Skladatel: Antonín Dvořák
Libreto: M.Červinková - Riegrová


Text byl převzat z http://artax.karlin.mff.cuni.cz/~vspi7602/opera/

 Dimitrij (dle kritické revize) 1882-1885 
Osoby: 
  • Dimitrij Ivanovič, domnělý syn Ivana Hrozného 
  • Marfa Ivanovna, cařice, vdova ppo Ivanu Hrozném 
  • Marina Mníškova z rodu knížat Sandomírksých, choť Dimitrijova 
  • Xenie Borisovna, dcera po caru Borisi Godunovi 
  • Petr Fjodorovič Basmanov, vůdce vojska carského 
  • Kníže Vasilij Ivanovič Šujskij 
  • Jov, patriarcha moskevský 
  • Něborský, z družiny polské 
  • Bučinský, z družiny polské 
ÚVOD (orchestrální)
PRVNÍ JEDNÁNÍ
Červené náměstí v Moskvě před Kremlem. Vzadu zeď Kremlu, po pravé straně široké schody, nad nimi brána.
 
  1. výstup

  2. Sbory lidu, později patriarcha Jov, kněží, Šujskij, bojaři. (Lid moskevský stojí v několika skupinách po jevišti. Mezi zpěvem jednotlivé skupiny postupují kupředu i opět ustupují.)
    SBORY LIDU
    Veliké hoře stihlo
    matičku rodnou zem,
    ó běda Rusi svaté
    a pravoslavným všem!

    Car Boris náhle skonal,
    kdo bude carem nám,
    kdo bude dobrým otcem
    nám bědným sirotám?

    Teď všude zuří boje,
    nám hrozí ze všech stran,
    již stojí polské voje
    u naší Moskvy bran!

    Že s nimi jest, --- tak praví ---
    Ivana caře syn,
    zda Dimitrij on pravý,
    to zná jen Hospodin!

    Komu, ach, věřit máme?
    Hospodi, slyš lid svůj,
    k tobě se utíkáme,
    nás hříšné pomiluj!

    Patriarcha Jov vchází, za ním několik kněží a bojaři, Šujskij.
    PATRIARCHA
    (ještě v pozadí)
    Slyš mne, lide pravoslavný!
    (Lid se rozestupuje na dvě strany, patriarcha pokročí ku středu jeviště, kněží se řadí za ním.)
    Všichni tvoji bojarové
    přísahali v sboru
    dětem vdovy Godunové
    Xenii a Fjodoru.

    Služte synu cara svého,
    naděj naše mladý car,
    snahám vraha vetřelého
    svorně přísahejte zmar!

    KNĚŽÍ
    Svorně přísahejte zmar!

    PATRIARCHA
    Zemřel Ivanův syn v mládí
    v rukou chůvy plačící,
    polský podvodník vás svádí,
    chraňte se ho, věřící!
    (Patriarcha odchází vážně, kněží za ním. Bojaři a Šujskij postupují dopředu mezi lid. V lidu pohnutí, hádky se tvoří mezi jednotlivci.)
    /
    | ČÁST LIDU A BOJAŘI
    | Sláva Fjodorovi caru,
    | velikému gosudaru!

    | DRUHÁ ČÁST LIDU
    | Nač nám Godunovův, nač nám tyranův?
    | Dimitrij pravý syn je Ivanův!
    \
    ŠUJSKIJ
    Muži, zapřísahám vás,
    slyšte patriarchy hlas!
    Rusové! Má Polák dát vám pána?
    Pravoslavní, jaká pro vás hana!
    (Hádky v lidu trvají, lid se dělí na dvě strany.)
    /
    | LID A BOJAŘI
    | Podvodníka uznat, chraň vás Bůh!
    | Rozbojník to, polský dobrodruh!
    | Vzpoura jest to, ohavná to zrada,
    | chopte zbraně, chceme cara mstít!

    | DRUHÁ ČÁST LIDU
    | Váš car Boris velký hříšník byl,
    | careviče vlády pozbavil!
    | soužila nás Borisova vláda,
    | nechcem syna jeho carem mít!
    \
    (Obě strany začínají půtku. Basmanov vystupuje z levé strany v pozadí. Za ním vojsko. Basmanov vstupuje mezi potýkající se a rozděluje je. Hádka ustává. Šujskij ustoupil zcela napravo ku kraji jeviště. Basmanov zůstává uprostřed jeviště a při svých slovech obrací se střídavě ku straně pravé i levé.)
     

  3. výstup

  4. Předešlí, Basmanov, vojsko.
    BASMANOV
    Slyš mne, Moskvo! Země celá
    Dimitra již uznala,
    Moskva jen se uzavřela,
    poctu svou mu nevzdala.

    Přešly všechny naše voje
    k Dimitrovu táboru,
    chcete vésti marné boje,
    setrvati v odporu?

    Před branami Moskvy stojí
    pravý ruský carevič,
    spěchá v náruč matky svojí,
    spěchá Marfa synu vstříc!
    (Všeobecné pohnutí, sbor přistupuje k Basmanovu.)

    LID A BOJAŘI
    Marfa, Marfa, velká kněžna!
    Zná se k němu rodná máť!
    Jej-li uzná, věřit chcem!
    /
    | BASMANOV
    | Spějme caru poctu vzdát!

    | LID A BOJAŘI
    | Spějme caru poctu vzdát.
    \
    (Všichni odcházejí za Basmanovem, zůstává Šujskij.)
     

  5. výstup

  6. Šujskij sám (pak za scénou sbor).
    ŠUJSKIJ
    V záhubu lid slepý uhání,
    hluchou pouští zní mé volání!
    Běda tobě, ruská země, běda!
    Klaňte se mu, kořte se mu,
    samozvanci vetřelému,
    v omámení svém!
    Odvážná lest, hra tak smělá
    s drzostí pyšného čela
    zaslepí zrak všem!

    HLASY ZA JEVIŠTĚM
    Ať zhynou Godunovi!

    ŠUJSKIJ
    Jaká změna v malé chvíli,
    Borise jak v bázni ctili,
    teď jej národ proklíná,
    boží soudy!
    Hoj, ty samozvanče smělý,
    táhni jenom u veselí,
    pyšně vznášej hlavu svou!
    Přijde také chvíle tvoje
    a dá Bůh, že ruce moje
    tím tvým trůnem otřesou!

    HLASY ZA JEVIŠTĚM
    Ať zhynou Godunovi!
     

  7. výstup

  8. Xenie, Šujskij, (mužský sbor za jevištěm).
    Xenie
    (prostovlasá přichvátá, ve zděšení lomíc rukama.)
    Pomoc! Slyšte! Smilování!
    Kde's, ó Bože! Ty je spas!
    Ne, ty neznáš slitování,
    neslyšíš a ničíš nás!
    Zní mi v duši mroucích lkání
    úpěnlivý matky hlas!
    (Zahlédne Šujského, uchopí jej za ruku a se zoufalým chvatem vypravuje.)

    K nám chátra lidu vrazila
    a matku, bratra vraždila!
    "Ať zhynou Godunovi,
    smrt caru Fjodorovi!"
    Tak volali; a co jsem zřela!
    Tu v krvi máť, tam zmíral brat!

    HLASY ZA JEVIŠTĚM
    Zkáza rodu Godunovu!

    XENIE
    (s úzkostí ustupujíc)
    Zda slyšíte to volání?
    Stíhají mne, hledají nás!

    ŠUJSKIJ
    Však věrný meč nás ochrání,
    já s vámi jsem a bráním vás!
    (Xenie se opírá o jeho rámě, Šujskij ji odvádí.)
     

  9. výstup

  10. Vchází průvod Dimitrijův, lid, vojsko, bojaři, Basmanov, posléze Dimitrij.
    SBOR
    Hle, vzešlo jasné slunce
    nad celou ruskou zem
    a doba klidu vzejde
    a blahá spása všem!

    Náš pán a dědic pravý,
    náš car se navrací,
    s důvěrou se naše zraky
    k němu obrací.

    Jej uzná rodná máť,
    jej uzná celá zem,
    a vzejde doba klidu
    a blahá spása všem!

    Dimitrij vchází ku konci sboru a pozdravuje Kreml.
    DIMITRIJ
    Buď žehnán slávy naší památníku,
    buď žehnán, Kremle, pýcho otčiny,
    ty schránko carů, světců, mučenníků,
    tys minulostí naší svatyní!

    Ty srdce Ruska, k tobě-li spěcháme,
    v nadšení blahém dmou se prsa nám,
    svatá jsou místa, v něž se ubíráme,
    a svatý prach, ve kterém poklekám!
    Dimitrij se uklání před Kremlem. Mezi jeho řečí pohnutí v lidu. Marfa s ženským průvodem se objevila v pozadí; Dimitrijovi, jenž je ku Kremlu obrácen, nevidí v tvář.

