BABIČKA

Obrazy venkovského života

od

Boženy Němcové

***

Kreslil

Adolf Kašpar



Vysokorodé Paní,

paní

Eleonoře hraběnce z Kounic
rozené
hraběnce Voračické z Paběnic,

paní řádu hvězdokřížového,
členu mnohých dobročinných ústavů a.t.d.

ve vší úctě

věnuje

Božena Němcová
 

VYSOCE UROZENÁ PANÍ

Je způsob, když koho milého z domu provázíme, že mu dáváme
na cestu s sebou požehnání.
I já posílajíc do světa dítko - prostinké to dítko své fantazie -
žehnám je, vtiskujíc mu na čelo jméno, jež odedávna národu
milé a vážené bylo - a nyní ctěné je co jméno příznivkyně
lidu, podporovatelkyně všeho, co dobré a krásné, jméno Vaše,
šlechetná paní! - Nevím pro ně lepšího požehnání.


Daraus siehst du, daß die Armen nicht so ganz elend sind, wie wir uns denken; sie haben wirklich mehr Paradies, als wir uns einbilden und selbst besitzen!
 



I
II
III
IV
V
VI
VII
VIII
IX
X
XI
XII
XIII
XIV
XV
XVI
XVII
XVIII

Vybrané ilustrace


Text k vydání připravil,
poznámkami a vysvětlivkami opatřil dr. Rudolf Havel.
Graficky upravil
a obálku s použitím kresby Adolfa Kašpara
navrhl Zdenek Mlčoch.
Vydání s ilustracemi Adolfa Kašpara
v Nakladatelství Svoboda první. Praha 1987.
Vydalo Nakladatelství Svoboda jako svou 5547. publikaci.
Odpovědná redaktorka Irena Grusová.
Výtvarná redaktorka Anna Kubů.
Technický redaktor Vladimír Srb.
Vytisklo Rudé právo, tiskařské závody, Praha.
Náklad 100 000 výtisků.
AA 20,70 (text 12,46, ilustrace 8,24), VA 21,39.
Tematická skupina 14/65.
Cena brož. výt. 37,60 Kčs, váz. výt. 44 Kčs.
73/305-22-8.5.

Členská knižnice

25-001-87 Kčs 44,-
 



POZNÁMKY VYDAVATELOVY

   Babička Boženy Němcové vyšla poprvé v době těžkého politického útlaku, za reakční vlády ministerského předsedy Bacha roku 1855 v Praze u Jaroslava Pospíšila. Podruhé jí zahájila Němcová své sebrané spisy, jež začaly vycházet r. 1862 v Litomyšli u nakladatele A. Augusty. Ze čtyř sešitů, v nichž toto druhé vydání Babičky vyšlo, viděla Němcová pouze svazeček první. Na začátku roku 1862 zemřela, dvaačtyřicetiletá, uštvaná bídou a nepochopením měšťácké společnosti. Od té doby vycházela její Babička, tato „pravá perla české literatury", jak ji nazval Karel Havlíček, téměř rok co rok, a ne jen jednou, takže počítáme dnes již víc než dvě stě vydání.
   Základem našeho vydání je vydání v Knihovně klasiků, které na základě prvního vydání z r. 1855 připravil r. 1953 Ústav pro českou literaturu ČSAV. Poněvadž je toto vydání určeno mládeži, provedli jsme v jeho jazyce proti vydání v Knihovně klasiků některé změny, které vycházejí vstříc výchovným účelům knihy. Především jsme odstranili rozkolísanost v některých jevech, charakteristickou pro jazyk z první poloviny minulého století. Upravili jsme interpunkci a odstranili rozkolísanost v užívání dlouhých a krátkých hlásek, a to vždy ve prospěch dnešní normy. Citoslovce ah, oh píšeme vždy ach, och. Odstranili jsme dále hláskoslovné i tvaroslovné jevy, které jsou dnes již mrtvé nebo příliš zastaralé. Opravili jsme tedy například škvrna, květly, plásť, třísně, materský, vídenský, uhostění, ku apod. na skvrna, kvetly, plást, třásně, mateřský, vídeňský, uhoštění, ke apod.; šátkami, jablkami, do tváři, na vorách, k nohoum, ramenoma, kněh, přástevnicem, jich, ní na šátky, jablky, do tváře, na vorech, k nohám, rameny, knih, přástevnicím, jejich apod. Neměnili jsme ani tvary: do dvoru, do klínu, u lesu, slze, koňů, kus jahelníka apod. Ze stejných důvodů jsme odstranili genitivní vazby po slovesech dáti, míti, chtíti, naučiti se, poslouchati, vyprovoditi, zavdati ap., ale nechali jsme tzv. genitivy záporové, které přes silnou zastaralost v jazyce ještě žijí, zvláště v písemných projevech. Nechali jsme však takové odchylky od dnešní spisovné normy, které jsou ještě dnes živé v jazyce lidovém. To platí jak o jevech hláskoslovných (vlašťovka, laštovička, dusno, lejtko), tak tvaroslovných (pod jedlema, lenu, správec, v šátkách, žijou), tak především ve shodě (koťata májové, ty kačátka, děvčata se točily).
   Jsou tedy v jazyce Babičky některé tvary a některé podoby slov, které dnes pokládáme za nesprávné nebo alespoň za nezvyklé. Kdyby se tyto „chyby" neobjevovaly právě v Babičce, jistě bychom je odstranili, zvlášť když jde o vydání určené dětem. Nebojme se však, že se jazyk našich dětí těmito jazykovými odchylkami pokazí. Nepokazí se, jako se nepokazí jazykem mluveným, který se i dnes od spisovného liší. Babička je nám drahá i s těmito drobnými kazy, které nic nemění na kráse jejího jazyka a na účinné prostotě jejího vyprávění.


