Josef Wenzig
Ervín Špindler

LIBUŠE

vydal
Josef Bartoš
v Praze 1951

Úvod
(zkráceno a upraveno)

Ušlechtilý Josef Wenzig, jenž svou Libuší umožnil Mistrovi uskutečnění nejvyššího snu jeho duše ...  El. Krásnohorská

    Autorem libreta Smetanovy Libuše byl ředitel pražské české reálky Josef Wenzig (1807 - 1876), jenž byl člověk širokého kulturního záběru. Byl především věhlasným pedagogem. W. jako spravedlivý a nestranný muž pozoroval, že Němci ve školství vládnou jazykovými výsadami, jimž Češi trpí; i snažil  se Čechům dopomoci k právu. Jako poslanec Zemského sněmu podal 12.4.1861 návrh zákona, zrovnoprávňujícího ve školství češtinu s němčinou. Už předtím popudil W. rakouské úřady svými čtyřmi brožurami. Výtkami, jež tu rakouským úřadům byly činěny, W. zavdal podnět ke své persekuci, jež v r. 1864 vedla k jeho předčasnému penzionování. K tomu bylo by došlo mnohem dřív. kdyby W. nebyl chránil ministr hrabě Lev Thun, který si hluboce vážil W. lidského charakteru. Jako podklad W. pensionování byla objednána nepříznivá relace školního rady Jana Pátka o ústavu, jehož správu do té doby W. vedl.

    Vedle toho psal W. dramata, jež ne všecka byla provedena, a libreta, jež ne všecka byla zhudebněna. Máme od něho i německy psané libreto "Bitva na Vítkově, opera o čtyřech jednáních", jako doklad W. dobré vůle přispěti k vyniknutí domácímu skladateli se zájmem o českou historii, hlavně pak proslaviti jméno našeho národa.

    Jestliže však tento jeho dar zůstal nakonec nepovšimnut a tato jeho služba nedoceněna, tím větší slávu vynesla mu kompozice jeho dvou dalších libret: Dalibora a Libuše. Neboť jich obou se ujal Bedřich Smetana a na jejich podkladě vytvořil hudební dramata, která v české historii patří nejen k nejcennějším a nejhodnotnějším, ale i nejpamátnějším; neboť první bylo po prvé provedeno v den, kdy byl kladen základní kámen k ND (16. května 1868), a  druhé zaznělo po prvé v onen večer, kdy tento chrám našeho znovuzrození byl otevírán (11. června 1881).
Libuše má s Daliborem to společné, že vychází rovněž z domácí pověsti, pojící se k určité vynikající dobové osobnosti.
Pověst je doložena už u latinského kronikáře Kosmy (1045 - 1125). W.omezil se na tři themata z Libušina života a Libušiny působnosti: 1/Libušin soud, 2/její sňatek a 3/její věštby. Všechny tyto tři události u W. spolu úzce souvisejí, neboť: rozsoudivši spor a byvši pohaněna, Libuše byla vyzvána, aby se provdala za Přemysla, načež ona,  v této šťastné chvíli svého života (ne ve chvíli výzvy ale ve chvíli sňatku), jala se předpovídati budoucí osudy své země.

    Podle Kosmy došlo k Libušinu soudu, když dva občané, Kosmou nejmenovaní, avšak vynikající rodem a bohatstvím, se dostali do sporu o mez sousedního pole. ...předstoupili před Libuši, žádajíce jí, aby spravedlivě rozsoudila jejich spornou věc. Kněžna, nehledíc na to, o koho jde, rozsoudila celou záležitost po právu. A tu prý ten, jehož pře při soudním líčení nenabyla vrchu, kněžnu slovně pohaněl.

    Načež kněžna prohlásila "Jděte nyní domů (myšlen shromážděný lid) a koho vy si zejtra vyvolíte za pána, toho já si vezmu za manžela".

    Na druhý den byl svolán sněm, na němž Libuše pravila: "... hle, za oněmi horami (a ukázala prstem na hory) jest řeka nevelká, jménem Bílina a na jejím břehu jest viděti vesnici, jež slove Stadice. V jejím obvodu jest úhor, zdéli i z šíři 12 loket, jenž kupodivu, ač leží mezi tolika poli, přece nenáleží žádnému. Tam váš kníže oře s dvěma strakatými voly; jeden vůl má vpředu dokola bílý pás a bílou hlavu, druhý jest od čela po zádech bílý a zadní nohy má bílé. Nyní, je-li vám libo, vezměte mou řízu, plášť, přehozy, slušící se knížeti, a jeďte vyřídit tomu muži vzkaz ode mne i od lidu a přiveďte sobě kníže a mne manžela. Muž má jméno Přemysl; ten na vaše hrdla a hlavy přimyslí mnohá práva, jeho potomstvo bude v celé této zemi  panovati na věky věkův."

