Dvořákova velká opera

Libretistka Marie Červinková-Riegrová zpracovala výsek historické látky z bojů o ruský trůn na počátku 17. století, jehož prehistorie je ponejvíce známa z Musogorského Borise Godunova, vzniklého zhudebněním Puškinova dramatu. Červinková však vycházela z jiných pramenů: dramatického fragmentu Friedricha Schillera Demetrius (1805) a jeho zpracování v tragédii českého autora Ferdinanda Břetislava Mikovce Dimitr Ivanovič (1856). Zásadní odlišnost v pojetí titulního hrdiny spočívá v tom, že Puškinův Griška Otrepjev je vědomý podvodník a dobrodruh, zatímco Schillerův a Mikovcův Dimitrij je přesvědčen o legitimnosti svých nároků na trůn a teprve průběhem děje se dovídá, že se stal nevědomým nástrojem polské politiky. Červinková navíc pojala Dimitrije v duchu tehdejšího českého rusofilství a historického povědomí o nedotknutelné prestiži spravedlivého panovníka. Na osudu této historické postavy předvádí tragédii člověka, který musí za dosažení moci zaplatit osobním štěstím a jehož jako vládce zahubí právě lidskost a mravnost. Nevyhnutelnost použití násilí v boji o moc a skutečnost, že Dimitrij vděčí svému vítězství též cizí intervenci, způsobuje jednak řetězení viny a pomsty, jednak vytváří konstelaci politických sil (protiklad mezi ruskými a polskými nadějemi), které se nedají smířit. Tím se kolektivní drama organicky propojuje s ústředním dramatem individuálním. 

Původně pětiaktové libreto se podstatně proměnilo Dvořákovými zásahy, které směřovaly k posílení simultánnosti a kontemplativních momentů v ansámblech a sólech a k dramaturgickému vyvážení polarity mezi vzrušenou jevištní akcí a zvnitřněním, přesunem dramatického dění do nitra nejen individuálních, nýbrž i kolektivních dramatických osob (zde zejména samostatně jednající, ale také události samostatně reflektující sbory ruského lidu). 

Dvořák našel v libretu široký prostor k uplatnění svého osobitého výrazu --- nezkrotného temperamentu i hluboké meditativnosti --- a při zhudebňování zužitkoval všechny dosavadní i z kantátové, sborové a symfonické hudby při rozvíjení postupů vytvořených evropskou operní tradicí. Připomeňme si např. masové výjevy s osmihlasnými dvojsbory, dramatické nasazení ruského a polského lokálního koloritu, uspořádání následných a současných kontrastů ve velkých scénách, orchestrální vystižení prostředí a vyjádření proměn duševních stavů nebo rozprostření vždy výmluvných příznačných motivů do orchestrálního komentáře. 

Dvořák tu na půdě velké opery překonal --- ve vývoji české národní opery dosud nezvládnutý --- rozpor mezi velkou historickou operou a hudebním dramatem. Vyrovnání s tradicí představovanou Meyerbeerem a Richardem Wagnerem se uskutečnilo s hlubokým pochopením podstaty obou dramatických typů a v syntéze jejich estetických východisek se svobodně rozvinula Dvořákova individualita. Úžasným hudebním bohatstvím a dramatickou silou se Dimitrij staví jako nejvýznamnější jevištní dílo Antonína Dvořáka vedle jeho Rusalky. 

Děj opery

V Moskvě v letech 1605--1606. 

I. V Moskvě na Rudém náměstí se po smrti Borise Godunova shromažďuje lid v očekávání, kdo bude novým carem. Mezitím se k městu blíží polské vojsko v čele s Dimitrijem. Přestože patriarcha Jov i kníže Šujskij před polským pretendentem varují. rozhodují se lid i bojaři, kteří zprvu přísahali věrnost Godunovým dětem, pro Dimitrije, jakmile vojevůdce Basmanov oznámí, že armáda přešla na Dimitrijovu stranu. Borisova dcera Xenie nachází před vzbouřeným davem útočiště u Šujského, Dimitrij slavnostně vstupuje do Moskvy a setkává se s Marfou. Marfa je zklamána, když pozná, že Dimitrij není její syn, avšak dojata jeho chováním a z touhy po pomstě za utrpěná příkoří ho přede všemi uzná. 

II. 1. obraz. V sále Kremlu se slaví svatba Dimitrije s Marinou Mníškovou. Dochází k roztržce, když Marina odmítá Dimitrijovu prosbu, aby se stala Ruskou. Na dvorském plese vypukne hádka mezi Rusy a rozjařenými Poláky, kterou utiší až Dimitrijovo rozhodné vystoupení. 

2. obraz. Dimitrij hledá klid u hrobu Ivana Hrozného v hrobce Uspenské katedrály. Ukrývá se tu i Xenie před opilými Poláky. Dimitrij ji ochrání před dalším obtěžováním. Mezi ním a Xenií vzniká oboustranná náklonnost. Po odchodu Xenie přicházejí bojaři vedení Šujským, aby se spojili proti Dimitrijovi. Když Šujskij přísahá, že pravý Dimitrij dávno zemřel, vystupuje Dimitrij proti překvapeným spiklencům a získává si jejich většinu na svou stranu. 

III. V trůnním sále Dimitrij vzpomíná na Xenii. Před shromážděným dvorem žádá patriarcha cara o zásah proti polské panovačnosti. Xenii přichází vyprosit milost pro Šujského, který má být popraven. Zděšena poznává v carovi svého ochránce. Omilostnění Šujského pobouří poláky. Hnána žárlivostí, Marina odhaluje Dimitriji jeho pravý původ: od dětství ho vydávali za zavražděného syna Ivana Hrozného. Protože nechce vyvolat nové zmatky svým odstoupením, rozhoduje se Dimitrij setrvat na trůně a zavrhnout Marinu. 

IV. Na nádvoří Šujského domu naříká Xenie nad oklamanou láskou. Dimitriji se podaří přesvědčit ji o opravdovosti svých citů, avšak Xenie ho obviňuje z odpovědnosti za smrt své rodiny a vyzývá jej, aby žil jen pro blahou Rusi. Marina dává z pomsty Xenii zavraždit. Dopadena na místě činu Šujským, prozrazuje užaslému lidu Dimitrijův pravý původ. Šujskij se dovolává Marfy, aby přísahala pravdu. Dimitrij sám zabrání Marfě v křivé přísaze. Šujskij zastřelí falešného cara; lid se modlí nad jeho mrtvým tělem. 

Text byl převzat od p. Víta Špinky, z jeho stránky http://artax.karlin.mff.cuni.cz/~vspi7602/opera/