Převzato z vydání ORBIS PICTUS, SVĚT V OBRAZÍCH, FR. BOROVÝ V PRAZE 1941

ÚVODEM

Hned první pokus o nápravu jazykového vyučování postavil málo známého exulanta na jeviště světa. O tom vypráví Komenský ve svém Vlastním životopise (§ 39 a 40) takto:

    Když císař Ferdinand, toho jména druhý, vypověděl kazatele evangelických církví z celých Čech a Moravy (zároveň se všemi, kteří nechtěli změniti náboženství, nevyjímaje ani šlechtu), tu jsme se vystěhovali r. 1628 do sousedních krajů Německa, z velké části také do Polska a Uher; já s mnoha jinými jsem byl zanesen do Lešna v Polsku a dal jsem se přidržeti ke školským pracím. Poněvadž jsem se jimi nezabýval jen povrchně, počal jsem si (lépe než kdy předtím) uvědomovati vady i nedostatky obvyklé školské metody a počal jsem přemýšleti o jejich nápravě tak, že leckterá dobrá pozorování začala srůstati v soustavu umění didaktického. A poněvadž jsem viděl, že se celý jazyk latinský, spolu se souborným poznáním všech věcí, dá uzavříti v malou knížku, učinil jsem pokus o to pod názvem Semeniště všech jazyků a věd atd. Pracoval jsem na tom díle ve volných hodinách, a tak jsem skoro tři léta mlčky ztrávil s tou jedinou snahou, aby, jestliže se nad námi smiluje Bůh a vrátí nás vlasti, byly po ruce pomůcky, jimiž by se daly rychleji zhojiti škody utrpěné na školách a na mládeži. Ale nemohl jsem zůstati ve skrytu do té míry, aby mé úsilí nevešlo ve známost také u správců lešenského gymnasia; dva přední z nich, urození to mužové, prokázali mi čest návštěvy v mé pracovně a dotazovali se na mé zmíněné snahy didaktické. Spatřivše (mezi jiným) vzpomenuté Semeniště, žádali, abych je vydal. Odpověděl jsem: To je chystáno pro vlast. Oni: Vlast  je tam, kde je dobře! Já: Dílo není dosud ukončeno. Oni: Budiž tedy dokončeno! Já: Není to tak lehce možné, uzavřel jsem se příliš těsným ohraničením. Oni: Ponechej něco až pro úpravu k tisku! Zkrátka a dobře, nepřestali naléhati, také s tím odůvodněním, že tiskárna, která byla přinesena z Moravy a začala se zřizovat v Lesně, měla by býti zasvěcena touto novou knížkou atd.
    Tak se stalo, že knížka vyšla r. 1632, s titulem poněkud pozměněným. Upozornil mě totiž kdosi, že taková knížka, obsahující celý jazyk latinský, již tu jest, s názvem BRÁNA JAZYKŮ otců irských; ale když jsme do ní nahlédli, viděli jsme, že je napsána bez věcného uspořádání, nebot obsahovala ve dvanácti oddílech o sto větách toliko slůvka celého jazyka (porůznu rozházená). Řekl jsem: Toto je něco jiného! Ale oni přece radili, aby knížka byla nazvána BRANÁ JAZYKŮ OTEVŘENA čili SEMENIŠTĚ atd. A tak vyšla v Lešně; zanedlouho také (s německým a polským překladem) v Gdaňsku; v Lipsku však vyšla s připojeným (od učitelů) novým přívlastkem ZLATÁ. Tento přívlastek pak jiná vydání podržela. Přidružily se překlady do všech předních jazyků evropských, úspěch to mnou naprosto neočekávaný, na jaký bych byl nikdy ani ve snu nepomyslil.
Vidíme tedy již z této vzpomínky, že knížka, kterou chtěl Komenský původně nazvati Semeniště, ale jíž dal na konec jméno Brána jazyků, nevznikla jen ze šťastného vnuknutí, nýbrž že byla výsledkem dlouhého přemýšlení a ovocem ucelené soustavy, kterou tehdy Komenský budoval skládáním Velké didaktiky.

Latina byla ještě jazykem živým. Otvírala cestu nejen k literatuře starověké a středověké, nýbrž i k literatuře současné, zejména odborné; hlavně však byla dorozumívacím prostředkem všech vzdělanců v míře daleko rozsáhlejší, než později kterýkoli světový jazyk. Zato již upadala sláva humanistické latiny, latiny aristokratických kruhů, latiny podle klasických vzorů. Latina již nemohla býti cílem, nýbrž jen prostředkem vzdělání. Proto se hledala cesta, naučiti jí rychleji, a tím zároveň získati čas pro vzdělám věcné.

