rozvážil a že je vyzbrojen potřebným průkazným materiálem. Ostatně nebyla by Gajdova aféra tak rozčilovala, kdyby se jí nebylo užilo za záminku k osobním stranickým útokům.

Pane prezidente, myslíte patrně boj proti ministru dr. Benešovi? Jste ochoten říci něco o účasti dr. Beneše při zakročení proti Gajdovi?

Dr. Beneš již sám prohlásil, že neměl na tomto zakročení žádné účasti. Mohu to jen potvrdit. Bylo mým úmyslem, jak již řečeno, objasnit a uklidit věc potichu, proto byla vyšetřováním pověřena čistě administrativní komise a věc měla zůstati úplně resortní věcí. Proto se nemohl ministr národní obrany vůbec radit s jiným ministrem - vždyť nemusel ani vládu a ministerského předsedu zpravit, dokud věc byla právě resortní záležitostí. Zmínil jsem se již, že Gajda sám celou věc přivedl na buben. Dr. Beneš dostal první zprávu ode mne, když 14. července došlo ke známé již nyní demarši pana Cougeta. Dostal jsem o této demarši úřední zprávu 17. července, 22. července jsem navštívil ministra Beneše v Ploškovicích; od té doby nabyla aféra Gajdova mezinárodního významu a ministr Beneš musil být proto informován, aby hájil státní zájmy naše ve státech na aféře zúčastněných. Uvádím data proto tak přesně, protože tak možno nehezké útoky správněji posoudit.

A neohrozí aféra pověst státu a republiky?

Ne, a to ze dvou důvodů. Předně - je důkazem naší konsolidace a síly, že jsme se nebáli vyřízení té aféry; já sám jsem si přesně vědom jejího dosahu, ale stejně přesně jsem věděl, že věc musí dopadnout ve prospěch armády. A to je druhý důvod - aféra se vleče od Gajdova vystoupení v legiích. Sám jsem Gajdovo jednání přesně sledoval a mohu jen vyslovit své uspokojení na vývoji věci. Již dnes je vidět, že nejde již o Gajdu, nýbrž o jeho ochránce a přívržence; blízké konečné vyřízení věci bude ovšem pro ně trochu drsnou lekcí.

Pane prezidente, míníte hlavně fašisty a fašistické hnutí?

Fašisté sami o sobě nejsou tak významní; je to ovšem po prvé, že se u nás snaží uplatnit anonymní, bezprogramové hnutí. Fašismus je anonymní společnost nespokojených a odmítnutých s neomezeným ručením k výrobě politických báchorek a raubířských historek, má ovšem v sobě alespoň trochu

idealismu u těch, kteří dávají se ošálit zdánlivým bojem proti korupci. Až dosud však takzvaní fašisté neobjevili ani jeden konkrétní případ korupce a přece prohlašují, že je jí celá republika zamořena. Fašismus je potud vážným problémem, pokud znamená těžký úpadek národního liberalismu. Fašismus je měřítkem politické dezorientace buržoazie a má jenom proto význam, že se vyvinul pod egidou frakce národnědemokratické strany. A docela přirozeně, vede-li muž politické prestiže dr. Kramáře rok od roku sám a se svými příslušníky osobní boj proti ministru zahraničních věcí a mytickému Hradu , trpí-li tento boj jedné vládní strany nerušeně po celá léta, vyskytnou se naposled politicky nezralí lidé, kteří berou obvinění vážně. Fašisté jsou oběť národní demokracie, lépe řečeno jmenované frakce strany. Lituji toho v zájmu národní demokracie i v zájmu ostatních stran. Je poučné vidět, jak pokles jedné strany přináší druhým stranám jen málo užitku; zvláště málo získávají socialistické strany jako programatičtí soupeři buržoazie. Buržoazie a socialisté musejí závodit pozitivně, principy nutno měřit principy. Jenom tak se mohou strany uchovat životnými a svým bojem sloužit celku. Buržoazie trvá, je také hospodářsky silná, ale její politická organizace je značně slabší. Vím, že i ostatní strany prodělávají svou krizi; fašismus je patologická sedlina této krize uvnitř národní demokracie. Podobné krize prožívají liberální strany buržoazní ve všech zemích.

Lidové noviny uveřejnily zprávu, že demarše francouzského vyslance byla způsobena prohlášením pana Ovsějenka, že tedy potvrdil pan Ovsějenko obžaloby proti Gajdovi. Ovsějenko patrně vyložil také podstatu věci ministru Benešovi. Je prohlášení Ovsějenkovo správné a rozhodující?

Zpráva Lidových novin nebyla oficiálně dementována. Pokud vím, pan Ovsějenko osobně nedal ministru Benešovi žádného prohlášení. Na vaši hlavní otázku chci vám říci jen tolik, že máme v rukou rozhodující ruské dokumenty.

Ještě jednu velmi choulostivou otázku, pane prezidente - volba prezidenta!

Milý Bože! Tato volba není mojí věcí, nýbrž věcí národa a republiky; otázka příští volby prezidenta mne ani dost málo neznepokojuje. Jak bych byl šťasten, kdybych republice a demokracii mohl sloužit jako volný publicista a zhodnotit svoje politické zkušenosti žurnalisticky! Vývoj od války mohl

zajisté všechny prozíravé lidi přesvědčit, oč jde: udělat z otroků svobodné lidi. Vím, tento výraz je trochu silný, ale charakterizuje situaci. Národové starého Rakouska, Německa a Ruska byli po staletí vychováváni monarchistickým

absolutismem: právě tyto tři velké státy byly ve válce poraženy a proměněny v republiky, a proto říkám vždy, že se musíme v tomto smyslu odrakouštit. Notabene, to neplatí jen pro nás, nýbrž i pro vás, pro všechny menšiny. Němci pod Vídní rovněž trpěli: byli sice často vládní stranou, ale musili jen ještě častěji Vídni sloužit víc než svému národu.
 
 

Unterredung mit Masaryk. Prager Tagblatt, 51, 1926, č. 211, s. 1, 7. 9. Otištěno též: Eine Unterredung mit dem Präsidenten Masaryk. Deutsche Presse, 2, 1926, č. 274, s. 1, 1. 12., a Rozhovor s prezidentem Masarykem. Národní osvobození, 3, 1926, č. 246, s. 1, 8. 9. Přetištěno: Rozhovor s redaktorem deníku Prager Tagblatt. Masarykův sborník, 2, 1926-27, č. 3, s. 182-185, 28. 1., a Tři rozhovory s prezidentem Masarykem, Praha, Čin 1926, s. 22-29. Tiskneme podle textu v Masarykově sborníku, který je redigován.

K.Kramář, Moje odpověď, Národní listy, 63, 1926, č. 248, s. 1, 10. 9., podepsán dr. Karel Kramář.

Kramář ve své kritice Masarykova interview věnoval největší část svému vztahu k ministru zahraničí dr. Benešovi. Mimo jiné nesouhlasí s uznáním Sovětského svazu

de jure a vytýká Masarykovi, že se ztotožňuje s osobou ministra zahraničí.

Odsuzuje prezidentův názor, že fašismus v ČSR je výrazem dezorientace naší buržoazie a patologickým sedimentem národní demokracie, znovu nastoluje otázku vnitřního odboje proti Rakousku. Vyčítá předčasné volby, které měly oslabit možnost předvolební agitace národní demokracie.

Přesto, podle Kramáře, se česká buržoazie stává nacionálně rozhodnější a chce nezištně sloužit národu; pak já říkám: zaplať Pán Bůh! I když se to jmenuje fašismem, třeba bych sám fašistou nebyl... Nemohu míti náš fašismus za patologický zjev, jako prezident... Zdá se, že ta patologie bude někde jinde než v naší straně!

Masarykovo poselství po prezidentské volbě

Slib, který jsem před Národním shromážděním po volbě učinil, je svým obsahem sám sebou poselstvím. Mám šetřit všech zákonů, mám dbát blaha republiky a lidu. Tu zdůrazňuje se lid, neboť v duchu češtiny při výčtu několika pojmů to, co se zdůrazňuje, není jako v jiných jazycích na místě prvém, nýbrž posledním. Republika je více formou, lid obsahem, lid dává státu život a jakoby duši; ale forma a obsah jsou jedno. A užívá-li zákonodárce slova lid , má to smysl demokratický, naše republika je vládou lidu, lidem, pro lid. Zákony ústavní a jiné jsou kodifikovány, ony stanoví, čeho šetřit; ale pojem blaha není vymezen, jako by se rozuměl sám sebou; a přece je tolik stran a směrů, které se právě ve vymezování tohoto požadavku rozcházejí. Vždyť vlastně všechny politické diskuse, spory a boje také u nás vedou se o to, co je blahem republiky a lidu, co je blahem pravým, co zaručuje plnost společenského života, co mu škodí, co jej podlamuje a vede ke zkáze. Konečně i forma prezidentského slibu je nejen slavnostní, ale i zvláštní. Ústava určuje formu slibu pro poslance, pro ministry a pro prezidenta; poslanec má slibovat předsedovi vlády a své sněmovny, ministr prezidentovi, ale tento před Národním shromážděním - komu? Patrně lidu, poslanci a senátory zastoupenému; jsou svědky slibu a zdá se mi, jím stejně vázáni.

Procházel jsem nedávno kraje, z nichž jsme přejali hlavní prvky naší světy a kultury; a všichni ti národové a jejich kultura zanikli. Je přirozeno, že jsem o příčinách toho úpadku přemýšlel a srovnával, jak historikové a sociologové jej vykládají. Jedni říkají, že úpadek byl zaviněn nedostatky a úpadkem života duchovního, náboženství, mravnosti, vědy atd.; druzí vidí příčiny úpadku v nedostatečnosti institucí hospodářských, např. v otroctví, velkostatcích, vysílení půdy ap., a opět jiní zdůrazňují přirozené prý stárnutí a biologické vymírání národů. Naproti těmto hlasům jsou teorie, že ti staří národové vůbec neupadli, nanejvýše částečně, že se jejich osvěta a kultura, ba i jazyky zachovaly středověkými církvemi a že posud starou kulturou a osvětou se vzděláváme; a ti staří národové nevymřeli, smísili se s národy tzv. barbarskými a povstali takto národové v Evropě nyní žijící.

Nedotýkal bych se problémů dekadence starých národů, kdyby to nebyl problém i národů nových; vždyť přece jedni za hlavní podmínku zdravého života států a národů prohlašují náboženství, druzí mravnost, třetí hospodářské poměry atd. Otázka po podmínkách a zejména po hlavní a základní podmínce blaha států, národů a lidu je akutní pro naši dobu a pro nás samy. Naši historikové dávno uvažují o příčinách našeho státního a národního úpadku a ptáme se, kterými silami bylo pak způsobeno naše obrození; a obdobně i ostatní národové konstatují u sebe fáze úpadku a obrození - renesance, reformace, revoluce jsou mnoho užívané pojmy moderní historie, literatury a politiky. A teď po světové válce se pilně uvažuje o velikých proměnách společenských, které všude nastaly, a zase jedni vidí v nich úpadek definitivní, druzí jen částečný a jiní v nich vítají obrození a vzkříšení. Sám vidím v pádu tří velkých impérií a ve vzniku států nových pokrok a obrození. I v bědném stanu beduínském naleznete prosté filozofy dějin a politiky, uvažující o následcích velké války pro Evropu a ostatní díly světové; Vy Evropané, slyšet tam často, padáte, Asie a Afrika nastoupí na vaše místo... A tak jsem na své cestě právě jako prezident nového státu stále a stále byl veden k otázce, co národy udržuje zdravými, co zaručuje stálost a trvání jejich států a jich samých, co tedy je pravé blaho národů, co jim zabezpečuje stálý rozvoj a trvání. Každý státník, každý politik, každá politická strana a vůbec každý, jemuž osudy národa vlastního a tím i národů ostatních nejsou lhostejny, musí si ujasnit, co národům a státům je to unum necessarium, jak to náš Komenský formuloval, a co národům a státům je nepotřebné, co jim škodí a vede k záhubě.

Komenský v pohnutých dobách světové války třicetileté stále se vracel k problému úpadku států a národů. Máme od něho spisek o štěstí národa a na sklonku svého života - náhodou v mých letech - vymezoval pro život společenský a státní to unum necessarium; přitom ovšem musil si zároveň říci, čeho potřebí není. Komenský ve smyslu své doby a své církve klade pro národ i pro stát největší váhu na náboženství a mravnost a uvádí sedmero překážek a zmatků, vadících blahu lidu: množství vládnoucích, množství zákonů, mnoho vykladačů paragrafů, kteří matou veřejné soudy, množství vnějších obřadností, jež zastiňují pravou podstatu věcí, pohrdání zákony a porušování jich, což jmenuji přihlížením ke skutečnému stavu, vzájemná řevnivost vládců a konečně zjevné války a zvířecí zběsilost. Přeloženo do dnešní terminologie dána tu oprávněná kritika v mnohém i dnes.

