Dalibor
 
Opera ve třech jednáních
 
Text od Jos. Wenziga
 
Hudba
 
 od Bedř. Smetany
 
-----
 
(Poprvé provozována při slavnostním položení základního kamene k velikému národnímu divadlu v Praze, dne 16. května 1868)
 
----------------------------------
V Praze
Nákladem vlastním
1868

 

Osoby

Vladislav, král český
Dalibor, rytíř
Budivoj, velitel královské hradní stráže
Beneš, žalářník
Vítek, posel Daliborův
Milada, sestra purkrabí Ploškovického
Jitka, selské děvče na statcích Daliborových
Zdeněk, hudec v podobě zjevení

Soudcové, král, zbrojnoši, poslové a sluhové Daliborovi, lid

Děj se koná v Praze, dílem v hradě a vůkolí, dílem i v dolením městě a sice v patnáctém století.
 

První jednání.
(Nádvoří hradu, obsazené strážemi, v pozadí trůn královský ohražený zábradlím, po obou stranách při něm sedadla, před zábradlím lid a Jitka).

Výstup I.

Lid.
Dnes ortel bude provolán
a viník právu v oběť dán.
Dalibor! Dalibor!
Však třeba že se prohřešil,
udatný čacký rek to byl.
Dalibor!  Dalibor!

Jitka.
Opuštěného sirotka malého,
kterého našel v troskách starých stěn,
ujal se mne a pod ochranou jeho
jsem vstoupila v života krásný sen.

On chtěl mi v pouť životem chotě dáti,
jenž nejdražším byl duši pokladem;
měla jsem štěstí nejvyššího znáti
ve vlastním domě s drahým manželem.

A teď - o běda mi!
v nepřátel padne moc,
snad časná - běda mi -
ho pojme  hrobu noc.

Však ne! Ze žaláře
pokyne záře - -
již pádím na peruti větrové dál.
A v hrobu noc temnou
jdou druhové se mnou
a osvobodíme ho z hrobových skal.
 

Výstup II.

Vladislav.
Již víte, jak to krásné království
divokých vášní obětí se stalo,
a víte též, jak dlouho Dalibor
svévolně ruší mír, který jsem hledal,
a novým zločinem se provinil.
Hrad Ploškovice přepad' s vojsky svými,
pobořil hradby,
i purkrabího zabil.
Však konečně ho pokořila vojska,
která jsem poslal Miladou pobádán,
padlého sestrou. Až tu Dalibor
po bitvě hrozné, krvavé se poddal.
Je v moci mé, nad ním rozsoudí král.
By ale soud váš moh' být spravedlivý,
před Daliborem slyšte Miladu.
 

Výstup III.

Vladislav.
Již uchopte se slova
a vypravujte nám;
zde soudců sbor zasedne
by dal za právo vám.

Milada.
Můj duch se děsí, ňadra má se dmou,
co dím je pláč nad ztrátou ukrutnou.

Lid.
Slzami oděla hněv.

Jitka.
Strachem již mi stydne krev.

Milada.
Volám! Ó mějte slitování,
vyslyšte žalné lkaní.
Smilování!
Slitování!
Pohasnul den a v hradě
vše blažilo se snem,
netušil nikdo zrady,
jež bděla pod hradem.

V tom hromové jsem rány
zaslechla z blízkých hor
vzbudily mě výkřiky ze sna:
Dalibor! Dalibor!

A řinčely meče
z té krvavé seče
i s dáli i blíž.
V požáru a kouři
zde vojska bouří
pod hradbami již.

Bloudím a drahého bratra
pod hradem volala jsem,
tam v dáli klopýtaje kráčel
s oddaným panošem.

Z otevřené hrozné rány
kerv se lila z rudých žil.
Otevřel ústa - sklesl -
a duši vypustil.
Panoš hořekující
mě odvedl v lesní chlum
tajnými cestami
jsem ušla nepřátelům.
A nyní svou před vámi skláním skráň
o poslední oloupena - žaluji naň.

Onť zločincem,
neb jeho mstou nešťastna jsem.
Dalibor! Dalibor!

Lid.
Soucit budí tento zjev.

Jitka.
Strachem stydne moje krev.

Vladislav.
Milado, těšte se! Kdo ranil vás,
je vězněm mým. Mé zbrani žehnal pán
a tím i vám i zemi požehnal.
Nechť vstoupí Dalobor sem ku přiznání.

Milada.
Mám jej snad zříti!
Toť bratrův vrah,
jak bouří krev mi v útrobách.

