LIBUŠE
opera ve třech jednáních
libreto od Jos. Wenziga
překlad od Ervína Špindlera
hudba od Bedřicha Smetany

Osoby:
Libuše, česká kněžna soprán
Přemysl ze Stadic baryton
bratři
       Chrudoš od Otavy bas
       a Šťáhlav na Radbuze tenor
Lutobor z Dobroslavského chlumce, jejich strýc bas
Radovan od Kamena mosta baryton
Na dvoře Libušině
       Krasena, Lutoborova dcera soprán
       Radmila, sestra obou bratří alt
Kmeti, leši i vladyky. Panny a děvy z dvoru Libušina. Přemyslova čeleď. Lid

Děj se koná buď na Vyšehradě buď ve Stadicích buď v hornaté krajině lesní, a  sice za dob pohanských.

Libušin soud.

Jednání I.

Výstup I.

Libušina síň na Vyšehradě, s pohledem na vltavské údolí.
V popředí Libuše bílou řízou oděna; před ní klečí Radmila v rouše popelavém, v pozadí v rozličných skupinách děvy v bělostkvoucích řízách, stranou stojí Krasava. (Libuše a ostatní děvy sedí.)

Radmila.
Slovutná dcero Kroka, slavná kněžno,
ó dík, ó dík,
že's na mou prosbu povolala kmety,
by srovnali zlou hádku,
jež vznikla o dědictví otcovské,
ač sotva skonal, mezi bratry
tak nepředvídaně, tak neslýchaně!

Krasava (stranou).
Ó běda! Vím - tě,
kdo vinen tím;
jak měla jsem tušit
že to způsobím!

Radmila.
Věštkyně budoucnosti! Obdařená
od bohův moudrostí, jež zmatky rovná!
Své oba bratry ještě naposledy
poroučím v přízeň tvou! Neb povždy žili
ve svornosti a míru jen;
(vášnivě).
až Černoboh - jen ten to mohl být, -
až Černoboh, ten škodolibý,
ponořil ducha jejich v temný blud.

Krasava (u sebe, rozčileně).
Bohové! Pozdě
teď lkala bych,
když rodí se zkáza
z činů mých!

Libuše (pokojně) Radmilu zvedajíc k sobě.
Již vstaň a potěš mysl svoji!
Libuši vodí bohův hlas.
S pomocí jejich podaří se,
že bratři srovnají se zas.
(se zdvihne a kráčí pomalu vpřed; ostatní též vstanou.)
Bohové věční tamo nad oblaky,
v milosti shlížejte na tuto zem!
Ku svornosti ji veďte
a lásce pozasvěťte,
had sváru nech ať mine její lem!
Ať síly země blaho rodí
a lidu všemu hojnost plodí!
Ať svorné síly národ vedou k štěstí
a příštím věkům jeho slávu věstí.
Ó bohové, slyšte modlitbu mou,
můj národ vězměte v ochranu svou!
Ó chraňte mou vlast,
můj národ vezměte v ochranu svou!
(slavně).
Již hlas mě volá
do sboru hlav,
k svatému soudu
dle otcův práv!
(Libuše zvolna se vzdálí, za ní kráčejí děvy kromě Krasavy, která pomešká.)
 

Výstup 2
Krasava, Radmila.

Krasava (dosud stojíc zádumčivě).
Nemohu dále!
(žalostně)
Jej nelze mi zřít!
Před jeho tváří
bych nemohla dlít!

Radmila (navrátivši s rychle).
Krasavo, proč váháš jíti
s námi, vidím tě se chvíti.

Krasava.
Na mé tváři viny zrak,
znesvětil by soud můj zrak!

Radmila.
Ha, co to, co má to býti?
Zjev, co skryto v duši tvé!
Krasavo, ó mluv, ó pověz,
vždyť tě družka sestrou zve!

Krasava (hledíc na jedno místo).
Vidíš ten plamen,
jak se v kotouči zvedá!
Běda, teď jme se,
(vášnivě, divoce)
vždy dále a dále, výš a výš!
Již chatka padá, tam hoří stoh,
již spaluje lesy;
po vůkolí všem
moře plamenův!
Ó ten žár, který po zemi vzplál,
mou rukou on vznik', mou rukou se vzňal!

Radmila (polekána).
Bohové, co se stalo?
Mluv! Co tě tak rozervalo?

Krasava (pokojněji).
Všechno se dozvíš,
řeknu ti vše,
ne však zde,
zde mezi stěnami tmavého hrobu,
jež se shroutiti
hrozí na mne ubohou!
(vlekouc Radmilu sebou.)
Pojď! Kde je volný větrů let,
tam všechno tobě vyjevím;
pojď, kde se modrý klene svět,
tam tobě všechno, vše ti povím.
(pomalu odcházejí.)
 

Proměna.
Výstup 3.
Prostranství na Vyšehradě. V pozadí lípa. Pod korunou její na zvýšeném místě trůn; pod trůnem na třínožce stojí nádoba s ohněm, pod nádobou touto jiná s vodou.
V popředí napravo Chrudoš, okolo něho několik kmetův, kteří mu domlouvají; nalevo Šťáhlav, též několik kmetův okolo něho v rozmluvě s ním. Mezi oběma skupinami zase rozmlouvá Lutobor s Radovanem. Leši, vladyky, lid.

