Obsah opery

I. dějství

Venkovský statek Volframův
Poselství rytířů, vedené Oldřichem Rokycanským, vypráví pražskému starostovi Volframovi o bezpráví, kterého se dopouští v Praze braniborské vojsko, vnucené české zemi za "ochránce" braniborským knížetem Otou. Mladý pražský občan Junoš přijíždí s novou naléhavou zprávou: Ota unesl a uvěznil nezletilého krále Václava a Praha je drancována braniborským vojskem, podporovaným navíc i pražskými Němci. Zpočátku váhající Volfram odchází s ostatními bránit Prahu a na statku zůstanou pouze jeho tři dcery. Jeho nepřítomnosti využije pražský Němec Tausendmark; když se mu nedaří získat po dobrém lásku jedné z dívek, Ludiše, za pomoci braniborských vojáků všechny odvleče. 
Praha
Pražská chudina během braniborského loupení využívá všeobecného zmatku. Za svého "krále" si zvolila žebráka Jíru a chce si teď' také jednou "zahrát na pány". — Ludiši se podařilo utéci Tausendmarkovi a žádá lid vedený Jírou o ochranu. Braniborští vojáci však znovu Ludiši s jejími dvěma sestrami zajmou a odvedou. Před rytíři, vedenými Volframem, pak Tausendmark pohotově obviní z únosu dívek Jíru. 

II. dějství

Krajina v okolí Prahy
Venkovský lid trpí řáděním braniborského vojska chystá se ukrýt v okolních lesích. Je však dopaden a okraden tlupou Braniborů, vedených setníkem Warnemanem. — Náhle však přichází biřic ohlašující rozkaz knížete Oty Braniborského: každý cizinec "v Čechách neusedlý" musí do tří dnů opustit zemi. Warneman, který pro Tausendmarka střežil Ludiši a její sestry, chce ještě rychle využít situace, posílá starého venkovana do Prahy za Volframem, aby donesl výkupné za jeho dcery. 
Soud v Praze
Volfram na podkladě Tausendmarkova udání odsuzuje Jíru za krádež dívek k smrti. Vykonáni trestu je ale prozatím odloženo, neboť Junoš tlumočí starcovu zprávu o tom, že dívky vězní tlupa Braniborů vedená Warnemanem. Volfram však ověřením této informace pověřuje Tausendmarka. 
Krajina v okolí Prahy
Junošovi se podaří proplížit se k zajatým dívkám a utišit Ludiši zprávou o blížící se pomoci. 

III. dějství

Venku na návsi
Tausendmark chce sám Warnemanovi zaplatit výkupné za dívky, aby získal Ludiši. Nejraději by odešel společně v braniborským vojskem z Čech, ale ani Warneman už nechce mít nic společného s člověkem, zrazujícím svoji vlastní zemi. Před důvěřivým starcem se tedy musí Tausendmark tvářit jako ochránce Volframových dcer ti s kmetovou pomoci se znova zmocni Ludiše, Vlčenky ti Děčany. Pomoc však konečně přichází: Junoš s pomocí Jíry a lidu osvobozuje dívky a usvědčuje Tausendmarka ze lží. I Volfram nyní uznává Jírovu nevinu: pravda a právo zvítězily. 

Osoby

Volfram Olbramovič, pražský starosta bas
Oldřich Rokycanský, rytíř baryton
Junoš, pražský občan tenor
Tausendmark, pražský občan baryton
Warneman, braniborský setník tenor
Jíra tenor
Ludiše, dcera Volframova soprán
Vlčenka, dcera Volframova soprán
Děčana, dcera Volframova alt
Kmet bas
Biřic bas
Rytíři, braniborské vojsko, venkované, pražský lid, soudcové. 