Tomuto volání vpadla knížka Komenského takřka do noty. Házela přes palubu staré učební pomůcky, třebas měly patinu staletí; slibovala rychlé naučení základům jazyka, a nadto ohlašovala úplnou novinku: spojení jazykového učení s učením věcným. Učení latině mělo kráčeti ruku v ruce s poznáváním věcí. Toho chtěl dosáhnouti Komenský tím, že sestavil text Brány jako drobnou encyklopedii. Probírajíce Bránu, rozhlédli se žáci po všech oborech lidského vědění, poznávali věci, učili se je nazývati mateřským jazykem a pak se seznamovali s jejich latinskými názvy.

Poznávání věcí mělo býti podle Komenského základem všeho vyučování. Žáci se mají s nimi seznamovati přímo, a to pomocí všech smyslů, jimiž lze postihnouti jejich vlastnosti. S tím je ovšem potíž i dnes, tím spíše v sedmnáctém století! A tak pomýšlel Komenský hned od začátku na to, využíti nejjednodušší náhrady přímého názoru, obrazu. Již dětem ve věku předškolním, dětem ve škole mateřské (jak nazývá Komenský výchovu rodinnou), chtěl dáti do rukou obrázkovou knížku, o níž se vyslovuje takto (Velká didaktika, XXVIII, 26 a 27):

    Druhou pomůckou, která by se hodila pro cvičení této školy mateřské, bude obrázková knížka, která se má dávati znenáhla dětem samým do rukou. Nebot v tomto období musí býti hlavně cvičeny smysly pro vnímání věcí, jež se jim naskytují; zrak však nejvíce vyniká mezi všemi; proto učiníme nejlépe, když mu předvedeme všechny hlavní věci z fysiky, optiky, astronomie, měřictví atd., a to v tom pořadu látky, jak jsme právě naznačili. Nebot tam mohou býti namalovány hory, údolí, strom, pták, ryba, kůň, ovce a člověk různého věku i různé velikosti. Dále světlo a tma, nebe se sluncem, měsícem, hvězdami, mrakem a hlavní barvy. Také domácí nářadí a nástroje řemeslníků: hrnce, mísy, džbány, kladivo, kleště atd. Dále vyobrazení hodností: na příklad král s žezlem a korunou, voják se zbraní, sedlák s pluhem, vozka s vozem, poštovní posel na cestě, a všude nad tím bude napsáno, co všechno je: kůň, býk, pes, strom atd.
    Tato knížka bude užitečná trojako:   1.  bude utvrzovati představy o věcech, jak jsme již řekli; 2. bude lákati maličké, aby hledali v každé knize, co by se jim líbilo, a 3. přispěje k tomu, že se děti snáze naučí čísti. Neboť, poněvadž nad každou věcí bude napsáno příslušné jméno, bude možno odtud začíti s učením čtení.
Tuto knížku pro věk předškolní Komenský nevypracoval; ale vždy znovu se vracel k myšlence, využíti obrázků pro učebnice soustavně, nikoli, jak se dotud dalo, jen příležitostně a nahodile. Ke skutečnému provádění tohoto plánu přikročil až v Uhrách za svého pobytu v Šaryšském Potoku (1650 až 1654). Tam nepřevzal ani vyučování ani přímé řízení školy, nýbrž jen vypracování reformních plánů a provádění oprav. V těchto dalekých krajích setkával se s většími obtížemi než dříve; viděl, že bude třeba zpříjemnit a usnadnit vyučování, má-li se dočkati ovoce své práce. Vrátil se tedy k dvěma starším myšlenkám: ke školnímu divadlu a k obrázkové knize.

Už na počátku svého vyhnanství, v Lešně, psal Komenský pro své žáky školské hry. Chtěl tedy užíti tohoto prostředku k oživení zájmu také v Uhrách. Ale ředitel školy měl námitky i proti světským i proti náboženským látkám. Vyhnul se tedy Komenský těmto potížím tak, že postavil na jeviště učebnou látku své Brány jazyků. V Bráně čteme na příklad stručné poučení o škole. Převzal tedy Komenský tuto látku na jeviště a napsal scény o tom, jak se pracuje ve škole na všech stupních od počátků čtení až do promoce na universitě. Čtenářům bude věc jasnější z malé ukázky, kterou zde o něco níže (v překladu) položíme. Toto své nové dílo nazval Komenský 
Škola hrou (Schola ludus).