    Hlubší stopu v libretě W. zanechala ona verse "Libušina soudu", která jest obsažena v Rukopise Zelenohorském.  Tento zlomek, skládající se ze čtyř pergamenových listů, byl podle tvrzení Václava Hanky nalezen na Zelené Hoře a v roce 1818 anonymně zaslán zemskému purkarbímu, hraběti Kolovratovi. Byl to ve skutečnosti padělek, jehož nepravost byla prohlédnuta mnohem dříve nežli u Rukopisu Královédvorského.  V RZ jest jazykem domněle staročeským v desítislabičném verši vypravována pověst o rozvaděných zemanech, kteří tu jsou také poprvé zváni Chrudoš a Šťáhlav a kteří tu jsou i po prvé prohlašováni za  rodné bratry. Báseň, opravdu velice krásná, jest tu jmenována "Libušiným súdem"; opírá se o Hájka, Beckovského, spisy Dobrovského a jeho vrstevníků. Mnoho společného má Libušin súd s Lindovým historicko-mythickým románem "Záře nad pohanstvem", který vyšel v srpnu r. 1818. Tam se totiž stejně jako v básni "Libušin súd" hrdě oslavují slovanské právní řády a projevuje se tu snaha oslavit Lobkovice, jež Hanka vyučoval češtině. Chrudoš a Šťáhlav "pocházejí z rodu Popelova", kteréžto jméno se i u Lobkoviců těšilo zvláštní úctě.

    Na J.W. působily Rukopisy silou zvlášť sugestivní. Jistě na toto příznivé mínění o Rukopisech měla vliv autorita slavného německého básníka J.W.Goetha, který z již z RK do němčiny přeložil "Kytici".

    Ve svém spise "Blicke ueber das boehmische Volk, seine Geschichte und Literatur mit einer reichen Auswahl von Literaturproben (1856) pokládá W. domněle staročeské básnické výtvory, obsažené v Rukopisech, za pramen, umožňující nám poznání českého života v době pohanské.A když v letech sedmdesátých pořizuje své Sebrané spisy, nesmí tu scházeti ani "Pohled s Vyšehradu", v němž W. vykládá význam Rukopisů. Na základě těchto dokumentů W. dokazuje, jak žil český národ za doby dávnověké. "Jak to s Čechy bylo tehdáž?" ptá se tu a odpovídá: "...Vládu měl náčelník s pomocí kmetů (nejstarších), lechů (statkářů větších) a vladyk (statkářů menších), kteří když bylo třeba, sestoupili se v sněm, jehož výroky měly platnost zákona. K dokazování viny užívali Čechové ohně a vody."
Ve W. libretě na první místo postupuje svérázná postava ženská: kněžna Libuše. Nejoriginálnější partií W,. libreta jsou závěrečná Libušina proroctví. J.W. je vytěžil přirozeným způsobem z okolností, že česká kněžna podle dávné domácí pověsti byla věštkyní. A také v libretě tako proroctví se ocitají na vhodném místě. Libuše je šťastna, že nebezpečný spor mezi Chrudošem a Šťáhlavem, který ohrožoval celou zemi, byl smírně urovnán a že celé její zemi kyne pokoj a mír.

    První proroctví Libušino předvádí nám Břetislava a Jitku. Břetislav byl v době W. jedním z nejpopulárnějších českých panovníků. Velmi případně tedy Libuše svá proroctví zahajuje vizí panovníka, který české koruně dal onu podobu, jakou měla ve W. současnosti; pokud se pak týče vztahu k Národnímu divadlu, jež otevíráno operou Smetanovou, není nápadné, že znaky Čech, Moravy a Slezska, tedy zemí, jež se právě Břetislavovi podařilo spojiti, stkví se nad jeho prosceniem?

