Čert a Káča
 
Opera o třech jednáních
 
Text dle národní báchorky napsal
 
Adolf Wenig
 
Hudbu složil
 
Dr. Antonín Dvořák
 
Libreto poctěno první cenou v konkursu družstva Národního divadla v Praze 1893

Osoby
ovčák Jirka
Káča
její máma
čert Marbuel
Lucifer
Čert-vrátný
Čert-strážce
Kněžna
Maršálek
Komorná
Sedláci, selky, chasníci, děvčata, muzikanti, čerti, dvořané, dvorní dámy, sluhové, lid

Jednání I.
Otevřená předsíň venkovské hospody. Letní podvečer. Posvícení. Muzika vesele hraje. Tanec. Muzikanti jsou na kruchtičce vpravo. V hudbu mísí se výkřiky rozjařených tanečníků a výskání. Za chvíli po otevření opony muzikanti přestanou. Tanečníci buď se procházejí v kole nebo přistupují ke stolům pít. Vpředu seskupí se tanečníci kolem ovčáka, který už je trochu napilý.

Chasníci.
Proč tak brzy ovčáku
od nás tě to domů žene?
vždyť je přeci posvícení,
budem teprv veselí.

Ovčák
(s lítostivou tváří naznačuje posuňky, že nerad odchází, ale že musí. Přihýbá si ještě z mázu nabízeného).
Musím, braši, domů jít,
vždyť už tma je hnedle venku
a mne čeká doma práce -
vyhnal by mne milostpán.

Chasníci.
Á, pan správce, není divu,
tomu věru těžko sloužit!
Ten by nejradš s námi všemi
na robotě vorat chtěl.
I to naše posvícení
na polo nám letos zkazil:
zítra jdeme na robotu místo pěkné hodinky.

Ovčák.
Ještě že jsem hnát nemusel
na pastvu o posvícení –

Chasníci.
Podobné by mu to bylo - -
čert kdyby chtěl dědka vzít!

Ovčák.
Jaká pomoc – musím domů!
kamarádi pojďte se mnou. –
Pospravím-li doma brzy,
vrátím se sem ještě k vám.

(k muzikantům, klada jim na stůl peníze.)
Alou, páni muzikanti,
domů vy mně vyprovoďte
hezky s veselou!

(Tři muzikanti, houslista, klarinetista a trubač vezmou nástroje a postaví se před ovčáka, který má kolem sebe několik chasníků. Jednoho drží kolem krku. V druhé zdvižené ruce má plechový máz. Když už chtějí vykročit, vejde do tančírny Káča s mámou. Všichni se po ní ohlížejí. Utajený smích.)

Hrome, Káča sem jde taky!

Chasníci.
Jirko, to bys měl tu zůstat,
Káča prej na tebe bere.

Ovčák.
Pámbůh vodpusť všechny hříchy,
tu bych nechtěl, kamarádi,
kdyby byl ten její barák
třeba celej ze zlata.

Chasníci.
Proč bys nechtěl, vždyť je k světu!

Ovčák.
Ale hubatá až hrůza;
ta když začne na mou věru,
jako když vytáhne mlynář
u rybníka stavidla.
To jsou leta, co už čeká,
až se někdo hloupej zmejlí; - -
hranatá je a ty boky,
za den bych ji neoběh!

Chasníci (vypuknou v smích).
Hahahaha, hahahaha.

Ovčák.
Za celej svět bych ji nechtěl!
- - - -

(k muzikantům)
Hrajte, páni muzikanti,
zahrajte mně mou!

Já ubohej ovčáček,
ztratil jsem tři ovce,
když jsem musel stádo pást
na zelenej louce.
Šla tam tudy po cestě
jedna krásná paní:
měla šaty hedbávný,
prášilo se za ní.

(Jak se vzdalují, slyšet ještě třetí sloku, ale slovům není už rozumět. Káča zatím usedla s mámou na lavici vpředu. Muzikanti začnou nový klousek. Hoši berou děvčata k tanci. Jen pro Káču nikdo nejde. Všichni dělají si z ní po straně úsměšky.)

Káče (zlostně k mámě).
To je přece k zlosti;
přijdu k muzice,
žádnej pro mně nejde,
a já bych tak ráda
chtěla tancovat.

(Netrpělivě sebou škubne a mračí se pohlížejíc na tančící.)
(Sousedky naslouchají její řeči.)

Máma.
Však jsem ti to řekla,
že tu budeš sedět:
smát se ti jen budou;
věru, že jsi mohla
doma zůstat dnes.

Káča (utrhne se na matku).
Mlčte, mámo mlčte,
spravujte si svoje!
(K sobě mluví, okolo jí slyší.)
Jak to se mnou škube,
točit bych se chtěla
třeba s čertem dnes!

(Sousedky dají se do smíchu. Káča vyskočí a jde si sednout na druhou stranu k neobsazenému stolu.)

Sousedky.
Slyšely jste Káču?
Hahahahaha!
Tancovat chce s čertem.
Hahahahaha!