To unum necessarium moderního a zejména našeho nového státu je velmi složité; je mnoho společenských a historických sil, které moderní politik a státník musí poznávat, rozpoznávat a politickou praxí hlavně harmonizovat. Dnes vedle Marie Marta musí být pečlivá při mnohé službě a unavovat se při mnohých věcech; úkolům hospodářským a sociálním věnujeme dnes právem velikou pozornost. Ukládáme modernímu státu koncentrickou politiku kulturní, všekulturní; tím není řečeno, že dnešní stát, prakticky parlamenty a úřady, sám má úkoly a problémy složitého kulturního úsilí a života řešit, ale musí mít pro ně pochopení a dovést je harmonicky organizovat. Stát moderní, jak již stát starý, usiluje o kontrolu a centralizaci všeho veřejného života. Tento centralismus, tkvící v podstatě státu, v době staré vedl k absolutismu a oligarchii, stát nový usiluje o centralismus neabsolutistický, demokratický; neboť stát nespočívá pouze na centralizaci, nýbrž také na autonomii, ovšem také autonomie novodobá je něco jiného než byla autonomie v době státu absolutistického. Rozdíl je v jakosti, v kvalitě.

V praxi ta mnohost, složitost a koncentrace politických sil se jeví v tom, že postupem vývoje vláda se stává složitější; politická práce, jako každá práce, se dělí, roste počet ministerstev aneb oddělení ministerstev. To jistě nemá účelu, aby snad z rozpaků stranických se našlo východisko, nýbrž aby hlavní obory státní správy byly věcně a souladně řízeny. Stejná myšlenka se skrývá v novodobém úsilí o zastoupení poměrné; také rostoucí počet stran se obyčejně odůvodňuje tou složitostí moderního života společenského.

Nový stát, a zase pro tu složitost společenského života, je demokratický, umožňující rozpoutání a upotřebení všech zdravých sil v zájmu intenzivní správy státu. Naše ústavní listina praví: lid je jediný zdroj veškeré státní moci v republice Československé. Hlásím se k této zásadě vědomě. Vím, že demokracie má vady, a vady dost značné; ale odporuju mínění těch, kteří mluvívají o úpadku ne-li demokracie, tož aspoň parlamentarismu. Jiné formy ústavní a státní mají také své vady; a historie státního vývoje nás poučuje, že demokracie je teprve v začátcích, kdežto starší formy státní se vyvíjely tisíci- a tisíciletí. Demokracie, demokracie skutečná, demokracie pravá je v začátcích. Naše doba je zřejmě dobou přechodnou také politicky a státně. Vady parlamentu dají se odstranit; jeho dělnost může reformami rázu technického být zvýšena. Vůbec pak běží v moderní demokracii o to, aby politické vzdělání úřednictva, představitelů lidu a lidu samého stále bylo zvyšováno, neboť platí i v demokracii pravidlo: non salum numerantur sed etiam ponderantur. Vzdělání, politická uvědomělost a veřejnost všeho jednání jsou zárukou demokracie. Odsud zvýšený nárok, jejž ve jménu demokracie máme na žurnalistiku.

V demokracii platí argument, ne chytráctví a pěst. Demokracie znamená konec násilnosti a veškerých nadpráv náboženských a vzdělaneckých, politických, národních, hospodářských a sociálních. Vím, že v politice silným činitelem je ctižádost a panovačnost, a vím, že lidé politikou si zabezpečují rozmanité výhody; nežiju mimo svět, abych těchto sil a vzpružin nechápal, že do jisté míry také mohou sloužit celku. Ale tvrdím a hlásám, že blaho státu a lidu vyžaduje vzdělání a vzájemnost občanstva, prýštící z blahovůle, sympatie, anebo jak tento prvek duchovní a mravní chcete nazvat. Francouzská revoluce, které nikdo nebude vyčítat neenergii a slabošství, prohlásila a kodifikovala tento humanitní princip jakožto práva člověka termínem bratrství; v naší době Marx, člověk tvrdého materialismu hospodářského, pokládal demokratickou republiku za uskutečnění učení Ježíšova.

Demokracie se musí uplatňovat nejen uvnitř, nýbrž také navenek. I v politice zahraniční argument musí vytlačit násilnost a lež. Svět, jak už Palacký dobře postihl, se centralizuje, žádný stát, žádný národ nemůže žít bez dohody a spolupráce se sousedy a státy ostatními. Státy menší, dokonce my v našem zeměpisném postavení, nemohou trvat bezpečně bez sympatie sousedů a ostatních národů - naše raison d' ^etre musí světem být uznána a respektována. Naše politika musí být světová.

My máme úkoly své zvláštní a zejména tím, že obnovujeme a vlastně tvoříme svůj stát nový. Nebudu podávat programové jednotlivosti. V začátcích státu běží hlavně o určení směru politiky, i myslím, že jsme na cestě správné, jak se to všude doma i v cizině uznává od lidí politicky myslících. Jsou položeny základy a budova je zhruba postavena; teď běží o dokončení stavby a vhodné a praktické zařízení vnitřní. Po stadiu politiky více extenzivní nastává nám doba politické intenzivnosti. Demokratická republika musí k tomu konci harmonicky spojit všecky občany, ať se různíme náboženstvím a názory světovými, ať náležíme k různým národům a stranám, - všichni se musíme spojit ke spolupráci. Demokratický stát má své přední oprávnění v uznání svého vlastního občanstva, musí každým slušným a uvědomělým občanem být chtěn.

Poválečný stav společnosti a jeho značné nedostatky vyžadovaly si velmi často práci kvapnou a rozhodnutí rychlé. Dělali jsme chyby, ale chybami se i v politice učí. Hlavní věcí je i v politice, jak to Komenský řekl, být mužem touhy : v demokracii občané nesmí se oddávat lhostejnosti k životu veřejnému. Touha po politické tvořivosti, touha po pravém blahu lidu nedá rozbujet svárům osobním, úzce stranickým, a bojům malicherným; orlové much nevidí, jen netopýři.

Demokracie žádá od občanů zvýšený pocit odpovědnosti a zanechání vší anarchie; demokracie je nejen spoluvládou, demokracie je také podřaděním a posloucháním.

Národní shromáždění opětným zvolením podložilo mně můj těžký úřad; bude mně možno dostát svým povinnostem shodou a spoluprací s ním a s vámi. V demokracii politická práce je spoluprací. Apeluju proto na všecky uvědomělé spoluobčany.

Je vysvětlitelno, že těžké útrapy válečné a pronikavé převraty politické a sociální rozohnily fantazii a utopismus lidí politicky nezralých; našlo se dost politických a hospodářských dobrodruhů a jednotlivci, kteří své nezkrotitelné ctižádosti obětují i zájmy státu - jsem přesvědčen, že většina občanstva ve chvílích pro stát vážných bude vedena rozumem a nedá se mýlit hesly sebevlastenečtěji předstíranými. Vážím si nespokojenosti, jak byla nazvána, svaté, ale odmítám nespokojenost nekritickou a právě utopistickou a dobrodružnou, vznikající v lidech, kteří novým řádem jen získali, a kteří by proto chtěli získat ještě více, ovšem docela neoprávněně. Unum necessarium je nám politika rozumná a poctivá, pořádek a práce!

Mohl bych konečně, a snad bych i měl, reagovat na některé zjevy při prezidentské volbě; ale raději bych se chtěl přidržovat rady Ježíšovy: Kdo přiložil ruku svou na pluh, nechť neohlíží se nazpět.
 
 

Poselství prezidenta republiky. Národní osvobození, 4, 1927, č. 161, s. 1, 12. 6. Otištěno též: Poselství prezidenta Masaryka. Tribuna, 9, 1927, č. 139, s. 1, 13. 6., a

v dalších československých listech. Přetištěno: Poselství po volbě roku 1927. Masarykův sborník, 3, 1928-29, č. 2, s. 157-161, 15. 1. 1929.

A ÚTGM-CD 27, strojopisný text poselství, datováno 6. 6. 1927, podepsán T. G. Masaryk. Na spise poznámka: Znění p. prezidentem skutečně přednesené. Tiskneme s naším nadpisem.

K volbě prezidenta se vyjádřil Karel Kramář: O stanovisku strany [národnědemokratické] k volbě prezidenta, Národní listy, 67, 1927, č. 313, s. 1, 13. 11. Řeč K. Kramáře na zastupitelstvu strany národnědemokratické.

Již 29. 5. 1926 přinesl Moravskoslezský deník, 30, 1927, č. 148, s. 1-2, 29. 5., obsáhlý rozklad důvodů, proč národní demokraté nevolí Masaryka za prezidenta.

Masaryk připravoval odpověď na Kramářovu řeč v tisku. Svědčí o tom text s jeho rukopisnými poznámkami a zpracovaný koncept článku s názvem Proč Kramář nevolil prezidenta.

Dr. Kramář vykládal důvod, proč se svou stranou prezidenta nevolil, antagonismem programovým. Proti tomu třeba především konstatovat, že ani dr. Kramář, ani jeho žurnalistika a nikdo z poslanců národnědemokratických o tomto programovém antagonismu veřejně nejednali a nediskutovali. Proti tomu je pravda, že dr. Kramář a s ním jeho strana od roku 1919, tedy po osm let, proti Benešovi zpočátku a později proti prezidentovi aranžovali na schůzích a ve svých listech pusté štvanice. Dr. Kramář by mohl říci, že za svou žurnalistiku neodpovídá. Věříme, že nečte pravidelně článků ve svých žurnálech před jejich uveřejněním; ale čte je po uveřejnění. A když se ty štvanice po léta téměř denně opakovaly a dr. Kramář nezakročil, pak je za to všecko odpovědný jako šéf strany, jejímž orgánem Národní listy jsou.

Volby se nedály pro programový antagonismus. Dr. Kramář by si přece musil položit otázku, jak se mohl dostat proti prezidentovi do jedné linie s komunisty a nacionálními Němci. Hlavně však je politickému světu známé, že strana národnědemokratická volby prezidentské připravovala a proti prezidentu všemožně agitovala jak u luďáků, tak i u agrárníků. Již to vylučuje antagonismus programový. Avšak bylo konstatováno, že emisar pana Síse a Hlaváčka ve jménu národnědemokratické strany nabízel některým poslancům a senátorům peníze za hlasy proti prezidentovi. V jednom případě dr. Kramář o této agitaci byl zpraven.

Dr. Kramář praví, že po volbách se choval on a jeho strana k prezidentovi pozitivně. Ano, pozitivně špatně tak jak před volbami. Neboť štvaní proti Benešovi a prezidentovi po volbách pokračovalo až do posledního prohlášení poslance Kramáře.

Poslanec Kramář praví, že zásluhy prezidentovy o národ nikdo z jeho strany by nechtěl popírat. O zásluhy o národ se ve sporu nejednalo a nejedná. Dr. Kramář a jeho náhončí léta hlásali, že legionáři a zahraniční odboj vůbec nic anebo téměř nic nevykonali u srovnání s odbojem domácím a zejména s tím, co vykonal dr. Kramář. Jde tedy ve sporu o to, jak se obě strany se chovaly ne k národu vůbec, nýbrž speciálně ke státu, jeho vzniku a udržení.

Dr. Kramář dopouští se něčeho, co se dá brát jako hrubá sotiza vůči prezidentovi, praví-li, že některé strany zneužívaly jeho osoby. Znamená to, že prezident je tak slabý a neprozíravý, že se dává zneužívat? Dr. Kramář praví dále, že ty strany - neřekl které - zneužívají i jeho jména. Dejme tomu, že ty strany zneužívají prezidentova jména, pak je to ovšem věc těchto stran, a ne prezidenta.

Dr. Kramář konečně nemohl zapřít svou přirozenost a pronesl proti ministru Benešovi urážlivý výrok, když od něho žádá, že má Malou dohodu udržovat v přátelství a loajalitě k nám, a dokonce řekl, že je to jeho povinnost. Je neslušné takto mluvit o Malé dohodě, jako by svou povinnost vůči nám nekonala. A je neslušné ministru zahraničí docela zbytečně a bezdůvodně připomínat, jaké má povinnosti.

Dr. Kramář ve chvíli, kdy připravuje formální vstup své strany do vlády, musí si uvědomit, že svůj poměr nejen k prezidentovi, nýbrž k dr. Benešovi musí náležitě opravit. Vždyť anormálnost posavadního poměru nejen dr. Kramáře, nýbrž i některých koaličních činitelů spočívala v tom, že ministři a jejich orgány účastnili se štvanic proti svému ministru kolegovi, o tom ani nemluvíc, že se neštítili podporovat lidi jako Gajdu a Stříbrného, kteří postupovali a postupují docela zjevně proti samému státu.