(opona se zdvihne.)
Kmeti, leši, vladyky a lid.

Mužský sbor.
Běda, když mezi vlastními bratry
se spory rodí a mrzký svár;
ka samému nebi zloba ta vniká,
volajíc bohův hněv a zmar!

Chrudoš.
Ne! Ne! Těch řečí nechte!
(ukazuje na Šťáhlava)
S tím déle nelze se snést.
Ač spanilý je v tváři,
má v mysli klam a lest.

Šťáhlav (vřele).
Mám v lásce svého bratra,
však jeho zvůli juž
na dále já snášet nesmím;
jsemť bohdá také muž!

(kmeti, oba bratry obklopující, přistoupí k Lutoboru a Radovanu, takže oba bratři stojí po každé straně samotní)

Lutobor.
Teď víte, smířit že jich nelze!
Já sám, jich strýc, nadarmo jsem domlouval oběma;
(vážně)
bojím se,
že marně pohnáni jsou sem!

Radovan.
Nám knížete jest věru třeba,
by se jí dobrým rádce stal;
ó kéž by sobě chotě vzala,
který by vášně poutat znal!

Lutobor (tajně k Radovanovi).
Praví se, že na bílém oři
do Stadic jezdí za radou;
ó kéž by Přemysla si vzala,
pak blaze zemi!
Hle, juž jdou!
 

Výstup 4.
Průvod. Dvě panny předstoupí. Pravá nese desky, levá meč. Poté Libuše, za ní deset děv dvojřadem. Průvod jde po celém jevišti. Shromáždění se hluboko uklánějí. Libuše vystoupí na trůn. Vpravo postaví se panna desky nesoucí, vlevo druhá s mečem. Ostatní seřadí se na obě strany.

Chrudoš (bodavým zrakem prohlížeje kolem jdoucí průvod; u sebe).
Ten had tu schází,
má přede mnou strach,
že by ji zrak můj
snad pokořil v prach!

Libuše (stojíc na trůně).
Vy, kmeti, leši! Před vámi tu jsem,
dceř Krokova, na trůn zvolena vámi!
Pod korunou posvátné naší lípy,
po pravici mé desky pravodatné,
nalevo křivdy kárající meč;
před mými zraky oheň pravdozvěstný,
a u mých nohou svatocudná voda.
(pevně a vážně)
Já svolala vás, vladyky  i kmety,
abyste při tu rozřešili;
nad Chrudošem od Otavy křivé,
od Otavy křivé, zlatonosné;
nad Šťáhlavem na Radbuze chladné.
Ti, oba bratři, oba Klenovici,
roda stara Tetvy Popelova,
který přišel s pluky Čechovými
v tyto žírné vlasti přes tři řeky;
o dědictví se sváří,
ač sotva k otcům odešel jich otec.
Nuž slyšte! Suďte! Počni, Chrudoši!
(usedne)

Chrudoš (pokročí vpřed).
Jsem starší bratra,
dle toho právem,
jakž u sousedních
Němců zní,
mám dědit všechno!
Pevně budu stát,
jako že stojí ten hrad,
nech i slunce naň se usmívá,
nebo bouře hruď mu rozrývá!

Libuše.
A co dí Šťáhlav, mladší obou bratří?

Šťáhlav.
Rád se uspokojím tím,
co určíš ty, slovutná kněžno,
s kmety, lechy vespolek,
kteří jsou hlavou všemu lidu.
Co vy uznáte,
nech stane se!
V soud váš pevnou víru mám,
k mocné skále hledím k vám!

Libuše (vstane).
Vladyky, kmeti, po dávných zvyklostech,
po zákonu věkožízných bohův:
oba dva bratři vládnou
dědictvím otce v jedno:
čili rozdělí se stejnou měrou!
(Chrudoš zadupe hněvem, vážně)
Rozřešíte moje výpovědi,
čili budou u vás po rozumu;
nebudou-li u vás po rozumu,
ustavíte jima nový nález,
ký by smířil rozvaděné bratry!
(Libuše zasedne. Kmeti sestoupí  a radí se vespolek.)

Šťáhlav (rozhlížeje se po řadách děv, u sebe).
Kde jest má sestra?
Nevidím ji u děv!
Co se to stalo?
jaký to zjev?

Chrudoš (který byl bratra pozoroval, u sebe).
Jak teskně se po Krasavě ptá!
Ó zrádná ženo,
buď prokleta!

Radovan (k Libuši).
Jsme sjednoceni!

Libuše (odhodlaně).
Nuže, soud již oznam,
ať zaslechne jej veškerý můj lid!

Radovan (obrácen k bratřím, hlasem povýšeným.)
Oba rodní bratři Klenovici,
roda stara Tetvy Popelova,
který přišel s pluky Čechovými
v tyto žírné vlasti přes tři řeky,
smíříte se takto o dědiny:
(vážně)
Budete jim oba v jedno vlásti!