(Do dveří vkročí tu chvíli čert, kterého nepoznají. Je v mysliveckém oděvu, hodně snědý ve tváři, vlasy a husté obočí černé; bez vousů. Napadá trochu na nohu. Projde tančícími a zdraví skupinu sousedů vpředu.)
Čert.
Dobrý večer!

Sousedé a sousedky (udiveni).
Dobrej večer!

Čert.
(uctivě, ale v jeho tónu pozorovati lehký úsměšek)
S dovolením, milí páni,
rád bych se vás něco zeptal.
Jsem tu přeci v Mokré  Lhotě?

Sousedé.
To jste!

Čert.
A tam na kopečku
je váš zámek?

Sousedé (úsměšně).
Vy snad chcete k panu právci na návštěvu,
jdete snad na posvícení?
Už je pozdě!

Čert (s úsměvem).
Ne, tam nejdu,
to mě ani nenapadlo,
do zámku jít k panu  správci.
Chtěl jsem se vás jenom zeptat,
jak se vám tu vede ve vsi,
zda jste přece spokojeni,
je-li hodný ten váš správce.

Sousedé (s ironií).
Urozenej náš pan správce
náramně je hodnej člověk:
kdyby kůži s nás moh' sedřít,
jistě by to udělal!

Čert (s líčeným údivem).
A co vaše paní kněžna,
pročpak k té nejdete prosit?
Snad že by vám ulehčila?

Sousedé a sousedky.
Paní kněžna, hahahaha!
poslouchejte milej pane,
správce ten je za osumnáct,
kněžna bez dvou za dvacet.
- -
Jest-li ale k nám jste přišel
vyzvídat a pak to donést
panu správci (dělají hrozivé posuňky).

Čert.
Ale kdepak!
Pro sebe jsem to chtěl vědět.
Rádi byste tedy byli,
kdyby správce odtud přišel?

Sousedé a sousedky.
Rádi - vždyť nás tejrá pořád!
Čert ho vem!

Čert (jako pro sebe).
Však on ho vezme!
(zasměje  se dábelsky)
Hahaha! (k sousedům) tak děkuju!

(otočí se od sousedů a rozhlédne se po hospodě. Pak si jde sednout ke stolu, u kterého je Káča)
Hospodo, hej, pivo sem!

Chasníci
(přikročí k muzikantům a vyptávají se zvědavě pohlížejíce na čerta).
Znáte toho myslivce,
co si ke Káče tam přised?

Muzikant.
Přece znám tu v širém kraji
všecky pány. Toho ale
jaktěživ jsem neviděl.

Sousedé (k chasníkům a muzikantům).
Vyptával se na správce,
na kněžnu; však jsme mu řekli,
co tu od nich zkusíme.

Děvčata
A že ke Káče si přised'!
Ten si tuze nevybírá.
Snad ji k tanci nevezme?

(Zatím přinesli čertu pivo. On přistrkuje máz ke Káče.)

Čert.
Prosím, prosím, zavdejte si!

Káča.
(pro sebe.) Copak je to?
(k čertu) Vzácný pane,
velká pro mne věru čest.

Čert.
Píte jen!

Káča (zvedne máz).
Na vaše zdraví!
(upejpavě se napije)

Čert.
Co, že jste tak málo pila?
Pročpak se jen upejpáte?
Chcete-li pít na mé zdraví,
hezky plecháč nahněte!
Dopíte až třeba na dno -
dám zas nalejt - píte - píte!

Káča.
Pěkně děkuju!

Čert.
Jen píte!

Káča (stranou).
Takovej pán, na mou duši,
to je jistě jinší chlapík
než pan správce na zámku!
(Vezme plecháč a notně asi přihne. Potom neohrabaně koketuje s čertem. Muzikanti, kteří vyprovázeli ovčáka, zatím se i s chasníky vrátili.)

Chasníci a děvčata (pozorují Káču).
Hleďte Káču, jak se kroutí,
očima jak po něm hází;
kam dal rozum, tu si vybrat,
co mu to jen napadlo?!

Čert (domlouvá Káče).
Tancovat se vám snad nechce,
že tu sedíte tak sama?
Nerada snad tancujete?
To by bylo škoda přec!

Káča.
Což je o to, já bych ráda,
ale tady se sprosťáky,
moresy nemají žádné,
s těma nechci do kola.

Čert (k sobě).
Je to huba! Ale počkej,
vytočím tě.

(Vyskočí, vytáhne zlaťák a hodí muzikantům)
Sólo, hoši!

(Muzikanti spustí nový kousek)

(ke Káče)
No tak se mnou tedy pojďte!

(chytne Káču, skočí s ní do kola a začne divoký tanec)

Chasníci a děvčata
(ustupují se smíchem z kola).
Hleďte Káču, ta to chytla,
jaký vzácný tanečník!
dlouho pro ní žádný nešel,
přeci se ho dočkala!

