KAPITOLA  II

NAČ BŮH RODIČŮM DÍTKY SVĚŘIL? 
K ČEMU JE VÉSTI MAJÍ?

K čemu pak to patří, že bůh nebeské ty perličky ne tak všecky pospolu stvořil jako anděly, jak mnoho jich míti chtěl, než porůznu je mezi lidi rozděluje? Ctí tím lidi, aby jako pomocníci byli stvořitele svého v rozmnožování tvorů jeho. Avšak nejen aby rozkoš a kochání z nich měli, ale také práci při nich. Práci, pravím, ve vedení jich k tomu, aby, čím býti mají, byly. 

Volka orati, koně jezditi, psa zvěř honiti učívají lidé, protože tvorové ti k tomu dáni jsou, k jinému obraceni býti nemohou. Člověk pak, poněvadž k vyšším věcem stvořen, k vyšším věcem obracen býti má. Tou příčinou Plutarch5 o rodičích, kteříž dítkám svým krásy těla, zdraví, bohatství, slávy, zdvořilosti žádají a k ní vedou, o ozdoby pak mysli a duše se nestarají, případně pověděl, že sobě víc střevíce než nohy šetří. Krates pak Thébský,6 mudřec, o takové rodičů nesmyslnosti veliká naříkání strojil; což v oněch verších obsaženo jest:

„Kéž mohu někam vstoupti, odkudž bych mohl všudy býti v světě slyšán! Volal bych tak: Proč, ó ničíte naopak, nesmyslní rodičové, dítek svých sami zhoubcové; statek časný jim shánějíc, zboží duše nedbáte nic!"
Duše tedy a mysl, poněvadž přední jest člověka částka, přední o ni péče býti má, aby zdárně a ušlechtile zvedena7 byla; druhá za tím péče, nižší a běžnější, o tělo jest, jak by slušným a hodným nesmrtelné duše příbytkem býti mohlo.
 


5 Plutarch, řecký spisovatel životopisů vynikajících lidi 
6 Krates Thébský, žák řeckého filosofa Diogena 
7 zvedena - vypěstěna