Masarykovy náměty a podněty k poznámce o Kramářově projevu. Ta Kramářova řeč, to je můj posudek, brimborium neupřímné, a nikterak to ovšem nedostačuje.

V hlavní věci: že se programy rozcházejí - to je možné, ale musilo by být specifikováno, v čem.

Koaliční vláda přece má, podle svého složení, v sobě různé programy a prezident nemůže mít programy všech stran. Nemůže jich přijímat, rozchází se s většinou stran - jistě se rozchází ve svém programu nejen se stranou národnědemokratickou, nýbrž i s programy stran jiných.

To nic neznamená, že pan dr. Kramář přiznává, že má prezident zásluhy o národ. To je přece mnoho lidí takových, kteří mají zásluhy o národ. Jde o stát, a ne o národ. Jde o poměr stran ke státu a o poměr prezidenta ke státu a ke stranám, a ovšem o poměr stran k prezidentovi.

Pan dr. Kramář neuspořil si kopanec ministru Benešovi. Beneš prý má dbát na Malou dohodu, aby konala svou povinnost.

Takové prohlášení pana dr. Kramáře, jehož motivy nejsou docela jasné, je ovšem nedostatečné. Pan dr. Kramář zapomíná na hlavní věc: že léta nechal třískat do Beneše a do Masaryka, a zapomíná na druhou hlavní věc, že o volbách nešlo národní demokracii o program její a Masarykův, nýbrž o demagogii, o hlasy, o získání hlinkovců atd.

Jde o shora zmíněnou řeč, kterou dr. Kramář přednesl dne 12. 11. 1927 na schůzi zastupitelstva národnědemokratické strany.

A ÚTGM - CD 27, strojopis článku, datováno 15. 11. 1927.

Prezident Masaryk o některých věcech

Požádal jsem pana prezidenta o poznámky k některým otázkám a starostem dne; těch otázek bylo více, než dnes uvádíme, ale rozumí se, že první z nich se točila kolem zdravotního stavu pana ministerského předsedy Švehly.

Máme příležitost za nemoci Švehlovy ocenit sílu osobního faktoru v politice. Švehla je veliký státník a neváhám říci, že jeden z největších státníků v Evropě. Zároveň jeho nemoc je pro nás mementem, jak nový stát spotřebovává lidi. Nový stát vyžaduje mnoho práce v otázkách zahraničních, vnitropolitických a finančních, v otázkách všech. Jde o to, abychom vybudovali souhru parlamentu a úřadů a aby každý z nás stál na svém místě. Zachozená mašinerie zaručuje kontinuitu i v případě, kdy vypadne osobnost ze hry. Doufáme všichni, že náš Švehla bude zase brzo zdráv a že se vrátí ke své práci, že se vrátí nám všem a republice.

Pane prezidente, slavíme svátky vnitřního míru, den beze zloby; ale nejvíc zloby mezi lidmi natropí nedorozumění. Mír, to jest rozumět si. Mnohé zlobě mohlo by se čelit lepší informovaností. Například pokud se týče osobně Vás: Tak často a nejasně se naráží na “Hrad” .

Co se týče těch nedorozumění, přál bych si, aby naši žurnalisté stejně jako naši politikové více upozorňovali, aby se u nás lidé v politice nedali vésti zprávami, které často nejsou než neurčité on dit , skoro bych řekl klepy. Politika se musí dělat očima, ne ušima; jen lidé nepozorující dají si nakukat od kdekoho své rozumy. Tedy víc vidět a, opakuju, pozorovat.

Předně tedy o tom Hradě. Širší veřejnost o běžné činnosti prezidentově není plně informována. Prezidentství není jen úřadem politickým, nýbrž také administrativním. Mé kanceláři dochází teď ročně 65 000 podání, přichází přes 3000 návštěvníků, sám mám přes 400 audiencí, nepočítaje v to návštěvy soukromé. Kdyby si někdo stěžoval, že na Hradě pracujeme přes čas, tedy by to bylo pravda. Mívám pravidelné porady s ministry a jejich vedoucími úředníky; styk s premiérem je stálý. S předsedou vlády Švehlou mluvil jsem pravidelně jednou i dvakrát týdně, také s ministrem zahraničí a národní obrany musím býti v nepřetržitém spojení. Občas zvu vedoucí a vynikající osoby stran a i jinak pěstuju styky s důležitými kruhy a jednotlivci. Nemohu než opakovat, že neexistuje žádný Hrad v uvozovkách; kde je demokracie - a o tu snad všichni rozumně usilujeme - tam nemůže býti žádná kamarila ani skryté vlivy. Co se na Hradě děje, je odkryté a může býti soudnou veřejností kontrolováno. Tato veřejnost všeho rozhodování je výsadou demokracie. Demokracie není tajnůstkářství. Bylo by krásné, kdyby se na Hrad jako na sídlo prvního občana republiky, voleného národem, a jako na tradici, kterou dosud reprezentuje, dívali všichni s takovou láskou jako ty zástupy prostých lidí, které vídám v neděli putovat na Hrad.

Pane prezidente, jak dobře víte, jsou věci, které se Vám přičítají jako osobní zaujetí. Míním tím například spor o 28. říjen, Váš poměr ke straně národnědemokratické, Vaši humanitu, Vaše takzvané levičáctví; není i v tom dost zbytečného nedorozumění?

Myslím, že ano. Vemte si například ten spor o význam 28. října. Není spravedlivo říkat, že bych já nebo Beneš kdy byl tvrdil, že domácí revoluce byla pro naše osvobození bezvýznamná. A vůbec jsem otázku o hodnotě revoluce domácí i zahraniční na přetřes nepřivedl. Důkaz toho, co říkám, je moje Světová revoluce a teď kniha Benešova: tam domácí politika je loajálně a správně oceněna. Byl jsem a jsem si toho plně vědom, že bez domácího odboje my venku nebyli bychom dosáhli, čeho jsme dosáhli. Věděl a řekl jsem to ve své knize, že my venku měli jsme pozici snazší než vedoucí lidé doma. Chápal jsem, že doma vůči tlaku z Vídně musila býti taktika opatrnější, často dvojsmyslná atd. To se mně rozumí všecko samo sebou. O tom všem jsem ve Světové revoluci svoje mínění odkrytě řekl a čekám věcnou kritiku. Já sám, když jsem roku 1914 šel za hranice, měl jsem důvěru v dobré vedení české politiky, a zejména jsem spoléhal na Švehlu. Když jsem napsal svou knihu, předložil jsem části, ve kterých o domácí politice za války mluvím, Švehlovi a některým zúčastněným politikům a dostal jsem od nich jejich parere. Premiér Švehla podle svého zvyku si přál, abych všecko, co se jeho týká, vynechal; vyhověl jsem mu. Tenkrát jsem také usiloval o to, aby dokumentárně všechno bylo shledáno, co jednotlivci mají napsáno o domácích událostech, a zejména jsem si přál, aby do státního archivu byly uloženy eventuálně protokoly prvotního Národního shromáždění a všech politických porad tehdejších. Lituju, že se to posud nestalo. Lituju toho tím více, protože úsudky o převratu a zejména 28. říjnu 1918 byly nestejné, ba protichůdné. Je přirozeno, že o rozčilujících událostech účastníci sami nemají dost času a klidu, aby přesně pozorovali, co se děje právě proto, že sami historii dělají. A právě proto jsem usiloval, aby dokumenty doby byly shledány a archiválně uschovány. Přál jsem si, aby odboj domácí byl vylíčen napřed, své líčení chtěl jsem uveřejniti později; když k vylíčení domácího odboje nedošlo, publikoval jsem knihu svou.

Nebo jste se zmínil o mém poměru k národní demokracii - i o tom se ještě nedávno mluvilo. Tedy můj vztah k této straně byl v začátcích republiky - o dřívějším poměru nemluvím - oboustranně přátelský; toho důkazem je můj poměr k prvnímu premiéru republiky dr . Kramářovi, a zejména můj poměr k dr. Rašínovi. Zkalení toho poměru - nikoli ze strany mé - začalo se v Paříži nesouhlasem o taktickém postupu vůči sovětskému Rusku. Další nedorozumění bylo důsledkem tehdejších obecních voleb; v národní demokracii v přibrání nebožtíka Tusara do politického vedení viděl se komplot Tusar-Švehla. Byl to úsudek mylný. Tusar se dostal do popředí výsledkem zmíněných voleb. Opakuji, že k vynikajícím osobnostem národní demokracie mám poměr přátelský.

Další rozpor mezi částí publicistiky a mnou je spor o problém humanitní. Pořád ještě se mně imputuje, že humanitou rozumím nějakou zvláštní slabost a měkkost. Je to nesprávné a je to omyl. Několikrát jsem již řekl, že jádro mého názoru spočívá v tom, vyvarovat se agresivnosti. Ale vždy jsem byl a jsem pro velmi důraznou obranu. Copak jsem nešel do revoluce, když jsem uznal zralost času, neorganizoval jsem na Rusi armádu? Vyložil jsem nejednou, že neakceptuju názoru Chelčického a Tolstého, a proč. To všecko jsem zase řekl ve Světové revoluci, o tom ani nemluvě, že je to program opravdu národní, program nejen Kollárův, nýbrž také Palackého a Havlíčkův. Politicky důležité je vyvarovat se agresivnosti; to v naší zeměpisné situaci je conditio sine qua non. Za dané situace musíme se všemožně přičiňovat o zachování míru - míru a klidu potřebujeme pro konsolidaci našeho státu. To není slabošství, to je politika diktovaná situací poválečnou, a je to politika jistě úspěšná. Podívejte se jen na politiku Francie - kdo dovede rozumět znamením doby, může se právě na Francii mnohému naučit.

Nebo ještě se ptáte na spor o to mé takzvané levičáctví. Řekl jsem jednou, že vývoj jde nalevo. Opakuju to i dnes, ale užil bych raději slova vpřed jako protikladu k reakci. Nehledím tu na jednotlivé zjevy, že v tom nebo onom státě přišla vláda více nebo méně konzervativní. Tím ten velký celkový směr není přerušen ani zkřiven. Ale to, že světovou válkou bylo poraženo pruské Německo i Rakousko-Uhersko, že padlo Rusko carské, to samo znamená vývoj nalevo, jak já tomu slovu rozumím. A důsledky toho se jeví stále a budou se jeviti. Jen si vezměte Německo, které bylo Pruskem tak dobře a z pruského hlediska silně organizováno, jak se přece jeho republika ustaluje stále, třebaže povlovně. Vemte si dále, jak v dnešním Rakousku habsburství úplně zmizelo; znalci poměrů nejednou mi vyjádřili podivení, že i v konzervativních provinciích nynějšího Rakouska Habsburkové jsou již zapomenuti. Jestliže se někdy cituje Itálie, tož to není důkazem proti mému rozpoznání evropské situace. Je-li Itálie dnes proti parlamentu, není tím řečeno, že jde radikálně a trvale napravo. Jde ovšem proti komunismu, snad také proti socialismu, ale to je něco jiného než spor o to, jde-li obecný vývoj napravo, či nalevo. S tím, že se vývoj nedá zastaviti ani porušiti, musí právě politika konzervativní a strany konzervativní počítat a podle toho své jednání zařizovat. Konzervativismus je historicky dán jako jeho opak, pokrokovost. Přitom často konzervativci pokračují v politice svých odpůrců, jenže metodou klidnější a vpravdě konzervující. V Anglii konzervativní strana je někdy radikálnější než strana liberální, například v některých otázkách sociálních. O tom, kam vývoj spěje, nerozhoduje nijak dočasná vláda, třeba sebekonzervativnější; je třeba rozpoznat celkovou situaci doma i venku a podle toho postupovat.

Vytýká se Vám, pane prezidente, že jste se před lety prohlásil pro tak-zvanou rudo-zelenou koalici.

Ano, řekl jsem to a mínil jsem tím toto: U nás máme dva hlavní veliké stavy, totiž zemědělce a dělníky. Všechny ostatní stavy a jejich strany jsou menší; ve straně lidové, číselně značné, je také směr sociální. Tato situace je dána, jsme prostě národ zemědělský a dělnický, vezmeme-li pojem v širokém slova smyslu a podle většiny obyvatelstva. Ani jedna, ani druhá z těchto stran nebyla a není tak početná, že by sama mohla vést parlament; proto zejména v začátcích našeho státu bylo žádoucí, aby dvě největší strany nestály proti sobě, nýbrž aby pracovaly společně se stranami ostatními, které se vysloveně nestavěly proti státu. To jsem řekl a mínil, když jsem takzvanou rudo-zelenou koalici tenkrát prohlásil za danou a žádoucí. Kdo se nechytá slova, nýbrž přihlíží k věci, ten přece viděl, že vůdcem té takzvané rudo-zelené koalice byl Švehla, tedy člověk a vůdce strany zemědělské. I když byl Tusar premiérem, scházeli jsme se týdně k poradám s Tusarem a Švehlou.