Chrudoš (zuře, zvedá zatnuté pěstě).
My v jedno? Ne, toť řádné!
Spíš svět se v rum rozpadne!
(obrácen k Libuši)
Bědam, když se ku ptencům
plíží zmije zlá!
Běda, jimž žena vládne,
tak nestálá!
Muž  jen na muže sluší,
pevnáť jeho pěst;
váš soud je mi ničím,
neboť on z ženy jest!
(odkvapí)

Libuše (postavši se na trůně).
Vy svědky jste!
(zahalujíc tvář závojem)
Ó, hanbou rdím se v líci!

Lutobor.
U Peruna, já pomstím hanu tvoji!
(žena se za Chrudošem)

Šťáhlav (pospíchaje za Lutoborem).
Pryč! Za nimi! Než setkají se v boji!

Sbor.
Hrůza! Ký to vzdorný hněv!
Ledem stydne těla krev!
Leknutím se tají dech,
řeč zachází, zrak i slech!

Libuše.
Vy slyšeli jste pohanění moje,
(s bolestným výrazem)
jak na mě lál před tváří národa,
že jsem jen ženou nestatečnou v boje
a bídný ten, kdo ženě žezlo dá!
(odhodlaně)
Nuž staň se, nech ať po železe vládne
na dále muž! Vy sami zvolte ho,
jenž vlásti vámi má s té výše hradné
a mstíti mě! Já vdám se za něho!

Radovan (radostně).
Ó, je-li dnešní den k tomu  dán,
by tu ti vnukl snahu,
pak buď tedy navždy  požehnán,
neb národ vedl k blahu!
Však na nás bys marně žádala,
bychom ti určili muže,
vol sama, jak tebe vyvolil lid,
a vše se zdařiti může!

Všichni.
Vol sama podle žádosti své,
dle srdce, neupoutána,
my přivítáme s jásotem
dnův budoucích vládce a pána!

Libuše (s nadšením).
Nenadálá blahosti!
Sama zvolím chotě svého,
jej, jenž skvostem srdce mého,
již od dávné mladosti!

Všichni.
Vol sama podle žádosti své,
dle srdce, neupoutána,
my  uvítáme s jásotem
dnův budoucích vládce a pána!

Libuše.
Nenadálá blahosti!
Sama zvolím chotě svého,
jej, jenž skvostem srdce mého
již od dávné mladosti!
Nuž staň se! Volba vykonána
po uvážení přemnohém!
Již zvěstuje to, drazí, všem,
že ten, kdož trůn si osvojí
v pokoji,
je Přemysl ze Stadic, vaše kníže!

Radovan a sbor.
Buď zdráv! Buď zdráv! Již, národe, jásej!

Libuše (u sebe)
Jaká to rozkoš!

Radovan a sbor.
Ať po zemi zazní blaha hlas!

Libuše.
Jej přivinu k srdci!

Radovan a sbor.
A jako vás dva milosti páska,
tak svazek svornosti objímej nás!

Konec prvního jednání.
(dne 2.září 1871)
 

Libušin sňatek.

Jednání II.

Horská krajina lesní. V pozadí mohyla.

Výstup 1.
Lutobor (rychle vystoupí, volá za scénu).
Napojte koně teď, a čekejte!
(vážně vystoupí v popředí);
(s výrazem)
Ó proč mne božský soud trestá
tak nezvedeným dítětem?
Jak různá jeho, moje cesta!
Ať proto zví o hněvu mém!
Slabosti ženská, marné snění,
ó lsti a nerozume žen!
Jak často ještě k zahubení
půl světa hodíš ve plamen!

Krasava (rychle přikvapí).
Můj otče! Ach již druhý dlouhý den
jsme na cestě a zdráháte se posud
nám zvěstovati této cesty cíl!
Však kujte sobě cokoliv -
vyžeňte dceru  v divé pustiny,
pohrobte dceru třeba v propasti,
( s největším zápalem)
jen dejte zříti mi ve vaši tvář!
Můj otče, nežli nade mnou
vznesete těžký soud,
dovolte mi jen jednou, jen jednou,
vám ve tvř pohlédnout!
Já zkvétala jsem v lesku,
jenž zdobíval váš zrak
a raděj zhynu v stesku
než v tmách žíti tak!

Lutobor (odvrácen od ní).
Vlk a liška lstivá
nepochází z ušlechtilého jelena,
a z orla, jenž se v mračna sází,
nevzešla noční plemena.
Ty nejsi krev má, v duši tvoji
tak podlá faleš sídlo má,
že nejlepšího reka v boji
otravným jedem užírá!

Krasava.
Můj otče, slyšte, pomněte,
že obětí jsem kruté vášně.
Mou vinou zlou
nesuďte pojednou!
Ach, vzňalo se láskou k Chrudoši
mé srdce, vzplanulo při poznání,)
že není ke mně bez citu.
Však jakkoli jsem chtěla odlouditi
tajemství jeho,
vždy pyšně vyhýbal se nástrahám!
To bodlo mě,
že častokrát jsem splakala.
I napadlo mi vzíti na něm
pomstu, děsnou pomstu za trýzeň.
Můj otče, hle. Toť pramen zla!
(vroucně)
A když v blahé touze lásky
on plál a cit svůj projevil,
že jsem, ó žel, ho odbyla
na srozuměnou davši mu,
jáť netušila následku,
že  zadána jest láska má,
že citů mých pánem je bratr, ne on!
Ale čím mocněji se nes'
spor obou bratří k činu,
tím jen víc mne pojímal strach
vyznati vinu,
tím více vzrůstala
zoufalost moje
až u šílenost!
Za politování vás prosím,
za jediný pohled ždám,
nesuďte nemilosrdně,
vás prosím, když se v pokoře z viny své znám.

