Matka
Opera o 10 dějstvích
Skladatel: Alois Hába (1893 - 1973 ve Vizovicích)
Libreto: Alois Pujman
Premiéra: 17.5.1931 v Mnichově
 

1. dějství: Sedlák Křen pochovává ženu. Podlehla úmorné dřině a častému mateřství. "Tys ji zahubil", vyčítá Křenovi nebožčina sestra. "Měl jsem ji přece rád", hájí se Křen. Co teď s dětmi bez matky, je jejich obapolná starost. Ožeň se podruhé, radí švagrová, ale nepůjde to zlehka. Kterápak se dá k tolika dětem? Přicházejí sousedky, vchází kněz. Vynášejí mrtvolu ze stavení.

2. dějství: Sedlákovi všude chybí ženská ruka. Aby se o děti staral, aby uklízel a vařil. Švagr k němu zajde na výzvědy, jestli si už někoho nenašel. Křen poznává statnou, pracovitou, ne už mladou dívku. Věna nebude mít mnoho, je však rozvážná, nenašel by lepší. Budou tři ohlášky najednou a naráz potom svatba.

3. dějství: Křen jde za nevěstou k oddavkám. Scházela mu ta ženská náruč. Ještě se cítí jako mladík, ještě dychtí po objetí. Nedočkavě zajde.

4. dějství: Svatba, na poslední píseň se tancuje. Vtipně se improvizují sloky na nevěstu Marušu. Jak to přišlo, že ona, tak vybíravá, odmítavá ke všem zdejším, chytla se přespolního a k tomu vdovce s tolika dětmi? Co v tom vězí? Nevěstě se na Franckovi líbí jeho zdraví, jeho mužnost, že je hudec vyhlášený. Rozžehnává se s otcem. Zastane svůj úkol dobře? Osvědčí se jako žena, jako matka, jako pracovnice na mužově gruntě?

5. dějství: Sedlák si nepřeje děti, aby neubraly podíl nebožčiným dětem, aby žena nevysedávala u kolébky, místo aby pracovala na polích. Manželství je pro Marušu nejen láska tělesná, jejím údělem je také přivést na svět nové tvory k obrazu své duše. Chce mít děti vlastní, nebyla by bez nich šťastná. Ví si rady na mužovy námitky a muž jí dává za pravdu.

6. dějství: Každým rokem se narodí dítě. Teď je v kolébce Tomeček. Švagrová-kmotřenka nese dárky do kouta, děcku nese vdoleček, penízek a obrázek. Nač se klučík usměje, nač vztáhne ručku, tím jednou bude. Hospodářem, zalíbí-li se mu vdoleček, pánem, třese-li se na obrázek, boháčem, vzepře-li se po penízku. Tomečkovi se zalíbil vdoleček, tož z něho bude sedlák, ale grunt nebude mít, když je deset děti na Křenově statku z obou manželství. Však ony se děti, nevlastní i vlastní, dobře uživí. "Šetři se, na nebožku pamatuj," loučí se s ní vlídně švagrová. Nevlastní dcerky tuto vlídnost k maceše zazlívají. Maruša vidí, jak se nebožčiny děti od ní odklánějí, třebaže se o ně stará víc než o vlastní. Ale mateřství je její úděl a ona překonává toto zaujetí.

7. dějství: Marušiny děti mají dobrou hlavu, nebožčiny děti se hodí spíš k polní práci nebo na řemeslo. Toho rozdílu muž nedbá. Děti od učení honí. Pro něj pracovat  znamená obdělávat hroudu. I začne hádka z mužského sobectví. Děti zažene a žena  má být po vůli, ať je slabá po dítěti nebo ne. Se zlostí se však potáže. Vytratí se s nepořízenou. Maruši je nejpřednější dítě.

8. dějství: Synové odrůstají a na statku není místa. Aby se jen dřeli bez neděje na podíl. Znají řemeslo, vydají se do světa. "Nechme jim to tady". O té zlobě ví Maruša  dobře. Nic ji neodvede od údělu být matkou tělem i duší. Do úpadu dře, je spravedlivá k nebožčiným potomkům víc než k vlastním.

9. dějství: Otec časně zrána honí děti do práce, matka zase lépe odhaduje jejich nadání a chce je vést tam, kam samy spějí svými vlohami, k učení. Muži nezbývá než podrobit se její převaze.

10. dějství: Po dvaceti letech se ukáže, jak dobře všechny děti Maruša vedla. Dcery se provdaly, synové, kteří reptali proti maceše, už odešli z domu, v Americe zbohatli. A Marušiny synové jsou učenými pány. Všechny děti jsou už pryč a Tomeček, na kterého všichni hubovali, ten jediný jim zůstal pro pomoc a potěšení. Oblomil svou přítulností otce, takže konec konců Křen sám dal za pravdu své ženě, jejím citům mateřským a její jasnozřivosti. Chtěla a přivedla na svět děti nejen z těla, ale i ze své boží duše, která si jich žádala. "Život je dobrý," potvrzuje Křen, "pojď, Marušo, spočinout."
 


Převzato z http://emil.htmlplanet.com - editovala Eva Keřlíková p.p. dne 18.7.2002. Copyright (c) 1999-2002 Eridanus, s.r.o.