Rusalka

Libreto: Jaroslav Kvapil
Hudba: Antonín Dvořák
 

Ouvertura

Jednání první

Palouk na pokraji jezera. Kolkolem lesy, v nich na břehu jezera chalupa Ježibaby. Měsíc svítí. Na staré vrbě, jež se sklání k jezeru, sedí Rusalka, smutně zamyšlena.

Tři lesní žínky (tančí na palouku):

Hou, hou, hou,
stojí měsíc nad vodou!
Zvědavě se v hloubku dívá,
po kameni ke dnu splývá,
hastrmánek hlavou kývá,
hou, hou, hou,
starou hlavou zelenou.

Hou, hou, hou,
kdo to chodí nocí tou?
Hastrmánku, měsíc stoupá,
už se tobě v okně houpá,
za chvíli se k tobě vloupá,
hou, hou, hou,
ve tvou síňku stříbrnou.

Hou, hou, hou,
měsíc bloudí nad vodou!
Po jezeře tančí vánek,
probudil se hastrmánek,
hastrmánek, tatrmánek,
hou, hou, hou,
bublinky už ze dna jdou.

Vodník se vynoří a mne si oči.

Lesní žínky:

Hou, hou, hou,
hastrmánek nad vodou!
Hastrmánek chce se ženit,
která z vás chce vodu pěnit,
dědka česat, lože změnit,
hou, hou, hou,
s babkou hastrmanovou?

Skotačí kolem vodníka.

Vodník:

I pěkně vítám z lesa k jezeru!
Jakž, je tam smutno bujným slečinkám?
Mám dole na dně samu nádheru
a zlatých rybek na pytle tam mám -
rákosím se kmitnu,
ruku svou jen napnu,
po slečince chňapnu,
za nožky ji chytnu,
stáhnu si ji k nám.

Lapá nemotorně po lesních žínkách.

Lesní žínky:

Hastrmánku, heja hej,
tedy si nás nachytej!
Kterou chytíš, mužíčku,
dá ti pěknou hubičku!
Ale žena, hahaha,
za uši ti vytahá!

Rozutekou se.

Vodník:

Uličnická havěť! Kterak zbrkle pádí!
Horem, dolem, polem - inu, mládí, mládí!

Rusalka:

Hastrmánku, tatíčku!

Vodník:

Kýho šlaka, dítě -
snad mi tady v měsíčku
nesušíš mé sítě?

Rusalka:

Hastrmánku, tatíčku,
než se vody zpění,
sečkej se mnou chviličku,
ať mi smutno není!

Vodník:

I vida, smutno!

Rusalka:

Všechno řeknu ti!

Vodník:

A dole taky?

Rusalka:

Smutno k zalknutí!

Vodník:

Dole, kde je samý rej?
Není možná! Povídej!

Rusalka:

Chtěla bych od vás, hlubin těch se zbýti,
člověkem být a v zlatém slunci žíti!

Vodník:

Mohu-li věřit vlastním uším svým?
Člověkem býti? Tvorem smrtelným?

Rusalka:

Sám vyprávěls ty zvěsti neznámé,
že mají duši, které nemáme,
a duše lidí, že jde nebi vstříc,
když člověk zhyne a když znikne v nic!

Vodník:

Dokud rodná kolébá tě vlna,
nechtěj duši, ta je hříchu plna.

Rusalka:

A plna lásky!

Vodník:

Vodo pravěká -
snad nemiluješ, dítě, člověka?
 

Rusalka:

Sem často přichází
a v objetí mé stoupá,
šat shodí na hrázi
a v loktech mých se koupá.

Leč pouhou vlnou jsem,
mou bytost nesmí zříti
ó vím, že člověkem
dřív musila bych býti,
jak já jej objímám
a jak jej vinu v ruce,
by on mne objal sám
a zulíbal mne prudce!

Vodník:

Dítě, dítě, z noci do noci
tvoje sestry budou pro tě plakat -
už ti není, není pomoci,
člověk-li tě v svou moc doved' zlákat!

Rusalka:

Hastrmánku, mužíčku,
on mne musí zočit -
pověz, pověz, tatíčku,
co mám, smutná, počít?

Vodník:

Ztracena, ztracena do věků,
prodána, prodána, člověku!
Marno je lákat tě dolů v rej -
Ježibabu si zavolej,
ubohá Rusalko bledá!

Potápí se:

Běda! Běda! Běda!

Zmizí pod vodou.

Rusalka:

Měsíčku na nebi hlubokém,
světlo tvé daleko vidí,
po světě bloudíš širokém,
díváš se v příbytky lidí.

