KAPITOLA VIII

JAK VE VÝMLUVNOSTI CVIČENY BÝTI MAJÍ DÍTKY

To, čím se člověk od hovad dělí, jest rozum a řeč; (první to pro vlastní svou potřebu, druhé pro bližní maje); protože o oboje to jednostejná péče býti má, aby člověk jak mysl a z mysli jdoucí všech údů hnutí, tak i jazyk co nejvybroušenější měl.

Ponavrhše tedy,92 kterak mysl mládeže jakož v známosti věcí, tak i chápání se díla všelikého, podpírána a utvrzována býti má, již také něco o formování jazyka připojíme: jaké totiž začátky kdy a jak v gramatice, rétorice a poetice bráti mohou.

Gramatika při dítkách některých zjevuje se dříve půl roku, obyčejně pak při dobíhání roku; jmenovitě, když se jim litery a slabiky některé na jazýčku formovati začínají, jako: á, é, í, ha, ba atd. Ale v druhém roku plnější bývá, když již celá slova vynášeti se pokoušejí. Kdež obyčej jest slovíček nejprv k vypovídání snadných jim poskýtati: tata, mama, papa, bumba; a to své místo má. Nebo od snadnějších věcí vždycky začínati příroda velí: říkati pak tak, jakž my odrostlí říkáme: otec, matka, jísti, píti atd., teprve se ohýbati začínajícímu jazýčku pracno přichází, ba nemožné jest. Protože jim snadnějších oněch přáti sluší.

Avšak, jak by sobě trošičku jazyk pooblomili, škoda jest s nimi se rozmázeti a učiti je třeba bez r, bez ř, bez k mluviti, jak někteří činí a do kolika let dítkám svým tak mluviti dopouštějí: blána, bzidký, toláč, místo brána, břitký, koláč atd. A tak mají se potom většímu něčemu učit, mluviti se teprv učí a napravovati toho, čeho se prv kaziti naučily. Kdežto proč nemá matka, sestra, chůva s dítětem volně již ústa otvírajícím ze hry a kratochvíle pracovati, aby litery a slabiky dobře, vlastně,93 jadrně, ostře vypovídati se učilo buď v slovech (však napřed kratších, jako: rada, hora, pár, páří, záře, řeč atd.), anebo třeba samotné litery a slabiky nejprve, er, ka, žet, če, eř atd.

To jejich ten rok gramatické cvičení, které se i do třetího léta vztáhnouti může a někdy vztáhnouti musí, když některým opozdilost překáží. V čtvrtém roce šetřiti se také může, aby akcenty dobře vypovídány byly. Ale to jinak samým zvykem přijde; jakou výslovnost slyší, takové zvyknou.

V pátém a šestém roku řeči tak silně přibývati bude, jak rozumu; jen je vždy cvičíc, aby, co na sobě mají, co v domě vidí, s čím se obírají, to vlastně93 jmenovati se učili. Protože otázky často býti mají:
Co to jest? Co to máš? Co děláš? Jak tomu říkají? atd. Přitom však vždy šetřiti, aby k jadrnému a ostrému vypovídám přidrženi byli: více tu není co přikazovati. K tomu pak ostrému a hbitému vypoví dání může se jim nejspíš žertem pomoc činiti; ku příkladu: Nu, kdo lépe (neb spěšněji) vypoví: Petře, nepřepepři pepřem pepřeného vepře. Neb: Chytrý chytil kapra v prudkém proudu maně. Item: Železo zaželezilo-li je se či nezaželezilo? Též: Rci: Nabuchodonozorova socha. A cokoli podobného.

Rétorika také v prvním hned roku začátek bere: a to od druhého, poslednějšího dílu, to jest od gest. Nebo dokud tomu věku rozum a řeč v kořenu ještě hluboko vězí, gesty a posunky zevnitřními je s sebou a věcmi známiti obyčej máme, bráním jich, kladením, zase zdviháním, něčeho ukazováním, smáním se na ně atd., vším tím obmýšlejíce, aby zase na nás hleděli, zasmáli se, ručiček nám podávali, k nám se tlačili. A tak dříve sobě gesta nežli skrze řeč rozuměti se učíme, jak i s lidmi němými a hluchými činiti se musí.

