ČLÁNEK  ŠESTÝ 

Čechy za Vratislava II.

Rok 1061—1092




Vratislav II. a jeho bratří

Po brzké smrti Spytihněvově dosedl nejstarší jeho bratr Vratislav II., do té doby kníže olomoucký, na trůn český bez odporu všelikého. I rozděliv hned Moravu mezi dva bratry dal Brněnsko Konrádovi, a Otovi, příjmím Krásnému, Olomoucko. Uslyšev pak o Spytihněvově smrti Jaromír, na studia do ciziny poslaný, přichvátal i on, aby při bratrském dělení nepotkal se s prázdnou; neboť i pro jeho výživu byl někdy otec ustanovil jisté krajiny, kdyby snad neměl chuti k žákovství. I neměl jí skutečně mladík ten, bažící jen po světských zábavách; liboval sobě zajisté více ve zbroji, honbě a hře, nežli v knihách a modlitbách, a vzpouzel se náramně, když mu krásnou bradu stříhati chtěli. Přece ale podařilo se Vratislavovi odtrhnouti na chvíli jeho mysl od světského snažení a nadějí k biskupskému důstojenství navésti ho k tomu, že dav se posvětiti na řád diakonátu od starého biskupa Šebíře, ministroval jemu veřejně u oltáře a četl evangelium. Ale však brzy nechtělo se mu toho zase; oděv se opět v odložený nedávno teprv kroj vládyčí, utekl s několika přáteli ke králi polskému, kde zůstal až do smrti Šebířovy.

Půtka s Poláky

Kraloval tehdáž v Polsku od r. 1058 Boleslav II., příjmím Smělý, nejstarší syn Kazimíra I., zvelebivšího zase poněkud říši polskou (r. 1041—1058). V Uhřích pak, kde král Ondřej roku 1058 syna svého Šalomouna, ještě mladého, korunovati dal, a to proti slibu svému a proti právům bratru Belovi dříve pojištěným, trvala dlouhá válka mezi těmito bratry, do které konečně i Čechové i Poláci zapleteni jsou. Oba bratří, Ondřej a Bela, byvše někdy od krále Štěpána z Uher vypuzeni, našli útočiště a ochranu v Polsku; ale Bela, dostav tam k manželství Reyčku, Kazimírovu sestru, stal se Boleslavovi strýcem. Pro toto příbuzenství počal Boleslav ujímati se Bely, an Vratislav český pomáhal tchánovi svému Ondřeji a svakovi Šalomounovi; takže povstaly z toho půtky mezi Čechy a Poláky samými, podnícené snad i Jaromírovým útěkem. Boleslav Smělý oblehl u veliké síle pevný Hradec u Opavy: ale byv tam od českého vojska obklíčen a sevřen, musel ustoupiti se ztrátou nemalou. Co dále v této válce se přihodilo, není nám známo. V Uhřích však Ondřeje stihlo neštěstí, an poslav syna svého k Jindřichovi IV. do Němec, zahynul sám v bitvě (1061). Bela udržel se na uherském trůnu až do své smrti r. 1063; po čemž pak přičiněním 
Jindřicha IV. následovalo všeobecné upokojení těchto zemí. Šalomoun stal se králem uherským a manželem Jindřichovy sestry Žofie. Vratislav pak, jehož druhá manželka, krásná Adléta Uherská, r. 1062 zemřela, oženil se r. 1063 po třetí, a to se Svatavou, čili Svatislavou, sestrou Boleslava Smělého.

Založení biskupství olomouckého

Jedna z předních péčí Vratislavových hned na počátku panování jeho směřovala k založení v Olomouci zvláštního biskupství  moravského. Biskup Šebíř nezdráhal se postoupiti veliké částky diecése své k takovému cíli; a již v říjnu r. 1062 jednalo se na valné synodě držené v Augšpurku o rozdělení těchto dvou biskupství. Největší však přitom nesnáze, aspoň pro budoucnost, jevila se v potřebě slušné náhrady pro biskupy pražské a jejich kapitolu. Tito zajisté drželi již od devadesáti let v Moravě Sekyr-kostel a hrad při něm Podivín, vodou odevšad otočený, též městys Slivnici, kteréžto statky, někdy před vpádem Maďarů arcibiskupům moravským náležité, též desátky v Moravě sbírané, Vratislav hleděl připojiti k novému biskupství. Dal tedy biskupovi pražskému na vůli, vybrati sobě za náhradu mezi komorními statky knížecími v Čechách dvanáct nejlepších vesnic a zavázal se mu nad to k placení z komory knížecí ročních sto hřiven stříbra; zdali ale na věky, aneb jen do smrti Šebířovy, to neudává se nikde výslovně, i nelze o tom rozhodnouti. Takto zjednána jest věc tato, aspoň co do podstaty své, bezpochyby již o vánocích roku 1062, kdy podle svědectví listin, Vratislav, Konrád, Ota i Šebíř byli v Olomouci pohromadě. Léta následujícího 1063 potvrzeno nové biskupství od papeže a Jan, mnich břevnovský, posvěcen jest od mohučského arcibiskupa Sigfrieda za prvního biskupa olomouckého.

Mravní povaha Vratislava II., muže jinak statného, moudrého a pobožného, nejeví se nikde v tak nemilém světle jako při chování se k bratřím Spytihněvovi a Jaromírovi. Vdovu onoho, Idu Vitinskou, vyhnal ze země i s dětmi a zmocnil se statku jim od otce pozůstaveného; děti ony, v cizině vychovány byvše, potom od Čechů téměř zapomenuty jsou a byloť jim potřebí mocné přímluvy papeže Řehoře VIL, aby obdržely jen jakouž takouž náhradu. Méně tupiti můžeme pomstu, které se dopustil nad oním hrabětem Mstišem, jenž sužoval první jeho manželku, an vzav mu úřad, připudil ho k útěku do ciziny; a že povolal mnichy slovanské z Uher nazpět, uvedl je pod jejich opatem Vítem r. 1064 zase do sázavského kláštera, to mu posloužilo i ke chvále. Ale nakládání jeho s Jaromírem, Spytihněvovi někdy nad jiné bratry oddaným, dá se spíše vysvětliti než ospravedlniti.

Jaromír biskup pražský a sváry jeho s Janem, biskupem olomouckým

Pražský biskup Šebíř umřel dne 9. prosince r. 1067, po 37letém chvalném i v největších říše proměnách biskupování. Ihned povolali knížata moravští bratra svého Jaromíra z Polska nazpět a navedše ho k tomu, že po odložení kroje a pásu vládyčího podnikl tonsuru, přivedli ho do Prahy k Vratislavovi a poroučeli ho podle ustanovení někdy otcova k důstojenství biskupskému v Čechách. Vratislav ale již změnil úmysly své. Boje se prý spojené moci všech bratří svých, kdyby Jaromír rozmnožil ji biskupským svým vlivem, usiloval potají o to, aby dvorský jeho kaplan Lanec, probošt litoměřický, povýšen byl na stolici biskupskou. Odpověděl tedy bratřím, že volení biskupa není v moci jich knížat samých, ale v moci celého na sněmu shromážděného národa a duchovenstva; i poněvadž přední župané, páni a vladykové, též čelnější muži duchovního stavu, jež měli právo k hlasování, právě tehdáž strhli se v ležení bojovně na hranicích kladských pod Krkonošemi, pravil, že nepotřebí svolávati o tom sněm zvláštní, ale že věc ta může hned tam na místě vykonána býti. Bylo prý to chytře od něho nalíčeno, aby tam pomocí zbraní sobě oddaných mohl říditi volení podle vlastního smyslu svého.