VYSVĚTLIVKY

Strana
8: Karl Gutzkow (1811—1878), německý žurnalista, romanopisec a dramatik, člen pokrokové družiny Mladé Německo. Motto k Babičce je z jeho románu Rytíři ducha: „Z toho vidíš, že chudí nejsou tak docela ubozí, jak si myslíme; jsou opravdu blaženější, než si představujeme a než my sami jsme."

11: babička B. Němcové se jmenovala Magdalena Novotná, byla dcerou tesaře Jana Čudy a narodila se asi r. 1770 v Křovicích u Dobrušky; měla syna a dvě dcery — syn Kašpar byl tkalcem v Dobrém u Dobrušky, dcery byly Johanka (viz pozn. ke str. 76) a matka B. Němcové Terezie; pohorskou vesničkou je Osečnice, kde sice babička žila, ale kde nebydlela bezprostředně předtím, než se přistěhovala k Panklovům; od nejstarší dcery — od matky B. Němcové, která se provdala za Jana Pankla, podkoního kněžny Kateřiny Zaháňské. S ní pobýval otec B. Němcové často mimo Ratibořice a domov; veliké panství — náchodské, k němuž patřily i Ratibořice, kam se Panklovi (v Babičce nazývaní Proškovi) přistěhovali r. 1820. Život na náchodském zámku vylíčil Alois Jirásek v románu Na dvoře vévodském, o paní kněžně napsal povídku v Rozmanité próze I; několik mil — česká míle, stará délková míra, měla asi 7,6 km.

12: na Starém bělidle — bělidlo bylo místo, kde se na slunci u vody bílilo prádlo. Panklovi však nebydleli v chaloupce u řeky, které se tak říká a jak se líčí v Babičce, nýbrž v těsné blízkosti zámku. Babička se sem přistěhovala asi r. 1825. Tehdy měli Panklovi tři děti: Barboru (nar. 1820, pozdější Boženu Němcovou), Jana (nar. 1821) a Josefa (nar. 1824), čtvrté dítě, o kterém se v Babičce mluví, Adelka, se narodila až r. 1835; varhánky — nabírané šosy u kabátků selek; mezulánka — sukně z polovlněné a polopřízové tkaniny zvané mezulán; na placku vázaný — uvázaný v týle, nikoli pod bradou; cvikel — klínek v látce, tkanině a pod.; robotová mošinka — taška, taštička upletená ze slámy nebo z lýka; pasovaný fěrtoch — zástěra lemovaná pruhem látky jiné barvy.