    SBOR
    On jistě našich carů
    je dědic vznešený.
    /
    | DIMITRIJ
    | Praotců duch nechť žehná svého syna,
    | by vládnout mohl k blahu národu,
    | buď se mnou povždy milost Hospodina,
    | požehnat rač on mému příchodu!

    | Já svatě přísahal jsem v duchu sobě.
    | že, zvítězím-li v boji nad vrahy,
    | chci slávu Rusi množit v každé době,
    | buď, Moskvo, svědkyní mé přísahy!

    | A nebudu-li množit ruskou slávu
    | a blažit milovanou ruskou zem,
    | nechť kletba Páně padne na mou hlavu,
    | nechť Hospodin mne zničí hněvem svým!

    | MARFA
    | Jak velký v nadšení,
    | jak myslí vznešený!
    | Ó blahé tušení,
    | toť syn můj ztracený!
    | Já našla poklad svůj,
    | dítě mé, syn to můj!

    | BASMANOV, SBOR
    | Bůh žehná jeho příchodu!
    | Jak láskou k vlasti zdaru
    | a láskou k národu
    | on hárá v nadšení!
    | On jistě našich carů
    | je dědic vznešený!
    \

    Marfa kráčí kupředu, lid i bojaři před ní dozadu ustupují.
    SBOR
    Hle, Marfa kráčí k nám!
    BASMANOV
    Nechť syn je s matkou sám!
    Sbor ustoupil zcela do pozadí, avšak nezmizí z jeviště.
     

  11. výstup

  12. Marfa, Dimitrij.
    Dimitrij a Marfa, dosud od sebe vzdálení, s radostným chvatem spěchají si vstříc. Jakmile přiblížili se na několik kroků, Marfa, zrak majíc na Dimitrije upřený, náhle se zastaví a zaražena zůstává stát. Dimitrij však spěchá dále a klesá ji k nohám.
    DIMITRIJ
    Matko, drahá matko!

    MARFA
    (couvajíc)
    Bože můj, jsem zničena!

    DIMITRIJ
    (ještě kleče)
    O přiviň mě k sobě, matko milená!

    MARFA
    (přistupujíc k němu)
    Vstaňte, kníže!

    DIMITRIJ
    Kníže, slova strašlivá!
    Ó promluv tak, jak matka mluvívá!

    Ó potěš dítě své
    v pohledu laskavém
    zda žádný lásky hlas
    nemluví v srdci tvém?

    MARFA
    V mém srdci mrtvo jest,
    je žalost zničila,
    ó žel! své naděje,
    již jsem pohřbila!

    DIMITRIJ
    Ubohá matko má,
    krutý tvůj osud byl,
    že srdce nešťastné
    o láskou oloupil!
    /
    | MARFA
    | Pravdivý jeho žal
    | mou duši rozrývá,
    | boj zuří v duši mé
    | i muka strašlivá!

    | DIMITRIJ
    | Vše, co jsi trpěla,
    | chci láskou nahradit,
    | chci choré srdce tvé
    | k životu omladit!
    \
    /
    | DIMITRIJ
    | Povznesu k slávu tě,
    | chci otrok býti tvůj,
    | jenom mne, matičko,
    | přiviň a pomiluj!

    | MARFA
    | V mladistvém nadšení,
    | že syn můj, věří sám,
    | v té děsné úzkosti,
    | Bože, co počít mám?
    \

    Basmanov postupuje kupředu, kdežto sbor v pozadí zůstává.
    /
    | MARFA
    | Hoj, vášeň divoká,
    | burácí srdcem mým,
    | to stará nenávist,
    | nenávist plemenná
    | se hlásí k právům svým!
    | Přec budu pomstěna!

    | DIMITRIJ
    | Na trůn tě povznesu
    | na vzdory vrahům tvým,
    | já bídné škůdce tvé
    | rozdrtím hněvem svým!
    | Trůn svatý otců mých
    | byl dobyt zločiny,
    | však pomsta stihne již
    | ty bídné zlosyny!

    | BASMANOV
    | Zda pozná dítě své
    | a k srdci přivine?
    | Pak vzejde blahý mír,
    | svár krutý pomine!
    | Ó, Rusi ubohá!
    | ó, drahý lide můj,
    \

    Marfa předstírá radostné pohnutí, nadšené a vrhá se v náruč Dimitrijovu.
    MARFA
    Mé dítě! synu můj!

    V té chvíli se objeví patriarcha Jov a Šujskij. V lidu obecné pohnutí --- Marfa setrvá chvíli v objetí Dimitrijově.
    ŠUJSKIJ, BASMANOV, PATRIARCHA,
    BOJAŘI, KNĚŽÍ, LID
    Jej uznává!

    DIMITRIJ
    Slovo sladké, matku mám!

    ŠUJSKIJ
    Za syna jej vydává,
    podvodníka uznává!
    Kletbou budiž stíhána
    ženy šalba prohnaná!
    /
    | DIMITRIJ
    | Slovo sladké, matku mám!
    | Jakým štěstím oplývám!
    | Křídla rostou, letím výš,
    | cíl mé touhy stíhám již,
    | mladý orle, jaký ples,
    | výš, můj duchu, výš se nes!

    | MARFA
    | Dítě pomsty, synu můj!
    | Touha duši prochvívá,
    | touha mocná, blaživá!
    | K výši zrak můj pozírá,
    | nový svět mi otvírá
    | sladké slovo --- synu můj!

    | BASMANOV
    | Cařice jej uznává,
    | matka syna poznává!
    | Buď ta chvíle blažena,
    | buď žehnán, synu Ivana!
    | Žehnán budiž příchod tvůj,
    | v prachu vidíš národ svůj,
    | děti svoje pomiluj!

    | ŠUJSKIJ
    | Za syna jej vydává,
    | podvodníka uznává!
    | Kletbou budiž stíhána
    | ženy šalba prohnaná!
    | Běda tobě, lide náš,
    | před padouchem poklekáš!

    | PATRIARCHA
    | Matka syna uznává,
    | odpor náš tu přestává!
    | On jest synem Ivana,
    | buď ta chvíle žehnána!
    | Otevři se, Kremle náš,
    | pána svého uvítáš!

    | LID
    | Cařice jej uznává,
    | matka syna poznává!
    | Buď ta chvíle žehnána,
    | žehnán budiž příchod tvůj!
    | V prachu vidíš národ svůj,
    | děti svoje pomiluj!

    | KNĚŽÍ, BOJAŘI
    | Matka syna poznává,
    | odpor náš tu přestává!
    | On jest synem Ivana,
    | buď ta chvíle žehnána!
    | Otevři se, Kremle náš,
    | pána svého uvítáš!
    \

    Patriarcha kráčí na schody Kremlu, dávaje znamení, aby se brána otevřela, sbor pokleká před Dimitrijem, Dimitrij a Marfa se zvolna ubírají ke schodům Kremlu, brána Kremlu se otvírá.

    Opona padá.


DRUHÉ JEDNÁNÍ
Síň v Kremlu, kde se odbývá korunovační ples. Ve středu zadní strany široké obloukové dveře, zakryté oponou.

PŘEDEHRA (orchestr)
 

  1. výstup

  2. Přichází Dimitrij a Marina; tato v polském šatu.
    DIMITRIJ
    Jak velká slast mi odměnou
    po tuhém, krutém boji,
    že mohu carskou korunou
    ozdobit hlavu tvoji!
    Povýšit tu, již v lásce mám,
    toť vrchol mého blaha!
    I trůnem svým já pohrdám
    bez lásky tvé, ó drahá!
    Když duše moje blažená
    svůj zrak do tvého noří,
    tu tone blahem zmámená
    v hlubokém lásky moři.
    Veškeré citu víření
    v jedné mysli pojí,
    vždy znovu šeptám v nadšení:
    jsme svoji, věčně svoji!

    Smím v chvíli blahé prosbu vznést?
    Dnes k svatebnímu průvodu
    jsi polský na se vzala šat;
    neboli budil v národu,
    ty ve všem Ruskou máš se stát!

    MARINA
    prudce
    Já Ruskou?
    Chvatným krokem odstoupí od Dimitrije.
    Nikdy, druhu můj!
    Krev šlechtická mi v žilách vře,
    já hrda jsem na původ svůj,
    ten Polka nikdy nezapře!

    DIMITRIJ
    Být matkou lidu, úkol tvůj!

    MARINA
    Je lid tvůj pánem Poláků?
    Hněv jeho budí výsměch můj!
    přistupuje k Dimitrijovi s důrazem
    Hle, krví našich junáků
    tvůj dobyt vínek, náš to dar,
    a heslo naše, Polsky zdar!

    DIMITRIJ
    Zda mluví ke mně láska tvá,
    ta láska čistá, ohnivá,
    po níž jsem toužil?
    Zda řeč to lásky plamenná,
    můj stesk, má prosba co ti znamená!
    Zda jen pro slávu, Polsky lesk
    je duše tvoje nadšená?

    MARINA
    Mně nad vše drahá je tvá čest,
    ty velkým, slavným máš se stát,
    vždyť výš a výše máš se nést
    a širý svět před tebou poklekat!
    /
    | MARINA
    | Mně nad vše drahá je tvá čest,
    | ty velkým, slavným máš se stát,
    | vždyť výš a výše máš se nést
    | a širý svět před tebou poklekat!

    | DIMITRIJ
    | Kde ženy vroucí láska jest,
    | jež ochotna vše v oběť dát?
    | Jen výš a výše mám tě vznést
    | a stupněm k slávě tvé se stát!

    \
    Marina opouští Dimitrije.

    DIMITRIJ
    Proč mizíš, lásky snění krásné,
    proč mizíš, sladká vidino,
    proč zvolna v duši mojí hasne
    víra v tvou lásku, Marino?

