JAKOBÍN
 
Opera o 3 dějstvích
 
Text Marie Červínkové - Riegrové
 
Hudbu složil: Antonín Dvořák

Osoby

Hrabě Vilém z Harasova, majitel panství a generál ve výslužbě
Bohuš z Harasova, jeho syn
Adolf z Harasova, jeho synovec
Julie, žena Bohušova
Filip, hraběcí purkrabí
Jiří, myslivecký mládenec
Benda, učitel a regenschori, hudební skladatel
Terinka, jeho dcera
Lotinka, stará klíčnice na  zámku

Měšťané, měšťanky, městská mládež, školní děti, hudebníci, mušketýři, venkované
Průvod Flóry a strážní duchové v allegorické hře

Děj ve venkovském městě v Čechách za doby revoluce francouzské r. 1793
 

Jednání první
Náměstí venkovského městečka. Vpravo kostel se širokými schody u vchodu. Vlevo hostinec. V pozadí průhled na zámek. Na náměstí vzadu boudy posvícenské, kdež prodavačky rovnají své zboží. Při vyhrnutí opony jeviště je prázdné, ze chrámu zaznívá zpěv.

Výstup první.
Sbor v chrámu. Vchází Bohuš a Julie v cestovním obleku.

Sbor (za jevištěm v kostele).
Své hlavy v prachu skláníme
však mysl k výši vznášíme
z pozemské tísně
na křídlech písně.

(Bohuš a Julie vcházejí a s pohnutím rozhlížejí  se kolem.)

Bohuš.
Slyš, český zpěv!
Ó zvuč mi, zvuč! Tvůj vábný hlas
jak sladce zní mi!
Toť pozdrav vlasti vítá nás;
jsme mezi svými!

Sbor v kostele.
My toužíme a strádáme,
Marii matku vzýváme,
toužíce z tísně
ve zvucích písně.
Ó máti svatá, žehnej nás,
slyš prosebný svých dítek hlas;
když vzlétnem z tísně
na křídlech písně!

Bohuš.
jak dlouho, steskem soužený,
já toužil v ráj svůj ztracený!
Kdo ztratil tebe, otčino blahá,
zví, čím's mu byla,
zví, jak jsi drahá!
Ó mládí moje,
vzpomínko sladká!
Kde moje matka!?
Ó matko má!
Tvůj obraz vídám v tichém snění
a slýchám hlasu tvého znění;
jak's těžké mojí po nemoci
mne písní konejšila v noci...
(vřele a pohnutě, polohlasem.)
Synáčku, můj květe,
mé blaho, můj světe,
mé nebe!...

Julie.
Často tu písničku
dítkám svým zpívám
s dobrou matičku
tvou v duchu vzývám.
(S žalostným pohnutím.)
Snad odpustí mi v hrobě
pro lásku moji k tobě!
Ubohou schvátil žal,
když otec hněvem vzplál
a odvrátil se od syna!
A roztržky té příčina
jsem já - já nebohá!

Bohuš.
Ó nemluv tak, předrahá.
Když nový svět já poznal v cizině,
jsem na porobu vzpomněl v otčině,
na bídu lidu, -chtěl jsem, aby žil!
Tu častý býval s otcem svár,
v něm Adolf živil hněvu žár
a mařil usmíření.
Vy v bídě utišení,
čím chtěl jsem býti vám,
- čím jsem nyní sám?

Společně Julie a Bohuš.

Julie.
Ó doufej jen! On lásku zapírá,
jež v srdci otci nikdy nezmírá!
Po léta dříme,
slůvkem se vzruší,
náhle mu láska
zachvěje duší!

Bohuš.
Ó, mějme doufání!
Kéž lásky cit se v otci probudí,
kéž mračna z duše jeho zapudí
po dlouhých letech shledání!

Sbor v chrámu.
Ó máti svatá žehnej nás,
slyš prosebný svých dítek hlas,
kdy vzlétnem z tísně
na křídlech písně!

(Mezitím lid zvolna počíná vycházeti z kostela. Bohuš a Julie odcházejí k zámku.)
 

Výstup druhý.
Ze chrámu vyjdou nejprve hoši městští, pak dívky, měšťané a měšťanky, dále školní děti, zpěváci a zpěvačky, hudebníci,  s nimi učitel Benda, Terinka a Jiří.

Hoši (staví se nedaleko schodů ve skupinu očekávajíce děvčata).
Jen postůjme tu okamžení
až půjdou z kostela,
dne hodinka o posvícení
nás čeká veselá!

(Dívky vycházejí z kostela.)

Společně dívky a hoši.

Dívky (šeptem mezi sebou, přecházejíce mimo hochů dále).
Jen pohleďte, nás čekají!
Dál pojďte, přijdou za námi.
My počkáme, až pozdraví! -

Hoši (též šeptem mezi sebou, ukazujíce na děvčata).
Hle, děvčata, jak spěchají!
Zdaž ohlédnou se za námi,
zda kvůli nám se zastaví!

(Z hostince zazní taneční hudba, hoši pozdravujíce přistupují k děvčatům.)

Hoši.
Hoj, dobrý den
vám přejem všem!

Dívky.
Všem dobrý den!
My děkujem!

Hoši.
Vás provodit se těšíme!

Dívky.
My odepřít vám nesmíme!
(tvoří se párky.)

Měšťané a měšťanky (vycházejí z kostela a pozdravují se).

Hoj, dobrý den! Dnes budem veseli
a připijem na zdraví s přáteli.

Děvčata a hoši.
Již počli hrát, ó jaký ples!
Kéž v kole již se vznášíme
a tančíme a víříme,
ó jaká slast nám kyne dnes!

Měšťané a měšťanky.
Mladost živá, dovádivá,
plesu žádá, tance žádá,
ráda zpívá, tančí ráda,
ta krev mladá, ta krev mladá!
Nechť si mládí podovádí,
v tanci řádí, zříme rádi!
Omládneme, vzpomeneme
na své mládí, na své mládí!

(Do hostince odchází nejprve mládež a za ní měšťané a měšťanky. Mezi zpěvem těchto sborů sešly z kostela školní děti; některé připojily se k rodičům, kteří kupují jim dárky u bud, jiné tlačí se u oken hostince, nakukujíce dovnitř. Zpěváci a zpěvačky s partesy, též hudebníci s partesy sešli z kostela, s nimi učitel Benda, Terinka a Jiří. Všichni utvořili skupinu kol učitele, který jim partesy sbírá, a při tom se hry je znáti, že některé chválí, jiné kárá. Jeden hoch odnáší sebrané noty, pak zpěváci a hudebníci též odcházejí k hostinci, za nimi učitel Benda, Terinka a Jiří.)
 

Výstup třetí.
Benda, Terinka, Jiří; jim vstříc kráčí purkrabí.

Purkrabí (zastavuje učitele).
Učený pane, dobrý den!
Té náhodě jsem povděčen!

Benda (klaní se hluboce).
My s uctivostí, ponížeností
vzácnému pánu - vzdáváme čest!

Terinka (po otci s poklonou).
Vzácnému pánu
vzdáváme čest.

Purkrabí (dvorně k Terince).
Tak sličnou potkat pannu
mně rozkoš jest!

Jiří (stranou, netrpělivě).
Toť k zlosti jest!

Purkrabí.
Vám, pane učiteli, teď
za oknem vykvět krásný květ,
až milo pohledět!
Já kolem často chodívám
a vzdychávám - a myslívám
(významně k Terince)
ach, na ten krásný, krásný květ!-

Benda (radostně, s hlubokými poklonami).
Toť, urozený pane, čest,
to velká pocta pro nás jest,
ó prosím - velká čest!

Purkrabí.
tak dovolte, bych přišel k Vám,
ať dosyta se nadívám
ach, na váš krásný, krásný květ!-
(Chce blížiti se k Terince, tato ustupuje.)

Společně: purkrabí, Benda, Jiří a Terinka:

Purkrabí (se samolibou domýšlivostí).
Však rozumí, - ač radost skrývá,
div blahostí se nerozplývá,
to ženský způsob jest!

Benda (k Terince).
Ttak pokloň se ty nedovtípivá,
a usměj se, buď přívětivá,
toť velké čtěstí jest!

Terinka (úzkostně k otci).
Jej nezvete, proč k nám se vtírá?
Mně úzko je, když na mne zírá,
já nemohu to snést!-

Jiří (hněvivě, pozoruje pana purkarbího).
Jak tváří se! Jak na ni zírá!
(k Terince.)
Tak odbuď jej, proč k vám se vtírá,
já nemohu to snést!

Purkrabí (sladce k Terince).
Vás Fortuna mi v cestu poslala!
Kde najdu Vás - mi touha šeptala...

Terinka (rozmarně a vesele).
Mně o vás pane, nešeptala nic -
jen o tanci, - a spěchu tanečnic.-
(dávajíc Jiřímu znamení)
... již hudbu slyším znít ...

Jiří (přikročí spěšně, nabízeje Terince rámě).
A kdyby panna chtěla se mnou jít...
(Terinka chce rámě přijmout, purkrabí Jiříka zadrží. V pozadí vystupuje v tom několik městských hochů.)

Purkrabí.
Hoj, sečkejte! (Sebevědomě.) Však vím, co myslila!
Zda já smím prosit, panno spanilá?
Kdys býval čas - nu snad to ještě znám...

Terinka (chvatně mu skočí do řeči).
Já bojím se, že tanec škodí vám...

Purkrabí.
Ne, já vím dobře, co je slušná věc
(s blahosklonnou dvorností)
a vzácnou pannu žádám o tanec.

Benda (k váhající Terince).
Tak měj se k tomu, žádá o tanec.

(Terinka přijímá nabízené rámě; purkrabí s vítězoslavným pohledem na Jiříka, odvádí Terinku k tanci. Benda kráčí za nimi.)
 

Výstup čtvrtý.

