Pohřební průvod: V Římě je slavnostně do hrobu nesen velký vojevůdce Lukullus, který na svém úspěšném vojenském tažení v Malé Asii porazil sedm králů. Naposled se ocitá pod vítězným obloukem, který byl pro něho kdysi postaven. Otroci jdou za rakví s reliéfem, na kterém jsou znázorněna vítězná tažení a vojevůdcovy činy. Dav žasne, ale brzy se zase věnuje každodenním činnostem.

Pohřeb: Rakev je uložena v hrobce na Via Appia. Také reliéf zde nachází své definitivní místo.

Rozloučení žijících:  Vojáci jsou rádi, že práce je hotova a přemýšlejí, za jakou zábavou by po skončení služby šli.

V učebnicích:  Ve škole se musí děti nazpaměť učit Lukullovy činy a data jeho vítězných bitev.

Přijetí:  V předsálí Říše stínů se objevuje Lukullus. Je pobouřen, že zde musí čekat bez svých otroků a bez osobního kuchaře s prostým lidem. Tertullia ho poučuje, že zde jsou si všichni rovni a se všemi se jedná stejně. Soud přezkoumává jeho život a potom rozhoduje, zda bude přijat do Říše blažených, nebo uvržen do Říše Hádovy.

Volba obhájce:  V Říši mrtvých stojí Lukullus, kterého zde nazývají tak jako kdysi v ulicích Říma znevažujícím jménem Lakalles, před soudcem smrti. Ten má rozhodnout, zda sloužil lidstvu, nebo mu škodil. Na otázku, zda má nějakého obhájce v Říši blažených, Lukullus pyšně odpovídá: Alexandra Velikého, ale toho zde neznají. A protože tady nevědí ani o Lukullových skutcích, vojevůdce navrhuje, aby sem přinesli reliéf, na němž jsou jeho činy vytesány. Soudce s tím souhlasí.

Přinesení reliéfů:  Otroci, které jen máloco odlišuje od mrtvých, přinášejí před soud reliéf. Lukullus se vychloubá svými hrdinskými činy. Soud rozhoduje, aby byli jako svědkové vyslechnuti ti, kteří jsou na reliéfu zobrazeni.

Výslech:  Vystoupí svědci a před porotci vypovídají proti Lukullovi. Jeden král podává zprávu, jak Lukullus zničil jeho říši, a královna líčí, jak byla Lukullovými vojáky znásilněna. Zjistí se, že vojevůdce zničil 53 měst. Ten se brání a poukazuje na to, že do boje netáhl kvůli sobě, ale že jej vyslal Řím. Nato se ho ptá jeden porotce, bývalý učitel: "Kdo je Řím? Poslali tě zedníci, kteří ho stavějí? Poslali tě pekaři a rybáři, rolníci a oslaři nebo zahradníci, kteří ho živí?" Výslech je přerušen.

Řím:  O přestávce se Lukullus vmísí mezi nově přicházející stíny a vyslechne jejich rozhovory. Vyprávějí o katastrofální situaci chudých v Římě.

Výslech pokračuje:  V 1. scéně podává žalobu rybářka, jejíž syn za Lukullova velení padl, že vojevůdcovo vítězství přineslo mnoha lidem smrt a matkám, které přežily, jen slzy a nářek.

Ve 2. scéně vypovídá kuchař pro svého bývalého pána, neboť měl vždy dobrou kuchyni a on se díky ní stal mistrem ve vaření. Muž s třešní vypovídá, že to byl Lukullus, kdo přinesl třešeň z Asie a rozšířil ji v Římě. Porotce, který byl kdysi rolníkem, to považuje za dobrý skutek, neboť tento kmínek žije, i když celá válečná kořist z obou Asií je dávno ztrouchnivělá.
Konečně se objevuje Lukullus jako člověk s lidskými slabostmi a zájmy.

Rozsudek:  Toto mínění se ale mezi porotci neprosadí. K vůli přinesení třešňového stromu by nebývalo muselo zemřít 80 000 lidí, k tomu by byl stačil jediný muž. Otroci se táží, jak dlouho se ještě do krvavých válek bude vrhat národ proti národu. Rozsudek je vynesen: "O, ano, do prázdnoty s ním a do prázdnoty se všemi jako on!"