Emil a Žofie 
aneb samotáři
Rousseauův vztah k Emilovi byl tak hluboký, že vyvolal u autora přání pokračovat v románě ve formě dopisů. Ze zachovaných textů uveřejňujeme část prvního listu, který je vzácným vyjádřením vřelého vztahu žáka a učitele.
Byl jsem svoboden a byl jsem šťasten, můj drahý učiteli! Vybavil jste mě do života srdcem schopným vychutnat štěstí a dal jste mi Žofii; s rozkošemi lásky a s projevy vroucího přátelství přijímala má mladá rodinka i kouzlo vaší otcovské něhy; všechno nasvědčovalo, že mě čeká příjemný život, všechno mi slibovalo klidné stáří a pokojnou smrt v kruhu svých dětí. Bohužel, kam se poděla ta šťastná doba radostí a nadějí, kdy budoucnost byla krásná přítomností a kdy se mé radostí opojené srdce každý den zalévalo bezmezným blahem? Všechno se rozplynulo jako sen: ještě v mládí jsem ztratil ženu, děti, přátele, úplně všechno, dokonce i styk se svými bližními. Všechny ty vroucí svazky mi rozdrásaly srdce; poutá je už jen nejslabší z nich, vlažná láska k životu bez radostí, ale i bez jakýchkoli výčitek. Přežiji-li delší dobu tyto ztráty, je mi souzeno zestárnout a zemřít opuštěn, aniž bych kdy ještě spatřil lidskou tvář, a jen bůh ví, kdo mi zatlačí oči.

Nevím, co by mě v tomto stavu mohlo ještě přimět, abych dbal o svůj smutný život, jenž nemám ani proč mít v lásce. Snad vzpomínky a útěcha, že se vyrovnávám se světem, řídím-li se bez reptání jeho věčnými ustanoveními. Zemřel jsem se vším, co mi bylo drahé; teď jen s trpělivostí a bez obav čekám, až to, co ze mne zbylo, odejde za tím, co jsem ztratil.

A co vy, můj drahý učiteli, jste ještě naživu? Jste ještě mezi smrtelníky? Jste ještě ve vyhnanství na této zemi spolu se svým Emilem, či snad už přebýváte se Žofií ve vlasti spravedlivých? Bohužel, ať jste kdekoli, pro mne nežijete a mé oči vás už nespatří; zato mé srdce na vás myslit nepřestane. Nikdy jsem si neuvědomil cenu vaší péče jako tehdy, když mi tvrdý životní úděl tak krutě dal pocítit své rány a vzal mi všechno, že jsem zůstal jako kůl v plotě. Jsem sám, o všechno jsem přišel, avšak vytrvávám a zoufalství jsem nepodlehl. Nemohu doufat, že by vám tyto listy došly, neboť budou bezpochyby zničeny, aniž je kdo přečte: ale co na tom záleží, jsou napsány, shromažďuji je, svazuji je, pokračuji dál a připisuji je vám. Jen pro vás chci načrtnout tyto vzácné vzpomínky, jež žijí, ale i zarmucují mé srdce; jen vám chci složit účty ze své vlastní osoby, ze svých citů, ze svého chování, ze srdce, které jste mi dal. Vypíši všechno: dobré i zlé, své bolesti, své radosti i své chyby; myslím však, že z toho, co chci říci, nic vaše dílo nezneuctí. . .