BÁSNICKÁ VIZE VLASTNÍHO ŽIVOTA Čtyry doby

Byla to poezie, již neštěstí jako

zázračný květ ve mně k životu probudilo.

Ta jediná oslazuje mi život

a já zasvětila se jí navěky!

Ona naučila mne lidi milovati...


ČTYRY DOBY

(I)

Skrze gotická, malovaná okna zámecké kaple svítí měsíc. Zážehy různobarevného světla kladou se na mozaikovou podlahu, polívají krásný list vysokých fikusů, stojících podél zdí, odrážejí se od stěn, potáhnutých granátovým, stříbrem protkaným aksamitem.

V čele kaple je oltář, pozůstávající z sousoší, rukou umělcovou vytvořeného, z mramoru kararského. Je to Kristus a Maří Magdaléna. Kristus, krásná, vznešená postava, sedí zahalen v malebné záhyby roucha, dolů splývajícího. Magdaléna, vnadná to krása, klečí k jeho nohoum přitulena, tvář, v níž se jeví neobmezená láska a oddanost, majíc obrácenou k němu. Pohled Kristův je upřen na ni, útrpnost a láska jeví se v jeho tváři, ret jako by šeptal jemná slova.

Dvéře se tichúnko otvírají a do nich vstupuje mladinké děvče, jasného čela i obličeje. Ostýchavě ohlíží se kolem sebe, pak sepnouc nábožně ruce, se sklopeným okem kleká před obrazem na zem. — Modlí se!

Tu se ozve blíže okna v zahradním křoví klokot slavíka. Zpívá své družce ukolíbavku. Vždy sladčeji a sladčeji zaznívá píseň jeho. Chvějou se listy fíkusů, chladným mramorem proudí krev. Z útlých ňader děvčete vyvinujou se vzdechy,

Vroucněji a vroucněji se modlí! — To nejsou již slova naučená, modlitby prosby a díků, to jsou slova nejhoroucnějšího zbožňování, jež se vyprýšťují co vřící zdroje z hloubí čisté duše. — K Němu je zrak její obrácen, k Němu zdvíhá sepjaté ruce; blížeji a blížeji k Němu lne

a již klečí vedle Magdalény. Útlé její rámě otáčí se kol sklenuté šíje krásné ženy, čelo, čisté, bílé co lupen z květu vodní růže, opírá se o vlny bohaté vlasu jejího.

„Ty svatá, naplň srdce moje milostí tvou, abych došla milosti Jeho!" šeptá vroucně a zdá se jí, jako by oživilo se bělostné rámě, jako by ním přitisknuta byla k vnadným ňadrám, k horoucímu srdci milostiplné ženy. Srdce se děvčeti chvěje, roztoužené oko obrací se k tváři Jeho vznešené. Vidí se jí, jak by ret Jeho mile se usmíval a oko s nevyslovnou láskou na ní dlelo. Děvče bledne a rdí se, objímá kolena Jeho a pod vroucími polibkami měkne mramor.

Tvář skrývá se do malebných záhybů bílého roucha, skrápějíc ho slzami. Proč pláče děvčátko? — Ona to neví! — Jsou to slze nevědomé, svaté touhy!

(II)

Děvče nemá pokoje v malé své světničce; ven ji to vábí do tiché, májové noci. — Srdce jí prudce bíje, neví, co to v něm pláče i zpívá!

V polosnění sedá v zahradě pod oranži, květina mezi květiny. Bílé její ňadra dmou se jak prsíčka sněhobílých holoubátek k sobě se tulících v úkrytu stromovém. Ruce sepjaté leží jí v klínu, v jasných jejích očích dvé hvězd se zhlíží.

A zase zní píseň slavíkova hájem; tóny ty sladké roz-něcujou v srdci děvčete touhu nevýslovnou.