Odtud se dovídáme, že hned malí žáčkové, sotva se naučí čísti, mají dostati do rukou zvláštní knížku, stejně zajímavou svým obsahem i výpravou. Sledujme tedy příslušnou scénu (Škola hrou, část IV, akt 3, scéna 4). Na jevišti stojí král Ptolemaios, učený spisovatel Plinius, školský znalec Didacticus, učitel Telesius a hlouček žáků. Rozvíjí se tento hovor:

Plinius. Také ty, dobrý muži, nám vylož nejdříve svůj cíl; k čemu směřuje tvá péče o  tyto žáky?
Telesius. Cvičím je, aby rychle čtli a psali ve své mateřské řeči, aby pozorovali i chápali nejdůležitější věci světa a aby je dovedli vyjádřiti řečí.
Plinius. Tak velký úkol si kladeš? K jakému konci?
Telesius. Z této mé školy půjdou jedni už do latinských škol, druzí k řemeslům neb rolnictví nebo i jinam; nikdo z nich nemá odejít bez nejlepší výzbroje.
Plinius. Bůh ti žehnej, že svým žákům vyhledáváš a přeješ tak dobré věci. Ale pověz, jaký prospěch vzejde studiu latiny z toho, čemu se tu u tebe takto naučí?
Telesius. Velmi velký, jestliže si odtud odnesou a tam si přinesou co nejprobudilejší a nejvycvičenější smysly, oči, uši, jazyk, ruku. Nebot hbitost těchto ústrojí bude nejspolehlivějším prostředkem k získání velkého vzdělání. Čím víc a čím lépe se u mne naučí, tím víc a tím pevněji budou moci v latinské škole stavěti na základech zde položených.
Plinius.  Je  pravděpodobné, co mluvíš.
Didacticus. Ne pravděpodobné, nýbrž zcela pravdivé.
Plinius. Dobrá. Ale k čemu bude řemeslníkům a sedlákům, že se naučili takovým věcem?
Telesius. Aby se i oni stávali podobnější lidem než němým tvářím; aby pozorněji poslouchali a lépe chápali svaté kázání, kdykoli je slyší; aby s bystřejším zrakem chodili mezi skutky božími a rozumněji konali své úkoly; a tak aby i mezi prostým lidem ponenáhlu mizela nevědomost, divokost, barbarství a bezbožnost.
Plinius. Moudré to přání! Máš, prosím tě, k těmto svým tak žádoucím cílům také přiměřené prostředky?
Telesius. Mám! Hle, zde je jediná kniha, ba spíše knížka, poskytující s dostatek látky pro všechno naše cvičení.
Plinius. Jaká je  to kniha?
Telesius. Je to soubor věcí vnímátelných, to jest jmenoslov všech podstatných věci na světě a úkonů v životě, předvedený názorně i zraku. Neboť cokoli se dá namalovati a očím předvésti, to zde stojí, dostává jméno a popisuje se po svých částech.
Plinius. Podej ukázku!
Telesius. Čti, ty první, co je u prvního obrazu!
Hoch: Bůh.
Plinius. Jakže? I Boha malujete?
Telesius. Malujeme ho ve způsobu světla, pokud se dá světlo malovati. Ale račte dříve slyšeti než souditi. Čti, hochu!
Hoch. Bůh byl od věků a trvá na věky, nepochopitelné světlo, moc nesmírná, dobrota nevyčerpatelná, která v sobě pojala a mimo sebe vytvořila veškerenstvo věcí, kterému říkáme svět.
Telesius. Následující, čti, co následuje!
Druhý hoch. Svět. Bůh stvořil svět. Na nebi jsou hvězdy; mraky visí ve vzduchu; ptáci létají pod mraky; ryby plovou ve vodě. Země má hory, lesy, pole, zvířata a lidi. Tak máme čtyři živly, největší tělesa světová, plná svých obyvatel.
Plinius.  Tak probíráte  všechny  věci  světa?
Telesius. Ano, a díváme se zároveň na obrázky, abychom se současně učili znáti věci, jichž jména jsme vyslovili.
Plinius. Hezky! Ale to se týká vědění; co však máte ke cvičení mravů a zbožnosti?
Telesius. Celá mravouka je podobně vyjádřena na svých místech, a podobně to, co patří k náboženství.
Plinius. Pěkná knížka, to uznávám. Ale jak ji probíráš?
Telesius. To vyložím. Jednoho dne probereme jeden obrázek s příslušným výkladem i cvičením v tomto pořadí: 