Měsíčku, postůj chvíli,
řekni mi, kde je můj milý!
Řekni mu, stříbrný měsíčku,
mé že jej objímá rámě,
aby si alespoň chviličku
vzpomenul ve snění na mne.
Zasvěť mu do daleka,
řekni mu, řekni, kdo tu naň čeká!
O mně-li, duše lidská sní,
ať se tou vzpomínkou  vzbudí;
měsíčku, nezhasni, nezhasni!

Měsíc zmizí v mracích.

Ta voda studí, studí!

Zachvěje se úzkostí:

Ježibabo! Ježibabo!

Vodník (pod vodou):

Ubohá Rusalko bledá!
Běda! Běda! Běda!

Rusalka (úpěnlivě):

Ježibabo! Ježibabo!

Ježibaba (vyjde z chalupy a rozhliží se):

Lkáním, štkáním, naříkáním,
kdo mne budí před svítáním?

Rusalka:

Ježibabo, léku dej mi,
vodní kouzlo se mne sejmi!

Ježibaba:

Slyším cosi, čichám cosi -
ozvi se a pověz, kdo jsi!

Rusalka:

Rusalka jsem, vodní víla,
dej mi léku, dej, tetko milá!

Ježibaba:

Jsi-li víla, zjev se hbitě,
ukaž se mi, krásné dítě!

Rusalka:

Vlnami jsem upoutána,
do leknínů zamotána!

Ježibaba:

Vytrhni se, cupy hupy,
pospěš ke mně do chalupy -
posť ji vlnko, pusť ji ke mně,
ať se nožky dotknou země!

Rusalka seskočí a namáhavě tápe k Ježibabě.

Ježibaba:

Nožičky, neste ji, nožičky, držte ji -
vida, jak nožičky chodit už umějí!

Rusalka (klesne k nohám Ježibaby):

Ježibabo! Ježibabo!
Pomoz, pomoz, pomoz!
Staletá moudrost tvá všechno ví,
proniklas přírody tajemství,
za nocí hlubokých o lidech sníš,
odvěkým živlům rozumíš,
pozemské jedy, paprsky měsíce,
dovedeš svařit na léků tisíce,
dovedeš spojit, dovedeš bořit,
dovedeš usmrtit, dovedeš stvořit,
člověka v příšeru, příšeru v člověka,
dovede proměnit moudrost tvá odvěká,
rusalky za noci hrozbou svou strašíš,
pro lidské strasti divné léky snášíš,
pro nás i pro lidi ve světě dalekém,
sama jsi živlem, sama jsi člověkem,
se smrtí věčnost je věno tvé -
pomoz mi, pomoz, zázračná ženo!

Ježibaba:

To já znám, to já znám -
s takovou se chodí k nám!
Ale slyš, pilně slyš,
nežli léku okusíš:
perly máš, krásu máš,
pomohu-li, co mi dáš?

Rusalka:

Vše, co mám, si vem,
ale udělej mne člověkem!

Ježibaba:

A nic víc? Pranic víc?
Proto přišlas úpějíc?
Voda tě už omrzela,
lidského jsi lačna těla,
milování, laškování,
hubiček a cukrování -
to já znám, to já znám,
s takovou se chodí k nám!

Rusalka:

Tvoje moudrost všechno tuší -
dej mi lidské tělo, lidskou duši!

Ježibaba:

Dám ti, dám,
věz to rarach sám;
ale ty mi musíš dát
průsvitný svůj vodní šat -
a když lásky neokusíš
na světě,
zavržena žíti musíš
v hlubinách zas prokletě.
Ztratíš-li tu lásku, po níž cit tvůj prahne,
kletba vodních mocí zas tě v hloubku stáhne,
a než nabudeš jí, trpět budeš též,
pro všechen lidský sluch něma zůstaneš.
Chceš být něma, chceš,
pro toho, jejž miluješ?

Rusalka:

Jeho-li lásku poznat smím,
ráda, věř, pro něj oněmím!

Ježibaba:

Střez si ho střez,
a věz to, věz:
prokleta-li se vrátíš ve vodníkovu říš,
miláčka svého také zahubíš -
stane se navždy obětí
věčného tvého prokletí!

Rusalka:

Čistou duší, čistou duší,
moje láska všechna kouzla zruší!

Ježibaba:

Tedy pojď, honem pojď,
do chaty mne vyprovoď!
V krbu jedy navaříme,
Rusalku tím napojíme -
ale potom ani muk,
čury mury fuk!

Vejdou do chalupy, v jejímž okénku zaplane červená záře. Proud jisker vyrazí komínem. Za chvíli lze slyšet sykot v kotli. Do toho se mísí zaklínání Ježibaby. Lesní žínky slyšíce to vybíhají z lesa a postrašeny nahlížejí okénkem do chalupy.