Může, pravím, dítě i v prvním hned roce, i ovšem v druhém naučeno býti, aby rozumělo, co jest tvář veselá, co přísná; co hrožení prstem, co vábení rukama, co kývání hlavou, co strkání od sebe rukou atd., všemu tomu, pravím, snadničce dítě porozumí; což základem jest činnosti řečnické.

V třetím někdy roce začnou mimo gesta výrazům tváře (figurám) porozumívati a jich následovati; někdy s dotázkou, někdy s podivením, někdy s zamlčením94 atd., něco povídajíc.

Tropů95 (totiž slov a významu jich, jednoho v druhé tak zaměňování) nemnoho chápati mohou, dokud se vlastnímu slov významu vyrozumívati teprv učí; avšak uslyší-li v pátém a šestém létě něco z toho od vrstevníků svých neb od chův a jiných domácích, uchytí také. O čež starosti žádné netřeba, ani aby tomu rozuměli, ani aby toho uměli. Nebo času vyšším těmto věcem (ozdobám řeči) hojně jest;96 k tomu jen připomínáním tohoto směřuji, abych ukázal, jak se všech umění kořenové při všech dítkách hned v maličkosti (ačkoli toho ne každý soudí) zakládají a že na ten základ dále potom stavěti není nemožné ani nesnadné, když se jen rozumně s rozumovým tvorem postupuje.

Podobné jest, co se o básnictví (jež jest umění řeč do veršů vážící a jako v záhyby skládající) říci může: že jeho počátek hned za počátkem řeči jde; protože dítě, jak slovům rozuměti začíná, hned se v harmonii a rytmech kochati začíná. Proto moravské chůvy, když dítě upadnouc neb zavadíc někde a urazíc se pláče, těmito rýmy je kojívají: „Panca, lanca, kus mazanca; kdyby to robě sedělo, toho by nemělo." A české: „Kůta, lisa, kde's běhala? Do kuchynky. Co's tam měla? Tři buchynky. I hle, kdyby děťátko sedělo, toho by nemělo." A líbivá se to dětem tak dobře, že nejen umlknou snadně, ale i rozesmějí se. V Čechách také pleskajíc dětem ručičkami zpívávají: „Cundy, cundy, cundičky, dá nám pánbůh ručičky, by nožičky běhaly a ručičky dělaly" atd., a vidí se patrně, že se to dětem líbí; protože se jim toho přáti má; to zajisté jest skloňovati se k mdlobě přirození.97

V třetím a čtvrtém roku dobré by bylo, aby takových rytmů přiděláno bylo, kterých by dětem chůvy jako ze hry98 přednášely nejen k chlácholení jich, ale také aby jim v paměti uváznouc napotom se hoditi mohly; kupříkladu kolíbajíc dítě roční neb dvouleté zpívati mohou:

Spi, mé mi-lé pou-pě, spi, ma-lé ho-lou-bě, An-děl bo-ží z ne-be o-pa-trujž mi te-be,

spi mi dobrou chví-li, ho-di-nu, tři, čty-ry, dě-ťá-tko! a-by či-stě spa-lo, ve zdra-ví zas vsta-lo, dě-ťá-ko!

V čtvrtém, pátém, šestém létě v básnictví prospěch bráti budou skrze učení se nazpaměť veršíčků pobožných. Ačkoli zajisté, co to jest, když rytm není, rozuměti nebudou, potom
však, když v škole metrum99 vyrozumívati přijde, milé jim bude, že již prvé něco toho při sobě najdou, čemuž prvé nerozuměli.

Na tom tedy se poezie dětinská stavovati musí,100 aby rytmů a veršů něco umějíc, že mezi takovým slov vázáním a obecným, prostým mluvením rozdíl jest, rozuměti začínali.

A potud o výmluvnosti, jak daleko v ní šestileté dítě přivedeno a jakými stupni vedeno býti má.


92 ponavrhše tedy jak jsme vyložili (ve dvou předcházejících kapitolách)
93 vlastně vypovídati, jmenovati správně vyslovovati, označit pravým jménem
94 s zamlčením zpola mlčky
95 tropy a figury  viz. pozn. ke IV. kap.
96 času těmto věcem hojně jest na ty věci je dost času
97 skloňovat se k mdlobě přirození sklánět se k slabosti přírody
98 jako ze hry  jakoby ve hře
99 metrum veršový rozměr
100 na tom se stavovati spokojit se tím