KAPITOLA IX

JAK V MRAVECH A CTNOSTECH MLÁDEŽ CVIČITI

O ctnostech vnějších, které by nejpředněji v mládež vštěpovány býti měly, v kapitole IV ukázáno; nyní poukázati se má, jak to opatrně a s jistým prospěchem101 má činěno býti ? Jak mdlý tento a nerozumný ještě věk takovým věcem učiti? Odpovídám: Jak mnohem snáze strůmek, aby tak neb tak rostl, ohnut a nastrojen býti může nežli strom odrostlý: tak mnohem snáze v tomto prvním věku mládež ke všemu navedena býti může nežli potom; jen toliko pravých k tomu prostředků užívaje, jež jsou:

  • I. Příklad ctnosti a mravů ustavičný. 
  • II. Poučování včasná a rozšafná. 
  • III. Kázeň mírná.
Příkladů dobrých a ustavičných potřeb jest mládeži, protože (jak v Didaktice obecné102 plněji ukázáno) dětem pánbůh povahy opičí dal, to jest chtivost jakousi k dělání všeho, co jiné dělati vidí; takže byť se člověku mladému nikdy nic neporoučelo a neoznamovalo, jen když on vidí a slyší, co jiní dělají, dělati totéž týmiž způsoby zvykne, to neproměnným zkušením stvrzeno jest. Proto v domě, kde dítky jsou, převelikého pozoru potřebí, aby se nic proti vytčeným tu ctnostem nedálo, nýbrž střídmosti, čistotnosti, šetrnosti jedni k druhým, poslušenství, pravdomluvnosti atd. všichni aby ostříhali. A to kdyby šlo 
plně, jisté jest, že by nemnoho buď slov k vyučování neb kázně k donucování bylo potřebí. Ale poněvadž sami odrostlí často a mnoho z rovnováhy vystupují, ne div, že mladí jak vidí, tak činí, zvláště poněvadž beztoho vlastní jest každému učedníku od kazu začínati, a přirození naše k horším věcem samo z sebe jest klopotnější.

Poučování tedy při tom také býti musí, a to včasné a rozšafné. Čas pak jest poučiti něčemu dítěte slovy tehdáž, když se vidí, že se ho příklad nechytá, aneb dělati něco vedle příkladu jiných chtěje, že v to trefiti neumí; tu čas jest říci: „Takto a takto hle! Hleď, hleď, jak já dělám; neb jak táta, máma, atd. dělá! Nedělej toho, hanba! Nebudeš tak pěkný.103 Žebráci neb sedláci tak dělají" atd. a podobně. Obšírněji chtíti vyučovati a nějaké kázání o tom neb jiném dělati, není ještě čas, nic se nespraví.

 Kázeň pak někdy má připojena býti proto, aby se příkladové a napomínání pozorněji chytali. A ta má dva stupně: první jest okřiknutí, když se čeho nenáležitého dítě dopouští; avšak rozumně, ne aby ho  zděsil, než předěsil toliko a k šetrnosti104 probudil. Při čemž může také býti slovy potrestání a zahanbení, a zatím poučení a napomenutí, aby toho nečinil, i s pohrůžkou. A jestli se náprava vidí, dobré jest  buď hned to neb po chvilce pochváliti zase. Haněním zajisté a chválením rozšafným velmi mnoho se může při dítkách, ba i při jiných lidech spraviti.

Neplatí-li to, druhý stupeň kázně jest přemrštiti metličkou neb rukou pleštiti; pro ten cíl, aby se dítě upamatovalo, zahanbilo a napotom pozornější bylo.

Kdež nelze mi než požehrati na některých rodičů opičí a oslovskou lásku, kteří dítkám všeho povolujíce bez kázně jich růsti nechávají. Dělejte jim děti, co dělejte, běhejte, těkejte, plačte, šklebte se, kříkejte, broukejte, hněvejte se, vzpouzejte, sumou rozmázejte se, jak chcete, vše dobře, dítě jest vždycky milé dítě, škoda ho dráždit, jest dítě nerozumí. Ale, ó, sám ty nerozumné dítě! Vidíš-li při dítěti nerozum, proč mu k rozumu nesloužíš, poněvadž ne k tomu, aby tele neb osle z něho bylo, než rozumný tvor, narozeno jest ? Nevíš-li, co Písmo dí, že bláznovství sice k srdci člověka přivázáno jest od mladosti, ale metla kázně že je vyhání? (Přísl. 22,15.) Proč ho v přirozeném bláznovství raději zdrňuješ, než bys mu tou milou, svatou, zdravou, časnou kázničkou od něho pomáhal? Aniž tomu věř, aby dítě nerozumělo. Nebo rozumí-li, co to jest lotrovati, bouřiti, hněvati a sápati se, hubu nadýmati, pysky zmítati, navzdory dělati atd., ó porozumí jistě také velmi snadně, co metla jest a k čemu, a nad čím stráž drží! Ne v dítěti, než v tobě, neopatrný člověče, nedostatek rozumu jest, kterýž, co by i tobě i dítěti tvému ku potěšení bylo, nerozumíš a rozuměti nechceš. Nebo odkud jest, že mnoho potom dítky i rodičům vzpurné jsou a je mnohým způsobem zarmucují, jediné že se báti jich nezvykly !105

