1. dějství: Mladý sedlák Jan Sladký Kozina stojí na dvoře svého statku a je hluboce zamyšlen. Těžce nese, že ostatní Chodové a dokonce ani vlastní matka nevěří v jeho pevnost. Začne proto i sám o sobě pochybovat, aby u něho byly uschovány památné pergameny, zaručující Chodům jejich práva proti vrchnosti. Na to vše si trpce naříká příteli, dudáku Jiskrovi. Mezitím se  z kostela vrací Kozinova matka, přísná Chodka, a vyčítá synovi, že umí jen děti vychovávat pro panské důtky. Pak zve Jiskra Kozinu k voračkám, kde pod rouškou maškarády "panským důtkám k hrobu odzpívají, robotám a dávkám výhost dají". Ve vojenském doprovodu se objeví pan Lomikar a jeho jménem vyhlašuje správce Kos, že po selském pozdvižení před dvanácti lety byly zrušeny všechny selské výsady a práva a že Chodové mají vydat všecky majestáty. Kozina tu konečně nachází sám sebe. Vzepře se jménem lidu panskému násilí a hned za ním i Přibek. Jsou oba spoutáni a odvlečeni do vězení Trhanovskeho zámku.

2. dějství: Drábi a vojáci přece našli po statcích ukryté pergameny. V bohaté síni trhanovského zámku nad nimi usedl Lomikar. Podivně ho vábí, vane z nich dech staletí, a proto je chce zničit, aby navždy pokořil chodskou hrdost a zajistil svůj majetek. Pro Lomikara jsou Chodové, vzpínající se robotě, zavilými šelmami. Aby jim hlavu přišlápl, než ji vztyčí, dá si vězně přivést a před jejich očima listiny spálí. Mrzutě však přijímá zprávu, že na stížnost Chodů je proti němu nařízeno nové jednání u apelačního soudu. Sedm Chodů se má dostavit k jednání do Prahy. Naplněni důvěrou Chodové odcházejí ze zámku. Zdá se, že ještě není nic ztraceno. Lomikar zničil sice pergameny, ale dva nejdůležitější stará Kozinová přece zachránila. Sedm Chodů, rychtáři a mezi nimi Kozina jedou do Prahy. Jen Přibek odmítá jednat s pány. Slibuje však, že dokud se delegace nevrátí, nepodnítí na Chodsku vzpouru, která by mohla jednání zmařit. Také mladá Kozinová těžce nese loučení s mužem, o kterého se bojí. Za veselého zpěvu a důvěry všech delegace odjíždí.

3. dějství: Tak dochází ke slyšení Chodů na apelačním soudu pražském. Jejich naděje jsou však trpce zklamány. Marná byla jejich cesta, marná Kozinova obhajoba chodských práv, marné odvolání na dva nejdůležitější dokumenty, marná žaloba na Lomikarovu vzpupnost. Co vrchnost vyřkne, je prý právo. Soud zničí i poslední majestáty a přikazuje, aby se Chodové poslušně vrátili domů k pokoře a robotě. Ale ani to jim není dovoleno, neboť náhle vstupuje Lomikar a oznamuje, že na Chodsku vypukla rebelie, správce Kos byl týrán při hledání majestátu a jeho lidé zbiti. Soud žádá, aby chodští zástupci jménem všeho lidu slíbili Lomikarovi poddanství. Chodové svorně odmítají. Tu je Kozina předán právu hrdelnímu, kdežto ostatní v eskortě dopraveni zpět. Kozinu dopravují do Plzně, aby tam jeho veřejná poprava, k níž se musí dostavit zástupci všech chodských vesnic, vzbudila strach a pokoru. Kozina ve vězení očekává den své smrti. Zdá se mu o chodské rebeli i a o Přibkově smrti. Když procitne, vpouštějí k němu Jiskru a po něm i matku, ženu a děti, aby se s nimi rozloučil. Ani v nejtrpčí chvíli neztrácí rozhodnost. Napomíná ženu, aby neobviňovala matku z jeho osudu. On učinil, čeho bylo třeba a nebojí se zemřít za svoji pravdu. Tíží ho jen jediná starost, aby sémě vložené do lidských duší vzklíčilo a uzrálo v čin. Jak krev vábí šelmu, vstupuje do cely i Lomikar a znovu chce za slib milosti vymámit slib poddanství. Kozina odmítá a pevně jde na smrt. Nevzdá se ani pod šibenicí a vyzve Lomikara do roka a do dne na věčný soud. Uplyne rok. Zdá se, že svobodný duch Chodů je navždy pokořen a že Lomikar bude spokojeně týt z jejich mozolů. Uprostřed bohaté společnosti má Lomikar pro lid, jeho zvyky, hudbu i utrpení jen výsměch. Vzpupně se při přípitku holedbá svým vítězstvím a vysmívá se mrtvému Kozinovi. Vtom však, jak mu umírající Kozina předpověděl, klesá mrtev, aby prozatím jen sám svou smrtí zaplatil za svoje násilí.