  • První hodinu přečtu žákům nápis, dávám prohlížeti obrázek a vysvětluji jednotlivé jeho části slovy, jež podává popis pod obrázkem, nebo také jinými, která vedou k lepšímu pochopení. Pak zkouším, zda dobře rozumějí. 
  • Příští hodina se ztráví čtením, při němž všichni žáci po pořádku navykají své oči a jazyk rychlosti, až do konce hodiny. 
  • Třetí hodinu opisují týž text do svých sešitů, co nejrychleji mohou. Při tom se jeví různá schopnost k rychlému psaní, takže jedni provedou opis stěží jednou (při delších úlohách), druzí dvakrát, třikrát neb i vícekráte. 
  • Čtvrtou hodinu odříkávají zpaměti to všechno, co viděli, co slyšeli vykládati, co tolikrát přečtli a opsali. Aby toto cvičení paměti postupovalo pevněji, přesunuji je na zítřek ráno. Tím se stává, že každodenní učení začíná (po skončení modliteb k Bohu) řádným utvrzováním látky ze včerejška a teprve příští hodinu se přistupuje k nové práci.
Plinius. Pěkný rozvrh. Ale co mají žáci k vzájemnému závodění?
Telesius. Soukromě si navzájem ukazují obrázky, prohlížejí si je a vysvětlují; před učitelem se pak soupeři vyzývají v třetí hodině k závodění v rychlosti ruky, čtvrtou hodinu k závodění ve spolehlivosti paměti. Vítěz se za odměnu posadí na přednější místo.
Plinius (ohlédne se na krále, král pak): Jsme spokojeni tvou důmyslnou přičinlivostí. Pokračuj, jak jsi začal; tvá škola bude cvičištěm zdravé mysli.

Podíváme-li se na odstavce, které oba žáci ve scéně právě předvedené přečtli, vidíme, že čtou (s malými změnami) týž text, který se pak objevil v knize Orbis pictus (Svět v obrazích).

Přicházíme tím tedy k velmi zajímavému poznatku: Obrázková knížka s textem, jaký má Orbis, byla zamýšlena Komenským už pro školu národní, přesněji řečeno pro třídu, kde se vyučovalo ještě jen mateřským jazykem.

Po druhé se připomíná naše kniha při práci první třídy latinské (vestibulární). Učitel tam vykládá o svých pomůckách (Škola hrou, IV, 4, 2):

Druhá kniha je soubor věcí vnímatelných, knížka, kterou již i ve škole národní důkladně poznali, a kterou zde musí probírati proto, aby se tak snáze obeznámili s latinou, když si všechno odpovídá slovo od slova.

V této třídě mají tedy žáci svůj Orbis s latinským textem. O číslicích, které by si vzájemně odpovídaly na obrázcích a v textu, není tu ještě zmínky.

Scény hry Škola hrou byly skutečně provedeny uherskými žáky, a za velké účasti a s velikým úspěchem, jak o tom pěkně píše Komenský ve svém Vlastním životopise. Zato Orbis pictus byl v Šaryšském Potoku jen připraven; uherští žáci jej již nedostali do rukou; tiskárna nebyla tak vypravena, aby dovedla poříditi obrázky, a také maďarský text nebyl ještě hotov, když Komenský opouštěl Uhry (r. 1654). Ani slavné jméno Orbis pictus se nevyskytlo ještě v uherském období (nýbrž jen název Lucidarium nebo Encyclopaedia sensualium).

V rukopise, který zanechal Komenský v Uhrách, byl tedy jen latinský text; byla v něm obsažena i předmluva, která vysvětluje smysl nové knihy. Je pro pochopení Orbisu důležitá, a proto ji zde čtenářům předkládáme. Zní ve volnějším překladu takto:

Lékem proti nevědomosti je vzdělání, které se má vštěpovati ve školách; ale tak, aby to bylo vzdělání pravé, plné, jasné a trvalé. Pravé bude, jestliže vyučujeme a učíme se jen věcem užitečným pro život; aby později nebylo důvodu k nářku: Potřebné neznáme, poněvadž jsme se naučili nepotřebnému. Plné bude, vytříbí-li se mysl k moudrosti, jazyk k výmluvnosti a ruka k obratnému provádění potřebných úkonů; to bude známá sůl života: věděti, konati a mluviti. Jasné bude, a tím i pevné a trvalé, jestliže všechno, čemu vyučujeme a jsme vyučováni, nebude temné nebo zmatené, nýbrž zřetelné, přesné a učleněné jak pět prstů na ruce. Hlavní věc při tom jest, předváděti správně smyslům věci vnímatelné tak, aby nebylo možno nepochopiti jich. Pravím a hlasitě opakuji, že tato zásada je základem všech ostatních. Neboť nemůžeme ani jednati ani mluviti moudře, jestliže dříve neporozumíme řádně všemu, co máme konati nebo o čem máme mluviti. V rozumu není nic, leč co bylo dříve ve smyslu. Pilně cvičiti smysly ve správném chápání rozdílů věcí znamená tedy tolik, jako klásti základy veškeré moudrosti, veškeré moudré výmluvnosti a všem moudrým úkonům životním. Poněvadž se toho ve škole napořád nedbá a žákům se ukládají k učení věci, kterých nepochopili a svými smysly řádně nepostihli, tím se stává, že práce učitelů i žáků postupuje obtížně a nese málo užitku. Hle, zde je nová pomůcka pro školy: zobrazení a pojmenování všech hlavních věcí na světě a všeho hlavního jednání v životě! Abyste neváhali, milí učitelé, rádi se jí probírati se svými žáky, vyložím stručně, co se dá od ní očekávati:

Knížka je, jak vidíte, nepříliš velká, ale přes to je stručným shrnutím celého světa a celého jazyka, plná obrázků, pojmenování a popisů.

