2. dějství: Kovářova výheň vyhasla, není práce, je jen smutek ze zlých časů. Na kovárnu se tlačí bída jako na všechny ostatní, kteří ve vsi zbyli. Správce se však nevzdává. Chce kováře pokořit za každou cenu. Snaží se připravit jeho dceru o čest, jak to už udělal s Baruškou. Neotřese jím ani to, že Baruška i s dítětem skočila do řeky. To je už příliš pro trpělivost kováře a lidu. Při staré kronice, při vzpomínce na selské šiky husitů přísahají všichni, že se budou bránit násilí se zbraní v ruce. Výheň se rozdmýchává a kovář kuje zbraně ze starých pluhů. Když pak správce proti odboji zavolá četníky, postaví se lid s kovářem v čele na obranu svých práv. Joža, jenž se vrací domů právě na pohřeb své Barušky, přidává se po bok kováře a první padá mrtev. Rozhořčený lid se vrhne k továrně a zapálí ji.
3. dějství: Také Václav se vrací do Lešetína ke své Lidušce.
Lešetínské zvony mu znějí vstříc ke vzpouře. Kováře utlačují
páni už i svým právem. Vyhráli spor o jeho kovárnu. Václav se
rozhoduje,
že ji zachrání svými úsporami. Přichází další zpráva. Továrníkův
syn nechce zůstat v kraji, který se tak pevně proti němu postavil.
Neobnoví vyhořelou továrnu a pozemky prodává. Správce však o své
vůli povolal k potření odboje vojsko a dává kováře jako původce
vzpoury zatknout. Kovář se ani teď nevzdává a padá hned první
ranou
vojáků. Slyší však ještě radostnou zvěst, že je kraj zachráněn
od násilného vykořisťování i germanizace a celé údolí přechází
do českých rukou. Kovář svěřuje Václavovi svou Lidušku a šťasten,
že nebojoval marně, umírá.
Již 135 let uplynulo od doby, kdy se ve Starém Plzenci v rodině
řezníka
narodil 30. dubna 1865 Stanislav Suda - třetí ze šesti dětí. V
sedmi
měsících po onemocnění záškrtem ztratil zrak. V šesti letech
nastoupil
do obecné školy, kde pro něho obětavý učitel J. Křišťál zhotovil
různé reliéfní pomůcky. Od října 1874 byl přijat do hradčanského
slepeckého ústavu, kde se mu dostalo dobrého hudebního vzdělání
ve hře na flétnu a housle. Od kamaráda se naučil i hře na klavír.
Zde si také osvojil Braillovo písmo, ne však notopis. Stal se
rovněž
mimořádným žákem varhanické školy.
Jeho vynikající hudební nadání a skvělá hudební paměť mu
umožnily absolvovat flétnové koncerty v řadě lázeňských měst u
nás i v zahraničí. Po opuštění hradčanského ústavu se snažil
vylepšit špatnou finanční situaci rodiny v důsledku úmrtí otce
vyučováním
hře na klavír a laděním.
V roce 1886 jako první nevidomý vykonal státní zkoušku ze hry
na flétnu. Natrvalo se usadil v Plzni, kde se přes těžké začátky
přece jen uplatnil v kulturním životě města a získal i dobré
přátele.
V nelehkých podmínkách zapříčiněných slepotou začal samostatně
komponovat. Do základů instrumentace ho zasvětil kapelník plzeňské
vojenské hudby. Suda všechny své skladby diktoval zpaměti, bez
jakýchkoli
poznámek, nejprve bratru Josefovi, sestře Boženě, svému synovci i
ochotným přátelům. Neměl manželku, žil sám, proto byla pro něj
krutou ranou smrt bratra Josefa. Po první světové válce se
zhoršila
i jeho finanční situace, kterou zkomplikovala těžká nemoc matky.
Po
její smrti se zhoršil i Sudův vlastní zdravotní stav; podlehl
tuberkulóze
1. září 1931.
Sudovo skladatelské dílo je rozsáhlé (napsal téměř sto skladeb)
a zahrnuje nejrůznější žánry - od drobných instrumentálních a
vokálních skladeb až po tvorbu symfonickou a operní.
V roce 1895 vznikla jeho první opera "U božích muk", ve
smetanovsko-dvořákovské
tradici je druhá opera "Lešetínský kovář", poprvé provedena v r.
1903. Na námět Vrchlického složil třetí operu "Bar Kochba"
(premiéru
měla v Pzni v r. 1905). O životě slavného českého skladatele
Josefa
Myslivečka je čtvrtá Sudova opera "Il divino Boemo" (její výňatky
byly vydány na gramofonové desce v r. 1985 ke 120. výročí Sudova
narození).
Nedokončená zůstala pátá opera "Haydnova nevěsta".
Z velkých orchestrálních skladeb se připomíná především symfonie
"Život ve tmách" a symfonické básně "Hudba světlem" , "Slepcova
píseň"
a nedokončená "Den a noc", jejichž společnou inspirací je ztráta
zraku a její citové i společenské důsledky. I dnes se hluboce
skláníme
před Sudovým hudebním nadáním a úsilím o sdělení pocitů
nevidomého,
o jeho snaze uplatnění mezi vidomými, což vyjádřil ve svém díle
po svém - řečí tónů.
Z archivních materiálů vybrala D. Kudlová
Převzato z http://www.braillnet.cz/sons/casopis/2000/zora08.htm