Sousedé a sousedky.
Inu, inu to je rána,
Káča dneska tancuje;
jak se při tom naparuje,
sólo že ji zahrát dal.

Čert (křičí z kola na muzikanty).
Hezky zčerstva!

(Muzikanti urychlí kousek. Káča s čertem v kole jen lítá.)

Chasníci, děvčata, sousedé a sousedky.
Hahahaha!
Káča s pánem zrovna lítá -
jak se práší od podlahy!
Muzikanti nepostačí -
to se Káča vytřese.

(Káča schvácena ustane v tanci a sklesne na židli.)
To byl kousek, sotva dejcháím;
svět se se mnou celej točí.
Do smrti bych vzácný pane,
chtěla s vámi tancovat!

Čert (usedne zase ke stolu).
Pojďte se mnou moje milá,
vyplní se vaše přání.

Káča.
Co, já že mám s vámi jít?
A co chalupa a máma?
Ty mám tady zanechat?

Čert.
Chalupu vám, milá Kačko,
jistě žádný neukradne.
Máma bude hospodařit,
a když budete zas chtít,
můžete sem přijít někdy
na návštěvu.

Káča.
To je pravda!
Rozmyslet bych si to měla.

Čert.
Vždyť já počkám, rozmyslete!

(V tom objeví se na prahu ovčák; čert  hovoří potichu s Káčou.)

Chasníci a děvčata.
Sláva, Jirka už je tady!

(Ovčák kráčí se sklopenou hlavou, zamračen.)

Co se ti to Jirko stalo,
proč se mračíš?

Ovčák
Co se stalo?
Pán mě vyhnal. - Koukal z okna,
když jste s muzikou mě vedli.
Za chvíli byl  u mne dole.
Začal hubu roztahovat,
že prej si to zakazuje,
abych se dal vyprovázet
muzikanty z hospody.

Chasníci.
A co je mu vlastně po tom;
on ti na to neplatí.

Ovčák.
Tohle jsem mu zrovna řek'!
Na to rozpálil se vzteky,
chtěl mně holí přetáhnout. Já mu v zlosti hůku chytil,
přelomil ji mezi prsty,
hodil mu ji pod nohy;
to se ví, že mne hned vyhnal:
"Táhni k čertu!" na mě vykřik'.
On by k čertu měl už jít.

Čert (který poslouchal, zasměje se).
Hahahaha!

Ovčák (ohlédne se po čertu).
Kdo to je?

Chasníci a sousedé.
Nevíme. Před chvílí přišel,
na správce se nás tu vyptal,
potom s Káčou tancoval.

(Ovčák prohlíží se ještě čerta. Potom usedne u stoklu vzadu a pije.)

Čert (ke Káče).
Chcete tedy se mnou k nám?

Káča.
Kde vy ale zůstáváte?

Čert.
Je sic to trochu daleko,
však mi tam brzy dorazíme,
a vím že jistě zalíbí se
vám byt můj v zámku červeném.
Je prostranný a světlý dost
a teploučký až ku podivu,
kdo jednou se tam přistěhoval,
ten odtamtud  už nešel zpět.
A pořád u nás veselo,
muzika hraje bez přestání,
že  po mámě a po chalupě
se stýskat vám tam nebude.

Káča.
Věru, už moc neschází,
že bych s vámi chtěla odtud.

Čert.
Pojďte, krásná Kačenko,
přivedu vás se vší slávou,
až vás v zámku uhlídají,
budou mně vás závidět.

Káča (které lichotí pochlebování čertovo).
Když to tedy musí být,
půjdu s vámi.

Čert.
Pojďme již!
(Uchopí Káču za ruku, dupne do podlahy. Zableskne se  a zahřmí, čert s Káčou se propadne. Vyvalí se dým. Otvor zůstane otevřen. Lidé stojí chvíli v němém ustrnutí.)

Všichni (po chvilce).
Pámbů s námi, to byl čert,
do pekla si Káču vzal!

Máma (naříká).
Káčo, Káčo, dcerko milá,
co si bez tebe tu počnu!

Ovčák (přikročí k ní).
A co, kmotra, jaký nářky,
půjdu za nima.

Máma (radostně).
Ty, Jirko?

Ovčák (trpce).
Ze služby mě správce vyhnal,
povídal mi: "Táhni k čertu!"
Víte, že mám přece kuráž,
ani čerta nebojím se.
Přivedu Vám zpátky Káču,
nebo sám tam zůstanu.

Chasníci a sousedé.
Blázníš, Jirko?

Ovčák
Proč bych bláznil?
Nemám ve světě co ztratit. - -
A tak,  s pánem bohem, lidi, -
- kudy čert se dostal k peklu,
já se taky dostanu.

(skočí do prohlubně.)

(Opona spadne.)
 