Ježibaba (v chalupě):

Čury mury fuk,
bílá pára vstává z luk!
Kapka krve dračí,
deset kapek žluče,
teplé srdce plačí -
pokud ještě tluče.
Skoč, můj mourku, skoč a skoč,
varem v kotli pozatoč!
Čury mury fuk,
nelekej se větších muk!
Toť tvé lidské věno,
a to musíš píti -
tím, co uvařeno,
jazyk zdřevění ti.
Skoč, můj mourku, hola hej,
v hrdlo jí tu šťávu vlej!
Čury mury fuk -
ale teď už ani muk!

Divoký sykot v chalupě zvolna slábne. Lesní žínky se rozprchly. Obloha se jasní, z daleka znějí lovecké rohy. Nad jezerem rdí se jitřní záře.

Vodník (hluboko pod vodou):

Ubohá Rusalko bledá!
Běda! Běda! Běda!

Lovecké rohy znějí stále zřetelněji, lovci se blíží. Je slyšet princova lovce, an zpívá.

Lovec (zdaleka):

Jel mladý lovec, jel a jel,
laň bílou v lese uviděl.
Hluboké oči ta měla.
- Zda-li ji stihne má střela?
Ó, mladý lovče, dále spěj,
tu bílou laňku nestřílej!
Varuj se jejího těla!
- Zda-li ji stihne má střela?

Lovecké rohy znovu znějí.

Princ (vyrazí z lesa s kuší v ruce):

Zde mihla se a zase zmizela!
Horem a dolem, lesem a polem,
podivná zvěř ta míhá se kolem -
a tady stopa znikla docela!
A tajemným vlněním potají ty vody mne v lokty své lákají,
jak bych měl divoký lovu cit
v objetí jejich zas ochladit.
Krok vázne mi, stesk cítím neznámý,
zbraň z unavené ruky padá mi,
sotva lov začal, unavil mne vráz,
divné to kouzlo zajalo mne zas!

Lovci se blíží.

Lovec (nablízku):

Lan nebyla to - lovče, stůj,
Bůh tvoji duši opatruj!
Srdce tvé smutno je zcela!
Koho stihne tvá střela?

Lovci vyjdou z lesa.

Princ:

Ustaňte v lovu, na hrad vraťte se,
podivné čáry bloudí po lese,
divnější čáry v duši mám -
domů vraťte se, chci býti sám!

Lovci odcházejí. Princ usedne na břehu jezera, ale když vzhlédne, spatří Rusalku, ana před ním stojí. Rusalka vyšla z chalupy. Je bosa, v popelavých šatech nuzného dítěte. Krásné její zlaté vlasy hluboko splývají. Je něma.

Princ (vyskočí):

Vidino divná, přesladká,
jsi-li ty člověk nebo pohádka?
Přišla jsi chránit vzácné zvěři,
kterou jsem zahléd' v lesa šeři?
Přišla-lis prosit za ni,
sestřičko bílých laní?
Anebo sam, jak vstříc mi jdeš,
kořistí lovcovou býti chceš?

Rusalka vztáhne k němu němě své ruce, nemohouc promluvit.

Princ:

Svírá ti ústa tajemství,
či navždy jazyk tvůj ztich'?
Něma-li ústa tvá, Bůh to ví,
vylíbám odpověď s nich!
Odpověď záhadám, jež mne sem lákaly,
jež mne se volaly, přes trní, přes skály,
abych tu konečně v blažený dnešní den,
dítě, tvým pohledem náhle byl okouzlen!
Co v srdci tvém je ukryto,
máš-li mne ráda, zjev mi to!

Rusalka mu padne do náručí.

Rusalky (pod vodou):

Sestry, jedna schází z nás!

Rusalka polekána se vzchopí a naslouchá.

Rusalky:

Sestřičko, kam odešlas?

Rusalka se chvěje nerozhodností a bázní.

Vodník (pod vodou):

Přes hody, doly a lesy!

Rusalky:

Sestřičko, sestřičko, kde jsi?

Rusalka se stulí ve svrchované úzkosti v náruč princovu.

Princ:

Vím, že jsi kouzlo, které mine
a rozplyne se v mlžný rej -
leč dokud čas náš neuplyne
ó pohádko má, neprchej!
Můj skončen lov - nač myslit naň?
Tys nejvzácnější moje laň.
Tys hvězdička zlatá v noc temnou -
pohádko má, pojď se mnou!

Odvádí Rusalku.

Jednání druhé

Sad na zámku princově. V pozadí sloupořadí a slavnostní síň hodovní. V popředí pod starými stromy rybník. Odpoledne chýlí se zvolna k večeru a pak v noc.

Hajný (přichází s kuchtíkem):

Jářku, jářku, klouče milé,
dopověz, dopověz,
jakáže to kratochvíle
na zámku se strojí dnes?
To je hostí na síni,
to je práce v kuchyni,
na stolech a na policích,
podivného náčiní!