Pravdivě zajisté pověděno jest, že kdo vzroste neboje se, ten se zestará nestydě se. Neboť se Písmo plniti musí, že metla a káráni dávají moudrost; dítě pak sobě volné že k hanbě přivodí rodičku svou. (Přísl. 29,15.) Protož tamtéž radí moudrost boží: „Tresci syna svého, a přineseť odpočinutí a způsobí rozkoš duši tvé" (v. 17). Kteréž rady když neposlouchají rodičové, nemívají odpočinutí a rozkoše při dítkách svých, ale hanbu, stud, trápení a nepokoj. Jakož se naříkání nejednou slýchají: „Mám zlé, neposlušné, vzpurné děti" atd. Kdež co div, co kdo sel, to žne? Nasils jim v mysl svévolnosti a chceš ovoce kázně sbírati? Nemůže to býti. Nebo strom neštěpovaný štěpného ovoce nésti nemůže; protože se prv o to starati bylo, dokud strůmek byl mladý, dokud bylo štěpovati, ohýbati, rovnati, přímiti, a nebyl by tak křivě vzrostl atd. Ale poněvadž tak mnozí kázně zanedbávají, co div, že svévolná, divoká, bezbožná všude chasa roste, bůh se dráždí a pobožní rmoutí.

Sem přináleží choulostiví rodiče, kteří na dítky kysele pohleděti nesmějí, jich se více než děti jich bojíce. Takoví někdy sami pobožní jsouc, pěknými jen napomínáními všecko spraviti chtějí, kázně pak nikdá nepřičiní, kdež bez té býti nemůže. Rozumně zajisté jeden z moudrých řekl, že dítě, byť andělem bylo, metly však potřebuje. Eli zdali sám pobožný nebyl? Zdali pobožně synů svých nenapomínal? (1. Sam. 2,24.) Avšak, že skutečné kázně nepřičinil, zle se mu podařili, a on svou měkkostí na sebe i zármutku mnoho, i hněv boží a vyhlazení na všecken dům svůj uvedl. (Ib. v. 29. etc. a 2,13 14.) Ne zle takovým Geylerus106 sochu postavil: děti rvoucí se a nože do sebe píchající, otce pak stojícího před nimi se zavázanýma očima.

Již po částkách107 o položených napřed ctnostech,108 jak by v nich rozumně, pěkně, povlovně cvičeny býti měly, ponavrci se má.

Přední jest střídmost, protože základ zdraví a života a matka všech jiných ctností. Té sobě zvyknou, bude-li se jim toliko podle potřeby přirození pokrmu, nápoje, snu dodávati. Tak zajisté živočichové jiní za samým toliko přirozením jdouce, nad nás lidi více střídmosti ostříhají.109 Protož dítkám tehdáž toliko jísti, píti, spáti dávati se má, když přirození pobízí, to jest, když na nich lačnost, žízeň, dřímotu znamenati; dříve než se to znamená, míti je k jídlu, pití, snu, nerozum jest veliký; tím více pak mimo a přes vůli a chuť jejich do nich cpáti a líti a k spaní je nutiti. Dosti je dávati jim, jak a pokud přirození žádá. Ale potřebí zase šetřiti, aby příroda oklamávána nebyla, jak se děje, když se ústům mlsu a lahůdek dodává. To zajisté jsou žlábky, pro nichž se více, než potřeba káže, do člověka vluzuje pravá nestřídmosti vnada. Ač tedy neškodí někdy něco lahůdky dětem podati, potravu však z lahůdek dělati náramně škodí; jakož zdraví (o čemž v kap. V), tak i mravům.

