Leoš Janáček

Její pastorkyňa

1. jednání
Podvečer. Osamělý podhorský mlýn. Vpravo před domovním stavením síňka z dřevěných sloupů. Stráňka, křoviny, několik pokácených dřev, vzadu strouha.
JENŮFA
květináč rozmaryje v ruce, stojí na vyvýšeném místě u struhy a zpod dlaně pohlíží do dálky.
STAŘENKA
sedí v síňce, vybírajíc brambory z vrchovatého koše, vykrajuje očka a hazí do nůše. Vlevo na pokáceném stromě sedí tmavovlasý Laca; ořezává křivákem bičiště.
1. výstup
Stařenka, Laca, Jenůfa, později pasák Jano 
JENŮFA
(k sobě)
Už se večer chýlí a Števo se nevrací! Hrůza se na mne věšala po celou noc a co jsem se rána dočkala, znova!.. 
(zoufale)
Ó Panno Maria, jestlis mne oslyšela, jestli mi frajera na vojnu sebrali a svatbu překazili, hanba mne dožene k zatracení duše! Ó Panno Maria, buď mi milostiva! Ó Panno Maria! 
STAŘENKA
Jenůfka, pořád tě od práce šídla honějí! Mé ruce mají to všecko pokrájet? Ke všemu na to staré oči špatně vidí. 
LACA
(jízlivě)
Vy, stařenko, už tak na všelicos špatně vidíte! Nerobíte ze mne vždycky jen člověka, kterému dáte najest, za to mládkovství najest? Však já vím, že nejsem váš, — váš vlastní vnuk! To jste mi pokaždé připamatovaly, když jste mazlívaly Števu na klíně a hladily jeho vlasy, že "žluté jak slunečko!" 
Mne jste si nevšimly a já byl třeba také sirota. Kdybyste mi vyhodily těch dvanáct set mého podílu, mohl bych jít, kam by mne oči vedly! 
JENŮFA
(klečíc, od struhy se obrátí)
Laco, vždy tak neuctivo k stařence mluvíš, potom tě mají mít rády! 
STAŘENKA
Baže, baže. Jsem u něho jen výminkářka, nepovažuje mne za hospodyňy, natož za rodinu! 
LACA
(k stařence)
A Jenůfu dnes voláte k práci, když čeká Štefka od assenty? 
JENŮFA
(pro sebe)
On vidí člověku až do srdce těma pronásledujícíma očima. Ani mu odpovídat nebudu — zlochovi. 
(k stařence)
Stařenko, nehněvajte se! Já to všecko vynahradím. Vzpomněla jsem si na rozmaryju, že mi usychá; šla jsem ji omočit k vodě. 
(s povzdechem)
A kdyby mi uschla — viďte stařenko, říká se, že uschne potom všechno štěstí v světě! 
JANO
(volá ze mlýna)
Jenůfka, ej!
(přiběhne)
Už znám čítat, už jsem to potrefil!
(prosebně)
Narýsujte mi zase jiný lístok! 
JENŮFA
Dočkaj, Jano! Dočkaj, až půjdu do města, přinesu ti čítanku a v té si budeš říkat! Aji psát tě naučím, aby z tebe byl lepší člověk. A včil si jdi po práci, aby nás stařenky nehubovaly! 
JANO
(odbíhá; z dálky, ve mlýně)
Ej, čítat umím, ej, Jenůfa mě naučily! 
STAŘENKA
Co to máš za radost! Co to máš, děvčico, za radost! Barenu jsi naučila také čítat! Mužský rozum máš po svoji pěstounce, učitelem být jsi měla. 
JENŮFA
(s povzdechem)
Ba, ten můj rozum, milá stařenko, už dávno mi tu někde do voděnky spadl. 
2. výstup
Stárek a předešlí, ke konci Kostelnička 
STÁREK
(v městských, moukou pobílených šatech, kráčí kolem a zastaví se u Lacy)
Čo to robíš, mládku? Může být pěkné bičiště! 
LACA
Má tupý křivák, abych se s tí dvě hodiny páral! Nabrus mi ho! 
STÁREK
(vytáhne z kapsy brousek a ostří nůž)
Nabrousím!
(Zatím Laca koncem bičiště strhne Jenůfě šátek z hlavy.)
JENŮFA
(neohlédnivši se)
To ty, Laco, tys odjakživa takový divoň... 
LACA
Kdyby ti to Števa neučinil, to by nevadilo? 
JENŮFA
On by tak neučinili. 
LACA
Viď, to by nevadilo? Protože vždy se mu hodně postavíš na blízko. 
JENŮFA
Co je ti po nás — o sebe se starej!
(Odchází síňkou do jizby, po chvilce vyjde, posadí se ke koši a pilně vykrajuje.)
LACA
(k stárkovi, dívaje se za odcházející)
To bude pěkná švagrina, všeho dobrého mi nachystá! 
STÁREK
Což, pěkná je, až se z toho hlava mate! Nese se jak holba máku a s těma sivýma očima by duši z těla vytáhla. Ale nač tobě to vykládám — však tys jejich očí také zkusil! 
LACA
(posměšně)
Já! Mohl jsi se přesvědčit, kterak ji lúbím. Naříkala si tu nad rozmaryjou. Netuší, že jsem jí do hlíny zahrabal žížaly, aby jí zrovna tak povadla, jak ta její svatba se Štefkem, ke které se chystají. 
STÁREK
Vidíš, Laco, to je mi podivné, co z tebe robí takového zlocha. Však ty, nezapíraj, nemáš takového srdce. A pozdává se mi, že před Jenůfou měníváš barvu. 
LACA
Hlúpoty! Běž si po svém! Ale, stárku — on ji ještě nemá. Jestli ho dnes při assentě odvedli, bude po svatbě. 
STÁREK
Neodvedli! Potkal jsem poseláka; je jich odvedeno všeho všudy devět — a Števa ne! 
JENŮFA
(vyskočí rozradostněna, líbá stařenku)
Neodvedli! Bože můj, neodvedli! Stařenko moja! 
LACA
(vyskočí)
Neodvedli! To je potom spravedlnost! 
STAŘENKA a STÁREK
Neodvedli? Už mu štěstí odjakživa přeje! 
LACA
Šohaj jako skála! To je potom spravedlnost! Neodvedli! Spravedlnost! 
JENŮFA
(líbá stařenku)
Neodvedli! Stařenko moja! 
KOSTELNIČKA
(vstoupí)
Števu neodvedli? 
JENŮFA
(spěchá políbit pěstounce ruku a zase odbíhá k práci)
Vítajte! Vítajte, mamičko!