Kuchtík:

Máme ti teď sháňku,
milý strýče Vaňku,
do večera od svítání,
neustanem v práci ani!
Pomysli si, pomysli si,
zdas to, strýčku, slyšel kdysi:
princ ti našel v lese,
divné stvoření -
a s ním, podivme se,
snad se ožení!
Našel prý ji v lesích tvých,
ve tvých lesích hlubokých -
ale ať ji vzal, kde vzal,
já bych se jí, strýčku, bál!
Holka je ti němá,
kapky krve nemá,
chodí jako vyjevená -
to by byla čistá žena!

Hajný:

Je to pravda vskutku,
co se mluví všude?
Můj ty milý smutku,
už to takhle bude!
Ať nás Pánbůh chrání,
myslivec jsem starý,
že v tom milování,
vězí divné čáry!
U nás v lesích straší,
šlakovité moci,
lesem divní braši
chodí o půlnoci.
Je-li v těle duše slabá,
uhrane ji Ježibaba,
pode hrází tuze snadno,
hastrman tě stáhne na dno.
A kdo vidí lesní žínky,
bez košilky bez sukýnky,
omámí ho lásky chtíč -
Pánbůh s námi a zlé pryč!

Kuchtík (s úzkostí):

Strýčku, já se bojím!

Hajný:

Inu, není div,
Pánbůh hříchům tvojím
budiž milostiv!

Kuchtík:

Náš princ vždy tak švarný byl,
kterak se teď proměnil!
Není, jaký býval, není,
bloudí jako omámen,
stará Háta na modlení
dává za něj den co den.
A pan farář, jak to slyšel,
varovat ti prince přišel,
ale princ ne a ne,
holka prý tu zůstane!

Hajný:

Proto jsou tu hosté již!
Proto se tak prázdní spíž!
Protojsem honem vlek'
plno zvěře na zámek!

Kuchtík:

Na štěstí jak zdá se
nemělo to být,
všechno může zase
jiná pokazit!
Stará Háta vypráví,
jak prý je princ vrtkavý:
už prý jeho láska mizí,
jinou prý zas v mysli má,
po jakési kněžně cizí,
hází prý už očima!

Hajný:

Pánbůh dej, Pánbůh dej,
ve zdraví ho zachovej!
Já být princem, bez okolků,
vyhnal bych tu cizí holku,
než mne v peklo zamotá:
ať se klidí, žebrota!

Kuchtík (náhle):

Hu, tam si vede princ tu obludu!

Uteče.

Hajný:

Já na ni také čekat nebudu!

Uteče jinudy. Rusalka krásně oděna, ale stále smutná a bledá, přichází s princem.

Princ:

Již týden dlíš mi po boku,
jak z báje zjev dlíš přede mnou,
a marně v očích hluboku
tvou bytost hledám tajemnou.
Má sňatek dát mi teprve,
co láska dávno chtěla,
by rozhořela jsi do krve
a byla ženou zcela?
Proč chladí tvoje objetí,
vzplát vášní proč se bojí?
Proč úzkostí jen zachvěti
mám v náruči se tvojí?
A marně, marně dusím smutný cit,
z náruči tvé se nelze vyprostit -
byť stokrát byla jsi chladná, nesmělá,
mít musím tebe, musím docela!

Kněžna (přichází sloupořadím; spatříc prince a Rusalku):

Ne, není to láska, hněvivý je to cit,
že jiná dlí, kde já jsem chtěla být,
a že jsem jeho míti neměla,
ať štěstí obou zhyne docela!

Jde v popředí:

Zda na chvíli princ vzpomene si přec,
že hostitelem též je milenec!

Svůdně:

Má na to štěstí, jímž vás blaží svět,
též cizí host jen němě prihlížet?

Stane mezi princem a Rusalkou.

Princ (vzruší se, sotvaže spatřil kněžnu):

Ach, výčitka to věru včasná
a s vašich rtíků rád ji snáším:
i ženich věru, kněžno krásná,
je především jen sluhou vaším!

Kněžna (pohlédnouc na Rusalku):

A vaše kráska, citů vašich paní,
vás nepokárá za to slovem ani?

Rusalka na ni pohlédne s hněvnou bolestí.

Kněžna (jízlivě):

Či v pohledu svém tolik něhy má,
že mluví s vámi pouze očima?

Princ (v rozpacích):

Leč oči její říci zapomněly,
že hostitel se nepozorným stal.
Nechť nahradí teď rychle, svolíte-li,
co roztržit jen chvíli zanedbal.

Podává kněžně ruku.
Rusalka pokročí a křečovitě se chytne ruky princovy.

Princ:

Nač rozpaky tvoje? A proč se tolik chvěješ?
V svou komnatu pospěš a stroj se k plesu již!

Odvádí kněžnu.