V čistotě a slušnosti prvního hned roku začátek může býti kladen čistotným, jak nejvýš možné, dítek chováním. Čemuž chůvy, jak to býti má, rozumějí, jestliže rozumné jsou. V druhém, třetím a dále roku učiti je sluší jísti pěkně bez piplání, mlaskání, jazyku vyplazování atd.; píti pak bez prznění, prskání, hltání neslušného. V šatech čistoty jakéž takéž pomaličku také se vyhledávati může, aby se nevozily,110 nekálely, nešpinily zúmyslna, jak někdy z nerozumu děti činí, a rodičové z nerozumu také všecko jim přehledají.

Pozorlivosti na starší111 snadně zvyknou, jestliže opravdový od nich na sebe pozor míti budou. Protože bude-li dítě často napomenuto, často okřiknuto, často přemrštěno, nestarej se, dá na tě pozor. Čemuž na odpor čelí všeho dětem přehlédání; jak činí příliš nezdrželivě dítky milující.112 Milovati dítky přirozené jest; ale nezjevovati jim celé lásky, opatrnost jest. Ne bez zdravého zajisté uvážení Sirach napsal. „Kůň neokrocený tvrdoústý bude, a syn sobě volný113 doskočný. Chovej rozmazaně syna svého a předěsí tě; pohrávej s ním a zarmoutí tě." (Sir. 30,8,9.) Protož lépe jest v bázni a ostýchání dítě zdržeti, nežli všecka střeva114 svá jemu vyjevovati a k zhýralosti, otrlosti, zoufalosti příčinu dávati.

Dobré i jiným pouštěti k nim právo,115 zvláště lidem starým, aby kdekoli jsou (nejen rodičům na očích), na se pozor míti zvykali, a tudy se i jiným lidem stud a uctivost v srdcích jejich zakládala. Protož nesmyslně činí, kteří na děti své žádnému ani pohleděti škaredě nedají a řekne-li kdo co neb napomene, o to se třeba dětem v oči116 ujímají. A tuť mladá krev, jako by ji na kůň vsadil, zpyšní hned a zatvrdí se. Vyhýbati tedy tomu se vší pilností.
V skutečném také poslušenství pilně je cvičiti třeba, protože to základem potom velikým ctností bude, jestliže se vůle své lomiti a vůle cizí šetřiti naučí. An mladistvých rév a útlých štípků nenecháváme, aby, kam chtí, rostly; než připravujeme je ke kolům, aby k nim připjati jsouce snáze se vyzdvihovali až do zmocnění. A zdaž nevíme, že pravdivě řekl Terentius,117 že soběvolnost horší lidí činí? Kdykoli tedy otec neb matka dí: „Nech toho! Pojď sem! Seď! Dej sem nůž! Podej mi toho!" atd., přidržeti je, aby, jak se poroučí, tak činili. Chtěla-li by se svá mysl a vzpoura zjevovati, okřiknutím a potrestáním rozumným snadně se vyhnati může.

Nacházíme, že Peršané při cvičení dítek vedle střídmosti nejpilněji toho hleděli, aby pravdu mluviti zvykaly. A ne bez příčiny, poněvadž přemrzutá jest při člověku ohava jazyka ošemetnost a faleš. Dí Plutarch: „Chlapská věc jest lháti a hodná, aby ji všickni lidé v ošklivosti měli." Jakož o bohu Písmo praví, že jemu v ohavnosti jsou rtové lživí. (Přísl. 12,22.) Přidržeti tedy k tomu dítky, aby udělají-li co zlého, nezapíraly, ale se pokorně přiznaly; a zase čeho není, toho nemluvily. Protože Plato118 nedá před dětmi básní a historií smyšlených vypravovati, než z místa 119 je k věcem opravdovým vésti. Nevím tedy, jak to ostojí,120 což někteří obyčej mají, děti navozovati, když co udělají, sčítají na jiné,121 a když to umějí, z toho sobě žert a smích strojiti. Ale komu hůře jako dítěti, kteréž zvykne-li lež za žert sobě pokládati, zvykne lháti.

Proti spravedlnosti čelící cizích věcí žádost ne tak se ještě v tomto prvním věku zjevuje, kdyby ji někdy samy chůvy, aneb kdo s dětmi zacházejí, v ně nevtrušovali. Ale bývá to, že před dětmi jeden druhému věci jeho bere a přechovává, aneb od potrav něco ustraňuje, neb vždy na to, což jeho není, sahá. Což buď že se žertem děje, neb opravdu, děti vidouc témuž se učí; protože (jak nejednou již řečeno) naprosto opičata jsou, co uhlídají, to jim vázne,122 to dělají také.