Tehdejší takzvaná rudo-zelená koalice měla však ještě hlubší význam. Vždyť ve skutečnosti právě strana zemědělská, tedy strana konzervativní, prováděla nejpronikavější sociální reformu, chcete-li revoluci. Sociální demokraté nic tak pronikavého, poměrně vzato, nepožadovali a neprovedli jako strana agrární pozemkovou reformu. I tím byla dána možnost společné práce těchto dvou stran.

Pokud jde o sociální demokracii, nesmí se podceňovat, že při vzniku státu vstoupila do vlády; strana, která do té doby byla programově revoluční a popírala stát, stala se tím stranou státní. Tomu přece musí rozumět právě strany nesocialistické! A negativnost sociální demokracie, o které mluvím, přivodila rozkol ve straně a odštěpení radikálního směru pod heslem komunismu. Nemusím vykládat, jak tím sociální demokracie a socialismus byly oslabeny a co by bylo znamenalo, kdyby sociální demokracie byla zůstala největší stranou. Právě proto nemusím mluvit o tom, že strany nesocialistické, které chtějí býti opravdu státotvornými, nemají svou taktikou sociální demokracii přibližovat komunistům, kteří sociální demokracii a republiku negují programově a zásadně. Vím, že je to úkol nesnadný, avšak my v novém státě za dané poválečné situace evropské máme vůbec mnohé nesnadné a docela zvláštní úkoly. Je tedy na vedoucích lidech všech demokratických stran, aby pochopili situaci našeho státu a podle toho státně jednali.

Pane prezidente, jak je to s tou politikou slovanskou?

Jako s politikou ostatní. Slovanští národové, až na Lužičany, světovou válkou byli všichni osvobozeni a sjednoceni. Máme teď u nás v Praze úřední představitele slovanských států, máme vyslance polského, jihoslovanského, bulharského a v jistém smyslu také ruského zástupce. A navzájem my u všech slovanských národů máme vyslance své. Já zde v Praze a se mnou dr. Beneš a odborní ministře můžeme a musíme velmi často, ba stále jednat s vyslanci slovanskými o věcech, které nám všem jsou dány. Ani se neví, jak často musíme spolu jednat a jak jsou mnohá jednání těžká, zejména když jde o otázky hospodářské a finanční. Slovanští národové nebudou u nás kupovat, jestliže jim národové neslovanští budou nabízet tovary lacinější a stejně dobré, někdy snad i lepší.

Pokud jde o vzájemnost slovanskou, tedy rozumí se samo sebou, že i v této věci pokračujeme v programu předválečném. Ale zde vedle států mají svůj úkol rozmanité instituce nestátní, spolky hospodářské, vědecké atd. - všichni mohou a mají dělat politiku slovanskou. Jsem ovšem a vždycky jsem byl proti slovanskému utopismu. Ale to mně nevadilo, že jsem podle sil činně vystupovat v daných okolnostech například pro Jihoslovany. Za války jsem stále byl ve styku s nimi, s Poláky a Rusy. Rozumí se mně samo sebou, že o tak velikém problému, jako je slovanská vzájemnost a slovanská politika, mohou býti názory různé. Dělám náležitý rozdíl mezi státem a národem a pamatuju, že máme národní menšiny a že zejména naši Němci tvoří čtvrtinu obyvatelstva. A Němci jsou národ uvědomělý, vzdělaný a hospodářsky silný. Rozumí se mi samo sebou a řekl jsem to již ve své Světové revoluci, že naše národní politika s tímto faktem musí počítat. Řekl jsem stejně, že právě podle principu demokratického, majoritního, nám připadá vedení státu, a je tudíž jen otázkou taktiky, jak svému národnímu úkolu nejlépe dovedeme sloužit. V tom, opakuju, mohou se názory rozcházet. Může a má býti kritika vlády a jednotlivých ministrů, také prezidenta, ale není správné, aby se odlišné názory prohlašovaly za méně vlastenecké. Vlastenectví se koná, vlastenčení se mluví.

Snad byste, pane prezidente, ještě něco řekl o takzvané krizi inteligence, o které jste před časem mluvil. O Vašem projevu se hodně diskutovalo a už to bylo pro věc dobře.

Pokud se inteligence týká, sám jako inteligent jsem pro inteligenci a její vliv na správu státu, ale věřím v inteligenci opravdu vzdělanou, praktickou a řekl bych mužnou. Inteligence všude a také u nás je přirozeně v menšině. Sedm procent hlasů v říšských volbách jí nedá vládu v parlamentě. Avšak inteligence, řeknu kvalitní, může a má vykonávat svůj oprávněný vliv. Rozumí se, že tento vliv bude do značné míry nepřímý, to jest, všichni profesoři univerzitní a středoškolští, učitelé, úřednictvo, vedoucí kruhy hospodářské a finanční nemají a nebudou mít v parlamentě váhu číselnou, ale právě svou inteligencí, svým uvědoměním, svou slušností mohou a mají vykonávat značný, často rozhodný vliv na veřejné věci a na vedení státu. Inteligence slušná a opravdu inteligentní má krásnou možnost býti de facto vůdcem národa. Ovšem musí k tomu využíti institucí a poměrů demokracií daných a jako minorita musí býti, opakuji to, možná, musí mít program určitý, praktický, neutopistický.

Nezdá se Vám, pane prezidente, že také u nás je krize parlamentu a demokracie, a že tudíž kritika parlamentarismu a demokracie má jistou oprávněnost?

Souhlasím, že parlamentarismus a demokracie mají býti kritizovány. Demokracie není všelékem. Každý systém státní, tedy monarchie jako oligarchie a také demokracie má své obtíže. A stejně jako zastáncové monarchie, máme přece příklad Pruska, Rakousko-Uherska a Ruska, na svých obtížích a chybách padli, stejně republiky, a zejména republiky demokratické, mají své obtíže a mohou prodělávat také krize. Avšak otázka je, zda demokracie s parlamentarismem vystačí pro další vývoj. Já tvrdím ano. Připouštím, že u nás politicky myslící lidé mají povinnost překonávat své zvyklosti tisíciletým monarchismem vštípené a stát se opravdovými demokraty. Tu nestačí jen ústava na papíře; jde o to, aby parlament, to jest poslanci a senátoři, byli uvědomělými demokraty, aby vedle poslanců organizace všech stran, žurnalistika atd., prohlubovaly a šířily program demokratický.

Řekl jsem nejednou, že v politice je třeba trpělivosti. Za deset let neuděláte z absolutistů ideální demokraty. Ale jedná se o to, je-li znatelný pokrok, a tu mohu s dobrým svědomím povědět, že je. Část naší žurnalistiky velmi chybuje, když například Společnost národů podceňuje proto, že odzbrojení a tak dále se neprovede hned. Lidé politicky myslící měli by také pochopit, že pro nás účast na jednáních Společnosti národů jest nadmíru důležita tím, že našim zástupcům dává stálou příležitost hájit náš program před zástupci všech států a býti ve styku s Evropou. To samo pro nás jakožto propagace znamená tolik, že to podceňování Společnosti národů, o němž mluvím, již proto je nemístné.

Máme republiku a demokracii a při všech vadách a chybách můžeme s ní býti spokojeni. Naším úkolem je svou zahraniční politikou a propagandou vkloubit náš nový stát do soustavy ostatních a zejména starších států; uvnitř musíme pečlivou a dobrou administrativou demokracii stále zdokonalovat. To je náš úkol. Musíme se, jak heslo zní, odrakouštit, a to je ovšem mnoho práce ve velkém i v malém. Například ponechali jsme si pro automobily staré rakouské označení; ani nás nenapadlo, že bychom měli mít označení nové, své. Vzpomínám si na to, vidím-li na svém voze písmeno N. To je ovšem maličkost, ale mohl bych takových a také nemalých věcí uvésti mnoho.

Neměl byste konečně, pane prezidente, co říci k letošním jubilejním oslavám?

Mám, ale jen krátce, už jsem toho řekl dost: Ty slavnosti mají nám všem být povzbuzením k další politické práci, mají být zpytováním svědomí, revizí našeho programu a toho, co jsme udělali a - neudělali. K tomu ovšem není třeba slavností příliš okázalých, ani příliš mnohých. Pokud ideje a city se vyjadřují právě v politice také symboly, nebudu se vzpírat jisté okázalosti. Jen aby slavnosti byly vkusné a aby tu zůstalo něco trvalého. U příležitosti sociálně zdravotnické akce Červeného kříže můžeme si uvědomit, že je třeba soustavně vybudovat podle jednotného plánu v celé republice instituce, kterých vyžaduje program propagovaný v tyto dny Červeným křížem a příbuznými organizacemi. I v jiných oborech je takových úkolů hromada. Pak bych řekl vůbec, že v těch prvních letech se nám mnoho podařilo a že jsme udělali mnoho práce. Byl to velký kus konsolidace, ale nesmíme si tajit, že to byla jen jakási první orientace a práce spíše extenzivní. Teď by šlo o to, dostati se k práci intenzivní, ke skutečné konsolidaci správy státní, zemské i obecní. Tedy jakási intenzifikace proti dosavadní extenzivnosti. V těch jubilejních dnech bychom si měli uvědomit poslání našeho státu a demokracie na docela konkrétních úkolech.
 
 

Prezident Masaryk o některých věcech. Lidové noviny, 36, 1928, č. 182, s. 1-2, 8. 4. Otištěno též: Prezident Masaryk o denních otázkách a starostech. Národní osvobození, 5, 1928, č. 100, s. 3, 10. 4., a v dalších československých listech. Přetištěno: Prezident Masaryk o některých věcech.Masarykův sborník, 3. 1928-29, č. 2, s. 162-168, 15. 1. 1929, a Prezident Masaryk o některých věcech, Karel Čapek: Hovory s T. G. Masarykem, Čs.spisovatel, Praha 1990, s. 401-412 (a předcházející vydání).
 
 

Masarykovo interview s K.Čapkem podrobil kritice Viktor Dyk, Nedorozumění-?, Fronta, 1, 1928, č. 47, s. 738-741, 19. 4. V témže čísle kritizuje Masarykovo interview František Schwarz, Musíme se odrakouštit, s. 741-743, a Jindřich Prouza v článku Prezident Masaryk a sociální demokracie, s. 744-746.

Dykova kritika Masarykova interview se soustředila na vleklý spor o významu a důležitosti domácího a zahraničního odboje a datu vzniku republiky, na Masarykův vztah k německé menšině a na postavení "Hradu" v československém politickém životě. Kritice Masarykova poměru k sociální demokracii se věnoval článek Jindřicha Prouzy.

Humanita – pacifismus a voják

Humanita znamená člověctví, člověctví čisté, jak zdůrazňoval Palacký, jenž humanitní program hlásal jako náš program národní, ustálený již v minulosti. Palacký viděl uskutečnění humanitního programu zejména v naší českobratrské církvi a předtím již v demokratických institucích našeho prvotního státu.

Humanita je láskou k bližnímu, hlásanou Ježíšem a křesťanskými církvemi. Přece však různost jména označuje jistý rozdíl, jistý odstín pojmový. Slova bylo užíváno v nové době humanisty, kteří, jako odkaz řecko-římské antiky, doporučovali humanismus ve smyslu více estetickém a kulturním; humanismus jim byl výkvětem antické kultury proti nekulturnosti ostatních, zejména tak-zvaných barbarských národů. Humanismus prakticky proto byl programem pedagogickým, jehož základem byla latina a řečtina.

Po humanismu a do jisté míry z něho vyvinulo se v 17. a 18. století osvícenství; toto osvícenství hlásalo humanitu jakožto filantropii; slovo je jen opisem lásky k bližnímu. Tenkrát vznikly rozličné takzvané ústavy humanitní a dály se pokusy tuto praktickou humanitu učinit základem vychování a vyučování.

Francouzská revoluce humanitní program uvedla do zákonodárství; francouzský parlament prohlásil práva člověka, a revoluce hlásala svým programem svobodu, bratrství a rovnost. Po francouzské revoluci v 19. století konečně hlasatelé a zakladatelé socialismu usilovali o humanitu uzákoněnou. Nestačila jim filantropie, nýbrž celé zřízení státní, zákony měly být ochranou a příkazem lidskosti, bratrství a rovnosti.