Sněm k volení nového biskupa držán tedy v měsíci červnu r 1068, nedaleko hranic zemských, ve vojenském ležení u Dobenína, pod šírým nebem. Knížata i nejvyšší úředníci zemští stáli vedle Vratislava, sedícího uprostřed, a otočeni byli dlouhým kruhem kněží, pánů a županů sedících, za nimiž pak postavili se řadem všichni vladykové. Vratislav povolal k sobě Lance, ukazoval i chválil ho lidu, i odevzdal mu prsten a hůl na znamení, že ho volí k biskupství. Ale na místě obyčejného v takové chvíli plesání, slyšeti bylo ve dlouhých sněmovníků řadách jen hlasy reptajících. Nádvorní župan čili palatin Kojata Všeborovic, přední tehdáž mezi pány českými, nemoha se déle zdržeti, jakož byl muž obyčejů nelíčených, drbnul knížete Otu, jemuž po boku stál, a řka: „Co tu stojíš jako špalek? Proč nezastáváš bratra? Nevidíš-li, kterak syn knížecí se zamítá a cizinec, jenž přišel otrhaný do této země, sází se na stolici biskupskou? Však ruší-li kníže náš přísahu otce svého, chraniž bůh aspoň nás, abychom my z otců svých neudělali křivopřísežníků před tváří jeho. A nehodí-li se bratr tvůj Jaromír dosti k důstojenství takovému, proč nelíbí se zástup našich kněží, rovněž tak učených, jako Němec tento? O kéž bychom jen měli tolik biskupství, kolik počítáme našinců k nim způsobilých! Bude-li pak cizozemec nad krajana upřímněji přáti vlasti této? Ba podstoupíme raději cokoli, nežli bychom svolili k volení Lancovu!" V týž smysl mluvil také Smil Božejovic, župan žatecký; oba pak chopivše za ruce Konráda, Otu i Jaromíra, vystoupili z tábora s pohrůžkami. Voláno všude do zbraně, sněm rozešel se u velikém rozjitření a většina následovala knížat nespokojených, kteří u Opočna rozbili stany své.

Tím poděšen Vratislav tím více, že již část vojska jeho překročila hranice, takže viděl se opuštěn téměř od všech. I pospíšiv hned nazpět k ochránění Prahy u Vyšehradu, poslal již s cesty poselství k bratřím, že chce svoliti k žádostem jejich — ne pro hrdého prý Kojatu, ani pro Smila chovajícího v ústech med a v srdci jed, kteří prý oba, jsouce jeho přísežní rádcové, stali se jemu zrádci: ale že ochoten jest vyplniti vůli někdy otcovu a dáti důkaz bratrské své lásky; pročež aby jen přišli za ním do Prahy. Přitáhnuvše tedy až k Hostivaři a rozloživše se po tamějších lukách, poslali k Vratislavovi s otázkou, zdali státi chce k slibu svému. I učinil to a potvrdil volení Jaromírovo i bratří laskavě přivítav, propustil je zase v pokoji. Konráda i Otu do krajin jejich moravských, Jaromíra pak v průvodu hrabat Šebíře, Lesky a Markvarta do Mohuče k investituře a svěcení. Kojata však a Smil hleděli zachovati se útěkem.

Již dne 30. června obdržel Jaromír v Mohuči od Jindřicha IV. prsten a hůl biskupskou, po čemž dne 6. července od arcibiskupa Sigfrieda na biskupství svěcen byv, dostal u Němců jméno Gebhard, jež ale nevešlo u Čechů nikdy v obyčej.

Bylo by se tuším lépe posloužilo zemi české k pokoji, kdyby Vratislav hned na počátku byl upokojil světskou mysl Jaromírovu, dada jemu krajinu od otce někdy slíbenou (jak se zdá, Opavsko s hradem Hradeckým tamže). Ne proto, jakoby novému biskupu nedostávalo se známostí, rozumu aneb dobré vůle; svědčí o nemalé způsobilosti jeho i ten skutek vysoce, že Jindřich IV. jemu svěřiti mohl později až i úřad nejvyššího kancléřství v říši německé; a chválí se o něm, že jmenovitě skrze probošta pražského Marka, jejž k úřadu tomu povýšil, způsobil žádoucí opravu v životě českého duchovenstva. Bylť také nábožný, horlivý v službách božích a štědrý nad míru, jak vůbec k chudině, tak zvláště k nuznému mladému žákovstvu. Ale rozpustilost mysli jeho, více než dětinská, prostopášnost a pýcha i pánovitost světská zapletly jeho, a skrze něho celou zemi, do nehod a škod nemalých. Dalť i v den svého svěcení důkaz přirozené své vášně. Jeden z druhů jeho posadil se na břeh rýnský a Jaromír, přiloudiv se k němu, svalil ho do řeky, řka: „Tak tě křtím znova, Viléme!" „Věru, kdyby vladyka Vilém byl neuměl plovati výborně" (dí Kosmas), „Jaromír byl by jednoho i téhož dne i nabyl i pozbyl důstojenství biskupského!"

Válka, kterou při Jaromírově volení Vratislav vedl do Polska, povstala z neznámých půtek o hranice. Trvavši skrze několik let, zdá se, že ačkoli vedena byla dlouho bez velikého úsilí, konečně přece rozjitřila a rozkrvavila se. Ještě roku 1071 Jindřich IV. usiloval zprostředkovati v ní a když nicméně Poláci učinili vpád do Čech, opověděl i sám válku Boleslavovi Smělému r. 1073. Avšak potom válka ta se nestala; i nevíme, jakým způsobem pokoj opět zjednán byl. Aspoň poplatnost polská k Čechům, od Břetislava někdy uvedená, Vratislavem uhájena jest.

Knížecí komora v Čechách zdráhala se platiti novému biskupovi oněch ročních 100 hřiven stříbra, které při zakládání biskupství olomouckého pojištěny byly někdy biskupu Šebířovi. Z toho povstala nová půtka mezi knížecími bratřími a Konrád Brněnský, v jehož krajině ležel hrad Podivín, odňal jej hned téhož léta biskupovi Janovi a postoupil bratru Jaromírovi v týž způsob zase, jak před rozdělením obou biskupství náležel biskupům pražským. To byl počátek politování hodných svárů, které poskytovaly potom církvi české i moravské po 
76 let tolik příčin k obapolným stížnostem a žalobám. Vratislav žádal navrácení statků těch biskupovi olomouckému a když ho neuposlechnuto, konečně odevzdal je jemu opět násilím. Obě strany žalovaly proto u papeže Alexandra II. a prošlo v té věci několik psaní sem i tam, která se nám nezachovala. Jaromír vida, že se mu nevede po vůli, an nemohl odolati proti panujícímu knížeti, octl se konečně v nestatečném úmyslu pomstíti se sám nad slabším protivníkem svým. Ke konci roku 1071 přijel s hojnou družinou do města Olomouce navštíviti starého biskupa Jana. Přijat byv zdvořile a vlídně, i spatřiv chudobu hostitele svého, jal se proto haniti ctihodného starce, vyhrožovati jemu, až tělesně ho týrati a trýzniti. Též i družina jeho dopustila se všeliké prostopášnosti naproti služebníkům biskupovým. Odtud šel do Podivína a usadil se tam.