(Laca mlčky sejme klobouk a zbývá se dál bičištěm.)
STÁREK
Na, křivák; zdá se mi že se nedá dobře brousit.
(Kostelnička vejde do stavení. Stárek pozdraví a odejde do stavení.)
3. výstup
Jenůfa, Stařenka a sbor 
STAŘENKA
(chystá se za Kostelničkou)
Co ty Jenůfo, za mamičkou nevejdeš? 
JENŮFA
Proboha, stařenko, neposílejte mne za ní! 
STAŘENKA
Divná's jaksi, děvčico! 
REKRUTI
(za jevištěm)
Všeci sa ženija,
vojny sa bojija! 
4. výstup
Jenůfa, Laca, Števa, Stárek, později Kostelnička a sbor
(Sbor rekrutů za jevištěm, hudba za jevištěm)
REKRUTI
Všeci sa ženija,
vojny sa bojija,
a já se nežením,
vojny sa nebojím!
Který je bohatý,
z vojny sa vyplatí,
a já neboráček
musím být vojáček. 
ŠTEVA
(z dálky)
A já tím vojákem musím být! 
JENŮFA
(vyhlídá rekruty a poznává Števu)
Števa, Števuška! 
ŠTEVA
A konec milování! 
REKRUTI
A konec milování! Juchej! 
STÁREK
(vyjde)
Števa se nechá doprovázet! Poznat to na něm, že ho neodvedli!
(Mleči a chasa mlynářská vybíhají. Rekruti vystupují z levé strany. Kluci ze vsi, jeden s dětskou trubkou. Z levé strany objeví se Števa s rekruty a čtyřmi muzikanty, houslisty. Jenůfa mu běží v ústrety.)
REKRUTI a CHASA
Ej, juchej! 
REKRUTI
Všeci sa ženija,
vojny sa bojija,
a já se nežením,
vojny sa nebojím. 
CHASA
Ej, juchej! 
REKRUTI
Který je bohatý,
z vojny sa vyplatí,
a já neboráček
musím být vojáček. 
LACA a CHASA
A bohatý z vojny sa vyplatí. 
ŠTEVA
(rusovlasý, se kšticí do čela, napilý, drží se nejistě na nohou, klobouk plný kvítí zdvihá vysoko nad hlavu)
A já tím vojákem musím být a konec milování!
(Kostelnička se objeví na prahu stavení.)
JENŮFA
Števo, Števuško! 
5. výstup
Jenůfa, Kostelnička, Stařenka, Laca, Števa, Stárek a sbor 
JENŮFA
(s výčitkou)
Duša moja, Števo, Števuška! Tys zase už napilý! 
ŠTEVA
Já, já! Já napilý! To ty mně, Jenůfka? To ty mně? Víš, že já se volám Štefan Buryja? Že mám půllanový mlýn? Proto se na mě děvčata smějú! Tuhle voničku jsem dostal
(ukazuje kytičku)
od tej jednej!
(obrací se k muzikantům)
Co nehrajete? Vy hladoví zajíci!
(rozhazuje oběma rukama z kazajky peníze, jež muzikanti sbírají)
Tu máte! Zahrajte tu Jenůfčinu: "Daleko široko do těch Nových Zámků." 
SBOR, potom ŠTEVA se SBOREM
1. Daleko široko
od těch Nových Zámků;
stavija tam vežu
ze samých šohájků.

2. Mojeho milého
na sám vršek dali,
zlatú makověnku
z něho udělali.

3. Zlatá makověnka
důle z věže spadla,
moja galanečka
do klína ju vzala.

(Všichni tančí)
Moja galanečka
zlatú makověnku
do klína ju vzala. 

ŠTEVA
Pojď sem, Jenůfka!
(vezme Jenůfku kolem pasu)
Tak půjdem na zdavky s muzikou!
(v divokém tanci)
(Kostelnička zarazí kývnutím ruky muzikanty.)
KOSTELNIČKA
A tak bychom šli celým životem — a ty, Jenůfa, mohla bys ty rozhazované peníze sbírat! Věrná jste si rodina! Povíš mu, že já nedovolím, abyste se prv sebrali, až po zkoušce jednoho roku, — když se Števo neopije! 
REKRUTI
Ale je to přísná ženská! 
KOSTELNIČKA
Neuposlechneš-li Jenůfo, dáš-li jeho slovům přednost před mýma, Bůh tě tvrdě ztrestá, když mne neposlechneš.
(Števa zaražen si položí hlavu na sloup.)
STAŘENKA
Ó dcera moja — je to přísná ženská! Vždyť on ten šohájek není tak zlý! 
KOSTELNIČKA
Zítra ihned dom mi půjdeš, aby lidé neříkali, že se za tím štěstím dereš. 
LACA
(výsměšně k sobě)
Pohlaďte, šohájka, pohlaďte! 
(vděčně)
Kostelničko, upadl vám šátek — a já bych vám také ruku políbil. 
KOSTELNIČKA
(odcházejíc)
Mívajte se tady dobře! 
STAŘENKA
A vy uzikanti, jděte dom!
Nezváďajte chlapců! 
STÁREK a SBOR
Jděte dom! Nezváďajte chlapců!
(muzikanti odcházejí)
STAŘENKA
Jdu se vyspat, Števuško, jdi! Jseš mladý, kamarádi tě svádí, zaponěl jsi se! 
REKRUTI
Kamarádi tě svádí?
(odcházejí)
STAŘENKA
A ty Jenůfko, neplač! Každý párek si musí svoje trápení přestát. 
STÁREK
Každý párek si musí svoje trápení přestát. 
LACA, JENŮFA a SBOR
Každý párek si musí svoje trápení přestát.
(Chasa se rozchází.)
6. výstup
Jenůfa a Števa, později Stařenka 
JENŮFA
(tiše k Števovi)
Števo, já vím, žes to urobil z té radosti dnes. Ale jinda, Števuško, nehněvej mamičku; víš, jak jsem bědná! Srdce mi úzkosťú v těle se třese, že by mamička aj lidé mohli poznat moji vinu. Bojím se, že na mne padne kdysi trest; celé noci nespím. Pamatuj se, duša moja, když nám Panbůh s tím odvodem včil pomohl, abychom se mohli sebrat! Beztoho bude od mamičky těch výčitek dost! Víš, jak si na mně zakládá, včil, včils ju měl slyšet! Nevím, co bych udělala, kdybys ty mne včas nesebral — nevím, co bych udělala také já! 