Jiří, městští hoši.
Jiří (zlostně, pohlížeje za odcházejícími).
Ten starý bloud ji žádá o tanec!
S nejhezčím děvčetem
se pyšnit před světem,
rád věřím, to je sláva!
(Pohlížeje do okna za purkrabím.)
Jen hleďte toho páva,
jak směšně nadýmá se!
Kdož odolá té kráse?
Vždyť myslí jistě, starý bloud,
že děvče chytne jako troud,
že pohne v srdci každou ženou,
by vzplála touhou vášnivou,
pro krásu jeho plesnivou,
a lásku jeho obnošenou!
(Směje se.)

Sbor hochů (se smíchem obklopuje Jiříka a škádlí jej).
Zle je s tebou milý hochu,
odbyli tě!
Muška skvělá uletěla,
opustí tě!
Kde ten starý stáhnul sítě,
tam nelítej milé dítě!
Zlatá muška, vary - vary-
pavouk je to starý!

Jiří (rozhněván).
Nechte posmívání,
k vzteku mne dohání!

Hoši (chlácholivě).
My tvou žádost známe,
lítost s tebou máme.
Kde ten chlap se zjeví,
v lásce žal a hněvy,
my to dobře známe!
 

Výstup pátý.
Předešlí. Terinka, purkrabí, později děvčata.

Terinka (chvatně vyjde z hostince).
Já šťastně se ho zbavila! -
(Ohlédne se a spatří purkrabí, jenž udýchán a tancem rozehřán spěchá za ní.)
Ah! - již je tu zas! -

Hoši.
Hle, vzácný pán tu zas!
jak spěchá za ní,
se koří, klaní,
jí v patách celý čas!

Purkrabí (se strojenou sentimentálností).
Má spanilá, má rozmilá-
já toužím - hledám vás!-
(purkrabí přistupuje k Terince a dvorně s ní hovoří.)

Jiří.
Hle, panáček tu zas!
Jen počkej! Přišel v čas!
radost ti uchystám!
Písničku zazpívám! -
(přechází v zamyšlení,  a náhle pošoupnuv čapku, pustí se do zpěvu.)

Jiří.
Znám toho pána,
starého sršána,
znáte jej, znáte jej?
Zelenavý fráček,
vychytralý ptáček,
znáte jej, znáte jej?

Hoši.
Ha, ha, ha, známe jej!

(purkrabí vyrušen zpěvem z hovoru s Terinkou naslouchá se hněvem vzrůstajícím.)

Jiří.
Pyšně obletuje,
s fráčkem vykračuje,
k chudým nadýmá se,
k dívkám rozplývá se,
nám jen rány sází,
před pány se plazí,
znáte jej, znáte jej?

Hoši (rozjařeně).
haha! Jakou notu vzal!
Dobrá, hochu! Zpívej dál!

Jiří.
Sotva růže zkvítá,
sršán kolem lítá,
děvče hej, pozor dej!
Hle, již bzučí, hluší
mojí milé v duši,
děvče hej, pozor dej!
V sladkém oblétání,
uštkne znenadání,
děvče hej, pozor dej!

Terinka (poděšena, prosebně k Jiřímu).
Tak ustaň již, ó dej si říci!

Purkrabí (v nejvyšším rozhorlení).
Vy holoto, vy uličníci!

Hoši a děvčata.
Povedená slova,
nota zbrusu nová,
tu si zahrát dáme,
tu si zazpíváme!

Společně: Jiří, hoši, děvčata, Terinka, purkrabí.

Terinka (hledí uchlácholit Jiříka).
Což smyslů svých jste zbaveni?
Tak dráždit jej! Jste šíkleni?
Ó ustaň, Jiří!
Je k zlému svádíš!
Sám v jsitou zhoubu
ty slepě pádíš!
O tebe bázeň
mé srdce svírá,
úzkostí velkou
má duše zmírá,
ó ustaň již! Kéž říc si dáš!
Ó vyslyš mne, když rád mne máš!

Jiří (vzdorovitě).
Ne, ne, ne!

Jiří, za ním hoši a děvčata opakují:
Znáte toho pána,
starého sršána atd.

Terinka (marně se snaží přiměti Jiříka k mlčení).

Purkrabí (ve vzteku hrozí hochům).
Aj, hleďme jen, tu neplechu!
Já purkrabí - terč posměchu!
Vás pověsit, na šibenici,
však já vám dám, vy ničemníci!

Jiří a sbor.
Ať jen ji slyší,
písničku naší,
nás neutiší -
nás nezastraší.
na každé cestě
zazní mu všude -
po celém městě
zpívat se bude!
(Hoši a děvčata se smíchem se hrnou do hospody,  s nimi Jiří, Terinka, která s Jiřím se hádá.)
 

Výstup šestý.

Purkrabí (sám).
To mně se stát. Tak ctíte pána! -
Již k úřadu je rešpekt ztracen
a celý svět je na rub zvrácen.
tak tupit mne - věc neslýchaná!
Já naučím vás písničkám!
(V největším rozhorlení hroze za hochy.)
Počkejte vy blázni,
hoši bohaprázdní,
dostanete náhardu!
Já - osoba úřadu
chásky posměch strpět mám!
(S důrazem ukazuje na sebe.)
Což já nejsem úřad sám,
jářku: slavný úřad sám?!
Až jen poníženi
přijdou ku placení,
žádat sleveníčko,
malé strpeníčko,
pak se zeptám: znáte jej, znáte jej? (Nadutě)
toho pána, znáte jej?

Za jevištěm zpěv:
Znáte toho pána atd.

Purkrabí.
Přejde smích a přejde zpěv,
utiší se bujná krev.
Zvíte, co to rešpekt jest,
kdo je pán a komu čest.
Což já nejsem úřad sám?
Jářku: slavný úřad sám?!
Při rekrutováíní
bude naříkání,
klanět se mi přijdete,
svíjeti se budete.
Pak se zeptám: hoši hej!
(se škodolibým smíchem)
hahaha! znáte pána? ...znáte jej?!

(Za jevištěm ještě smích a zpěv doznívá.)

Purkrabí (chce odejít, v tom shlédne Terinku vycházející z hostince s Jiřím, zastaví se v pozadí a naslouchá).
 

Výstup sedmý.

Terinka, Jiří; purkrabí (v pozadí).

Jiří (vyčítavě).
Chci s tebou promluvit.

Terinka.
Musím ti domluvit!
Co jste to ztropili?
Zle bude s tebou!

Jiří (žárlivě).
Líbí se panáčku
v kole jen s tebou!

Terinka.
Nemáte rozumu,
co z toho vzejde!

Jiří.
Pozbudu rozumu,
z mysli mi nejde!
Že se ti protiví,
musím to slyšet!

Terinka.
Ne, ne, ty žárlivý,
nemáš to slyšet.

Jiří.
Žal můj se utiší
slovíčkem tvojím!

Terinka.
Někdo nás uslyší,
pojď já se bojím!

Jiří.
Pohleď mi do očí,
podej mi ruku,
stiš slovem jediným
v mém srdci muku!
Úzkost mne veliká
o tebe souží.
Kdy srdce uslyší,
co slyšet touží?
Jestli mne v lásce máš,
kdy mi to zjevíš?

Terinka.
Můj milý - ty se ptáš!
Cožpak to nevíš?
Já neptám se - proč mám se ptát?
Co říci můžeš, vím to, vím,
vždy na to myslím, o tom sním,
čtu v očích tvých, jak máš mne rád
to mlčky zjevíš!
Mám ráda tě - tak dlouho již!
A ty se ptáš, ty netušíš?
Co z očí jsi mi nevyčet',
jakž mohu tobě povědět -
jestli to nevíš!

Jiří.
Však líp to ústa vypoví
hubičkou jednou...
(Chce Terinku obejmout, purkrabí vkročí mezi ně - oba uskočí a vykřiknou leknutím.)

Terinka a Jiří.
Ach, on to jest!
(Terinka chce utéci, purkrabí jí zastoupí cestu.)

Purkrabí (přemáhaje svůj hněv, posměšně se jim uklání).
Náš zpěvák! Vzácná panna!
Svou sličnou tanečnici
tak potkat na ulici,
aj to je podívaná!

Jiří.
Ten posměch!

Terinka.
Ach, ta hana! -

Purkrabí (k Jiříkovi).
Aj, mladý pane, na mou čest,
vy vlohy pěkné máte
a písničky, až rozkoš jest,
obratně skládat znáte.

Terinka (stranou).
Nás mučí, zlomyslný!

Jiří.
Ten chlap  jeduplný!

Purkrabí.
Odměnu slušnou uchystám,
jen těšte se můj milý,
aj, výborně by slušel vám,
poslyšte, kabát  bílý!

Jiří a Terinka (poděšeni).
Kabát bílý! Chce mstít se nám?

Purkrabí (s jízlivým smíchem).
To vše jen z lásky k vám!
(k Terince.)
Mně panna bude vděčna!

Jiří (hrdě).
Moc vaše není věčná,
mým pánem báti nemněte!

Purkrabí (zlostně).
Jen počkejte, vy zkrotnete!

Společne: Terinka, Jiří a purkrabí.

(Jiří a purkabí prudce postupují proti sobě. Terinka zdržuje a chlácholí Jiřího.)

Purkrabí.
Tak tupit hlavu řadu,
však vím já sobě poradu,
jak zkrotit chlapce vzdor a pych!
Kdo mám tu moc? Kdo vládne vám?
Což nejsem úřad - úřad sám?
Jen těšte se, však já jim dám!
Ty pykat budeš za svůj hřích,
máš u nohou se svíjet mých!

Jiří,
Vy pyšně sobě vedete,
však dočkáme se hraběte,
a nejste vy tu pánem sám,
já hrozeb těch se nelekám.
Však neskloní mou hlavu strach,
vy marně ždáte radosti,
bych před vámi se klonil v prach
a žebral vaší milosti!

Terinka.
Ó vyslyš mne a zanech spor,
ó ustaň ať hněv utišíš,
jen dráždí jeje tvůj marný vzdor.
Ó běda, ty mne neslyšíš!
Já marně prosím, marně lkám!
Ach mírni se, slyš, pro Boha!
Co počnu s ním, já nebohá!
Onn zhubí tě - se pomstí nám!
 