Jednání II.
V pekle. Velká černá síň. Vpravo vysoká železná brána s velikou závorou. Vedle ní ve zdi okénko pro vrátného. Podle brány sedí čert-vrátný a klímá. Vlevo vpředu důkladný černý stůl; kolem sedí sedm čertů a hrají karty. Hromady zlaťáků před nimi, vedle židlí velké džbánky. Vzadu druhá síň, povýšená, sloupy a mříží oddělená, kde stojí řada kotlů, pod nimiž čerti udržují stále ohně. Nalevo chodba.
(Po otevření opony za malou chvíli čerti odhodí karty.)

Čerti.
Sláva zlatu mocnému, lidské svádí duše;
koho zlato oslepí, jistě k peklu kluše,
Háó, háó, háó, há! (tlukou na stůl.)
Vášni hry též sláva buď, holdujem jí rádi,
lidstva davy bez konce s pravé cesty svádí.
Háó, háó, háó, há!

(Ke konci druhé sloky vyjde z chodby čert-strážce, nepozorovaně dojde ke stolu a při poslední slabice udeří velikou palicí na stůl; čerti zděšeně vyskočí.)

Čert-strážce.
Lucifer!

(Čerti padnou na kolena, klanějí se vcházejícímu Luciferovi, starému čertu s korunou na hlavě, který o dva malé čerty se opírá.)

Lucifer.
Mám vaše hluky poslouchat stále?
Ničemná chásko, ztrestám vás přísně!

Čerti.
Milost, ach milost, odpusť nám pane,
před tebou v prachu o milost ždáme!

Lucifer (šlápne nejbližšímu čertu na krk).
Naposled tedy odpouštím - vstaňte!

(Čerti vstanou)

Zda se už Marbuel navrátil v peklo?

(Čerti běží k vrátnému a zatřesou jím, aby jej probudili; potom opakují otázku Luciferovu.)

Čerti.
Zda se už Marbuel navrátil v opeklo?

Čert-vrátný.
Marbuel? Nevrátil.

Čerti (přiskočí před Lucifera).
Ještě tu není.

Lucifer.
Už by tu mohl být, slyšíš-li, vrátný,
přijde-li Marbuel - pošli ho ke mně! (Odchází.)

Čerti (hrnou se k vrátnému a přitáhnou jej do předu jeviště).
Pověz, kam odešel, ty to víš jistě!

Čert-vrátný.
Na zvědy Lucifer vyslal jej do světa;
v jedné tam zemi prý ukrutná kněžna -
a její správce též - pro peklo zrají.
Od lidí prokleti jsou prý už tisíckrát.
Marbuel zvědět má, zda k nám už patří.

(Tluče se na bránu.)

Slyšíte, to je on - znám jeho tlukot.

(Běží a podívá se okénkem.)

Je to on - podivno - nese ženu.

Čert.
Kněžnu snad?

Čert-vrátný.
Nikoli, kněžna to není.

(Odtrčí závoru a otevře bránu. Marbuel, čert z 1.jednání s Káčou na zádech; ta vykřikne spatříc čerty. Marbuel má ztrápený obličej a sotva se vleče. Čerti se dají do smíchu.)

Čerti.
Koho to, bratře,  neseš,
co to znamená?

Marbuel.
Ach ouvej!
nohu už nechtí mi sloužit. (Vleče se k židli, na níž sklesne. Káča stále se ho drží kolem krku.)

Káče (spustí křik jako jedním dechem).
Hnáty tě bolí už, dobře tak na tebe,
ničemo, darebo, já ti dám podvádět, zámek mi slibovat, táhnout mě do pekla.
Však já se nebojím, s krku ti nepudu,
zas mě tam odneseš, odkuds mě vylákal.
Já sama netrefím, nač se mám trmácet?
Když's mě sem přinést moh', odnes mě zpátky zas!

Marbuel (mezi křikem Káčiným vzdychá).
Ach ouvej, ach ouvej!

(Čerti s podivením poslouchají.)

(Když Káča přestane, nemajíc už dechu, dostane se Marbuel teprve k slovu.)
Zpátky tě odnesu, povol jen trochu,
dýchat už nemohu, pusť se mne přeci!

Káča.
Abys mi vyklouznul, nejsem tak hloupá;
já se tě nepustím, jenom si nemysli,
ty že mně utečeš.

Čerti.
Tohle je mela!
Proč jsi ji neshodil? Však my ti pomůžem;
přec ji snad odtrhnem. (Chtějí ke Káče.)

Marbuel (malomyslně).
Není to možná -
křížek má na krku, a ten ji chrání.
Já se jí nezbavím.

Káča (spustí znovu).
Nezbavíš, nezbavíš,
ničřemo, darebo, já ti dám podvádět,
zámek mi slibovat, táhnout mě do pekla,
však já se nebojím -

Lucifer (vejde).
Jaké tu křiky?
Co se to děje? (K čertu.) Koho to neseš?

Marbuel.
Pane, smiluj se, jak se jí zbavit mám?
Ona k nám nepatří -

(Prudké rány na bránu. Všichni sebou trhnou, vrátný vyhlédne oknem.)