ŠTEVA
Neškleb se! Vždyť vidíš. tetka Kostelnička mne pro tebe dopaluje — a to pro moji lásku k tobě. Mohly byste se dívat, jak o mne všecka děvčata stojí! 
JENŮFA
(podrážděně)
Ale včil na ně hledět nemáš! Jen já mám velké právo k tobě, smrť bych si musela urobiť!
(Chopí jej rukama za ramena.)
Ty mi takový nesmíš být, Bože můj, slabý, směšný, takový směšný!
(Lomcuje jím.)
ŠTEVA
(chlácholivě k Jenůfě)
Však tě snad nenechám tak! Už pro tvoje jablůčkový líce, Jenůfo — ty jsi věru ze všech nejpěknější, ty jsi ze všech nejkrásnější! 
JENŮFA
Smrť bych si musela urobiť! 
ŠTEVA
Ó Jenůfa! Ó Jenůfa! 
STAŘENKA
(přichází)
Ó nechte hovorů, až zítra, až budete mít čistou hlavou! Běž, chlapče, běž si lehnout! 
ŠTEVA
Ty jsi ze všech nejkrásnější!
(Odchází.)
Nejkrásnější!
(Stařenka odchází. Jenůfa se znovu vrací ke koši a počne se sklopenou hlavou vykrojovat.)
7. výstup
Laca, Jenůfa, (později) Barena, Stárek, Stařenka 
LACA
(bičiště pohodil, křivák ještě v ruce)
Jak rázem všecko to Števkovo vypínání schlíplo před Kostelničkou uši! 
JENŮFA
Přesto zůstane on stokrát lepší než ty! 
LACA
Zůstane! Zůstane!
(chvějně, horečně; shýbne se pro pohozenou kytičku)
Jenůfa, tuhle mu upadla ta vonička, co dostal od některé z těch, co se prý na něho všude smějů! Okaž! — Já ti ji zastrčím za kordulku...
(Služka Barena objeví se na prahu.)
JENŮFA
(povstane hrdě)
Dej ji sem! Takovou kytkou, kterou dostal můj frajer na počest, mohu se pýšit! 
LACA
(k sobě)
Budeš se jí pýšit!
(hlasitě)
A on na tobě nevidí nic jiného, jen ty tvoje jablůčkové líca! A přesto zůstane stokrát lepší nežli já.
(podívá se na nůž)
Tenhle křivák by ti je mohl pokazit,
(Laca blíží se k Jenůfě, v pravici drží voničku a křivák — zimničně rozčilen)
Ale zadarmo ti tu voničku nedám.
(Chce ji obejmout.)
JENŮFA
(brání se)
Laco, uhodím tě! 
LACA
(v jejím bránění, jak se s k ní shýbá, přejede ji křivákem tvář pří slovech)
Co máš proti mně? 
JENŮFA
(vykřikne)
Ježíš Maria! Tys mi probodl líco!
(Přitiskne si fěrtušek na tvář. Barena lomí rukama.)
LACA
(klesá u ní na kolena)
Co jsem to urobil! Jenůfka!
(Jenůfa utíká do jizby.)
Já ťa lúbil — od malička lúbil! 
STÁREK a STAŘENKA
(přiběhnou)
Co to? Co se to děje? 
BARENA
(s chvatem)
Neštěstí se stalo, laškovali o hubičku, on si podržel křivák v ruce a tak, nechtěja, ji poškrábl nějak líco! Zaplať Pánbůh, že ji netrefil do oka! Zaplať Pánbůh!
(Stárek běží za Jenůfou do jizby.)
STAŘENKA
Samou žalost vyvádíte, chlapci! 
STÁREK
(vrací se)
Stařenko, pojďte k Jenůfě, ona může z toho zemdlít! Pošlete pro kostelničku, ať jde hojit, honem hojit!
(Stařenka pospíchá do jizby. Zdrcený Laca vzchopí se a utíká.)
STÁREK
(volá za ním)
Laco neutíkej, tys jí to urobil naschvál! 
Opona.

2. jednání
Slovenská jizba. Stěny pokryty obrázky a soškami; u dveří kropenka. Kamna, ustlaná postel, truhla, bidélko na šaty. Polička s nádobím, několik židlic. U okna zavěšen obraz Bohorodičky.
1. výstup
Jenůfa, Kostelnička
(Jenůfa v domácím obleku, s pobledlou tváři, na níž je zřejmá jizva, sedí na židli u stolku a se skloněnou hlavou šije.)
(Kostelnička blíží se k postranním dveřím komory a otevře je.)
KOSTELNIČKA
Nechám ještě dvéře otevřeny, aby ti vešlo dost tepla. A co chodíš se k té okeničce modlit jako bludná duše? 
JENŮFA
Nemohu za to, nemám pokoje v hlavě. 
KOSTELNIČKA
(s povzdechem)
To ti věřím, aj já nemám pokoje! Už od té chvíle, co jsem tě dovedla na dom, napadlo mi z tvého nářku nějaké neštěstí. A když jsi se mi potom přiznala se svým pokleskem — myslela jsem, že i mne to musí do hrobu sprovodit. Schovávala jsem tě z úzkosťou v tvojí hanbě až do té chvíle, co chlapčok uviděl svět; a jeho hodný otec se ani ve snu o to nestará! 
JENŮFA
(spěchajíc ke dveřím komory)
Tuším, že sebou Števuška zahýbl! 
KOSTELNIČKA
Pořád se s tím děckem mažeš, místo abys Pánaboha prosila, by ti ulehčil od něho! 
JENŮFA
(vrací se zase ke stolku k práci)
A ne... spí tiše... On je tak milý a tichúčký. Co je těch osm dní na světě, nikdy nezaplakal! 
KOSTELNIČKA
Ale bude bečat, bude domrzat! Krve, rozumu mně to upíjí! A já si na tobě tak zakládala!
(Povzdechne si.)
Bože můj! 
JENŮFA
(odloží si, povstane)
Tak je mi až mdlo, mamičko! Půjdu si lehnout! 
KOSTELNIČKA
(béře z kamen hrneček a podává Jenůfě)
Ale prve si to všecko vypij, aby se ti v spánku ulehčilo. Ustláno již máš, kahánek jsem ti také rozžala! 
JENŮFA
Dobrou noc, mamičko!
(Vypije a odchází do komůrky.)
2. výstup
KOSTELNIČKA
(sama)
(zavírajíc ze Jenůfou dveře)
Ba, ta tvoje okenička už přes dvacet neděl zabedněna, a ten tvůj hodný frajer nenašel k ní cesty. Jen dočkej, nevíš, že jsem ho dnes pozvala — rozhodne se to, rozhodne. A to děcko, to děcko, celý bleďoch Števa, zrovna se mi tak protiví. 