Vznik opery

Bedřichu Smetanovi bylo sedmatřicet let, když přistupoval k tvorbě své první opery. Až do té doby se koncepcí hudebně-dramatického díla nezabýval. Ohlasy dobového operního repertoáru se sice objevily v jeho raných kompozičních pokusech; v závěru studia u Josepha Proksche vypracoval několik úloh recitativních a deklamačních; to byly ovšem pouze nepatrné marginálie na okraji tehdejši teorie a praxe dramatické tvorby. Předpoklady pro ni však Smetanovi nechyběly. Vycházely z jeho vztahu k divadlu, utvářely se pak a rozvíjely v jiných oborech skladatelské činnosti. 
Svět umění Tháliina se Smetanovi otevřel za dětství v rodné Litomyšli. Zprvu snad ve vyprávění otce, horlivého návštěvníka ochotnických představení, později i vlastními zážitky v městském a zámeckém hledišti. Sílily za studentských let, kdy se setkal s významnými dramatickými díly a renomovanými herci; bytostné zaujetí hudbou vyvolalo a soustředilo Smetanův zájem především k opeře. 
Předznamenal jej prvý letmý a sotva vědomý dotek tohoto hudebního druhu, když šestiletý hrál veřejně v rodišti klavírní úpravu předehry k Auberově opeře Němá z Portici. Za dovršovaného odborného hudebního vzdělání dospíval k pochopení vzorových hodnot klasických operních koncepcí Mozartových, postupně poznával díla jeho následovatelů, z nichž jej zaujal zejména Giacommo Meyerbeer a v 50. letech hlavně Richard Wagner. 
Nejen operní, také činoherní představení poutala v té době Smetanovu pozornost. Na scéně českého divadla vynikal v titulních rolích tragedií Williama Shakespeara Josef Jiří Kolár, jenž se také podílel na překladech vydávaných her alžbětinského dramatika. Když později Smetana tvořil programní skladby inspirované Shakespearovým Richardem III. a Macbethem, je možné, že se tak stalo v reminiscenci na pražské zážitky. Také ostatní skladby z trojice symfonických básní komponovaných ve Švédsku — Valdštýnův tábor a Hakon Jarl — vycházely z podnětu divadelních her Johanna Christopha Friedricha Schillera a dánského dramatika Adama Gottloba Öhlenschlägera. 
Od prvých let strávených ve Švédsku považoval Smetana Göteborg za přechodné působiště. Jak vyznal v deníku, měl jiné představy o své umělecké činnosti. Povzbuzen Lisztem při návštěvách Výmaru, pomýšlel v prvé řadě na širší publicitu skladatelské tvorby, nevylučoval však jiné možnosti uplatnění svých schopností. Poté, co se v Göteborgu proslechlo, že se má stát v Praze divadelním kapelníkem, napsal do Čech, že nemá ponětí, odkud to vyšlo, nebylo by však špatné, kdyby to byla pravda. Funkci kapelníka u českého divadla považoval za zvlášť důležitou: "To místo by se mi nejvíce hodilo, neboť se zde působí přímo na publikum a může se vykonávat vliv na zušlechtění uměleckého vkusu, jakož i uměleckého směru." 
Když se pak dozvěděl z novin, že se blíží otevření Prozatímního divadla s repertoárem nejen činoherním, ale i operním, rozhodl se k návratu do vlasti. Jeho záměr patrně uspíšila nová zpráva z Prahy. 
10. února 1861 vypsal vlastenecky cítící a smýšlející hrabě Jan Harrach cenami dotovanou anonymní soutěž na dvě dvouaktové opery a k nim náležející české texty, jedné s námětem z historie českých zemí, druhé "obsahu veselého, vzatého z národního života českoslovanského". Motivace provolání, jímž Harrach zamýšlel povzbudit domácí tvorbu ke cti a slávě drahého českého národa, Smetanu plně zaujala. Kladl si stejný cíl svých uměleckých snah, který právě v té době dozrál v závazné životní kredo. Jestliže se hodlal účastnit budování české operní scény, dospěl k přesvědčení, že tak musí učinit nejen jako výkonný umělec, ale i jako skladatel. 