Kněžna (odcházejíc k Rusalce):

Ó, vystrojte se v šaty přebohaté:
mám dvornost jeho, vy však srdce máte.

Rusalka strnule hledí z nimi, jako by pohledem chtěla prince zadržet, ale pak smutna a zlomena odchází sama sloupořadím. Zatím se stále šeří, večer hasne a později zasvitne měsíc. V síni zazní slavnostní hudba a zaplanou světla. Je vidět v pozadí slavnostní ruch, hosté se scházejí a tvoří skupiny. Později zpěv a tanec.

Vodník (vynoří se z rybníka a dívá se do síně, kde viří veselí):

Běda! Ubohá Rusalko bledá,
v nádheru světa zakletá! Běda! Běda!
Celý svět nedá ti, nedá,
vodní čím říše rozkvétá!
Stokrát bys byla člověkem,
ve jhu jsi spjatá odvěkém,
byť měl tě člověk stokrát rád,
navždy ho nemůžeš upoutat!
Ubohá Rusalko bledá,
zajatá v kouzlo lidských pout!
Voda tvá všude tě hledá,
nadarmo chce tě obejmout!
Až se zas vrátíš k družkám svým,
budeš jen živlem smrtícím,
vrátíš se žitím uvadlá,
prokletí živlů jsi propadla.

Zpěv v síni:

Květiny bílé po cestě,
po cestě všude kvetly,
hoch jel a jel k své nevěstě
a den se smál tak světlý.
Nemeškej hochu, k milé spěš,
dorosteš záhy v muže,
zpátky až tudy pojedeš,
pokvetou rudé růže.
Květiny bílé nejdříve,
úpalem slunce zašly,
ale ty růže ohnivé
svatební lože krášlí.

Princ se objeví chvílemi v slavnostním ruchu, jenž víří sálem, a dvoří se okázale cizí kněžně, nevšímaje si Rusalky.

Vodník:

Ubohá Rusalko bledá,
v nádheru světa zakletá! Běda! Běda!
Na vodách bílý leknín sní,
smutným ti druhem bude -
pro tvoje lože svatební,
nekvetou růže rudé!

Rusalka vyběhne zoufalá ze síně a prchá sadem.

Vodník (překvapen):

Rusalko, znáš mne, znáš?

Rusalka (náhle nabyvši řeči, vykřikne):

Vodníku, tatíčku drahý!

Vodník:

Proto jsem přišel v zámek váš,
bych zřel tě truchlit tak záhy?

Rusalka:

Tatíčku, Vodníku, spas mne, spas,
úzkost mne pojala hrozná!
Běda, že chtěla jsem zradit vás,
běda, kdo člověka pozná!
Jiná jej krásou jala vráz,
divokou lidskou krásou -
a mne už nezná, nezná zas
Rusalku prostovlasou!

Vodník:

On že tě zavrh', jenž měl tě rád?
Musíš teď, musíš vytrvat!

Rusalka:

Ó marno, marno, marno to je,
a prázdnota je v srdci mém,
jsou marny všechny vděky moje,
když zpola jsem jen člověkem!
Ó marno to je mne už nezná zas,
Rusalku prostovlasou.
Jí hoří v očích vášně síla,
té lidské vášně prokleté,
mne voda chladná porodila
a nemám, nemám vášně té!
Prokleta vámi, pro něj ztracena,
odvěkých živlů hluchá ozvěna,
ženou ni vílou nemohu být,
nemohu zemřít, nemohu žít!

Princ přichází s kněžnou z hodovní síně do sadu.

Rusalka:

Vidíš je, vidíš? Jsou tu zas -
tatíčku, tatíčku, spas mne spas!

Kněžna (princem provázena):

Vám v očích divný žár se zračí
a naslouchám vám zmámena,
jste stále vřelejší a sladší -
ó princi, co to znamená?

Kam prchla vaše vyvolená,
ta bez řeči a beze jména,
kam prchla, aby viděla,
že princ je změněn docela?

Princ:

Kam prchla? Milý Bůh to ví!
Leč změnou tou jste sama vinna -
a letní noc to nepoví,
že zajala mne kouzla jiná.
Ó, nazvete to rozmarem,
že miloval jsem jinou chvíli,
a buďte žhavým pohárem,
kde dosud luny svit plál bílý!

Kněžna:

Až požár můj vás popálí
a všechny vaše vášně zděsí,
až odejdu vám dodáli -
co s leskem luny počnete si?
Až obejmou vás lokty sličné,
té němé krásky náměsíčné,
čím k vášni hřát se budete?
Ó škoda, škoda, vášně té!

Princ (rozvášněn):

A kdyby celý svět
chtěl klnout mojí touze -
vy jste ten žhavý květ,
byť kvetl chvíli pouze!
Teď teprve to vím,
čím mřelo moje tělo,
když lásky tajemstvím,
se uzdraviti chtělo!