Čert-vrátný.
Nějaký sedlák!

Lucifer.
Otevři! (Vrátný otevře, vejde ovčák. Rozhlédne se neohroženě kolem.)
Co tu chceš? Čeho si žádáš?

Ovčák.
Pro Káču jsem sobě přišel,
kterou bez práva čert odnes
z naší hospody.

Lucifer.
Hej, brachu,
jak na zavolání přišel's,
tu je Káča, ať jde s tebou.

Káča.
Nepudu! Nač mám jít pěšky?
Ať mě odnese čert zpátky!

(K Marbuelovi.)
Dřív ti, slyšíš, nejdu s krku,
dokavad mi nezaplatíš.

Ovčák.
Káčo, pojď jen, máma čeká,
strach má, že tě nepřivedu.

Káča.
A co máma - nevídáno -
Nepustím se!

Ovčák (stranou k Luciferovi).
Já mám nápad.
Ukažte jí ňáké zlato,
skočí po něm, uvidíte.

(Lucifer pokyne jednomu z čertů a promluví s ním potichu. Ten odběhne a vrátí se se zlatými řetězy v hrsti.)

Lucifer (Káče ukazuje řetězy).
Pohleď, to ti dáme všecko,
co si s tebou máme počít?
Pusť se jen, on oddechne si,
donese tě potom zpátky.
Vem si řetězy, jsou tvoje!

(Čert zacinká řetěšzy, Káča se pustí Marbuela a skočí po nich. Čert uškubne a utíká s nimi za jeviště. Káča za ním. Ovčák dívá se za nimi.)

Lucifer (k Marbuelovi).
Máš ji s krku. Pověz jenom,
proč jsi do pekla ji přines?

Marbuel.
Šprým jsem chtěl si jenom ztropit,
zastrašit ji - ale běda!
Zle se mi to vyplatilo.

Lucifer (dychtivě se táže).
Zda jsi proto nezapoměl
na svůj úkol - jak je v světě,
o kněžně co vyzvěděl jsi,
o správci, zda čas už přišel
k nám je odnést?

Marbuel.
Pane mocný,
poslání své vykonal jsem:
všude stesky jen jsem slyšel
na kněžnu i na správčíka.
Ale kněžna ta je horší -
hříchů naplnila míru.
Všecko všudy proklíná ji,
o lid svůj že nestará se,
v bídě nechá hynout zemi,
sama v stálých radovánkách
vesele v paláci hýři.

Lucifer (zamyslí se na chvíli, pak slavnostně).
Souzeni jsou! Kněžnu hříšnou
v peklo odneseš, a správci
lhůtu dáme k polepšení;
pohrozit mu ale musíš!

(S úsměchem.)
Teď jen hleď bys té se zbavil,
odnes ji zas pěkně domů.

Marbuel (poděšen).
Odnést ji! O hrůzo, hrůzo!
Slitování, Lucifere!
Strašná muka přetrpěl jsem
po cestě - ten její křížek
jako skála tak mne tížil.
A teď zpátky mám ji nésti. -

Lucifer.
Jaká pomoc? Odtud musí.
(Pokrčí rameny a odejde).

(Káča se vrací na jeviště, poskakuje a cinká zlatými řetězy, které byla čertu  vydrala. Chlubí se jimi ovčákovi.)

Marbuel (pohlíží na ovčáka).
Snad že ovčák by ji odnes?
Promluvím s ním. (Kývá naň.) Ovčáku, hej!

(Ovčák přikročí. Vzadu čerti pokoušejí Káču, která si řetězy nastrkala do kapsy.)

(Stranou ovčákovi.)

Chtěl bys Káču odtud odnést?
Odměnil bych se ti za to.

Ovčák.
Proč ne, jenom chce-li ona.

Marbuel.
O to já už postarám se.

Ovčák.
A pak dáte-li mi zlato.
Když je Káča mohla dostat -

Marbuel.
O takové zlato nedbej!
(Chechtá se.)
Z pekelné když vyjdeš brány,
zlato v listí promění se.
Ty mne zbavíš toho draka,
tebe odměním já lépe.

Ovčák.
Jak to?

Marbuel.
Poslyš! Vaši kněžnu
do pekla mám odnést brzy,
správce pak mám napomenout.
Vím, že polepší se potom.
Takhle tedy udělám to:
Až nastane nový měsíc,
správce v zámku vyhledám si,
budu jej chtít v peklo odnést.
Až jej za ruku brát budu,
ker mně přistoupíš a řekneš:
Odejdi, sic zle je s tebou!
Odejdu, a ty pak můžeš
na správci chtít pytel zlata.

Ovčák (radostně).
Dobře, dobře.

Marbuel.
Dej si pozor!
Úplněk až potom bude,
kněžnu v peklo musím odnést.
Tu však vysvobodit nechtěj,
sice nastavit bys musel
vlastní kůži. Dost mít budeš
na tom, co ti správce dá.
Teď jak jenom Káču přelstít?
Mám to! Teď ji rozveselím,
pak s ní do tance se pustíš,
- vezmete to od podlahy -
vrátný otevře v tu chvíli -
v tanci vyskočíte z brány.
Tak jen dej si dobrý pozor,
odměna tě nemine.