Sladkou vůní dýšou květiny, listy stromů tichúnce ševelí, puká touhou závit poupěte růžového. Toužebněji a toužebněji slavík pěje! — Děvče opírá hlavičku o strom, zrak jí přechází!

Růžové světlo rozlívá se vůkol ní, oživuje se háj i pažit

živým ruchem. Stromy sklánějí se k sobě, ratolesti jejich se objímají, šepotajíce si lásky tajné báje. Ptáčata se probouzí, sameček začne zpívat a samička úžeji k němu se tulí, radostně ho poslouchajíc. Větérek laškovný vzbudí vlnky na rybníku a vlny rozehrané začnou houpat v bílých lůžkách spící „vodní děvy". — Sestřičky jejich v sukničkách žlutých co „živého ohně květ" vznášejí se nad nimi, laškujíce s lehkorouchými libelulami, které se jim byly z náručí vyvinuly. U břehu stojí unylá vrba; dlouhé, hebké prameny vlasu chvějí se jí podél truchlivé tváře, po šíji, až k patě.

Po trávě jaký to lesk barev, jaký to šepot a šum! — Ten nese pláštík na sobě, lesknoucí se co safír, ten v barvě zlatové oblečen, jiný v purpuru chodí a vedle něho prochází se kapucínek v hnědém hábitu. „Svatojánčíkové", ti jako horníčkové dělají se svými světýlkami při nočních těch radovánkách parádu, zastávajíce službu světlonošů. — Lehkovážní motýlkové, ti mlsní záletníci, obletují v svých krásných, pestrobarevných pláštíkách dvorně různé skupení děvčátek. Tu líbá, tam líbá, až konečně medem sladkých úst všecek zpitý se potácí na zelený list k odpočinku.

Tam leží s hlavou zababušenou rodná posestrice; mrzutě laje na větroplachého záletníka. Ale on jí povídá: „Přej mi té sladké rozkoše, sestro! Ach vždyť je náš život tak krátký; a neměl bych ho užít?" — a zvedá se, by letěl k novým požitkům.

Ale ach! Kdož by se nezamiloval do těch božských děvčátek!

Jaké to rozkošné skupení hyacintek v bílých, růžových i modrých sukničkách, plných voňavky! — Tu zase bělostná lilie ponosuje se nade všechny sestry, svojí vznešenou postavou podobajíc se Pallas Athéně.

A ty narcisky, ty kloní hlavinky na raménka, kulatým

svým očkem důvěrně na každého pohlížejíce jako gazelky. — A čí ňadra dýšou tu líbeznou vůni, kterou zavání stinný háj ? — Tu vydychují ňadra skromných děvčátek! — Něžná konvalinka v nadýchané bílé sukynce zahaluje se do zelené plachetky a skromná violka shrnuje všechny lístečky na svoji hlavinku, aby ji nikdo neviděl. A přece ji našly! — Svatojanská muška přiletí, osvítí háj, svítí děvčátkům do očí, až stydlivě očka dolů klopí. — Nejrozkošnější však ze všech těch děvčátek přece jen růženka! — Jen se na ni podívejte! Sto sukýnek má na sobe, a jediná není zbytečná! A jaká to barva! — A jak sladký její ret! — Kdo ten líbal, do smrti nebude si sladšího přát políbení! — Vidíte, jak ten zlatohlávek zpitý na ňadrech jí odpočívá a mlsný motýlek ji obletuje? — Ba i ten pitomý chrobák zamilovaně oči po ní obrací! — Ale ne každý smí ji beztrestně líbat! — Paní Venuše, příznivkyně její, obdařila ji nejen opojným medem, ale i trním ostrým. Kdo tím poraněn bývá, toho rány nesnadno se hojí!

Toužebněji zaznívá píseň slavíkova, vyšším purpurem polívá se obloha. Skrze purpur třpýtí se hvězdy jako smaragdy, brilianty, rubíny a topázy. Jedna druhou stíhá, nikdy se nedostíhnouce, u věčném kolotání!