O závod s kněžnou:

Ó, teprve teď poznávám,
že námluvy mi náhle kynou -
pan ženich, zdá se, neví sám,
zda namlouvá si mne, či jinou!

Náhle obejme kněžnu:

Co z lásky oné zbude,
jíž v osidla jsem pad'?
Rád strhám všechny svazky,
bych vás moh' milovat!

Rusalka zoufalá vyběhne z ústraní a vrhne se v náruč princovu.

Princ (na smrt poděšen):

Mrazí mne tvoje ramena,
bílá ty kráso studená!

Odstrčí Rusalku.

Vodník (zjeví se v plném světle měsíčním nad rybníkem; příšerným hlasem):

V jinou spěš náruč, spěš a spěš,
objetí jejímu neujdeš!

Strhne Rusalku do rybníka.

Princ (omráčen a nic nechápaje):

Z objetí moci tajemné
spaste mne, spaste mne, spaste mne!

Vrhá se kněžně k nohám.

Kněžna (s divým smíchem):

V hlubinu pekla bezejmennou
pospěšte za svou vyvolenou!

Odchází.

Jednání třetí

Palouk na pokraji jezera, jako po prvé. Chýlí se k večeru, obloha je pod mrakem, ale později zaplanou červánky, a konečně nastane měsíčná noc. Rusalka sedí nad jezerem, kde prve seděla. Všecka je bílá a bledá. Vlas její zpopelavěl, oči pohasly.

Rusalka:

Necitelná vodní moci,
stáhlas mne zas v hlubinu -
proč v tom chladu bez pomoci
nezhynu, ach, nezhynu?
Mladosti své pozbavena,
bez radosti sester svých,
pro svou lásku odsouzena
teskním v proudech studených.
Ztrativši svůj půvab sladký,
miláčkem svým prokleta,
marně toužím k sestrám zpátky,
marně toužím do světa.
Kde jste, kouzla letních nocí,
nad kalichy leknínů?
Proč v tom chladu bez pomoci
nezhynu, ach, nezhynu?

Ježibaba (vyjde z chalupy):

Aj, aj? Už jsi se navrátila?
No, tos tam dlouho nepobyla!
A jak máš bledé tvářičky,
a jak tu truchlíš o samotě!
Což nechutnaly hubičky
a lidské lože nehřálo tě?

Rusalka:

Ach, běda, běda, tetko rozmilá,
vše zradilo mne, vše jsem ztratila!

Ježibaba:

Krátké bylo milování,
dlouhé bude naříkání,
po hubičkách mužských úst,
nekonečný, věčný půst.
Člověk je člověk, živlů vyvrhel,
z kořenů země dávno vyvrácen,
běda, kdo jeho lásku poznat chtěl,
jeho kdo zradou je teď zatracen!

Rusalka:

Tetko má moudrá, tetko, rci,
není mi, není, pomoci?

Ježibaba:

Miláček tě zahrh', přestal tě mít rád -
a teď Ježibaba má zas pomáhat?
Po záletech světských, dcerko rozmilá,
bys teď k sestrám ráda se zas vrátila?
Inu, mám já radu, dobrou radu mám -
ale poslechneš-li, ví to rarach sám!
Lidskou krví musíš smýti
živlů prokletí
za lásku, již chtělas míti
v lidském objetí.
Budeš zas, čím bylas prve,
než tě zklamal svět -
ale horkem lidské krve
lze jen ozdravět.
Opustí tě všechna muka,
šťastna budeš hned,
zahubí-li tvoje ruka
toho, jenž tě oklamal, sved'!

Rusalka (zděšena):

Ježibabo, běda, co to chceš!

Ježibaba (podává nůž ze záňadří):

Ten vezmi nůž a slib, že poslechneš!

Rusalka (zahodí nůž do jezera):

Jde z tebe hrůza, nech mne, nech!
Chci věčně trpět v úzkostech,
chci věčně cítit kletbu svou,
svou celou lásku zhrzenou,
svou beznaděj chci všechnu zřit -
leč on, on musí šťasten být!

Ježibaba (rozchechtá se):

V lidský život potměšilý
touha tvá tě vábila -
a teď nemáš tolik síly,
bys krev lidskou prolila?
Člověk je člověkem teprve,
v cizí krev ruku když stopil,
zbrocen když vášní až do krve
bližního krví se opil.
A ty žes chtěla člověkem být
a člověka vášní omámit?
Prázdná ty vodní bublinečko,
měsíční bledá zahalečko,
jdi, trp, trp si z věků do věků -
a seschni touhou po svém člověku!

Odbelhá se do chalupy.

Rusalka:

Vyrvána životu
v hlubokou samotu
bez družek, bez sester mám se brát -
miláčku, vím to, vím,
nikdy tě nespatřím,
ó běda běda, nastokrát!