  • 1.  Obrázky podávají  vyobrazení  všech  věcí  viditelných (podle nichž se i neviditelné naznačují svým způsobem) z celého světa, a to v témž pořadí, v jakém byly věci vyloženy v Bráně jazyků, a s takovou úplností, aby nebylo vynecháno zcela nic nezbytného a základního.
  • 2. Jako pojmenování jsou položeny nad každý obrázek příslušné nadpisy čili tituly, vyjadřující celý obsah souborným slovem.
  • 3.  Popisy podávají výklad věcí na obrázku, vyjádřený příslušnými názvy tak, že ke každému předmětu na obrázku i k jeho názvu v textu je připojena tatáž číslice, aby stále ukazovala, co k sobě navzájem patří.
Tato knížka v takovéto úpravě bude, jak doufám, sloužiti:
  • Za prvé k přivábení zájmu dětí, aby si nepředstavovaly ve škole nějaké trápení, nýbrž potěšení. Neboť je známo, že hoši (téměř od svého nejútlejšího dětství) mají zálibu v obrázcích a že rádi pasou svůj zrak na takové podívané. Dosáhneme-li však, aby ze zahrádek moudrosti byli vypuzeni strašáci, bude to velký zisk!
  • Za druhé bude sloužiti tatáž knížka k vyvolávání, k upoutávání a k stále většímu bystření pozornosti. Neboť smysly (nejpřednější to vůdcové útlého dětství, kdy se mysl ještě ne-povznáší k abstraktnímu zpytování věcí) vždy hledají vhodné předměty; nemají-li jich, ochabují a tesklivě se obracejí sem a tam; mají-li však vhodné předměty, zveselují se, oživují a rády se jimi dávají poutati, dokud věc dostatečně neproniknou. Bude tedy tato knížka konati dobrou službu k ukáznění hochů (zejména těkavějších) a k jejich přípravě pro vyšší stupně učení.
  • Z toho vyplyne třetí výhoda, že hoši, budou-1i přivábeni k této knížce a budou-li její drahou pozorně provedeni, opatří si hravě a vesele znalost všech hlavních věcí na světě. Zkrátka a dobře, tato knížka poslouží k příjemnějšímu probírání Vestibula a Brány jazyků, což je také její hlavní úkol.
Uzná-li se za vhodné, upraviti tuto knížku také v jazycích národních, slibuje o sobě jinou  trojí výhodu:
  • I.    Podá   pomůcku   pro    snadnější    naučení   čtení,   než   tomu   bylo   dosud,   zejména, dá-li se jí v čelo symbolická abeceda, to   jest   tvary   jednotlivých  písmen   s   přimalovaným obrázkem toho  živočicha,   jehož  hlas   tím  písmenem napodobujeme. Neboť již z pouhého podívání na živočicha si žáček abecedář snadno vzpomene na platnost každého    písmenka,    dokud    představivost,   utvrzená zvykem, nepodá všecko pohotově. Když se potom probere   také  tabulka  s  nejdůležitějšími  slabikami (kterou jsem však nepovažoval za potřebná připojiti k této knížce), bude  možno přejíti k prohlížení obrázků a nadpisů nad ně položených. Tam opět už pouhý pohled na věc zobrazenou, napovídaje jméno věci, připomene, jak se má název obrázku čísti. A když se tak projde celá kniha, nebude možno jinak, než že se čtení osvojí již z pouhých nadpisů,   a   to — což   je   důležité — beze   všeho dlouhého   obvyklého   slabikování,   toho přeobtížného  trápení  mysli.   Neboť   opětovné pročítání knížky bude moci úplně dovršiti zběhlost ve čtení již prostřednictvím důkladnějších a pod obrazy položených popisů.
  • II.  Dále, bude-li se tato knížka v národních  školách  probírati  národním jazykem, poslouží také k tomu, aby se žák naučil rodnému jazyku úplně   a do základu; neboť ve výše vzpomenutých popisech najdou se slova a vazby celého jazyka vhodně rozvedené na příslušných místech. A mohla by se na konci připojiti krátká mluvnice  mateřského jazyka,  rozvádějící  zřetelně řeč již pochopenou v její částky, ukazující ohýbání jednotlivých slov a uvádějící spojování slov pod určitá pravidla.
  • III. Odtud vyplyne nový prospěch, že zmíněný překlad do mateřštiny poslouží k hbitějšímu a příjemnějšímu učení latině; jak je viděti v tomto vydání, kde celá knížka je přetlumočena tak, že každé slovo odpovídá slovu přímo naproti a knížka si zůstává napořád stejná, jenže ve dvojím jazyku, jako člověk ve dvojím šatu. Mohly by se na konci uvésti také některé poznámky a připomínky jen o těch případech, v nichž se způsob latinského jazyka liší od mateřského. Neboť kde není rozdílu, netřeba připomínek.
Dále, poněvadž první úkoly žáčků mají býti jen skrovné a prosté, naplnili jsme tuto knihu názorného počátečního učení jen začátky, to jest hlavními slovy a hlavními věcmi, čili základy celého světa, celého jazyka a celého našeho vědění o věcech. Hledá-li se (jak tomu také má býti) přesnější popis věcí, přesnější poznání jazyka a jasnější světlo mysli, najde se jinde, kam tento náš soubor věcí vnímatelných otvírá přechod nikoli nesnadný.

Zbývá ještě připomenouti něco o příjemnějším užívání této knížky.

  • 1. Dávejte ji do rukou hochům, aby se po libosti těšili pozorováním zobrazených věcí a aby se s nimi co nejdůvěrněji seznamovali, i doma, než budou posláni do školy.
  • 2. Potom se jich často vyptávejte (zejména už ve škole), co je to neb ono a jak se to jmenuje; aby neviděli nic, co by nedovedli pojmenovati, a aby nic nejmenovali, co by nedovedli ukázati.
  • 3. Pojmenované věci jim ukazujte nejenom na obrázcích, nýbrž i ve skutečnosti, na příklad údy těla, šaty, knihy, domy, nářadí atd.
  • 4.  Dovolujte jim také napodobovati obrázky vlastní rukou, chtějí-li; ba povzbuzujte je, aby chtěli; za prvé, aby se i takto zbystřovala pozornost vůči věcem, za druhé, aby si uvědomovali vzájemný poměr částí, a konečně aby si cvičili zručnost ruky, která je mnohostranně užitečná.
  • 5.  Jestliže se některé věci, o nichž se tu děje zmínka, nedají předložiti   zraku,   bude   velmi   užitečné, předvésti   je   žákům   přímo;   na   příklad barvy  nebo chuti,  které  se  tu nedaly zobraziti  tiskařskou  černí. Z toho důvodu by bylo žádoucí, chovati v každé významnější škole sbírky věcí řídkých a nevyskytujících se doma, aby se mohly žákům zároveň ukázati, kdykoli se jim má o nich vykládati. Pak teprve by byla tato škola opravdu   školou   světa   smyslového,    předehrou   školy   světa    rozumového.   Ale už dosti, přikročme k věci!
Takto nastínil Komenský v Uhrách smysl chystané knížky. Vrátiv se do Lešna považoval po nějakou dobu rukopis svého Orbisu za ztracený; ale přece jej dostal zase do ruky a poslal jej do Norimberka tiskaři Endterovi; stalo se tak nedlouho před spálením Lešna (17. dubna 1656); tím ušel Orbis osudu jiných rukopisů Komenského.

Endter opatřil německý překlad latinského textu a dřevoryty pro obrázky. Jméno rytce není známo. Nebyl to ovšem velký umělec, nýbrž spíše dobrý řemeslník, který se dovedl přizpůsobiti požadavkům textu. Měl-li Komenský nějaký vliv na obrázky, nevíme. Malým formátem knížky (osmerkou) byl dán i malý formát obrázků; bylo třeba upraviti stránky tak, aby žáci při čtení celé kapitoly mohli stále viděti obrázek a hledati si podle číslic v textu příslušné vyobrazení, označené na obrázku touž číslicí.

Text, jak již řečeno, podává stručněji, ale ve stejném postupu obsah Brány jazyků. Je tedy i Orbis drobná encyklopedie, provádějící čtenáře oblastí celého světa. Vychází se od Boha, přechází se k jeho dílu, nejdříve k přírodě neživé, pak k přírodě živé; dále je líčen člověk, napřed po své stránce tělesné, potom po stránce duševní; vypisují se zaměstnání a díla lidská, nejdříve ta, jimiž si opatřuje potřeby tělesné, pak ta, která tvoří ve světě kulturním; končí se nejvyšší sférou kulturní, náboženstvím. Tak se vrací Orbis, odkud vyšel, k Bohu.

Orbis pictus měl stejně rychlý, ale trvalejší úspěch než Brána jazyků. Nebudeme se tu zabývati jeho vítězným tažením od prvního vydání z roku 1658, jeho edicemi, mnohonásobnými překlady a úpravami. Kdo se o tuto stránku zajímá, najde bohaté poučení ve velmi dokumentárním úvodu Jarníkova vydání Orbisu (Veškeré spisy Jana Amosa Komenského, sv. X., Brno 1929).

Vydání s českým textem se objevilo až po smrti Komenského, a to na Slovensku, v Levoči r. 1685. Jméno českého překladatele neznáme; zvláštní chvály nezasluhuje. V Čechách se tento tisk protestantského původu nemohl ovšem rozšířiti. Nový český překlad (zase neznámého původu) byl vydán až v dobách teresiánské školské reformy (r. 1779 u Trattnera ve Vídni), kdy již sláva Orbisu jako školní učebnice byla jen na kratičko oživena; proto zapadlo i toto vydání bez většího zájmu.

Tak se Orbis s českým textem rozšířil u nás na podiv až v době obrozené literatury, a to cestou dosti dobrodružnou (jak líčí Jos. Pešek v článku „Josef Chmela a jeho vydání Komenského Světa v obrazích", Česká revue, XXI, 1929). Norimberští Endterové přestali tisknout Orbis r. 1780. Tehdy (od r. 1720) měli už druhou garnituru štočků. Ty prodali do Vratislavě tiskaři W. B. Kornovi, který pak vydal Orbis latinsko-polsko-francouzsko-německý r. 1805 a po druhé r. 1818. V tomto druhém vydání byly některé obrázky tištěny z nových štočků (s podpisem G. Sturm neb signaturou S). Toto druhé vydání se dostalo náhodou do rukou vlasteneckého profesora královéhradeckého Josefa Chmely. Ten

— wida knjhy této welikau užitečnost a gegj wšeobecnau we wlasti našj potřebnost, jak píše v předmluvě 15. března 1832 — rozhodl se poříditi přeložení české a postarati se o nové rozšíření Světa v obrazích. Plán svůj vysvětluje v zmíněné předmluvě slovy: Poněwadž práce tato netoliko mládeži studugjcý, ale y autlým djtkám k roz-množenj wšednjch wědomostj, ku wzdělánj rozumu, gakož y k utwrzenj se w gazyku mateřském welice slaužj, a přitom y řečem cyzým přjslušně a stegnau měrau wyučuge: pro wýbornost spisů Komenského, netoliko po Čechách a Morawě, ale i po celém swětě známých, tau silnau kogjm se naděgj, že toto wydánj, posud Čechoslowanům neznámé, netoliko rodičům a wychowatelům, nobrž y welebnému duchowenstwu, učitelstwu y wšem wraucým milownjkům a hogným ctitelům geho whod a wděk přigde.
Pro svou myšlenku získal Chmela vlasteneckého nakladatele hradeckého Jana Hostivíta Pospíšila. Ale pořizovati štočky bylo nad sílu obou podílníků. Vratislavský nakladatel byl však ochoten prodati jim svůj poklad, z něhož již dosti vytěžil. Tak putovaly štočky za pouhých 600 zlatých stříbra do Králové Hradce.

Chmela tedy chystal vydání latinsko-německo-česko-polsko-francouzské; rozhodl se vynechati vlastní předmluvu Komenského, ale zato postaviti v čelo knihy životopis Komenského („wedle Františka Palackého z Musegnjku wyňatý a zkrácený"). Vydání Orbisu bylo společným podnikem obou účastníků. Podnikavý Chmela nevzal si na starost jen stránku literární; i účinná propagace byla hlavně jeho dílem. Rozhodl se vyhlásiti subskripci; spoléhal nejen na své přátele a na věrný kruh českých čtenářů, nýbrž i na gymnasia, na konsistoře, na gubernia a presidia, a to nejen v Čechách a na Moravě, nýbrž i v Uhrách a v Polsku, v Rakousích a Štyrsku. Podával si tedy počátkem roku 1832 žádosti o doporučení a sliboval, že celou čtvrtinu příjmu odevzdají k dobročinným účelům. Získal si podporu nejvyššího purkrabí pražského Karla hraběte Chotka, dosáhl přímluvy u knížete Lobkovice, gubernátora Ivovského, a dal do knihy tisknouti věnování „wysoce urozeným pánům panům Giřjmu y Antonjnowi hrabatům z Waldsteina a Wartemberga etc. etc., milokwětaucý naděgi a pewným podporám wlasti".