Výstup, osmý.
Předešlí. Přichází Bohuš a Julie.

Bohuš (přistupuje k purkrabí, který je ještě ve sporu s Jiřím).
Dovolte mi, pane...

Pukrabní (prudce se obrátí a zvysoka změří příchozí).
Aj, aj! "Pane?" - "pane?"
S kým pak, prosím mluvíte?
Jak mi říkat, nevíte?
(Sebevědomě, nadutě.)
"Vzácný pane!" - "Urozený pane!"
Já - jsem úřad, pane!-

Bohuš.
Nuž, vzácný pane,
kde hrabě dlí - zdaž nevíte?

Purkrabí (s úřední vážnosatí, blahosklonně).
Nuž, rcete dřív, oč prosíte?!

Bohuš (netrpělivě).
My k hraběti jdem - a ne k vám!

Purkrabí (podrážděně).
Nu, kdo jste tedy, já se ptám!

Julie (zadrží Bohuše, který chtěl hněvivě odpovědět - se zdvořilou poklonou).
Jsme umělci.

Purkrabí (prohlížeje Julii).
Umělci!

Julie.
Váš hrabě rád nás pozdraví!

Purkrabí (pro sebe).
K té chásce bývá laskavý.
(k Julii)
Od smrti ilostivé paní
se Jeho Milost zámku straní,
neb zde mu připomíná
vše nezdárného syna.

Julie (se strojenou lhostejností).
aj, rcete, hrabě syna měl?

Purkrabí.
Na syna svého zanevřel.
Ten v Paříži si smysly splet'
a svět chtěl na rub obracet.
Měl s otcem mnohou neshodu,
chtěl robotnému národu
(s hrůzou) ó slyšte - dáti svobodu!

Terinka, Jiří, Julie a Bohuš.
Svobodu!

Jiří.
Ó sláva, sláva!

Purkrabí (rozhorlen).
On volá sláva!
tak zbavit úřad vážnosti,
chtít zkráti práva vrchnosti
a privileje stavů?
Ten blázen volá slávu!
Poddané lidi propouštět!
Kdo, orat bude a kdo set?
Kdo poslouchat, kdo poroučet?
ba věru, zbořil by sem svět,
tak zvrátit řád a správu! *****

Julie, Bohuš, Jiří,Terinka (současně s purkrabí).

Julie a Bohuš.
Jak blaze národu
tak vrátit svobodu
a svatá opráva!
Z poroby, neštěstí
lid bídný povznésti,
nechť k žití stává!

Terinka a Jiří.
Nám vrátit svobodu!
Kéž vděčnost národu
mu díky vzdává!
Buď za to požehnán
ten mladý hrabě pán,
ó sláva, sláva!

Purkrabí.
Že otec synu shovíval,
byl špatný jemu za to dík.
Do světa utekl nevděčník,
a tam si poběhlici vzal!

Bohuš (prudce).
To není pravda!

Purkrabí (rozdurděn., se stále se stupňující prudkostí).
Že není pravda, co jsem řek'?
Či do Francie neutek'?
Vždyť k zoufalství svých rodičů
se přidal k spolku buřičů,
k té rotě divé, nevázané,
jež hrůzy páše neslýchané,
on s nimi, panské krve syn,
je zlosyn, buřič - (s hrůzou) Jakobín!

Všichni.
Jakobín!

Bohuš a Julie (smějíce se).
Ha, ha, ha - Jakobín!

Bohuš.
Toť věru k smchu!
Ty Jakobíny  - také známe!

Purkrabí (nedůvěřivě).
Aj, aj - vy je znáte?

Bhuš.
Vždyť z Paříže se ubíráme.

Purkrabí (stále nedůěvřivě).
Aj, aj, aj!

Julie.
Za zprávy jsme vám vděčni. -
Mé díky mějte!
(chce s Bohušem odejíti.)

Purkrabí (pro sebe).
Toť lidé  nebezpeční!-
(Zastaví Bohušš.)
Hej, počkejte!-
(s úřební vážností.)
V našemm městěš, co tu chcete?
Vykažte se, odkud jdete,
vykažte se nám!

Bohuš.
To, vzácný apne,
se časem stane,
však teď se chraňte hrozit  nám!

Purkrabí (ve vzteku).
Já - že se chránit mám?!
 

Výstup devátý.
Předešlí. Sbory a Benda.
(Z ulice přibíhá sbor ve velkém zmatku, jednotlivci kývají do hostince, odtud přichvátá druhá část.)

Sbor.
Slyšte nás, kde jste,
lidičky v měste,
ach to je novina!

Terinka, Jiří, Benda.
Tak rcete, jaká novina?

Sbor.
Tak z nenadání,
bez uchystání,
již jedou k nám!

Jiří, Terinka, Benda, Bohuš, Julie a purkrabí.
Kdo jede k nám?

Sbor.
To jistá zvěst -
a pravda jest -
pan hrabě sám!

(zazní trubka postilionova.)

Purkrabí.
Znám ten zvuk, znám!

Sbory.
Již jedou k nám!

(mnozí pobíhají ve zmatku, sbory spěchají do pozadí jeviště vstříc hraběti.)

Bohuš (k Julii).
Až v pravý čas
má spatřit nás!
(Ustupují poněkud stranou.)

Purkrabí (pobíhá ve zděšení).
A úřad neměl zprávu!
Toť proti všemu právu!
Já nejsem připraven -
dnes nastal soudný den!
(Odbíhá ve chvatu.)

Jiří (posměšně k purkrabí).
Ha, ha, ha zlá to zpráva -
moc vaše dokonává!
 

Výstup desátý.
Předešlí. Hrabě Vilém (v generálské uniformě) a Adolf.
(S nimi průvod hostí a služebnictvo.Sbory měšťanstva vítají hraběte v pozadí jeviště; učitel, Jiří a Terinka stanou v popředí, Bohuš a Julie stanou stranou poloukryti u schodů kostelních. Purkrabí přichvátá později upachtěn ve slavnostním kabátě a klaní se hluboce hraběti. Hrabě Vilém přívětivě děkuje za pozdravy a hovoří s jednotlivci.)

Sbory.
Sláva, sláva!
Hraběcí milsoti,
vítejte nám!
S díkem a radostí
žehnáme vám,
sláva, sláva!

Bohuš (v popředí, pohlížeje na otce, s pohnutím).
Můj otec! Jak mu sbělel vlas,
a z muže stal se kmet!
Po dlouhých letech zřím jej zas!
mu toužám v náruč spět.

Julie.
Tvuj otec! - Jak mu sbelel vlas-
po dlouhých letech zríš jej zas!

Adolf (shlédnuv Bohuše a Julii - ptánse pukrabí).
Kdo je ten muž? ta žena s ním!

Bohjuš (chce jít vstříc otci, avšak shlédne Adolfa).
Ó běda - Adolf s otcem mým!
(zarazí se  a ustupuje s Julií stranou.)

Jiří, Terinka.
Jak sestaral - je z něho kmet!
Zda se synem se vrací zpět?

Benda.
Jak sestaral - je z něho kmet!
Zda se synem se vrací zpět?

Hrabě Vilém (shlédne učitele a kráčí k němu do popředí).
Aj, hleďme, náš pan učitel.
Jak dávno, kdy jsem s vámi dlel!
Zas veselo má u vás být
a smích a zpěvy v zámku znít!

Benda (s výbuchem vřelé radosti).
Ó, já to věděl, milosti,
že jednou smíří se váš hněv!
Já říkal: nezapře se krev!
Přec dožil jsem té raosti!
(ukazuje na Adolfa)
Váš syn - je to váš syn?

Hrabě Vilém (jevil mezi řečí Bendovou nevoli, kterou tento nepozoroval, - nyná důstojně a hrdě).
Můj syn!...Je proklet pro svůj čin
a zapomenut zvrhlý syn!-

Bohuš (stranou, bolestně).
Proklet! Zapomenut!...

Hrabě ilém.
Váš nový pán buď uvítán -
(ukazuje na Adolfa.)
Zde Adolf, dědic můj, váš pán!

Sbory, purkarbí, Jiří, Benda, Treinka.
Náš pán!

Společně: hrabě Vilíém, Adolf, Bohuš, Julie, Benda, Terinka, Jiří, purkrabí a sbory.
(Bohuš a Julie stojí stranou tak, aby je hrabě Vilém neshlédl. Sbory obklopují hraběte Viléna a Adolfa.)

Sbory a purkrabí.         Purkrabí se solí.
Náš nový                    My pána svého
buď požehnán!            dobrotivého
Buď dlouho živ,           vítáme k nám!
k nám  milostiv,            Svítán nám zas
náš nový pán!              blažený čas!

Adolf.
Můj dávný sen
dnes vyplněn!
Zde pánem býti,
cíl mého žití,
můj dávný sen!-

Hrabě Vilém.
Proč vzpomínal
mi na můj žal!
V zlosyna zvrácen,
na věky ztracen
můj syn, ó žal!

Benda, Jiří, Terinka.
Jak zapoměl,
že syna měl!
Na syna svého,
na jediného,
jak zanevřel!

Julie, Bohuš.
Jej v objetí,
nám prokletí!
Ó, marně sníme,
 že  v srdci dříme
cit k dítěti!
Jak zapomněl,
že syna měl!
Na syna svého,
na jediného,
jak zanevřel!

(Ve středu stojí Viém s Adolfem a ubírají se k zámku, ostatní je obklopují. Julie v žalosti vrhá se v náruč Bohušovu).

(Opona padá.)
 
 

Jednání druhé.
Síň u učitele. Rozestavěné pulty a nástroje hudební, po straně piano. Dveře v pozadí a po stranách, vlevo okno.

Vstup první.
Benda, Jiří, Terinka. Zpěváci i zpěvačky velké i děti.
(odbývá se zkouška, učitel diriguje.)