Ponoří se do jezera.

Rusalky (pod vodou):

Odešla jsi do světa,
uprchla jsi našim hrám -
sestřičko ty prokletá,
nesestupuj k nám!
V naše tance nesmí sem,
koho člověk objal již,
rozprchnem se, rozprchnem,
jak se přiblížíš!
Z tvého smutku vane strach,
v radostný náš hravý rej,
s bludičkami v bažinách,
za nocí si hrej!
Lákej lidi svitem svým,
na rozcestích těkej teď,
světýlkem svým modravým
do hrobu jim svěť!
Na hrobech a rozcestích
jiných sester najdeš rej,
v reje vodních sester svých
už se nevracej!

Ticho. Na západě rudnou červánky.

Hajný (přivádí kuchtíka):

Že se bojíš? Třesky, plesky -
však tu jiní bývávali!
Zaklepej a pověz hezky,
co ti doma přikázali:
princ že nosí těžkou dumu,
že se poplet' na rozumu,
jakás pekla stvůra klatá,
že k nám přišla do hradu,
a že prosí stará Háta
Ježibabu o radu!

Kuchtík (se vzpouzí):

Mně už chromne noha,
vlčí mlhu mám -
pro živého Boha,
strýčku, jdi tam sám!

Hajný:

Kolikrát jsem tudy šel,
temno leckdy bývalo již -
tys mi čistý strašpytel,
že se staré babky bojíš!

Kuchtík:

Ondy, když jsi u nás byl,
sáms mne, strýčku, postrašil,
nediv se teď, milý brachu,
že mám v lese plno strachu!

Hajný:

Řeči se, řeči tam -
to tak někdy přidávám!
Ale teď honem hleď
vyzvěděti odpověď!
Vznuž se, hej, zaklepej,
na radu se babky ptej!

Kuchtík:

Já bych jistě breptal,
jakou úzkost mám -
abys tedy zeptal
se jí na to sám!

Hajný:

Styděl bych se, styděl,
být já otcem tvým;
ale abys viděl,
že se nebojím!
Ježibabo, hola, hola!

Ježibaba (vyjde z chalupy):

Kdo to hlučí? Kdo to volá?

Kuchtík se skrývá za hajného.

Hajný:

Stará Háta k tobě posílá,
abys, Ježibabo, radila!

Ježibaba:

Za tu radu, za rozumu špetku,
tohle vyžle posílá mi k snědku?

Sáhne na kuchtíka.

Jen co vykrmí se, chudinka,
bude z něho pěkná pečínka!

Kuchtík (zoufale se brání):

Pusť mne! Pusť mne! Pusť mne z těchto míst!
Strýčku, strýčku, ona mne chce sníst!

Ježibaba (chechtá se):

Ha, i ty malý zmetku,
hloupé stvoření,
to bych měla k snědku
čistou pečeni!
Pro peklo ať roste prokletý rod váš!
A teď pověz honem, ci mi říci máš!

Kuchtík (s úzkostí):

Náš princ těžce stůně, převelice,
uhranula srdce jeho jakás kouzelnice!
Přived' si ji na hrad, vše jí dal,
jako vlastní život sám ji miloval.
Jeho ženou by se stala -
ale krásná kouzelnice svatby nedočkala.
Prince když už zmátla docela,
nevěrná ta kouzelnice zmizela.
Celý hrad je kouzlem zmámen podnes -
ďábel sám tu kouzelnici do pekla si odnes'!

Vodník (vynoří se rázem z jezera):

Kdože ji odnes? Kohože zradila?
Prokleté plémě, jež vás sem posílá,
tvorové bídní,
on sám ji zradil, uvrh' ji v prokletí!

Hajný (o překot utíká):

Hastramn! Hastrman!

Kuchtík (utíká za ním):

Strýčku! Strýčku! Proboha, strýčku!

Vodník (příšerným hlasem):

Pomstím se, pomstím, kam říš má dosahá!

Ježibaba:

Hahaha! Hahaha! Hahaha!

Odbelhá se do chalupy. Zatím zhasly již červánky na západě, setmělo se a záhy vyjde měsíc. Na palouku sbíhají se lesní žínky.

Lesní žínka (tančíc):

Mám, zlaté vlásky mám,
svatojanské mušky slétají se k nim,
ruka moje bílá vlásky rozpustila,
měsíček je češe svitem stříbrným.

Jiná žínka (tančíc):

Mám, bílé nožky mám,
proběhla jsem jimi palouk celičký,
proběhla jsem bosa, umyla je rosa,
měsíček je obul v zlaté střevíčky.

Třetí žínka (tančíc):

Mám, krásné tílko mám,
na palouku v noci svítí jeho vděk,
kudy běžím, všudy moje bílé údy
do stříbra a zlata šatí měsíček.