Šťáhlav a Radmila.
Za politování prosíme,
za jediný pohled ždá;
nesuďte nemilosrdně,
když se v pokoře z viny své zná.
Ó milost, ó milost!
Hle!

Krasava.
Slyšte mne! Slyšte mne!

Lutobor (city přemožen, kloně se ke Krasavě).
Nuž buď! Jak divý mrak uháněl Chrudoš
s hradebních bran, že jsem ho rychlou nohou
již  dohoniti nemohl, a teď
jsem s hrůzou pochopil, co se stalo.
I obeslal jsem Chrudoše v tento den,
sem k hrobu otcovu
(vroucně),
jenž byl můj brat.
A tamto-li na svatém pohřebišti
ho uchlácholíš, aby nevzdoroval
a nesáh' k pádné zbrani snad;
by naší kněžně povznešené
tak vysoko nad ostatní rod všechen
se  vzdal, já odprosil - nuž, pak ti též
odpustím já! Však nezdaří-li se -
pak jdi i s očí, jdi na věky věkův!
(rychle odkvapí)

Radmila a Šťáhlav drží Krasavu, klesnoucí jim v náruč; pomalu ji doprovází k mohyle v pozadí, kde Krasava klesne; Radmila a Šťáhlav u ní dlí až k výstupu Chrudoše, kde se vzdálí.
 

Výstup 2.
Chrudoš, Krasava.

Chrudoš (vystoupí protější stranou, nepozoruje Krasavu, zamyšlen.)

Chrudoš.
Můj ujec zval mne k hrobu otcovu,
proč to? Snad abych s Libuší se smířil,
ji odprosil, jí klaněl se a kořil?
(dupne)
Toť nestane se, nestane se nikdy!
(divoce)
Prokleto budiž, prokleto,
ženské plémě veškero!
A opřec, jak na tebe,
Krasavo, vzpomínám, tu srdce mé
by mohlo zhynout žalostí!
Však kde je ujec?
(rozhlížeje se zahlédne Krasavu)
Ha, co vidím zde!
Pryč odtud, pryč!
(chce odkvapit)

Krasava (mu zastoupí cestu).
Ó stůj, ó stůj!

Chrudoš.
Čeho žádáš?

Krasava.
Ach odpuštění - lásky tvé!

Chrudoš (ironicky)
Žádáš mé lásky
(krátce)
a miluješ bratra!

Krasava.
Ó pomni, jak jsi v pýše své mě trápil,
mě mučil, trýznil, nežli přiznal's se,
že srdce tvé se v lásce ke mně sklání!
Tenkráte zadržené zlosti plamen
vyšlehl z prsou mých.
Bodána pomsty ostnem
jsem na oko se stavěla,
jako bych bratru tvému přála. -
Ach, já ubohá, neuvážila,
kam by to vésti mohlo,
že až ke zkáze celé naší vlasti. -
Ö, dej se obměkčiti!
Jak veliká vina má,
jen horoucí láskou k tobě
jsem ubohá chybila.

Chrudoš.
Jsi falešná a falše nenávidím.

Krasava.
Vždyť z celého srdce pykám
nepravdivosti své.
Ó slituj se nad dívkou,
jež jinak zahyne!

Chrudoš:
Nechť každý nese následky svých činů!

Krasava (vážně, ale odhodlaně ukazujíc na mohylu).
Nuž viz, tam mohyla ční,
tam drahý tvůj otec dlí!
(s vášní vždy rostoucí)
Pro svatou památku naň,
pro rodinný svazek,
který nás váže
a smír nám káže,
prosím a žádám od tebe:
(kleknouc před ním a ruce proti němu rozpínajíc).
Buď ke mně nakloň srdce své,
neb mečem protkni srdce mé!

Chrudoš (stranou stoje, s pohnutím).
Ha, jak mohutně v mém se nitru
vroucí její slova pnou!
Jako střely rozžehané
vnikají mně do prsou!
(citem přemožen ji zdvihne a k srdci přitiskne).
Má Krasavo!

Krasava.
Můj Chrudoši!
Co si Chrudoš a Krasava mlčky v náručí leží, vystoupí Radmila vedouc Lutobora a ukazujíc na ně; zároveň vystoupí s nimi Šťáhlav.

Lutobor, Šťáhlav, Radmila.
On s Krasavou, hle! smířil se,
nám kyne blahá naděje,
že smíří se i s vládkyní!
Hvězda naděje nám svítá,
ranní záře plápolá!

Krasava vede Chrudoše k ostatním, především k Lutoboru, který ho obejme. Teprve až zazní motiv Šťáhlava k tomuto, oba bratři se objímají.

(Opona padne.)
 