Vratislav nemohl nevážiti pychu takového za pohanění učiněné sobě samému. Povolav tedy nejprv biskupa Jana k sobě, dal mu silný průvod k ochraně proti novému snad násilí; a pak vypravil německého kněze Hagena k Alexandrovi II., aby vznesl na něho žaloby jeho i biskupovy proti Jaromírovi. Hagenova cesta zmařena však měšťanem řezenským Romboldem, u něhož hospodou se zastavil, služebníkem to Jaromírovým, majícím od tohoto ročně 30 hřiven služby; neboť dověděv se, proč jede Hagen do Říma, poslal za ním loupežníky, jež odrancovavše a potloukše jeho, přinutili vrátiti se do Moravy. To však, ačkoli mimo vědomí Jaromírovo se stalo, rozdráždilo Vratislava ještě více, an vypraviv nyní znamenité poselství do Říma, v jehož čele byl probošt svatojiřský Petr, Podivův syn, a poručiv je královskému falckrabí Rapotovi do ochrany, počal nastupovati přísně proti Jaromírovi samému, jemuž odňal netoliko hrad Podivín na Moravě, ale tuším i všechny jeho české statky.

Papežští legáti v Čechách a biskupové čeští u Řehoře VII. v Římě

V Římě zpráva o tom, co v Olomouci se bylo sběhlo, přijata s velikým rozjitřením myslí. Alexandr II. užil této příležitosti, vypraviti do Čech legáta, jménem Rudolfa, dav mu plnou moc souditi a trestati; první to legát papežský, o kterém dějiny české zmínku činí. Přišel do Prahy, počínal sobě zde tak, jakoby sám byl papežem, což muselo arci Čechům jistě divné býti. Velením jeho svolal Vratislav knížata i přední pány české, všechny opaty a probošty a pak i oba biskupy ke sboru. Jaromír však odpíral přijíti, odpovídaje na opětovné pohnání, že „dle kanonických zákonů nemá podléhati soudu jinému, než metropolity a biskupů, bratří svých." Legát vydal tedy na něho klatbu, jakožto na neposlušného; když ale to způsobilo v národu i v duchovenstvu veliké vzbouření, zmírnil výpověd svou v ten smysl, že odročiv důstojenství jeho na čas, zapověděl mu vésti řády a práva biskupská, i dal prohlásiti v lidu, aby ho neměli za biskupa více, aniž jemu, co biskupského jest, dávali neb činili. Muselť Jaromír, všeho zbaven a odevšad pronásledován jsa, utéci z vlasti, an zatím biskup olomoucký administroval biskupství jeho.

Ale v cizině ujal se vyhnance horlivě a důkladně metropolita jeho, mohučský arcibiskup Sigfried. Když po Alexandrově smrti r. 1073 dne 22. dubna veliký kardinál Hildebrand pod jménem Řehoř VII. dosedl na stolici papežskou, Sigfried bez meškání psaním podnes zachovaným stěžoval sobě na předchůdce jeho a nepravidelné jeho počínání; mělť zajisté Jaromír nejprve před ním, arcibiskupem svým, obžalován, slyšen a souzen býti a teprv, když by pře taková byla, že by on se sufragány svými nemohl ji rozsouditi, měla k apoštolské stolici přinesena býti; nyní pak že biskup, nebyv kanonicky ani pohnán, ani slyšen, již odsouzen jest, k veliké újmě důstojenství biskupského a s nebezpečenstvím církve samé, jež v Čechách prý nebyla ještě dosti upevněna. Spolu vyhrožoval Sigfried také klatbou Vratislavovi proto, že s opominutím kanonického zákonného fora zanesl věc tu přímo k římské stolici.

Tyto Sigfriedovy námitky a domluvy potkaly se u přísného Řehoře VII. s velikou nevolí, an prý chtěly klásti překážky v při od dávna v Římě vedené; papež poslav sám opět dva legáty do Čech, Bernarda i Řehoře, kázal jim pohnati Jaromíra znovu a hrozil mu, nepřijde-li ani k nim, ani do Říma k náležitému dostiučinění, že netoliko potvrdí vyřčenou nad ním od legátů suspensí, ale že „vytasí meč hněvu apoštolského i až na jeho zahynutí". Papežští legáti prodleli tenkráte několik měsíců v Čechách, chtějíce vymeziti všeliké církevní neřády, zvláště pak panovavší potud téměř obecně manželství kněžská.

Teprv s počátku léta 1074 vyjevil Jaromír ochotnost svou postaviti se před soudnou stolici apoštolskou v Římě, když by mu jen možné učiněno bylo vykonati tam cestu; neboť byv tak dlouhý čas zbaven všech důchodů z biskupství, neměl prý ani potřebného nákladu k takové cestě. K odstranění této překážky kázal Řehoř postoupiti jemu zase důchodů biskupských, avšak tak, aby nebiskupoval; i nařídil, aby oba biskupové, Jaromír i Jan, přišli osobně k synodě rozepsané na květnou neděli tehdáž nejprvé příští; Vratislav, možná-li, aby přišel s nimi, a nemůže-li, aby poslal plnomocníky své, a zatím choval se k Jaromírovi pokojně. Též knížata Konrád i Ota dostali napomenutí, aby nečinili církvi olomoucké žádného příkoří; arcibiskup Sigfried ale, jenž ještě vždy předstíral metropolitánská svá práva, kárán za to přísně.

Dekretů těchto uposlechnuto s obou stran. Jaromír předstoupiv u veliké pokoře před apoštolskou stolici dne 13. dubna, nalezl tam více mírnosti nežli se nadál. Praví se, že Matylda, markraběnka toskánská, jeho po matce příbuzná, pomáhala jemu svou přímluvou, u římského dvora nad jiné platnou. Již dne 16. dubna dal to Řehoř VII. sám knížeti Vratislavovi věděti, že Jaromír na valné synodě v kostele sv. Salvátora v Římě držané přiznal se k některým kusům, pro něž viněn byl, a že za ně také náležitě dosti učinil; jiným ale že odepřel, a jmenovitě to, že dokázal, že nebil sám biskupa Jana a jeho služebníků bíti že nedal, aniž pak ten úmysl měl, vzniknouti soudu synodálnímu váháním a opětovaným o prodlení žádáním. Pročež že vraceje se nyní domů smířený úplně s apoštolskou stolicí a biskupským důstojenstvím opět cele ozdobený; Vratislav aby ho přijal bratrsky a postoupil jemu zase všech jeho práv; co do statků však a důchodů, o které pře jest (t. hradu Podivína s příslušenstvím a některých desátků), oba biskupové že předkládali důkazy tak nedostatečné a sobě odporné, že ani lze nebylo dozkoumati se pravdy a rozeznati práva jejich; proto že jim uloženo jest, na příští synodě dáti se najíti s úplnějšími průvody buď osobně aneb skrze plnomocníky; do té pak doby aby požíval jich biskup olomoucký.