Děvčeti se ňadra šíří touhou nikdy ještě nepocítěnou; tu se před udiveným jejím zrakem ukazuje čarokrásný zjev!

Květina vyrůstá před ní, květina nevídané krásy; listí, ratolestě i lodyha ze stříbra, zlata, z kalichů purpurových líjou se bílé proudy prášníků jako prameny vodopádu, pel na nich lesk diamantů. Na vrchu květiny, v okolíku rubínových květů stojí děva vznešené krásy, zahalena v roucho bílé, průhledné, kol světlého čela třpýtí se páska, utkána z hvězd.

Listy stromu chvějou se a vydávají tóny melodické jako znění harfy, jako zpěvy andělův!

V rajské tyto harmonie mísí se chválozpěvy ptactva, veškerá příroda plesá, lásky dech ji prochvívá.

„Jaké to divy? — Co se to se mnou děje?" šeptá děvče v unešení, vrhajíc se na kolena před bohyni jasnou. — A bohyně sklání se k ní, tiskne políbení na její čelo. — „Tvá navěky," šeptá panna posvěcená, klesajíc v opojení na zelený pažit!

(III)

Co znamená hluk a shon, co dav ten lidu? — Kam vedou pannu v bílém šatu, myrtovém věnci? — Proč oplakává ji rodina? — Snad ji budou pálit na hranici? — Či snad v chrámu velkokněz s napřaženým nožem čeká, by vroucí srdce panenské vyřízl, klada je za obět na oltář chladné modle?

Snad tak panna myslí, že se noha její, kráčející přes práh chrámu, třese a tvář bledne? — Ale vždyť se odbývat má slavnost lásky, spojení dvou milujících srdcí ?

A v chrámě vítá je kněz v zlatohlavu, ověnčené družky, hlučné fanfáry, hejno diváků, hořící svíce, červeně obestřené klekátko! — Nevěsta bledne a bledne, ret její mře!

Krásně mluví kněz o povinnostech, o věrnosti manželské, o poddanosti, ale nevěsta neposlouchá; duše její dlí mezi vysokými íikusy, u nohou vznešeného obrazu, který jí zvěstuje učení o božské, svobodné lásce, při níž není třeba slibů ni přísah!

Domluvil kněz. Od nevěsty žádá se přísaha, přísaha taková, že chce s mužem, který ruku její ve své drží, že chce s ním jít životem, s ním být v dobrém i zlém až do smrti. Trpělivě že chce snášet vše, cokoliv na ni

vloží, zapřít se v každé době, stát se dobrovolně otrokyní!

Kostelem zazní truchlivé „ano" — a zlatá páska, páska to nerozlučná, otáčí se kolem ruky nevěstiny. — Ó nevěsto, běda ti! — Co jsi to udělala v nevědomosti! — Tys zhřešila! — Jinému zadala jsi duši, jinému tělo, a tebe celou pojal dábel v náruč!

Jí a píje se, zpívá a tančí se, vše za štěstí a zdar manželů. — Nevěsta musí též v kolo! — Vrhá se v ně, jak by chtěla v divém víru zahynout, sama sobě jak by utéct chtěla. — Tu zazní jí do ucha: „Pojď se mnou!"

Mráz ji obejde, zapomíná, že myrtovou korunou zdobena, praví vzdorně: „Nepůjdu!" — „Musíš, jsi má!" zní odpověd. Nevěsta klečí u okna. Za ní stojí svatební lože, úšklebná tvář satyra rozhrnuje bílé záclony. — Naslouchá nevěsta hudbě? — Modlí se? — Dmou se jí prsa touhou?

Neslyší hudbu, nemodlí se, srdce sotvaže bíje. Měsíc i hvězdy bledě svítí. — V zahradě smutno! — Nevěsta vzpomíná na zářící se nebe, na májovou noc!