(zoufale)
Co jsem se namodlila, co jsem se naprosila, aby to světa nepoznalo, ale všecko marno! Dýchá to už týden a smrti se to nepodobá. Nezbývá mi než Jenůfu dát Števkovi k utrápení — a ještě se mu musím pokořit.
(u dveří šramocení)
Už jde!
(Zavírá komoru na klíč a jde otevřít dveře od jizby; vstoupí Števa.)
3. výstup
Števa, Kostelnička 
ŠTEVA
(stísněně)
Tetko Kostelničko, poslala jste cedulku, když nepřijdu, že se stane hrozné neštěstí! Co mi chcete povědět? 
KOSTELNIČKA
(ukáže na dveře komory)
Vejdi dál...
(Števa váhá.)
Co váháš? 
ŠTEVA
Mně je tak úzko... Stalo se něco Jenůfě? 
KOSTELNIČKA
Ona už okřála a dítě je zdrávo. 
ŠTEVA
Už je na světě? 
KOSTELNIČKA
(s hlubokou výčitkou)
A tys nedošel se ani podívat, ani pozeptat! 
ŠTEVA
Já si na to mnohokrát vzpomněl a mrzelo mne to dost. A když jste se na mne tak osápla, pronásledovat jste mne chtěla — a zrovna se Jenůfě krása pokazila, nemohl jsem za to. 
KOSTELNIČKA
Tož jenom vejdi! 
ŠTEVA
Já se bojím. Ona tu čeká? 
KOSTELNIČKA
Jenůfa spí.
(Otevře dveře u komory.)
ŠTEVA
Dojela už z Vídně? 
KOSTELNIČKA
Tu se schovávala. Tam se podívej na svoje dítě, chlapčok, také Števa; sama jsem ho okřtila. 
ŠTEVA
Ó, chudátko... 
KOSTELNIČKA
Ba, chudátko!
(vášnivě)
Ale stokrát bídnější je Jenůfa. 
ŠTEVA
Já budu na ně platit. Jen nerozhlašujte to, že je to moje! 
KOSTELNIČKA
(chytí ho křečovitě za ruku a táhne ho ke dveřím)
Podívej se také na ni — na Jenůfu! Čím ti bědná duša ublížila, žes ji uvrhnul do té hanby a včil ji nechceš pomoci? Vždyť přece vidíš, že chlapčok žije, je celý po tobě! Pojď se, Števo, přece naň podívat! Na kolenou toho se musím dožadovat.
(Padá na kolena.)
Števo, seber si oba svatým zákonem.
(Števa zakryje si rukama tváře.)
Neopustí moji pastorkyňu, moji dceru radostnou, ať si již s tebou snáší všechno neštěstí, jenom ať v tě hanbě nezůstane, ona a moje jméno! Ty pláčeš?
(Vstane, berouc ho za ruku.)
Pojď k nim, Števo, vezmi si svého chlapčoka na ruce, potěš Jenůfu! 
ŠTEVA
(vyvine se jí z ruky)
Tetuško, kameň by se ustrnul, ale vzít si ji nemohu, bylo by to neštěstí nás obou. 
KOSTELNIČKA
Proč také tvoje? 
ŠTEVA
Protože se jí bojím. Ona bývala taková milá, tak veselá, ale najednou počala se měnit — mně před očima, byla na vás podobna, prudká a žalostná. Když jsem ji ráno po odvodě uhlídal, jak měla to líco rozťaté, všecka láska k ní odešla. A vás tetko, nehněvejte se za upřímnost, také vás se bojím, vy mi připadáte tak divná, strašná, jako nějaká bosorka, která by za mnou chodila a mne pronásledovala! Potom jsem už zrovna zaslíben s tou rychtářovou Karolkou. Už je všemu konec. 
KOSTELNIČKA
Števo! 
JENŮFA
(v komoře ze spaní)
Mamičko, kámen na mě padá!
(Kostelnička naslouchá a spěje ke dveřím komory. Števa polekaně utíká z jizby ven.)
KOSTELNIČKA
Obudila se? To se jen ze spaní nadzvedla a Števa to viděl... Už znovu spí.
(zavírá zase dveře u komory na klíč, sípavým hlasem)
Utekl, duša bídná! A k dítěti se nepřiblížil a vlastní to jeho krev!
(v nejvyšším rozčilení)
Och, byla bych s toho červíka zničit a hodit mu ho k nohám:
"Na, ty to máš na svědomí!" Ale co včíl?
(Vstupuje Laca.)
Kdo ji zachrání? 
4. výstup
Laca, Kostelnička 
LACA
To jsem já, tetko! Víte, jak rád k vám chodím, s vámi se potěšit! Ale viděl jsem vcházet šohaje. Byl to Števa, poznal jsem ho. Co tu hledal? Vrátila se snad Jenůfa? 
KOSTELNIČKA
Vrátila. 
LACA
A bude přece jeho? 
KOSTELNIČKA
Ne... Ona s ním nehovořila. 
LACA
A mně ji dáte — jak jste mě vždycky těšívaly, že se to může stát! Och, nepopustím od ní za nic na světě! 
KOSTELNIČKA
Laco, ty máš všecko zvědět — potom zkoušej svoji lásku! Jenůfa, bědná děvčica, nebyla jakživa ve Vídni, já ji po ten celý čas tu schovávala. Ona před týdnem dostala chlapca, s ním, se Štefkem. 
LACA
Tetko, to že by se stalo? Vy mne jen zkoušíte! 
KOSTELNIČKA
Jak Bůh nad námi, čistou ti pravdu v té těžkosti povídám. 
LACA
(temně)
Och, tetko, těžkost jste mi urobila, jak by mi do hlavy kamenem... A já bych si měl sebrat to Štefkovo děcko?
(Kostelnička vzrušeně přejde jizbou a chopí hlavu do rukou.)
KOSTELNIČKA
Laco, ó věru, už ten chlapčok nežije... Zemřel... 
LACA
On to Števa věděl? 
KOSTELNIČKA
Věděl. No, já už ho neznám, jen pomstu bych na něho svolala na jeho celý život!
(tlumeně, se stupňující se horečností)
Teď běž, jen běž — a dozvěď se tam, kdy chystají svatbu! Já to musím vědět — jen běž! 
LACA
Tož ano. Co chvíla budu tady!
(Odejde.)