Když tedy Jaromír navracoval se ve cti a s potěšením opět do svého biskupství, vyšedše věrní jeho druhové jemu až na hranice zemské vstříc, přivítali ho s velikou radostí. On pak vypravovav jim vše, co se stalo, dí nejmilejšímu z nich: „Podívej se, Bělku, jakou bradu přináším" — a hladě ji, „věru byla by císaře hodnal" „Totě arci krásné, pane," vece upřímný Bělek, „ale ještě krásnější bude, přináší-li též mysl biskupa hodnou!" Této ale bohužel nedokázal, an, sotva dosednuv na biskupství opět, zmocnil se Podivína zase pod lichou zástěrou, a jal se vynášeti klatby nad protivníky svými na dvoře Vratislavově z ledabylých příčin, takže Řehoř VII. pohrůžlivým psaním dne 22. září téhož léta musil napomínati jeho zase k náhradě a k mírnosti.

Také na nejbližší římské synodě, od 22. února do 2. dubna r. 1075 držané, nebylo možná rozeznati načisto moc právních důkazů, které předneseny byly jménem i pražského i olomouckého biskupa na statky a desátky ve při jsoucí. Aby ale hádka měla jednou konec, rozsoudil ji papež podle rady přísedících biskupů na ten způsob, že všecko, co sporného bylo, rozděleno jest a dáno na polovici jednomu i druhému biskupství, s tím doložením, že najde-li v běhu příštích desíti let která strana lepší důkazy pro své právo nežli dosavad, má toho požiti; nenajde-li žádná, má rozsudek ten zůstati pevným na věky. Oba přítomní biskupové, Jaromír i Jan, podrobili se výpovědi této a odešli pak z Říma v dobrém smíření a přátelství.

Až po tuto dobu panovala mezi papežem a knížetem českým nejlepší přízeň. Řehoř VII. již roku 1073 potvrdil Vratislavovi požívání mitry, kterou jemu již Alexander II. propůjčil, na způsob té, kterou před tím Spytihněv obdržel: r. 1074 slíbil poslati jemu žádané relikvie a privilegie pro kolegiátní vyšehradský chrám, jakmile jen dostaven bude; a ještě 14. dubna 
r. 1075 přimlouval se u něho za synovce jeho Svatobora čili Fridricha, Spytihněvova syna, na žákovství oddaného, žádaje, aby neodpíral jemu dědictví po otci zůstaveného, ale i kdyby Svatobor neměl žádného k němu práva, aby přece opatřil jej slušnou výživou, co vlastní krev a část svého těla. Všechna dosavadní psaní papežova ke knížeti dýchala otcovskou láskou i důvěrou, jíž i Vratislav vděčně odměniti se snažil. Ale téhož roku 1075 přestalo najednou všecko přátelení mezi dvorem římským a českým. Nové události zplodily nové politické svazky, takže i ti, kteří zdáli se nejúžeji spojeni býti, postavili se po několika letech co nepřátelé jeden proti druhému.

Nemůžeme zde vypravovati, kterak německý král Jindřich IV. i svým neopatrným a nedůsledným sobě počínáním, i vysokými úmysly Řehoře VII. k reformě církevní prohlédajícího, brzy v té době se octl, že s jedné strany popudiv větší část knížat říšských proti sobě, zapleten byl s odbojnými Sasy do dlouhé i krvavé války, s druhé pak strany zachvátily ho ještě větší a nebezpečnější pře s dvorem papežským. Neobmýšlíme zajisté popisovati zde obraz úplný všech těchto pro celý svět důležitých půtek, jimiž křesťanstvo vzbouřeno bylo až do dna, ale chceme jen krátce vytknouti podíl a poměr ten, kterého přitom účastni byli kníže i národ český.

Boje Vratislavovy ku pomoci Jindřicha IV.

Roku 1075 vstoupil Vratislav s králem Jindřichem IV. v závazek spolku, kterému potom (on téměř sám jediný mezi všemi toho věku knížaty) dostál věrně až do smrti. Kdyby této mocné, a při vší vrtkavosti Jindřichově i v okamženích nejnebezpečnějších věrně setrvalé pomoci byl neměl nešťastný panovník ten, bylo po něm veta, aniž by mohl odolati tak častým zradám světských i duchovních manů svých. Však také vyznati sluší, že Jindřich za to snažil se prokázati vděčnost svou Vratislavovi: brzy měla marka míšenská, brzy marka východní, brzy zase rakouská býti odměnou za mnohonásobné oběti jeho; a když toho dokonale dosíci lze nebylo, konečně ozdobil skráně jeho korunou královskou, zprostiv ho i nástupce jeho dávné poplatnosti.

Ve velikých bitvách u Hohenberka na Unstrutě dne 9. června r. 1075, u Melrichstadtu na Strevě dne 7. srpna r. 1078, u Flarcheimu v Durinsku dne 27. června r. 1080, a na Elstře dne 15. října r. 1080 pomáhali houfové bojovníků českých vždy co nejstatečněji: na Unstrutě vítězství bylo by se bez jejich pomoci nezdařilo; na Střevě pozdě přispěvše, opravili zase boj již ztracený; u Flarcheimu utrpěli největší škodu, počítavše sami 3255 zabitých; na Elstře odvrátili obmýšlený vpád nepřátelský do Čech. Dvakráte, v září r. 1075 a v červenci r. 1076 přišed Jindřich osobně do Čech, táhl odtud s českým vojskem proti Sasům přes Míšensko, které Vratislavovi postoupil. Vůbec od roku 1075 do 1080 nebylo v Němcích boje, ve kterém Jindřich nepožíval pomoci české. Souvěcí spisovatelé stěžují sobě velice do divokosti a loupežnosti vojska českého; nešetřili prý ani svatých míst, drancovali u přítele i nepřítele a brali nejen peníze, obilí a dobytek, ale i lidi samé, jež pak prodávali do Uher za parobky. Pych takový byl pohříchu všeobecná povaha onoho věku; Němci, když branně do Čech vpadali, nepočínali sobě o nic lépe. Také na váhu bráti sluší, že podle starého práva žádný Čech nebyl povinen bojovati za hranicemi vlasti své; následovně, že houfy tyto nezáležely než z dobrovolníků, kteří z pouhého toliko baženi po bojích a kořistech se oddali na divoké řemeslo válečné.

Spor mezi císařem a papežem, jenž obyčejně sluje sporem o investituru, protože 
Řehoře VII. zápověď, aby církevní preláti nebyli usazováni od laiků, tudíž ani od císařů, byla jedna z hlavních jeho příčin — tento politování hodný spor r. 1076 tak se rozmohl, že již obě celého křesťanstva hlavy sesazovaly jedna druhou, čímž pak počalo se i ve státu i v církvi nešťastné dlouhé schisma, takže již nejen protipapežové povstávali, ale i protikrálové neb proticísařové. Brojily mezi sebou netoliko celé země, jako Německo a Italie, ale i hrady a města, ba jednotlivé rodiny, takže často syn chápal se zbraně proti otci a bratr proti bratru a páchány všude ohavnosti násilím, podvodem i zradou.

Jindřich IV., po památné scéně na hradu Canosse (1077, 25. až 28. ledna) vrátiv se do Němec k válčení proti králi Rudolfovi, povolal mezi jinými knížaty zvláště našeho Vratislava i Jaromíra k sobě do Norimberka. Jak velice jim důvěřil a je k sobě přivinouti hleděl, dokazuje mimo jiné skutky zvláště ten, že Jaromíra čili Gebharda učinil nejvyšším kancléřem říšským, a to právě té doby, když k pozvedení hluboce kleslého důstojenství králova potřebí bylo nejvíce opatrnosti a přičinlivosti.