Je pravděpodobné, že Smetana již v Göteborgu počítal s účastí v Harrachově soutěži, neboť hned po návratu do Prahy v květnu roku 1861 počal řešit otázku vhodného libreta. Nejprve o ně požádal strýce své první choti Josefa Jiřího Kolára, jehož text zhudebnil před třinácti lety ve své Písni svobody. Kolár sice libreto slíbil, k práci se však dlouho neměl, a tak Smetana hledal jiného autora. Našel jej koncem roku s pomocí přátel v Karlu Sabinovi (1813–1877). 
V pohnutých životních peripetiích této rozporuplné osobnosti druhého národního obrození zůstávala dlouho bílá místa, jejichž objasnění Sabina tajil. Po nedokončených právnických studiích se věnoval žurnalistické a literární činnosti. Psal zprvu básně, ovlivněné tvorbou přítele Karla Hynka Máchy, povídky, novely a romány. Pro své svobodomyslné názory se záhy ocitl pod dohledem cenzury a správních orgánů. Už ve 30. letech byl vyšetřován vzhledem k údajnému členství v tajném spolku Mladá Evropa. Po aktivní účasti na událostech revolučního roku 1848 byl zatčen, obviněn z velezrady a odsouzen k trestu smrti, změněném pak v dlouhodobý žalář. 
Propuštěn koncem 50. let, pokračoval v beletristické, naučné, později také libretistické i vlastní dramatické tvorbě kolísající hodnoty. Svůj ideový program shrnul v spisu Duchovný komunismus vydaném pod pseudonymem Leo Blasse roku 1861. Teprve po jedenácti letech se ukázalo, že v té době už byl placeným konfidentem c. k. tajné policie. Veřejně usvědčen z denunciace reprezentantů národního politického a kulturního života a vyloučen z české společnosti, zemřel v bídě a opovržení. 
Přece však aspoň — jak napsala později Eliška Krásnohorská — "na jméně zle nařknutého a odsuzovaného Karla Sabiny mizí stín ve světle zásluhy, že géniovi Smetanovu vznítil poznání národní původnosti v Braniborech...". 
Po dohodě se skladatelem zvolil Sabina za látku operního textu kritické období českých dějin po smrti krále Přemysla Otakara II, za poručnické vlády Oty Braniborského. Ve svém pojetí vyšel jednak z povídky J. K. Tyla Braniboři v Čechách, jednak z Dějepisu města Prahy W W. Tomka. Z Tylova líčení převzal kromě názvu typy některých postav (Kojata — předobraz Jíry), v Tomkově práci se dočetl o pražském rychtáři Olbramu Olbramovičovi, jeho třech dcerách a dalších historických osobách v textu pak využitých. 
Na počátku února 1862 odevzdal Sabina skladatelovi hotové libreto. "Když jsem je měl," řekl prý Smetana, "začal jsem přemýšlet, co s tím... Wagnerův směr ovšem již tehdy byl, ale věděl jsem, že s ním nemohu začít, nechci-li si zatarasit cestu navždy." Smetana Wagnerovy reformy uznával a hlásil se k nim, ovšem s vědomím, že je v české tvorbě nelze akceptovat do důsledků. 
Podmínka vypisovatele soutěže, odpovídající dobovým názorům o dosažení národního rázu hudebního díla citováním či napodobením národních písní, byla pro Smetanu nepřijatelná. Odporovala jeho přesvědčení, že tímto způsobem nemůže vzniknout vskutku umělecké jednotné dílo, jak to formuloval při známém konfliktu s Františkem Ladislavem Riegrem, zastáncem téhož názoru jako hrabě Harrach. Pro předsevzatý úkol vytvořit národní českou zpěvohru musel hledat vlastní koncepci hudebního dramatu. 
Dal se hned do práce na skice; podle záznamu v deníku došel už koncem února k závěru prvního jednání. V náčrtu Braniborů pokračoval pak až od května, kdy se vrátil z posledního zájezdu do Švédska. Přitom se zamýšlel nad Sabinovým textem, v němž shledal některé příliš povrchní charakteristiky osob a situací a hlavně místa dramaticky neúčinná i pochybená. Provedl proto řadu úprav a změn, jež některé slabiny libreta odstranily. Patřil k nim také zásah do proporce díla, vzhledem k podmínce Harrachovy soutěže původně rozvrženého do dvou aktů. Z neúnosně dlouhého druhého jednání Smetana po zralé úvaze vyčlenil rozsáhlou poslední scénu a přesunul ji do samostatného třetího dějství. 