Proměna.
Výstup 3.
Venkovská krajina z vůkolí stadického. V pozadí Přemyslův pěkný statek. Brána do statku vedoucí je otevřena. S obou stran lípy, u jedné z nich pluh. - Zpěv čeledi Přemyslovy z dálky zaznívá se zvuky šalmají.

Ženci za jevištěm.
Heja! Heja!
(vesele)
Bez klidu dále a na pole ven!
V práci a ruchu my končíme den!
Klopotu odmění přírody moc,
chutě ku práci, než nastane noc!

Přemysl.
(Přemysl maje roh lesní ověšený mečem vystoupí opásán a v myšlenkách ponořen)
Již plane slunce, blahý míru sen
se vznáší celou přírodou, a jen
v mých ňadrech vládne nepokoj, jakás to
snad předtucha, že osud změny strojí.
Či jsem ovládán Libušou,
že na svých cestách krajem u mne snad
prodlívá ráda? Ona jistě jen
si připomíná doby svého mládí,
když ještě pospolu
jsme chodívali do budečské školy.
(vřele)
A kdyby náklonnost ta byla láskou
tak opravdovou, jako jest má?
Ano, marně vzdoruji tvé moci,
lásko svatá, marně zápasím,
její obraz tane dnem i nocí
v mysli mé, kam hlavu uložím!
Ale, není-liž to marné
sahat k hvězdám tamo nahoru?
Po nebesích plují v záři čarné,
aby zašly v dálném obzoru!
Ano, proč bych
neměl doufati přece,
doufati směle v její lásku?
Čili mi bohové vezdejších statků
dosti nedali darem?
Důvěru ke mně chová lid
a paží mých odvahu zná!
Ani tura řev,
ani bouře hněv
neleká mne!
(divoce)
Máchnu-li mečem, klátí se doubci,
sosny, velikáni lesa!
Ať se odváží jen sem,
my vraha zaženem:
lesknoucích zbraní plamenné šípy
uhájily by Libuše i lípy.
Leč kam jsem zabloudil?
(vzhlédne vzhůru)
Již se poledne blíží
a slunce v temeni!
Teď čeleď svolám z polní práce domů,
je k oddechu čas!
(třikráte zatroubí)
Hle, již pospíchají sem
v žertování veselém!

Sbor ženců.
Do konce dílo
je hotovo,
počneme v krátce
zas nanovo!

Přemysl.
Píle ta vaší
je ozdobou;
teď se radujte,
obžínky zvou!

Sbor.
Dobrotivý je
náš hospodář,
štěstí nech zdobí
navždy jeho tvář!

Sbor (jako zpředu je rozdělení na 4 hlasy).
Do konce dílo
je hotovo,
počneme v krátce
zas nanovo!
(odejdou do statku, zmizejí v statku)

Přemysl.
Já ale zůstanu. Milý tu lípy stín
a větrové šeptají báje o Libuši.
_______________________________________________________________________
*)další dvě čtyřverší u Smetany nejsou opakována, kdežto  ve Wenzigově originálu ano, čímž vzniká nesouhlas v počtu veršů. Zde byla vytištěna pod čarou, aby docílen byl obraz Wenzigova textu a vyplněna neshoda veršů mezi oběma texty, Wenzigovým a (použitým) Smetanovým.

[Přemysl.
Píle ta vaší
je ozdobou;
teď se radujte,
obžínky zvou!

Sbor.
Dobrotivý je
náš hospodář,
štěstí nech zdobí
navždy jeho tvář!]

Ó vy lípy, ó vy lípy,
praotcův ruka vsadila vás!
Jak pne se vznešeně hlava vaše
dýchajíc vůni,
lahodnou skytajíc včelám stravu,
s člověku stín!
Právem zasvěceny
národu jste mému.
Ó buďte jeho obrazem,
sil, ctností, krásy pravzorem!

(Přemysl se vzchopí, by pohlédnul odkud ten hluk)

Ha, ký to hluk?
(pohlížeje do pozadí)
tam dlouhý blíží se jezdců sbor,
toť vladyky a leši,
za nimi pestrý lidu proud,
Libušin bělouš
hle, cválá vpředu vesele.
Co to, že jede bez paní?
Ký toho význam?
 

Výstup 4.
Leši a vladyky  s Radovanem v čele, za nimi lid. Touže dobou vyběhne čeleď Přemyslova ze statku, aby zvěděla, co to.

Radovan (vážně).
Od Libuše ti pozdrav nesem,
kloníce v úctě šíji svou.
Slyš poselství: my zvěstovati
tobě máme zprávu radostnou!
Máš zasednouti na bělouše,
až ranní zoře bude kvést,
ve slávě branou Vyšehradskou
co manžel kněžny slavit vjezd!

I. sbor: (lechův a lidu.)
Buď zdráv, Libušin manželi! Buď zdráv!
Ó, vládce, buď zdráv, spěchej k veselí! Buď zdráv!

II. sbor: Přemyslova čeleď (v udivení mezi sebou).
On že Libušin je choť?
Perun kroky jeho voď!

Přemysl.
Co slyším? Jak? Toť pouze báj, nepravda,
co zvěstovali jste mi nenadále.