Jitka.
Stůj bůh nyní při mně
duši mou spas!
Zjeviti nesmím
ňader mých hlas.

Milada.
Jak bouří krev mi
v útrobách!
Mám jej snad zřítí;
toť bratrův vrah!
 

Výstup IV.

Milada.
Jaký to zjev! To netušil můj zrak.

Lid.
Byť vinný snesl sebe víc,
jak klidně patří soudu v líc.

Vladislav.
Na obžalobu tuto odpověz!
Hrad Ploškovický tajně přepadl jsi,
hrad pobořil jsi
a purkrabího sbil jsi -
omluv se, můžeš-li, před námi hned!

Dalibor.
Zapírat nechci, nejsemť zvyklý  lháti.
Jáť přísahal jsem pomstu
a přísahu co řádný muž jsem splnil.

Vždy odolal jsem čarozraku žen,
po příteli toliko duch můj toužil; -
mé přání splněno; přátelství sen
jsem snil u Janka, v ňader tůň se hroužil.

Když Janko můj ve svatém nadšení
zvuk rajský loudil v mysl rozháranou,
rozplýval jsem se v sladkém toužení
povznesen tam, kde hvězdy jasné planou.

Však slyš. Už drahný čas jsem vedl hádku
s Litoměřickou radou zpyšnělou,
a opět v boj jsem šel, po boku Janko,
můj drahý Janko, nerozdílný druh.
Boj zuřit počal hněvem. Janko pad'
v nepřátel moc a vášeň surová
mu sťala hlavu, mě pak v potupu
ji povýšila na kůl na hradbách.

Hrozný to zjev,
který jsem pníti
tam musel zříti.
Na to-li mním,
nevím zda bdím.
Marně oko slzy volá,
by si ulevila ňadra má.

Milada.
Ta žaloba proniká srdce moje.

Dalibor.
Tu přísahal jsem pomstu, hroznou pomstu,
že Ploškovice Litoměřicům
pomáhaly - nuž lehly plápolem,
jenž hořel na hrob Jankův; purkrabí pak
splatil svou krví hlavu Jankovu.

Vladislav.
Zločinem tak pomáhals sobě sám.

Dalibor.
Muž právo k tomu vzíti nenechá si.

Vladislav.
Tys vzpouru vedl proti svému králi.

Dalibor.
Moc proti moci - tak to káže svět.
A pravím vám, že nepadnu-li zde,
hrob Jankův splatit musí Litoměř,
a kdybys ty mi králi v cestě stál,
na trůně bezpečně bys neseděl.

Milada.
Co dí?

Lid.
Tím slovem vlastní ortel prones.

Soudcové.
Tys ortel smrti sobě sám prohlásil.

Dalibor.
Ha, co je mi život
když Janko můj kles',
vše jedno zda zítra,
či zemru-li dnes.
Až do dna vyprázdněn
radosti pohár,
tož zahodím od úst
ten šalebný dar.

Jeden ze soudců.
tak Dalibore sní soud jednohlasný:
V žaláři temném hyň až dokonáš!

Lid.
Již zříti nemá slunce zář,
jej netkla se milosti tvář.

Dalibor.
Slyšels to příteli, tam v nebes kůru?
Již chystají mi cestu k tobě zas;
již cítím se povznesen vzhůru, vzhůru,
již zřím tě v oblacích, slyším tvůj hlas!

Již vpíjím opět strun tvých čarozvuky,
ó slavněji zní tvoje píseň tam;
nuž veďte mě v žaláře noc a muky,
tou cestou chvátám k nebes výšinám.
 

Výstup V.

Milada.
U svých mě zde vidíte nohou,
odpusťte mu tak jako já,
jen dobré chtít ty oči mohou
odpusťte mu, ať volnost má.

Soudci.
On hrozil krále šedinám,
za zločin ten nech padne sám.

Milada.
U svých mě zde vidíte nohou,
jen dobré chtít ty oči mohou.

Soudci.
On hrozil krále šedinám.

Milada
Oddpusťte mu tak jako já!
Milost, milost, ať volnost má.

Soudci.
Za zločin ten ať padne sám.

Vladislav.
Pořádek, zákon vlásti musí,
zlořádem zem nejvíce zkusí,
tož povinnost nám velí všem
bychom přeslechli ňader hlasy,
neb zločin nikdo neuhasí,
kdo jej zachvátí ortelem.
 

Výstup VI.

