Fidelio
Opera o 2 dějstvich
Skladatel: Ludvig van Beethoven
Libreto:    Friedrich Treitschk
Premiéra: 20.11.1805, konečná úprava 23.5.1814 ve Vídni

1.dějství: Na nádvoří státní věznice před bytem žalářníka Rocca se hašteří  jeho hezká dcera Marcelina s vrátným Jacquinem. Dříve ho měla ráda, ale už půl roku, kdy u jejího otce nastoupil službu mladý Fidelio, nechce o něm slyšet. Fidelio je mladý, hezký jako panenka, ochotný a poslušný. Není proto divu, že se jí líbí. Rovněž si získal Roccovu přízeň, ten je dokonce ochoten dát mu Marcelinu za manželku. Jenže Fidelio z toho nemá žádnou radost, ani když mu Rocco ukazuje Marcelinino velké věno. Vyprošuje si jen dovolení, aby směl místo Rocca donášet vězňům stravu. Starý a unavený Rocco proti tomu nic nenamítá, ale musí ještě požádat o souhlas guvernéra věznice Pizzara. Ale ten má teď na starosti důležitější věci. Dostal totiž varovný dopis, že co nevidět na prohlídku věznice přijede sám státní ministr. Pizzaro už dva roky v nejhlubší cele neoprávněně vězní svého nepřítele Florestanta, kterého ministr již dávno považoval za mrtvého. Pizzaro se proto rozhodne k jeho rychlému odstranění. Ví, že se při tom neobejde bez Roccovy pomoci, a tak se ho snaží k tomuto hanebnému činu přemluvit, ale marně. Přikazuje mu tedy alespoň vykopat hrob přímo ve Florestantově cele v místě staré cisterny. Vraždu pak hodlá provést sám. Rozmluvu Pizzara s Roccem tajně vyslechne Fidelio. Ten pak ve svém monologu prozrazuje, že pátrá po jednom z vězňů, a odsuzuje Pizzarovo bídáctví. Vzápětí u Rocca vyprosí pro vězně malé ulehčení - alespoň krátký pobyt na vzduchu. Bledí a vychrtlí vězňové vycházejí na vězeňský dvůr a do sadu, ale po chvíli, kdy je zahlédne Pizzaro, musí být zahnáni zpět. Jen odkaz na slavnostní den králova svátku Rocca uchrání před Pizzarovým vztekem. Pizzaro mu poté povoluje, aby s vykopáním hrobu pro nepohodlného vězně pomohl také Fidelio. Ten je velice vzrušen. Dosud mezi vězni nepoznal žádnou známou tvář. Bude snad tajemný vězeň z nejhlubší kobky, týraný už dva roky hladem a nyní odsouzený k smrti ten, kterého hledá?

2. dějství: V úplně tmě ve vlhku hluboké kobky naříká na své utrpení jakýsi stín. Zmožen hladem usne, právě  když vchází Rocco s rozechvělým Fideliem. Oba začnou kopat hrob při slabém svitu lampy, která nedovoluje rozeznat tvář vězně. Teprve  když hluk vězně probudí, Fidelio poznává, že vězeň je skutečně ten muž, po kterém pátrá a kvůli němuž vstoupil do Roccových služeb. U Rocca mu vyprošuje trochu vína a kousek chleba. Vděčný Florestant žádá o předání posledního pozdravu své choti Leonoře do Sevily. Konečně je hrob vykopán a Rocco dává Pizzarovi znamení, aby vstoupil. Ten, zahalený do pláště, pln nenávisti k tomu, kdo chtěl kdysi odhalit jeho bídácké činy, vzpupně odkrývá svou tvář. Když ani teď Florestant, celý zbídačelý a ubohý, před ním necouvá a naopak ho zahrnuje svým opovržením, Pizzaro na něho napřáhne svou dýku. V tom však Fidelio vyrazí ze svého úkrytu a zadrží Pizzarovu ruku. Vyhrožuje mu revolverem a prohlásí se za Leonoru, Florestantovu choť. V okamžiku největšího napětí zvenčí zazní hlahol trub na znamení, že do pevnosti přijíždí státní ministr. Florestant s Leonorou, plni horoucího štěstí, v kobce osamějí. Na zámeckém náměstí lid očekává vězně propuštěné na ministrův rozkaz. Přichází i Florestant s Leonorou a ministr s dojetím vítá známého bojovníka za pravdu a jeho vzácnou ženu, statečnou Leonoru. Nařizuje spoutat Pizzara a Leonoře dává pokyn, aby sama Florestantovi sňala pouta. Ta ještě spojí ruce Marcelininy a Jacquina, a pak se konečně oddává svému štěstí po boku Florestanta uprostřed jásajícího lidu, který velebí její obětavost.
 


Převzato z http://emil.htmlplanet.com - editovala Eva Keřlíková p.p. dne 12.8.2005. Copyright (c) 1999-2005 Eridanus, s.r.o.