14: kastelánka — správcová zámku; hůra — půda; díže — dřevěná nádoba, v níž se mísilo chlebové těsto dřevěným nástrojem zvaným kopist.

15: poplamenice — placka z chlebového těsta pečená na okraji chlebové pece, podplamenice.

16: heblata — drobnosti sloužící k ozdobě, nikoli k užitku; přeslice — zašpičatělá tyč pro zásobu lnu při předení; okrouhlík — kořenáč, květináč; bazalka — pyskatá rostlina silně vonící; tříkrálová křída — svěcená na Tři krále, psala se jí v ten den na dveře počáteční písmena tří králů: K + M + B (Kašpar, Melichar, Baltazar); hromničná svíčka — svíce rozsvěcovaná při bouřích na ochranu před bleskem, hromnička; troudník — krabička s troudem, tj. spálenou látkou, která se křesáním rozněcovala.

17: přítruhlíček — oddělení, přihrádka v truhle, obyčejně při kratší straně; kanafaska — sukně z kanafasu, z barevné lněné nebo bavlněné látky; zmýcené šaty — zašpiněné, utahané; rýnský — zlatý peníz německý a rakouský, v Čechách zvaný jednoduše zlatý; bankocetle — papírové peníze, které měly na zač. 19. stol. menší cenu než peníze kovové.

20: hořký jetel — vachta třílistá, odvaru z ní se užívalo v lidovém lékařství proti obtížím žaludečním; řepíček — řepík lékařský, odvar se doporučoval při chorobách jater, ledvin apod.; čemerka — čemeřice černá, lidově zvaná též kýchavka; pověst o Rybrcoulovi a Kačence zpracoval Jirásek ve hře Pan Johanes; Kačenčiny hory — Vrchmezí, horský hřeben v Orlických horách; zlatohlávek — lilie zlatohlavá; Viktorka — skutečná osoba, dcera chalupníka Antonína Žida v Červené Hoře.

23: do hlavního místa — do Vídně, kde Kateřina Zaháňská trávívala zimu; nejbližší městečko — Česká Skalice.

24: nehrdlouhejte — nelžete; hrdlouhat v nářečí místo „v hrdlo lhát"; vantroky — část mlýnské strouhy před stavidly; požiradlo — prohlubeň, vodou vymletý břeh; pan myslivec — je vylíčen podle Jana Sedláčka z ratibořické myslivny u bažantnice.

25: tyrolky — slepice hnědé barvy, vlašky; pan mlynář — skutečná postava, mlynář Antonín Ruder.

26: kopice — punčochy z houně; korec — stará dutá míra, kterou se měřilo obilí, měla 0,936 hl; lomenice — štít stavení, zpravidla dřevěného; čečetka — pták podobný pěnkavě; dlouhý Mojžíš — skutečná postava; Kristla — dcera hostinského Fr. Celby, byla ve skutečnosti mladší než Božena Němcová, jako dospělá hovořila s Jiráskem a zachovala mnohou podrobnost z života rodiny Panklových.

27: na táčky — na besedu.

28: jeruzalémský balzám — lihový roztok pryskyřic, šafránu, aloe a jiných aromatik, užívaný při léčení ran; pan Beyer — skutečná postava.

31: španělka — vycházková hůlka s knoflíkem, zpravidla bambusová.

32: kamizolka — krátký kabátek sahající jen k pasu; vískání — probírání ve vlasech; pazderna — původně místnost nebo domek, kde se zpracovával len, třením se zbavoval pazdeří, tj. dřevnatých částí vláken; podělkovati — choditi na drobné práce; šest pandurů — panduři se nazývali vojáci rakousko-uherské armády rekrutovaní hlavně z Charvátska; byli oblečení v červené pláště a tvořili lehké pěší sbory; vyznamenali se zvláště za Marie Terezie ve válkách pruských; Kudrna — ve skutečnosti byl ovčákem.

34: proti gustu žádný dišputát — zčeštěné latinské pořekadlo de gustibus non est disputandum, tj. chutě jsou rozmanité (doslova: o chutích se nediskutuje); vyhlášky — oznamování v kostele, kdo se v nejbližších dnech bude ženit nebo vdávat, ohlášky.