Já, přijímaje zákon Ježíšův o lásce, nepodceňuju kulturního významu antiky a politické rovnoprávnosti všech občanů. Tedy: humanita, náš program, má plnější obsah než humanismus klasický. Označil jsem jej slovem humanitismus - česky: být opravdu člověkem. Humanita je mně tudíž s Palackým programem národním, především mravním a kulturním vůbec; co do taktiky, co do provádění praktického zahrnuje svým programem všecky cenné prvky posavadním vývojem osvědčené.

V nejnovější době humanitní program byl hlásán Tolstým a jeho přívrženci. Tolstoj přijímal Ježíšovo učení o lásce k bližnímu, ale zdůrazňoval, že bližním je také nepřítel a že pravá láska k bližnímu znamená milovat nepřítele a neodpírat zlému. Na základě tohoto přikázání hlásal dále, že se pravý člověk a křesťan nemá bránit proti jakémukoliv útoku dokazoval dokonce počtářsky, že neodpírání zlému je praktičtější nežli odpírání. Kdyby prý nějaký urputný nepřítel se přihnal na tolstojovské humanisty, kteří by se útočníkům nebránili, byli by sice někteří a snad mnozí zabiti, ale těch zabitých bylo by mnohem méně, než kdyby se bránili. Útočník pasivitou bude doveden k tomu, že ustane ve své útočnosti.

Tolstoj pro toto své učení se dovolával našeho Chelčického, který, vida ukrutnosti války katolických křižáků a husitů, hlásal neodpírání zlému. Neodpírání mělo učinit konec vší válce. Nesouhlasím s Tolstým, nesouhlasím s Chelčickým, pojímám humanitu jinak.

Pokud se týká lásky k nepříteli, připouštím, že je možné milovat i nepřítele, avšak činím praktický požadavek být k nepříteli spravedlivý, ponechávaje každému, dovede-li to, nepřítele i milovat.

Co se týká odpírání zlému, vyslovuju se proti tomuto učení a naopak žádám, abychom zlému odpírali a nejen zlému velikému, nýbrž i malému, všednímu. Zejména musíme odpírat každému násilí, obzvláště útokům na život. Činím totiž na základě humanitním požadavek, že se proti každému útoku máme bránit. Pokládám neodpírání za požadavek neoprávněný. Je rozdíl nejen psychologický, ale také mravní mezi bráněním a útočením. Člověk, jenž se brání proti útočníku, činí tak v docela jiném duchu nežli útočník. Představme si dva lidi, jeden útočí na druhého a chce ho zabít, druhý se brání. Dejme tomu, že útočník zabije toho, kdo se brání. Je to mravně správnější, nežli když naopak ten, kdo se brání, zabije útočníka? Myslím, že není v odporu s čistým člověctvím, když ztratí život ten, kdo měl nepěkné úmysly. Úmysl zabít, osvojit si majetek zabitého, úmysl zabít ze msty atd., všecky tyto úmysly, popudy, pohnutky jsou mravně zlé, kdežto úmysl, popud, pohnutka obrany je správná. A jestliže z dvou lidí, z dvou národů jeden má být poražen, tedy je správnější, aby byl poražen ten, kdo přichází na druhého s úmysly a pohnutkami útočnými.

Vojsko v republice a v demokracii má úkol obranný, má hájit a bránit životů a statků občanstva, má bránit svobody a všech hodnot kulturních. Voják v demokracii a republice nebude vychováván k tomu, aby z pohnutek nemravných útočil na národy jiné, nýbrž bude vychováván k obraně, aby útočníka odrazil a sebe i svého národa a své vlasti hájil.

Udatnost, chrabrost, rekovnost nejsou vlastnosti fyzické, nejsou slepé. Pravá udatnost je uvědomělá. Člověk vzdělaný, uvědomělý musí znát své postavení, musí znát nebezpečí, ve kterém se nachází, a podle toho musí rozumně a uvědoměle jednat. Rozčilení není programem, jak už častěji bylo řečeno. Udatnost vojínova, udatnost vojska v demokracii a v republice vyžaduje chladného výpočtu, rozumné odhodlanosti a vůbec programu i taktiky uvědomělé.

Soudobý pacifismus neohrožuje udatnost vojenskou. Pacifismus je obrácen proti agresivnosti, proti útočnosti, nikoliv proti obraně. Připouštím, že je druh pacifistů přepjatých, ženoucích se za hesly bez dostatečné znalosti situace.

Bránit svého a svých spoluobčanů, bránit všech statků kulturních dodává bránícímu odvahy, neboť má vědomí, že koná svou člověckou, svou mužnou povinnost. Naproti tomu útočník, protože nemůže mít svědomí čisté, je ve své energii zeslabován. Proto je tak důležité, aby voják byl uvědomělý, aby měl plné přesvědčení, že je v právu, a aby dovedl posoudit bezpráví útočícího odpůrce a nepřítele. Válka světová ukázala názorně, jakou důležitost mají mravní vlastnosti vojáka a národů. Světová válka ukázala, že v právu byli naši předkové, když do svého obranného boje táhli pod vlajícími prapory, na nichž se skvělo jejich přesvědčení: Pravda vítězí!
 
 

T. G. Masaryk, Humanita, pacifismus a voják. Naše vojsko, 2, 1928, č. 2, s. 17-18, 15. 10. Otištěno též: Národní osvobození, 5, 1928, č. 290, s. 1, 19. 10., a v dalších československých listech. Přetištěno: Humanita, pacifismus a voják. Prezident Masaryk k desátému výročí republiky, Praha, Čin 1928, s. 38-42.

Prezident Masaryk k desátému výročí republiky

Páni předsedové Národního shromáždění, páni ministři, milí spolupracovníci!

Děkuju vám srdečně za vaše přátelské přání a připojuju se k vašemu vřelému přání blaha a zdárného rozvoje naší drahé republiky!

Všimli jste si, pánové, hradní stráže v uniformách legionářských. Ta uniforma se ode dneška bude nosit jako hold, který vzdáváme spojencům, jejichž vítězství, přátelství a snaze po spravedlivějším uspořádání politické Evropy do tak značné míry vděčíme obnovení našeho státu; takto hradní stráž zůstane připomenutím budoucím generacím, že svobody není možno vydobýt a udržet bez největší oběti. Náš stát byl obnoven, protože naše státní právo spojenci bylo uznáno a že národ doma i v zahraničí se svorně postavil proti našim odpůrcům a ochráncům starého režimu a staré Evropy. Bojovali jsme v armádách spojeneckých; naše legie se staly součástí vojsk v Rusku, Francii a v Itálii a naši občané přihlásili se dobrovolně také do armády srbské, anglické a americké.

Nedávno jsme postavili v Praze pomník Wilsonův, včera Denisův - jsme a zůstaneme spojeneckým národům za jejich pomoc a přátelství, osvědčující se i po válce, vděčni.

Avšak nechci dnes vzpomínat světové války, jejího průběhu, výsledků a následků; dnes si máme ujasnit, co jsme po válce vykonali již sami, máme zúčtovat se sebou, zpytovat svědomí a rozhodnout se k další práci.

Je tomu deset let, co vykoupený národ vzal do svých rukou správu věcí svých; je tomu deset let, co se ukončil odboj nikoliv čtyřletý, ale staletý - odboj proti cizovládě, zlovládě, nesvobodě; odboj, který byl částí obecného zápasu o lepší, svobodnější, demokratičtější řád světa. Nemůžeme dnes nevzpomenout na všechny ty, kdo před námi národ budili a byli nám za rakousko-uherského utlačení vzorem odrakouštění. Cítím se šťastný, že jsme v řadě oslav uctili památku Otce národa a našeho předního politického učitele. Vedle Palackého musil bych, začínaje třeba jen Dobrovským, ocenit dlouhou řadu buditelů-osvoboditelů; chci připomenout alespoň ještě jednoho, a to z řady umělců - Smetanu. Nemůžeme být dost vděčni za to, co svou hudbou vykonal pro politické vzpružení svého milovaného muzikantského národa.

Vzpomínáme s úctou na ty, kdo trpně nebo se zbraní v ruce položili své životy v boji proti habsburské monarchii; vzpomínáme na houževnatý odpor bezbranného národa, vrcholící nekrvavou úspěšnou revolucí toho krásného 28. října před desíti lety. Staletý program Čechů a Slováků byl velikým usilováním o spravedlnost a právo; je tomu dnes deset let, co úsilím mnohých generací byl obnoven porušený mravní řád.

Deset let je maličko v dějinách, ale mnoho v životě lidí. Když jsem se před deseti lety vracel domů, do republiky osvobozené, užil jsem slova, které se mi dralo na jazyk: že je to jako pohádka. Pohlédnu-li dnes zpátky na těch prvních deset let, řekl bych zase pohádka - zázrak. Začínali jsme s holýma rukama, bez armády, bez státotvorné tradice, s hroutící se valutou, za hospodářského rozvratu, za obecného úpadku kázně, s dědictvím dualismu, s iredentou ve vlastních hranicích, uprostřed států zmítaných otřesy zprava i zleva: my, tísnění malými prostředky, odvyklí vládnout, málo naklonění poslouchat, skoro neznámí světu. A přece jsme obstáli v této zkoušce a obstáli čestně: dali jsme obnovenému státu ústavu, organizovali jsme administrativu a armádu; čelili jsme hospodářské tísni, národnostnímu boji a mezinárodním konfliktům. Naše úkoly bývaly těžší, než jsme si přiznávali; a přece jsme vybudovali stát, který požívá důvěry za hranicemi a - což je ještě důležitější - důvěry nás samých, nás všech; po té zkoušce deseti let můžeme klidně pokračovat ve své tvůrčí politické práci. Je to úspěšný kus vývoje; stál mnoho trpělivé práce, a proto vzpomeňme vděčně všech, kdo spolupracovali a nebáli se vzít na sebe odpovědnost. Nemohu tu na prvém místě nevzpomenout churavého předsedy vlády Antonína Švehly; po desítileté přátelské spolupráci dovedu dobře ocenit jeho státnickou dovednost a oddanost republice. Zajisté budete souhlasit, abychom mu poslali srdečný pozdrav a přání brzkého zotavení.

Dále vzpomeňme těch našich zdatných spolupracovníků, kteří nás opustili - Štefánika, Rašína a Tusara. Vykonali každý v oboru své působnosti veliký kus práce pro konsolidaci republiky.

Dnes už není stát něco mimo nás a proti nám; nám teď nic nebrání, abychom si jej zařídili co nejlépe. Máme zemi, kterou učinila bohatou a krásnou příroda i lidská práce; máme národy nadané a dělné, kteří se mohou druh od druha mnoho učit a kteří přírodou a historií jsou určeni k harmonické součinnosti; a máme dějiny, které nás zavazují k vzestupu a pokroku. Těch deset let klidného, silného vývoje ukázalo, že si naše území postačí, že jeho občanstvo má schopnosti k samostatnému státnímu životu; náš stát se ctí obstál a obstojí v světovém závodění o pokrok lidstva. Co jsme dosud vykonali, je nám dáno, abychom to udrželi a zdokonalili; co jsme dosud neučinili, je nám uloženo, abychom to vykonali. V čem jsme chybili, z toho se učme; kdo zapomíná zkušenost špatnou, ztrácí dobrou. Máme všichni z těch desíti let zkušenost bohatou.

Zbudování republiky opravdu demokratické je akt veliké víry: víry v právo a spravedlnost, víry v dějinné poslání, víry v budoucnost. Tu víru máme, a proto můžeme oživit ducha radosti a lásky, se kterou jsme před desíti lety stanuli na prahu svého vlastního domova. Tehdy jsme byli jednomyslnější; zato dnes je nás více. Tehdy jsme viděli před sebou ráj na zemi; ale ráj na zemi není nikdy hotov a ukončen, je v nás jako dobrá vůle, jako vzájemná služba, jako žízeň po spravedlnosti a především jako láska, účinná láska k našim spoluobčanům a ke všem lidem dobré vůle. Máme svůj stát k tomu, abychom v něm usilovali o nejlepší řád, řekl bych o království boží; věřím, že, často o tom nevědouce, jsme k tomu osudem, Prozřetelností, vedeni.