Benda.
Tak, moji drazí! Bravo, bravissimo!
Vše dobře jde až na to fortsisimo!
Jsem s vámi všemi spokojen.
To slavný, šťastný  bude den,
čest pro nás všecky veliká!
Už radostí se rozplývám;
však musím věru přiznat sám:
ta serenáda se mi podařila,
že Mozartu by k hanbě nesloužila -
je klasická to muzika!
Až průvod půjde kolem hradu,
my zapějem tu serenádu.
Pak vykoná se statku odevzdání -
ten okamžik hra naše oslaví.
Tu obrazně se všechněm představí
budoucnost šťastná.
(ukazuje na děti.)
Zazní bůžků lkání.
(ukazuje na Terinku)
pak Flora s průvodem se dostaví,
(ukazuje na Jiřího)
Genius rodu vzbuzen ze sna vstáva,
kduž Flora zvěstí svou jej pozdraví,
že s novým pánem nová svitne sláva.
Teď ještě jednou serenádu.
Jen, dítky, pozor dejte!

Zpěváci, zpěvačky, děti.
My pozor dáme
a počítáme!
(Zpívají.)
Zdráv buď, ó pane náš,
lid tvůj tě vítá,
dlouho jsme toužili,
blaha den svítá.
Všecko se veselí,
poctu ti vzdává,
novému pánovi
čest buď a sláva!

Benda.
Jen dítky, pozor dejte
a s citem přednášejte!
(Obrací se k jednotlivým.)
Ty takt mi správně vydržuj,
ty čiste "e" mi zanotuj -
a počítejte,
jen dobře počítejte!-

Zpěváci a děti.
Však my dobře pozor dáme,
pěkně v taktu počítáme.
Ani jednou nechybíme,
stále s citem přednášíme.
Kde je třeba přidat síly,
ritardando v pravé chvíli,
ať se žádný neomýlí!
(pokračují ve zkoušce.)
Milostiv budiž k nám,
pane náš jasný,
dlouho nám vládni zde,
slavný a šťastný.
Žehnán buď nastokrát,
blaho ti zkvítej,
sláva ti, pane náš,
vítej nám, vítej!

Benda (recit.).
Nu bravo, bravo moji rozmilí!
Teď dost a večer ať jste na svém místě!
Pak se mi držte, zdaří se to jistě!
(Zpěváci a zpěvačky odcházejí, jen Jiří zůstává.)

Benda (k Terince).
Do zámku musím, přijdu za chvíli!
(Vida, že Jiří zůstal v pokoji, v nevoli jej vystrčí a odchází též.)
 

Výstup druhý.
Terinka, pak Jiří. (Árie a duo.)

Terinka (otevírá dveře a vidouc, že odešli, vstupuje).
Ach bože, božínku,
jaké to, pro mne utrpení,
že ty můj tatínku,
nemáš pro lásku mou pochopení.
Měl by jsi rozumět,
jak si mám starce vzít,
ten mne svou láskou mučí!
Vždyť stará píseň učí:
Na podzim v ořeší
láska již netěší,
láska ta patří jen pro mladý svět;
jen zjara ten pravý vydává květ.
Vždyť z toho, starého
jde na mne mráz
a z mého milého
jde slunce jas.
Z očí jeho na mne jen oheň sálá,
jak bych na výsluní mile se hřála.
Darmo mne tatínek, darmo mne souží,
mé srdce v věrně jen po Jiřím touží.
Ach jak mne tom blaží, to milování,
ó, kéž by trvalo až do skonání.
Ach jak mi teskno jest,
marně ho ždáti,
já přece doufala,
že se zas vrátí.
On odešel!  - aniž tuší,
že bych s ním mluvila tak ráda,
(Jiří vstupuje z ticha dveřmi v pozadí.)
svůj žal mu svěřila tak ráda;
vždyť mám jej celou duší tak ráda!
(posílá za ním políbení.)
 

Jiří (přiblíživ se z ticha, obejme Terinku).
Tak ráda! jak se's přiznala!

Terinka.
Jiříku!

Jiří (líbaje jí).
Já beru, co's mi poslala!

Společně: Terinka a Jiří.

Terinka.
Slov nedbáš mých,
ty měl jsi odejít!

Jiří.
To by byl hřích,
když mohu s tebou dlít!

Terinka.
Chceš vzbudit otcův hněv?

Jiří.
Nuž, otci pravdu zjev.
V té trýzni stálé
jak žíti stále -
zad láskam tvá to žádá?

Terinka.
Jen vyčkej trochu,
můj drahý hochu -
tvá Terinka to žádá!

Jiří.
A což ty boje,
ty nepokoje,
v nichž láska strádá?

Terinka.
Proč tak se soužíš -
kdy jenom zmoudříš!
Vždyť mám tě ráda!

Jiří,
Jak snášet  muku,
že o tvou ruku
ten vdovec žádá!

Terinka.
Máš víru malou
v mou lásku stálou,
(s důrazem)
vždyť mám tě ráda!

Jiří.
Ó, má mne ráda!

Společně: Terinka a Jiří.

Terinka.
Kdy stesk těsmuší,
a úzkost v duši
se trapně vkrádá,
vše zapuď z mysli,
na to jen mysli,
že mám tě ráda!

Jiří.
Kdy stesk mne smuší,
a úskost b duši
se trapně vkrádá,
mne vzkřísíš znovu
v jedinkém slovu:-
že máš mne ráda!

Terinka (naslouchajíc).
Slyš, otec...Rychle k zpěvu.

Jiří (spěchá k pianu) (šeptem.)
K jakému?

Terinka.
K duettu našemu!
(berou ve spěchu nahodilé noty a zpívají, tváříce se vážně.)
 

Výstup  třetí.
Terinka a Jiří (zpívají). Benda (vstupuje, zastaví se ve dveřích a naslouchá).

Společně: Terinka a Jiří.

Terinka (Flora).
Vzbuď se, doufej,
naděj svítá...
starý rod tvůj
znovu zkvítá!

Jiří (Genius).
V domě smutku)
jásot plesný -
což jste přišly,
dítky Vesny?

Benda (kroutí hlavou).
Zas duetto? Oni mi vždycky zpívají duetto! -

Terinka (šeptem k Jiřímu).
Dělej chyby!

Společně: Jiří aTerinkla.

Jiří,.
Co jste přišly,
dítky Vesny!
Což jste...

Terinka.
Starý rod tvůj
znovu zkvítá,
znovu, znovu - - -
(Oba se pletou ve zpevu.)

Benda (chvatně přiskočí).
To jem hrůza- zpívat "fis"! -
Učím vás to stále - je tu "jis"!

Jiří a Terinka.
Nic již neumíme.

Benda (kroutí nedůvěřivě hlavou).
Šlo to dobře, divná věc!

Jiří a Terinka.
Učit se musíme!

Benda.
Divná věc - nu uvidíme!
(Chce vzít Terince noty z rujou, tata hledí je ukrýti, on to zpozoruje, rychle uchopí noty Jiřímu
 a Tererince a prohlíží je.)
(Dívá se na noty Jiříkovy.)
"Ave Maria" - pro alt.
(prohlížeej nioty Terinčiny.)
"Te deum" - pro bas.
(Ukazuje jim je.)
Zdaž je tohleto
vaše duetto

Jiří (v rozpacích).
Mně se zdálo- - -

Benda (posměšně po,nem).
Vám se zdálo!

Terinka.
Nevím, jak se to stalo!

Benda.
Nevíš, jak se to stalo?
(Hněvivě.)
Já vím - vy mne šidíte!
Však se ve mně zmýlíte!
Přijde v malém okamžení
pan purkrabí k zasnoubení
a punktum - tak se stane!

Terinka (živě).
Netane; já nechci si jej vzít.

Benda (s důrazem).
Pana purkrabí!
Jaké štěstí - musíš rozum mít!

Terinka.
Krásnmé štěstí s ním pak živa být!

Benda.
Jaký úřad, jaké hodnosti!

Terinka.
Jaký člověk. To jsou radosti!

Benda.
"Vzácná paní" Jaké poctění!

Terinka.
Jeho paní - to je k zbláznění!

Benda.
Ó, svéhlavosti děvčete!

Terinka.
A když mne nutit budete -
tak -

Benda.
Nu, tak...

Terinka.
Produkci dnešní zkazím vám.

Jiří.
A já, já zpívat nebudu!

Benda (poděšen).
Mně zkazit slavnou produkci!
Rozumu z toho pozbudu!

Terinka.
Falešněn budu zpívat stále
a k hanbě vám to udělám!

Jiří.
Já ochraptím vám nenadále -
nebudu večer zpívat vám!

Benda (pobíhaje za nimi z rozčilení, hledí je uchlácholiti).
Jiříčku! Terinko!
Můj zlatý! Dušinko!
Vždyť padnu v zoufání!
Jsou vzácní hosté sezváni;
to hanba v očích světa!
Jen jeden Benda v Čechách jest!
Mé jméno v umění - má čest,
po všem by bylo veta!

Terinka a Jiří.
Nuž  - pánu košík dejte!

Benda.
Ach, děti, rozum mějte! -
To nemůže být!

Společně: Jiří, Terinka, Benda.

Jiří a Terinka.
Nu dobře - vězte tedy:
já zpíval naposledy,
(já pěla naposledy),
nebudu zpívat nikdy víc!
ne nikdy víc!
Své díte zahubíte,
a když nás oslyšíte,
nebudem zpívat nikdy víc,
ne nikdy víc!

Benda.
Dětičky nejmilejší,
váš hněv se ukonejší -
můj drahoušku, ty dáš si říc',
ty dáš si řic'!
Mne navždy potupíte,
před světem zahanbíte;
jsem v zoufání, - ó dej si říc' -
ó dej si říc'!
 

Výstup čtvrtý.
Předešlí. Sbor děvčat.

Děvčata (chvatně vbíhají do světnice.)
Pane učiteli, pane učiteli!
Slyšte, zpráva strašlivá:
V našem místě,
zcela jistě,
podezřelý
buřič smělý
s paní svou se ukrývá!