36: o francouzské vojně — o napoleonských válkách; o třech potentátech — o císaři rakouském Josefu II. (1780—1790), o caru Alexandrovi I. (1801—1825) a o pruském králi Bedřichu Vilémovi III. (1797 až 1840); srov. str. 76.

37: Olešnice — Osečnice, odtud však babička nebyla (srov. pozn. ke str. 11).

38: klobouk na tři facky — třírohý; na místě hodná — velmi hodná; dráb — loupežník (srov. str. 120).

39: konšel — starý název pro člena obecní rady.

40: holba — stará dutá míra, asi 0,7 l, pak vůbec větší sklenice, půllitr; pižmo — tekutina, kterou vylučuje cizokrajný přežvýkavec kabar pižmový a z které se vyráběly voňavky; junek — junák, je jím míněn Jakub Míla, o kterém se vypravuje dále.

42: silný Ctibor — pověst o něm otiskla B. Němcová v České včele 1844 a v jiném znění v Národních báchorkách a pověstech I; poživa — potraviny, poživatiny; Boušín — dnes Bohušín, je dějištěm některých částí Jiráskovy kroniky U nás.

46: hejno krhavých perlin — křičících perliček.

49: sojáci — sojky, tvar mužského rodu je zde utvořen k původnímu rodu ženskému; po líčkách — po nástrahách na chytání zvěře; dobrá hodina — (o člověku) dobrá duše; majolikové talíře — hliněné polévané; vaječníky — moučník z vajec.

50: kalé — podařené, povedené; za všecko tu stát — za všecko ručit, mít odpovědnost.

51: umí podložit hedbávný polštářek — umí polichotit.

52: lamentace — nářek, naříkání (z latiny).

53: morous — zamračený, nevlídný člověk, zde původní význam upír.

55: aby je neondala — neunavovala.

56: kloc — kus látky, hadr; hospodyni možnou — zámožnou; škapulíř — předmět, který měl chránit osobu, která jej nosila, před zlými silami, talisman.

58: ancikrist — dábel; mateří líčko — podběl, rostlina odedávna užívaná jako léčivý prostředek; psoser — merlík všedobr; kouřit — vykuřovat.

59: loktuše — veliký šátek, plachta.

62: ta kovářka, to je metr — mistr (z franc. maître); laskavec — rostlina s červenými květy, které se užívalo k očarování láskou.

63: dostat se do bílého kabátu — dostat se na vojnu, být odveden (vojsko mělo za tehdejších dob bílé kabáty).

64: budem po ní pást — číhat, hlídat (z něm. passen a spojením a zaměněním s českým pásti).

66: kopulace — sňatek, oddavky.

67: mudínek — drobný , nevzhledný člověk, panák, umouněnec.

68: písmař — kdo rád a dobře čte, písmák.

69: ťopky s ťopanem — krůty s krocanem; nadíral se — nadouval, roztahoval peří; násadky — vejce k nasazení.

70: hřebičková barva — hnědá s jemným tónem do modra (podle koření hřebíčku); damaškový — z damašku, tj. z hedvábné květované látky nazvané podle města Damašku v Sýrii.

71: kam pěnkava nosem sedá — proti větru, aby jí nerozcuchal peří.

73 : guten Morgen — dobré jitro (německy); bonjour — (čti bon žúr) dobrý den (francouzsky); mytologický — bájeslovný; kabinet — pracovna, pokoj; socha Apollona z kararského mramoru — socha řeckého boha umění Apollona z bílého mramoru lámaného u italského města Carary; aksamit — samet.

74: darmo drahý — zadarmo drahý; komtesa — dcera hraběte a hraběnky (z franc.); Hortensie — pravděpodobně třetí schovanka Kateřiny Zaháňské Marie (nar. 1805), dcera kněžniny sestry Pavlíny Hohenzollernské a Ludvíka Rohana; kokrhel — čepec, klobouk v podobě čepce.

76: rebelie v Polsku — povstání po druhém dělení Polska 1794 vedené národním hrdinou Tadeuszem Kościuszkem; patálie — válka, vojna (z francouzského bataille); Johanka se narodila r. 1805 jako pohrobek, ne však v poli; Jiří Novotný zemřel r. 1805; Lehotský — ve skutečnosti se jmenoval Fr. Ledecký a byl svědkem při svatbě babiččině.