Radovan.
Toť poselství je Libušino,
co ústa naše pravila,
z řad lechů všech Libuše tebe
za svého chotě zvolila.
A když to zvěstovala lidu,
ozval se jásot národem,
že tebe chotěm učinila,
že ty máš býti knížetem!

Sbor.
Buď zdráv, Libušin manželi, buď zdráv!
Ó vládce, buď zdráv, spěchej k veselí, buď zdráv!

Přemysl.
Má předtucha je vyplněna
a duše sen se pravdou stal,
a slávy brána jesti otevřena,
kterou mi osud mračnem ukrýval.
Mám po boku jí kráčet světem,
tak ona mi, tak sama velela,
má cesta zdobena je květem,
činů se hvězda slavných zaskvěla!

Radovan.
Aj, vizte jeho tvář,
jak zdobí štěstí zář!

Sbor.
Aj, vizte jeho tvář,
jak zdobí štěstí zář!

Přemysl (obrácen k statku).
Nuž pokoj s vámi, tiché otcův sady,
kde mládí své jsem snil, kolébka stála má.
(k čeledi jde, podávaje mnohým ruku)
Nuž pokoj s vámi, moji drazí,
vás žehnám chvějícíma rukama!
(ohlíží se vůkol)
Buď pokoj s vámi, krásné nivy, háje,
žehnejtež úrodou vás, věční bohové!
(jde k pluhu)
Buď pozdraveno, ty mé rádlo,
kéž v úctě tebe mají vnukové!
Ty neseš blaho všeho světa lidu
a kypříš půdu, aby sémě vzrůstalo.
Ty paže tužíš k zápolení
a úrodníš, co ladem bývalo.
A jako já šel k slávě na tvých cestách,
tak z mého národa se mnozí povznesou,
když tebe v úctě budou míti,
té vlasti jméno světem ponesou!

Lid (klekaje před ním).
Ach, ty se již loučíš
s tváří zářící,
měj, ó měj nás v mysli,
bratry truchlící!

Přemysl.
Oko v pláči tone,
že se loučit mám.
(kyna čeledi, aby povstala, a podávaje jí ruku.)
V mysli často budu
vraceti  se k vám!
(ovládnuv pohnutí své, k lechům a vladykům).
Nuž staň se, ona volá, uposlechnu!

Radovan.
Ano, volá, pohaněna
byla, ubohá ta žena
rozlíceným Chrudošem!

Přemysl.
Co slyším?

Radovan.
Možná, že ve vášni svojí
útok válečný již strojí
a že vzbouří naši zem!

Přemysl.
Co slyším? Ha! Libuše v boji  s ním!
Nuž vzhůru ke hradu
bez odkladu,
nás volá kněžna k bojům vítězným!

Sbor.
My půjdeme všichni pospolu,
kam ruka pokyne tvoje,
nás odvaha vede ku zápolu,
kde vítězné kynou nám boje!

Konec druhého jednání
(dne 18.února 1872)
 

Proroctví

Jednání III.

Výstup 1.
Komnata Libušina na Vyšehradě. Libuše slavnostně oděna. Po jejím boku Krasava na koleně klečíc, s druhé strany Radmila, taktéž klečíc, vedle Krasavy stojí ukloněn Chrudoš a Lutobar, vedle Radmily stojí Šťáhlav.

Libuše.
Mír zjednán mezi oběma zas bratry,
mír zjednán u milence milenčina
a u milenky milencovy též.
Rozluštěna jest neshoda!
Zas víže vás svornosti milá páska.
Jakž nemám z toho těšiti se dnes
stonásobně v den sňatku
s kýženým a milým mužem!
(ke Chrudoši a Šťáhlavovi)
Nuž podejte si rukou ještě jednou!
(Stane se, načež Libuše pozvedene Krasavu a Radmilu, a Krasavu odevzdá Chrudošovi.)
Aj hle, Chrudoši, tvoje Krasava!
Nuž jděte, blazí! Ráda odpouštím
a prosit budu chotě, aby též -
jsa nadán nyní mocí veškerou -
vám odpustil, jak odpustila já!

Lutobor, Chrudoš, Šťáhlav, Radmila, Krasava.
Ó díky tobě, vyvolenče bohů,
ty šlechetnosti plná, laskavá!
Měj štěsti všude, kam pošineš nohu,
buď tobě blaho jen a oslava!

Libuše.
Ne, již nemohu se déle
zvláště pak hněvati se dnes,
ano srdce v blahu hýří,
v nitru chová jas a ples.
(spěchajíc k oknu)

Libuše.
On jde, on jde!
(všichni mimo Libuše v tu stranu, odkud zvuky zaznívají, odejdou.)
 

Výstup 2.
Libuše (sama).
(nedočkavě)
Ještě nedohledný je oku dosavad,
neboť jej lidu oblily davy,
jak balvan vlny zpěněné.
Avšak on jde, on jde!
Ó viz velebný Kroku,
jenž z Vyšehradu mocně panovals
a nyní světa ruchu vzdálen jsi:
nadešla již rozhodná života chvíle!
Ó požehnání svého dopřej mi,
ať štěstí nese
i národu i mně,
po staletí,
by zloba osudu nestihla lid
a nezastřela hvězdy jeho svit.
 