5. výstup
KOSTELNIČKA
(sama)
Co chvíla... co chvíla... a já si mám zatím přejít celou věčnost, celé spasení?... Což kdybych dítě raději někam zavezla?... Ne... ne... Jen ono je na překážku, a hanbou pro celý život!... Já bych tím jí život vykoupila... a Pánbůh, on to nejlépe ví, jak to všecko stojí. 
(Sebere se závěsky vlňák a zaobalí se do něho.)
Já pánubohu chlapce zanesu... Bude to kratší a lehčí! Do jara, než ledy odejdou, památky nebude. K Pánubohu dojde, dokud to ničeho neví. 
(V nejvyšším rozčilení, pomíjejíc se smysly.)
To by se na mne, na Jenůfu, sesypali! 
(Krčíc se, ukazuje pronásledování prstem.)
Vidíte ji, Kostelničku! 
(Plíživě chvátá do komory a vrátí se s dítětem a zaobalí je do šátku.)
Z hříchu vzešel — věru i Števova bídná duša!
(Vyběhne ze dveří, zavrouc je na klíč.)
6. výstup
JENŮFA
(sama)
(vejde do světnice)
Mamičko, mám těžkou hlavu, jako samý kámen; pomozte! Kde jste, mamičko? 
(Rozhlíží se zvolna.)
To je její jizba... 
(Mne si čelo.)
Já zůstávám v komoře, musím se tam stále skrývat,
(strachuplně)
ať mně nikdo nespatří. Mamička mi pořád vyčítají, trním to bodá do duše! Už je večer, smím odbednit okeničky. Všude tma, jenom měsíček bědným lidem září a plničko hvězd... a števa ještě nejde — a zase nedojde! Kdyby tak chlapčoka viděl, jak modré oči otvírá... A kde je můj Števuška — kam jste mi ho dali? 
(Běží do komory a zase přiběhne zpět — převrací peřiny.)
Kde je můj Števuška? Pláče a naříká, já ho přece slyším. — Neubližujte mu, dobří lidé, já to všechno zavinila, já a Števa. Kam jste mi ho položili? Spadne tam, ach spadne. Zima mu bude, zima ukrutná! Neopúštějte ho! 
(Vykřikne.)
Dočkajte! Já ho přijdu bránit. 
(Ubíhá ke dveřím, jež jsou zamknuty;tápajíc po nich, klidně.)
Kde to jsem? To je maminčina jizba — dvéře zamknuty, dvéře zamknuty. 
(potěšeně)
Že ho šly mamička ukázat do mlýna! Aha, do mlýna — Števova synka! 
(starostlivě)
Ale modlit se musím za něho. Tu u mariánského obrázku. 
(Sejme si obrázek na stolek a poklekne.)
Zdrávas královno,
matko milosrdenství,
živote sladkosti,
tys naděje naše.
Buď zdráva, buď zdráva,
my k tobě voláme,
vyhnaní synové Evy,
my k tobě vzdycháme
lkající a plačící
v tomto slzavém údolí.
Ach, obrať k nám své milosrdné oči,
a Ježíše,
který jest plod života tvého,
nám po tomto putování ukaž,
ó milostivá, ó přívětivá,
ó přesladká, Panno Maria! 
(zimničnou řečí)
A Števuška mi ochraňuj
(šramot u dveří)
a Števuška, a Števuška mi ochraňuj, a neopúšťaj mi ho, matko milosrdenství! 
7. výstup
Jenůfa, Kostelnička 
JENŮFA
(vyskočí)
Kdo to je? 
KOSTELNIČKA
(za dveřmi; ustrašeně, těžce oddychujíc a tetelíc se)
Jenůfko, ty jsi ještě vzhůru? Otevři okno. 
JENŮFA
(pootvírá okno)
Nesete Števušku? 
KOSTELNIČKA
(u okna, uleknutě)
Tumáš klíč, otevři dveře, ruce se mi třesou — zimou...
(Jenůfa přivřela okno, ne na celo; jde ke dveřím a odemkne.)
JENŮFA
Kde je Števuška? Vy jste ho nechaly ve mlýně? Vy jste ho nechaly ve mlýně?
(radostně)
Snad k nám s ním dojde sám Števa na besedu, viďte, mamičko, pro to rozmilé děcko? 
KOSTELNIČKA
Děvčico, ty blouzníš. Potěš tě Pánbůh — ale ty ještě o tom neštěstí nevíš? Dva dny jsi spala v horečce... A ten tvůj chlapčok umřel! 
JENŮFA
(klesá u Kostelničky na kolena, opírajíc si hlavu o její klín)
Tož umřel můj chlapčok radostný, tož umřel!
(zajíkne se)
Mamičko, srdce mi bolí, ale vy jste vždycky říkávaly, že by my to bylo k přání, že co mu Pánbůh nachystá, já bych bědná nemohla! Tož už mi umřel, tož je už andělíčkem — ale já jsem tak sirá bez něho, takk je mi těžko — k pláči... 
KOSTELNIČKA
Poděkuj Pánubohu! Jsi zase svobodná! 
JENŮFA
(odhodlaně, pevně)
A co Števa? Mamičko, slibovaly jste mi, že pro něho pošlete. Ten to musí také vědět. 
KOSTELNIČKA
Nevzpomínej ho — leda kletbu mi přej! Byl tady, když jsi ležela v tom spánku, dítě viděl — já před něho na kolena padla, ale on to všechno chtěl zaplatit! Tebe že se bojí, že máš to líco pošramocené, mne se také bojí, že jsem bosorka! 
JENŮFA
Ach, Pánbůh mu odpusť!
(s pláčem)
Ach, Pánbůh mu odpusť! 
KOSTELNIČKA
A s tou rychtářovou je už zaslíben. Nelámej si pro tu slotu opijavého hlavu! A važ si raději Lacy! To máš pravou spolehlivou lásku! 
8. výstup
Laca, předešlí 
KOSTELNIČKA
Toť zrovna jde!...
(k Jenůfě s chvatem)
On o tobě všechno ví, já mu všechno pověděla a on ti odpustil. 
LACA
(ke Kostelničce)
Tetuško, nebyli u rychtářů doma.
(Spatří Jenůfu, blíží se k ní, podávaje jí ruku.)
Jenůfka! Potěš tě Pánbůh, Jenůfka! Nepodáš mi ruky? 
JENŮFA
Děkuji ti Laco, za všecko dobré, co jsi se o mně nasmýšlel po ten čas, co jsem ti byla s očí! Já jsem tě mnohokrát z komůrky slyšela, jak jste tu s mamičkou vždy o mně hovořili. Ó vidíš, jak jsem bědná! 
LACA
VŠak zase okřeješ, své dítě oželíš! 