Tento můj nezlomný optimismus není slepý, není nekritický; věřil jsem už před válkou v možnost obnovení našeho státu a přemýšlel jsem stále o úkolech, které bychom musili řešit. Svých čtyř let za hranicemi a deseti let úřadu prezidentského jsem využil - ověřoval jsem si své teorie, pozoroval politické osoby a poměry doma i venku, odvažoval naše schopnosti, přemýšlel, jak nejúčelněji rozdělit práci; nikdy jsem se nerozpakoval vyslovit podle potřeby své názory a jejich zdůvodnění, a proto řeknu i dnes, co pokládám pro další rozvoj republiky za správné a potřebné. Vím, že většina lidí nerada je burcována ze svého politického snění ukazováním na tvrdé skutečnosti; avšak zdárný vývoj státu, národů a lidstva nespravuje se pouze přáním, nýbrž také těmi tvrdými skutečnostmi. Idejím a ideálům je vyměřena značná působnost; jednotlivci i národové do veliké míry jsou tvůrci své budoucnosti, a bylo již často a správně řečeno, že nakonec to vždy vyhrávají idealisté - ale ty vítězné ideje a ideály nerodí se z fantastiky a nevěcnosti.

Na prvém místě chci vytknout fakt, že se nám za těchto prvých deset let podařilo získat si zahraniční politikou uznání, smím říci, v Evropě a v celém světě; jsme stát malý, ale malost nevylučuje světovost. Česká otázka, to jsem vždy věřil, je otázkou světovou a československý stát musí dělat politiku světovou. A dělá ji. Politiku světovou vnucuje nám zeměpisné položení a historický vývoj.

Naše postavení v mezistátní politice je nejen čestné, nýbrž i dobré; ale musíme pozorně stříci vývoj poválečné Evropy a celého světa, neboť mírové upravení Evropy znamená velikou přeměnu států a jejich vzájemného poměru. A státy, nejen vítězné, nýbrž i poražené, se vyvíjejí a jejich vývoj se nás dotýká v míře velmi značné.

Nemůžeme očekávat, že by ustanovení mírových smluv všude a ode všech se přijímalo bez námitek a protestů. Sám připouštím bez váhání, že mírové smlouvy vyžadují některých objasnění; ale to se musí dít loajálně, odkrytě a poctivě. Nepřátelská agitace, boj nepravdami a přímo lžemi nezpůsobí žádných náprav. V politice, zahraniční i domácí, je stále a všude mnoho amatérů a diletantů - jsou mezi nimi i naivní poctivci - kteří svými rozumy-nerozumy politickou veřejnost zneklidňují. Právě letos jsme měli příklad takového křiklavého diletantství, brojícího proti mírovým smlouvám velmi nevěcně. Lidé toho druhu pod heslem míru vzbuzují svár a svým nevěcným usilováním o revizi mírových smluv nebezpečně sílí zastánce politického chaosu. Smlouvy, vykoupené krví milionů lidských životů, nejsou cárem papíru. Není přepínáním, pravím-li, že jsme se od samého počátku od podepsání mírových smluv loajálně přičiňovali o dohodu se svými sousedy a o všeobecný mír a o smírnou konsolidaci nejen střední, nýbrž celé Evropy. Po tak vysilující válce všecky státy, i vítězné, potřebují klidu a míru k nápravě velikých škod. Pacifismus je po světové válce nejen ctností, nýbrž životní potřebou.

Šíří se a upevňuje vědomí mezinárodnosti; světová válka byla opravdu světovou, podala důkaz, že všichni národové tvoří a mají tvořit harmonický celek. Avšak světová válka zároveň utvrdila vědomí národní, a jeden z hlavních výsledků světové války je osvobození menších národů Evropy potlačených starým režimem. Mezistátnost a mezinárodnost předpokládá uvědomělé národy; právě vývoj našeho národa po ztracení státní samostatnosti byl hlavně uvědomováním národním a zároveň slovanským, protože právě menší národové slovanští nebyli politicky svobodnými a samostatnými. Dnes jsou slovanští národové samostatní - náš národní program může teď a musí být praktický a obrozenský program slovanské vzájemnosti bude taktéž prakticky uveden v soulad s přátelením s ostatními národy.

Nebudu se zabývat jednotlivými problémy zahraniční politiky. Naše jubileum, jak jsem už řekl, odkazuje nás k přemýšlení především o naší politice vnitřní. Řeknu jen tolik, že náš poměr je přátelský nejen k národům spojeneckým, nýbrž už i k těm, proti kterým jsme ve válce bojovali. A chci dodat, že jim, jako i bývalým spojencům, upřímně přejeme překonání obtíží válkou způsobených.

Náš politický úkol je vybudovat republiku demokratickou. Mluví a píše se v celém světě o krizi demokracie, o krizi parlamentarismu. Oč běží, co se v Evropě po světové válce politicky děje?

Světová válka se stala pronikavou revolucí, pokračující ve veliké politické přeměně započaté revolucemi 18. století. Urychlil se všude přechod od aristokratismu a monarchismu absolutistického přes monarchismus konstituční k demokratismu. Stručně vysloveno: vláda jednoho se vystřídává vládou všech.

Jeden vlastně nikdy nemůže vládnout sám a nemůže vládnout bez politického a administračního vzdělání a umění; proto vedle monarchy vznikli různí a školení úřadové. V monarchii se vladařství dědilo, spoluvládnoucí úředníci byli monarchou jmenováni, anebo také svůj úřad dědili. V demokracii o vládě rozhoduje volba. Proto systém volební je dnes tak důležitý. Podle něho a ovšem podle celkového kulturního stavu občanů jsou demokracie různé, rozmanité; máme hlavně hodně odchylné typy demokracie anglické, americké, francouzské, švýcarské, národnostně a rasově typ germánský a latinský: jaký typ vytvoříme my Slované?

Vláda všech nad všemi, to, že každý občan může opakovat sebevědomé slovo francouzského despoty stát jsem já , nebo skromněji já také jsem státem - to je problém demokracie. Monarchismus se vyvíjel mnohá tisíciletí - demokracie teprve od konce 18. století, a proto moderní demokracie jsou nehotové a vlastně jenom pokusy o demokracii. Proto není divu, že mnozí vychovanci a stoupenci starého monarchistického režimu, jenž svým absolutismem udržoval klid a nadpráví aristokracie, brojí proti demokratismu, usilujícímu o nutné přeměny společenského řádu stálou reformou a v krajním případě i revolucí. Proto tu i tam proveden návrat k absolutismu, k diktatuře. Také u nás se našli jednotlivci a frakce stran, kteří si zahrávali s převratem a s diktaturou; ubohost a fiasko těchto pokusů smím přijímat za důkaz, že rozhodná a rozhodující většina našeho občanstva v absolutismus a jeho diktaturu již nevěří.

Stopoval jsem zajímavé jednání letošní Meziparlamentární unie, na níž bylo zastoupeno 37 parlamentů; jednání se dotýkalo sporných otázek moderního demokratismu. Také je téměř už nepřehledné množství politické literatury o všech problémech moderní demokracie. Nejsem už profesorem, a není tedy mým úkolem předvádět všecky ty problémy a návrhy k jejich řešení; omezím se na to, co je důležité pro demokracii naši.

Tedy: je-li demokracie vládou všech nad všemi, za daných kulturních poměrů nezbytně to znamená, že všeobecným právem volebním do vlády a do parlamentu se dostávají, stručně řečeno, laikové, neboť v demokracii je parlament lidem volený zřídlem vší státní moci. Nemluvím proti tomu, neboť to je údělem, podstatou demokracie. V monarchii monarcha a úzký kruh jeho vyvolených rádců dělali politiku, úřednictvo, byrokracie provozovala pod monarchickým vedením administrativu. Řeklo se o francouzském králi, že kraluje, ale neadministruje; opravdu monarchismus padl dualismem monarchismu a byrokratismu. Ovšem, ani monarchismus nezaručoval vládnoucím nadání a odbornictví svým principem dědičnosti.

Ten dualismus je v každé formě státní a přešel i do demokracie; vedle sebe a proti sobě stojí v demokracii parlament (sněmovna a senát) a byrokracie. Proto je životní otázkou demokracie, jak tento dualismus, historií a přírodou daný, překlenout, překonat, zharmonizovat. Demokratické tendence jsou rozpoutány, návrat k aristokratickému absolutismu je nemožný, tudíž nezbývá, než těžký problém demokracie řešit; a není pomoci: vedení a správa státu vyžaduje znalosti politického a správního odbornictví. I v politice dvakrát dvě jsou čtyři.

Jsem demokrat z přesvědčení a přijímám dané potíže demokratismu; není státní formy bez slabostí, to právě tkví ve věci. Naše nesnáze prýští z vysokého požadavku demokracie, žádající občanstvo vpravdě politicky vzdělané, voličstvo uvědomělé - muže i ženy. Proto nejsem pro vládu takzvanou odbornickou, nejsem pro vládu úřednickou. Nebude škodit, povím-li, že já jsem pro úřednické ministerstvo ze zásady nebyl. Říkám to výslovně proti těm, kteří z neznalosti věcí tvrdí opak. Ale ovšem - měli jsme již dvě vlády úřednické, co to znamená? Že i u nás přechod k demokracii od monarchismu je nesnadný, že demokracie je opravdu velikým úkolem, velikým problémem. Problémy se však řeší lidmi myslícími a znalými, nejen zvolenými. V tom to je!

A prosím, všimněte si, že náš parlament, proti protestu frakcí a stran, je moudrý dost, že umožňuje politickou kontinuitu, politickou tradici; měli jsme opětovně Švehlu jako premiéra, Beneše jako zahraničního ministra, Udržala jako ministra národní obrany, a koneckonců akceptují se i neparlamentárníci Černý, Engliš, Beneš. Nic naplat: v demokracii všude, a zejména v občanstvu politicky a kulturně zaostalém je a bude politická agitace, budou stranické rozpory a boje, ale nakonec se musí uplatnit rozum a rozvaha; politicky řečeno, volený parlament nemůže neuznat odbornost - že se to u nás již stalo, je jeden ze silných důvodů, že budoucnost smíme očekávat s důvěrou a klidem. Otázkou, to připouštím, zůstává, zdali se to uznání dálo správnou formou a jak má být ústavně řešeno, aby nezůstávalo jen dočasným východiskem z neudržitelných situací.

Političtí odborníci doporučují mnohé prostředky a zařízení, jimiž by dualismus parlamentarismu a odbornictví, parlamentu a byrokracie byl překlenut a nutný styk parlamentu a úřadů, politiků a úředníků zabezpečen. Mluvilo se i u nás o zavedení úřadu státních sekretářů podle anglického vzoru. Angličtí státní sekretáři jsou opravdu prostředkujícím článkem mezi parlamentem a úřednictvem; jsou voleni z úřednictva; jsou tu jisté obtíže, ale věc stojí posud za uváženou.

Nebude od místa, upozorním-li na anglickou instituci sekretářů parlamentních, volených z poslanců. I tato instituce je pozoruhodná; jde stále o to, zharmonizovat dualismus parlamentu a byrokracie.

Chtěl bych také upozornit na možnost užívat znalců ve výborech parlamentních; páni poslancové se nemusí za to stydět, neboť demokracie sama v sobě chová ten dualismus, o němž mluvím. Ostatně právě letos parlament v otázce sociálního pojištění užíval poučení znalců mimoparlamentních. Vždyť i instituce parlamentních výborů, celkem odpovídajících jednotlivým ministerstvům, je již pokusem odbornictví v politice a v administraci nezbytného. Prezident Wilson upozornil na rostoucí vliv a převahu výborů pro parlamentarismus americký.

Demokracie má také problém prezidentský. V tom i krátká historie naší ústavy je dost zajímavá. V prvém radostném náběhu k demokracii málo se pamatovalo na funkci prezidenta; v ústavě se mně samému pomocí ministra Švehly podařilo tuto funkci specializovat. Ale je o ní v ústavě nejasno, jak dosvědčuje diskuse o ústavní platnosti tohoto mého jubilejního proslovení.

Vůbec naše ústava a prvé zákony, koncipované, formulované a kodifikované v nutném chvatu, mají dost neurčitosti a přímo vad a chyb. Mimoto všecky zákony jsou vlastně rámcové a jsou určeny pro svou dobu a pro zvláštní poměry - doplňování, opravování, revize zákonů je proto všude přirozeným požadavkem. Ale je zdravým úsilím neměnit zákonů kvapně a v chvilkové náladě - zákony se vžívají jen trváním. A nezapomínejme, že i nejlepší zákony zůstávají mrtvou literou, není-li v občanstvu živého ducha a zvyku; tomu Anglie je tak zvláštním a jedinečným příkladem - demokracie parlamentní s monarchou, země ústavní bez psané ústavy, zákonně spravovaná země s konglomerátem zákonů všech a nejstarších dob.

Řekl jsem to již nejednou a budu stále a vždy znova opakovat, že politika je vedením, a že tedy i demokracie má svůj stálý a naléhavý problém vůdcovství, to jest má vychovávat a vzdělávat vůdce, bez nichž žádná organizace mas a zejména celého lidu není možná. A proto demokracie znamená stále vychovávání k demokracii; odsud v demokracii odpovědný a krásný úkol žurnalistiky.

