Lešetínský kovář
Opera o 3 dějstvích
Skladatel: Stanislav Suda (*30. 4. 1865 ve Starém Plzenci, + 1. 9. 1931)
Libreto: P.Nebeský a E.Šimek
Premiéra: 19.3.1909 v Praze
 
1. dějství: Před kovárnou v Lešetíně panský správce kuje pikle, chce lacino odkoupit od vesničanů odkoupit pozemky. Cizí páni se tu mají usadit, vystavět velkou továrnu a lidi zbavené půdy získat jako levnou pracovní sílu. Do čela lidu se staví statečný kovář. Vysvětluje mu, oč tu běží, ale v prodeji pozemků může těžko bránit těm, kteří mají sotva co do úst. Jen kovář s několika sousedy zůstává pevný. On neopustí svou zem, on neprodá ani píď, udrží svou kovárnu. Musí však propustit svého tovaryše Václava, snoubence své dcery Lidušky. Není už dost práce ani pro jedny pilné ruce. Správce láká, hrozí, ale pevnou kovářovou vůlí nepohne. Zato ostatní, kteří už prodali svou půdu i chalupu, se většinou rozhodují vystěhovat se za moře. Snad tam najdou spíše obživu. Smutně se loučí se svou rodnou zemí. Loučí se i mladý Joža se svou Baruškou, slibuje jí, že se pro ni brzy vrátí. Loučí se i Liduška se svým Václavem, vyprovázejíc ho až daleko k lesu.

2. dějství: Kovářova výheň vyhasla, není práce, je jen smutek ze zlých časů. Na kovárnu se tlačí bída jako na všechny ostatní, kteří ve vsi zbyli. Správce se však nevzdává. Chce kováře pokořit za každou cenu. Snaží se připravit jeho dceru o čest, jak to už udělal s Baruškou. Neotřese jím ani to, že Baruška i s dítětem skočila do řeky. To je už příliš pro trpělivost kováře a lidu. Při staré kronice, při vzpomínce na selské šiky husitů přísahají všichni, že se budou bránit násilí se zbraní v ruce. Výheň se rozdmýchává a kovář kuje zbraně ze starých pluhů. Když pak správce proti odboji zavolá četníky, postaví se lid s kovářem v čele na obranu svých práv. Joža, jenž se vrací domů právě na pohřeb své Barušky, přidává se po bok kováře a první padá mrtev. Rozhořčený lid se vrhne k továrně a zapálí ji.

3. dějství: Také Václav se vrací do Lešetína ke své Lidušce. Lešetínské zvony mu znějí vstříc ke vzpouře. Kováře utlačují páni už i svým právem. Vyhráli spor o jeho kovárnu. Václav se rozhoduje, že ji zachrání svými úsporami. Přichází další zpráva. Továrníkův syn nechce zůstat v kraji, který se tak pevně proti němu postavil. Neobnoví vyhořelou továrnu a pozemky prodává. Správce však o své vůli povolal k potření odboje vojsko a dává kováře jako původce vzpoury zatknout. Kovář se ani teď nevzdává a padá hned první ranou vojáků. Slyší však ještě radostnou zvěst, že je kraj zachráněn od násilného vykořisťování i germanizace a celé údolí přechází do českých rukou. Kovář svěřuje Václavovi svou Lidušku a šťasten, že nebojoval marně, umírá.
 


Převzato z http://emil.htmlplanet.com - editovala Eva Keřlíková p.p. dne 18.7.2002. Copyright (c) 1999-2002 Eridanus, s.r.o.
 


Již 135 let uplynulo od doby, kdy se ve Starém Plzenci v rodině řezníka narodil 30. dubna 1865 Stanislav Suda - třetí ze šesti dětí. V sedmi měsících po onemocnění záškrtem ztratil zrak. V šesti letech nastoupil do obecné školy, kde pro něho obětavý učitel J. Křišťál zhotovil různé reliéfní pomůcky. Od října 1874 byl přijat do hradčanského slepeckého ústavu, kde se mu dostalo dobrého hudebního vzdělání ve hře na flétnu a housle. Od kamaráda se naučil i hře na klavír. Zde si také osvojil Braillovo písmo, ne však notopis. Stal se rovněž mimořádným žákem varhanické školy.
Jeho vynikající hudební nadání a skvělá hudební paměť mu umožnily absolvovat flétnové koncerty v řadě lázeňských měst u nás i v zahraničí. Po opuštění hradčanského ústavu se snažil vylepšit špatnou finanční situaci rodiny v důsledku úmrtí otce vyučováním hře na klavír a laděním.
V roce 1886 jako první nevidomý vykonal státní zkoušku ze hry na flétnu. Natrvalo se usadil v Plzni, kde se přes těžké začátky přece jen uplatnil v kulturním životě města a získal i dobré přátele.

V nelehkých podmínkách zapříčiněných slepotou začal samostatně komponovat. Do základů instrumentace ho zasvětil kapelník plzeňské vojenské hudby. Suda všechny své skladby diktoval zpaměti, bez jakýchkoli poznámek, nejprve bratru Josefovi, sestře Boženě, svému synovci i ochotným přátelům. Neměl manželku, žil sám, proto byla pro něj krutou ranou smrt bratra Josefa. Po první světové válce se zhoršila i jeho finanční situace, kterou zkomplikovala těžká nemoc matky. Po její smrti se zhoršil i Sudův vlastní zdravotní stav; podlehl tuberkulóze 1. září 1931.

Sudovo skladatelské dílo je rozsáhlé (napsal téměř sto skladeb) a zahrnuje nejrůznější žánry - od drobných instrumentálních a vokálních skladeb až po tvorbu symfonickou a operní.
V roce 1895 vznikla jeho první opera "U božích muk", ve smetanovsko-dvořákovské tradici je druhá opera "Lešetínský kovář", poprvé provedena v r. 1903. Na námět Vrchlického složil třetí operu "Bar Kochba" (premiéru měla v Pzni v r. 1905). O životě slavného českého skladatele Josefa Myslivečka je čtvrtá Sudova opera "Il divino Boemo" (její výňatky byly vydány na gramofonové desce v r. 1985 ke 120. výročí Sudova narození). Nedokončená zůstala pátá opera "Haydnova nevěsta".
Z velkých orchestrálních skladeb se připomíná především symfonie "Život ve tmách" a symfonické básně "Hudba světlem" , "Slepcova píseň" a nedokončená "Den a noc", jejichž společnou inspirací je ztráta zraku a její citové i společenské důsledky. I dnes se hluboce skláníme před Sudovým hudebním nadáním a úsilím o sdělení pocitů nevidomého, o jeho snaze uplatnění mezi vidomými, což vyjádřil ve svém díle po svém - řečí tónů.

Z archivních materiálů vybrala D. Kudlová

Převzato z http://www.braillnet.cz/sons/casopis/2000/zora08.htm