Terinka, Jiří a Benda.
Je to možné? Tady v místě!

Děvčata.
Zcela jistě. Zcela jistě!
Již se úřad po nich shání -
zmizeli však z nenadání.
Z Paříže sem putují,
spiknutí tu osnují;
jmenují se Jakobíni!

Všichni ( s tajemnou hrůzou - šeptem).
Jakobíni! Jakobíni!
 

Výstup pátý.
Předešlí. Vcházejí Bohuš a Julie.
Sbor děvčat (spatřivše Bohuše a Julii, zaleknou se).
Ó!Ó! (šeptem k učiteli.) To jsou oni!

Benda, Jiří, Terinka.
Jakže? To jsou oni?!

Sbor děvčat.
Oni sami!

Bohuš a Julie (přívětivě pozdravují).
Dobrý den, dobrý den!
(nikdo neděkuje na jejich pozdravy.)

Sbor děvačt.
Pán buď s námi a zlý pryč!
(křižujíce se, utíkají ze dveří.)

Benda, Jiří, Terinka (ustoupili do popředí, teprve později mezi scénou blíží se příchozím).

Bohuš a Julie.
Jdeme, pane žádat vás -

Benda (pro sebe, pološeptem).
Hrůza! Já se chvěji!
Co jen po mně chtějí?

Terinka.
Co si páni přejí?

Julie.
Dopřejte nám krátký čas
útulek ve svém domě -

Benda (stranou)
To tak! Jakobíny  v domě!
(nahlas nevlídně) Není místa.

Julůie.
Umělci jsme * tuť jsme mysleli,
k věhlasnému hudby příteli -

Benda (změněným tónem, zdvořile).
Ovšem, ovšem, páni rozmilí -
(pro sebe.)
K věhlasnému! Jak jsou zdvořilí!

(Benda s Terinkou a Jiřím v popředí; Bohuš stranou s Julií.)

Benda (pro sebe).
Prý umělci - nu zvíme to hned -
mne neošálí.
(Nahlas.)
Jsou páni zdáli?

Bohuš.
v  kraj rodný vracíme se zpět.

Benda
Tak, tak! Jste světem zkušení.
Zdaž víte, - co jest umění,
co hudby vzlet,
a v zpěvu-li se znáte?

Julie.
Jsmem z Čech - a vy se ptáte,
zda známe pět?

Bohuš.
My cizinou jsme bloudili,
ach, dlouhá léta, dlouhá -
zrak slzy stesku kalily
a v srdci vřela touha.
Kdož čítal naše povzdechy,
kdož vyhnanci dá útěchy?
Tu z hloubi duše zapěli
jsme sobě českou píseň,
a z duše chmury zmizely,
ze srdce prchla tíseň -
jen ve zpěvu, jen ve zpěvu
jsme našli sladkou úlevu!

Julie.
My pracovali, strádali -
kdež chleba vzíti dětem!
a dítky zvolna vzrůstaly
na trudné pouti světem.
Má drahá dcerko - synku můj -
kdy poznáte vy domov svůj?!
O vlasti jsme jim zpívali
a vyprávěli v bolu,
když večer ručky spínali(spínaly???),
jsme píseň pěli spolu -
Jen ve zpěvu jsme  našli úlevu;
by naděj vzňal, ukájel žal
Bůh sám kouzlo písně dal!

Terinka, Benda, Jiří (v pohnutí).
Jen ve zpěvu svou našli úlevu!

Benda (utíraje si slzy, pohnutě a srdečně).
To nejsou hodní lidé snad?!
Kdo mi to řekne, já mu dám!
(K Bohuši a Julii.)
Odpusťte, já dřív křivdil vám,
teď, věřte, pomoh' bych vám rád!
Jsem chudý sic - však dám co mám.
A děti - vyučím vám všemu
pro zaplať bůh!

Julie.
Ó, díky vám!

Bohuš.
Ó, slyšte, marně o přístup ždám,
s hrabětem toužím mluvit sám.
Čas kvapí - uveďte nás k němu.

Benda.
Ó, s radostí - hned zítra -

Bohuš.
Ne již dnes!

Benda.
Nu dobře - z večera, než počne ples.
Teď prosím, dále vejděte;
jen, prosím, jako domů
a smálem za vděk vezměte.
(k Terince.)
Nu, posluž, měj se k tomu!

(Terinka odvádí hostí do druhého pokoje. Benda chce je následovat - v tom vstupuje purkrabí.)
 

Výstup šestý.
purkrabí, Benda, Jiří, potom Terinka. (purkrabí vstupuje titěrně vyšňořen s velkou kyticí v ruce.)

Benda (s hlubokými poklonami uvádí purkrabí).
Jak vzácní, vzácní hosté k nám!

Purkrabí.
na křídlech touhy pospíchám...
(shlédne Jiřího.) Jiří u vás?!...

Benda (prosebně se obrací k Jiřímu).
Smiluj se, hleď - v jaké nesnázi -

Jiří (šeptem, alůe rozhodně).
Já se nehnu!

Purkrabí (k učiteli).
Co to pravil?

Benda (v rozpacích).
Že, že již odchází.

Jiří (k učiteli hrozebně).
Půjdu-li, pak jsem tu naposled. -

Bneda (uleknut, zdržuje Jiřího).
Ach, ne, nechoď!
(prosebně k purkrabí.)
Prosím, půjde hned!
Račte chvíli strpení jen mít.
Máme noty opisovat -
již dnes hotov to musí být (mít???)! -

Purkrabí (zlostně k Jiřímu).
Musí být. Nu, nechci vyrušovat.

Benda (vyvolá Terinku z druhého pokoje - šeptem).
Buď moudrá - rozhněváš-li jej,
zle bude s Jiřím, pozor dej!

(purkrabí kráčí kupředu k Terince, Benda odvádí Jiřího do pozadí jeviště, usedá s ním ke stolku, dává mu noty opisovati a snaží se, aby jej udržel v tichosti.)

Purkrabí.
Má rozmilá, má spanilá,
(významně a sladce)
již jdu, již jdu, již jdu...

Terinka (s povzdechem).
Ach, jděte již!...

Pukrabí.
Ó, paní srdce vzňatého,
mé dnešní doufání,
to sladké poslání
Amora, bůžka mocného,
tušíte již, - tušíte již?
Nechť za mne posel májový,
ten něžný kvítků dech,
mé touhy vroucí vypoví...

Terinka (žertovně).
Ach, škoda kvítků těch,
že byly urvány  - od vás!

Purkrabí.
Vždyť byly trhány pro vás!
Vám podávám s tou kyticí
(podává jí kytici.)
i srdce svoje toužící,
má růžinkou - po vás!

Jiří (jejž učitel marně se snažil zadržet, přiskočí k Terince a prudce jí vezme kytici).Ty's od něho ji vzala....

Terinka (šeptem ki Jiřímu).
Jen důvěřuj!

Purkrabí (zlostně).
Mou kytici mu dala!

Terinka (chlácholivě k purkrabí).
Ach, pane můj,
on dá ji do vody -
nevezme poškody!
Škoda by bylo kvítků těch -
od vás!

Společně: purkrabí a Terinka

Purkrabí.
Ach, škoda není poupěte -
je šťastno, jestli vykvete,
má spanilá, pro vás!
Ó, rcete, mou že budete,
a učiním vše na světě,
mé srdéčko, pro vás!

Terinka.
Ach, věčná škoda poupěte,
kdy v nejkrásnějším rozkvětě,
že urváno od vás!
Jak života se těšilo,
v slunéčka záři rozvilo!
A nyní zvolna uvadne
a list za lístkem oúpadne -
tak zhynout má - pro vás!

Purkrabí.
Pro vás (chce před Terinkou pokleknout)

Terinka (couvajíc s úzkostí).
Ne, ne, ne....

Purkrabí (s tajeným vztekem, ukazuje na Jiřího.)
Že ne...To kvůli němu!

Terinka (zaleknuta).
Ach!
(zmněným hlasem, rozmarně a koketně.)
Sic - možné je to můj pane,
a ženichu tak statečnému,
tak krásnému, tak rozmilému
je šťastna - kdož se dostane...

Jiřé (vyskočí od stolu s chce kupředu).
Co slyším!Co to praví?

Benda (násilím jej zadržuje).
Piš přece, tvrdohlavý!

Purkrabí (opakuje po Treince samolibě).
Tak krásnému - tak rozmilému!
Nechcete šťastnou být?!

Terinka (s komickou žalostí).
Ach, nemůže to být!
Když matka vloni skončila,
já v duchu jsem jí slíbila,
že nevdám se - až za pět let -

Purkrabí.
Až za pět let!

Společně:Terinka, purkrabí, Jiří, Benda.

Terinka (rozmarně a koketně).
Chcete-li sečkat, pane,
nu, kdož ví, co se stane
až za pět let!

Purkrabí (se zápalem).
Já - čekat tolik let!
Chci štěstí svého květ
si vzíti hned!

Jiří.
Tak s pánem žertovat,
smát se a laškovat
mně na očích -
máš z toho hřích!

Benda.
Tvá hlava hoří hned,
však neznáš ještě svět,
rozum jen měj,
řící si dej!

Pukrabí (blíží se k Terince).

Terinka (couvá před ním).
Ne  - za pět let!-

Purkrabí (s otevřenou náručí).
Má holubičko, hned!

(chce Terinku obejmout, Jiří přiskočí a zadrží jej.)

Všichni.
Ó! -

Pukrabí.
Toť příliš!

Jiří (k Terince).
Falešná! tak s ním hrát!

Purkrab (přemáhaje svůj hněv).
Zvěděl bych, pane, rád,
co chtěl jste tentokrát...

Jiří (rozhorleně).
Nu vězte - já jsem chtěl -

Terinka (skočím mu do řeči).
On chtěl - (zarazí se pak kvapně).
On chtěl posloužit vám. -
(obracejíc  se k  purkrabí a prohlížejíc jej.)
Jen hledte pane milý,
jste vzadu celý bílý!
(spínajíc ruce.) Celý bílý!