A výchova dorostlých voličů a jejich parlamentárních zástupců a vůdců musí být sebevýchovou a sebeukázněním; v demokracii je každý občan zákonodárcem a správcem, ale právě proto musí ten demokratický správce a zákonodárce sám vzorně plnit zákony, musí vzorně udržovat pořádek, kterého státní správou dosahuje. Zákony nedáváme jen pro ty druhé, dáváme je také sobě a pro sebe.

Demokracie se proti absolutismu hledí chránit rozdělením moci; je známo, že státoprávní teoretikové, avšak i praktičtí politikové v této věci nalézají závažné obtíže. Demokracie nakonec není než samosprávou, sebesprávou občanstva a každého jednotlivého občana; v demokracii je proto požadavek samosprávy a autonomie dán sám sebou: když ve státě s početnějším obyvatelstvem a s obyvatelstvem národně a kulturně nestejným mají s sebou vládnout všichni, když sebe mají spravovat všichni, rozdělení politické moci také podle daných růzností obyvatelstva je žádoucí. O tom nás už poučuje náš krátký ústavní vývoj. Požadoval jsem proto vždycky a docela vědomě samosprávu a autonomii teritoriální a takzvanou kvalifikovanou, korporativní; nezapomínám ovšem, že stát, a zejména stát moderní, nemůže se vzdát organizačního centralismu - harmonie, centralizace a autonomizace je úkolem moderního demokratického státu. Demokratická centralizace není absolutismem, demokratická autonomizace není atomizací, není anarchismem. Autonomie je také dána historickým vývojem států, seskupováním rozmanitých jednotek v organický celek; nutná státní jednota neznamená jednotvárnost.

Jestliže odkazuji ke studiu ústav a politiky jiných zemí, zejména demokracií, nezapomínám na rozdíly našeho státu dané historií a přírodou. Především padá na váhu, že jsme stát národně a jazykově smíšený; mají sice i jiné státy, vlastně státy všecky, národní minority, ale u nás minority jsou jiného rázu. Není pro řešení problému minoritního žádné jednotné šablony, každá minorita je problémem svým a zvláštním. U nás běží v prvé řadě o poměr československé majority k našim občanům německým. Vyřeší-li se tento problém, budou snadno řešeny ostatní jazykové a národní problémy. Osudem se stalo, že vedle Čechů a Slováků v našem státě již dávno je značný počet Němců; jsou celé státy, které nemají více obyvatelstva, a naši němečtí spoluobčané jsou na vysokém stupni kulturním a hospodářském. Mluvil a psal jsem o našem německém problému častokrát, je právě z nejdůležitějších problémů naší státnosti; dovolávaje se toho, co jsem už řekl, opakuju a zdůrazňuju i po válce, že musí být vyloučen z naší politiky všeliký šovinismus. Ovšem, na stranách obou. Netoliko naši Němci, nýbrž stejně ostatní příslušníci, třeba menší a malé minority, jsou všichni teď našimi spoluobčany, a tudíž budou požívat demokratické rovnoprávnosti. Rozumí se, že kdo chce mít stejná práva, musí loajálně vykonávat i rovné povinnosti, musí respektovat ústavu a zákony. Kdo se staví mimo a nad zákon, tomu se nemůže svěřit spoluspráva státu. Minoritní problém je v Evropě všeobecný, není vlastně státu bez minorit; stát jakožto uvědomělá organizace je něco jiného než přírodní národnost a rasa, hranice státní a etnografické historickým vývojem nespadají v jedno. Ale je pravda, že v nové době národnost stala se silou politickou, a proto otázka minoritní je teď na denním přetřesu a bude jistě i nadále předmětem diskusí také v Ženevě.

V demokracii zastoupení minorit je nutností. V každém případě je úkolem majority, dávající podle demokratického principu majority státu svůj ráz, získat minority pro stát. Vstup dvou německých ministrů do vlády pokládám za šťastný počátek definitivního dohodnutí.

Moderní stát rozšiřuje stále své funkce; tou měrou, kterou se společnost rozstupuje na stavy, třídy a rozmanité korporace, potřeba promyšlené centralizace, to jest organického sjednocování a organizování vší práce, stává se naléhavější. Tato politická individualizace souvisí s tím, že obyvatelstva ve všech zemích od 18. století přibývá; proto přibývá společenských funkcí a státy se stávají komplikovanějšími, mnohotvárnějšími; odsud potřeba toho uvědomělého, promyšleného odbornického sečleňování, sjednocování, organizačního rozdělení a organizování funkcí a práce. Na to absolutismus starého režimu nestačil a nestačí.

Nový stát zejména přibírá správní funkce ve vývoji hospodářském a sociálním. Intenzivní hospodářský a sociální vývoj je v nové době dán; dnes každá korporace, každý jednotlivec se musí pilněji a pozorněji starat o hospodářský a finanční blahobyt. Totéž platí o státu. Tato zvýšená starost o hospodaření nemusí být neoprávněným materialismem; láska k bližnímu, která koneckonců je smyslem všeho společenského spolužití, nesmí být pouhým kázáním lásky, nýbrž účinnou prací pro vlastní a svých bližních dobro. Láska k bližnímu, humanita v demokracii není již jen filantropií a almužnictvím, nýbrž odhodláním umožnit každému občanu slušné živobytí zákonodárstvím. Demokracie není jen politickou, nýbrž také hospodářskou a sociální. Dostal jsem tyto dny manifest politicky vzdělaných občanů různých stran; byl jsem potěšen prohlášením, že náš stát musí být státem národní a sociální spravedlnosti stejně jako naše politika navenek musí být důslednou politikou míru.

O důležitosti hospodářské a sociální politiky přesvědčili jsme se po válce v míře svrchované; buďme vděčni všem těm, kteří svým důmyslem a svou trpělivostí přivodili stabilizaci naší měny a umožnili našemu průmyslu a obchodu věcnou kalkulaci a závodění na trhu světovém.

Průmysl, zejména průmysl veliký, při všeobecné snaze po zlepšení hospodářských a sociálních poměrů stává se velikou společenskou mocí a může přímo a nepřímo dostat vliv na parlament a vládu. Je úkolem opravdové demokracie být na finančních vládcích nezávislou. U nás, pravda, nemáme těch velikých a mocných podniků průmyslových, jaké mají v zemích jiných; u nás továrny posud na sobě mají svou skořápku dílny a banky záložen a malých spořitelen. Je v tom jistá záruka solidnosti; avšak nesolidním může být člověk i v poměrech malých.

Soutěž na světovém trhu nutí naše hospodářství k světovosti; potřebujeme nejen světové politiky, nýbrž i světového zemědělství, světového průmyslu, světových bank. Po té stránce četl jsem se zájmem, co vrchní ředitel naší největší banky nedávno řekl o úkolech našeho průmyslu - stěžuje si na nedostatek vedoucích sil. Moderní průmyslník, obchodník a finančník je podnikatelem, průkopníkem, pionýrem uvnitř i navenek. Všude, všude, v politice a průmyslu, avšak i v oborech duchovních a kulturních je třeba těch vůdců!

Dnes státy a jejich hospodaření nemohou býti izolovanými; ve všech oborech se sílí mezistátnost a mezinárodnost; vidíme proto, jak důležitým a ovšem obtížným je sjednávání obchodních a jiných mezistátních smluv a jak tato rostoucí mezistátnost vyžaduje vzájemných koncesí. S povděkem připomínám, že se letos naši a němečtí průmyslníci spojili ke společné práci.

Není nahodilé, že dnes všude zdokonalení a vybudování komunikace je jedním z hlavních požadavků průmyslu a státní administrace; zmezinárodnění vyžaduje také u nás slušných silnic a slušné pohoštění návštěvníků naší krásné země ukládá nám stavět moderní hotely a stát se vůbec pohostinnými.

Důležitost hospodářského a finančního vývoje, rostoucí hospodářská mezistátnost znamená požadavek promyšlené a soustavné politiky obchodní. Takové politiky potřebujeme tím více, že musíme být připraveni na krize a těžkosti. Ministr Beneš na to ve svém posledním expozé správně upozornil nejen pro obor politický, nýbrž i hospodářský. Naší obchodní politice musí se podařit, co se podařilo naší politice zahraniční - musíme republiku vkloubit v hospodářskou a finanční organizaci světovou. Odsud vedle stabilizace měny nutnost spravedlivé politiky daňové, rozumné politiky celní, a co do financí, obezřetného stanovení úrokové míry.

Vláda vydá obšírné zprávy o činnosti jednotlivých ministerstev; tam bude náležitě oceněna důležitá reforma pozemková a veliké kulturní dílo vybudování školství na Slovensku, kde do převratu nebylo ani jediné slovenské školy státní. Dnes je na Slovensku přes 4000 škol, z těch škol slovenských přes 3200. Vedle pozemkové reformy je toto uškolení Slovenska největším dílem naší republiky. A také v Podkarpatské Rusi školství velmi zdárně vzkvétá. Nebudu tu mluvit o jednotlivostech, co se vykonalo a co vykonat máme. Přestávám na tom, charakterizovat směr československé politiky, kterým se musíme brát.

K tomu, co jsem už řekl, připojil bych slovo o velikém moderním úkolu politiky zdravotnické. Obyvatelstva, jak řečeno, ve všech zemích přibývá; běží však o to, aby se lidé nejen rodili, ale také zůstávali na živu. Chceme mít potomstvo zdravé a silné na těle i na duchu. Máme, jak jiné země, již ministerstvo zdravotnictví, ale náleží mu mnohem větší význam a intenzivnější působnost. Rád užívám příležitosti, abych poděkoval Rockefellerově nadaci za příspěvek a podnět k státnímu zdravotnickému ústavu a americkým ošetřovatelkám, které nás poučily a utvrdily v přesvědčení o důležitosti ošetřování nemocných. Stopuju hygienické směry mnohých zemí; dospěl jsem k poznání, že naše medicína je výborná v rozpoznávání nemocí, ale že se poněkud méně stará o terapii. V Anglii a Americe je v tom poměr opačný. Doufám, že nová generace lékařů účinně sloučí diagnózu s terapií a že takto celé lékařství bude nejen humanizováno, nýbrž že všeobecně a ode všech politických instancí hygiena a zdravotní profylaxe bude účinně podporována a prováděna.

Rád se také zmiňuju o záslužné mírové práci Červeného kříže a s díkem vzpomínám pomoci, které nám i v tom poskytla zkušená Amerika.

Že se po válce s pomocí státu čile rozvinul ruch stavební, je potěšitelné; i v tom se projevilo zdravé úsilí hygienické, byt a bydlení jsou pro každého neméně důležité než chléb a potrava vůbec.

A co říci o naléhavosti správné politiky školské a výchovné? Jen si dobře uvědomme, že naše školy mají vyučit a vychovat více než půl třetího milionu žactva, že jen školy lidové mají dva miliony a dvakrát sto tisíc dětí! V celém světě se volá po reformách školy a vychování - co my, národ Komenského? Obávám se, že jiné země nás předešly. Tak jako nový stát má nové a složité úkoly, tak též škola přeměnami společnosti a její složitostí je nucena k reformám. Požadavek se vyslovuje často slovy, že škola musí být přizpůsobena životu, rozuměj životu novému. Jistě je hlavní věcí, aby školy připravily mládež tak, aby tato, připuštěna do praxe, dovedla svou situaci správně pochopit; škola má naučit myslit a podat metodu, aby školenec dovedl v souhlase s teorií řešit jednotlivé úkoly, před které je životem postaven. Škole neběží také jen o jednotlivé znalosti, jde jí také o jednotnost všech poznatků. A běží o solidnost vzdělání, o to, aby školy v nutné snaze o takzvanou popularizaci nepropadaly polovzdělanosti. Proto reforma školy zahrnuje také problém vzdělání učitelstva. Prakticky vzdělání a vzdělání stále vyšší a hlubší vyžaduje finančních obětí na školy a učitelstvo všech kategorií; avšak tyto výdaje jsou zdravou investicí. Nebylo by správné, kdybych tu nezdůraznil potřebu, učit se ve školách cizím jazykům; toho vyžaduje rostoucí mezinárodnost politická a hospodářská. Podle Komenského máme se z praktických důvodů učit jazyku svých sousedů, to platí v prvé řadě o němčině. Na Slovensku je užitečná znalost maďarštiny.

Nemohu nevzpomenout anekdoty o jednom ministrovi vyučování, který deputaci žádající lepší výchovu mládeže řekl, že o výchovu dětí nemá strachu, zato o výchovu dorostlých. Ano - ten circulus vitiosus, ten věčný antagonismus starých a nových generací, otců a synů.