Proto i v té částce chůvám a jiným, kdo okolo dítek jsou, rozumně postupovati sluší.
Zahálka že jest polštář satanův, svatí Otcové říkali; a pravdivě. Koho zajisté Satan nezaměstknaného najde, toho jistotně sám zaměstkná, nejprv myšleními zcestnými, potom i skutky zlými. Nedopouštěti tedy člověku hned z mládí zaháleti, alebrž v práci ustavičně ho zavozovati, opatrnost jest; protože se tím zlému pokušiteli cesty zasekávají. Avšak práce míním, s jaké býti mohou,123 byť nic nebyly jiného (jakož býti nemohou) než hříčky toliko. Lépe jest hráti než zaháleti; nebo ve hře vždy se něčím mysl zanáší a často i brousí. A tak zavozovati dítek v práci nebude nesnadné, když sama příroda k tomu je vede, aby vždycky něco dělaly: o čemž níže v kapitole sedmé.

Dokud se mluviti učí děti, dotud jim žvatlati volno buď, co nejvíc chtějí a mohou; ale když se mluviti naučí, velice také potřebná věc je učiti je mlčeti. Ne abychom sobě z nich němé maňasy dělali, než rozumné obrázky. Kdo za malou věc pokládá uměti mlčeti (dí Plutarch), ten málo rozumí; poněvadž veliké moudrosti začátkem jest rozumná mlčelivost. Nebo prý mlčením žádný se nikdy nezavedl; mluvením přemnozí vždycky zavozují. Kdežto sic, byť i bez toho bylo,124 pro to samo, že oboje to (mluviti a mlčeti) všeho našeho ve všem životě a obcování i základem jest i ozdobou, spojeno hned v kořenu svém tak býti má, abychom jednomu při druhém učeni byli. Učiti tedy rodičové mají dítky mlčelivosti: předně aby v modlení a při náboženství doma neb v shromáždění tiše sobě počínali, povyků, běhání, vrtění se, štěbetání, křiků v ten čas nedovolovali jim. Tolikéž když otec a máti co poroučí, ať se učí mlčíc pozorovati a tomu, co se mluví, porozuměti. Druhá mlčelivosti částka bude řeči rozvážlivost, aby, než co propovědí aneb na dotázku odpovědí, uvážiti nejprv zvykali, co a jak rozumně promluviti mají. Nebo tlampati, co slina k ústům přinese, bláznům náleží, ne těm, z nichž rozumného tvora míti chceme. Avšak, vždy pravím, jak věk ten chápati a stačovati může; jen ať přece na to rozumní rodičové pozor mají.

Trpělivosti obvykne dítě jakéž takéž, jestliže se milkování a mazlení s ním přílišného na straně zanechá. Začínají se při některých hned v druhém a třetím létě věku vášničky zjevovati, kteréž jako mezi kvítím bodláčí za mládí vyplívati nejlépe. Kupříkladu při některém jest svévole a vzpoura: co sobě upře,125 to míti chce, křikem i jinak; při jiném hněvivost a zlobení a mstivost; hází, bije. Ale to poněvadž nejsou přirozené povahy, než podrostající koukol, musejí rodičové a pěstounové více rozumu míti a takovým zlým věcem hned v kořenu brániti. Přijde to v prvním tomto věku snázeji a bude platněji nežli potom, vkořeniti se týmž nectnostem dada.126 Daremné jest říkati, co říkají někteří: „Dítě jest, nerozumí." Nebo že nerozumný sám jest, kdo tak mluví, již prvé ukázáno. Nemůžeme na zahradě neužitečných bylin, hned jak ze země lezou, plíti, protože jich ani dobře od osení rozeznávati ani rukou ujímati nelze; pravda to jest; avšak pravda také, že s nimi až do vzrůstu čekati netřeba; protože potom kopřiva víc pálí, bodlák víc bode, a mezitím se pravé byliny zemdlívají a dusí, by když neřest ta zesílené kořeny již majíc, násilně se vytrhává, při tom se často i přístrojícímu oseníčku kořen podtrhne a na mizinu přivodí. Protož, jak nejdřív koukol, kopřivu, bodlák znamenáš, hned vytrhni, a porostou pravé byliny tím lépe. Vidíš-li, že dítě chce přes potřebu do se cpáti neb líti, přes potřebu med, cukr, ovoce mlsati: buď rozumnější než ono, a nedávej mu. Odejdi s ním, zamysli mu jiného něco,127 ani na pláč nedbej, poplačíc nechá tak a odvykne, a bude toho znamenitý užitek. Tak chce-li vzpouru provoditi, nepovoluj mu, okřikni, přemršť, to, po čem křičí, dej v stranu; vyrozumí jistě, že na tebe pozor míti má, a ne, co se jemu zamane, než co se tobě líbí, to činiti. Není k navedení na to dvouleté dítě nic mladé. Však šetřiti zase, aby se s dítětem nedráždil a jeho nepopouzel; to by zajisté více k zvášnění posloužiti mohlo.