To vše si vyžádalo nemálo času. Navíc byl Smetana zaneprázdněn jinými povinnostmi. V létě uspořádal několik koncertů ve prospěch stavby Národního divadla, pro jejichž program složil klavírní Fantazii na české národní písně; v říjnu dopsal mužský sbor Tři jezdci, věnovaný pražskému Hlaholu. 
Původně stanovená lhůta k odevzdání soutěžních skladeb končila 30. září 1862, byla však o rok prodloužena, takže Smetana měl dostatek času na dokončení skici a vypracování partitury. S orchestrální složkou si dovedl poradit po zkušenostech z tvorby symfonických básní; na postupy v nich uplatněné v opeře přímo navázal. Neméně důležitá složka vokální mu zprvu působila určité potíže, před Branibory se o zhudebňování českého textu teprve začal pokoušet. Ale v průběhu práce na skice se s tímto problémem postupně vyrovnával a v partituře jej řešil již s mnohem větší jistotou. 
Na počátku ledna 1863 měl hotovo první jednání, za měsíc dopsal druhé, poslední dokončil 23. dubna. Dá se předpokládat, že pak znění celého díla ještě přehlédl a zrevidoval. Ze sledu deníkových záznamů lze odhadnout, že Smetana přihlásil rukopis partitury do soutěže s heslem Hudba — jazyk citu, slovo — myšlenky nejpozději v červnu. Stanovenou lhůtu tedy dodržel dokonce se značným předstihem. Na výsledek jednání poroty však čekal téměř tři roky. 
Třebaže dřívější poznatky o Harrachově soutěži byly nedávným pramenným výzkumem korigovány a doplněny, nejsou dosud plně objasněny všechny příčiny vleklých průtahů rozhodování o zadaných dílech. K tomu byly ustanoveny dvě tříčlenné komise: prvá se zabývala librety, druhá skladbami. Je otázka, zda se komise před závěrečným verdiktem vůbec někdy sešly k společnému jednání. Dochoval se pouze neúplný soubor písemných posudků, z nichž jsou jen některé datovány. Jestliže jeden ze členů první komise, Karel Jaromír Erben, zhodnotil tři ze čtyř zadaných libret v lednu 1864, proč o textu Braniborů pojednal až v říjnu toho roku? Proč jiný, Jan Erazim Vocel, se k Sabinovu libretu vyjádřil teprve na počátku roku 1866? 
Zvlášť podivné bylo počínání komise druhé. Nejdříve — 5. srpna 1864 — odevzdal posudky všech tří do soutěže přihlášených oper ředitel varhanické školy Josef Krejčí. O něco později patrně formuloval své stanovisko k Smetanově opeře ředitel konzervatoře Jan Bedřich Kittl. O účasti údajně nominovaného třetího člena této komise, hudebního historika, pozdějšího univerzitního profesora Augusta Wilhelma Ambrose není v písemných materiálech ani zmínka. Zdá se, že o své pověření nedbal; bud' na ně časem rezignoval, nebo byl odvolán. Teprve na počátku roku 1866 požádal Harrach Tomáškova žáka, klavíristu a skladatele Zikmunda Goldschmidta, o vypracování posudků na soutěžící opery Braniboři v Čechách, Nejdražší poklad Františka Bedřicha Kotta a opery Jaromír dodnes nezjištěného autora. Tím byla individuální hodnocení ukončena a komise mohly projednat a doporučit návrh na udělení cen. 
Už v době, kdy vznikala skica Braniborů, oznámily časopisy Slavoj a Lumír, že se chvalně známý pianista pan Bedřich Smetana zabývá komponováním české zpěvohry. Zajímaly se pak o postup práce: "Pokud jsme v dílo nahlédli, jest děj zajímavý... Lze očekávat, že hudba bude duchaplná a slovům přiměřená". Informátorem, ne-li přímo pisatelem té zprávy byl nejspíše Ludevít Procházka, kterému Smetana přehrál celé první jednání hned po dokončení náčrtu. 