Jiří.
Aj, věru - celý bílý!
(oprašuje purkrabí.)

Purkrabí (s tajeným vztekem, vymykaje se mu).
Děkuji pěkně!

Jiřím (posměšně).
Já - posloužit chtěl pánu.

Purkrabí.
Já dlužen nezůstanu!
(V rozhorlení přistupuje k učiteli a vede jej kupředu. Terinka s Jiříém jde do pozadí, kdež je vidět, že se hádají.)

Purkrabí (k učiteli, hroze za Jiřím).
Dnes - na vojnu jej odvést dám!

Benda (poděšen).
Ne, ne, prosím vás!
Můj tenor, nejlepší můj hlas! -

Purkrabí.
Však jiní najdou se zpěváci! -

Benda.
Ach, tenoři jsou vzácní ptáci -

Purkrabí.
Dnes, pravím - dnes!

Benda (se vzrůsatjící úzkostí).
Vždyť slavnost zkazíte!
Genia ve hře zpívá - což to nevíte?
(Úpěnlivě.)
Ó slyšte mne! Vám dceru dám -
můj tenor ať  mi zůstane!

Purkrabí (s nadutou vážností).
Nu vězte - kdo jej zastane -
tenora - budu zpívat sám.

Benda (ve zděšení).
On, zpívat!

Purkrabí (uražen).
Což sedivíte?
Já purkrabí - nemoh' bych svést,
co trefí on?

Benda.
To tenor jest!

Purkraní.
Zazpívám tenora!

Benda  (se vzrůstající úzkostí).
Však, prosím  - hlas...!
(pro sebe.)
Toť k zbláznění!
(k purkrabí.)
Vždyť máte bas!

Purkrabí.
Vy myslíte, že nemám hlas?
Když křiknu z plné síly,
vše v prachu klečí, kvílí -
mám přesvědčit vás?

Bneda (spěšně).
Nen, ne - já vím, že máte hlas,
(s povzdechem.) překrásný hlas -
kde nota hluboká;
však, prosím - poloha je vysoká...

Společně: purkrabí, Benda, Jiří, Terinka.

Purkrabí.
Ha, ha, toť nápad nový.
Vám každý  sedlák poví,
jak umím spustit z vysoka!
Jak spustím  jen, vše pohnu hned;
co domkážu - ti pozná svět:
vše okouzlím, vše rozohním!

Benda.
Toť hrůza je! Toť k zbláznění!
O muzice ni tušení,
a zpívat chce! co učiním?!
Když blázen je, pak mluvte s ním!

Terinka (k Jiřímu).
Když rozum nemáš, je to kříž!
Chci získat čas, vše pokazíš!
jak žárlivost jim splete hlavy, tu žádný nemá rozum zdravý.

Jiří.
Aj, hleďme, to je vytáček!
Když oblétá tě panáček,
krev musí ve mně zabouřit.
Což kámen jsem, což nemám cit?!

Purkrabí.
Teď jdu (k Jiřímu) a tebe ztrestat dám!

Jiří.
Již hrozeb těch se nelekám.
Já kdybych žalovat vás chtěl -

Purkrabí (rozvzteklen).
Mně hrozit! Bídný! On by směl!
 

Výstup sedmý.
(Hravě Adolf a purkrabí sami - pak Jiří. Adolf vchází spěšně, v ruce bičík jezdecký; všichni se hluboce uklánějí. Adolf mluví ostře a pánovitě.)

Benda, Jiří, Terinka, purkrabí.
Vaše milost!

Adolf (pokyne všem nedbale hlavou).
Purkrabí! Učiteli!
(Kyne učiteli a ostatním, aby odstoupili; všichni odcházejí. Zůstává Adolf a purkrabí sami.)

Adolf (k purkrabí).
Já hledám tě. Můj rozkaz splněn juž -
je zatčen neznámý ten můž?

Pukrabí.
Ach není. -

Adolf (netrpělivě).
Nevíš dosud, kdo to je?

Purkrabí.
I s paní zmizel, - stopy hledám. -

Adolf (hněvivě).
Proklatě! Nemám pokoje. -
(Vytahuje z kapsy číslo francouzských novin a prohlíží je. V zamyšlení pro sebe.)
Té zprávě z novin víry nedám.
Snad přece je živ - mé tušení!
Je-li to on, jsme ztraceni!

Purkrabí (poděšen).
Ztraceni? - Jak to?

Adolf (prudce).
Slyš a pamatuj!
K hraběti ten muž nesmí stůj co stůj!
Hned zatkni jej. Když splníš rozkaz můj, -
až zítra jak jsem já tu pán, -
ty vrchním budeš jmenován; -
teď jdi!

Purkrabí (uklání se).
Já vrchním! Díky! Díky!
(Chce odejít a Adolf též.)

Jiří (vchází a zadrží Adolfa).
Ó, milosti!

Adolf (netrpělivě).
Dnes nemám času. -

Jiří.
Ó, smiluj se! Slyš mého hlasu.
Purkarbí křivdy na nás páše,
ó, vyslyš nás - jsi naděj naše!

Purkrabí (vyběhne prudce).
On lže, on lže - teb zbujník zlotřilý!
(Z vedlejšího pokoje vchází Bohuš a nepozorován poslouchá v pozadí.)

Jiří (k Adolfovi).
Ó, ptej se chudých, ptej se žen a vdov,
ty v slzách stvrdí pravdu mojích slov.
Chraň slabých, pane, proti násilí!

Purkrabí (v největším rozčilení).
Nestoudný kluku! Ó, té drzosti!
Já zalknu se! Mou ztupil čest,
dal v posměch mne i úřady,
jen zrádné strojí úklady, -
lid bouří proti vrchnosti!

Jiří.
Ó, nevěř, pane!

Purkrabí.
Zrádný buřič jest!

Adolf (hněvivě k Jiřímu).
Aj, drzý hochu! Jeho slovům věřím
a zítra (s důrazem) úřad vrchního mu svěřím! -

Purkrabí (s výbuchem vášnivé radosti).
Já vrchním! - Slyšíš?! Přijde pomsty čas!
Chci žebrákem tě zřít - tak zničím vás!

Jiří (ve zděšení).
On vrchním! Běda - my jsme ztraceni!
 

Výstup osmý.
Adolf, Jiří a Bhuš. Později přicházejí ostatní: Julie, Terinka, Benda, purkrabí, mušketýři a sbory.

Bohuš (vstupuje dopředu).
Chci chránit vás!

Purkrabí, Jiří, Adolf.
Ach!

Adolf (zaleknut v napětí pohlíží na Bohuše).
Jaká smělost! Ó, mé tušení! Je to on?!

Purkrabí (stranou).
Již vím, co činit mám! (Odkvapí.)

Bohuš (k Adolfovi).
Kde pášou násilí a pych,
tam teeb poznávám.
(S důrazem.) Adolfe, znáš mne, - znáš?

Adolf (poznávaje Bohuše ve zděšení couvá a chvěje se.)
Ó - ty's to- ty's to sám!
Ty žiješ! Ty chceš zkázu mou?...

Bohuš.
Bídníče! Jak tě hrůza jímá;
tvé svědomí ti v duši hřímá:
je to on, - je to on!
Nuž, chvěj se, čas tvůj dochází,
tvůj žalobce, on přichází, -
je to on, - je to on!

Adolf (přemáhaje své pohnutí).
Já chvět se - bát se hrozeb tvých?
Ne, ne - já se tě nehrozím!
Ty podlehneš, - já zvítězím!

Společně: Bohuš a Adolf.

Bohuš.
Víš, kdo mne zbavil domova,
důvěry, srdce otcova?
Ty jej znáš - ty's to sám!
Ty's žalů našich příčina,
ty's poštval otce na syna!
Já škrabošku ti strhnu s tváře,
bych odkryl bídné pikle lháře
a usvědčil tě, zlosyna!

Adolf (pro sebe).
Naň patřit, muka palčivá;
ne, ne, toť slabost bázlivá!
Jen zmužile - proč chvět se mám?
Já v boj se dám, jim odolám!

Jiří (stranou).
Ó, jaké spory! jak se viní!
Kdo je ten muž - já tuším nyní!

(Přichvátají Terinka, Julie, a Benda. Všichni ve zděšení a ustrnutí pohlížejí na Bohuše a Adolfa, jíž prudce se hádají.)

Společně: Bohuš, Adolf, Julie, Benda, Terinka, Jiří.

Bohuš.
Ty's nástrahou a pomluvou
ovládnul  duši starcovou -
má kletba a mé neštěstí,
však padniž na tvou hlavu!
My hlásíme se k právu,
ty chvěj se, ustup nám!

Adolf.
Ty sám jsi vinen vším, ty sám!
Tu sám jsi ve svou zkázu pádil,
se s luzou bratřil s luzou řádil.
Ty sám jsi s myslí zvrácenou
se pojil s chasou vzbouřenou.
Já jsem tu ve svém právu,
já neustoupím vám!

Julie.
Ach, Adolf, on to sám!
On strastí našich příčina.
Ty's naděj naše jediná,
ó, Bože, přispěj nám!

Benda a Terinka.
Ach, což se stalo, což  se činí!
ó, jak si hrozí, jak se viní!

Jiří.
Ó, jaká zášť, ó jak se viní!
Kdo je ten muž, já vím to nyní!

(vchází purkrabí s mušketýry a sbor měšťanů a měšťanek.)

Adolf (k purkrabí, uazuje na Bohuše).
Zatkněte toho muže - je to agent revoluce  - Jakobín!

Všichni.
Jakobín! Jkobín!

Bohuš.
Ty si troufáš! Bídný je tvůj čin!
Zde hrabě sám soud vykonává,
chci k němu jít, - mám k tomu práva!

Adolf.
Kde průvodní tvé listy?

Bohuš (vyndá je a hodí na zem).
Zde je máš!

Adolf (čte v listině, již mu podal slouha).
Ludvík Holman.