JENŮFA
Já jsem si ten život jinak myslila, ale včil už jak bych stála u konec! 
LACA
(smutně)
A za mne bys nešla, Jenůfka? 
KOSTELNIČKA
(zimničně)
Půjde za tebe, Laco, půjde... Ona včil už zatracený rozum našla
(Klesna na židli.)
a musí být ještě šťastná. 
JENŮFA
Mamička tak dětinsky hovoří! Jak by sis pro mne to vzal? Ó rozvaž si to dobře! Majetku, počestnosti nemám — a lásky té pěkné — pro všecko na světé — té už také nemám. Chceš mne takovou? 
LACA
(schvátí ji do náručí a políbí ji na tvář)
Chci, Jenůfka — jen když budeš má! 
JENŮFA
(přítulně, lehce)
Pak budu s tebou snášet všechno dobré, všecho zlé! 
KOSTELNIČKA
(namáhavě se vzchopí a béře se k nim)
Vidíte, že jsem to přece dobře učinila! A já vám včil žehnám z toho těžkého srdce: ať vás Pánbůh vždy vytrhne z každého trápení, ať vám žehná vždy na zdraví, spokojenosti i majetku... ale jemu, té příčině všeho neštěstí — kletbuju, aby jeho žena, která si ho s takým srdcem vezme, spíše rozumu pozbyla než překročí jeho práh! 
(Klesne na židli)
Běda jemu i mně!
(Průvan otevře okno.)
LACA
Co je vám, tetuško? 
KOSTELNIČKA
Co to venku hučí, naříká?
(Vykřikne.)
Držte mne!
(Laca soucitně ji obmyká rameno.)
Stůjte při mně! Laco, zůstaň!
(Rozhlíží se ustrašeně.)
LACA
CO je vám, tetuško? 
KOSTELNIČKA
Zavřete okno! 
JENŮFA
(jde zavírat okno)
Ha, jaký to vítr a mráz! 
KOSTELNIČKA
Jako by sem smrt načuhovala! 
Opona.

3. jednání
Jizba Kostelničky z druhého jednání. Na stole bílé prostěradlo a květináč s rozmaryjí, několik proutků opentlené rozmaryje na talíři. Láhev vína, několik sklínek a talíř koláčů.
1. výstup
Kostelnička, Jenůfa, Laca, Stařenka, Pastuchyňa.
(Jenůfa sedí na židli, svátečně ustrojená, modlitby a šátek v ruce. Pastuchyňa jí pozadu uvazuje šátek na hlavě. U Jenůfy stojí Laca. U stolu na židli sedí stařenka ze mlýna. Kostelnička přechází, jevíc horečný nepokoj a vnitřní muka; jest velmi přepadlá a schvácená. Jenůfa vyhlíží svěžeji než v jednání 2., ale vážně.)
PASTUCHYŇA
Není ti teskno, Jenůfko? 
JENŮFA
Není. 
LACA
Proč by jí bylo smutno, všakk já jí jakživ neublížím! 
PASTUCHYŇA
To už tak ale bývá, že je děvčici líto svobody. Bože, co já byla hlúpá, jak se naplakala — a zatím dostala jsem dobrého, hodného, řádného člověka! 
KOSTELNIČKA
(uleknutě)
Co to šramoce za dveřmi? 
PASTUCHYŇA
(otvírá dveře novým příchozím)
Vítajte! 
KOSTELNIČKA
Kdo to jde? 
PASTUCHYŇA
Nelekejte se, to je rychtář s rychtářkou. 
2. výstup
Rychtář, Rychtářka, předešlí 
RYCHTÁŘ
(podává Kostelničce ruku)
Dej Bůh štěstí... Což jste se nás polekala? 
PASTUCHYŇA
To je její nemoc! To je její nemoc! Vítajte! 
RYCHTÁŘ
Došli jsme na pozvanou, Karolka, jen co se dočká Števy, přijdou spolu. 
LACA
Zdrávi došli! 
JENŮFA
(povstane)
Vítajte! 
PASTUCHYŇA
(pro sebe)
Kostelnička je pořád po nemoci slabého ducha.
(Podává na zavdanou a potom rozmaryju.)
RYCHTÁŘ
Vidět po ní, hyne jaksi!
(ke Kostelničce)
Co jste vy bývala za ženskou statečnou, jen na vás všecko hrálo!
(Připíjí si.)
Ať už nenaříkáte, ať je všecko v pořádku! 
KOSTELNIČKA
Vypravuju dnes Jenůfě svadbu s hodným člověkem, mně není do nářku. Ale cítím to, hynu.
(Uchopí se za hlavu.)
Och, bývají to muka! Spánek nikdy neodlehčí, musím být vzhůru, musím, abych to všechno zažila! 
JENŮFA
Mamičko, však dá Pánbůh, že se ještě uzdravíte! 
KOSTELNIČKA
Nechci se uzdravit — nechci... Dlouhý život byl by hrůzou — a jak tam?
(Vzpamatuje se.)
Dnes je tvá veselka, Jenůfko — já se z ní těším. 
RYCHTÁŘKA
(ke Kostelničce)
Co si to jen Jenůfa vzala do hlavy, že jde ku vdavkám jako múdrá vdova nastrojena? 
KOSTELNIČKA
Ona, Jenůfa? Zrovna tak jednoducho chodívají ku oltáři největší páni. 
RYCHTÁŘKA
Páni si dělají všecko po modách, ale my tady na dědině! No, já bych ku oltáři byla nešla bez věnce a pantlí, nešla, ani za tisíc rýnských, nešla! 
PASTUCHYŇA
(k rychtářce)
Proto ona přec zůstane spořádaná aj šikovná ženská! 
KOSTELNIČKA
Pojďte se podívat na její výbavku! Sama jsem já všecko spořádala: takovou výbavku hned tak nevidět!...
(Všichni odejdou do komory, zůstane jen Jenůfka s Lacou.)
3. výstup
Laca, Jenůfa 
JENŮFA
Vidíš, Laco, já to tušila, že to každému napadne, jak jsem to na zdavky nastrojena. 
LACA
(vytahuje z kapsy kazajky kytičku)
Jenůfka, já ti přece kytičku donesl... Je až z Belovce od zahradníka. 
JENŮFA
Děkuji ti, Laco! 
LACA
Tu bys nevzala, Jenůfka? 
JENŮFA
(připne si kytičku na kordulu)
Och, Laco, takové nevěsty tys si nezasloužil! 
LACA
Ó, dětino, už mi o tom nemluv! Mne jen to ranou udeřilo v tu první chvíli, jak mi to tetička řekly, ale potom hned jsem ti to odpustil! Však se já na tobě tak mnoho provinil, celý život tobě to musím vynahrazovat, celý svůj život! 