Když Jindřich v měsíci březnu roku 1081 táhl válečně do Italie, poslal Vratislav ku pomoci jeho 4000 hřiven stříbra, kromě darů pro královnu a 300 statných oděnců vedených od mladého syna jeho Bořivoje; k jeho však opatrování a správě přidán byl nejznamenitější dobrodruh věku svého, Wiprecht Grojčský. Také tento zástup podstoupil tolikero bojů a choval se tak srdnatě, že r. 1084 z něho již prý jen 9 osob do vlasti se navrátilo. Byliť Čechové mezi prvními, kteří po dlouhém obležení Říma ztekli zdi města Leonova dne 
2. června r. 1083. Vrátiv se do Čech, obdržel Wiprecht, podle přímluvy Bořivojovy dceru Vratislavovu Jitku k manželství a s ní krajiny drážďanskou i budyšínskou za odměnu chrabrosti a základ věrnosti jeho.

Bitva u Malberka

Roku 1081 odpadl od Jindřicha IV. i Leopold Krásný, markrabě rakouský; spojiv se s biskupem pasovským Altmanem, horlícím pro Řehoře VII., vypudil všechny Jindřichovy věrné ze země své a pomáhal proti králi Heřmanovi Lucemburskému dobývati Augšpurka města, jež zůstávalo v poslušenství Jindřichově. Jindřich tedy vzkázal z Italie žádost svou Vratislavovi, aby ho potrestal za tu vzpouru a odňal mu zemi rakouskou; což dalo příčinu k první v dějinách známé válce mezi Čechami a Rakousy. Vratislav a bratří jeho vpadnuvše do Rakous s velikým vojskem českým a moravským i s pomocnými houfy Oty, biskupa řezenského, plenili zemi mečem i ohněm, jak tehdáž obyčej byl, až markrabí Leopold s celou svou mocí a s pomocí od pasovského biskupa poslanou proti nim se postaviv, u Mailberka 12. května 1082 k řádné bitvě se nabídnul. Vratislav šikoval bavorské pomocníky do pravého, Moravany do levého křídla, sám pak bojoval s Čechy uprostřed. Bitva stala se jednou z nejurputnějších a nejkrvavějších onoho věku; Čechové a Moravané zabivše markraběti mnoho lidí, obrátili ho konečně na útěk a dosáhnuvše úplného vítězství, dlouhým stíháním jali množství nepřátel a nabrali množství kořisti. Málo šlechticů českých zahynulo v tom boji, jmenovitě jen Hrdoň, Dobrohost a bratří Stan i Radim; přece Vratislav, zdá se, že spokojil se vítězstvím svým, aniž pak se snažil uvázati se v zemi rakouskou.

Vratislav korunován na království

Jindřich IV., vypudiv z Říma největšího protivníka svého Řehoře VII. a dav se tam od protipapeže Klimenta III. korunovati na císařství (31. dubna r. 1084), vrátil se opět do Němec; a Řehoř umřel vypovězený dne 25. května r. 1085. I ačkoli i potom ještě zbývalo císaři v Němcích odpůrců a nepřátel dosti, přece již nic mu více vaditi nemohlo, aby nesplnil slibu bezpochyby již dávno před tím daného, klada korunu královskou na věrnou hlavu Vratislavovu. Stalo se to na sněmu mohučském ke konci měsíce dubna roku 1086, kde císař s vůlí všech jeho se přidržejících světských i duchovních knížat Vratislavovi tam přítomnému sám korunu odevzdav, Egilbertovi, trevírskému arcibiskupu, kázal jej v Praze slavně korunovati.

Poněvadž pak mezitím Jan, biskup olomoucký, umřel, stalo se k žádosti Jaromírově a svolením Vratislavovým na témže sněmu, u přítomnosti čtyř arcibiskupů a dvanácti biskupů dne 29. dubna, že stará základní listina pražského biskupství císařem Jindřichem IV. obnovena jest, že popsány opět starodávné hranice její, jež byly někdy hranicemi říše české za Boleslava II., jakkoli se nehodily více k době tehdejší, a tudíž že Čechy a Morava spojeny jsou skutkem opět na krátký čas v jedno biskupství, jako před r. 1062. Jaromír poslav listinu tu hned z Moliuče papeži Klimentovi do Říma k potvrzení, obdržel od něho bulu schvalující spojení toto.

Na slavný hod sv. Víta dne 15. ledna r. 1086, Vratislav i choť jeho Svatava, oblečeni jsouce po královsku, pomazáni a korunováni jsou od arcibiskupa Egilberta v hlavním chrámě sv. Víta v Praze, u přítomnosti mnohých knížat a biskupů, všech pánů zemských a nesčíslného lidu. Jistě že slavnost taková, do té doby nevídaná, zajímala mocně vlastenecká Čechů a Moravanů srdce a dodala milovanému knížeti u nich ještě větší vzácnosti. U nadšení volal veškeren národ: „Požehnání, vítězství a sláva Vratislavovi, králi českému i 
polskému, od Boha korunovanému, velikomocnému i milostivému!" Škoda, že skvostné hody, kterými událost tato slavena, nikdo nám nepopsal a nikdo nejal se sbírati zvučné písně ty, do kterých národ radostné city své vléval; tak jen chudá o nich památka se zachovala. Egilbert, od nového krále poklady zlatými a stříbrnými hodně nadán jsa, vrátil se do Porýní svého hned třetí den po korunování.

Královské důstojenství tenkráte jen Vratislavově osobě, ne pak i nástupcům a říši jeho propůjčeno bylo. Čechové byli by tedy obětmi, které přinesli císaři a říši, nic nezískali více, nežli že na krátký čas požívati mohli lahody čestného titulu a podívání na panovníka, který u veliké svátky mohl sobě od biskupů svých dáti postaviti korunu na hlavu; zisk tím chatrnější, že nezávisel od vůle a svolení národa, ale ode zdání mocnáře, ač výše postaveného, ale proto vždy jen cizozemského. Není však pochyby, že s povýšením tím spojeny byly také jiné právní výhody pro říši českou. Král Vratislav neplatil jistě více do říše starodávné panovníků českých daně; i pod nástupci jeho nejeví se nikde o ní více ni zmínka ni znamení. Podobá se pravdě, že ony 4000 hřiven stříbra, kterými r. 1081 Vratislav nápomocen byl císaři při jeho tažení do Italie, považovány spolu za cenu věčného vykoupení se z poplatnosti, a to tím více, poněvadž posílání tří set oděnců ke každé jízdě císařů do Říma na korunování, kterýmž téhož roku 1081 počato, bylo od té doby až do XV. století jediné břímě a jediná povinnost, kterou skutečně zavázáni byli panovníci čeští císařům co vyšším svým.

Vratislavovo povýšení nebylo všem tehdejším světským i duchovním knížatům stejně milé. Sami jeho bratří Konrád a Jaromír (an Ota Krásný nedávno byl umřel) patřili na ně, jak se zdá, s žárlivostí, a tento, jsa biskupem pražským, nemíval se k tomu vždy ochotně, aby u veliké svátky na mši postavil královskému bratrovi svému korunu na hlavu. Protipapež Kliment III. ještě vždy v Pumě sídlivší, nepřestával mu také odpírati titulu královského, žádaje naproti tomu, aby odváděl jemu skutečně, pod jménem svatopetrského peníze, oněch 100 hřiven stříbra, k jichž ročnímu placení se zavázal, za propůjčenou jemu mitru, papežům Alexandrovi II. a Řehořovi VII.