Ovčák.
Dobrá!

Marbuel (ke Káče).
Káčo, teď se připrav,
na cestu ať vydáme se.
Ale dřív tě pohostit chci,
radovánky ukázat ti,
abys mohla přece říci,
že je u nás veselo.

(K čertům.)
Hola! stůl nám prostřete,
lahůdky a víno sem,
potom v tanec rychle spějte!

(Několik čertů ve skoku prostrou stůl, postaví na něm mísy a poháry, do kterých nalévají pilně vína. Káča posadí se ke stolu, vedle ní z jedné strany Marbuel, z druhé ovčák.)

(Pekelný balet rozvine se na jevišti. Po jeho ukončení):

Marbuel (ke Káče).
Jak se ti to u nás líbí?

Káča (rozjařena).
Pěkné to tu máte všecko -
ani se mi odtud nechce,
jídel na stůl přinesli nám
jako v zámku při hostině -
tancujou tu na mou věru
líp než u nás při  mzice,
že bych hned si skočit chtěla.

Marbuel.
I to můžeš! (Mrkne na ovčáka).

Ovčák (ke Káče).
Tak pojď se mnou!

(vezme Káču k tanci a začnou. Při druhém kole přiblíží se ovčák k bráně, kterou byl vrátný otevřel a jedním skokem je venku. Vrátný přirazí bránu. Čerti se chechtají.)

Opona spadne.

Jednání III.
Dvorana v zámku kněžnině. Vlevo veliké okno. Vedle dveře na balkon. U okna vlevo křeslo. Kněžna stojí vedle. Dívá se z otevřeného okna.

Kněžna.
Jak smutno v zámku - pusté síně,
jež veselostí hlaholily - -
teď ticho všude jako v hrobce,
jen ohlas kroků zvučí sálem.
Zde rozkoš vládla - rozkoš smavá -
a řady hostů rozjařených
tu u jejího dlely trůnu.
Jak sen ten život plynul krásně,
sen lásky blaženosti, štěstí -
když náhle zazněl - jaká hrůza -
(zděšeně)
hlas věštby děsný, nelítostný.
Ten ze snění nás vyburcoval
tak náhle - úžas všech se zmocnil,
že peklu propadla já bídná -
oh! - cinkot převržených číší
a bledé tváře, vyděšené - -
vše prchalo ve zmatku divém.
Já sama zbyla - v propast hříchu,
jež přede mnou teď zela tamvá,
zrak zoufalý se zahleděl! - -
 - - - -
(lítostně)
Mne lítost chvátí - jasně vidím,
jak žila jsem, co hříchů hrozných
se pod rozkoše květy krylo - -
však co vše platno - pozdě - pozdě!
- - -
(s resignací)
Co zbývá mi - jen marná naděj.
(zlomeně)
Kdo mohl by mne vysvobodit?
(Klesne ke křeslu na zem. Po chvíli najednou zvedne hlavu a rozhlédne se vyděšeně kolem.)

(Červánky)

(Úzkostně.)
Sama jsem - jak úzko je mi - úzko!
(Zvoní)

Komorná (vejde).
Poroučíte - milostivá paní?

Kněžna.
Zůstaň zde - já sama se tu děsím,
věštby vzpomínám.

Komorná.
Jen utište se,
snad se věštba ani nevyplní.

Kněžna (s resignací).
Ne v to nedoufám, vždyť slyšela jsi,
u správce že zlý duch objevil se,
že jej do pekla chtěl mocí odvést,
ovčák jenom vysvobodil správce.

Komorná (s důvěrou)
Tak i vás on vysvobodí, kněžno!
Čerta odsud zažene on jistě.

Kněžna (beznadějně).
Bojím se, že jeho moc tu marna,
větší moje vina, mnohem větší;
správce byl jen nástrojem v mých rukou.
- - -
(s úzkostí.)
Slunce k západu se chýlí,
málo času jen mi zbývá -
jak se děsím noci dnešní.
(ke komorné)
Ovčák že tu ještě není!
(netrpělivě.)
Vždyť hned ráno čtyřma koňma
pro něho jsem poslala.
Ještě nevidíš je v dáli?

Komorná (hledí z okna).
Na silnici hledím stále - -
zdá se mi, že v dálce vidím,
v kotoučích jak prach se zvedá,
snad to, kněžno váš je kočár, -
ovčáka snad k zámku vezou.
- - -
(vzrušena)
Jsou to oni, jsou to oni,
poznávám je - jakom, ptáci
letí vaši bílí oři.
- - -
(radostně)
Už jsou tu; když neklamu se,
ovčák v kočáře tam sedí,
ke bráně již zatáčejí.

Kněžna.
Kéž mne může vysvobodit!
zanechám všech nepravostí,
jiný život povedu.