JENŮFA
Tak mi je líto tebe! Tys při mne stál v neštěstí, ty místo Števa. 
LACA
Já vím, žes Števa lúbila, jenom když včil už naň nemyslíš. Já nosil v srdi zášť na Števa — a o všechno bych ho byl nejraději připravil. Ale tys mi nakázala, abych se s ním udobřil, já už jsem to všechno zlé v sobě překonal, všechno, že tys se mnou! Števa jsem, jak se patří, pozval na naši svatbu; slíbil, že dojde jako bratr i s Karolkou. A hen už jsou tu! 
4. výstup
Števa, Karolka, předešlí
(vstoupí Karolka a Števa) 
KAROLKA
Pánbůh rač dát dobrý den! Števa se tak dlouho zdržel se strojením, jako kdyby se mu nohy k zemi lepily! Vinšuju vám, aby vám dal Pánbůh štěstí a božího požehnání! Já se budu dnes na tebe zkormouceně dívar, že to také na mne dojde, jít k oltáři. Jen škoda, že si to tak jako múdří bez muziky odbýváte! A včil, Števo, vinšuj ty! 
ŠTEVA
(v rozpacích)
Já to tak neumím jako Karolka! 
JENŮFA
No, neškodí, tu podejte si s bratrem ruce! Každý z vás má něco pěkného na sobě. Ty, Števo, svou tvářnost a Laca tu dobrou boží duši! 
KAROLKA
Jenom ty ještě Števovi napověz, že je pěkný, beztoho neví, co vyvádět! 
JENŮFA
Také dětina on aby ještě byl? 
LACA
Kdy vy budete mít veselí? 
ŠTEVA
Zrovna za čtrnáct dní! 
KAROLKA
(žertovně)
Iha, budu-li já jenom chtít! Třeba tě ještě odpravím. Bez toho mne lidé strašejí s tebou! 
ŠTEVA
Ty bys to dopravila — život bych si mmusel vzít! 
JENŮFA
Vidíš, Števo, to je tvoja pravá láska! Bodajť by tě nikdy nezabolela!
(Rychtář, Kostelnička, a ostatní vracejí se z komory.)
5. výstup
Rychtář, Kostelnička, Rychtářka, předešlí 
RYCHTÁŘ
To bylo ňákého prohlížení! 
KOSTELNIČKA
Števa je tu! Došel zas urobit nějaké neštěstí!
(k Lacovi)
Co tu chce. Nemohu ho vidět. 
LACA
(ke Kostelničce)
Když Jenůfa se toho dožadovala! 
RYCHTÁŘ
Kdybych si nebyl zapálil cigárku, už by to hrabání mne bylo dopálilo! 
RYCHTÁŘKA
Řádně jste ji vybavila, ta čest se vám musí dát! 
6. výstup
Předešlí, Barena s děvčaty
(přináší kytici z rozmaryje a květu muškátu, ověšenou barevnými stužkami)
BARENA
Pán Bůh rač dát dobrý den! 
DĚVČATA
Pán BŮh rač dát dobrý den! Nepozvali jste nás, my vás dlouho zabavovat nebudem. 
BARENA
Ba, žádného veselí nestrojte, prece jsme se zdržet nemohly, abychom nešly Jenůfě vinšovat a zazpívat! 
BARENA a DÍVKY
Tož vám oběma vinšujem tolik štěstí, co je kapek v hustém dešti. A teď si zazpíváme! 
1. Ej, mamko, mamko,
maměnko moja!
Zjednejte mi nové šaty,
já se budu vydávati. Ej! 
2. Ej, dcerko, dcerko,
dceruško moja!
Nechaj toho vydávaňa,
však si ešče hrubě mladá. Ej! 
3. Ej, mamko, mamko,
maměnko moja!
Také jste vy mladá byly,
ráda jste se vydávaly! Ej! 
RYCHTÁŘ
Dobře jste to zazpívaly, dobře! 
BARENA
A to si od nás vezmi, Jenůfko!
(Podává Jenůfě kytici.)
JENŮFA
Děkuju vám z celého srdce! Tak mile mne to dojalo! 
LACA
Pan farář nakázali přijít do kostela zrovna v devět! 
RYCHTÁŘ
Tož si jen popílíte s požehnáním — aby už to šlo!
(Laca a Jenůfa pokleknou před stařenkou.)
LACA
Uctivo vás prosím o požehnání. 
STAŘENKA
Tož já vám žehnám, ve jménu Otce, Syna aj Ducha Svatého. Ty, Laco, mne zle nevzpomínej!
(Snoubenci líbají stařence ruce.)
RYCHTÁŘ
A včil, Kostelničko, vy to asi dokážete, jak velebníček!
(Snoubenci pokleknou před Kostelničkoul ona zvedne ruce. Venku hluk. Kostelnička couvne poděšena. Zvenčí je rozeznati z hluku dva hlasy.)
1. HLAS
(zvenčí)
Chuďátko! Nějaka bestyja uničila dítě! 
2. HLAS
(zvenčí)
Která bezbožnica to urobila? 
KOSTELNIČKA
Co dítě? Co s dítětem tam křičejí? 
7. výstup
Jano, ostatní 
JANO
(vběhne)
Rychtáři, hledají vás. 
RYCHTÁŘ
A co je? Cože to? 
ŠTEVA
Co se děje? 
JANO
Vy to ještě nevíte? Sekáči z pivovaru našli pod ledem přimrzlé dítě! 
VŠICHNI
Ó hrůza! Ó hrůza! 
JANO
Nesou ho na desce, je jako živé v peřince, v povijáku, na hlavě červenou pupinu! To je na hrůzu; lidé nad tím naříkají, ó poběžte!
(Jano odbíhá; za ním rychtář, rychtářka, lid, pastuchyňa, Laca, Jenůfa a Karolka. Jen Števa strnule stojí a u postele Kostelnička se stařenkou.)
8. výstup
Kostelnička, Stařenka, Števa
KOSTELNIČKA
Jenůfa, neodbíhaj, ó neodbíhaj! Držte mne, braňte mne, to jdou pro mne! 
STAŘENKA
Ale dcero moje! Dcero, zase blouzníš! 
(Števa odbíhá a u dveří vrazí do něho Karolka, chopí Števu za ruku.)
9. výstup
Předešlí, Karolka, později Jenůfa a Laca
KAROLKA
Števo, to je ti strašné... Svatba pokažena... Já být nevěstou, plakala bych. 