    Mně jest, jak bys mi odumřela,
    jak bez lásky bych stál tu sám!
    S tou vírou, již má duše měla,
    i blaho já své pochovám!
    (odchází)
     

  3. výstup

  4. Marina, Poláci a Polky, ruští bojaři a bojarky, později Dimitrij.
    Marina bere a povznáší pohár.
    MARINA
    Nechť výše se poháry vznáší
    a hlučněji zaznívá ples,
    zdar skvělý té výpravy naší
    my s jásotem slavíme dnes!

    Za oddanost věrnou a snahu,
    ó rekové, děkuji vám!
    Vám na zdar a ku Polska blahu
    ten pohár zde výš pozvedám!
    Připíjí Polákům. Rusové jeví nespokojenost.

    Nechť mazura ohnivé zvuky nám znějí,
    až rozkoší unáší nám i sluchu,
    pak v divokém, hlučném tom reji
    náš do Polsky zalétne duch!
    Tak u nás jen tančí a hrají,
    že doma jsme, má se nám zdát,
    vždyť znají jen v drahém tom kraji
    se těšit a jásat a smát!
    /
    | POLÁCI
    | Tak u nás jen tančí a hrají,
    | že doma jsme, má se nám zdát,
    | vždyť znají jen v drahém tom kraji
    | se těšit a jásat a smát!

    | MARINA
    | Tak u nás jen tančí a hrají,
    | že doma jsme, má se nám zdát,
    | vždyť znají jen v drahém tom kraji
    | se těšit a jásat a smát!
    \
    MARINA
    Tam náš duch je volný a život je blahý,
    tam srdce nám nadšený uchvátí ruch,
    tam k tobě, ty domove drahý,
    náš toužící zalétne duch!
    Tak u nás jen tančí a hrají,
    že doma jsme, má se nám zdát,
    vždyť znají jen v drahém tom kraji
    se těšit a jásat a smát!
    /
    | POLÁCI
    | Tak u nás jen tančí a hrají,
    | že doma jsme, má se nám zdát,
    | vždyť znají jen v drahém tom kraji
    | se těšit a jásat a smát!

    | MARINA
    | Tak u nás jen tančí a hrají,
    | že doma jsme, má se nám zdát,
    | vždyť znají jen v drahém tom kraji
    | se těšit a jásat a smát!
    \
    RUSOVÉ
    Reptajíce postupují kupředu, a tím překážejí Polákům v tanci.
    Běda, síně našich carů
    hostí drzou cizotu!
    Nám navzdory, k Polsky zdaru
    připíjeli v jásotu!
    Nejsme pány v domech svých,
    jaká smělost, jaký pych!

    POLÁCI
    Nezboří se Kremlu stěny,
    budou tancem posvěceny,
    zpěv a jásot má tu znít,
    vy se učte plesat, žít!
    Obě strany postupují s výhrůžkami proti sobě.
    /
    | RUSOVÉ
    | Jen vy vzdorně v pyšném smíchu
    | drzá čela vznášejte!
    | Krutou splátku svého pychu
    | z ruky naší čekejte!

    | POLÁCI
    | Směle v planém vzdorování
    | chystejte se k rozbroji,
    | vašeho se proklínání
    | polský šlechtic nebojí!
    \

    Marina prochází mezi Poláky a přimlouvá se jim k pokoji. Když hádka neustává, Marina chvatným krokem odchází. Vystoupí Dimitrij a vkročí mezi strany.
    DIMITRIJ
    Zpátky! Já to káži vám!
    Boj se mne, kdo nesvár brojí,
    zastihnu jej mocí svojí,
    ztrestám jej, to přísahám!
    Hádka ustává, strany se rozestupují, Dimitrij volně prochází středem.

    /
    | DIMITRIJ
    | Udusím ty sváry klaté
    | a po celé Rusi svaté
    | mír má být zachován,
    | to přísahám!

    | RUSOVÉ
    | Kdož pych polský může snésti?
    | Krev nám vzbouřil jejich rej!
    | Chceme mír, toť země štěstí,
    | mír nám, care, zachovej!

    | POLÁCI
    | I my klidně chcem si vésti,
    | proč nám brání plesat dnes?
    | Mír po bouři duha věstí
    | a po boji zpěv a ples!
    \

    Padá opona meziaktová


PROMĚNA (orchestr)
Klenutá chodba před carskou hrobkou v Uspenském soboru. Je vidět na pomník Ivana Hrozného a hrob Borise Godunova.
 
  1. výstup

  2. Dimitrij sám (vystupuje z hrobky).
    DIMITRIJ
    Z divokého žití víru
    s touhou duše moje spěla
    sem, v ta místa osamělá,
    v nerušenou svatyň míru!
    S pohnutím se ohlíží zpět po hrobce.
    Jak tu klidně spočíváte
    po přestálém v žití boji!
    Kéž to hrobů ticho svaté
    ztiší bouři v duši mojí!
    Pokročí blíž k hrobu Ivanovu.
    Trůn a vládu v rukou míti
    bylo nejvyšší mi touhou,
    a čím je to skvělé žití?
    Přeludem a šalbou pouhou!

    Se zradou a vrahy v boji,
    pochlebníky obdivován,
    žiji na té výši svojí
    opuštěn a nemilován!
    V zamyšlení se opírá o hrobku Ivanovu.
     

  3. výstup

  4. Dimitrij, Xenie, Poláci (za scénou).
    Xenie ustrašena chvatným krokem vchází, nesouc v náručí květy, i ohlíží se zpět.)
    XENIE
    Unikla jsem! Zda jsem zachráněna?
    Jak mě stíhali ti zlosyni!
    Prchala jsem hrůzou poháněna.
    Zde jsem jistá, v boží svatyni!
    Rozhlíží se s uspokojením po hrobce. Dimitrij se ukrývá před Xenií.

    DIMITRIJ
    Ubohá! Jak se děje v zděšení
    andělské to dívčí zjevení!

    XENIE
    Poklekne k náhrobku Borisovu, věnčí jej.
    Baťuško můj, ó nad vše drahý, milovaný!
    Proč jsi děti, ubožátka, opustil?
    Proč jsi zanechal nás bez ochrany?
    Těžké žaly jsi na nás dopustil!
    Baťuško můj, nás zda-li vidíš v opuštění!
    Jak zde tvoje dítě pláče v sirobě!
    Hyneme tu v Rusi svaté utišeni,
    všichni toužíme, ach, naříkáme po tobě!

    /
    | POLÁCI ZA JEVIŠTĚM
    | Radujme se, veselme se, kochejme se,
    | s upřímnými bratránky kochejme se!
    | Jaké je to žití v světě
    | bez druha i děvčete,
    | bez milostné kochanky!

    | XENIE
    | Co to slyším? Jejich hlasy!
    | Zas ta píseň zpustlé chasy!
    \
    Xenie uleknuta se vzchopí a odstoupí od náhrobku, úzkostně se rozhlíží po chodbě, pak se vrací zpět.
    XENIE
    Jsou to oni! Není jistá žena!
    Ó neblahý osud děvčete!
    Xenie, hle, tvoje opuštěná
    nikoho již nemá na světě!
    /
    | XENIE
    | Nemám za potěchu mládí svého
    | než lásku tvou, v duši obraz tvůj!
    | Žehnej mi, duchu otce mého,
    | nešťastné dítě své opatruj!

    | DIMITRIJ
    | Jak je krásná v tklivém naříkání,
    | ve své žalosti jak vznešené,
    | něžná, vroucí v dětském milování,
    | anděla to bytost vtělená!
    \
    /
    | POLÁCI ZA JEVIŠTĚM
    | Radujme se, veselme se, kochejme se,
    | s upřímnými bratránky kochejme se!
    | Jaké je to žití v světě
    | bez druha i děvčete,
    | bez milostné kochanky!

    | XENIE
    | Ó můj Bože! Kam se ději?
    | Ó můj Bože, dej mi spásy!
    \
     

  5. výstup

  6. Xenie, Dimitrij, Něborský, Bučinský.
    NĚBORSKÝ
    (vrazí)
    Hle, kráska s druhy mrtvými,
    pojď, radujme se s živými!
    (blíží se ke Xenii)

    XENIE
    Důstojně se zdánlivým klidem postoupí kupředu.
    Pryč, vrahu zlořečený!
    Měj v úctě svaté stěny
    a dívku bezbrannou!

    NĚBORSKÝ
    Pojď, veselý náš kruh!
    Pojď, dobrý já jsem druh!
    Již zanech marné hněvy,
    mne láká odpor děvy!

    XENIE
    Odstoupila několik kroků k hrobce, pak se zastaví.
    Je se mnou Bůh
    a otce mého duch
    a zoufalost mi ochranou!

    NĚBORSKÝ
    Přistoupí ke Xenii, snaží se ji odvést.
    Pojď v mé náručí,
    a hněvu tvého plání
    mé ztiší celování,
    tě lásce naučí!

    XENIE
    (zápasí s ním)
    Ó Bože, kdes ach, otče můj!