(Dvéře vzadu se otevřou a vkročí maršálek se dvěma sluhy, uklání se před kněžnou.)

Maršálek.
Milosti, je ovčák tady.

Kněžna.
Ať jen vstoupí!

(Ovčák vstoupí. Je v nových šatech. Nemotorně se uklání, žmole čepici v rukou.)

Buď mi vítán.
Víš proč pro tě poslala jsem,
vysvoboď mne z drápů pekla,
můžeš-li jen - a ty můžeš;
vždyť jsi správci mému pomoh'.
Odměnu pak urči sobě,
jakou chceš.

Ovčák.
Ach, paní kněžno,
kdybych vám to moh' jen slíbit,
ale věc je tuze těžká.
Jde tu o mě! - (V rozpacích) Nezlobte se,
ale vy jste mnoho zlého
v naší zemi natropila.

Maršálek (zakřikne ovčáka).
Odvážlivý!

Kněžna.
Jen ho nechte.
Vím, že jsem se prohřešila,
v zemi ukrutně jsem vládla,
poddaným že zle se vede.
Ale napravit snad možno,
co jsem tady zavinila.
Spravedlivě dál chci vládnout.
matkou býti lidu svému,
jenom když mne vysvobodíš.

Ovčák (nadšeně).
To bych tedy, paní kněžno,
zkusil to, a třeba sám bych
do pekla měl za vás jít.
Ale napřed musím vidět,
že to bude doopravdy,
co jste nyní povídala.

Kněžna.
Co mám činit, bys mi věřil?

Ovčák.
Já vám tedy něco povím;
To co nejvíce nás moří,
robota je. Na tu u nás
pořád sobě naříkáme.
Zrušte robotu, a věřte,
vykonáte krásný skutek.

Maršálek a dvořané.
Zrušit robotu, o hrůzo!
Nemožno.

Ovčák.
Tam dole, hleďte
v nádvoří co lidi čeká.
řeknu proč: Ti radost mají,
že vás čert už brzy vezme.
Kdybyste jim ohlásila,
robotu že zrušila jste,
ulyšíte jejich jásot.
Ani jediný z těch lidí
nebude vám zlého přát.
Já bych potom odvážil se,
třeba život mne to stálo,
čertu vytrhnout vás z drápů.

Kněžna.
Budiž tedy, jak mne radíš!
Maršálku můj, slyšte rozkaz!
Na balkon vyjděte rychle,
lidu dole zprávu dejte,
robotu že zrušila jsem,
všichni svobodni že budou.
Potom k ministrovi spěšte,
písaře ať sebou vezme,
listinu hned sestavíme.

Maršálek (vyjde na balkon a volá dolů).
Slyšte mne a radujte se!
Milostivá kněžna vaše
ohlásit mi přikázala
robota že zrušuje se,
poddanství že nyní konec.

Lid (v nádvoří).
Sláva, sláva, sláva kněžně! (Dlouhé volání.)

Ovčák.
Vidíte, jak mají radost - - -
A teď všechno připravíme
k uvítání zlého ducha.
Nepřijde dřív, než se setmí.
Zatím trochu paní kněžno,
z toho sálu odejděte.
Já to všechno tady zřídím,
potom zase zavolám vás.

(Kněžna s ostatními odejde. Ovčák zadrží dva sluhy.)
Počkejte tu se mnou trochu,
pomozte mi (k jednomu) U vrátného
čeká žena v selském šatě.
Přivezli ji se mnou ze vsi.
Můžete tam pro ni dojít.
Řekněte, že Jirka čeká. (Sluha odejde.)

(ke druhému.)
Vy mi zase pomůžete,
urovnáme to zde trochu.

(Jde ku předním dveřím vpravo a zkouší, nejsou-li zamčeny. Potom společně se sluhou postaví křeslo kněžnino tak, aby seděla několik kroků od pravé strany zády ke dveřím. Ostatní sedadla ze sálu seskupí kolem. Zatím Káča přijde se sluhou.)

Káča.
Tady jsem, co chceš mně Jirko?
Konečně se to snad dovím!

Ovčák
Řek' jsem: Pojeď jenom se mnou,
vyděláš si hodně peněz.
A teď ti to všechno povím:
Přece víš, že čert sem přijde, paní kněžnu má si odnést.
Je to ten, co ošidil tě,
z pekla jak nás dostal chytře.
Teď ho můžeš zase lapnout,
budeš-li se ho jen držet.

Káča.
Tady budu. Jen ať přijde!
Na záda mu vskočím zase.
Musí dukáty mi klopit,
zlaté řetězy už nechci,
aby potom za chvíli
v listí se mi proměnily.

Ovčák.
Já ti povím, jak to bude:
Za ty dvéře tam se schováš,
až čert přijde, otevru ti.
A jen k němu rozběhni se,
chyť ho!

Káča.
Chytím, nepustím se!

Ovčák.
Tak už  jdi a dej si pozor!

