O tom, jak jeden mužik dva generály uživil
Michail Jevgrafovič Saltykov-Ščedrin
Повесть о том, как один мужик двух генералов прокормил
1869

Byli jednou dva generálové, ale protože to byli náramní lehkomyslníci, velice brzy se na štičí přání a moje rozkázání octli na pustém ostrově.

Oba prožili celý život v kterési kanceláři. Tam se narodili a vyrostlí, tam i zestárli, proto neměli o ničem žádný pojem. Ba všechno, co dovedli povědět, bylo: „S výrazem nejhlubší úcty a oddanosti..."

Potom byla kancelář jako nepotřebná zrušena a generálové se octli mimo službu. Jako takoví se usadili Petrohradě, oba v Písařské ulici, ale v různých bytech. Každý měl svou vlastní kuchařku a oba pobírali penzi. Jenže z ničeho nic se octli na pustém ostrově, a když se probudili, co nevidí: oba dva leží pod jednou přikrývkou. V první chvíli jim to pochopitelně nedošlo a dali se do řeči, jako by se nic nedělo.

„Měl jsem moc divný sen, Vaše Excelence," začal jeden generál. „Zdálo se mi, že žiju na pustém ostrově..."

Ale jen to vyslovil, tak panečku vyskočil. A vyskočil i druhý generál.

„Pane na nebi! Co to znamená! Kde to jsme?" vyhrkli oba zděšeně. A hned začali jeden druhého ohmatávat, jestli to náhodou není sen a jestli jsou v té šlamastyce doopravdy. Ale všecka jejich snaha dokázat si, že je to pouhopouhý sen, byla marná, i museli se s tou truchlivou skutečností smířit.

Z jedné strany se před nimi rozprostíralo moře, z druhé strany ležel proužek země a za ním se opět do nedohledna táhlo moře. A generálové poprvé od chvíle, kdy jim zavřeli jejich kanceláře, hořce zaplakali. Jak se tak na sebe dívali, zjišťovali, že jsou v nočních košilích a každému visí na krku řád.

„A teď si pěkně vypijem kafíčko!" mínil první generál, ale hned si vzpomněl, jaká neslýchaná věc se mu přihodila, a zaplakal podruhé.

„Řekněte, co tady budeme dělat?" rozplýval se v slzách. ,,Komu tady budou co platná naše hlášení?"

„Víte co," opáčil druhý generál. „Vy, Excelence, půjdete na východ, a já půjdu na západ. Navečer se sejdeme zas tady na tom místě. Třeba něco objevíme."

Začali hledat, kde je východ a kde západ. Rozpomněli se, jak přednosta jejich kanceláře radil: chceš-li najít východ, stoupni si očima k severu a kýžený bude po tvé pravé ruce. I jali se hledat sever, vrtěli se tak a všelijak, vystřídali všechny světové strany, ale protože proúřadovali celý život v kanceláři, na nic nepřišli.

„Víte co, Excelence, vy jděte doprava a já půjdu doleva. Tak to bude lepší!" řekl jeden generál, který mimo službu v kanceláři učil ještě krasopis na nižší vojenské škole, a byl tedy moudřejší.

Řečeno - vykonáno. Jeden generál se dal doprava a co nevidí: všude rostou stromy a na stromech všelijaké ovoce. I chce si utrhnout jablko, ale všecka visí tak vysoko, že se musí vylézt na strom. Zkusil lézt, ale kdepak, jen si roztrhl košilí. Pak přisel k potoku a vidí rybu na rybě, pěnilo se to tam jako v sádce na Fontance.

Pobrat pár takovýchhle rybek a domů na Písařskou! zatoužil generál a ucítil takový apetýt, že celý zezelenal.

Pak vešel do lesa a tam hvízdali jeřábci, tokali tetřívci, hopkali zající.

„Panebože, to je bašty! To je bašty!" zaúpěl generál, kterému už se dělalo nanic.

Ale nebylo zbytí, musel se vrátit na smluvené místo s prázdnýma rukama.

Druhý generál už na něj čekal.

„Tak co. Vaše Excelence, ukořistil jste něco?"

„Ale tady to číslo Moskevského zpravodaje jsem našel, víc nic."