V červnu 1833 se rozesílaly výtisky předplatitelům. Nevázaný výtisk stál l zl. 30 kr., vázaný o 10 kr. více. Bylo pořízeno také něco přepychových výtisků v nádherné vazbě (jeden z nich dostal i ruský car). Za čtyři měsíce se prodalo — za vzor nynější době to kladem! - pět tisíc tři sta výtisků.

Před  sto lety bylo  ještě  možno užívati této  knihy jako pomůcky k učení jazykům tam bsaženým; obsah textu ovšem již silně zastaral; hodně za tehdejší možností reprodukční zůstaly i staré štočky; úspěch tedy zřejmě náležel nově stoupající slávě Komenského, kterého zejména čeští čtenáři chtěli dostati do rukou. Přes překážky censury začal se Komenský vraceti do vlasti.

Úspěch povzbuzoval vydavatele k větším plánům; Chmela pomýšlel na osmijazyčné vydání s novými obrázky; ale zůstalo jen při plánech. Když Jaroslav Pospíšil přikročil k druhému vydání (v Praze 1845), nepřibylo jazyků, nýbrž naopak ubyla polština. Také zvětšení formátu při stejné velikosti obrázků nepřidalo knize půvabu; úspěch zůstal daleko za úspěchem prvního vydání. Když pak upravil Pospíšil r. 1854 vydání zkrácené (Malý Orbis pictus), objevila se v kritice rada, „aby Pospíšil své invalidní štočky orbispictusové dal do zasloužilé pensí". Ale Pospíšil užil štočků ještě k vydání obrázkového alba Obrázky ze spisu Orbis pictus (1855). Pak teprv se dostaly štočky na odpočinek, který na štěstí nekončil na ohništi. Naopak se naše štočky, dík sběrateli soud. radovi Ant. Mayerovi, objevily nedávno na světle božím jako památníci starých časů; veteráni čítají na 200 let, mladší dorost přes 100 let.

A tak se ještě jednou seznamuje tato stará garda s tiskařskou černí, ne již proto, aby si mládež cvičila pozornost a rozhojňovala svou znalost věcí, nýbrž aby se obrázky ukázaly vděčným zrakům těch, kteří rádi vidí památníky starých dob v novém lesku. (Patnáct chybějících obrázků je reprodukováno z nových štočků podle Pospíšilova vydání; jsou to čís. 5, 6, 18, 42, 65, 83, 91, 98, 102, 103, 104, 106, 107, 108, 123 a vedle toho „živá abeceda".)

Vydávati však text znovu ve všech pěti jazycích je dnes zbytečno; text zastaral po stránce obsahové i jazykové a nikdo se už nebude učiti jazykům podle Orbisu; k účelům studijním pak použije každý vydání Jarníkova. Proto vynecháváme i text latinský, ač ten byl dosud nezbytnou součástí všech vydání. Ponecháváme tedy jen text Chmelův.

Vychází-li dnes po prvé Orbis pictus jen jednojazyčný, jen v mateřském jazyce, můžeme se při tom odvolati na samého Komenského, na to, co jsme výše citovali z knihy Schola ludus a z předmluvy Světa v obrazích. Orbis pictus nebyl myšlen jen jako pomůcka k jazykovému vyučování. Orbis se měl probírati již na škole národní jako čítanka a jako učebnice prvouky, a připojená Živá abeceda měla učit čísti. K tomu účelu byl latinský text zcela zbytečný. Zdali si Komenský představoval možnost jednojazyčného vydání, je nejisto; ale kloním se k tomu názoru na základě věty z úvodu Orbisu: Uzná-li se za vhodné upraviti tuto knížku v jazycích národních, atd. Neboť v celé předmluvě se text v jazyce národním vedle textu latinského stále předpokládá; dá se tedy uvedená věta vyložiti nejspíše v tom smyslu, že je tím míněna úprava pro potřeby škol (nebo tříd) národních.

Odložili jsme tedy tentokrát stranou Orbis jako učebnici latinských škol a jako učebnici jazyků. Vzkřísili jsme Orbis v takové úpravě, jakou asi mohl míti, kdyby skutečně se bylo vyplnilo přání Komenského, aby Orbis byl učebnicí věcného poznání spolu s plnějším poznáním mateřského jazyka.

Dáváme tedy Orbis pictus, věrného služebníka celých generací, dnes v zjednodušené podobě do rukou těm, kteří mají smysl pro kulturní památníky naší minulosti. Uctíváme jím památku svého velkého učitele Jana Amosa Komenského při 270. výročí jeho smrti, památku pilného pracovníka na národním poli Josefa Chmely a pamět zasloužilého tiskaře Jana Hostivíta Pospíšila.

Jos. Hendrich