Vidí před sebou čarokrásný zjev, děva ladná na ni se usmívá; — ale jiný to ret, co k ní se sklání, do jiného náručí bezvolně klesá, a zjevení mizí, hvězdojasná čelenka bohyně zahaluje se v šedou mhlu.

Ráno při usvitu vstává z lože bledá žena. Zmateně ohlíží se kolem sebe; vidí lože panenské poskvrněné mužem, který duši její cizím zůstal, vidí zcuchané roucho svatební, zvadlý věnec!

Nebe je šedé; krajina pokryta sněhem a ze stromů žlutý list jeden po druhém — jako naděje zklamaného srdce — opadává. — Zatřese se žena, horké slze padnou na věnec, a klesajíc na kolena, modlí se: „Svatá Máří Magdaléno, stůj při mně!"

(IV)

Zahalena v černý závoj, kráčí žena na horu. Cesta je příkrá, drsná, skluzká. Noha její rozedrána do krve, šat pomazán, poslíntán od slin plížící se havětí, — roztrhán od trní a bodláčí.

Na zemi se nezelení, na nebi se nesvítí. Chmúry těžké kolem ženy se hrnou, zastiňujíce jí cestu. Pod nohou vidí propast a divé proudy valící se v ní řeky. K smrti utýraná, umdlená stojí na rozcestí! — A kde je ruka, která by ji vedla, která by jí ukázala: „Tudy jdi!" — Nikde. — Ona musí sama a vždy sama kráčet.

Zoufale dívá se do ječících vln. — „Zdaž by nebylo lépe vrhnout se do chladného proudu, rázem ukojit všechny ty touhy, zléčit palčivé bolesti a rány?" praví sama k sobě.

„K čemu plížit se životem dále? — K čemu? — Kde cíl mé cesty? — Kde jaké ukojení, usjednocení?

Touha neodolatelná pohání mne sem a tam; hned bych čelo koupat chtěla v požárech paprsků slunečních, hned je ponořit do hlubin moře a na perutích větrů chtěla bych světem kroužit! — Láskou horoucí objímám svět; lásku podávám lidem — a oni — špendlíkem mi srdce rozdírají! — Že se lásce kořím, nazývají hříchem; že svobodu miluju — křížujou mne, — pravdu když mluvím, zle je, a lhu-li, lajou mi! — Jak to nést? — Rámě moje není titánské! — Slabá jsem žena — nemocna, jsem hříšnice!

V nevědomosti zhřešila jsem proti tobě, lásko svatá! — Trest mne neminul! — Já se kála! — A nyní, plamenem bolesti očistěna, uvědoměna, vrhám se k tvým nohoum, všemohoucí, svatá lásko! Přijmi dítě své v milost svou! Sešli mi hvězdu, která by osvítila dráhu života mého! — Svatá Maří Magdaléno, pros za mne!"

K nebi zdvíhá žena rámě svoje, s hlavy padá jí černý závoj, čelo jí svítí, chmúry se rozptylují.

Kolkolem rozlívá se růžový svit, na nebi třpýtí se slunce, měsíc i hvězdy, země odívá se zelenem, květiny dýšou vůní líbeznou, z hory zaznívají harmonické tóny čarovného stromu jako harfy znění, hlahol zpěvů andělských, klokot slavíka!

Ladná děva sklání se k ženě, v náruč ji pojímá a unáší k světlému trůnu, kde vznešený vidí žena obraz svůj v živé kráse!

A vstříc jí přicházejí krásné postavy s ozářeným čelem, vítajíce ji, nazývajíce ji „sestrou"!

A jedna z nich, ta nejkrásnější, zahalena v prameny zlatoskvoucích vlasů, kleká s ní k nohoum Jeho, plesajíc s nadšenou tváří: To je náš Bůh! — Bůh ten je Láska! Milujte, a budete spasení!



Psáno milému příteli Josefu Fricovi od Boženy Němcové
K Novému roku 1856