Milada.
Jaká to bouře ňadra mi plní
že krev mi v žilách staví běh;
on usmrtil, zabil mi bratra,
a přec mé srdce soucit má.
Ó nehroz, nehroz mi ó bratře.

A jen vinou mou
odňat mi nyní zcela;
zhynouti má teď pro mě jen
v žalářích a mučírnách těla.

Jitka.
Toť láska! Láskou rady zvíš,
ó vzmuž se, vzmuž se k činu již!

Milada.
Neznám tě.

Jitka.
Jindy povím víc.

Milada.
Co žádáš?

Jitka.
Skutkem díky říc.
Však né! Ze žaláře
pokyne záře! ...
Tož pádím na peruti větrové dál!
A vhrobu noc temnou
jdou druhové se mnou
a osvobodíme ho z hrobových skal.

Milada.
A z hrobu žaláře
pokyne záře!
Tož pádím na peruti větrové dál!
A v hrobu noc temnou
jdou druhové se mnou
a osvobodíme ho z hrobových skal.

Obě.
A z hrobu žaláře
pokyne záře.! ..
Tož pádím na peruti větrové dál!
A v hrobu noc temnou
jdou druhové se mnou
a osvobodíme ho z hrobových skal,
a osvobodíme ho z hrobových skal.
 

Jednání druhé.
(Silnice v dolením městě s krčmou, z které slyšeti jest zpěv.)

Hosté.
Ba nejveselejší je tento svět,
potulovat se z říše do říše.
Tralala, tralala!
A komu leb vejpůl, darmo tu klet,
ten ať si to za uši vpíše.
Hahaha, hahaha!
Hahahaha!
 

Výstup I.

Jitka.
Dle této písně poznávám je vždy.
Že jdeš konečně.

Vítek.
Jitko, dítě mé!
Jenom mlč, jenom mlč, drahoušku můj
dlouho že nejdu ti domů;
jáť mám za to vojsko, lid nyní svůj,
jenž se neleká blesku, hromu.

Jitka.
Proč jsi nepřišel hned ke stařeně své,
jež tě chránila, můj drahoušku?

Vítek.
Teď právě, teď právě, jíti jsem chtěl;
tu přišla jsi sama zlatoušku,
tu přišla jsi sama zlatoušku.

Oba.
Ta duše, ta touha,
to srdce, ten čar,
toť lásky mé je
velký dar,
ani za říši jej
nevydám v zmar.

Jitka.
Je Daliborův osud tobě znám?

Vítek.
Vždyť o něm slyším, kam jen hlavu dám.

Jitka.
Slyš tedy dále! Žalobnici bůh
cit vnuknul v ňadra. Oplakává teď
svůj čin a láskou k němu zahořela.
Varyto v rukou, jako hoch žebrácký
se vkradla tajně na královský hrad,
zmátnuvše strážce milým lichocením.
A okolo stráže
tam chodí a hrá
a slídí a šuká
a pátravě se ptá.

Vítek.
A okolo stráže
tam chodí a hrá
a slídí a šuká
a pátravě se ptá.

Jitka.
Však až nám dá zprávu.

Vítek.
Tu samou noc -

Jitka.
Přikročme k dílu;

Vítek.
A jděm na pomoc.

Oba.
Však až nám dá zprávu
tu ještě noc,
přikročme k dílu
a jděm na pomoc.

Vítek.
Přistupte bratři a pozdravte Jitku,
pomocí její zas jsme cíli blíže.
 

Výstup II.

Zbrojnoši.
Sláva tobě, sláva tobě,
Vítka nevěsto milá,
na níž co na jarní růži
oko rádo pohlédá.

Jitka.
Sláva vám buď, sláva vám buď
muži mečem, prápora,
na něž co na lesní doubce
oko rádo pozírá.

Všichni.
Tož v hodinu šťastnou jsme opět
ve spolek sloučeni,
u věrném a statečném kole
pro věc svou nadšeni.
Ó nebe, kéž se to zdaří,
vzdor hrozbám, neštěstí,
nuž buďme jen statni, jaří
a přijde vítězství.

Vítek.
Jitku teď zavedu domů,
vy však pijte celou noc;
snahy naše nevyzraďte,
kvaste, hodujte, však plaťte,
smíchu mějte moc a moc.
 

Výstup III.

Zbrojnoši.
Vizte, tu jdou již, hleďte tam kráčí;
pěkný párek bude to vám.
Na jeho blaho prázdněte číše
až bude pivo všechno to tam
všechno to tam,
všechno to tam.
 

Proměna I.
(Vnitřní prostora hradu, s bytem žalářníkovým, v pozadí přecházejí stráže.)
 

Výstup I.

Budivoj.
Největší bedlivosti třeba,
velkýť je Daliborův pluk
a zanedbáš-li čeho třeba,
zastihne smrt tě ze sta ruk.

Beneš.
Pane na mě spolehejte,
slibu mému víry dejte.

Budivoj.
Jaký toť hoch as, jejž odcházet zřím?

Beneš.
Bez strachu buďte, pane, vše povím.
Ten hoch zde je ubohý žebrák,
který s ezvučným varytem
a s písněmi v hrdélku mladém
od stráží byl propuštěn sem.
Nemám ni dítek, ženy, bratra
a stářím již mi tuhne krev,
tož vzal jsem k sobě hocha toho,
by potěšilmě jweho zpěv.
A věřte, pane, věřte mně to,
on slouží hbitě, rád mě má,
 vsadím se , že nemá již nikdo
takého slouhu, jako já.

Budivoj.
Leč příliš sobě nehov starče,
velkýť je Daliborův voj
a zanedbáš-li čeho třeba,
skončí se truchlivě ten boj.
 

Výstup II.

Beneš.
Ach jak trudný žalářníkův
život jest, jak truchlivý,
dvéře praští, okov řinčí,
zdí tu stín je šedivý.
Sám se zdám v žaláři býti,
vůkol vída bídu jen,
a kdyby i ňadra pukla,
musím zdát se zkameněn.
 

Výstup III.

Milada.
Hotovo všechno,
sedněte sem!
Uzenek hojnosť,
maso tu dobré,
máslo, chléb, sýra,
piva tu všem.
jezte a pijte,
vezmi co vem!

Beneš.
Velikou mám z tebe radost
chlapče můj, když tě tu zřím,
chovej vždy se statně, já ti
budu otcem pečlivým.

Milada.
Hotovo všechno,
sedněte sem!
Uzenek hojnosť,
maso tu dobré,
máslo, chléb, sýra,
piva tu všem.
jezte a pijte,
vezmi co vem!

Beneš.
Uzenek hojnosť,
maso tu dobré,
máslo, chléb, sýra,
piva tu všem.

Milada.
Jezte a pijte
vezmi co vem!

Beneš.
Ještě mám co na starosti,
než zasednu k hodu sem.

Milada.
Noc již rozpjala svá křídla
po nebi i nad světem.

Beneš.
Byť i mldé mé nohy bly,
to však vykonat musím.

Milada.
Nemoh' bych snad za vás jíti,
mladých nohou nešetřím.

Beneš.
Chtěl bys snad, ó chlapče?

Milada.
Rád bych.

Beneš.
Snad to dovoluje řád.

Milada.
Budivoj odešel dávno,
rcete jen a půjdu rád.

Beneš.
Poslechni. Dolů sedmdesát schodů. -
Tamť Dalibor -

Milada.
Že Dalibor?

Beneš
Ty znáš rytíře?

Milada.
Viděl jsem ho pouze jednou.

Beneš.
Probouzí lítost mou. V zoufalství s pola
prosil mne často o nějaké housle,
by hrou si zkrátil dlouhou, pustou chvíli,
- který pak Čech by neměl hudbu rád!
Za mladých let jsem hrával na ně též,
trvám, že mám ve starém harampádí
ty housle ještě. Půjdu pro ně hned;
ty mu je dáš.

Milada.
Dobrá, já mu je dám.
 

Výstup IV.

Milada.
Jak mi je? Ha, tak náhle přišla již
ta chvíle dávno s nebe vyprošená,
kde bude dáno mi ho vidět, mluvit s ním.
Radostí nesmírnou
se kalí zrak můj
a v srdci mi buší -
teď bůh při mně stůj.
Ó nebe, nebe, dej ať se tak stane!
Slyšíš-li výkřik lidských ňader snad,
kéž hlas můj k tobě pronikne, ó pane,
přej, svobody ať mnou se mu dostane!
Slyšíš-li výkřik lidských ňader snad,
ó nebe, nebe, dej ať se tak stane.
 

Výstup V.

Beneš.
Zde jsou ty housle. Vezmi lampu též,
neb tmavé jsou ty dlouhé schody dolů.
První jen branku zavru za tebou;
počkám pak tu, k druhým ty brankám dál
již dojdeš závorami pevně zavřenými.
Posuň jich zpět a neváhej již dlouho.
Již rád bych s druhy svými hodoval,
ty však se třeseš.

Milada.
Pojímá mě radost,
kterou pocítí rytíř Dalibor.

Beneš s Miladou.
Ano bude míti radost,
jeho sen že vyplněn,
snadněji svůj osud snese
jeho duch tak posilněn,
jeho duch tak posilněn.
 

Proměna II.
(Tmavý žalář. V pozadí zavřená branka, dále hustě zamřížovaný otvor ve zdi. Dalibor dřímá na svém loži, naproti němu se vyjasní a na oblacích vznáší se Janko jako zjevení pouhé, hraje na housle a jemná melodie zaznívá žalářem.)
 

Výstup I.

Dalibor.
Nebyl to on zas?  Nebyl to zas Janko?
Nezaslechnul jsem zvuky zlatých strun?
Kde meškáš Janko, zjev se příteli!
On jde mě potěšit, ve snu se blíží,
nemůžeť jinak ke mně Janko můj.
Ó Janko, jedno jen obejmutí
a žalř bude edenem;
chci volnost, všechno zapomenouti,
zasvitne-li sem pohled tvůj.
Leč hrobu stíny nás od sebe dělí!
Ty trůníš tam a já zde nyju v celi.
Ó, Janko, že mi nelze obraz tvůj,
když v mysli mi tane, kouzlem
učarovat na věky.
Ó kéž bych jenom housle měl,
bych aspoň tóny ty zas přičaroval,
o kterých sladce blouzním den a noc
a třeba znal jen špatně šmytcem vládnout!
Slyš! Nepraskly to dvéře?
Co znamená as pozdní návštěva ta?
 

Výstup II.

Milada.
Vem tento chudý dárek z ruky mé!

Dalibor.
Konečně mám vás dávno ždané housle!
Ó Janko, Janko, Janko!
Uvykly boji Daliborovi údy
ne však rokotaní strun.
Leč ty, jak tuším, tys blízko mne,
tvůhj duch plní mou bytost již.
Tak podaří se ano musí zdařit
mistrovství tvé to domoci se ve hře.

Milada.
Chceš snad v pláči utonouti,
nejsi ty již Dalibor?
Nech již  žalu, slz a lkaní,
činem smiř ten krutý spor!

Dalibor.
Koho zřím to v ustrnutí?
Ano, Dalibor, ten jsem!
Leč, kdos ty? Ó rci mi chlapče,
nejsi-li jen přeludem?

Milada.
Dalibore, svobody tvé
posel radostný jsem já,
krásně jako ranní záře
volnosti den zasvítá.

Dalibor.
Volnost, volnost! bdím či sním snad!
Ha kdo jsi ty chlapče mluv,
jsi snad stvoření nebeské
čili zjev pekelných snův.

Milada.
Dalibore, pyšným okem
na mě ženu pohlížíš,
vědom vlastní mužné síly
ve mně moci nevidíš?
Já však sama dám ti důkaz,
žena strachu odolá,
pakli - nadšení jsouc schopna -
lásky ohněm plápolá.

Ty ptáš se kdo bych byl! Aj nepovšimnul's
tenkrát sobě Dalibore. Nuž věz!
Jsem ubohá ta žena,
jež udala tě z pomsty
a s tebou stála vyslyšeti soud!
Mou vinou jest, že zde v žaláři hyneš.

Dalibor.
Milado! Možná-li to!

Milada.
Jsem Milada.
Však spatřit tě jen jednou, stačí
v té svaté chvíli, dím to bez obalu
a hořce, vřele pykat činu,
tak kázal mocný nebes pán.
Co harfeník jsem v hrad se vloudila,
nic nedbajíc na život, svobodu,
žalářníkovy lásky dobyla,
jenž, aby sebe ušetřil, mne poslal
zde s houslemi. Leč tajně nesu též
co třeba k útěku a pomoci,
bys mříž v té zdi moh' proraziti naskrz
a otevříti cestu k svobodě.
Odpusť Dalibore, prosím
divokou tu pomstu mou.
Hluboký žal v ňadrech nosím,
smiř se, smiř se s ubohou.
Dalibore, odpusť prosím,
žal hluboký v ňadrech nosím,
smiř se, smiř se s ubohou.

Dalibor.
Ó, Janko můj, teď chápu proč jsi přišel.
Své hry čarovným zvukem chtěls
ohlásit příchod spasitelky mé,
která má v ňadrech mých tě nahradit.
Povstaňte již Milado!
Vy žena jste, která přemohla mě,
jáť usmrtil vašeho bratra.
Chci být vám bratrem, přítelem a vším.
Sem na srdce k věčnému svazku duší.

Milada.
Dalibore!

Dalibor.
Milado!

Milada.
Tys teď můj.

Dalibor.
Ano tvůj.
Tvým chci býti stůj co stůj!

Milada.
Tvou chci býti stůj  co stůj.

Oba.
Ó, nevýslovné štěstí lásky,
když duše dvě upoutá cit,
a v pustém divém života proudu
v nich svornost, věšrnost nalezne byt.
Nikdy nezvadne od jedu žalů,
radosti vínek rozkvětá,
ano i noci žaláře rozkoš
rajského blaha prokvětá.

Dalibor.
Ale jako vrah utéci
já co rytíř, já co rek?
Dej mi meč a s tebou pomstím
sebe větší soka vztek.

Milada.
Šílíš, blouzníš! Vzdorovati
nelze moci takové!
Tam jen vyjdeš na svobodu,
pomohou-li bohové.
Ode dneška za tři noce
budu čekat na tebe,
až tvá sladká píseň zazní
znamením to od nebe.

Dalibor.
Budiž, staň se.

Milada.
Rozpomeň se na shledání blažené.

Dalibor.
Ty chceš pryč?

Milada.
Bez podezření -
pželím té chvíle milené.

Oba.
Ó, nevýslovné štěstí lásky,
když duše dvě upoutá cit
a v pustém divém života proudu
v nich svornost, věrnost nalezne byt.
Nikdy nezvadne od jedu žalů,
radosti vínek rozkvětá,
ano i v noci žaláře rozkoš,
rajského blaha prokvětá.

Dalibor.
Plná jsou ňadra má
a citův moře jimi zmítá.
Nuž pojďte drahé housle
z její mi ruky podané.
Mně nechte v sladkém čarozvuku,
když krásné noci chlad
uháší čela žár,
nalézti pokoje, svatého klidu.
 

Třetí jednání.
(královská síň svtěly ozářená; Vladislav zamyšlen v leniošce sedí. Kolem něho soudcové, před nimi Budivoj a Beneš; tento klečí a v rukou drží sáček s penězi a list.)

Výstup I.

Budivoj.
Přeslavný králi, pánové slovutní!
Tak jest jak vám to pravím. Vzpoura, vzpoura
ve městě vře, podněcována jen
skrytými many, již??? jsou v noci činni,
by získali pro Dalibora lid.
Již několik jich v ruce stráže padlo.
Ba již i v tento hrad,
až k trůnu královského věhlasu
si mrzká zrada troufala.
Vyslyšte sám tohoto starce zprávu.

Beneš.
Čtyřicet let již tomu bude,
co věrně konám službu svou,
snad nepoznal jsem nikdy ještě
co živ jsem, zradu takovou.
Jakéhos mládce harfeníka
jsem z útrpnosti k sobě vzal,
chudým se zdál, pln nevinnosti,
že byl by kámen rozplakal.
Však hrůzou ztrnuly mé kosti,
když pravdu zlou jsem uslyšel,
že vyzvědač to byl a zrádce,
jenž s Daliborem mluvit chtěl.
Dnes večer ztratil se a zmizel,
bez stopy propadnul  se v zem;
ten měšec a ten list jsem našel,
na kterém stojí: Mlč a vem.
Leč nechci věrolomně vzíti
ten měšec - mamon proklatý!
Raději zhynu bídou, hlady;
hrozím se této odplaty.
 

Výstup II.

Vladislav.
V tak pozdní dobu povolal jsem vás sem,
neb chvátá čin a a zrada zkázou hrozí,
a bez klidu a stání
se ňadra dmou.
Teď znáte vše, teď raďte, rozhodněte!
Krásný to cíl, jenž panovníku kyne,
když v míru jen života proud mu plyne,
a volně živ je povinnostem svým.
Pak může štěstím  národ oblažiti,
vavřínem svoje skráně ozdobiti,
pastýřem býti všude mileným.
Leč v divoké-li stran a šiků zlobě
se pomstou musí zasvětiti době
na ústech kletbu, ortel Perunův;
ó pak se strastí jeho život zove,
bez spánku noc, den nese hrůzy nové
a závidět mu nelze korunu.
Jste již u konce? Jak jste rozhodnuli?