Bohuš.
Na cizí jmíéno znějí  - platnost nemají.
Stíháni jsouce, uprchli jsme potají. -
Mé pravé jméno - ty je znáš!
A ještě někdo zná mne- hrabě váš, můj otec! -

Všichni ( ve zděšení).
Jeho otec! -

Adolf.
Ty's podvodník a lhář!
Že hraběte syn mrtev - znám!

Bohuš.
Nuž, veďte mne před jeho tvář,
ať rozsoudí on sám.

Adolf (nahlas).
Nuž, dobře, veďte jej!

Bohuš (radostně).
Ó, ano veďte!

Adolf (stranou).
Těš se - těš !
(odvádí purkrabí stranou a šeptá mu.)
Lid uspokojit hleďte,
cizince v zámek veďte -
až bude sám - jej zmůžete...
Pak z  vězení, než svitne den,
potají bude odveden.

Společně: Bohuš, Julie, Adolf, Benda, Terinka, purkrabí a sbor.

(Mezitím stráž zatýká Bohuše a dává ju pota.)

Adolf.
Chceš k hraběti - nu bloude, spěš -
že spasí tě - ó těš se, těš!
Mne zničit chceš, mne vyzýváš,
však pomstu mou tu cítit máš!

Julie.
Ó, jaká chvíle strašlivá,
mou duši úzkost rozrývá -
ty vyslyš nás, ó Bože můj -)
ó smiluj se - jej ochraňuj!

Benda, Terinka, purkrabí, sbor,.
Hleďte na ně! Záštím planou,
proti sobě míří hanou,
hněvivými míří slovy -
co se stalo - kdož nám opoví!
Souzen bude - pravdu zvíme,
kdo ten muž je - uslyšíme!

Bohuš.
Jen dovrš míru zločinu,
dej spoutat mne, ty zlosynu!
Ty šílený se zničíš sám!
Já, zrádce, tebou pohrdám!
Já zhrdám slepým vztekem tvým!
Jen k soudu pojď, tam promluvím!
Jen pojď a chvěj se! Zhyne klam!
To chvíle pomsty, kterou ždám!

(Bohuše, jenž hrozí Adolfovi, stráž odvádí.)

(Opona padá.)
 

Jednání třetí.
Klenutý skvostný sál se sloupovím. Pozadí celé otevřené na terasu, takže viděti jest do zahrady zámecké a na schodiště dolů sestupující. Na pravé straně na podstavci s draperií obraz paní ve smutku; za podstavcem stojí harfa; vedle dvojí dveře, dvojí dvéře též vlevo. Vlevo vpředu několik křesel.
(Je podvečer, mezi scénou se stmívá.)

Výstup první.
V pozadí několik mušketýrů. Jiří, pak Adolf a purkrabí, ku konci Lotynka.

Jiří (za jevištěm).
Ne, pusťte mne, jám musím k němu!
(přichvátá na jeviště, mušketýři mu brání přístup.)

Jiří (na jevišti).
Ať pravdu slyší hrabě pán,
že jeho syn byl  v pouta dán,
podvodným slibem oklamán
a nebyl veden k otci svému!

(Odmrští mušketýra a jde ke dveřím vlevo. Z těchto vystoupí  Adolf  a purkrabí, jenž nese listiny.)

Adolf (k Jiřímu).
Nestoudný smělče!
(k mušketýrům.) Chopte jej!
Jiří (brání se mušketýrům).
Ne, ne, ne - mařím bídnou lest!
Ať hrabě zví, kdo muž ten jest!

Adolf (k Jiříkovi).
Ten muž je lhář, a ty se  chvěj!
(k mušketýrům.) Pryč s ním!
(Mušketýři přemohli Jiříka a odvádějí jej.)

Jiří (na odchodu ve dveřích).
Váš podvod stihne boží trest!
(Adolf kráčí s purkrabím ku předu jeviště.)

Purkrabí (podávaje Adolfovi listiny).
Listiny k podpisu jsou připraveny,
dle přáním klausulemi opatřeny.

Adolf (béře listiny  a prohlíží je. S pohnutím).
Jen chvíli - a své štěstí v rukou mám!
(k purkrabí.) Nuž pojďte, prohlédnu je sám.

(k Lotynce, jež zjevila se v pozadí.)

Než slavnost počne, dobrý pozor dej
a nikoho teď k pánu nepouštěj, sic stihnu tebe hněvem svým!

(Lotynka se hluboce uklání. Adolf s purkrabím odcházejí do zadních dveří vlevo.)

Lotynka (sama, dívajíc se za ním).
Nu - před Bohem to zodpovím
((Rozhlíží se a odchází. Chvíli ticho.)
 

Výstup druhý.
Julie,Benda, Lotynka. (Mezi touto scénou stmívá se na jevišti.)

(Lotynka se vrací, jde k zadním dveřím vpravo a otevírá je)

Lotynka.
Jen tiše vejděte, je hrabě sám!
(vejde Julie a Benda, který nese svázaný sešit not.)

Julie.
Ó, jak ti děkuji!

Lotynka.
Vždyť je to pro miláčka mého.
Já na rukou jej chovala.
(Julie rozhlíží se a spatřivše hraběnčin obraz, přistupuje k němu.)

Julie.
Ó, matčin obraz!

Benda (vysvětluje a ukazuje na dveře vpravop).
Bydlívala tuto...
Od smrti její - ničím není tknuto.
Tam harfu vizte, na niž hrávala!

(Benda dává Lotynce znamení, aby vyvolala hraběte, Lotynka odchází do předních dveří vlevo.)

Julie.
Mne úzkost jímá, klesá odvaha...

Benda.
Jen "sursum corda!" paní, předrahá,
Já počnu zvolna, obezřele,
jen piano, pianissimo
na srdce otci zaťukám,
však to se ozve, pravím vám -
pak můžete se zjevit směle -

(Lotynka se vrací, Benda kyne Julii, aby odstoupila, tato se skrývá za sloupy v pozadí. Lotynka odchází, přichází hrabě.)
 

Výstup třetí.
hrabě Vilém, Benda.
Benda (hluboce se klaní, v ruce svázané noty).
Zde k nohám Vaší Milosti
Váš sluha klade s vděčností
přeskromné luční kvítko,
své věrné Musy dítko...
(podává hraběti sešit  not.)

Vilém (srdečně.)
Nu díky, díky!
(Klepe učiteli na rameno.)
Jsi vždy ten starý, jak jsi býval!
(prohlížeje noty.)
Já před lety - rád hudbu míval.
Teď  myslím - mnou již nezachvěje

Benda (ohnivě).
Ó, muzika i staré srdce hřeje,
že mladým ohněn vzplane zas!

Vilém.
Ó, byl to krásný, blahý čas,
kdy s vámi jsem tu dlíval!

Benda.
Ó, byl to krásný, blahý čas -
kéž vrátí se, jak býval.
Vilém (kroutě hlavou.)
Již šediny nám hlavu pokryly
(s pohnutím)
a děti naše - ty se změnily.
(usedá a upadá v zamyšlení.)

Benda.
Já před lety sem chodíval, vašeho synka učíval.

Vilém.
Mého syna!

Benda (srdečně.)
Klavíru jsem cvičíval,
ó, byla radost z dítěte!

Vilém (v zamyšlení).
Ó, radost byla z dítěte.

Benda (živěji).
Pln dobroty a živosti
a k hudbě jaké schopnosti! Ó, nebýt synem hraběte
moh' umělcem se stát!
Ach, škoda je ho nastokrát!

Vilém (stále v zxamyšlení).
Ó, nevzpomínej!
Ten úsměv děcka,
ty líce ruměnné
má radost všecka!
Mně chvíle blažené
se nenavrátí.
Mně odcizila syna.
A co víc - jeho vina!
Se přidat k rotě lidu zvrhlého,
jenž boří vše, co v světě svatého
Má krev - můj syn!
(s velkým žalem.)
To učinil můj syn!
Slavného rodyu jméno
na věky potupeno
v kal nejnižší,.

Benda.
Však přec svazky
otcovské lásky
jsou nejbližší! -

Já vždycky sníval,
tys slasti času dávného
s dítkami syna drahého
že vám se vrátí!

Vilém.
Ne, nenavrátí!

Benda.
A haluz rodu starého
vypučí z kmene jarého,
ó, pomněte - jsou vaše krev!

Vilém.
To děti ženy cizí,
k ní nikdy nevymizí
mé zášti - hněv!

Vilém (s vnitřním bojem).
Ne, ne, - já nemám syna, nemám syna!
(kyne učiteli ,aby odešel.)
Jdi! - o něm nemluv dál!
(odvrací se a odchází.)

Jeviště jest již úplně temné..
 

Výstup čtvrtý.
Benda a Julie, pak Julie sama.
(Julie se objeví v pozadí.)
Benda (v největším pohnutí, utíraje si slzy, k Julii).
Jsem v koncích...posilniž vás Bůh!
(odchází.)

Julůe (sama, hledíc za hrabětem).
Já zoufám - Bože můj!
Ó. dej mi síly!
(obrací se k obarzu hraběnčinu.)
Ty, matko při mně stůj
v té těžké chvíli!
Jak hnouti jeho duší?!
Ach (vzkřikne, jakoby náhlou myšlenkou jata).
Mé srdce spásu tuší.
(Zachází za podstavcem napravo. Po chvíli počne hráti jemně na harfě píseň matčinu.)
 

Výstup pátý.
hrabě Vilém, Julie.

Vilém (naslouchá).
Mně zdálo se...ne, byl to klam.
Ty přeludy si tvořím sám.
Proč v chvíli rozhodné - jež volá k činu,
se touha budí - po ztraceném synu?!
(rozhlíží se kolem.)
Je hrozno tady...vše mi připomíná
mou dobrou ženu - ztraceného syna...-
já nedbal jsem na slzy matčiny,
já nevyslech' jej..snad byl bez viny!
Pryč, chmury z duše! V činu chci být stálý -
Jen vzpomínky - ó, vzpomínky - ty pálí!
(zakrývá rukou  tvář a klesá v zadumání.)
(za podstavcem nejprve jemně, pak silněji počíná zpěv.)