Výstup 3.
Dvanáct slavnostně oděných děv vystoupí, z nichž každá v rukou drží věnec, zdobený stužkou bílou, červenou a modrou.

Sbor dívčí.
Nuž vítej nám, nevěsto ctná,
ty děvo cudná, líbezná,
již kyne snubu doba.
Tvůj ženich již jde, nemeškej,
zář mu polila obličej,
ó buďte šťastni oba!

Libuše.
On sluncem jest, já lunou jeho, vaší,
vy jako hvězdy buďte strážci naši!

Sbor.
Jasnému slunci jdeme vstříc,
hle, štěstím plane luny líc!

(děvy zvolna odcházejíce s Libuší)

Tvůj ženich již jde, nemeškej,
(zvedají v kruhu nad kněžnou věnce své)
zář mu polila obličej,
(skorem už za jevištěm)
ó buďte šťastni oba!
 

Proměna.
Výstup 4.
Volná prostora uvnitř Vyšehradu jako  v prvním jednání.
Chrudoš a Lutobor jdou, za nimi Šťáhlav, Radmila a Krasava.

Chrudoš (nepokojně).
Neřekla vám, že dala všechnu moc
do rukou svého manžele?

Lutobor.
Zas klame tebe nedůvěra zlá,
znak důvěry nes na čele!

Chrudoš.
Ne, ne, co vhod mi není,
to snášet nehodlám.
Jsem také muž jak on
a v pažích sílu mám.
Jsem muž a, u Peruna,
bohův se nelekám ,
do zápasů, válečné bouře
se rád a směle dám.

Šťáhlav.
Ó bratře, drahý bratře, ukroť
svých ňader slepou nenávist!
Již k dobrému  se zlo obrací,
zlých úmyslův buď prost a čist!

Chrudoš.
Jsem odhodlán, jsem odhodlán!

Lutobor.
Ustaň, ty lutý! Svému-li se knězi
dle práva zvolenému nepoddáš,
nebudu tchánem tvým a dcera moje
tvou ženou!

Krasava.
Ó poshov, miláčku,
ve hněvu svém,
sic žal se uhostí
v srdéčku mém.
Pro lásku se naši,
miláčku můj vzdej,
ode mne ty
se uprositi dej!

Chrudoš (hledě na Krasavu, dojat).
Ó zraku, čarovný zraku,
jenž záříš perlami!
(tiskna ji vroucně k prsoum)
Dej zlíbati ty slzy,
co řinou v ňadra mi!
Nevěsto má nejdražší,
poklade duše mé,
mám tebe, sotva našed,
zas ztratit tebe?
Ne, ne, ne, ne! Nuž poznej mé
srdce aspoň dnes,
vše rád snesu z lásky k tobě,
co chystá pomsty běs.
 

Výstup 5.
Slavnostní pochod. Leši a vladyky s Radovanem v čele vystoupí, pak Libuše a Přemysl, za nimi kráčejí děvy a seřadí se pod lípou s obou stran trůnu. Lid.

Přemysl.
Hoj, tvrdý Vyšehrad, buď stokrát vítán!
Dnes nový host jej navštívil,
oddán tvé službě, lide. Mír ho doprovázej,
neb aj, toť Libuše ho vede v hrad!
(k Libuši)
Ó moje choti, moje choti drahá,
(nejvroucněji).
jak vysloviti city mám?
Ve blažené se rozkoši potácím,
ó kéž to nebyl sen a klam!

Libuše.
Ó choti, kýžený a drahý choti,mně, i mně nedáno slov!
Mě plní štěstí nikdy netušené
a hvězdami je poset žití krov!

Libuše a Přemysl.
Ó bozi, kteří trůníte ve záři
a vévodíte světa končinám,
pohleďte na nás milostivou tváří,
za požehnání prosby nesem k vám!

Radovan.
Vyplněn úkol náš,
voláme: Sňatek váš
buď požehnán,
nebeských darů dost,
pokoj a blaženost
budiž vám dán!

Libuše.
A teď, šlechetný choti, vyvolený
za knížete v obecném jásotu,
na zlatý stolec se mnou vstupte již!
(polohlasně k Přemyslovi)
Však prosby pomněte, mé první prosby,
Vám k srdci položené.

Přemysl (k Libuši).
Právo všech nejkrasší je: milost konati.
Vy leši, vladyky a kmeti všichni,
zde stojím, odhodlán jsa úplně,
jak lidu zvyk a mrav to káže,
však přispěním, s pomocí vaší,
být soudcem, vladařem a knížetem!

Sbor.
Buď zdráv, buď zdráv, ó choti Libušin!
Měj stále v mysli slávy čin!

Přemysl (volně).
Ó nechte mne hned na počátku vlády
konati svatou povinnost! Já zvěděl
o lutém sváru dvou bratů.
Spor ten je vyrovnán, neb starší bratr
se mravům lidu podrobil; svůj meč
tasiti nemusím;
(vážně)
jsem tomu rád!
Však hana, kterou starší bratr, Chrudoš,
na tomto místě
svou kněžnu Libuši byl zasypal -

Libuše (tiše k Přemyslovi).
Měj v mysli prosbu, první prosbu moji!