V služebnosti děti cvičiti žádná práce není, protože ony samy od sebe rády se všeho chytají; jen jim toho nebrániti a jak to rozumně dělati mají, je poučovati. Může tedy otec i máti, i co by sami neb skrze čeledína spraviti mohli, často dětem poručiti: „Mé děťátko, podej mi toho! Zdvihni to! Na, polož to na lavici! Dones to na stůl! Jdi, zavolej Pavla! Řekni, ať Anna jde domů! Na, dej tomu žebráku halířek! Běž k stařeně,128 prav Dobrý den, a že se ptám, jak se mají, a vrať se hned zase" atd.; vše, jak k čemu čí věk a způsobnost. A cvičiti je také potřeba k hbitosti, aby když se co poroučí, i hry neb jiného zanechajíc, skočili; taková ochotnost k službě starším, když sobě v ní z mládí zvyknou, znamenitou potom jejich bude ozdobou.

Zdvořilosti jak mnoho rodičové sami umějí, tak mnoho k ní dítkám svým sloužiti obyčej mají; protož tu zvláštního poučování netřeba. Milostné jest dítě, které se i k rodičům i k jiným přítulně, přívětivě, líbezně stavěti umí; což některým jako přirozené jest, jiným cvičení třeba. Protože i toho zanedbávati nesluší.

Naposledy však, aby ta přítulnost a přívětivost nebyla opičí a bez rozumu, stydlivosti, vážnosti a uměním temperována býti má. I onen osel129 vida, jak se psíček ku pánu lísá, na klín skáče, oblizuje, lahodí, totéž dělati se pokusil; ale že pak mu to jako oslu slušelo, kyjem za své pochlebování dostal. Protož i mezi dětmi, co komu sluší, toho se šetřiti musí.
Aby pak slušelo všecko, co se dělá a dělati má, učiti je potřeba zevnitřním posunkům;130 jak slušně seděti, rovně choditi, přímo státi (vše bez hrbení se, viklání, vrtkání, klácení, šmatlání); když čeho potřebují, prositi; když se jim dá, poděkovati; když koho potkají, pozdraviti; kdy vítají, ruky podati; když se staršími mluví, ruce tiše držeti, klobouk sňatý míti atd., a cokoli víc k dobrým a počestným mravům přináleží. O čemž plnější poučování jinde jsou; tuto připomenutí toliko potřebí bylo.
 


101 s jistým prospěchem  s bezpečným účinkem
102 v Didaktice týče se kap. XXIII (Jak obzvláštně mravům prospěšně učiti)
103 Nebudeš tak pěkný  v takovém případě nebudeš hodný
104 k šetrnosti k šetření příkazu, k uposlechnutí
105 Jediné že se báti jich nezvykly  jen proto, že . . .
106 takým Geylerus sochu postavil -  takové rodiče znázornil kazatel Geyler podobenstvím
107 po částkách postupně, o každé zvlášť
108 o položených napřed ctnostech o ctnostech, uvedených nahoře
109 střídmosti ostříhají dbají
110 aby se nevozily nevláčely po zemi ,
111 pozorlivost na starší pozornost k starším
112 dítky milující ti, kdo děti milují
113 sobě volný  svévolný, své vůle ponechaný
114 všecka střeva  všecky vnitřnosti, celé nitro
115 pouštěti k nim právo  dávat nad nimi právo
116 dětem v oči před očima dětí
117 Terentius (čti Terencius) římský spisovatel divadelních her
118 Platón řecký filosof (427 - 347 př. n. L). Ve spisu Ústava věnuje také pozornost
výchově ve svém ideálním státě.
119 z místa ihned, na místě
120 jak to ostojí obstojí
121 sčítati na jiné svádět na jiné
122 to jim vázne uvázne v paměti
123 práce, s jaké býti mohou  na které stačí
124 kdežto sic, byť i bez toho bylo  jinak, i kdyby toho nebylo
125 co sobě upře  co si vezme do hlavy
126 vkořeniti se týmž nectnostem dala  jestliže dovolíš těm nectnostem se zakořenit
127 zamysli mu jiného něco  vymysli mu něco jiného
128 k stařeně (na Moravě) k babičce
129 onen osel      z Ezopovy bajky
130 zevnitřním posunkům  vnějším společenským formám