Julie.
Synáčku, můjm květe,
mé blaho, můj světe,
mé nebe!
Jak prosí u Boha
tvá matka nebohá
za tebe!
V žalostech zrozený,
v naději kojený,
můj květe!
Vykvěť nám k radosti
otcova hrdosti,
můj světe!
V slzách se rozplynu,
žalostí zahynu
bez tebe!
Synáčku, můj květe,
mé blaho, můj světe,
mé nebe!

Vilém.
Co slyším - je to sen,
a přelud sluchu jen?
Ne, zvuky jasně znějí
- toť sladká píseň její!
(dojatě, jemně, šeptem...)
V kolébce spalo dítě milené!...
Ó, sladké chvíle...štěstí ztracené!..
Chci vědět, kdo to pěje!
(pokročí k podstavci hraběnčinu, za nímž vykročí Julie.)
 

Výstup šestý.
Vilém, Julie.
Julie (spínajíc ruce).
Ó, odpusť, pane!

Vilém pohlíží s pohnutím na Julii).
Ty, cizí ženo!..tvář tvá spanilá,
mně jest...jak by mně blaho věštila -
Odkud tu píseň znáš?

Julie.
Od tvého syna!
Ó, prosbu slyš - již k tobě vysílá!

Vilém (bolestně).
Syn nešťastný, jenž hanbou rodu jest!

Julie (hrdě).
On bez pohany - čista jeho čest!
Té pravdě věř - svou neodvracej tvář!

Vilém.
Zda zapřeš mi, že s Jakobíny brojil,
s tou rotou vrahů, lupičů se spojil?

Julie.
Kdo pravil to, je bídný lhář!

Vilém.
Jak dokážeš mi, že byl bez viny?

Julie.
Vždyť sám byl stíhán těmi zlosyny
- zde důkaz...!
(vytahuje list novin a podává jej hraběti.)

Vilém (čte polohlasem).
Z Paříže...
žirondýni k smrti odsouzeni,
jména těch, kdož budou popraveni..
Ó, Bohuš...ne - ne! Zrak se kalí hrůzou,
můj syn - být vražděn lůzou!
Můj syn! - a já mu křivdil..Mrtev jest!

Julie.
Tvůj syn je živ! Mně zdařila se lest
na cizí k jméno dobýt listiny.

Vilém (v největším pohnutí).
Můj syn - můj syn žije?!

Julie.
Uprchli jsme z ciziny...

Vilém.
A ty - kdo jsi...

Julie.-
Jsem Julie - jeho žena!

Vilém.
Jeho žena!
(S vnitřním bojem. Postoupí proti ní a opět s odvrací.)

Julie.
O lásku tvou, je marno ždáti,
já nesmím dcerou tvou se zváti,
jen  spravedlnost žádám,
v ní naděj spásy skládám!
Tvůj syn zde vržen do žaláře,
by neodhalil pikle lháře,
ó, slyš jej sám! Buď spravedliv, ó pane!
(vrhá se na kolena před hrabětem.)
(zvenčí ozývají se zvuky blížícího se průvodu.)

Vilém ( v pohnutí).
Můj syn  - zde vězněn! Věřit mohu s tíží! -
(pozvedá Julii.)
Buď klidna a věř - po právu se stane!
Na chvíli odstup - průvod teď se blíží -
(Julie odstupuje do pozadí, mezitím již vchází Adolf a hosté, kteří jej obklopují a jemu s dvoří.)

Vilém (pro sebe v popředí, dívaje se na vcházející).
Jen chvíli zkoušky - ještě chvíli -
jen chladnou krev ..Ó, kde vzít síly!
 

Výstup sedmý
Hrabě Vilém, hrabě Adolf, hosté (páni a dámy v šatě rokoko), různí hodnostáři vcházejí z pozadí vlevo, kdežto průvod dětí školních s lampiony, vedený učitelem, měšťaně a měšťanky, purkrabí a úředníci, posléze venkované a venkovanky v národním a šatě vcházejí  vpozadí vpravo. Scéna se zařídí tím způsoběm, že hosté přicházejí dříve a část dětského sboru zaznívá za jevištěm, druhá část sboru mezitím, kdy průvod přichází, defiluje kolem hraběte po jevišti.

hrabě Vilém, Adolf a hosté usedají a skupí se vlevo, sbory měšťanů a venkovanů vpravo).
Sbor (dítek atd., vedených učitelem). (za jevištěm.)
Zdráv buď, ó pane náš,
lid tvůj tě vítá;
dlouho jsme toužili,
blaha den svítá!
Všecko se veselí,
poctu ti vzdává.
Novému pánovi čest buď a sláva!
(průvod přechází po jevišti.)
Milostiv budiž k nám,
pane náš jasný,
dlouho nám  vládni zde
slavný a šťastný!
Žehnán buď, žehnán buď, blaho ti vzkvítej!
Sláva ti, pane  náš,
vítej nám, vítej!
(mezi tímto sborem přicházejí měšťané a mešťanky v šatyě rokoko a činí hluboké poklony před hrabětem, pak se m욡tané, sbor dětí s učitelem staví do skupiny vpravo a popřává místa  vcházejícím venkovanům. Tito, v národním kroji oblečeni, nesou strom veliký ověnčený květinami a fábory, jichž konce drží děvčata. Včecka děvčata nesou kvítka, která skládají k nohám hraběte Viléma a Adolfa.

Sbor vesničanů a vesničanek.
Stojí pěkný záímek,
na kopci vysokém,
že mu rovno není
po světě širokém.
A v tom zámku bydlí)
milostiví páni, -
že jim každý přeje
boží požehnání.
Do jejich komnaty
nesem kvítí prosté,
co v těch našich polích
s obilíčkem roste.
Juchej!Juchej! Juichehj!
(hrabě vlídně děkuje na všecky strany.)

Benda (pokorně, sklíčeně).
Má slavnostní hra počít? Pokyn dejte, ó milosti! -

Vilém.
Ner posečkejte.
Teď vážný okamžik nás očekává
chci nového již pána předvést vám -

Adolf (radostně předstoupí).
Ó, strýče!
(Sluhové, nesoucí na polštáři listinu, předstupují před hraběte.)

Vilém (se zrakem pevně na Adolfa upřeným béře listiny do rukou, pak odkládá je stranou).
Však dříve, než se vlády vzdám,
chci užít nejdražšího svého práva:
nešťastným udíleti odpuštění -
(k Adolfovi) Je někdo vězněn zde?

Adolf (poděšen, plete se, v rozpacích).
Já...já nevím...myslím...není...

Vilém (k purkrabímu).
Nu purkrabí...?

Purkrabí (chvěje a koktá, hledí na Adolfa).
Ne - není...
(hledí na Viléma.)
Tom jest..to jest...jeden přec...

Vilém.
Kdo to je?

Adolf (vytahuje listiny, jež podává hraběti).
To snad ten Ludvík Holman...cizinec.

Vilém (dívaje se na Adolfa).
Aj, - ty jej znáš?! -
(k sluhům) Přiveďte vězně.
(k Adolfovi.) Té podlosti je schopen drzý hřích!
Pryč bídníče - pryč s očí mých! -
 

Výstup osmý.
Předešlí, Bohuš, Jiří, Julie, Terinka.
(přichází pozadím Bohuš, sluhy vedený, za ním Jiří, pak Julie, Terinka.)

Vilém (spěchaje vstříc Bohušovi, rozevírá náruč).
Můj synu, mé dítě!

Bohuš.
Můj otče! (vrhá se v jeho náruč).

Adolf (se zoufalým zděšením na ně pohlíží, pro sebe).
On v jeho objetí -
ó, věčné prokletí!
Jsem ztracen - navždy ztracen!
(odchvátá.)

Purkrabí (stranou).
Svět celý zvrácen -
ó chvíle kletá!
Jsem zničen - ztracen,
je po mně veta! (odchází.)

Bohuš.
Ó mám tě zas, tisknu tě v objetí;
zda věřit smím zrakům to svojím?
Ty hlásíš se k svému zas dítěti,
ó, věřit v to štěstí se bojím!
Jak toužil jsem po srdci otcovu,
jak toužil jsem v rodný svůj kraj -
ty vracíš mi právo mé k domovu
a lásky své ztracený ráj!

Vilém.
Ó dítě mé, blaho mé ztracené,
již mám tě zas, k ňadru tě vinu -
Rád odpouštím dceři své milené,
(objímá  Julii)
již otcově lásce jsi vrácené,
ó dítě mé - jediný synu!

Julie, Jiří, Terinka, Benda (současně).
Jsou (jsme ) blaženi,
již smířeni
jsou (jsme ) svoji!
a svaté svazky
otcovské lásky
nic nerozdvojí!

Bohuš (obrací se  k Jiřímu a přivádí jej k hraběti Vilémovi, Julie přivádí Terinku).
Nám, věrni byli v těžké chvíli,
nechť štěstí naše s námi sdílí!
(spojují jich ruce, hrabě a pak Bnda jim žehná.)

Bohuš, Jiří, Julie, Terinka, Vilém, Benda, sbory.
Zajásejte, zaplesejte
štěstí naše zkvetlo!
Pochováno, zažehnáno
co náš žalem hnětlo!
Ať nám hřeje nám se skvěje
lásky naší (vaší) světlo,
by to naše nové stěstí
na věčný čas kvetlo!
Pusté síně obživněte,
staré síne omládněte,
zelenejte se!
Radujem se pospolu,
v písni našich hlaholu,
rozléhejte se!
Pusté síně obživněte,
s novým pánem omládněte,
rozveselte se! zelenejte se!

(Terinka vrhá se v náruč Jiříkovi, hrabě Vilém, Bohuš a Julie jsou obklopeni, všichni se klaní a blahopřejí.)

(Opona padá.)
 

Text podle kniky  vydané v roce 1920 pořídil Ing. Petr Balatý dne 19. března 2002. Copyright (c) 1999-2002 Eridanus, s.r.o.