Krasava (tiše k Chrudošovi).
Tak pro lásku naši
vzdoru se již vzdej,
politování,
hle, s ubohou měj!

Chrudoš (předstoupiv).
Volá mně pán a Chrudoš půjde,
jsa hotov uklidit spor,
ať smířen pohany vzdor.
Měj statky a jmění mé
a ponechej je v moci své.
Chceš života mého?
Zdeť hlava jeho.
Však nežádej, bych zneuctil
svou hlavu v prachu -
Mám pýchu v srdci, která nezná strachu!

Přemysl.
Toť ctihodný muž,
kdo se ve cti míti zná,
a nechci jeho pohanět čest.
Chci, aby smířil potupu,
chci, aby smyl ji jakkoli,
dle vlastní vůle své.
Mám svaté právo žádati to na něm!

Chrudoš.
Buď smír mou pokorou!
Hle noha ta, jež nekoří
se leda bohům, ve prach
před Libuší tu kleká ke smíření!

Přemysl.
Ne na zem, ke mně, sem na prsa má!
Ty's hanu její smyl, jsme vyrovnáni!

Lutobor, Radovan, Šťáhlav, Radmila a Krasava.
Buď tobě chvála
za milost tvou,
že smilovala
se nad vinou.
Tys láskou na trůně
se vlásti jal
a v národa lůně
cit vděku vzňal.

Sbor.
Zpěvu se oddejme,
jásejme, volejme.
Skončen je svár!
Svornost se vrátila,
pokojem splatila,
mír nese v dar.

Libuše (která s očima a rukama pozdviženýma celý ten čas stojí v zanícení v popředí).
Bohové mocní!
Za tento šťastný den dík budiž vám!
A vy se z oblaků usmíváte
tak laskavě!
Vy rukou kynete do temné dálky,
tak jako byste chtěli tím snad říci,
že drahý český národ můj
tak krásných dnův se ještě mnoho dočká.
Ha, ký to obraz čarovného lesku
z lůna mraků
se jeví zmámenému zraku!

Sbor.
Tiše, tiše! Věštbám nakloňte sluch,
budoucnost odhalí věštný duch!
 

Obraz I.
Břetislav a Jitka.
(první obraz se objeví).

Libuše.
Tak kráčí rek, jenž zemi sesterskou
dal koruně, mohutnou ranou dobyl
své nevěsty, zachránil svaté tělo
a zaplašil  mrak děsný v západu!

(první obraz zmizí.)
 

Obraz II.
Jaroslav Šternberk.
Aj, hle! Zas nová bouře se valí blíž
od východu, kolkolem temno šíříc!

(druhý obraz se objeví.)

Aj, tu Jaroslav jak orel letí,
tvrdou ocel na mohutných prsech,
pod ocelí chrabrost, udatenství,
pod helmicí velebystrý věhlas,
jarota mu z žhavých zraků plane!
Ha, rozplašen a zničen děsný mrak!

(druhý obraz zmizí.)
 

Obraz III.
Otakar II., Eliška a Karel IV.
A tamo zástup chrabrých velmožů
přichází blíž. Buď vítán mi
ó pane, vládnoucí od moře k moři,
měst původci a příteli!
I tebe vítám, paní šlechtená,
miláčku národa, kterému's
ne krále, otce zrodila, jenž Čechům
chléb osvěty při vlastním stole dal.

(třetí obraz zmizí.)
 

Obraz IV.
Žižka, Prokop Veliký a husité.
Však slyš! Jak meluzina hučí zlá
a hromy bouří strašlivě!

(čtvrtý obraz se objeví).

Nebem se blesky křižují,
strom se kácí s vrchu skal!
Zem celá kol
se otřásá
až v útrobu svou,
jen oni pevně jdou.
Jako rolník zralé klasy,
národa tak vrahy kácí.
Jim v ňadrech plane svaté pomsty žár,
celému světu  nesou vznik i zmar!

(čtvrtý obraz zmizí.)
 

Obraz V.
Jiří z Poděbrad.
A hle! Teď v mlhách sotva utvořených
poslední září rek, jenž z národa
na trůn byl povolán.

(pátý obraz.)

V míru i válce veliký.
Muž velikán, větší století svého,
muž ducha sokem obdivovaného!

(pátý obraz zmizí.)

Co dál? To mlha oku zahaluje
a mnoho skrývá zkalenemu  zraku,
tajemství hrozná - prokletí!
Však nech se stane cokoli,
to cítím v nejhlubší mých ňader hloubi:
 

Obraz VI.
Královský hrad pražský v magickém osvětlení.
Můj drahý národ český neskoná,
on pekla hrůzy slavně překoná!

(šestý obraz se objeví.)

Krasava, Radmila, Šťáhlav, Přemysl, Chrudoš, Radovan, Lutobor, sbor.
Český národ neskoná,
on pekla hrůzy slavně překoná!
Sláva!
 

Konec zpěvohry.
(Dokončeno  po mnohým přerušením a odložením dne 12.listopadu 1872)
 



Zpět na Bedřich Smetana

Text pořídil Ing. Petr Balatý v březnu 2002. Copyright (c) 1999-2002 Eridanus, s.r.o.