Soudcové.
Že vzrůstá každé chvíle zrady moc,
tož zemři Dalibor hned dnešní noc.

Vladislav.
Uvážili jste ale
tohoto muže dar?
V něm plane jakýs vyšší
a nadpozemský žár.
Já sám jsem hodlal jednou,
v žalář jej vrhaje,
se smilovati nad ním
zločinu nedbaje.

Soudcové.
Nebude v zemi míru zas
dokud na rozkaz tvůj
on život svůj
neskončí. Ještě k tomu čas.

Vladislav.
Jaké to slovo hrozné!
Prohlásit ortel mám.
Co zde se skutkem stane
pronikne k výšinám.
Ať bůh nad ním rozsoudí,
kdy kde mu libo sám;
již nepovstane nikdy,
když v hrob jej povolám.

Soudcové.
Nebude v zemi míru zas,
dokud anrozkaz tvůj
on život svůj
neskončí. Ještě k tomu čas.

Vladislav.
Vidím, že milost slabostí by byla.
Nuž staň se tak! Přiveďte zrádce sem.
 

Výstup III.

Vladislav.
Ať mečem zhyne Dalibor!
Soud dnešní noc
buď proveden
leč po rytířsku budiž ctěn.
Toť káže mrav
a jeho stav,
by v průvodu
při pochodu
šel do hrobu.
 

Proměna I.
(Daliborův žalář jako prvé.)
 

Výstup I.

Dalibor.
toť třetí noc, kterou mi naznačila,
okovů prost jsa prolomím pak snadno
poslední pruty mříže podřezané.
A teď -
Pro bůh! Mně volnost kyne!
Ha kým to kouzlem
ó svobodo mi pláš.
planoucí světy
přede mnou otvíráš.
Života proude,
teď bujně tělem teč,
k novému činu
vytasím pádný meč.
Však teď se zachvěj
ty Praho zpyšnělá,
kterás mi bratra
pekelně zhubila.
Již zanedlouho
tvou branou půjdu dál
ve jménu pomsty,
kterou jsem přísahal.
Nemysli sobě
ty tam na trůně svém,
že zastavíš mě
ve hněvu zuřivém.
Já jako bouře
se s hrůzou přivalím,
všeliký odpor
do prachu povalím.
Teď znamení jen houslemi buď dáno,
pak sepnu provaz, zavěsím a  - pryč!
 

Výstup II.

Dalibor a Budivoj.
Ó nebe! Bez okovů? Však co vidím!
tam mříž je prolomena.

Dalibor.
Ba tak jest.
O jednu chvíli jste se zpozdit měli
a pyšný orel by byl uletěl,
ve volném vzduchu perutěmi zavál,
až by byl zachvěl hradu síněmi.

Budivoj.
Zde zrada kráčela! Žalářní strážce.

Dalibor.
Rytířské slovo mějte! Onť bez viny.
Zde poskytnul mi houslí - více nic
a těmi jsem si krátil dlouhý čas.

Budivoj.
Tak jest - ó že jsem ho zde nechal dlít,
teď zrádce Janko unik' pomstě mé.

Dalibor.
Že prch? Probůh, co díš? Mé díky  za tu zvěst!
Či snad to byl ten mládec,
který m2 spasit chtěl?
Ó, jaké kouzlo cítím,
že šťastně uletěl.
Když Janko bídně skonal,
byl on můj věrný druh
a k němu jen mě víže
přátelství pevný kruh.
U věrného mi lidu
ho nezastihne hněv,
buď pozdraven můj bratře
a pomstou splať mou krev.

Budivoj.
Nejásej! Radosti se neoddej.
Poselství vážné nesu ti od krále.
Vyslyš je jako muž. Král takto káže:
Ať mečem zhyne Dalibor.!
Soud dnešní den
buď proveden,
leč po rytířsku budiž ctěn.
Toť káže mrav
a jeho stav,
by v průvodu
při pochodu
šel ke hrobu.

Dalibor.
Tak náhle? Právě teď? Jak to? Proč to?

Budivoj.
Neptej se moc!? Již nelze odvolat
ten ortel smrti, marnéť vše doufání,
a marný odpor mečem, jazykem.

Dalibor.
Jaká to změna!
Před chvílí tou
byl svět mi kouzlem, rozkoší,
a nyní kreje
jej černé roucho
jak hrobu stín zahaliv jej v noc.

Budivoj.
Čeká již kněz, by připravil tě k smri.