JENŮFA
(zvenčí)
Bože, můj Bože, to je můj chlapčok! 
ŠTEVA
Jak by mi ten křik nohy podťal! A úzko je mi včil!
(Laca táhne Jenůfu dovnitř.)
LACA
Jenůfka! Jenůfka! Vzpamatuj se! Co tě to hrozného napadlo! Lidé to slyší! Ó vzpamatuj se! 
JENŮFA
Pusť mne, to je Števuška, můj chlapčok, můj!
(Vstoupí rychtář, v ruce povijan a červený čepeček. Za ním ostatní,)
10. výstup
Rychtář, ostatní
(dveře ostanou dokořán, nazírá sem lid)
JENŮFA
Ha — vidíte, jeho poviják, jeho čepčáček! Sama jsem ho ze svých pentlí popravila! 
RYCHTÁŘKA
Slyšíš, rychtáři! Oni o tom vědí! 
JENŮFA
Ej, lidé, kterak jste ho dopravili? 
TETKA
Ježíši Kriste! Tak utratila svoje dítě! 
JENŮFA
Bez truhélky, bez věnečku. Co mu pokoja nedáte? Kdesi ve sněhu a ledu s ním gúlali! 
RYCHTÁŘ
To už jsem snad, bar bez pánů, na stopě! Já musím být první ouřad —
(Utírá si pot z čela)
— a raději bych se neviděl! 
LID
Kamením po ní! Ježíši Kriste! Zabila dítě! Jistě to dovezla z Vídně! 
JENŮFA
Števo, mlynáři, běž za nima, honem běž — to je tvoje dítě! 
LACA
(hrozivě)
Jenom se odvažte někdo se jí dotknout! Život vás to bude stát! Pěstí vás dobiju! 
KOSTELNIČKA
(namáhavě se vzchopí)
Ještě jsem tu já! Vy ničeho nevíte! To můj skutek — můj trest boží! 
LID
Kostelnička! 
KOSTELNIČKA
Já jsem dítě Jenůfčino uničila, já samotná! Její život, její štěstí chtěla jsem zachránit. Tiskla se na mne hanba, že jsem pastorkyni do zkázy dochovala! 
(Klesne na kolena.)
Tys, Bože, to věděl, že to nebylo k snesení, že by se místo dítěte utratily životy dva... Jenůfa nebyla ve Vídni, já jsem ji schovávala, omámila, dítě vzala, k řece zanesla, a v prosekaný otvor vstrčila. 
LID
Ježíši Kriste! 
KOSTELNIČKA
Bylo to večer. Ono se nebránilo... ani nezapíplo... Jen jako by mne na rukou pálilo — a od té chvíle cítila jsem, že jsem vražednice. 
LID
Ježíši Kriste! To že Kostelnička! 
KOSTELNIČKA
Jenůfě jsem potom řekla, že její dítě v bezvědomí umřelo. Och, slitujte se nad ní, nehaňte ji! Ona je nevinná... Mne suďte, mne kamenujte bídnou! 
JENŮFA
Ej, mamičko — pod led — och!
(zuřivě)
Nechte mne! 
KAROLKA
(k Števovi, jenž se zdrcen podpírá o okno)
Števo, to ty más na svědomí?
(vrhajíc se matce kolem šíje)
Mamičko, mně je tak těžko k zemdlení! 
RYCHTÁŘKA
Karolka moja! 
KAROLKA
Vyveďte mne ven — já za Števa nepůjdu, raději bych do vody skočila. Pojďte dom!
(Karolka dere se ven, za ní matka)
LACA
Och, Bože můj, já jsem toho příčina, já ti to líco zohavil, aby tě Števa nechal, a tak potom všechno došlo na to neštěstí! 
PASTUCHYŇA
To je na něho trest! Žádná děvčica za něho nepůjde. Co by jen poctivá cikánka byla! 
(Števa, zakrývaje si rukama tvář, dere se ven. Zdrcenou stařenku vyvádí pastuchyňa)
11. výstup
Jenůfa, Laca, Kostelnička, Rychtář, ostatní
(bez Rychtářky, Karolky, Števy, stařenky a pastuchyně)
JENŮFA
(se samostatně povznese ke Kostelničce)
Vstaňte, pěstounko moja! Dosti smrtelného ponížení a muk vás čeká!
(Pozdvihuje Kostelničku.)
KOSTELNIČKA
Kam mne pozdvihuješ?
Víš, že mne povedou?
(hrůzyplně)
Och!
(Doběhne ke dveřím komory.)
Ne, ne! Já nesmím! Oni by tebe soudili, Jenůfo! 
JENŮFA
A ta moje pěstounka, už to chápu, není proklínaní hodna. Nezatracujete ji! Dopřejte ji času k pokání! Aj na ni Spasitel pohlédne! 
LACA
Jenůfka, neušel ti rozum z cesty? 
KOSTELNIČKA
Odpusť mi jenom ty. Včil už vidím, že jsem sebe milovala víc než tebe. Včil už nemůžeš volat: "Mamičko, aj mamičko!" Tys nemohla dědit moji povahu, moji krev a já z tebe včil beru sílu... chci trpět! Aji na mne Spasitel pohlédne. 
JENŮFA
Pánbůh vás potěš! 
KOSTELNIČKA
Pojďte, rychtáři! Veďte mne!... 
JENŮFA
Pánbůh vás potěš!
(Rychtář podepře Kostelničku v rameni a odchází. Za nimi se hrnou všichni. Zůstanou jen Jenůfa a Laca.)
12. výstup
Jenůfa, Laca 
JENŮFA
Odešli... Jdi také! Však včil vidíš, že s mým bědným životem svůj spojit nemůžeš! Buď s Bohem... a pamatuj si, žes byl nejlepší člověk, jehož jsemm poznala na světě! Žes mi zúmyslně poranil to líco, to jsem ti dávno odpustila. To jsi hřešil jenom z lásky, jako já kdysi. 
LACA
Ty odejdeš do světa za hodnějším životem a mne nevezmeš s sebou, Jenůfko? 
JENŮFA
Víš, že mne budou volat k soudu, že každý se na mne s opovržením podívá? 
LACA
(pohyblivěji)
Jenůfka, já i to pro tebe snesu. Co nám do světa, když si budeme na útěchy! 
JENŮFA
(překonána)
Ó Laco, duša moja! Ó pojď! Včil k tobě mne dovedla láska — ta větší, co Pánbůh s ní spokojen! 
Opona.

Text byl převzat od p. Víta Špinky, z jeho stránky http://artax.karlin.mff.cuni.cz/~vspi7602/opera/