(Vede ji k prvním dveřím napravo a otevře jí osvětlený pokoj. Zavře za ní a jde ke druhým dveřím, které otevře. Mezitím se setmělo. Kněžna s několika dvořany a dvorními dámami vchází v průvodu sluhů nesoucích svícny s rozžatými světly.)
Posaďte se, paní kněžno,
páni ať si také sednou,
žádný z vás se pohnout nesmí,
ať se stane co se stane!
Světla musí odsud odnést,
měsíc dost nám svítit bude.

(Sluhové odejdou se světly. Nad stromy v parku svítá od měsíce)

Čert tu bude v malé chvíli;
já se tady vedle schovám -

Kněžna (úzkostlivě).
Neodcházej, zůstaň tady!

Ovčák.
Nebojte se - jak jen přijde
vyběhnu a zastraším ho.
(Vejde do dveří, kde je Káča. Chvíle tichého, hrozného napětí. Nad stromy v parku vyjde úplněk a osvítí sál. Za okamžik ale změní se světlo v červené, rozlétne se okno naproti kněžně, a čerty Marbuel jím vlétne do sálu. Postaví se chvíli, pak obklopen červenou září zvolna kráčí ke kněžně.)

Marbuel (hrozným hlasem).
Stroj se, kněžno, se mnou půjdeš,
hodina tvá vypršela -
přišel jsem si pro tebe.

(Kněžna strachy klesne na kolena. V tom rozlétnou se dvéře a ovčák vrazí do sálu. Běží k čertu.)

Ovčák.
Utec, utec, zle je s tebou!

Marbuel (udiven).
Ty jsi tady?
(Vezme jej za ruku a stáhne stranou.)
Nešťastníče,
jak se můžeš opovážit
zdržovat mne? Co jsem řekl?

Ovčák.
Blázne, o kněžnu mi nejde!
Káča ale v hrozné zlosti,
že's ji ošidil, sem běží,
chce tě chytit!

Marbuel (v leknutí).
Jakže, Káča!
Všechny hrůzy světa, pekla
mohou se mně ukázat tu,
všechny snesu, vše vydržím,
ale Káču, hrome, peklo,
Belzebube, Satanáši,
Káču více na svém krku
míti nechci, kdybych proto
půli pekla ztratit měl.

(V tom v osvětlených dveřích ukáže se Káča; Marbuel ji patří, zařičí a odlétne oknem. V sále měsíční svit.)

Ovčák.
Hahahaha. Už je venku!
Bát se ho už nemusíte.

Kněžna.
Zachráněna. Díky tobě!
Odměnit se chci, jak sluší.
Zůstaneš u mého dvora,
budeš u mne prvním rádcem.

(Mezitím přinesli do sálu světlo a vešlo dvořanstvo.)

Ovčák.
Děkuji vám, paní kněžno;
ještě někdo pomáhal mi.
(vezme Káču za ruku.)
Je to Káča, bez ní sotva
byl bych vás moh' vysvobodit.

Kněžna.
To je ta, co v pekle byla?

(Káča kývne.)

Co si žádáš za odměnu?

Káča.
Chtěla bych tak nový domek;
náš ten je už na spadnutí.
A pak ještě -

Kněžna
Dům si vyber
nejkrásnější v celém měste.
K tomu tolik peněz dám ti,
abys mohla dobře žíti.
Ale co jsi ještě chtěla?

Káča.
Ženicha - však když mám teďka
dům a peníze - tu bude
ženichů se o mne hlásit,
jak bych byla nejkrásnější
holka v celé vesnici.
Teď si budu já vybírat!

(Mezitím vešli do sálu sedláci. Ukloní se před kněžnou.)

Sedláci.
Za tu dobrotu a milost,
že jsme svobodni teď všichni,
děkujeme nastokrát.
Pámbů vám to zaplať všechno,
zachovej vás v stálém zdraví,
za to všichni prosíme.

Kněžna.
Děkuji vám, milí lidé,
chci vám být teď dobrou kněžnou.
Žádný v zemi nemá trpět.
(Ukáže na ovčáka.)
Tady ministr můj první
s tím teď budu v zemi vládnout,
všem vám dobře povede se.

Sedláci (pozdravují ovčáka).
Sláva,sláva, milý kmochu!

Ovčák.
Jářku, braši, ministr jsem,
ale jsem a budu z vás!

Sedláci.
Dobře tak je, zdrávi vládli!

Kněžna.
A teď dolů sejděte jen;
maršálek můj povede vás,
hostinu vám vystrojit dám;
buďte hodně veseli!

Sedláci.
Sláva, sláva paní kněžně
i jejímu ministrovi,
za tu dobrotu a milost
děkujeme nastokrát.
(Odcházejíce, volají stále.)
Sláva, sláva, sláva kněžně!

Opona padá.
 

Text pořídil Ing. Petr Balatý dne 12. března 2002. Copyright (c) 1999-2002 Eridanus, s.r.o.