Dalibor.
Nuž buď si tak! Jsem připraven již k hrobu,
ač viděli jste blednout líc v tu dobu,
vrací s evzdor zas, jenž se k smrti lek'!
Jáť cítím, osud můj že padnout káže,
již víra v osud pevnou vůli váže,
však chci co muž padnouti jako rek.
Ač strasti pln byl život můj již z mládí,
já uvyk' bouři, která reka svádí
a spokojeně zřím na život zpět.
Onť poskytnul  mi darův, jaké nebe
udílí těm, které jed pekla střebe;
onť dal mi přátelství a lásky květ.
Již přijdu Janko a ve krátké době
i Milada se vrátí opět k tobě
ta dívka svatá, pro kterou jsem žil.
Nuž dál, jen dá! Smrť duši nepoleká,
jáť znám ji z bitev. Janko na mě čeká,
krev smyje vše - čím jsem se provinil.
 

Proměna II.
(Před věží jako prvé. Noc slabě měsícem ozářena.)

Výstup I.

Milada.
Nezaslechli jste ještě houslí zvuk?

Ostatní
Tichá je noc a němá jako hrob.

Milada.
Již nedočkám se chvíle
až k srdci ho přivinu
a po přestálé strasti
u něho odpočinu.

Jitka.
Utiš se drahá duše,
již vzejde hvězda skvělá,
a po celý pak život
ti zářit bude z čela.

Milada.
Dosud je tich? Což se nic nepohnulo?

Ostatní.
Tichá je noc a němá jako hrob.

Milada.
Ach, jest-li snad ho stihla
osudu ruka mstivá,
noc zločinu je rouchem
a ruka zrady živá.

Jitka.
Zapuď tu stvůru z duše,
noc jasná kolem leží,
tať útočištěm lásky
a chotě tvého střeží.

Milada.
Ha, ký to hlahol zvonů?

Ostatní.
Tiše! Slyš!

Sbor.
Život je pouhý klam a mam
a plevou těla krása,
kdož dospěli až k šedinám,
těm kyne věčná spása.

Milada.
Ha, on jest prozrazen!
Nuž vzhůru! Pojďme
Již vemte zbraně, muži,
smrť heslem naším buď,
na hradby  se návalem žeňte,
dobijte tu skalnatou hruď.
A byť jen žena byla,
v těle chrabrou duši mám,
tam vítězství nám kyne:
Za mnou! Za mnou! volám.

Vítek a zbrojnoši.
Hurá, hurá, hurá.
 

Výstup II.

Ženy.
Jako lvi se v příval boje
pomsty lační reci valí,
zdaž je však ten proud - ó běda
rouchem smrt nezahalí?
Z hradu bran se voje řítí,
v hrozném boji meče zvoní,
jak se skončí as ten zápas,
kam se vítězství tu skloní.

Jitka.
Milada tam. Ji vede Budivoj??? (Dalibor).
 

Výstup III.

Vítek.
Raněna na smrt je Milada -
zachraňte ji neb kromě ní  i my
jsme v nebezpečí na všech stranách.
 

Výstup IV.

Milada.
Kde jsem to? Ó jak blaze mi!
Již těla těžká schránka
volní duši mou.
Na lehkých mráčkách
povznáším se již vzhůru
a líbám zlaté, krásné hvězdy.
A tam, a tam
jde on, jde on -
Vidíte úsměv jeho?A vítaje mně kyne s vyšších sfér.
Dalibore! Dalibore!

Jitka a ženy.
Hle ta rajská Vesny růže!
Mráz zachvátil její puk.
Ach to srdce plné lásky!
Ne vždy umlk' jeho tluk.
 

Výstup V.

Budivoj.
Nepřátel zástup poražen a sbit,
již volnost dejte davu plachých žen,
myť zvítězili.

Zbrojnoši.
My jsme vítězi.

Budivoj.
Zde jedna z žen je bitvy obětí?
Jaká to podoba
s mladistvým harfeníkem?
Ha Daliborův výrok v žaláři!
Teď jasno mi vše!
Není to Milada tu?

Jitka a ženy.
Toť Milada.

Budivoj.
Ó žel, že takto skončiti se  musí
dvou duší boj, tak sobě oddaných,
ó žel, že srdce, která muka zkusí
naleznou pokoj teprv v záhrobích.

Opona spadne.
 



Zpět na Bedřich Smetana

Text podle kniky vydané v roce 1868 pořídil Ing. Petr Balatý dne 15. března 2002. Copyright (c) 1999-2002 Eridanus, s.r.o.