77: po kútka — po kotníky; podle své víry — katolicky, ne evangelicky; u nás byla jeho Praha — u nás mu bylo dobře; ve francouzské vojně — za válek napoleonských; vybytí — výbava.

78: handlovní člověk — který chodí světem za obchodem.

79: Vambeřice — poutní místo v Kladsku; čtrnácte pomocníků — čtrnáct svatých, k nimž se lidé modlili při různých nehodách; to odlož na vrchní poličku — o to se nestarej, kvůli tomu se nermuť; hodil se do vozu i do kočáru — hodil se ke všemu, ve všem se vyznal.

80: Kašpar — v době, kdy byla babička u Panklů, bydlel v Dobrém, ne v Dobrušce, kam se přistěhoval později; sestřenice — Barbora Hauptmannová, která měla ve Vídni vinárnu; matka B. Němcové byla u ní zaměstnána a u ní se poznala s J. Panklem; já bych přece ráda ... — babička zemřela ve skutečnosti přece v cizině, ve Vídni r. 1841 u dcery Johanky; sprostnost — prostomyslnost, prostota.

81: kyselo — polévka z chlebového kvasu, zpravidla s houbami; Ančka — polévka z mléka zakloktaná moukou a vejcem. 

82: vnehod — nevhod.

86: latinská kuchyně — lékárna, léky, latinská proto, že lékaři předpisují léky latinsky; stonky — malé nemoce; flastry — flastr byla dřív tuhá mast rozetřená na plátno a přikládaná na ránu; Héla — Helena, dcera Jos. Steidlera (v Babičce Stanického), hostinského u Českého lva v Malé Skalici; narodila se 1822 a byla družičkou B. Němcové při svatbě; Oh bella patria! Oh cara amica! — (vysl. kára arníka) Och krásná vlasti! Och drahá přítelkyně! (italsky).

87: Giovanna — (vysl. Džovana) Jana (italsky); v bitvě u Lipska — 16. až 19. října 1813, v níž byl Napoleon poražen vojsky ruskými, pruskými a rakouskými.

88: deputát — část služného v naturáliích; kacafírek — smělý, odvážný, ale i žertovný a vtipný človíček (z italštiny); ponynek — malý pony, nízký koník; avanti — kupředu (italsky).

90: oratorium — samostatná oddělená místnost v kostele, určená pro šlechtu a panstvo.

92: Míla— jmenoval se ve skutečnosti Jakub Mil; preceptor — učitel; knížky — modlící knížky, modlitby; hamonění — tlachání, povídání.

94: Tomeš — Mílův spolužák a přítel Václav Tomek; Talián — skutečná postava, jmenoval se Piccolo (čti Pikolo, znamená malý), srov. str. 105; kanduš — kabát (z ital.); vyprášit kanduš — natlouci, nabíti někomu; mezi matičkama — mezi 15. srpnem a 8. zářím (býv. svátky Nanebevzetí a Narození P. Marie); ustanovit se — upokojit se.

97: slepičí trepky — brebty. 

100: musíš vzít z každého verše slovo — musíš mluvit stručně; prošívané podšívky — stále připravení provést něco žertovného, jsou podšití. 

101: klepavka — zimnice, třesavka; žehavky — kopřivy; kolomaznice — nádoba na kolomaz.

102: vonina — voňavka: že se bude pást... — dá si pozor, rozmyslí si to, aby sem přišel; ponocný Kohoutek — skutečná postava, Václav Kapoun.

107: kalendář — ve starých kalendářích bývala uváděna předpověd počasí pro jednotlivé dny podle stoletého kalendáře.

109: sakristián — ten, kdo má péči o sakristii, obyčejně kostelník, ale někde i kněz; plátno a vinutí ... — plátno a prádlo je základ výbavy.

110: ke Kateřině — kolem 25. listopadu.

111: renčák — rýnský (srov. pozn. k str. 17); i se všemi penězi ti vody nepodá — nevyrovná se ti, i když je bohatá; babička není evangelium — není neomylná.