Nový král, vida takové proti sobě smýšlení, neuměl v uzdu bráti citlivosti své. K žádosti Klimentově bylť dříve dosadil Felixe na biskupství v Míšni (1087), jehož biskupové od něho co pána tehdáž míšenského jmenováni bývali; nyní ale počal již na dvoře svém vlídně přijímati vypuzeného předtím odtud biskupa strany Řehořovy, sv. Benna, i poslouchati jehu. Stalo se tuším přičiněním zvláště Bennovým, že Vratislav jestli ne dříve, aspoň jistě již 
r. 1088 odpadl dokonce od Klimenta a přistoupil k Viktorovi III. aneb jeho nástupci Urbanovi II., avšak proto nezpronevěřiv se Jindřichovi IV. docela. S touto proměnou musel také pojiti se obrat všech poměrů církevních na takový způsob zase, jaký byl před r. 1075. Benno dosedl opět na míšenské biskupství a diecése pražská i olomoucká, byvše nedávno sotva spojeny, rozdvojeny jsou opět. Věrný Vratislavův kaplan Vecel obdržel biskupství olomoucké i hrad Podivín, k veliké mrzutosti pro Jaromíra, jenž brzy potom Čechy docela opustiv, odebral se do Uher k starému příteli svému králi Ladislavovi I. (čili Svatému), kde i dne 26. června 1089 skončil nepokojný běh života svého.

Zdirad, králův milec a válka na Moravě

Pokud ještě všichni bratří Konrád, Jaromír a Ota na živě a mezi sebou takřka za jednoho člověka byli, musel jim Vratislav všelijak shovívati a činiti se mnohého jako nevěda. Také po smrti Otově vdova jeho Eufemie neboli Ofka dala se v ochranu i s dětmi a knížectvím svým olomouckým, ne Vratislavovi, ale Konrádovi. Proto namluvili krále na to radové jeho, a mezi nimi zvláště Zdirad, jeho střepně i milec, aby vyjeda se silným vojskem do Moravy, obnovil tam moc a vážnost svou. I dobyv nejprv Olomouce, vyhnal odtud děti Otovy, a s pominutím nejstaršího syna Břetislava ustanovil tam za panovníka prvorozence svého z třetího lože, Boleslava, jenž ale o několik neděl později umřel (10. srpna). Pak táhnuv před Brno, kde bratr jeho Konrád se zavřel, oblehl toto město velikou mocí. Tu ale strhla se, za příčinou hrdosti Zdirada, milce jeho, válka nová, i ještě ohavnější, an syn proti otci se zpěčiv, jal se ozbrojovati veškeru mláď proti svým starším.

Byloť se zajisté o několik let dříve stalo, že Vratislav dal synovi svému Břetislavovi rozkaz, aby hájil hranic zemských za Míšní proti Sasíkům. Když pak jednou za letního parna vracel se z jízdy proti nim učiněné, chtěje se ochladiti v řece, proti domluvám starého pána Aleksy vrhl se do ní, ano vojsko jeho táhlo dále a jen několik urozenějších osob zůstalo při něm. Tu nenadále přikvapil houf saských jezdců na tuto hrstku lidí, kteří však neohroženě proti nim se postavili. Hluk bojovný přitáhl k sobě s obou stran více zástupů, až konečně zmužilost česká obrátila nepřátele v útěk. Vítězství však to bylo drahé a žalostné; nerozmysl mladého knížete připravil pana Aleksu a zetě jeho Ratibora, bratry Braniše a Slavu a množství jiných pánů českých o život.

Když pak nyní Vratislav nařízení svá činil k obležení Brna, ukazuje, kde by který zástup měl míti stanoviště své, prošen jest od Zdirada úštipně, u přítomnosti Břetislavově i jiných vůdců, aby ráčil na břeh mimotekoucí řeky Svitavy postaviti knížete i stany jeho, an prý bude moci koupati se v ní do libosti. Pohanění takové popudilo citlivého kralevice náramně, ježto již prvé mněl, že jen za příčinou milce toho nemůže požiti otcovy lásky. Ukryl se v stanech svých, aniž toho dne chtěl pokrmu více neb nápoje. Úmysl pomstíti se podpalován jest ještě více družinou jeho, ze závisti a nenávisti proti rozhrdělému popanštilci, a i Konrád přispěl prý k němu tajným v noci o to poselstvím. Nazítří z rána (11. července) pozval Břetislav Zdirada k sobě do stanů jakoby k rokování: a když přicházel, i hrabě Držimír s ním, kralevic, vyjev na koni jim vstříc, osopil se naň s řečí důtklivou, a konečně obrátiv koně, kydnul mu rukavici svou do očí. Po znamení tom přiskočivše Nosislav a Držkraj 
Lubomírovci a Boreš Olenovic, Zdirada nadarmo utíkajícího vyzdvihli kopími svými ze sedla, svrhli na zem a probodavše, koňmi ušlapali. Král od Držmíra o tom, co se stalo, zpraven byv, v celém ležení sám prý jediný oplakával pád milce svého, kterémuž i potom na témž místě, kde zahynul, postavil pomník; ale většina bojovníků schvalovala skutek ten šeredný. Na to Břetislav se zástupem svým ustoupiv dále, rozložil se za nejbližším pahorkem a mnozí poběhlíci z vojska králova utíkali se k němu.

Zatím kněžna Wilburka, paní moudrá i srdnatá, mimo vědomí Konráda manžela svého přišedši do Vratislavova ležení, vrhla se k nohám královým, plačíc a prosíc, aby již ušetřil země, která, dí, „ne naše, ale tvá vlastní jest", i ušetřil bratra, jenž prý „volí raději do vyhnanství jíti, nežli setrvati v boji protipřírodném." „Tvé vítězství nedodá tobě slávy, tvá kořist nebude ti k zisku; potrestej pána mého, zavinil-li proti tobě, ale nezapomínej, že bratr i sluha tvůj jest." Výmluvná řeč její a potok slzí pohnuly srdcem královým i všech přítomných, takže nebylo tu oka, jež by se podíváním takovým bylo nerozvlnilo. Vratislav pozdvihl ji a posadil vedle sebe: ona pak prosila ještě o jednu milost — pro syna, jenž otce těžce uraziv, nyní trestu svého prý očekává. I políbil ji Vratislav a kázal, aby mu rychle přivedla bratra i syna, že chce jim zapomenouti na vše, co se stalo. Když tedy přišli, přijal je oba s celováním pokoje, říkaje při tom Břetislavovi: „Synu můj! Učinil-lis dobře, komu bude lépe než tobě; pak-li jsi zle učinil, hřích tvůj tě stíhati bude."

Vzpoura králevice Břetislava

Břetislav cítil, že jeho smíření s otcem nebylo upřímné a dokonalé; i boje se, z navedení snad jiných lidí, že král odložil pomstu jen do příležitější doby, nevrátil se s ním do Prahy, ale usadil se s druhy svými v Hradci Králové. Tam sbíhali se k němu odevšad nespokojenci, zvláště pak mladší šlechta česká, popouzejíce ho ještě více proti otci a rádcům jeho. Konečně vytáhl s nimi, vesměs asi 3000 mužů branných, proti Praze a rozloživ se u potůčku Rokytnice, chystaje se podstoupit boj sebe krutší proti otci.