Lesní žínky (navzájem):

Do kola, sestřičky, do kola,
v lehounký noční vánek.
Za chvíli z rákosí zavolá,
zelený hastrmánek!

Vidouce Vodníka:

Už tu je, už tu je,
už si sítě spravuje!

Tančíce kolem něho:

Hastrmánku, heja, hej,
honem si nás nachytej!
Kterou chytíš, mužíčku,
dá ti pěknou hubičku.
Ale žena, hahaha,
hastrmánku, hahaha,
za uši ti vytahá!

Vodník (smutně):

Nelaškujte plaše,
děti zlatovlasé -
rodná voda naše,
lidským rmutem zkalila se.

Lesní žínky (stanou):

Cože nám ruší veselý rej?
Povídej, mužíčku, povídej!

Vodník:

Hluboko na dně sténá,
sestrami zavržená,
ubohá Rusalka bledá!
Běda! Ó běda! Ó běda!

Ponoří se do jezera. Měsíc zajde za mraky.

Lesní žínka:

Cítím slzu ve zraku,
chlad mne náhle ovál.

Jiná žínka:

Do šedivých oblaků,
měsíček se schoval.

Třetí žínka:

Tma se tiskne v skráně mé -
sestry, sestry, prchněme!

Rozprchnou se.

Princ (vyběhne zmaten z lesa):

Bílá moje lani! Bílá moje lani!
Pohádko! Němý přelude!
Mému naříkání, spěchu bez ustání
konec už nikdy nebude?
Ode dne ke dni touhou štván,
hledám tě v lesích udýchán,
noc-li se blíží, tuším tě v ní,
chytám tě v mlze měsíční,
hledám tě širé po zemi -
pohádko, pohádko, vrať se mi.

Stane:

Tady to bylo! Mluvte, němé lesy!
Vidino sladká, milenko má, kde jsi?
Bílá moje lani! Bílá moje lani!
Kde jsi?
Při všem, co v mrtvém srdci mám,
nebe i zemi zaklínám,
zaklínám Boha i běsy -
ozvi se, ozvi, kde jsi!

Milenko má!

Měsíc vyjde z mraků.

Rusalka (zjeví se v měsíčním svitu nad jezerem):

Miláčku, znáš mne, znáš?
Miláčku, ještě vzpomínáš?

Princ (užasne):

Mrtva-lis dávno, znič mne vráz -
živa-lis ještě, spas mne, spas!

Rusalka:

Živa ni mrtva, žena ni víla,
prokleta bloudím mátohou!
Marně jsem chvíli v loktech tvých snila,
ubohou lásku, lásku svou -
milenkou tvojí kdysi jsem byla,
ale teď jsem jen smrtí tvou!

Princ:

Bez tebe nikdy nelze žít -
můžeš mi, můžeš odpustit?

Rusalka:

Proč volal jsi mne v náruč svou
proč ústa tvoje lhala?
Teď měsiční jsem vidinou
v tvá muka neskonalá.
Teď tebe šálím v nočních tmách,
je zneuctěn můj klín
a s bludičkami na vodách
tě svedu do hlubin.

Tys hledal vášeň, vím to, vím,
jíž já jsem neměla -
a teď-li tě políbím,
jsi ztracen docela.

Princ (potácí se k ní):

Líbej mne, líbej, mír mi přej,
nechci se vrátit v světa rej,
do smrti třeba mne ulíbej!

Rusalka:

A tys mi hochu tolik dal -
proč jsi mne, hochu, oklamal?
Zda to víš, hochu, zda to víš,
z loktů mých že se nevátíš,
že zkázou v loktech mých zaplatíš?

Princ:

Všechno chci ti, všechno chci ti dát -
líbej mne, líbej, tisíckrát!
Nechci se vrátit, zemru rád!
Líbej mne, líbej, mír mi přej,
nemyslím, nemyslím na návrat!

Rusalka (obejme jej a líbá):

Láska má zmrazí všechen cit -
musím tě, musím zahubit,
musím tě v lednou náruč vzít!

Princ:

Líbej mne, líbej, mír mi přej!
Polibky tvoje hřích můj posvětí -
umírám šťasten ve tvém objetí!

Zemře.

Vodník (hluboko pod vodou):

Nadarmo v loktech zemře ti,
marny jsou všechny oběti,
ubohá Rusalko bledá!
Běda! Běda! Běda!

Rusalka (políbí naposled mrtvého prince):

Za tvou lásku, za tu krásu tvou,
za tvou lidskou vášeň nestálou,
za všechno, čím klet je osud můj -
lidská duše, Bůh tě pomiluj!

Ponoří se do jezera.

(Opona)
 


Přepsal Přemysl Nedvěd st.  Copyright (c) 1999-2002 Eridanus, s.r.o.