Když se v dubnu roku 1864 ujal správy Prozatímního — Královského českého zemského divadla ředitel Franz Liegert, uvažoval snad již tehdy podle zprávy v tisku o provedení Smetanovy opery. Její název nebyl uveden, partituru měli ještě v rukou porotci. Když se koncem srpna list Národ zmínil výslovně o Smetanových Braniborech v Čechách, porušil vlastně podmínku anonymity Harrachovy soutěže; kupodivu se nad tím nikdo nepozastavil. 
V říjnu si Smetana partituru vyzdvihl a svěřil ji divadlu. Opera se pak objevila v plánu nadcházející sezóny, k jejímu uvedení na scénu však nedošlo. Kapelník Jan Nepomuk Maýr se záměrně vyhýbal nastudování díla skladatele, jehož aspirací na kapelnické místo u českého divadla se cítil ve své funkci ohrožen. Maýrova animozita vůči původci Braniborů ještě vzrostla, když Smetana počal uveřejňovat v Národních listech referáty o operních představeních s kritickými výhradami k jeho dramaturgické a interpretační činnosti. 
Za této situace se Smetana rozhodl seznámit veřejnost aspoň s částí své opery. Koncem prosince uvedl scénu Ludiše a Tausendmarka z 3. a 4. obrazu 1. jednání v programu prvního z řady abonentních koncertů, které založil a řídil. Posluchače ukázka překvapila nezvyklým zvukem orchestru, v posudcích se objevily hlasy o "hudbě budoucnosti". Tento ohlas k rozhodnutí o inscenaci celého díla nepřispěl. Naděje na ni se počala rýsovat až v létě příštího roku, kdy se po Liegertově abdikaci stal ředitelem jeho předchůdce Franz Thomé. 
Na počátku června 1865 se intendant českého divadla František Ladislav Rieger písemně dotázal Smetany, zda by byl ochoten Branibory sám provést. Tato nabídka osvětluje tehdejší vztah dřívějších protivníků. V průběhu tří let zřejmě došlo k urovnání sporu, zvlášť nebyl-li tak vyhrocený, jak se obvykle uvádí, aby zanechal trvalé stopy ve styku a komunikování obou mužů. 
Smetana odpověděl kladně. V říjnu mu sdělil ředitel Thomé, že je již rozepsán hlasový materiál a že operu musí sám nastudovat, neboť prý kapelník Maýr "nechce s tím nic mít". Seznámil jej též s jeho podílem na výnosu repríz (tantiémy z prvých tří představení měly patřit řediteli). Smetana souhlasil "v radosti, že se jeho první opera konečně dostane na jeviště". Tím spíše, že mohl sám rozhodovat o obsazení pěveckých rolí. 
V prosinci začal zkoušet. Úlohu Ludiše přidělil Eleonoře z Ehrenbergů, která před rokem zpívala v koncertním provedení ukázky z Braniborů. Nyní, když se seznámila s celým partem, odmítla v té roli vy stoupit, neboť v ní postrádala příležitost k uplatnění svého hlavního oboru, koloraturního zpěvu. Místo ní doporučil Thomé skladateli nově angažovanou sopranistku slovenského původu Isabellu Ferenczyovou. 
Pro ostatní role volil Smetana umělce, o jejichž pěveckých a hereckých kvalitách se přesvědčil při referentské činnosti a psal o nich ve svých posudcích. Altistce Josefině Procházkové, poznané při loňské shakespearovské slavnosti, svěřil úlohu Vlčenky, Děčanou se stala Marie Písařovicová ("má zvučný soprán, pohybuje se po jevišti dosti nenuceně"). Pro klíčovou postavu Jíry nalezl vynikajícího interpreta v jednadvacetiletém tenoristovi Arnoštu Grundovi ("kolosální hlas, výborný herec"), za Tausendmarka zvolil Josefa Lva, jehož schopnosti vřele ocenil již při pohostinských hrách tohoto znamenitého barytonisty. Warnemanem byl hostující tenorista Jan Ludvík Lukes ("podává promyšlený, svědomitý, vpravdě umělecký výkon"), pro úlohu Junoše se dobře hodil lyrický tenor Jindřicha Poláka. Mladému Josefu Palečkovi, jehož sonorní bas mimořádného rozsahu obdivoval hned při divadelním debutu ("krásný, plný, okrouhlý hlas, čistá a jemná vokalizace") přidělil roli Kmeta. 