Vratislav odplatil se mezi tím nezdárnému synovi za novou zradu tím, že svolav české pány na sněm, představil jim bratra Konráda za svého nástupce na trůnu a dal ihned jeho za takového uznati a prohlásiti; což sice krom toho za právo bylo podle Břetislavova zákona o posloupnosti. Avšak nyní, když synové zbraně proti otcům se chápali, zdálo se, jakoby nebylo více práva v zemi české. Všichni s úzkostí očekávali, jaký konec vezme bouře ta více než občanská; příroda sama, zdálo se, že vystoupila z dráhy své a vypravovalo se o zázracích, kteří se dály zjevným působením svatých dědiců země české, aby pohromy a neřesti tak neslýchané od ní odvráceny byly. Tu vkročil mezi krále a kralevice kníže Konrád, co věrný prostředník; opětovanými z města do ležení a nazpět jízdami usiloval usmířiti je oba, i pohnouti Břetislava k tomu, aby zbraň odloživ se pokořil, až konečně uposlechnul i hlasu přírody, i napomínání strýcova; mělť zajisté kníže ten dobré dary ducha i srdce, ale vládla jím rota, která hovíc náruživostem jeho, nadužívala jich k zvláštním účelům svým. Když tedy poddal se otci a s ním zase úplně se smířil, domlouvali mu přední druhové jeho snažně, aby nevěřil liché tvárnosti, aniž zavodil je bezděky v oběť, ježto oni spojili osud svůj s osudem jeho; ujišťujíce ho, že král nikdy neodpouští načisto, připomínali pád statného Benedy Tasovce, jenž před dvěma lety za to jediné, že opět o milost jeho stál, přišel zrádně o život; svěří-li on se otci, oni že musí jej opustiti a v cizině hledati ochrany. Břetislav neměl dosti sily odolati řečem takovým; také tuším ustýchal se macechy Svatavy a mladších bratří svých, kteří větší u otce lásky požívajíce, mohli jevit vliv jemu nebezpečný. Pročež umíniv konečně vystěhovati se se stoupenci svými, zabral se s nimi a s celou jejich čeledí v počtu asi 2000 lidí do Uher, kde ve stolici čili župě trenčanské v okolí bánovském osazeni jsou, an zatím kralevic sám a přední jeho druhové přitulili se ke dvoru krále Ladislava, jenž jich rád u sebe viděl.

Noví biskupové

Při ustanovení nového biskupa pražského po Jaromírově smrti naskytovaly se mimořádné nesnáze. Volení sice, pokud záleželo na králi a na sněmu českém, dokonáno jest již dne 
4. března 1090, an tu zvolen na biskupství Kosmas, nám odjinud neznámý; ale investitura i svěcení jeho stály dlouho na odkladech, za příčinou neshodného poměru Vratislavova naproti císaři a papeži. Přidržeje se zajisté Urbana II., nechtěl přece, aby Jindřich IV. tím uražen býti měl, kdyby proti dosavadnímu obyčeji a tuším i proti vůli biskupů samých hledalo se investitury jinde, nežli u něho. Z té samé příčiny zdá se, že olomoucký biskup Vecel ani svěcen nebyl. Teprv ke konci léta 1091 vypravil Vratislav i Kosmasa i Ondřeje, k olomouckému biskupství nově zvoleného, k císaři do Italie; kteřížto přišedše 30. ledna do Mantuy, tam od Jindřicha IV. dne 4. ledna 1092 obdrželi oba podle obyčeje starého prsten a berlu. I ačkoli nejhorlivější odpůrce strany Řehořovy v Němcích, biskup münsterský, tam přítomný, protivil se skutku takovému, předstíraje, že usazení nového biskupa v Olomouci čelí proti nálezům sněmu a sboru mohučského od r. 1086, císař však dal mu za odpověď: „Nechej nyní, ať učiním, oč mne přítel můj prosí; ostatek potom časem svým obmýšleti budu." A jistě císař hodné měl příčiny šetřiti opatrně krále českého, jemu někdy tak oddaného a již poněkud rozpačitého, aby ho neodvrátil svým odepřením dokonce od sebe, zvláště ano tehdáž samo hledání císařské investitury bylo již obětí, kterou Vratislav přinášel straně protiřímské. Biskupové čekali potom ve Veroně až do počátku měsíce března, kde jim teprv možná bylo nastoupiti cestu zpáteční se služebníkem královým na císařově dvoře, falckrabím Rapotou, pod jehož ochranou tam se byli dostali.

Smrt králova

Král Vratislav nedočkal se více návratu obou biskupů. Spadnuv s koně na lovu dne 
14. ledna 1092 vypustil duši na tom místě. Tělo jeho pochováno u všeobecném zármutku v kolegiátním chrámě vyšehradském, od něho nádherně vystaveném.

Nejstarší náš letopisec Kosmas, který z neznámých příčin králi Vratislavovi, svému vrstevníku, naprosto nepřízniv byl, vyznává o něm přece, že všichni rodem, věkem a zkušeností svou vynikající muži v Čechách byli jemu věrně oddáni, národ pak vůbec že choval se k němu s velikou láskou i úctou. Svědectví tak patrné a mimovolné by postačilo získati jemu jméno výtečného panovníka, i kdyby 31leté panování jeho samo méně o tom hlásalo. Chrabrost a moudrost svou dokázal před celým světem již tím, že ve věku dosti nebezpečném uměl českou moc a čest nejen zachovati, ale i povýšiti. Také o komoře jeho souditi musíme, že stála výborně, povážíme-li velikou jeho štědrost, a že rozdělovav tolik darů skvostných mezi kostely, kláštery a soukromé osoby doma i v cizině, nepozůstavil přece po sobě ani znamínka státního dluhu. Křivdy, které mu činěny, brával arci za zlé, avšak srdce jeho nebylo tvrdé ani nesmiřitelné. Pravdě se podobá, že nespokojenost pokolení jonáckého, která ve vzpouře Břetislavově vystoupila na jevo, pocházela hlavně jen z té příčiny, poněvadž král v uzdu pojímati uměl i sebe bujnější vášně poddaných svých.

Stav i proměny věcí zemských

Počet Přemyslovců za panování Vratislavova rozmnožil se znamenitě. Potomstvo mužské Spytihněva II. vymřelo sice již synem jeho Svatoborem čili Fridrichem, jenž r. 1084 za patriarchu aquilejského povýšen byv, zahynul dne 23. února 1086 v rumrejchu městském po půldruhaletém panování. Tím hojnější byl počet dětí Vratislavových: s Adlétou Uherskou měl dva syny i dvě dcery, Břetislava II. již jmenovaného a Vratislava I., který v mládí umřel; Jitka I., vdaná za polského krále Vladislava I., stala se matkou chrabrého Boleslava III. příjmím Křivoústého. Ludmila zemřela v klášteře; se Svatavou Polskou zplodil patero synů a jednu dceru, z nichž Boleslav i Oldřich před otcem zemřeli, Bořivoj pak II., Vladislav I. a Soběslav I. potom panovali v Čechách; Jitky však druhé dosáhl, jak již vypravováno, udatný Wiprecht Grojčský k manželství. Bratr Vratislavův Konrád I. Brněnský měl s Wilburkou, hraběnkou z Tenglingu, pokud známo, jen dva syny, Oldřicha ( 1115) i Litolda ( 1112); Ota I. Olomoucký, příjmím Krásný, s Eufemií Uherskou čtvero dětí, Svatopluka, jenž potom stal se velikým knížetem, Otíka čili Otu II., příjmím Černého, a Břetislava i Boleslavu dceru, zemřelé oba v mládí.