    Dimitrij vystoupí ze svého úkrytu a vysvobodí Xenii. Bučinský mezitím sešel ze schodů.
    DIMITRIJ
    Pryč, zlosyne! Já chráním děvu!
    /
    | DIMITRIJ
    | Ty hroz se mého hněvu
    | a trestu čekej v postrachu,
    | vás červy zdrtím do prachu!

    | NĚBORSKÝ A BUČINSKÝ
    | (ustupujíce)
    | On, proklatě, on jest to sám!
    | On zničí nás, ó běda nám,
    | skryjme se, spasme se!

    | XENIE
    | (poklesajíc na kolena)
    | Ó, Bože, tys mne zachránil,
    | duch otce mého se mnou byl!
    \
     

  7. výstup

  8. Xenie, Dimitrij.
    Xenie vstala a oba chvíli mlčky stojí proti sobě.
    XENIE
    (počíná tiše, nesměle, dále živěji.)
    Ochránce můj! tu stojím zmámená,
    zda pravda vše a smím-li věřit sobě?
    Má prsa jímá volnost blažená
    a nemám slov, bych děkovala tobě!
    Ochránce můj! Tvůj obraz milený
    a spásy mé okamžik blažený,
    ty věčně budou žít v mém vzpomínání!

    DIMITRIJ
    Ty děkuješ? Za to, že šťastným jsem?
    Že přispěl jsem ti v utišení tvém,
    mne šťastným učinilo k nevypsání!
    Však oka tvého pohled jediný,
    ten sladký, plachý pohled dívčiny
    mi praví víc, než všechno děkování!
    Však děkuj jen, má duše dychtivá
    po hlase touží, jenž mi zaznívá
    jak hudba rajská, dosud neslyšená!
    Chci slyšet hlasu tvého zvučení,
    bych znal, že nejsi krásné vidění,
    že ve snu nedlí duše okouzlená!

    XENIE
    Já s důvěrou jsem k tobě vzhlížela,
    ó nemluv tak, bych rdít se musela,
    měj útrpnost, ach, se mnou slitování!
    Pomysli, že mne vidíš zděšenou,
    a duši moji strachem zmámenou,
    že spíš mne rmoutí tvoje žertování!

    DIMITRIJ
    Tož odpusť mi, co pravím, nevím sám,
    jen překypuji tím, co v mysli mám.
    Tak nikdy duše má se nerozechvěla!
    Jak možno jest, by tebe ranilo,
    co duší mou tak slastně vířilo?
    /
    | XENIE
    | Ó nemluv tak, bych rdít se musela,
    | měj útrpnost, ach, se mnou slitování!
    | Pomysli, že mne vidíš zděšenou,
    | a duši moji strachem zmámenou,
    | že spíš mne rmoutí tvoje žertování!

    | DIMITRIJ
    | Jak možno jest, by tebe ranilo,
    | co duší mou tak slastně vířilo,
    | ta slova lásky, citu rozeplání!
    \
    DIMITRIJ
    Tož odpusť mi, co pravím, nevím sám!

    XENIE
    A víš-li ty, se srdcem děvčete,
    jež opuštěno stojí ve světě,
    že těžkým hříchem sobě zahrávati?
    Jeť po soucitu vroucím dychtiva,
    a vábněji řeč lásky ohnivá
    pro opuštěnou musí zaznívati!

    DIMITRIJ
    Že vábně zní ti v srdci hovor můj,
    ó milená, to slovo opakuj,
    jež blahem neskonalým plní duši mou!

    XENIE
    Ó ustaň již, studem se zardívám
    za slova tvá! Hle velebný ten chrám,
    posvátnou hrobku světský hovor ruší!
    Již jdu, naslouchat nechci slovům tvým!
    (chce odejít)

    DIMITRIJ
    Ó pověz mi, kde tebe hledat smím?

    XENIE
    V Šujského domě ochrana mi přána,
    buď s Bohem již!

    DIMITRIJ
    Jak chladný pozdrav tvůj!

    XENIE
    Buď s Bohem již a na mne pamatuj!
    Dimitrij chce ji následovat, ona mu kyne, aby zůstal, a odchází.
    /
    | DIMITRIJ
    | Já neloučím se s tebou, milovaná!

    | XENIE
    | Buď s Bohem již!
    \
    Dimitrij zvolna kráčí zpět, rozhlíží se kolem v tichém nadšení, pak se zahalí v plášť a chce odejít, tu zaslechne kroky a hlasy spiklenců, zastaví se a ukryje v hrobce za náhrobek Ivanův.
     

  9. výstup

  10. Šujskij, spiklenci, Dimitrij (v úkrytu).
    Vystupuje Šujskij, ohlíží se kolem a kyne spiklencům, aby za ním následovali. Spiklenci sestupují do přední síně. Dimitrij skryl se za hrob. Mezi zpěvem spiklenci vešly a rozestavili se po chodbě, odhalují pláště. Dva z nich nesou pochodně a zatknou je za sloupy.

    /
    | ŠUJSKIJ
    | Tiše za mnou spějte,
    | šumu nedělejte,
    | skryje nás ten chrám!
    | Zde nás neuslyší,
    | než na nebes výši
    | božský soudce sám.

    | SPIKLENCI
    | Tiše za ním spějme,
    | šumu nedělejme!
    | Zde nás neuslyší
    | než na nebes výši
    | božský soudce sám.
    \

    Spiklenci vešli a odhalili pláště. Tvoří skupinu kol Šujského, jenž stojí prostřed jeviště.
    ŠUJSKIJ
    Slyšte! Zde před Boží tváří,
    slyšte přísné pravdy hlas!
    Probuďte se, muži,
    zastyďte se včas!
    Vzmužte se již k odporu!
    Jménem pravoslavné Rusi,
    Dimitrij že padnout musí,
    přísahejme ve sboru!

    SPIKLENCI
    Jak, caru přísahati zmar?
    Dřív důkaz podej nám!
    Kdo je náš car?

    ŠUJSKIJ
    To ví Bůh sám!
    Že Dimitrij to není, důkaz mám!
    Svědky zavolati mohu,
    přísahou k živému Bohu
    stvrdit chci své udání!
    Přišel já jsem do Ugliče,
    u mrtvého careviče
    chůvy lkaly v zoufání.
    Viděl jsem trup jeho malý,
    viděl, jak ho pochovali,
    co vám více říci mám?
    Hospodin má slyší slova,
    zde u hrobu Ivanova
    k přísaze hlas pozvedám!
    Obrácen k náhrobku pozvedá ruku ku přísaze.

    DIMITRIJ
    Nepřísahej!
    Zahalen v plášti stojí za náhrobkem Ivanovým. Šujskij zděšeně ucouvne, sbor v úžasu se ohlíží.

    SPIKLENCI
    Kdo to volal nás?
    Odkud zněl ten hlas?
    Zda nás šálí sluch?
    Hleďte, hleďte tam,
    jaký hrozný klam!
    Ivanův to duch!

    DIMITRIJ
    Odhodiv klobouk a plášť, stojí na schodech hrobky.
    Nejsem přízrak, nejsem zděšení,
    nejsem plané vidění!
    Já to jsem, váš car a pán!
    (sestupuje v chodbu)

    Sbor setrvává ve zděšení. Šujskij vzpamatuje se a s výhrůžkami postupuje proti Dimitrijovi.
    ŠUJSKIJ A ČÁST SPIKLENCŮ
    Hoj, ty sám jsi v ruce naší,
    hrozba tvá nás nezastraší,
    padnout musí tyran náš!
    /
    | VĚTŠINA SPIKLENCŮ
    | (staví se před Dimitrije k jeho ochraně.)
    | Zpátky!
    | Ve chrámu prolít krev,
    | toť vzbudit boží hněv,
    | toť hrozný hřích!

    | ŠUJSKIJ A ČÁST SPIKLENCŮ
    | Nás nezastraší
    | a pomstě naší
    | teď nemine!

    | DIMITRIJ
    | Nejsem přízrak, nejsem zděšení,
    | nejsem plané vidění!
    | Já to jsem, váš car a pán!

    | VĚTŠINA SPIKLENCŮ
    | Zpátky, místo to je svaté,
    | hříchem krev tu prolévat!

    | ŠUJSKIJ A ČÁST SPIKLENCŮ
    | (dorážejí na ně)
    | Hříchem živit plémě klaté,
    | vraha vlasti zachovat!
    \

    Šujskij a strana jeho jsou odraženi. Ostatní spiklenci poklekají kolem Dimitrije.
    /
    | DIMITRIJ
    | Na kolena padejte,
    | milost moji vzývejte,
    | ztrestám vás, váš car a pán!

    | ŠUJSKIJ A ČÁST SPIKLENCŮ
    | Vraha jste spasili,
    | bratry jste zradili,
    | hanba vám!

    | VĚTŠINA SPIKLENCŮ
    | Ó care veliký,
    | pomiluj viníky,
    | odpusť nám!
    \
    Skupina klečících kolem Dimitrije a dále vpravo skupina hrozících.

    Opona padá.


TŘETÍ JEDNÁNÍ
Síň v Kremlu. V pozadí oblouková chodba nad ostatní jeviště vyvýšená. Z chodby do síně široké schody. V síni zpředu na vyvýšeném místě trůn a křesla.
 
  1. výstup

  2. Dimitrij sám (vstupuje dveřmi vpravo).
    DIMITRIJ
    Viděl jsem ji, Xenii jsem zřel,
    myslí tichým blahem opojenou
    zíral v čistou krásu anděla,
    slastí tajnou, nikdy netušenou
    celá bytost má se zachvěla!
    Ji jsem viděl, na svět zapomněl!
    Proč tak krásná ses mi zjevila,
    jako slunka jarního ty svit?
    Proč ses v lásce ke mně naklonila,
    an mi beznadějnost souzena,
    proč z tvých úst má duše nektar pila,
    by pak práhla žízní mučena,
    blaha přeludem se trápila?
    Xenie, proč ses mi zjevila?
    Kvítek jara mrazem spálený,
    tím nám bylo lásky zaplanutí,
    svitlo jen, a hrozí temnota,
    ještě jedno v duši obejmutí
    a buď s Bohem štěstí života,
    svadni, svadni, kvítku zničený!
     
  3. výstup

  4. Dimitrij, vchází Marina, Marfa, Basmanov, ženský průvod Marina a Marfy, bojaři, Poláci, později patriarcha a kněží. Dimitrij vede Marinu a Marfu k vyvýšeným sedadlům, kde usedají. Dimitrij stojí mezi nimi před trůnem.
    POLÁCI A RUSOVÉ
    Buď, care, pozdraven,
    tys Bohem požehnán,
    buď živ náš car a pán!

    BASMANOV
    (postoupí kupředu)
    Na sněmu ortel vynesen:
    Buď Šujskij katem popraven!
    Vše jedné mysli jest,
    vše volá caru sláva!
    Nechť pikle stihne trest,
    ať padne zrádná hlava!

    POLÁCI A RUSOVÉ
    Nechť pikle stihne trest,
    ať padne zrádná hlava!

    BASMANOV
    Je zákonem tvé přání,
    je národ věren tvůj,
    /
    | BASMANOV
    | ó slyš ty naše lkání,
    | své děti pomiluj!

    | RUSOVÉ
    | Ó slyš ty naše lkání,
    | své děti pomiluj!
    \
    V té chvíli patriarcha, za ním kněží sestupují po schodech. Dimitrij sestoupí z vyvýšeného místa, pozdravuje patriarchu, taktéž Marfa, jen Marina zůstává na svém místě.
    /
    | PATRIARCHA
    | Velký care, skloň se k nám,
    | vyslyš snažnou prosbu naši,
    | Bohem tebe zaklínám!

    | KNĚŽÍ
    | Velký care, skloň se k nám,
    | vyslyš snažnou prosbu naši!

    | RUSOVÉ
    | Ó slyš ty naše lkání,
    | své děti pomiluj!

    | BASMANOV
    | Je zákonem tvé přání,
    | je národ věren tvůj,
    | ó slyš ty naše lkání,
    | své děti pomiluj!
    \

    PATRIARCHA
    Svatá víra příkoř přináší,
    všude vládne polský pych.
    Ze svatyň si tropí smích,
    potupenou Moskvu souží,
    a lid reptá věřící,
    že se v Kremlu cařici
    po latinsku slouží!
    Care, výstražný slyš hlas!

    KNĚŽÍ
    Skloň carevnu k víře naší,
    /
    | KNĚŽÍ
    | sice hněv boží stihne nás!

    | PATRIARCHA
    | Jinak církev věřící
    | neuzná v ní cařici,
    | zruší platnost svatby vaší!
    \
    Marina prudce vstane a sestoupí z vyvýšeného místa. Poláci ji obklopují. Pohnutí obecné.

    MARFA
    Bez váhání splní přání
    lidu svého oddaného!
    Slyš, synu, lidu lkání,
    své děti pomiluj,
    ó nedbej cizích přání,
    jen lidu důvěřuj!

    DIMITRIJ
    Jaká slova, naděj nová!
    Klam to pouhý, spásy není!
    Již mé touhy, lásky snění
    v oběť dány, pochovány!

    MARINA
    Ta drzost neslýchaná
    v nás bouří zášť i hněv!
    Buď přísně potrestána,
    neb žádá, žádá krev!

    BASMANOV
    Uslyš lkání, vyslyš přání
    lidu svého oddaného!
    Slyš, care, naše lkání,
    své děti pomiluj!
    Ó nedbej cizích přání,
    jen lidu důvěřuj!

    PATRIARCHA
    Slyš, care, naše lkání,
    své děti pomiluj!
    Ó, nedbej cizích přání,
    jen lidu důvěřuj!

    POLÁCI
    Ta drzost neslýchaná
    v nás bouří zášť i hněv!
    Buď přísně potrestána,
    neb žádá, žádá krev!

    RUSOVÉ
    Uslyš lkání, vyslyš přání
    lidu svého oddaného!
    Slyš, care, naše lkání,
    své děti pomiluj!
    Ó nedbej cizích přání,
    jen lidu důvěřuj!

    KNĚŽÍ
    Slyš, care, naše lkání,
    své děti pomiluj!
    Ó nedbej cizích přání,
    jen lidu důvěřuj!
     

  5. výstup

  6. Předešlí. Xenie.
    XENIE
    Nechte mne! Pro Boha
    Pusťte mne k cařici!

    CELÝ SBOR
    Xenie nebohá
    spěchá sem plačící!

    XENIE
    (se zoufalým chvatem k Marině)
    Šujského již vedou cíli,
    čeká hrozná poprava,
    padne mečem v malé chvíli
    šedá hlava krvavá.
    (poklekne před Marinou)
    Měj slitování!
    Mezi zpěvem Xenie je vidět, jak chodbou za síní přechází Šujskij s rukama spoutanýma, za ním kat s mečem, strážci, soudci, kněz.
    Pomilovat, odpustit,
    vznešený je úkol tvůj!
    V nejšťastnější chvíli žití
    na nešťastné pamatuj,
    měj slitování!
    Jako ty jsem byla ctěnou,
    zbožňovanou cařicí,
    zde mne vidíš pokořenou,
    bídnou, v prachu klečící,
    měj slitování!

    MARINA
    Marně žádáš, co v mé moci není,
    jenom car udílí odpuštění;
    tam stojí car!
    Ukazuje na Dimitrije. Xenie se sklopeným zrakem se k němu blíží. Dimitrij, jenž dříve s pohnutím pozoroval Xenii, stojí nyní polo odvrácen vpředu.
    XENIE
    (nesměle)
    Před milostí tvojí poklekám.
    (Klekajíc vzhlédne a zděsí se.)
    Dimitrij, toť on!
    Ne, to hrozný klam!

    DIMITRIJ
    Xenie!

    XENIE
    Ó běda, on to jest!
    Xenie vrávorá a omdlévá. Marfa a Marininy dámy ji zachytili a odvádějí ji.)

    DIMITRIJ
    pohlíží za Xenií
    Hrozný boj mou duší zmítá!
    Bože, jak ten pohled snést!

    MARINA
    pozoruje Dimitrije
    Hrozné světlo v duši svítá,
    jak se chvěl! On zrádcem jest!

    MARFA, CELÝ SBOR
    pohlížejí za Xenií
    Žal ji schvátil, došly síly,
    nešťastná to dívčina!

    Basmanov přistupuje k oknu vpravo, vystoupí na stupeň, otevře okno a pohlíží ven.
    BASMANOV
    Šujského již vedou k cíli, poprava již počíná!
    Pozornost se obrací k Basmanovi.
    Teď se modlí, kat se chystá,
    Šujskij kleká podroben...

    DIMITRIJ
    (pro sebe)
    Prosila zaň duše čistá,
    Postoupí rychle k oknu a mává šátkem a volá
    milost, budiž svoboden!
    Všeobecný úžas.

    MARFA
    Milost, jaký div!
    Dimitrij, je milostiv!
    /
    | BASMANOV, PATRIARCHA, RUSOVÉ
    | A KNĚŽÍ
    | Milost, milost, jaký div!
    | Gosudar je milostiv!

    | MARINA
    | Běda, zrádci promíjí,
    | pro ni, on pro Xenii!

    | POLÁCI
    | Milost, milost, jaký div!
    | On je k zrádcům milostiv!

    | DIMITRIJ
    | Ona v prachu prosíc klečela!
    | Jak oslyšet ji, anděla!
    \
    DIMITRIJ
    Lide ruský, tvoje lkání
    budí ohlas v ňadrech mých,
    chránit budu bez ustání
    svatou víru otců svých.
    /
    | DIMITRIJ
    | Zbojníci ať hlavy sklání,
    | kdo se rouhá, v pouta s ním!
    | Lide můj, já k tvému přání
    | cizí tlupy vyhostím!

    | MARINA
    | Ha, bídný zrádce ten!
    | Tak lid náš odměněn!
    | Ta zrádná dívčí lest!
    | Má zkalena je čest,
    | jak pohanu tu snést?
    | Za zem tu dobytou,
    | krev polskou prolitou
    | nás šlape zrádce ten!

    | MARFA
    | Buď věčná tobě sláva,
    | máš v lásce národ svůj,
    | ó, drahý synu můj!
    | Rus tobě díky vzdává!

    | BASMANOV, PATRIARCHA
    | Buď věčná tobě sláva,
    | ty lid svůj v lásce máš!
    | Ó, velký care náš!
    | Rus tobě díky vzdává!

    | RUSOVÉ A KNĚŽÍ
    | Buď věčná tobě sláva,
    | ty lid svůj v lásce máš!
    | Ó, velký care náš!
    | Rus tobě díky vzdává!

    | POLÁCI
    | Ha, bídný zrádce ten!
    | Tak Polák odměněn!
    | Ta mrzká pohana
    | má býti smazána!
    | Ó spravedlivý hněv,
    | to žádá krev!
    \
    Poláci s výhrůžkami odcházejí po schodech chodbou k levé straně. Basmanov, patriarcha, kněží a Rusové klaníce se ještě carovi kráčejí za nimi chodbou ku straně pravé. Marfa odchází do druhých dveří. Dimitrij, jenž s odcházejícím Basmanovem a patriarchou popošel až ke schodům, chce kráčet dál za Marfou. avšak Marina zastoupí mu cestu.
     

  7. výstup

  8. Marina, Dimitrij.
    MARINA
    Proč udělil jsi milost Šujskému?
    Nuž, směle jen, přiznej se ke všemu!
    Tys Xenii to k vůli učinil!

    DIMITRIJ
    Nechť tomu tak, čím jsem se provinil?
    Zda milost nesmím dát, či nejsem pán?

    MARINA
    (posměšně)
    Jsi pánem ty! Kdož tobě by se neklaněl?
    Však komu trůnem svým jsi zavázán,
    ty nevděčným záhy jsi zapomněl!
    (se vzrůstajícím hněvem)
    Mně, můžeš-li pohlédni v tvář!
    Tys zrádce a před Bohem lhář!

    DIMITRIJ
    Hoj, Marino, slyš, splatím, přísahám Bůh,
    do kopky poslední svůj těžký dluh,
    (rozhodně a vážně)
    však trůnem otců svých chci vládnout sám!

    MARINA
    (se vzrůstající vášní)
    Trůn otců tvých! Ty bloude zpozdilý!
    Či věříš, korunu že nosili?
    A stříbrem, zlatem chceš snad splácet nám?
    Nuž, pomsti se, Marino, pravdu zjev!
    Tys nevolník, tys Griška Otrepěv!
    Dimitrij v ustrnutí ustoupí pár kroků. Marina vpředu spěšně a vášnivě vypravuje.
    Poslyš! K otci v noční době
    přinesen jsi byl cos dítě.
    Tajemný muž pravil v skrytě:
    "Vemte toho hocha k sobě,
    velkým může stát se robě!"
    A dále mluvil tato slova:
    "Najati jsme k vraždě byli,
    bychom syna Ivanova
    Dimitrije zavraždili.
    V sadě jsme jej zardousili,
    dle příkazu Borisova.
    Vzhléď jsem ve tvář zesnulého,
    zachvěl se, jak dýkou ťat,
    vidím obraz syna svého!
    Myšlénkou pak divnou jat
    strh jsem obraz z šíje jeho,
    svatý obraz kříž i zlatý.
    V dálný klášter nocí tmavou
    k známému jsem prchnul mnichu,
    u něho se syn můj skrýval,
    s ním jsme pikle kuli v tichu,
    mnich mu zkrátil ruku pravou,
    jak to Ivanův syn míval."
    Tak muž děl a kříž posvátný
    otci dal: "Tu důkaz platný,
    svěřuji péči vaší!"
    Hle, tvůj původ! Hle, tvá sláva!
    Vše, co jsi, jsi rukou naší!

    DIMITRIJ
    Se zoufalou vášní, jako by se vrhnout chtěl na Marinu, však přemáhaje se.
    Hoj, Marino, ty lžeš, ni hlesu dál!
    jak hrozná jsou slova tvá, zda to víš?
    Ty bídná zmije, k níž jsem láskou plál,
    ty dechem svým mou duši otrávíš!
    Však nevěřím já více slovům tvým ukrutným!

    MARINA
    Chceš svědky mít? Chceš, abych přísahala?

    DIMITRIJ
    Chceš přísahat, že po léta jsi lhala,
    že klamala jsi ty i otec tvůj,
    že nástrojem byl mladý život můj?
    Zda dřív jen lhali jste, či nyní též?
    Ta sladká slova, jež jsi mluvila,
    ta něžná láska, jíž's mne vábila,
    chceš přísahat, to vše že byla lež?

    MARINA
    Chci přísahat, že zrádce ty jsi sám!
    Chci přísahat, že v moci své tě mám!

    DIMITRIJ
    Ó hrozné zjevení,
    pochybnost strašlivá
    v pekelném trýznění
    mou duši rozrývá!

    MARINA
    Ó hrozné trápení,
    ta muka žárlivá
    v pekelném trýznění
    mou duši rozrývá!

    DIMITRIJ
    (s velkým pohnutím a bojem duševním)
    Ó, kdo mi poví, zda ti věřit mám?
    Ó, kdo mi poví, když se vlády vzdám,
    ty zmatky v zemi, krve prolévání!
    (Váhá, pak rozhodně a pevně.)
    Ne! Chci zůstat já pánem osudu,
    a jestli nejsem zrozen k panování,
    tož práva sobě dobudu!
    (Obrací se k Marině s opovržením.)
    Vše chtěl jsem dát vděčnosti za oběť,
    pryč s poutem tím!
    Vy klamali jste, já byl oklamán!
    (Chce odejít.)

    MARINA
    Pro Bůh, co díš?
    MARINA
    (s úzkostí a vášní)
    Pro Bůh, co díš? Mnou hrůza prochvívá!
    Ach, odvolej ta slova strašlivá!
    Já klamala, však pravdu mluvím teď.
    Já lásky neznala, to pravdu díš,
    teď žalem šílím, zda to nevidíš?
    Ó vyslyš mne! Já lásky neznala, to pravdu díš,
    teď žalem šílím, zda to nevidíš?
    Ó vyslyš mne! Ty musíš vyslyšet!
    Já vládnout chtěla, tys však mému přání
    vždy odpor kladl v mužném odhodlání.
    Mně mužná vůle úcty dobyla,
    já bezděky se v mysli klonila
    před duchem tvým a netušila ani,
    ó Dimitře! čím ses mi stal!
    Tys pýchu moji navždy překonal,
    zda vidíš, jak jsem pokořena?
    Zde prosím v prachu ponížena,
    bys svou lásku mi daroval!
    Chce pokleknout a zachytit Dimitrijovi ruku, Dimitrij se odvrací, Marina vstává.
    Ó běda, ty se odvracíš!
    Proč právě teď mi nevěříš?
    Rci, jak přesvědčit tě mám?
    Přikaž mi jen, vše udělám!
    To nejdražší chci v oběť dáti,
    slyš tedy: chci se Ruskou státi!

    DIMITRIJ
    Pros, žebrej v prachu skloněná!
    Tebou, bídná, pohrdám!

    MARINA
    Tvá víra bude vírou mou,
    mým zákonem tvé každé přání!
    (pokleká)
    /
    | DIMITRIJ
    | Pros, žebrej v prachu skloněná!
    | Tebou, bídná, pohrdám!

    | MARINA
    | Ó, běda! Ty se odvracíš!
    \
    MARINA
    Hle, nejsem více Marinou,
    měj slitování!
    To nejdražší chci v oběť dáti,
    slyš tedy, chci se Ruskou státi,
    ó Dimitře, měj slitování!
    /
    | DIMITRIJ
    | Pros, žebrej v prachu skloněná!
    | Mně protivno jak tvoje lkání,
    | tak vášeň tvoje plamenná!
    | Anděla obraz v mysli mám
    | a tebou, bídná, pohrdám!

    | MARINA
    | Hle, nejsem více Marinou,
    | měj slitování!
    | To nejdražší chci v oběť dáti,
    | slyš tedy, chci se Ruskou státi,
    | ó Dimitře, měj slitování!
    \
    Dimitrij ji s opovržením odmrští od sebe a odchází. Marina poklesá v ustrnutí, náhle zoufalou silou se vztyčí a volá za Dimitrijem.
    MARINA
    Dimitře, kroť svůj pych i hněv,
    a pamatuj, žes Otrepěv!

    Opona padá rychle.


ČTVRTÉ JEDNÁNÍ
Nádvoří v domě Šujského. Stranou zahrada, v pozadí výhled na Kreml.
 
  1. výstup

  2. Xenie sama.
    XENIE
    Mně se zdálo, že smrt bledá
    sáhla na mne pravicí.
    Proč mě žití nezničila?
    V duši mě jen zahubila
    poupě lásky blažící.
    S ním bych ráda skonala,
    a tak žal svůj přečkala,
    běda, běda!
    Klamal mne, on bídným jest!
    Ten žal, ach, je nejtíž snést!
    Divný bol a hněvu plání,
    při tom sladké vzpomínání
    víří duši lkající
    a skutečnost děsící
    ničí silou úžasnou,
    bez míry jsem nešťastnou,
    (jaksi ustrašeně a skoro jen mluvit)
    běda, běda!
    Zvadla láska, běda, běda!
    Zda Bůh klid mé duši nedá?
    Cítit bojím se i přáti,
    bojím se i mysleti,
    chtěla bych jen vymazati,
    co v mé psáno paměti
    upomínkou plamennou.
    Bůh smiluje se nade mnou,
    běda, běda!
     
  3. výstup

  4. Xenie, Dimitrij.
    DIMITRIJ
    (v povzdálí zůstává stát)
    Xenie!

    XENIE
    (pro sebe, neohlížejíc se)
    Ó Bože, toť on sám!

    DIMITRIJ
    (předstupuje před ní)
    Neodvracej tváře milené,
    vyslyš zpověď duše zkroušené!

    XENIE
    (stále odvrácena)
    Odejdi, tě v nenávisti mám!

    DIMITRIJ
    V duši tvé je hněv? Zda pravdu díš,
    a má velká muka nevidíš?

    XENIE
    s pohnutím obrátí se k němu
    Zda je vidím?
    Pohlédne na něj, zarazí se a znovu se odvrátí, pro sebe.
    Bože, při mně stůj!
    k Dimitrijovi
    Vidím jen tvůj hřích a podvod tvůj!

    DIMITRIJ
    Jen můj hřích? A zda jej dobře znáš?
    Proč tak krutá slova pro mne máš?
    Slyš mne dřív, toť právo nešťastného!
    Však já vím, že v skrytu srdce svého
    bohatý zdroj lásky ukrýváš.
    Xenie, vždyť duši tvoji znám!

    XENIE
    (pro sebe)
    Bože můj, jak odolati mám!

    DIMITRIJ
    Hřešil jsem, já v lásky snění
    chvíli šťastným býti chtěl
    a v tom sladkém opojení
    na svět celý zapomněl!
    Zda je hříchem láskou pláti?
    Větší hřích já na mysli mám:
    lásky tvé já chěl se vzdáti,
    s jakou mukou, ví Bůh sám!
    K podvodnici pouta kletá
    zrušit musím, stůj co stůj,
    před Bohem i tváří světa,
    Xenie, chci býti tvůj!
    Přistupuje ke Xenii, na té je znát duševní boj.
    Mne tvůj hněv ni světa hrozby
    od tvých nohou nepohnou,
    zde chci ždát až moje prosby
    navrátí mi lásku tvou!
    Až tvé oko lásky plání
    ponoří se v duši mou,
    až mi v sladkém zašeptání
    vyznáš se, jsem věčně tvou!
    Mluv, chceš býti mou?

    XENIE
    (poddává se jeho obětí)
    Jsem věčně tvou!

    DIMITRIJ
    Ó opakuj! jsem věčně tvou!

    XENIE
    Jsem věčně tvou!

    DIMITRIJ
    Ó, Xenie!
    /
    | XENIE
    | Ó Dimitře, má touho,
    | zda bdím, či sním,
    | zda věřit smím,
    | že věčně mým jsi teď!
    | Když zírám v oko tvoje,
    | tu v blaha moři
    | můj duch se noří,
    | ó nech mne zírat!
    | Nechť zmírá duše moje
    | v tom moři blaha,
    | ó duše drahá,
    | tak nech mne zmírat!

    | DIMITRIJ
    | Ó Xenie, má touho,
    | zda bdím, či sním,
    | že věčně mou jsi teď!
    | Když zírám v oko tvoje,
    | tu v blaha moři
    | můj duch se noří,
    | ó nech mne zírat!
    | Nechť zmírá duše moje
    | v tom moři blaha,
    | ó věčně drahá,
    | tak nech mne zmírat!
    \
    Dimitrij líbá Xenii, ona se náhle zoufale vytrhne z jeho objetí.
    XENIE
    Běda mi! Ach! Co jsem to učinila!
    Odejdi!

    DIMITRIJ
    Ó nikdy!

    XENIE
    Pro Boha!
    Opusť mne!

    DIMITRIJ
    Xenie

    XENIE
    (zakrývajíc si tvář))
    Ó matko milá!
    Ó můj otče! Ó já nebohá!
    (se zoufalou hrůzou)
    Zřím je v duši, rodičů svých stíny
    i tvář bratra svého krvavou,
    jak mi klnou pro mé těžké viny,
    pro mou lásku hříšnou, rouhavou,
    pro mou lásku k tobě, vrahu otce mého!

    DIMITRIJ
    Nemluv tak, sám osud vrahem byl!

    XENIE
    A smrt matky? Bratra vražděného?

    DIMITRIJ
    Slzami jsem hříchy druhů smyl,
    nejsem vinen, kéž bys věřit chtěla!

    XENIE
    Hle, znak moci, jímž se odíváš,
    otci mému strh jsi jej z čela,
    svatokrádce trůnu, zhoubce náš!

    DIMITRIJ
    Vše to vracím k nohám dcery jeho:
    přikaž mi, a rád se všeho vzdám!
    Zdaž nemůže hněvy otce tvého
    smířit láska, jakouž k tobě plám?

    XENIE
    Nikdy, nikdy! Mezi námi stojí
    otce mého duch a hrozí nám!
    Nikdy, nikdy nebudeme svoji!

    DIMITRIJ
    Xenie, zda žalem zhynout mám?
    Xenie, ty nemáš slitování!

    XENIE
    Dimitře, ty se mnou lítost měj!
    Patři na můj žal, na mé zoufání,
    Dimitře, mužem buď a lásku pochovej!
    Volá povinnost, ó slyš mé lkání,
    svaté Rusi věnuj život svůj,
    a mých proseb tiché požehnání
    bude s tebou vždy, miláčku můj!
    /
    | XENIE
    | Odejdi! zapomeň! pamatuj!
    | miláčku můj!

    | DIMITRIJ
    | Jaká muka tísní mojí hruď,
    | ty mně kážeš anděli to můj!
    | Hoden tebe je Dimitrij tvůj!
    | Xenie, má lásko s Bohem buď!
    \
    (Dimitrij odkvapí)
     

  5. výstup

  6. Xenie, pak zahalení muži.
    XENIE
    On odešel! Již oběť dokonána,
    již láska pochována,
    ó běda! ó žel!
    Ó Bože můj!
    Nechť žal a lkání
    úděl můj,
    jen jej ať chrání
    tvé požehnání,
    ó Bože můj!
    Nechť žalem nyje
    i život můj,
    nechť šťasten žije
    on bez Xenie,
    ó Bože můj!
    (Odchází do zahrady.)

    ZAHALENÍ MUŽI
    Hle, kráčela sem!
    Je sama tady,
    je ticho všady,
    zde ji naleznem.
    Zacházejí do zahrady. Sotva zašli, Marina zahalena závojem přikvapí.
     

  7. výstup

  8. Marina.
    MARINA
    Já odvolám, vše odvolám!
    Byl hrozný příkaz můj,
    a vášní pomaten můj duch!
    (Strhne závoj a rozhlíží se.)
    Je ještě čas! Ó dejž to Bůh!
    Já nechci krev, ó Bože můj!
    Kde jenom dlí! Ji zachovám!
    Zahalení muži utíkají postranním vchodem, Xenie raněna se potácí na jeviště. Marina zahrne závoj, chce odkvapit hlavním vchodem, tam však zahlédne přicházejícího Šujského a ve zděšení utíká do zahrady.
     
  9. výstup

  10. Xenie, pak Šujskij, lid, posléze Dimitrij
    a Basmanov.
    XENIE
    Pomoz, Dimitře! Kde jsi? Hynu, hynu,
    ó Bože můj!
    (Klesá k zemi a umírá.)

    ŠUJSKIJ
    (Vchází spěšným krokem a rozhlíží se.)
    Čí to výkřik? Čí to lkání?
    Divná úzkost mne pohání!
    (Spatří Xenii.)
    Pomozte! Poslyšte!
    Xenie zavražděna!
    (Sklání se ke Xenii.)
    Xenie, rci slovo jediné,
    ať pomsta vraha nemine!
    Pohlédni! Neslyší, víc nežije,
    zhynula ubohá Xenie!

    LID
    (přibíhá ze všech stran)
    Pomozte! Pospěšte!
    Xenie! ach, zavražděna!
    Kněžna naše milá,
    holubice bílá,
    neslyší, nežije!
    Zabita máť drahá,
    Bože, trestej vraha,
    zhynula Xenie!

    DIMITRIJ
    vchází vpravo, za ním Basmanov
    Jaký tu lid, jaký tu pláč?

    LID
    Ustupuje na stranu, dávaje průchod Dimitrijovi.
    Ó hrůza, baťuško, care náš!
    Šujskij vstane a odchází do zahrady.

    DIMITRIJ
    (uvidí Xenii)
    Xenie!
    Jaké to smyslů mámení!
    (Sklání se ke Xenii.)
    Xenie, probuď se a prohlédni!
    Jednou jen zrak svůj ke mně pozvedni!
    Zda hlasu miláčka ty neslyšíš,
    zda dechu lásky více necítíš?
    Ó již mne neslyší,
    již něžná ústa její nedýší.
    /
    | LID
    | Ó běda, necítí víc, neslyší,
    | již něžná ústa nedýší,
    | zhynula, ach, ubohá, běda!

    | DIMITRIJ
    | Má Xenie! Tak zhynout měla jsi, ó Xenie!
    \
    DIMITRIJ
    (povstává od mrtvoly)
    Bože, kde tvé smilování,
    tak-li spravedliv jsi k nám?
    Odstupuje od Xenie, několik děvčat odnáší mrtvolu do domu.
    Moskvo, slyš mé zaklínání,
    pomstu strašnou přísahám!
     

  11. výstup

  12. Předešlí, Šujskij a Marina.

    ŠUJSKIJ (za jevištěm)
    Chvěj se, vražednice!

    Šujskij s několika muži vleče ze zahrady zahalenou Marinu. Sbor v úžasu z cesty jim ustupuje.
    ŠUJSKIJ
    Neujdeš nám více!

    MUŽI
    Neujdeš nám více!

    LID
    Ženština, ó vizte!
    Tu ji máme, bídnou zmiji,
    jak se chvěje, jak se svíjí!
    Šujskij pouští Marinu, jež stojí sama ve středu jeviště.

    DIMITRIJ
    (přikročí k ní)
    Bídnice, zjev tvář svou!
    (Strhne jí závoj a couvá ve zděšení.)
    Marina!

    LID
    Marina!
    Ó hrůza, sama cařice!
    K nebi volá čistá krev!
    Běda nám! Za velké hříchy
    všechny stihne boží hněv!

    MARINA
    stojí nepohnutě, se zoufalou rozhodností
    Já to jsem! Nač vám se chvíti?
    Kvůli mně? Za mne snad? Já strach nemám!

    DIMITRIJ
    Marino! To nemůž' býti,
    promluv, pověz, že to klam!
    Ne, tys nekonala činu!
    Kdo ji vraždil?

    MARINA
    Nač se ptáš?

    DIMITRIJ
    Ty jej znáš!

    MARINA
    Já nesu vinu,
    znám se k tomu, zde mne máš!

    DIMITRIJ
    Jaká hrůza, jaká muka?

    LID
    Jaká hrůza, jaká hrůza!
    K nebi volá čistá krev!
    Hříšníky nás za ty pychy
    stihne všechny boží hněv!

    MARINA
    (v zoufalosti k Dimitrijovi)
    Jaks mnou zhrdal, v prachu žebrající,
    jaks mne šlapal, jaks mne pokořil,
    nevěřil jsi lásce zoufajícím
    pomstě věř, když lásce jsi nevěřil!

    DIMITRIJ
    Nešťastná, ty sebe vedeš k zmaru,
    ve zkázu se vrháš šílená!
    Přísahal jsem, budeš souzena!

    MARINA
    Vím, že zhynout mám, ty se mnou zhyň.
    Obrací se k lidu a ukazuje na Dimitrije.
    Klaň se lide, klaň se svému caru!
    Griška je to, Otrepěva syn!

    LID
    Otrepěva syn!
    /
    | DIMITRIJ
    | Bídnice! Lhářko! Ustaň, šílená!

    | LID
    | Jaký hrůza, velký bože,
    | car náš Otrepěva syn!
    | Opustil nás Hospodin!
    | Od lidu svého,
    | ach, nešťastného
    | odvrátil se Hospodin!

    | ŠUJSKIJ
    | (zastoupí Dimitrijovi cestu)
    | Ty odstup! Vláda tvá tu dokonává,
    | (ukazuje na Marinu)
    | ji odveďte, propadla moci práva!
    \
    Marina je odvedena
    (k lidu)
    Teď slyšíš, lide, důkaz máš!
    (k Dimitrijovi, dorážeje na něj)
    Ať zhyne polský satanáš!

    Basmanov jako by Šujskému chtěl bránit. Ve sboru pohnutí, jako by chtěli, jako by chtěli Šujského následovat, ale sbory zarazí se hned, když Dimitrij klidně a odhodlaně postoupí obraceje se k lidu. Šujskij ustoupí též.
    DIMITRIJ
    (odhodlaně)
    Dřív slyšte mne!
    (k Šujskému)
    Ty vystup směle
    a směle zamiř po mém čele,
    dokážeš-li, že pravdu máš!

    BASMANOV, LID
    Jak smělý, jak se vrhá v zmar!
    On jedná jako pravý car!
    /
    | ŠUJSKIJ
    | On hraje směle, při sám Bůh,
    | je odvážný to dobrodruh!
    | Hoj, Marfu, zavolejte,
    | ať pravdu zjeví nám!

    | BASMANOV
    | Jak smělý, jak se vrhá v zmar!
    | Hoj, Marfu zavolejte,
    | ať pravdu zjeví nám!

    | DIMITRIJ
    | Co zbývá mi, nač bych se chvěl!
    \
    LID
    Marfu, Marfu!
    Ať pravdu zvíme,
    jí uvěříme!
    Sbor ustupuje do pozadí a čeká na příchod Marfy.
     

  13. výstup

  14. Předešlí, Marfa, patriarcha a kněží.
    LID
    Marfo! Marfo!

    ŠUJSKIJ
    Ukazuje na Dimitrije, jenž v popředí stojí nepohnutě.
    Je Dimitr syn to tvůj?

    MARFA
    jež kolem ohlížela se zděšená, chvatně přikročí k Dimitrijovi a rozepne ruce, jako by jej svým tělem chtěla chránit, směle.
    Je Dimitr on, je syn můj.
    (Velké pohnutí.)

    LID
    Její syn, jej matka uznala!

    ŠUJSKIJ
    Klam to jest! Jí lítost pojala,
    chce šetřit žití mladého!
    Ať přísahá u Boha živého!

    LID
    Ať přísahá!

    MARFA
    O Bože! Ach, Bože můj!

    PATRIARCHA
    (bere kříž a blíží se Marfě)
    Přísahej Hospodinu,
    jenž čte v tvé duši
    a těžce stíhá vinu,
    přísahej již,
    na svatý kříž!

    LID A KNĚŽÍ
    Přísahej Hospodinu,
    jenž čte v tvé duši
    a těžce stíhá vinu,
    přísahej již,
    na svatý kříž!
    /
    | MARFA
    | Ó Bože můj!

    | DIMITRIJ
    | Hle, Marfa ubohá,
    | to z lásky váhá,
    | se zdráhá!

    | ŠUJSKIJ, BASMANOV, PATRIARCHA, LID
    | A KNĚŽÍ
    | Přísahej již!
    \
    LID A KNĚŽÍ
    Hle, ona váhá!

    DIMITRIJ
    Buď klidná ubohá!

    BASMANOV, PATRIARCHA
    Hle, ona váhá!
    Ó vizte cařici,
    zda odpřísáhne?
    /
    | LID A KNĚŽÍ
    | Hle, ona váhá, zda odpřísáhne?

    | MARFA
    | Ó, Bože můj,
    \
    MARFA
    ach, jakž jen mohu
    k samému Bohu
    přísahat na kříž tvůj?
    Ó, Bože můj,
    ach, jakž jen mohu
    k samému Bohu
    přísahat na kříž tvůj?

    DIMITRIJ
    Hle, Marfa ubohá,
    to z lásky váhá,
    se děsí, zdráhá!
    Buď klidná, Marfo ubohá!
    /
    | MARFA
    | Mne hrůza schvátí,
    | mám v zkázu dáti
    | svou naději jedinou!
    | Proč trestáš služku svou!

    | DIMITRIJ
    | Nechť pokoj v duši
    | lež neporuší,
    | neváhej, ubohá,
    | svůj osud dobře znám
    | a skonat sílu mám!

    | ŠUJSKIJ, BASMANOV, PATRIARCHA
    | Před Hospodinem
    | jej nazvat synem,
    | se děsí a zdráhá,
    | se chvěje a váhá!
    \
    /
    | LID A KNĚŽÍ
    | Hle, ona váhá!
    | Ó vizte cařici!
    | Zda odpřisáhne,
    | zda ruku chvějící
    | ku kříži vztáhne?

    | MARFA
    | Ó Bože můj,
    | ach, jakž jen mohu
    | k samému Bohu
    | přísahat na kříž tvůj?

    | DIMITRIJ
    | Hle, Marfa ubohá,
    | to z lásky váhá,
    | se děsí, zdráhá!
    | Buď klidná, Marfo ubohá!

    | ŠUJSKIJ, BASMANOV, PATRIARCHA
    | Hle, ona váhá!
    | Zda odpřisáhne,
    | Zda ku kříži
    | ruku vztáhne?
    \
    ŠUJSKIJ, PATRIARCHA, LID A KNĚŽÍ
    Přísahej již
    na svatý kříž!
    /
    | DIMITRIJ
    | Ó Marfo!

    | MARFA
    | Ó Bože můj!
    \
    MARFA
    Však bol můj zříš
    a odpustíš!

    ŠUJSKIJ, PATRIARCHA, LID A KNĚŽÍ
    Přísahej již na svatý kříž!
    /
    | DIMITRIJ
    | Ó Marfo!

    | MARFA
    | Ó Bože můj!
    \
    MARFA
    On zahyne!
    Vztahuje ruku ke kříži, chtíc přísahati.
    DIMITRIJ
    Nepřísahej! Já nechci trůnu podvodem.
    Marfa odtáhne ruku a omdlévá.

    ŠUJSKIJ
    Hle, zapřela jej před Bohem!
    Tak zhyň, samozvanče, zhyň!
    Střelí po něm, Dimitrij klesá, Basmanov jej zachycuje. Sbory se kupí kolem Dimitrije a poklekajíc obnažují hlavy, patriarcha žehná mrtvole.
    /
    | BASMANOV, PATRIARCHA A KNĚŽÍ
    | Byl statný muž, on zahynul!
    | Byl dobrý car, on zahynul!
    | Hospodin pomiluj!

    | LID
    | Hospodin pomiluj!
    \

    Opona padá.