112: božcovo koření — mařinka vonná, odvaru se užívalo při nemoci božci, psotníku; úročky — dětská vyrážka; baňky sázet — pouštět žilou; klokočový — z tvrdých plodů keřnaté rostliny klokoče; dvacet krejcarů dobrých peněz — krejcar dobrých peněz, zvaný dobrák, byl krejcar stříbra; půl zlatého šajnu — papírové peníze vydané r. 1811; za pac— skoro zadarmo, za babku (pac je stará drobná stříbrná mince jihoněmecká); obroučka — prstýnek; devět křížů — pověst o nich zařadila Němcová do Národních báchorek a pověstí.

113: brůna — bílý kůň; mládek — mladší mládenec při svatbě.

114: poutnice mariicelská — poutnice do Maria Zell, vyhledávaného poutního místa ve Štýrsku.

115: umrlčí kvítka — snad hledíky, také umrlčí hlavinky zvané; žaluzie — spouštěcí záclony složené z prkének (z franc.).

116: Sibylla — pověsti o Sibylliných proroctvích i proroctvích slepého mládence zpracoval Jirásek ve Starých pověstech českých.

118: šarlat — nachová barva; hieroglyfama (spisovně hieroglyfy) a arabeskami — obrázkovými písmeny egyptskými a arabskými ornamenty; Hertinský les — Rtyňský (srov. str. 112; Hertin bylo německé jméno Rtyně); struček — větévka (obyč. jehličnatého stromu, zde jeřábu s plody).

120: pučálka — namočený a pak upražený hrách.

121: marcipán — pečivo podobné perníku s mandlemi.

123: pro poslinku — aby měly přástevnice dosti slin na slinění nití; slinily je proto, aby byly hladké.

125: pana správce — správce se jmenoval Fr. Elgers a měl dvě dcery; dlouhá noc — slavnost přástevnic, obyč. na počátku masopustu; ve stejnojmenné povídce popsala Němcová tuto slavnost podrobně.

127: bratrovec — syn bratrův; předpovídání budoucnosti psala Němcová již podle skutečnosti: Jan, bratr Baruščin, bojoval r. 1848 v Itálii a zastřelil se; Barunka, tj. Božena Němcová, měla život těžký a málo šťastný; Vilém, nejmladší bratr Němcové, zemřel v Americe; poměrně nejklidněji žila Adelka, zemřelá v Německu po r. 1883.

129: vrkoč— pletené zdobené pečivo, které dává „král" „královně" při dlouhé noci; kalamajka, vrták — staré lidové tance české.

130: šišky — nenadívané podlouhlé koblihy; kamrtuchový — z kamrtuchu, tj. bílého kartounu nazvaného podle francouzského města Cambrai (čti Kambré).

131: ostatky — konec masopustu.

133: neděle Černá, Družebná, Kýchavná, Smrtná — lidové názvy druhé až páté neděle před velikonocemi; líto — strůmek nebo větev nebo i figura pestře ozdobená, znázorňující příchod léta; výdunky — vyfouklá vejce; Mařena — Morana, Smrt; Škaredá středa — před Velikonoční nedělí.

134: záhory — kraj za horami.

135: hnětanka — „veliký koláč, dobře máslem a smetanou zadělaný, v němž je skořice, hrozinek a mandlí hojnost" (Němcová, Obrazy z okolí domažlického); dynovačka — z vrbového proutí spletená metla, kterou se o velikonočním pondělí šlehaly, dynovaly ženy; podle ní nazván zvyk šlehání žen, pomlázka.

137: na svatého Jiří — 24. dubna; buličí očko — asi upolín; jehliny — jehličí.

140: k pomůcce — k sousedské pomoci.

141: výmoky — místa, kde stojí voda, vymoklá místa; večer filipojakubský — před  1. květnem, kdy byl svátek Filipa a Jakuba.

144: žehravost — žárlivost.

145: bankaufser — žák, který dává pozor, aby ostatní nezlobili (z německého Bankaufseher).

146: homolky — malé sušené sýry tvaru homolky; po škamnech — po lavicích; sladké dřevo — kořen lékořice, prodávaný kdysi jako pamlsek.

149: hlavnice — tyfus.

152: o vakacích — o prázdninách; činované věci — tkaniny s vetkanými vzory.

154: ani jsem mu nepřišla tak zhruba — nechovala se hrubě, neodbyla ho.