Generálové se znova uložili, ale s hladovým žaludkem ne a ne usnout. Hned se ozve obava, kdo za ně bude pobírat jejich penzi, hned se vynoří před očima všecko to ovoce, ryby, jeřábci, tetřívci a zajíci, co viděli ve dne.

„Kdo by si byl pomyslel, Excelence, že lidská potrava v prvotním stavu létá ve vzduchu a roste na stromech?" řekl první generál.

„Jistě" přitakal druhý generál. „Dodneška jsem, přiznám se, myslel že se houstičky rodí v té podobě, v jaké mi je ráno podávali ke kávě".

„Tudíž, když si chce někdo dát například koroptvičku, musí si ji nejprve ulovit, pak ji zabít, oškubat, upéct... Ale jak to všecko provést?"

„Jak to všecko provést?" opakoval jako ozvěna druhý generál.

Zmlkli a snažili se usnout. Ovšem hlad nemilosrdně odháněl spánek. Před očima se jím vznášeli jeřábci, krůty, selátka, šťavnatí, opečení do růžová a obložení okurkami, nakládanou zeleninou a jinými saláty.

„Řeknu vám, že bych sněd snad svou vlastní botu!" promluvil první generál.

„Moc dobré jsou také rukavice, zvlášť hodně unošené!" vzdychl druhý generál.

A tu se oba generálové střetli očima. Zlověstně to v nich svítilo, oběma drkotaly zuby a z prsou se jim dralo přidušené mručení. Pomalu se k sobě plazili a ve stejném okamžiku v nich propukla zuřivost. Začaly odletovat cucky, ozývalo se pištění a hekání. Generál, který vyučoval krasopis, ukousl svému kolegovi jeho řád a v tu ránu ho schlamstl. Avšak pohled na řinoucí se krev je zarazil.

„Pánbůh s námi a zlé pryčl" prohlásili oba jedněmi ústy. „Takhle je ještě navzájem sežereme!"

„A jak jsme se tady vůbec octli! Kdo je ten zlosyn, který nám tohleto provedl!"

„Musíme se rozptýlit nějakou debatou, Escelence, nebo tady dojde k vraždě!" prohlásil první generál.

„Tak začněte!" odtušil druhý generál.

„Proč například podle vás slunce nejdřív vychází a potom zapadá, a ne naopak?"

„Vy jste divný člověk, Excelence. Vy přece také nejprve vstanete, odejdete do úřadu, tam píšete, a nakonec se uložíte ke spánku!"

„Ale proč nepřipustit, že by se to mohlo obrátit: nejdřív se uložit, zdají se mi všelijaké sny a teprve pak vstanu?"

„Hm ... máte pravdu ... Přiznám se vám, že dokud jsem ještě sloužil, vždycky jsem uvažoval právě takhle: teď je ráno, pak bude den, potom naservírujou večeři a půjde se na kutě."

Zmínka o večeři však oba uvrhla do těžké deprese a přetrhla debatu, sotva začala.

„Od jistého doktora jsem slyšel názor, že člověk je schopen živit se dlouhou dobu svými vlastními šťávami," načal znova řeč generál.

„Jakto?"

„Prostě tak. Vlastní šťávy prý produkují jiné šťávy, a ty zas další a tak dále, dokud šťávy nevyschnou."

„Co potom?"

„Potom je nutné dodat tělu nějakou potravu..."

„Ech!"

Zkrátka, ať načínali řeč o čemkoli, vždycky se dostali k něčemu, co jim připomnělo jídlo a co ještě víc vybičovalo jejich chuť k jídlu. Proto se usnesli v rozhovoru dále nepokračovat, a místo toho se dychtivě zahloubali do nalezeného Moskevského zpravodaje, na který docela zapomněli.

„Včera," předčítal vzrušeným tónem první generál, „uspořádala ctihodná hlava naší starobylé metropole slavnostní oběd. Tabule byla prostřena pro sto osob a s nevídaným přepychem. Na této kouzelné slavnosti si daly dostaveníčko dary všech končin. Byla tu zlatá sterleď z řeky Seksny, bažant odchovaný hvozdy Kavkazu i lesní jahody, u nás na severu v únoru tak vzácné..."

„Fuj! Prokrindapána, copak nemůžete, Excelence, najít nějaké jiné téma?" zaúpěl zoufale druhý generál, odebral kolegovi noviny a četl:

„Z Tuly dostáváme tuto zprávu: Při příležitosti ulovení jesetera v řece Úpě (kteroužto událost nepamatují ani starousedlíci, tím spíše, že v jeseteru byl poznán obvodní policejní komisař B.) se konala ve zdejším klubu oslava. Původce oslavy vnesli na velké dřevěné míse obloženého okurčičkami a s kouskem petržele v tlamě. Doktor P., který měl toho dne .pořadatelskou službu, starostlivě pečoval o to, aby se dostalo na každého. Omáčka byla pikantní, ba skoro gurmánská..."

„Ale dovolte, Vaše Excelence, vy mně se zdá také nedáváte příliš pozor na to, co čtete!" přerušil ho první generál, vzal si noviny zpátky a začal číst:

„Od našeho dopisovatele z Vjatky, Jeden ze zdejších starousedlíků vymyslel tento originální způsob přípravy rybí polévky: Živého mníka vezmi a ztluč. Počkej, až mu zlostí zduří játra..."

Generálové schlípli. Všecko, na čem spočinul jejich pohled, jim připomínalo jídlo. I jejich tajné myšlenky se proti nim spikly, protože ať sebeusilovněji od sebe odháněli vidiny bifteků, prodíraly se jím ty vidiny do vědomí neodbytně dál.

A vtom generála, který vyučoval krasopis, osvítila spásná myšlenka.

„A co byste řekl tomu. Excelence," promluvil radostně, „kdybychom si sehnali mužika?"

„Totiž jak to myslíte..., jakého mužika?"

„Jakého, normálního mužika ..., víte přece, jak vypadá mužik. Hned bychom měli někoho, kdo by nám donesl housky a nalovil jeřábky i ryby!"

„Hm... mužika, ale kde ho vzít, toho mužika, když po něm neni ani potuchy?"

„Jak to, že není? Mužika seženete všude, stačí se po něm pořádně porozhlédnout. Nejspíš je nikde zalezlý a ulejvá se od práce."

Generálové po tom nápadu tak pookřáli, že křepce vyskočili a pustili se do shánění mužika.

Dlouho křižovali po ostrově bez úspěchu, ale konečně je čpavý pach černého chleba a kyselého ovčího mléka přivedl na stopu. Pod stromem, břichem nahoru a s hlavou podloženou pěstí spal statný pořízek a ulejval se tím nejnestoudnějším způsobem. Rozhořčení generálů neznalo mezí.

„Tak ty si tu spíš, lenochu!" obořili se na něj. „Zřejmě tě ani trochu nezajímá, že kousek od tebe dva generálové už druhý den umírají hladem. Alou do práce, a hned!"

Hromotluk se zvedl. Kouká, že s generály nejsou žerty. Chtěl prásknout do bot, ale už se ho drželi jako dvě klíšťata. 

Tak se před nimi pustil do práce.

Nejdřív vyšplhal na strom a natrhal každému generálovi tucet nejzralejších jablek, kdežto sobe utrhl jen jedno kyselé. Potom se chvíli vrtal v zemi a vytahal odtud brambory. Načež vzal dvě hůlky, třel je o sebe a vykouzlil oheň. Potom ze svých vlastních vlasů spletl oko a chytil do něho jeřábka. Nakonec rozdělal oheň a napekl tolik různé krmě, že generály dokonce napadlo, jestli by neměli drobátko dát i tomu povaleči.

I dívali se generálové, jak se mužik činí, a srdce v nich vesele hrála. Už si ani nevzpomněli, že včera div neumřeli hladem, a mysleli si: dobře je člověku na světě, když je generálem, co se neztratí!

„Všecko v pořádku, páni generálové?" vyptával se jich ten lenošivý hromotluk.

„Všechno v pořádku, milý příteli, oceňujeme tvou snahu," odpovídali generálové.

„Ráčíte mi tedy dovolit, abych si směl odpočinout?"

„Odpočiň si, milý zlatý, ale nejdřív upleť šňůru."

Chlapík zčerstva natrhal divokého konopí, rozmočil je ve vodě, vytloukl, vymnul a do večera byla šňůra hotová. Generálové tou šňůrou mužika přivázali ke stromu, aby jim neutekl, a uložili se ke spánku.

Uběhl den, uběhl druhý a chlapík se tak vycvičil, že pro ně vařil polévku dokonce v hrsti. Naši generálové byli veselí, sytí a běloučcí. Pochvalovali si, že tu jsou na celé zaopatření a že se jim zatím v Petrohradě pěkně ukládá penzička k penzičce.

„Co myslíte, Vaše Excelence, bylo doopravdy babylónské zmatení jazyků, nebo je to jen takové podobenství?" obracíse třeba první generál na druhého, když posnídali.

„Domnívám se, že bylo. Excelence. Jak jinak vysvětlíte, že je na světě tolik různých jazyků?"

„Takže byla i potopa?"

„I potopa byla. Odkud by se v opačném případě vzala předpotopní zvířata? Tím spíš, že v Moskevském zpravodaji píšou..."

„Víte co, počteme st v Moskevském zpravodaji!"

Vezmou číslo, uvelebí se ve stínu a přečtou od první stránky do poslední, jak se baštilo v Moskvě, jak se baštilo v Tule, jak se baštilo v Penze, jak se baštilo v Rjazani. A všecko v pořádku, v břiše ani nezakručí!

----

Ať už dřív nebo později, začali mít generálové dlouhou chvíli. Stále častěji začali nahlas vzpomínat na své kuchařky, které zanechali v Petrohradě opuštěné, a potají si občas i poplakali.

„Co teď asi dělají v Písařské, Vaše Excelence?" ptal se první generál druhého.

„Ani mi to nepřipomínejte, Excelence! Srdce mě z toho bolí!" odpovídal druhý generál.

„Tady je moc pěkně, cožpak o to. Ale přece jen, to víte, beránek bez ovečky, to není ono. A po uniformě se člověku taky stýská."

„A jak stýská! U takové uniformy čtvrté třídy se zatočí hlava jen z toho vyšívání!"

A začali dorážet na svého mužika, ať je honem odveze na Písařskou. A nastojte! Zjistili, že chlapík zná i Písařskou, že tam byl, medovinu pil, po bradě mu tekla, do huby nenatekla.

„No, a my jsme generálové zrovinka z Písařské!" zajásali generálové.

„A já - třeba jste viděli zvenčí domu viset na provaze člověka a natírat barvou zeď anebo jak běhá po střeše jako moucha - tak to jsem byl já!" odpovídal mužik.

A hnedka začal rozumovat, jak by to provedl, aby udělal svým generálům radost za to, že ho, darmojeda, poctili svou přízní a nepohrdli jeho prací. Postavil loď jedna báseň, aby se na ní širé moře přeplout dalo, přímo až na Písařskou.

„Ale dej pozor, ty hovado, ať nás neutopíš!" prohlásili generálové, když spatřili člun pohupující se na vlnách.

„Jen klid, páni generálové, nepluju poprvně," opáčil mužik a začal dělat přípravy k odjezdu.

Mužik nasbíral náruč hebkého labutího prachového peří a vystlal jím dno člunu. Potom uložil na dno generály, pokřižoval se a odrazil od břehu. Co strachu si generálové užili během plavby při bouřích a větrech všelikých, to pero nevypíše, pohádka nevypoví. Ale mužík neúnavně vesloval a živil generály sledi.

Až konečně vpluli do matičky Něvy, na znamenitý Kateřinský kanál, na Velkou Písařskou. Kuchařinky spráskly ruce, když uviděly, jak jsou jejich generálové vykrmení, bělouncí a rozjaření. Generálové si vypili kafíčko, snědli pár máslových houstiček a navlékli uniformy. Potom se rozjeli na finanční správu a jakou sumičku tam shrábli, to pohádka nevypoví, pero nevypíše!

Ovšem ani na mužika nezapomnělí. Poslali mu štamprlátko vodky a stříbrný pěťák. Ať si vyhodí z kopejtka!