Pro Lva a Palečka Smetana dodatečně vepsal do partitury dvě vložky: v prvním výjevu 3. jednání árii Tausendmarka Tvůj obraz, dívko, v sedmém zpěv Kmeta Ó jestli nové neštěstí. V průběhu zkoušek skladatel pečlivě připravil dílo k provedení. Není známo jméno režiséra, s nímž spolupracoval, snad jím byl nedávno angažovaný František Sák. Zdrojem výpravy byl divadelní fundus, jen do 2. jednání pořídil nové dekorace divadelní malíř Josef Macourek. 
Dva dny před premiérou vyšel v Národních listech článek, informující čtenáře o vzniku díla a jeho obsahu po textové a hudební stránce s upozorněním, že Smetanova opera je vážný tvůrčí čin, určený pro povznesení ducha a srdce. 
V pátek 5. ledna 1866 sledovalo vyprodané hlediště představení s rostoucím napětím, zaujato dramatickým děním, neobyčejným zvukem orchestru, mohutnými sborovými scénami a výkony pěvců; dvojzpěv Ludiše a Junoše v 2. jednání musel být opakován. Nakonec připravili nadšení posluchači skladateli a dirigentovi ovace v českém divadle do té doby nepoznané.
Hlasy kritiků — a to nejen Smetanovi blízkých — konstatovaly skladatelův nepopiratelný talent dramatický, rysy patrného samostatného projevu, účinnou sazbu zpěvních hlasů v sólech, ansámblech a zejména v sborových scénách, bohatou nevšední instrumentaci; vítaly chvályhodně zdařilé výkony pěvců zvlášť v rolích Ludiše, Jíry a Tausendmarka i celé provedení ("skladatel řídil své dílo způsobem věru uměleckým, neokázale a s největší obezřetností"). 
Pokud se v referátech objevila negativní hodnocení, soustředila se hlavně k libretu. Dílčí výhrady se týkaly hudební deklamace textu a ne zcela vyváženého poměru vokální a orchestrální složky. O tom bylo možno diskutovat. Smetanův rozhodný úspěch však nelibě nesli lidé, jací se vyskytují všude a v každé době: méně schopní, zneuznaní, závistiví. 
Ukázalo se to již při prvé repríze Braniborů. Skupina nespokojenců vedených jistým panem Jiráskem se pokusila rušit představení, sledované publikem ještě početnějším než při premiéře. Když se pak vyskytly i v tisku útoky na Smetanovo dílo, reagoval na ně kromě jiných zastánců Braniborů Jan Neruda ironickým epigramem: Ta hudba nemůže a nesmí za nic stát! Zaprvé: není tam nic do skoku, zadruhé: je to hudba pokroku, zatřetí: Smetana je demokrat a skoro z každé jeho árie se na nás šklebí demokracie. 
Po premiéře Braniborů už nebylo možné déle odkládat rozhodnutí o výsledku Harrachovy soutěže. 25. března 1866 předložily komise hraběti společný návrh na udělení jediné z vyhlášených cen ve výši 600 zlatých Smetanově opeře, třebaže prý plně nevyhověla podmínce národního hudebního charakteru. Pokud šlo o libreta, nebyl Erbenovou komisí doporučen k odměně žádný ze zadaných textů. Harrach návrh schválil, rozhodl se však přiznat 100 zlatých libretu Drahomíra, uznanému za relativně nejzdařilejší práci. (Autorem byl František Šír, jeho libreto pak zhudebnil Karel Šebor.) 
Smetana se dozvěděl o svém vítězství z dopisu hraběte Harracha, ocenivšího "mnohé skutečné krásy v duchaplné hudbě opery", přestože "podle uznání soudců zůstala národnímu rázu hudby nemálo dlužna". Připojené přání, aby tvůrce Braniborů v budoucnu "pronikl v ducha našich zpěvů a osvojil si jej pro své skladby", bylo věru zbytečné. Smetana tento vžitý názor zásadně odmítal. Měl jinou představu o dosažení vytčeného cíle a také už pokračoval v jejím uskutečňování. Právě nyní dokončil partituru své druhé opery; v únoru již jednal ředitel Thomé se Smetanou o provedení Prodané nevěsty. 



Zpět na Bedřich Smetana

Text byl převzat od p. Víta Špinky, z jeho stránky http://artax.karlin.mff.cuni.cz/~vspi7602/opera/