156: bez hůlky — hůlka byla znak desátníků, kaprálů.

158: stanu se v lecjaké hubě ohryzkem — budu leckým pomlouvána.

162: jako milius — jako nejlepší přítel, s úsměvem; od všech šlaků — od nečistot, strusek.

164: hotují se — chystají se; zastydl jsem se — zastyděl; vysoustroval— vysoustruhoval.

165: svatý výklad — kázáni před mší.

166: k rejtarům — k jezdcům, k jízdě.

170: sladká smůla — cukroví vyrobené ze zahuštěného, usušeného a do tyčinek upraveného vývaru z rozemletých kořenů lékořice, pendrek; paděrkovala — paběrkovala; trávnice — velké jahody.

172: bratr se za mne staví — dobrovolně se přihlašuje k vojenské službě místo mne.

174: album — zde malířský náčrtník.

176: po výtočkách — po oklikách.

180: zapámbovat se — zadušovat se.

182: Viktorka zemřela ve skutečnosti smrtí přirozenou až 1868.

184: zlatohlav — hedvábná látka protkaná zlatem, brokát; smutná píseň o Viktorce složena nebyla.

188: majíce hlavy již pod víchy — jsouce podnapilí.

189: časté stonky nepřivádí zvonky — kdo často stoná, neumře brzy, nebudou mu brzy zvonit umíráčkem; hore stolu — v čele stolu (slovensky).

191: dykyta — hedvábná látka z vyvařeného hedvábí; jak toho prominout? — jak si to nechat ujít?

193: křížový tolar — tolar se znakem kříže, největší stříbrná mince z 2. poloviny 18. stol., ražená v českých mincovnách; čepení — obřad oblékání čepce nevěstě.

194: žíhon — lidový účes, vlasy jsou vzadu podložené a podvázané, vpředu rozčísnuté.

195: starý dantes — starou grešli.


 



Vítězslav Nezval: 

   „Co mne uchvacuje na tomto klenotu, není jen jeho lesk, který mě omamuje, ať otevru kteroukoli stránku, je to jeho úžasně přirozená proporce, již dovedl zachovati mezi modelem a imaginací. Nemluvím o jeho slohu, ty časy, kdy se mohlo podařiti nejprostším vypravováním géniu to, co se podařilo Boženě Němcové, jsou neodvratně pryč, mluvím o tom, co chybělo autorce, aby se nestala realistkou, o jejím daru ,idealizovat', jak čteme ve studiích o ní, a ve skutečnosti o daru vidět skutečnost takovou, jaká je v čisté vývojce opojení subjektivitou.

   Jaké nepatrné slohové prostředky stačily Boženě Němcové, aby podala samu sebe v dívce, znepokojené o smysl té či oné večerní hvězdy, jaký satanism, nikdy nedostupný rafinovanosti takového Barbey ďAurevilly ztělesnila v situacích, jimiž prochází Viktorka, jak málo popisu vyplýtvala, vodíc čtenáře do jeho vlastních krajin, k bytostem jeho vlastního snu, a což je nejpodivuhodnější, jak málo se obírala starostmi uměle skloubit děj.

   Uchopila tón (nezapomínejme, že tato básnířka znala zpaměti celou Heinovu ,Knihu písní'), tón svého úžasného dětství (každé dětství je úžasné), a pak se přestala starati o vše, o pořad událostí, o logiku, kterou se přitahují, a o tyto události samotné, nechala se unášet tímto tónem, nežádajíc patrně nic, než aby byla ohromena, dovedla v sobě utlumiti náležitě všecky vrtochy vůle a snahy.
Mezi větami dávno, už dávno je tomu a šťastná to žena není ani jediné umělé césury, ani jediného literárního záměru, ani jediné slohové preciozity, a vím proč, vím, jaké úskalí banalit jí bylo obeplouti, jaké svůdné mělčiny moralit, jaký dobově nabízející se svůdný folklór pro folklór, vyhnula se všemu tomu s jistotou snu, jenž si bere ze včerejšího dne jen to, co vyžaduje rozběh."

(Z obálky Babičky vydane v nakladatelství ODEON v roce 1968)



Zpět na literaturu



Dokončení převodu: