EMANUEL ZÜNGEL
 
Dvě vdovy
 
VYDAL
MIRKO OČADÍK
 
 
Praha 1962 
STÁTNÍ HUDEBNÍ NAKLADATELSTVÍ
ÚVOD

(Zkráceno)

Úkol nalézti vznik, rozvoj a cesty motivu, ze kterého nakonec vyrostlo skutečné a trvalé umělecké dílo, je u páté zpěvohry Bedřicha Smetany usnadněn přičiněním toho, jenž dějový příběh Smetanovi bezprostředně zpracoval a předložil ke kompozici. Vždyť první vydání textu, připravené ještě před premiérou díla v roce 1874, má autorský údaj zcela jednoznačný: "Text od Mallefille-a. Přeložil Emanuel Züngel." Vydání libreta bylo věcí Zünglovou, a proto jeho údaj nutno bráti s celou vážností, tím spíše, že přepracované znění díla z roku 1877 bylo jako text vydáno teprve v roce 1892 se stejným autorským údajem. A tak v historii Smetanových Dvou vdov na prvém místě dlužno jmenovati vlastního původce příběhu i celého dramatického rozdělení díla i jeho textu, dialogů, příznačných úvětí, Francouze Mallefillea.

   Jean Pierre Félicien Mallefille je pro nás postavou takřka nezjistitelnou. Není po něm stopy v dějepisech francouzské literatury, nenalezneme v materiálech u nás dostupných nic, co by nám tohoto spisovatele připamatovalo. Ani nové a jak známo velmi podrobné encyklopedie francouzské jeho jméno už nezaznamenávají. Ochota a pomoc francouzských literárních a divadelních historiků vyzněla skoro nezdarem. Dostupnost Mallefilleových spisů je pramalá. Nejobsáhlejší stať o něm má Ottův slovník naučný (XVI. sv.), a to jen proto, že zmínkou o českých uplatněních dvou Mallefilleových her mohl rozšířit svou předlohu, velkou encyklopedii Laroussovu (XV. sv.). Odtud známe léta Mallefilleova života - 1813 až 1868 - , dozvídáme se, že se narodil na ostrově Mauritiu (nazývaném L`isle de France), že zemřel v Cornieru poblíž Bougivalu. Kromě názvů několika her a románů uvádějí obě encyklopedie jediný, zato všas pozoruhodný detail: Mallefille byl zástupcem provizorní vlády francouzské v únoru 1848, jemu byla svěřena ochrana Versailles před možným ohrožením, poté byl poslán do Lisabonu jako zplnomocněnec francouzské republiky. Byl tedy republikánem a v rozhodné chvíli byl k dispozici masovému hnutí, které vyvolalo konečný pád království a které nastolilo vládu lidu. Od roku 1835 do roku 1846 byl spisovatel divadelních her, které měly jistý dobový ohlas. K literatuře se vrátil v roce 1852 na zbývajících šestnáct let svého života. Je tedy patrno, že jeho tvorba se rozpadá na dvě časové skupiny. Přihlédneme-li k obsahu této tvorby, pokud to ovšem naše velmi sporé materiály dovolují, zjistíme, že období první je bohatýrské, v ohlasu a ovzduší hugovského romantismu a jeho invektiv proti zatuchlému rázu času nadvlády dozvuků Svaté aliance. Období druhé patří druhému císařství, patos prací opadá, nastupuje rutina a vybroušenost konverzační, anebo v oblasti románu senzační a spekulativně stupňovaná. Mezi oběma literárními obdobími je však epizoda občanské pokrokové bojovnosti Mallefilleovy.

   Jí si vysvětlíme některé zajímavosti Mallefilleova projevu a jistou dobovou přitažlivost jeho díla. Jestliže první jeho spisovatelské období lze charakterizovati jako romantické bouřliváctví, které v rámci patetické činohry řinčí tezemi a hřmotnými svobodomyslnými deklamacemi, obdobou mladého Viktora Huga, Lamartinea, s občasným zjednodušením bérangerovským (soudím podle dostupných prací dramatických, prvotiny Glenarvon ou les Puritains de Londres z roku 1835 a ze hry Tiegault le Loup z roku 1839), pak období druhé, odpovídající střední úrovni buržoazní konverzační hry, má v sobě řadu více méně skrytých a srozumitelných narážek. Neruda ve svém referátu o Mallefilleově činohře Skeptikové ( v Prozatímním divadle 21. III. 1870)  mluví o "obligátním u nynějších dramatiků štilci, zasazeném vládě Napoleonidův". Feuillet, Girardirová, Dumas-syn, Fournier a hlavně Sardou, autoři společenských her a veseloher svými glosami poměrů druhého císařství byli do jisté míry mluvčími pokrokových a bojovných složek francouzského občanstva. Patnáct či dvacet  bulvárních činoherních divadel pařížských, různé hodnoty a různého dosahu, konzumovalo veliké množství divadelních her, u nichž základní podmínkou byla vždy jistá aktuálnost. Mallefille byl jedním z dodavatelů takových her. Jeho Skeptikové z roku 1867, které přeložil pro Prozatímní divadlo a poté pro 132. svazek Divadelního ochotníka, vydávaného Mikulášem a Knappem v Karlíně, Josef Jiří Kolár, nejsou zdaleka tak tuctovou věcí, jak o nich soudil po pražské premiéře Neruda (Kritické spisy J. N. IV. Praha, Topič 1909, str. 128-31.) Prezentace postav této hry je v podstatě velmi příkrá, měšťácké zbohatlictví je tu obnažováno ve své hamižnosti, kořistnictví, nevybíravosti svého jednání pod nánosem všech atributů vyšší společnosti. Proti takovým postavám je nápadně vyzdvižena postava sluhy - občana s hrdostí vysloveně republikánskou. Charakterové postřehy jsou tu daleko pronikavější nežli námět, zápletka i vyřešení děje. Mallefille zde nezapřel svůj zásadní republikánský postoj.

  Hůře než v komediích a činohrách to dopadá s Mallefilleovou produkcí románovou. Známe ji v podstatě z nakladatelských seznamů Collection Michel Lévy Frères, která uvádí čtyři romány, kus za jeden frank. Z obdoby ostatní literatury těchto seznamů můžeme soudit i na hodnotu, přinejmenším podezřelou. Jediný román Mallefilleův známe. Je z roku 1852, tedy z prvých let zásahů Napoleona III. do státního aparátu ferancouzského a vylučování politicky nepohodlných lidí, republikánů z pozic v počátcích druhého císařství. Tento román má v originále čtyři svazky, dohromady více než tisíc stran a název Mémoires de Don Juan. Česky vyšel mnohokrát z názvem Dona Juana memoiry lásky mezi pověstnými loupežnickými nebo erotickými sešitovými edicemi známého nakladatele škvárů A. Hynka. Tento román je typická literatura na výdělek, roztahovaná na archy pro malý honorář autorův a pro nadměrné zisky nakladatelovy. České vydání, které vycházelo někdy od 80. let vždy sešitově s křiklavými ilustracemi (v roce 1910 se prodával sešit o 16 stránkách za 24 haléře, takže celé dílo přišlo asi na 12-15 korun!), překvapuje svou jazykovou hodnotou. Přeložil je J. L. Turnovský (1837-1901), vlastenec zasloužilý o odkaz Tylův, literární proletář, odkázaný na milost a výdělek u vyděrače-nakladatele. Datum francouzského vydání románu napovídá, že Mallefille, zbavený funkcí, a tím i zajištění, které získal za krátkého trvání republiky, psal jen pro živobytí. Bylo to mnoho psaní za málo peněz. A to poznamenává autora v celé druhé polovoně jeho literárního působení. Ostatně autor, který by nečekal na každý sous, sotva by byl publikoval své hry v Théâtre contemporain illustré, kde text divadelní hry se prodával za 20 centimů. Byla-li která jeho hra uvedena v Théâtre Français, tedy v Louvru, musíme mít na paměti, že dvě divadla v kolonádách paláce byla určena pro vaudevilly a frašky, a že ani vnitřním ani vnějším rázem nelišila od nejrůznějších pařížských divadelních staggion. Mallefille byl asi také svým impresáriem, přičemž neměl s šířením svých výtvorů mnoho práce. Jeho jediná komedie se dostala za jeho života do světa. Když zemřel v roce 1858, nebylo pak ani dědiců jeho autorských práv a do několika let po jeho smrti už o něm a jeho díle nikdo nevěděl - s výjimkou, která dala jeho dílu přežít až do dnešních dnů.

  Mallefilleova veselohra Les deux veuevs, provozovaná dne 14. května 1860 v Théâtre Français souborem císařských herců byla vydána ještě s jinou aktovkou bulvární dvojice Bayarda a Dupina ve dvojčísle 566 - 7 Théâtre contemporain illustré u Michel Lévy Frères. Přeložena Alex. Bergenem ocitla se 1.dubna 1862 ve vídeňském Burgtheater, kde do roku 1871 měl celkem 15 repríz. Dne 24.června téhož roku byla hrána  německy v pražském Stavovském divadle, kde poté se několikrát stala doplňkovým kusem ke kratším představením. Dne 25. srpna 1868 se poprvé v překladu Emanuela Züngla ocitly Dvě vdovy na pořadu benefice Františky Bolardové v Prozatímním divadle. Vzápětí byly vydány v 83. svazku Divadelní bibliotéky, vydávané Jaroslavem Pospíšilem. Tento svazeček ve sbírce velmi populární je zvlášť památný, protože kromě Dvou vdov a dvou dalších veselohor obsahuje "popis slavnosti položení základního kamene  k  velkému národnímu divadlu, se slavnostní předehrou Věštba Libušina od Jos. Jiřího Kolára". Ohlas hry byl pozitivní, Jan Neruda ve svém referátu ze dne 27.srpna (Kritické spisy J.N. III. svazek, Praha, Topič 1908) konstatoval: "Vůbec náleží veselohra k těm, které co vzorné veselohry mohou po boku 'Brute, pusť Cesara' a podobných zůstat po decenia občasnou okrasou repertoiru...". Tak vstoupily Dvě vdovy na české jeviště, po pěti letech pak byly přepracovávány na libreto pro Bedřicha Smetanu a staly  se tak nepominutelnou součástí české kultury.

  V roce 1868, kdy veselohra vstoupila na české jeviště, byl konzulentem českého divadla o pařížském repertoáru revolucionář-emigrant J.V.Frič. Fričovo doporučení pravděpodobně pomohlo Dvěma vdovám k umístění na českém jevišti a rezervovanost staročeských hlasů již tehdy (a pak po zhudebnění komedie Smetanou) na jedné, i symaptie levého křídla měšťanského na druhé straně ukazují, že i nepatrná veseloherní záležitost měla tenkrát své vyhraněněné politické zabarvení. Sotva se tehdy utajilo, že Mallefille byl úzce spojen s revolucionářem de Flotte, a že tudíž nepatřil ke skupinám oficiálních autorů druhého císařství.

  Překlad Mallefilleových Dvou vdov pořídil tedy pro Prozatímní divadlo Emanuel Züngel. Bylo mu tehdy 28 let a byl v oné době pracovníkem značné popularity.Züngel, narozen 21.června 1840 jako druhé z 13 dětí chudého krejčího, zvyklý na bídu z domova, zvolil si předčasně dráhu divadelního pracovníka a literáta vůbec. Byl vzdorovitá a nepoddajná hlava, už na gymnasiu se to ukázalo, kde stačila výtka katechety P.Štulce, aby uražený  Züngel opustil gymnasium  právě před maturitou. To se stalo v roce 1858  a od té doby byl Züngel bez pravidelného občanského zaměstnání. Byl občas profesionálním redaktorem, někdy výpomocným napovědou v divadle, vesměs na záskok, jak se kde ukázala potřeba. Pravděpodobně sám nesnesl pouta trvalého zaměstnání, spíše si zaměstnanecky zaimprovizoval. Zredigovat sborník, sbírku libret, udělat číslo časopisu kázala občasná potřeba. Ale více Züngelovi sloužilo větřit ve veřejnosti, chytat atmosféru veřejného mínění, zachytit jisté vření životní  a reagovat vtipem, epigramem, glosou, poznámkou, rýpnutím. Byl tam kde bylo potřeba reagovat. Pražské deníky snesly takového přispěvatele, týdeníky měly v něm hlavní oporu. Především Vilímkovy Humoristické listy byly jeho hlavním působištěm. Sledujeme-li rozvoj tohoto vysloveně politického listu, v němž většina příspěvků je anonymních, můžeme v jeho sloupcích  nacházet několik projevových slohů. Zvláště bonmoty jsou tu ostře vyhraněné. Nacházíme tu přinejmenším tři základní druhy těchto projevů a jeden z nich náleží dojista Züngelovi. Domnívám se, že je to ten, který obsahuje vnitřní slovní pointy, hry se slovem, kalambury, vesměs zaměřené svým ostrovtipem do řad hlavu pozvedající české buržoazie 60.let. Mnohé z těchto invektiv jsou dnes nesrozumitelné, nepochopíme je, dokud neprovedeme konfrontace s nejrůznějšími veřejnými událostmi a nezjistíme tak dobovou podmíněnost takových výroků. V době, kdy Züngel byl i titulárním redaktorem Humoristických listů (v prvním pololetí r. 1865), se ustalují tyto glosy do pravidelných rubrik, v nichž se potom autorův základní rys projevuje zcela určitě a výrazně. Bezpochyby celé stránky Humoristických listů pocházejí z Züngelovy ruky. Jejich obdobu najdeme i v jiných časopisech, nejmarkantněji v Barákově Svobodě. Autorský podpis, pseudonym "Lužanský", nebo značka je tu vzácností. Objevuje se jen tam, kde autorovo slovo dostane závažnější zabarvení, kde patos pronikne nad slovní hříčku. A tak se vedle základního projevu redaktora veřejného mínění glosou, poznámkou, narážkou a nápovědí hlásí i druhá složka Züngelova projevu: verš.

  Cestu Züngelova veršovnictví můžeme sledovat od sborníků deklamací, zpěvníků a besedníků. Spolupracovnictví s J.R. Vilímkem přecházelo od Humoristických listů k pracem nakladatelsky redakčním.

  Konečně další etapou a oblastí Züngelova působení bylo české divadlo. Začalo to v r. 1864. Sice už  před tímto datem napsal Züngel několik dialogů pro různé Besedy, ale teprve jeho pohotové vystoupení při Shakespearově slavnosti 23.dubna 1864 ukázalo, že jeho jazyk má zvučnost a srozumitelnost, jakou nevynikaly všechny texty tehdejšího českého divadla. Proto také mu bylo  nabídnuto překládání konverzačních komedií do češtiny. Züngelova znalost němčiny a francouzštiny byla značná, a tak Züngel vstoupil na jeviště Prozatímního divadla překladem Labicheových Zápisků Ďáblových. Pokračování bylo vydatné, vesměs pro průběžný repertoár. Sem tam se objevilo v Zünglově přetlumočení i dílo významější. Hodnotu jeho překladu Molièova Tartuffa z roku 1865 připomínal ještě po 21 letech Neruda. Celkem přeložil Züngel během desíti let na 30 různých her. Odtud byl krůček ke komediím vlastním, které byly zahájeny dramatickým žertem Na zdar důstojného! (5. III. 1866). Po té následovalo ještě šest vlastních komedií a vedle toho asi 15 her upravených podle starších cizích autorů. Do času, kdy se k spolupráci sešel s Bedřichem Smetanou, měl Züngel za sebou více než padesát prací jevištních, ať vlastních či úprav nebo překladů. Byla to tedy jevištní praxe docela mimořádná. Pohotovost a zejména veršovací schopnost respektující přízvuk češtiny přivedla Züngela nejprve k úpravám operních textů, poprvé při přepracování Ujkova překladu Meyerbeerovy Dinorah v roce 1866 a vzápětí nato zlepšením textu české opery J. N. Škroupa Švédové v Praze (1867). Pak došlo k vlastnímu překládání zpěvoherních textů, nejprve ve spolupráci (La Traviata 1868),  a počínaje pak Gounodovým Romeem a Julií k překladům zcela samostatným. Tyto překlady objednávalo a zadávalo vedení divadla, t.j. Bedřich Smetana. Do r. 1874 jich bylo 25, tedy průměrně čtyři ročně. Většina byla určena pro letní repertoár Arény, kde kromě přijatelného překladu hudebních partií záleželo i na textu mluveném, zejména při aktualizaci a lokalizaci dialogů. Byla tedy Züngelova práce pro divadlo všestranná a v podstatě úspěšná. Převážná většina prací měla lehký konverzační ton, mluvu přiměřeně vytříbenou, lehce plynoucí a znějící. Z této široké praxe vzniklo i první vlastní librerto Züngelovo. Bylo psáno podle Raupachovy hry Vor hundert Jahren a nazváno Rektor a generál. Skladatelem byl Fr. Zd. Skuherský, premiéra díla pak byla v Prozatímním divadle 28.března 1873. Byla to úspěšná premiéra, ač dílo bylo dáváno jen třikrát. Libreto vyšlo v Urbánkově bibliotéce operních a operetních textův (sv. XI.) a v předmluvě autor poznamenal, že "český překladatel dílo lokalisoval". Tento vydatný text má zajímavost. Ve druhém dějství zpěvohry zpívá desátník Skála píseň, kterou sám složil. Počíná "Ferdinandus rex, náš vládce vznešený" (dílo se odehrává v roce 1547). Libreto, vydané před provedením, má před vlastním textem "Opravu", která upozorňuje, že místo písně "Ferdinandus rex" bude zpíván jiný text:

Za všech dob a v zemích všech,
znám čestně, chvalně vojín Čech, atd.
Ani zmínka o Ferdinandu! Píseň původně dynastické tendence, jak i Raupacha pochopitelno, byla změněna na českou vlasteneckou píseň. Jakým zásahem se tak asi stalo?

  Necelé 4 měsíce po premiéře Rektora a generála zapsal si Bedřich Smetana do svého deníku: "16.ho (července) počal jsme komponovat a zárověň na čisto psát kom. operu Dvě vdovy." - To znamená, že v polovině července měl již Bedřich Smetana v ruce Züngelovo libreto. O jednání o textu, o výběru námětu, o formě zpracování, ba ani o stycích Smetanových s Zünglem nemáme konkrétní zprávy. Mnohé však můžeme rekonstruovat s pravděpodobností skoro stoprocentní.

  Emanuel Züngel se od počátku 60. let pohyboval stále v okruhu osobních  i uměleckých zájmů Smetanových. Nemohl ujít jeho pozornosti. "Byl postavy veliké, silné tělesné konstrukce, modrých očí, černovlasý. Mluvil volně, ale humor sršel z něho stále" - praví pamětník. V Měšťanské besedě, kam se Bedřich Smetana dostal hned po svém návratu ze Švédska, byl Züngel dočasně tajemníkem.  Setkávání pokrokových lidí při různých příležitostech, často i v hostincích a kavárnách bylo samozřejmostí. Nutně však Bedřich Smetana musel vzít Züngela na vědomí při podnicích Umělecké besedy, na nichž Bedřich Smetana přímo účinkoval, při shakespearovské slavnosti r. 1864 a při Dantově slavnosti r.1865, a pro které Züngel psal své nejlepší proslovy. Styky musely být i při hudebních zábavách Měšťanské besedy, kde v letech 1866 až 1868 byl Bedřich Smetana hlavní uměleckou silou. A konečně to byly styky v divadle, zejména objednávky nových překladů zpěvoherních, které Züngel od divadla obdržel prostřednictvím Smetanovým. Oba, Smetana i Züngel, se zúčastnili slavné výpravy do Kostnice v r. 1868. Konečně se jistě Smetana zajímal o autora glos a výpadů, které ve prospěch a  na okraj jeho děl uveřejňovaly Humoristické listy a jejich divadelní informátor – Züngel.

  Poprvé došlo ke spolupráci Zünglově se Smetanou počátkem května 1870 na půdě Umělecké besedy. Tehdy byla připravována velkolepá slavnost Havlíčkova a dne 15.května z popudu Umělecké besedy byla na Havlíčkově úmrtním domě (pozn.: v dnešní Havlíčkově ulici) odhalena pamětní deska. K této slavnosti napsal Emanuel Züngel veršovaný text, který Bedřich Smetana komponoval jako mužský sbor. Je to Smetanův slavnostní sbor a Züngelova slova: "Sláva Tobě, velký Slávy synu!" patří mezi nejznámější české texty vůbec.

  Mezi oběma muži byla shoda v zásadních názorech politických. Emanuel Züngel uveřejňuje již 10.srpna 1870 svůj nový překlad Marseillaisy, "revoluční hymny národa francouzského". Bedřich Smetana si ve dnech 6. - 8.září 1870 zapisuje do deníku: "Republika francouzská prohlášena. Sláva jí!!" Konečně Smetana, navštěvovatel činohry, si nemohl nepovšimnout bystrosti  Zünglovy jevištní konverzační řeči. Hned, jak seznal, že Züngel je schopen vypracovat libreto (Rektora a generála), text dobře znějící a dobře muzikálně členěný, vyzval Züngla k spolupráci. Byl po dokončení Libuše bez vhodného textu. Potřebovat urychleně skladatelsky vystoupit, aby čelil všem narážkám na to, že od r. 1868 nedal provést nové operní dílo. Konverzační komedie byla aktuálnější než nedávno započatá a pak opuštěná Viola, nebo řada jiných námětů, z nichž žádný něměl konkrétní tvářnost. A tak v hovorech s Zünglem došlo na námět Mallefilleův, na autora proticísařské tendence, na veselohru, která měla jevištní úspěch a která naznačovala možnost nového stylu. Libretistovým úkolem bylo počeštit námět a zveršovat některé, pro hudební tvary schopné partie monologů a dialogů. Práce vznikla urychleně, smlouva o ní byla jen ústní. Zaručovala, že Bedřich Smetana vyplatí libretistovi za celý text 60 zlatých. Starat se o povolení původního autora nebo jeho zástupců nenapadlo ani Smetanu ani Züngla.

  Rukopis první verze Dvou vdov, tedy rukopis z r. 1873 ukazuje na způsob, jakým text vznikal.

  Z rázu rukopisu je patrno, že vznikal postupně a byl libretistou odevzdáván skladateli po částech, jakmile byla určitá partie hotova. Text je převedením českého překladu Mallefilleovy veselohry do veršů. Úvodní a závěrečná scéna sborová je samostatný výtvor, zřejmě podle požadavku skladatelova. Je pozoruhodné, že chybí zatýkací scéna. Potvzuje to i paginace. Byl tedy tento text napsán dodatečně, zřejmě na žádost skladatelovu. Rukopis tohoto výstupu zachován není. Text vznikal z činoherní předlohy, jejího seškrtání a ze zřejmé dohody skladatele s libretistou, které partie veselohry zůstanou dialogem mluveným, a dále co a jak bude upraveno pro zhudebnění. I když Smetana dostával text postupně, měl veselohru jako celek stále po ruce. Text uklazuje, že záměrem původním bylo vytvořit aktovku. Rozdělení do dvou jednání bylo samostatným rozhodnutím Smetanovým průběhem kompozice. Závislost na francouzské veselohře je patrna i z toho, že ještě na 5. listu textu je druhá vdova uváděna jako Laura. Těsnost spolupráce libretisty se skladatelem je patrna z drobných nápovědí, které libreto obsahuje. Okrajové sborové scény mají sborové sloky, které jsou buď přímými citacemi lidových písní, nebo vyslovenou adaptací lidové písně pro danou situaci. Züngel zde cituje číslo písně podle nápěvů Erbenových. Tato citace je orientační, měla skladateli připomenout typ písně. Druhým znamením dobré spolupráce jsou Zünglovy poznámky  k některým slokám hudebním označením, jako např. "recit", "arioso", upozorněním na možnost tematické reminiscence atd. Ve finálním sboru jsou označeny repetice slov v textu, jednou je napsáno metrické schéma nad veršem, jinde jsou naznačeny metrické délky atd. Všechny tuto podrobnosti jsou vyznačeny v poznámkách k textu této edice. Zůstává otázkou, zda ojedinělost v celém tvůrčím díle Smetanově, melodram, nevznikl přímo z podnětu Zünglova. Text sám uvádí slovo "melodram" na třech místech. Poprvé jako navázání na scénu s dvojzpěvem "Rozhodnuto, uzavřeno"; podruhé první část vyznání Ladislavova; potřetí druhá část vyznání, uvedená dokonce dvojí poznámkou: "(mluví),  (melodram)".

  Jak patrno, je Züngelův manuskript ukazatelem celého skladebného postupu díla, a navíc ještě je dokladem způsobu, jímž francouzská veselohra byla proměněna na dílo vysloveně české. Zünglovou zásluhou je, že provedl lokalizaci zcela nenásilnou, přirozenou. Že nahradil francouzské názvy českými, bylo celkem samozřejmé. Ale Züngel postupoval důsledně i v takových podrobnostech, že domýšlel nápoveď francouzskou po česku. Tak např. jméno hajného Labaroka nahradil českým přiléhavým výrazem Mumlal, odvodiv z francouzského slovesa barranguiner českou obdobu. Stejně zachytil Emanuel Züngel i příznačnou shodu mezi francouzským tancem bourrée a českou zákolanskou. Obojí tanec ve své lidové autentické formě předpokládá, že tanečník se s tanečnicí políbí. Nápoveď Mallefilleovu Züngel vystihl vyhledáním české obdoby tohoto francouzského tance. Měl ve Smetanovi partnera, který na podobné věci alespoň upozorňoval, jak dokazuje dodatečná proměna Laury na Anežku. Ale hlavní věcí bylo, že Züngel český text vypointoval narážkami zcela aktuálními. Karolinina arie je toho dokladem se svými zmínkami o malkontantství, o volbách deklarantů atd. Tím se stala veseloherní záležitost obecná záležitostí českých poměrů. K vlastnímu zčeštění pak přispěla dikce Züngelova textu.

  Züngel jako veršovec dovedl pracovat jakoukoli formou a jakýmikoli prostředky. Jeho text Dvou vdov však překvapuje, že celý, jen s několika málo verši jiného metra, je psán trochejským rytmem. Tato důslednost, která je dále provázena pravidelností sdružených nebo střídavých rýmů, vychází ze základní představy hudební. Jako by tu byl předem stanoven požadavek, že převažující rytmickou figurou celé opery bude krok polkový. Nesporně to byl požadavek Smetanův a Züngel nejen ochotně, ale i obratně vyhověl, a dal tak podklad k rozvoji invence melodické, někdy snad i na podkladě přímé přehrávky Smetanovy. Alespoň užití polkového tvaru z roku 1863, zaznamenaného v Zápisníku motivů a použitého pro dvojzpěv "Rozhodnuto, uzavřeno" napovídá, že Züngel snad předem mnohé u Smetany přímo odposlouchal a že po přehrávkách některých improvizací a hudebních nápovědí vystihl Smetanovo přání a v textu vytvořil podklad jedinečného rozvinutí polkových rytmických útvarů. Rytmická, veršová a sloková ústrojnost jeho textu se orientovala jednosměrně, a jak ukazují Zünglovy poznámky v textu, přímo zachycovala na vzorových typech lidové písně polkový charakter. V tom byla nejpodstatnější proměna francouzské předlohy. Tak se příběh včlenil do zvukového a rytmického světa českého, počeštil se tak, že jeho původní neutrální obecnost ustoupila ryze českému vzezření.

  Je třeba srovnati Zünglův výtvor se soudobým stavem české konverzační hry mluvené i zpívané. V české veselohře od pokusů Nerudových z let 1839 - 63 přes Pflegra-Moravského, Sabinu a Jeřábka znamená konec 60. a počátek  70. let silný nástup nových tendencí. Nejen tematická aktualizace, ale tendence realistická v pravém smyslu slova ovlivnila i mluvnou složku jevištního díla. Vedle jejího přirozeného hovorového tonu proniká do tehdejší veselohry i zvyk citátový. Vyzvedá se tendence, dokládá se ohlasem nebo citací jakési platné teze, kolem ní se točí velké partie slovního vtipu. Nerudovy divadelní referáty vyzvedávají rozpor, který byl v autorských záměrech a v konkrétní herecké realizaci. Jde tu o krásnou českou jevištní řeč realistického timbru, a v konečném smyslu se přisuzuje divadlu úkol zapůsobit na změnu mluvné praxe měšťanské třídy. Tato tendence je i Zünglem vyzvedána a text Dvou vdov je příkladným důkazem záměru. Züngel zde v rozporu postav vdov a Ladislava na jedné a Mumlala na druhé straně slovesně postihl celou snahu doby a českého divadla, a nezůstal ve své snaze v pozadí. Naopak, jeho text po této stránce se stal přímo příkladem, což nesporně vycítil Smetana i ve svém zhudebnění. Postačí srovnati  Zünglův text konverzační opery s textem Hřímalého zakletého prince, jejž pořídil Jindřich Böhm. Hřímalého opera, která byla stavěna jako vlastní oborový objev české konverzační opery před Smetanou, ukazuje, jak i v konverzačních scénách převládala navyklost, běžnost, kterou lze snad srovnávati s Lortzingem nebo současnou operetou, ale nikoliv s novým timbrem dikce Zünglovy.

  Dále je nezbytno připomenout, co znamenala salónnost v tehdejším českém životě. O ní se rozepisuje ve svých pozdějších dopisech Smetana, ji kvituje i soudobá publicistika, a nadále ve smetanovské literatuře bude o salónním a elegantním slohu neustálá zmínka. Prostředí vzmáhající se buržoasie bylo přeplněno nápodobami. Napodoboval se jednak mrav zahraniční, zejména velkoměstský, jednak zase způsoby aristokracie. Odtud vznikaly mnohé společenské nehoráznosti, jak je postihoval ve svých fejetonových satirách Neruda, a jak se konečně obrazily i v divadelní tvorbě. Salón v představách české buržoasie kolem r. 1870 byl jednak reprezentací vzrůstajícího majetnictví, a tím i odklonem od základního lidového způsobu cítění a projevu, jednak zase soujmem imitací a modních proměn. S tímto pojímáním se však Smetana nikdy neztotožnil. Postačí připomenout jeho Salonní polky, aby bylo patrno, že pod konvenčním slovem se skrývá záměr vyšší stylizace, soustředěné komornosti projevu, důvěrné citovosti, vyjádřené nejjemnějším výbrusem postoje, myšlenky i činu. Odtud vyrůstaly i hravé motivy, nikoli žerty, ale šelmovství, nikoli těžké dopady kriticky tvrdých soudů, ale nebolestná a neuvážlivá řešení citových zábran a zátěží. Züngel  ve svém textu nedosáhl úplnosti řešení - škrty v jeho textu, které Smetana provedl, napovídají, že i mnohé prvotní stylizaci Zünglově předcházelo řešení, se kterým Smetana nesouhlasil a které Züngel nakonec vyřešil  a stylizoval podle skladatelova přání. Salónnost Dvou vdov nebyla tudíž realistickou nápodobou vyššího světa společenského, nýbrž předjímáním světa, lidí a jejich jednání, viděním ideálních vzorů a typů, které se nakonec od prostého lidu budou lišit jen úborem. Vždyť nejpanštější postavou zpěvohry je hajný, duch panovačný, ale přitom na uzdě držený. "Vy však mne v mém právu zkracujete" - tato vyčítavě naříkavá věta díla není jen komickým obratem textovým, je jednou z  definic "panského" společenského světa, jejž dílo předvádělo v době ještě zcela jinak zaměřené. S tím souvisí i pojímání milostného motivu díla. Touto námětovou složkou a jejím řešením se Dvě vdovy odlišují od celé široké oblasti salónnosti let 60. a 70., a to už ve svém prvotvaru u Mallefillea, tím více pak v české lokalizaci, která na podobná řešení do té doby nepřišla a která jednoduchostí, ba průzračností dikční a nakonec ovšem umocněním Smetanovým se stala unikátem ve zpěvoherní tvorbě. Platí to už o prvním znění díla, jehož hudební uzavřené partie byly prolínány mluveným dialogem.

  Kompozice Dvou vdov byla započata 16.července 1873, tedy v době prázdnin. Zájem o libreto vznikl v době studia Skuherského Rektora a generála, poprvé časopisecká zmínka hlásí Dvě vdovy jako jednoaktovou operu 28. února (Dalibor I, č. 9, str. 73; Hud. listy IV, č. 10, str. 78). Je tedy doba vzniku textu především hledáním námětu, a poté obdobím vlastní  Zünglovy stylizace a postupného dodávání jednotlivých partií. Jediný uchovaný list tužkové skici Smetanovy má zápis vstupu Karolininy arie a terceta Karoliny, Anežky a Mumlala. Partitura díla byla dokončena 15. ledna 1874, premiera se uskutečnila 27.března 1874. Den poté Smetana, zasílaje Züngelovi honorář 60 zlatých, omlouvá zpoždění této výplaty tím, že byl nadmíru v úzkých a že musel čekat na svou benefici, jíž byla premiéra. Dopis končí: "Že Vaše velmi zdařilé libreto nemalého podílu na dobrém úspěchu této opery nese, jest pravda, a přál bych si, bych zase podobné od Vás obdržeti mohl." Lze souditi, že tento výrok Smetanův je upřímný a přesvědčený. Provedení opery, které na scéně bylo prvým pokusem o nový režijní sloh (režisérem byl Edmund Chvalovský), bylo neobyčejně aklamováno. Bylo to jedno z manifestačních představení politických, po prudkých polemikách časopiseckých a po jiných druzích politického zápasu, kdy umělecká stránka věci stála v podstatě v pozadí a kde se v politickém boji Mladočechů se Staročechy zápasilo o místa, pozice, lidi a nakonec též o umělecké hodnoty. Premiéra Dvou vdov byla jednou z bitev o politický a hospodářský pokrok. Takový zápas byl nutností a byl by se odehrál při premiéře kteréholi díla jiného také. Ale právě touto okolností bylo Smetanovo dílo vyneseno do popředí a vedlo k výměně názorů pro i contra ve stylizacích odpovídajících celkovému bojovému ladění a ve formách, jaké se pravidelně objevují, když jde o politický úskok. Tím se stalo, že Dvě vdovy měly po své premiéře nejbohatší referáty. Žádná jiná  ze Smetanových zpěvoher nevyvolala takový ohlas v tisku.

  Jestliže u jiných Smetanových zpěvoher a zejména jejich textů lze přehlédnout publicistický chaos spíše statisticky, nelze tak učiniti při Dvou vdovách, neboť v referátech o této zpěvohře se ozvaly hlasy a mínění které po třech letech přepracováním díla mohly si přisvojit zásluhu, že názorově Smetanovi pomohly. Všechny referáty se pozastavily nad neočekávanou skutečností střídání hudby s prózou, což zarazilo tím více, že obecně, i v hlasech záporných, je konstatována zvláštní tematická práce celé partitury. Spor byl  o to, je-li dílo opravdu moderní a pokrokové, je-li hodnotou přínosnou. Jako vždy po letech odstupu se ukazuje konflikt mezi živoucí uměleckou skutečností a estetickou teorií. Před posluchači a posuzovateli stálo dílo sui generis a oni diskutovali o tom, zda je podle vzoru starší francouzské komické opery či podle vzoru Wagnerova. Protože ani jednomu z těchto schémat opera neodpovídala, vznikaly a hlásily se návrhy na její přepracování. Národní listy (1.dubna) např. žádaly, "aby ve vážnější proud I. jednání vstoupiti mohla nějaká scéna rozmarnější". Dalibor, Světozor, Osvěta, Lumír přimlouvaly se za prokomponování celého díla a v tom se shodly i s pověstným hanopisem Hudebních listů (V, č.16 z 16.dubna, str. 68). S tím souvisely i názory, která část partitury odpovídá požadavkům národní hudby a která nikoliv. Vlastní význam díla, objevitelství nového světa, a tím i nových způsobů projevových, stál zcela mimo povšimnutí soudobých hlasů. Srovnávaly-li tehdejší kritiky "konverzační a salónní" zpěvohru Smetanovu se salónností a konverzačností Hřímalého Zakletého prince a dokonce i Bendlova Pana France (z roku 1871, provedeno až 1883 s názvem Starý ženich), pak je zcela jisté, že slohový, stejně jako ideový problém díla Smetanova byl nejen nepochopen, ale dokonce i nepovšimnut. Přetřásala se však ještě jedna námitka proti dílu, nikoli v referátech, ale zato v hovorech a vtipech: skladba byla příliš krátká, neodpovídala požadavkům celovečerní opery.

  Doba po premieře Dvou vdov, plná útoků a polemik proti Smetanovi a uměleckému i politickému směru, jehož byl představitelem, byla tak rozvířená a neklidná, že Smetana vůbec nemohl pomýšleti na kompozici. K tomu přistoupilio i jeho letní ochuravění a na podzim 1874 ztráta sluchu. Třebaže se Dvě vdovy staly v této kritické době předmětem Smetanova sporu s novým ředitelem českého divadla J. N. Maýrem (prosinec 1874), byla jakákoli práce na díle Smetanovi nemožna. Teprve v r. 1877 vstoupila myšlenka na novou verzi tohoto díla do Smetanova tvůrčího světa. Vše nasvědčuje, že s tímto námětem přišel Smetana sám. Dne 28.června 1877 byla dokončena partitura prvního dějství  nové verze, dne 13.července pak dílo celé. Smetana také vzápětí píše Züngovi "Ohlašuji Vám spokojeným citem, že jsem operu Dvě vdovy v novém svém rouše dne 13. července úplně a na čisto dohotovil, tak že by se okamžitě studovati mohla. Bylo toho dost - 28 stran textu nového. - Snad se mně to podařilo!? - Alespoň držím píseň Ladislava z počátku druhého jednáná (za scénou) takořka za pendant ukolébavky z Hubičky. Píseň je úplně v národním slohu držená, a sám mohu tvrditi, že jest to nová národní píseň. Recitativy nebyly tak lehky, jak by každý mohl myslit. Ačkoli jsou v celku tak nazvaný seccorecitativy, tak přec místami je narážka na dřívější zpěvy a motivy a větší karakteristika tak mohutná a silná, že práce tím se zvýšila a celek většího a důležitějšího významu dostal, než obyčejně se recitativům dává. Finale prvního aktu v ensemblu všech osob i Karoliny, Anežky, Ladislava a Mumlala jako tercetto v druhém meziToníkem, Lidunkou a Mumlalem jsou též v národním slohu držené. Dosud není můj poměr k divadlu od nového družstva urovnán, až se to definitivně stane, zašlu nové tyto Dvě vdovy ihned na ředitelství divadla, aby se v novém rouše hned z počátku zimní saisony provozovati mohly.  - Teď vbrzku, až si trošku odpočinu, začnu pracovati novou kom. operu z péra slečny Krásnohorské. Potom bych snad mohl od Vás něco obdržet, - jestli že ještě v mozku nějaké hudby zbyde -?! - Prozatím díky za přepracování Dvou vdov, ačkoliv toho bylo mnoho, pracoval jsem přece s chutí." (16.července 1877.)

  Vlastní jednání o doplňky textové se událo pravděpodobně za Smetanova pobytu v Praze v době od 9.března do 13.května 1877. Zde jednal Smetana o text Tajemství s Eliškou Krásnohorskou, zde také 25.dubna 1877 dokončil kompozici svých polek z Českých tanců. Nebylo toto nové polkové zahloubání připomínkou Dvou vdov? Neodvážel-li si úpravu dalšího textu této opery s sebou do Jabkenic dne 13.května, pak se to stalo pravděpodobně při druhé květnové návštěvě ve dnech 22. až 26. května. Později to sotva mohlo být, protože do měsíce byla hotova partitura prvního dějství. Ale pravděpodobně došlo k novým dohovorům s Zünglem, neboť, jak rukopis Zünglův nasvědčuje, byl k hotovému textu připisován velmi podstatný dodatek: vlastní Finale prvního dějství. Kromě toho se zdá, že do pražských výdajů druhé cesty byl zahrnut i honorář Zünglovi za novou práci. Mohl činit maximálně 20 zlatých. Jinak v podrobných Smetanových zápisech o vydáních není číslice, která mohla zahrnovat takovou částku. Ale je také možno, že Züngel na další honorář nereflektoval, tím spíše, že znal Smetanovy stesky na finanční situaci, zejména když od Smetany zvěděl, že mu divadlo v květnu zastavilo vyplácení penze. Je tedy druhá polovice května jediným pravděpodobným časem, kdy text Dvou vdov byl konečně vypracován v definitivní formě.

  Rukopis pořadím svých scén prozrazuje, že vlastní velký ansámbl prvního finále je výtvor až dodatečný, připsaný na konec zřejmě na skladatelovu žádost. Jestliže většina nového textu byla v podstatě převodem Mallefilleovy komedie do veršů, pak právě na tomto finále je patrný zvláštní přínos Zünglův. Převod od scherzového charakteru celého prvního aktu k lyrickému vyjádření celého ansámblu, důmysl, se kterým byla teze o lásce vložena novým dvěma lidovým postavám do úst jako cantus firmus všelidský, ukazuje Zünglovu skutečnou výši básnivého dramatika a člověka, který chápal Smetanův záměr nejen útvarný, ale i ideově programový. Tím také byla Züngelova úloha na vzniku Dvou vdov ukončena. Smetana v kompozici vynechal řadu veršíků, svými škrty odstranil mnohý konvenční obrat veseloherní praxe. Tak jako u dřívějších a poté i u pozdějších textů postupoval i tentokrát s přesným vědomím míry, která textu patří. Nakonec, spokojen s výsledkem, právem vyslovil v dopise již citovaném svůj dík Zünglovi - spoluautoru.  Premiéra konečné verze Dvou vdov se uskutečnila 15.března 1878 v Prozatímním divadle. První vydání liberta tehdy ještě nebylo rozebráno a vydat tetx nový, konečný, nenapadlo tedy ani nakladateli ani autorům. Nepatří do historie libreta zjišťovánní, že důvěra v dílo nadále nebyla příliš veliká a proč. Prvá verze díla měla v roce 1874 sedm představení, verze konečná za života Bedřicha Smetany byla hrána celkem třináctkrát.

  Zünglova životní epizoda s Bedřichem Smetanou byla u konce. Züngel žil dál svou každodenní prací literáta, novináře, upravovatele, překladatele, připraveného zaskočit, kde se ukázala potřeba a možnost. Knížka povídek z r. 1876 (Drobotiny, anekdoty, humoresky a novelly) a historická povídka Růže ratolestí vyšlá knižně o deset let později byly pokusy přihlásit se mezi spisovatele v běžném slova smyslu. Nebyly to úspěchy, ba ani ohlas se tu neobjevil. A tak zůstal Züngel při své každodenní práci. Vzniklo dalších jeho 22 překladů zpěvoherních, dobře 30 překladů divadelních. Ale i této práce počalo postupně ubývat, protože se hlásili noví pracovníci, agilnější a méně skromní, zvláště V. J. Novotný, který v 80.letech počal přejímat operní překlady a úpravy pro nové Národní divadlo. Züngel však přece cítil a myslil výše. Když byly Dvě vdovy provedeny v Hamburku (28.prosince 1881) a když se ozvaly hlasy o úspěchu tohoto díla, Züngel poslal 9.února 1882 Smetanovi do Jabkenic nové své libreto Lásky slast a žal "k laskavému přečtení a posouzení. Těšilo by mne velice, kdyby jste je ráčil přijmouti ke komponování. Honorář 100 zl bych přijal třeba v měsíčních splátkách. Zároveň jsem ochoten ku všelikým změnám, jež za nutné uznáte." Züngel psal svůj dopis ve dnech, kdy se Smetana znovu zaměstnával Dvěma vdovami. Bylo to jednání s ředitelem Pollinim i jednání s nakladatelstvím Bote & Bock a na pořadu byly požadavky německých podnikatelů, aby se v díle všelico změnilo. Robert Fels, divadelní adaptátor, už přeložil a také upravil dílo podle svého zdání a podle německého vkusu. O těchto úpravách se v Praze vědělo. Nezvěděl o nich prostřednictvím J. Srba-Debrnova i Züngel a nechtěl se novým libretem Bedřichu Smetanovi připomenout?

  Smetana odpověděl na Züngelovu nabídku dopisem z Jabkenic dne 23.února 1882: "Velevážený pane! Především musím se svěřit, že pracuji nyní - arciť už o posledních scénách celé opery, a dokud ji načisto v partituře nemám, nemohu novou práci počít. Tu ale ležejí přede mnou libreta dávno zaslaná, která mají právo priority. Na neštěstí jsou to skorem vesměs jen komická a jsem už v tomto genru tolik pracoval, že je čas, se zase vrátit k vážným předmětům a to jen tenkráte, jestli chorobný stav můj, který se rozlehl na celý  nervový system, mně dovolí ku takovému napnutí všech sil. Pracuji jen po chvilkách, neb každé duševní námáhání vzbudí v hlavě takové nesnesitelné hučení, že musím vstát  a alespoň hodinku sem tam pomalu chodit, než se nervy utiší. Protož mně nezazlíte, že mně není možné převzít Vaše libretto, a kdybych je přijmul, mohlo by se v nejpříznivějším pádu tvrdit, že komposice by teprv 3 leta později začala, a tak opera snad teprv 4tý rok přišla na jeviště! - Úsudek o libretě si nemohu dovolit. protože jsem důkladnému projití nemohl věnovat patřičný čas."

  Když po smrti Bedřicha Smetany Dvě vdovy po dvou představeních za 7 let nevstoupily na jeviště Národního divadla, když i jejich slibovaný úspěch v Německu  se nedostavil, když dokonce nebyl vydán ani klavírní výtah, zbyl jediný člověk, který měl zájem o jejich čistý konečný tvar. Byl to Emanuel Züngel.

  Když po vídeňské divadelní výstavě v r. 1892 a po úspěchu Prodané nevěsty a Dalibora zvedl se  pojednou ve světě, a tím i doma zájem o Smetanovo dílo, Züngel narychlo pořídil překlad Prodané nevěsty do němčiny, který však nebyl ani vydán ani provozován. Když však Národní divadlo ohlásilo studování Smetanových oper a přípravu jejich budoucího souborného provedení v cyklu, postaral se Züngel, aby v Urbánkově Bibliotéce operních a operetních textův vyšly konečně také Dvě vdovy v definitivní verzi. Stalo se tak hned v r. 1892. Když pak došlo k novému nastudování Dvou vdov (poprvé 13.dubna 1893), nesouhlasilo znění Zünglovy textové knížky s provedením. To realizovalo úpravu V.J. Novotného, banální, nesmyslnou, nešetřící ani hudby ani děje. Sebevědomá předmluva Novotného k vydání jeho verze Dvou vdov, vyřazující na jevišti i v Urbánkově Bibliotéce text Zünglův, byla možna jen proto, že nikdo neznal autentické znění díla. Ozvaly se sice hlasy více méně rezervované, ale hudba díla byla pro většinu posluchačů novinkou a nemohla nezapůsobit, i když byla hrána vlastně jako potpourri. Jediný Zdeněk Fibich tehdy zabouřil na generální zkoušce svůj protest, ovšem marný. A Emanuel Züngel si prý povzdechl: "Taková impieta potkati může jen českého umělce!" Když na podzim roku 1893 konečně vyšel v nakladatelství Bote & Bock klavírní výtah a současně i německé libreto, neuvádějící ani autora ani překladatele, a spokojující se s údajem "Text nach dem Böhmischen", mohl posoudit, že bezohlednost německé úpravy, zejména překladu, je stejná jako bezohlednost česká. Züngel byl tehdy již churav a byl toho času již tak na druhé, ne-li ještě zadnější koleji českého uměleckého života, že jakékoliv jeho vystoupení by zůstalo bez ohlasu a výsledku. Deset let a deset dní po Bedřichu Smetanovi Emanuel Züngel zemřel (22.května 1894). Noviny přinesly několikařádkovu zprávu o jeho smrti a to bylo vše. Teprve v roce 1903 vydal vlastním nákladem harfista L. Zelenka-Lerando krásnou litografovanou publikaci "B. Smetana a E. Züngel. Příspěvek k životopisu B. Smetany", kde kromě faksimilií tří Smetanových dopisů Zünglovi otiskl i Zünglův portrét, biografickou črtu a pietní poznámky. Materiálem tu byly většinou vzpomínky Zelenkova otce, lékaře, kdysi druha Zünglova.

  Pohnuté osudy Smetanových Dvou vdov, zejména historie jejich pozdějších úprav a zápasů za očistu tohoto díla nepatří již do úvahy, provázející kritické vydání textu. Ale nelze zamlčet, že poslední čin Zünglův, vydání textu definitivního znění opery v r. 1892, byl jediným veřejným důkazem a dokladem autentického znění Smetanova díla až do r. 1950, do vydání partitury Dvou vdov Společností Bedřicha Smetany.

Mirko Očadlík.
 



Zpět na Bedřich Smetana

Text podle knihy vydané v roce 1962 ve Státním hudebním nakladatelsví pořídila Eliška Nedvědová a Ing. Petr Balatý dne 28. března 2002. Copyright (c) 1999-2002 Eridanus, s.r.o.