Jen několik slov povím o armádě; vyslovil jsem se o hlavním problému nedávno obšírněji. Musíme mít armádu, pokud ji mají všichni ostatní; vyplývá to z nynějšího stadia vývoje mravního a hospodářského. Naše armáda musí být také demokratická (poměr důstojníka a vojáka!) a bude jen k obraně; nemáme žádných plánů agresivních. Ale svého a sebe, svobody a statků kulturních budeme bránit se vší rozhodností a věřím, mužně a chrabře. Prostě se nikomu nedáme! Stát je organizovanou mocí, a chceme tudíž být mocí; nedovolávám se tím násilí a násilnosti. Moc a síla je něco jiného než násilí a násilnictví.

Koneckonců musíme spoléhat na sebe, na svou vnitřní sílu, jak nám to mužně řekl Havlíček. Je pěkné pořekadlo: Pomoz si sám a pomůže ti Pán Bůh - důvěřujeme v dobrou vůli a pomoc spojenců a všech čestných národů, ale především spoléháme na sebe. Proto jsme od samého počátku spojence prosbami o pomoc obtěžovali co nejméně, pomáhali jsme si ze zlé situace způsobené válkou, platíme své dluhy, které jsme z lidskosti musili udělat, abychom odčinili hlad a zla, která jsme zdědili po nepřátelích spojenců a svých vlastních.

Postupem doby, vývojem všichni národové se stavovsky a stranicky individualizují a specializují; tak se u nás z prvotní jedné strany staročeské vydělily a osamostatnily strany druhé. S tou společenskou diferenciací musíme počítat. Musíme počítat i s tím, že některé frakce a strany budou proti republice a demokracii, ať už mají utopické programy nepraktické nebo víceméně násilnické a anarchické. V každém případě proti tomu můžeme důvěřovat, že se vždy najde většina státotvorná, koalice nespočívající pouze na hospodářských zájmech, nýbrž také na politických zásadách demokracie. Opírám svou důvěru o cennou zkušenost koalice po válce, o fakt, že se socialisté zúčastnili vlády. Koalice je jen jiné slovo pro to, oč v politice zahraniční usilujeme Společností národů a ostatními, již hodně četnými mezistátními a mezinárodními institucemi. Věřím v mír mezi národy, ale tento mír začíná mírem mezi občany jednotlivých států.

Naše republika vznikla ze světové konflagrace a revolucí; po revoluci bylo úkolem budovat stát promyšlenou, pilnou prací, prací denní a všední, prací v drobném a malém. Je to přirozený pochod všech velikých událostí politických, všech revolucí. Člověk nemůže být stále rozohněn a rozechvěn, heroické vzepětí přirozeně trvá jen kratší dobu; po něm dostavuje se doba uklidnění a upokojení. Avšak to uklidnění a upokojení nesmí se zvrhnout v ochablost a slabost; pravé nadšení, nadšení pro právo a spravedlnost národa a lidstva nepřestává nikdy, jen se obrací k jiným prostředkům: a nejúčinnějším prostředkem je cílevědomá práce.

Obnovený, nový stát potřebuje práce tvůrčí. Máme vhodné heslo: odrakouštět, ale člověk je bytostí zvykovou, a tak se stává, že po dočasném rozohnění a velikých plánech velmi mnozí se vracejí tam, odkud vyšli.

Naše práce prvého desítiletí, chci to připustit, byla v mnohých oborech více extenzivní než intenzivní; ale v tom nastane náprava, užijeme nabytých zkušeností k dalšímu zdokonalení a pokroku. V práci a vědění je naše spasení - rád cituju heslo jednoho z našich zasloužilých vůdců národa.

Máme-li provozovat tuto politiku práce a vědění, politiku opravdu kulturní, musíme k ní sbírat všecky síly a silečky; proto je třeba, aby naše ženy, polovice obyvatelstva, byly přibrány k veřejné činnosti. Takzvaná otázka ženská je žhavá; ve skutečnosti běží tu hlavně o stav měšťanský, naši zemědělci a dělníci, gros obyvatelstva, otázku tak zle nepociťují. Je mně divné, že zejména naše úřady, státní a autonomní, brání se připuštění žen v úřady, když se tu do značné míry jedná o ženy a dcery úředníků.

Netajím si, že zavládla v některých kruzích jistá neuspokojenost. S těmi, kdo zásadně jsou proti republice a demokracii, není žádné dohody; a není dohody ani s těmi, kdo jsou nespokojeni, že jim převrat nepřinesl více. Převrat zplodil takzvané zbohatlíky - ti již dnes, jak slyším od znalců, namnoze všichni ztratili svými anomálními spekulacemi své peníze. Jak nabyli, tak pozbyli. Jsou však také zbohatlíci političtí, kteří spekulovali politicky, a dokonce na převrat; i ti jsou dnes demaskováni, vykřikování nacionalismu a očisty jim neprospělo. Konečně jsme za těch deset let také poznali lidi při politické práci a nedáváme se již mýlit zaobalováním neschopnosti do nabubřelých hesel o národnosti, mravnosti a náboženství, pokroku a revolučnosti atd.

Od této nespokojenosti liším nespokojenost, jak byla nazvána, svatou: obnovený stát přinesl nové těžké úkoly a slušní lidé, postavení na odpovědná místa, jsou znepokojováni, protože se svědomitě ptají sami sebe, stačí-li

na úkoly jim uložené. Rozumím této nervozitě, pochybnostem o volbě správných prostředků a touze po dobrém a nejlepším. Z tohoto šlechetného úsilí vznikají spory, zejména spory o taktiku, za daných poměrů vedené organizovanými stranami. A je pravda, že spory někdy se stávají nemírným a hlomozným bojem.

Pozoruju všecky nezdravé zjevy, byl jsem a jsem na stráži; ale veliká a rozhodující většina občanstva, to smím prohlásit, hodnotí veliký náš převrat správně, je si svých úkolů vědoma a neleká se daných obtíží. Není maličkostí znovu dobýt svého státu a ten stát udržet, naše položení v Evropě a ve světě, vývoj Evropy v období očividně přechodném ukládají nám mnohé a těžké úkoly ve všech oborech kulturního snažení. Nepochybuju, že vykonáme všecky úkoly, k nimž jsme zavázáni svou historií a odkazem předků.

Ta rozhodující většina občanstva také chápe, že nesmíme všecko čekat jen od státu a jeho úřednictva; vedle organizace státní je přirozená organizace národů, organizace celé kultury a tyto organizace nakonec rozhodují i o osudu států.

Demokracie má v tom lepší postavení než stát starý. Demokracie není pouze formou státní, nýbrž také metodou všeho veřejného a soukromého života, je názorem na život; podstata demokracie je shoda lidí, jejich mírné obcování, láska, lidskost. Úspěšná politika, domácí i zahraniční, uvědomělé politické vedení předpokládá souhlasnost občanů v hlavních názorech a o hlavním směru politického počínání. Stát není jen mechanismem, politika není jen dovednou správní a diplomatickou technikou, stát je spolčením občanů na rozumových a mravních základech. Jestliže život jednotlivcův má smysl jen sub specie

aeternitatis, platí to také o politickém spolčení těch jednotlivců. Stát má hlubší smysl, než se to navenek jeví v té směsici jednotlivých politických akcí a akciček. Stát má smysl duchovní, smysl mravní.

Teoretikové státu starého vyjadřovali to formulí, že monarcha je z boží milosti: těsné spojení státu s církvemi bylo praktickým výrazem mravního smyslu státu. Věřím, že také demokracie, jako celý život jednotlivců a národů, je z boží milosti. Tento smysl státu moderního se dost nechápe, protože vznikl odporem a revolucí proti starému režimu, proti monarchismu, osobujícímu si výlučnost Boží milosti, a proti církvím, absolutistickým monarchismem zneužívaným. Odsud rozšířený požadavek a provádění rozluky státu a církve v mnohých zemích. Podle mého názoru program rozluky státu od církví nemá být bojem proti náboženství. Rozlukou církví a státu i církve i stát mají se stát samostatnými, aby každý vlastní silou a způsobem svým sloužily nejvyšším ideálům lidstva.

Opravdové demokracii nestačí instituce, ona potřebuje lidí, lidí živých, tedy lidí věřících v poslání svého státu a národu, lidí spojených ideou; naší demokracii nestačí pouze technické školení úřednictva a vojska, naše demokracie je mravním úkolem životním nejen úředníků a vojáků, nýbrž všech rozmyslných občanů a občanek a v prvé řadě zástupců občanstva, jeho vůdců. Naše demokracie musí být zárukou a ochranou všeho kulturního snažení v oboru technickém a hospodářském, v oboru věd a umění, mravnosti a náboženství. Proto naše demokracie musí být stálou reformou, stálou revolucí, ale revolucí hlav a srdcí!

Jubilejní poselství prezidenta Masaryka. Lidové noviny, 36, 1928, č. 551, s. 1-3, 30. 10. Otištěno též: Národní osvobození, 5, 1928, č. 301, s. 1-3, 30. 10., a v dalších československých listech. Přetištěno: Prezident Masaryk k desátému výročí republiky, Praha, Čin 1928, s. 7-34.

Masaryk připravoval jubilejní poselství již na počátku října 1928. Spolupracoval s ním K. Čapek. První náčrt vznikl 9. 10. Na Masaryka v té době silně zapůsobila katastrofa - zřícení novostavby hotelu Centrum Na poříčí (9. 10.). Pod tímto vlivem byl napsán 12. 10. 1928 článek Železobeton (Demokratický střed, 6, 1928, č. 2, s. 5, 12. 10.- Podepsáno J. Š.), který otiskujeme pro srovnání s Masarykovými rukopisnými poznámkami:

Železobeton

Jako železobeton může býti nazván mezi moderním materiálem stavivem budoucnosti, tak železobetonová konstrukce mezi ostatními stavebními konstrukcemi symbolizuje konstrukci demokratickou. V obrovské betonové kostře každý úsek půdorysu stavby nese přibližně stejnou tíži, každý sloup, oblouk, nosič je stejně důležitým, každá ze součástí materiálu musí býti připravena z dobře promíchané směsi cementu, říčního písku a štěrku a dusána se stejnou pečlivostí. Beton je materiál možno říci tendencí výchovnějších nežli např. cihla. Vyžaduje důkladnosti a učí trpělivosti, neboť tvrdne pomalu. Každá ledabylost, spěch, ošizení na jakosti materiálu se při těchto stavbách strašlivě vymstí. Stavba tato je více nežli jiná věcí důvěry stavebníkovy ve svědomitost stavitelovu.

Výstavbu nového demokratického státu je možno nejvhodněji srovnati se stavbou železobetonovou. Budujeme náš stát s týmž zimničným tempem, s jakým měnila Praha svůj ráz tisíci novostavbami. Zde i tam ukáže se po čase, kde bylo pracováno nedbale a bude nutno špatné odstraniti, případně podepříti a zabezpečiti. Čím více takových příštipků bude třeba, tím hůře. Každý zná pochopitelnou rozmrzelost, musí-li se vraceti k dílu již hotovému, aby je zabezpečil a opravil. Zákony a nařízení jsou vespolek spjaty podobným způsobem jako betonová konstrukce, je-li jeden článek špatný, trpí stabilita celku. Příšerný praskot hroutící se stavby rozlehl se republikou právě v jubilejní měsíc jubilejního roku. Stavební úřad hl. m. Prahy nařídil přísnou revizi novostaveb. Kdo vykoná přísnou revizi práce, již vykonaly orgány republiky?

Masarykovy rukopisné poznámky k poselství ze 14. 10. 1928 (A ÚTGM - CD 28):

Četl jsem náměty Čapkovy k poselství (14. 10.). Matné. Musí to být silnější radost, hlubší zamyšlení. Ostřejší revize i program. Konkrétnější zpytování svědomí i konkrétnější předsevzetí.

Pohádka! Tak se cítilo v prvé radosti - ale byla v tom od počátku i odpovědnost. Skutečnost byla pomalá, trpělivá, těžká práce. Omyly, chyby - dělali jsme je všichni - malé i velké.

Ta spadlá novostavba je hrozné memento - přišla včas - snad budou mít ty velké smrti smysl!

Kolik obětí je pod některými troskami novostavby republiky!

Ten zhroucený železobeton je taky symbolem. Je to krásná hmota, jednoduchá, tvárná, mužná, demokratická. Čistý písek, čistý cement, čisté železo. Dokonalá spolupráce čistých hmot, s krásnými vlastnostmi složek. Ale musí být i čistá práce, přesnost, velká péče, znalost. A velká pozornost o základech! Ale nemenší pozornost v celé konstrukci.