Čelní muži národa českého za panování Vratislavova byli, pokud nám známo, kromě již jmenovaných: v duchovenstvu opatové Meinhart Břevnovský, Vít Emeram a Božetěch Sázavští; mezi šlechtou Wiprecht Grojčský, králův zeť a přední rada, Vršovci Buz, Čáč, Dobromil a Tista; Tasovci Načerat i Vznata; pak hrabata Předa, Milota, Božepor, Mikul, zakladatel kláštera opatovského, Chren, Všebor, Mladota, Lubomír, Zbraslav, Chotimír a jiní; v Moravě Drslav Benešovic, Miřeta, Žibota, Soběn, Třeba i jiní. Kde a které statky tito páni měli, neví se; jmen a erbů rodinných tehdáž ještě nebylo užíváno.

Nová založení znamenati sluší zvláště kolegiátní kostely vyšehradský a mělnický. Na Vyšehradě Vratislav již r. 1070 počal stavěti kostel, dostavěl ho však teprv 1088, kdy ihned nadal jej tak bohatě, že počtem jmění a důchodů svých mohl prý o závod jíti se samým biskupstvím; kostel mělnický byl starší a pocházel snad již od královny Emmy ( 1006), avšak první o něm zmínka jeví se teprv za Vratislava; opatovský klášter na Labi povstal r. 1086. V Moravě, kde Břetislav již prve (r. 1048) celi rajhradskou proměnil v proboštství k břevnovskému klášteru náležité, založeno jest roku 1078 od Oty Krásného hradišťské opatství u Olomouce; také proboštství brněnské připomíná se již za této doby.

Umění i průmysl v Čechách

Za Vratislava nacházíme první zřejmé důkazy o tom, že krasoumná díla v Čechách byla nejen oblíbena, ale i skutečně provozována. Poslední zajisté opat obřadu slovanského, v klášteře sázavském, Božetěch, obdivován byl od vrstevníků svých co výborný malíř a sochař; i jest opravdu zajímavo přihlédnouti blíže k nejstaršímu tomuto zjevení se umělce v národě našem. Božetěch vynikal i duchem i neobyčejnou ctižádostí nad jiné lidi věku svého; maje veliké známosti a výmluvnost nevšední, ukazoval na sobě způsoby jemné a štědrost i vlídnost ke všem lidem, ale také někdy hrdost, náruživost a ne vždy bezúhonné chování. Ve krasoumě bylo jeho největší zalíbení, an netoliko maloval, ale obrazy také v dřevě řezal, v kamenu tesal nebo na soustruhu točil; vystavěv nově u větším slohu klášter a kostel svůj i náležitá k nim jiná stavení, ozdobil a nadal je hojně vším, čeho potřebí bylo; přitom však zdá se, že jakkoli dobře hospodařil, na vezdejší potřeby bratří svých bral menší ohled, nežli slušelo. U krále Vratislava požíval větší přízně nad všecky jiné preláty zemské, takže popudil i biskupa Kosmasa k žárlivosti o to, neboť když jednou, u velký svátek, sáhnuv do úřadu biskupova, postavil Vratislavovi králi korunu na hlavu, rozhněval se Kosmas o to tak velice, že ho chtěl i s opatství sesaditi. Teprv když mnozí páni čeští za něho se snažně přimlouvali, uložili mu, mocí sv. obediencí, tu neobyčejnou pokutu, aby vydlabal ze dřeva kříž, zvící jako on sám, zanesl jej na vlastních ramenou do Říma, i složil tam v kostele 
sv. Petra. A opat kajícně splnil vše, jak mu rozkázáno bylo.

Nezachovaly se nám sice z doby této žádné jiné památky umělectví českého krom penízků pocházejících od tehdejších knížat, jež sice raženy jsou více pro všední potřebu, nežli pro krásu a umění: avšak i v těchto jeví se po Vratislavově korunování a ještě více za panování synů jeho stupeň dokonalosti nenadálé a tehdáž v Evropě široko daleko nevídané. Rozvrh, výkres a ráz jejich jeví tolik jemnosti do sebe, že i vzdělanější věk neměl by se za ně co styděti. O způsobu pak a slohu v těchto počátcích krasoumy české nacházíme aspoň jedno souvěké a věrohodné svědectví v životopisu Altmana, pasovského biskupa, zakladatele kláštera chotěvického (Göttweih) v Rakousích; praví se zajisté, že když biskup tento 
r. 1081 chtěl světiti kostel tamější, přišel k němu posel od knížat českých, nesa dar vzácný, obraz Marie Panny, „řeckým dílem až ku podivu krásně vyvedený." Není pochyby, že chování krasoumy v klášteře slovanském, jenž i cyrillské literatury pilen byl, a toto svědectví o byzantském obrazu českého původu jsou věci, kterých jednu od druhé loučiti nesluší.

Také průmysl a kupectví rozmohly se v Čechách přízní a pomocí Vratislavovou. Kupectví však měli v rukou svých, jestli ne výhradně, aspoň větším dílem cizozemci, židé, Vlachové a Němci, v Praze hojně se usazujíce, nabývali jmění znamenitého. Židé, jsouce zemští pokladníci a sluhové komory královské, přebývali tehdáž v předměstí pražském za branou vyšehradskou, kde ještě až posavad sluje „u židovské zahrady". Němci usadili se na jiném předměstí, a to na Poříčí, kde Vratislav dovolil jim míti vlastního rychtáře, kterého sobě sami voliti mohli; jiní pak Pražané všickni tehdáž podřízeni byli soudu nejvyššího komorníka neboli střepně králova. Někdejší sídlo knížat českých v Týně proměněno bylo již tehdá ve dvůr kupecký veřejný, s řádně předepsanou tarifou; panovníci zajisté čeští přebývali již odedávna, snad od času Vratislava I., obyčejně na hradě pražském, usazujíce se jen na chvílí také na Vyšehradu.

Konrád I.

Dověděv se o Vratislavově smrti kníže Konrád Brněnský, pospíšil sobě hned do Čech a již dne 20. ledna 1092 dosedl v Praze na staroslavný stolec knížecí. Jedna z prvních jeho péčí bylo vypraviti poselství k císaři Jindřichovi, aby překazil investituru biskupů, protože chtěl spojiti zase oboje biskupství dohromady. Císař ale již dokonal skutek ten a nikdo nesměl žádati na něm, aby zrušil opět císařské slovo své. Když pak oba biskupové, vrátivše se do Čech, postavili se na službu velikému knížeti ve Staré Boleslavi, kde tehdá dvorem byl, přijati jsou od něho vlídně, an již zase změnil úmysl svůj, a slavili s ním spolu hod velikonoční na Vyšehradě. Avšak o Konrádovi I. a dvoru jeho v Praze nemáme co více vypravovati, an již v osmém měsíci po nastoupení vlády umřel, dne 8. září 1092, nevzav ještě nic důležitého před sebe. Kmen jeho vyhynul již na počátku XIII. století.