    Druhé proroctví je věnováno Jaroslavu ze Šternberka, hrdinovi vymyšlenému v RK. Tato postava, dnes ovšem našemu historickému cítění dosti vzdálena, symbolisuje mezi W. proroctvími z "Libuše" domněle velikou zásluhu Moravanů, na níž W. ze státoprávních důvodů ve spojení s Čechy nikdy nezapomíná: ochránění Evropy před nájezdy Mongolů. To byl, podle mínění W. generace, jež v Rukopisy ještě věřila, čin tak dalekosáhlý, že Jaroslavu ze Šternberka v proroctví musilo býti vyhrazeno zvláštní místo. A byly i druhotné důvody pro umístění Jaroslava ze Šternberka do galerie proroctví Libušiných. W. mohl projevit zájem o oslavu domácí šlechty, s níž se jmenovitě ve svém mládí za svého vychovatelství v rodině hraběte Chotka sblížil, hlavně pak projevit vděčnost dvěma hrabatům Šternberkům, Františkovi a Kašparovi, kteří i v našem obrození hráli úlohu značně významnou a kteří se pyšnili tímto domněle tak slavným předkem.

    Třetí proroctví sdružuje tři postavy: Přemysla Otakara II., Elišku Přemyslovnu a Karla IV. Přemysl Otakar II. byl sem vřazen jako tragická osobnost. Byl to Přemyslovec nejslavnější , ale i nenešťastnější , který svým pádem uvrhl zemi do větší záhuby než byl lesk, kterým ji oblil za živa. Také Eliška Přemyslovna, choť Jana Lucemburského a matka Karla IV., jest W. vší  právem uváděna v proroctvích. A konečně W. vřadil sem, do třetího proroctví, Karla IV. Měl mnoho příčin, pro něž tak mohl učinit: on však zdůrazňuje pouze jedinou Karlovu zásluhu: založení pražské university.

    Čtvrté proroctví Libušino, týkající se Žižky, Prokopa Velikého a husitů, vyvolalo živoui protiwenzigovskou polemiku.
Poslední proroctví Libušino W. připojil ke jménu Jiřího z Poděbrad. Má pro Jiřího z Poděbrad jen obdivná slova. W. cítí hluboký obdiv před králem Jiřím z Poděbrad, před jeho státnickými činy a jeho státnickou rozvahou; a nejvíce mu imponuje, že vyšel z lidu a že rozuměl potřebám lidu.

    W. Libušinými proroctvími a vůbec celou "Libuší" zamýšlel totéž, co Fr. Palacký svými "Dějinami": posloužiti "...milovanému národu svému věrným obrazem minulosti jeho, ve kterémžto by jako v zrcadle poznal sebe sám a zpamatoval se v tom, čeho mu potřebí jest".

    Libreto W. netěšilo se příliš velké úctě u současníků.  Německý text W. překládal do češtiny Ervín Špindler. Přetlumočení Š. není v Libuši tak věrné, jako v Daliboru. Původní německý text J.W. jest ve vlastnoručním rukopise autorově zachován ve dvou exemplářích, jež jsou dnes oba v majetku Musea Bedřicha Smetany. První zmínka o W. textu Libuše pronikl do veřejnosti 7.6.1866, kdy na něj upozornil list Česká Včela. Údaj tento dnes třeba pokládati za autentický. Vyplývá z něho naprosto jistě, že to byl W. a nikoli Smetana, kdo dal první popud ke vzniku Libuše. Za naprosto věrohodné musíme tedy pokládati i to, co o vzniku Libuše píše Ervín Špindler: že totiž Smetana při tehdejším nedostatku libret uvítal sdělení, že W. má dvě libreta téměř hotová a pouze posledního vybroušení požadující: Dalibora a Libuši. Avšak čím radostnější bylo překvapení Mistrovo, tím trapnější bylo prý jeho zklamání, když W. sdělil Smetanovi, že obě libreta sepsána jsou jazykem německým. I příčina zjevu, že totiž W., ač byl od r. 1849 ředitelem pražské české reálky, nesložil text česky, Špindler vykládá celkem správně: W. smýšlel česky, ale ovládal lépe němčinu než český jazyk.

    Protože pak Smetana ze zásady na německý text nic nekomponoval, bylo libreto Libuše (stejně jako libreto Dalibora) odevzdáno Ervínu Špindlerovi, aby jej přeložil do češtiny. Rukopis tohoto překladu je dnes nezvěstný. Své překladatelské funkce se Š. zhostil se ctí; o tom podávají důkaz všecky jím přetlumočené slavné árie z Libuše.
 



Zpět na Bedřich Smetana

Text pořídil Ing. Petr Balatý v březnu 2002. Copyright (c) 1999-2002 Eridanus, s.r.o.