Kapitola X

JAK V POBOŽNOSTI?


"Tato kapitola je již dnešnímu pojímání života odlehlá, proto byla z tohoto vydání vypuštěna" - viz předmluva k vydání z roku 1963.


Text kapitoly podle vydání vydání z roku 1992 (vydavatelství Kalich). Jayková úprava se liší od ostatních kapitol. 

Jak v pobožnost mládež zavoditi?

„Netěš se z dítek, není-li bázně boží při nich: lépe jest bez dětí umříti nežli nepobožné míti", dí moudrý Sirách (kap. 16, 1). Nade všecko tedy nejvýš ať se starají rodičové o navedení dítek svých k neošemetné, pravé vnitřní pobožnosti, bez níž by sic i umění, i mravové jacíkoli více ke škodě nežli užitku byli: tak jako nůž, meč, sekera v ruce pošetilého čím ostřejší, tím škodnější.

Ačkoli pak prvního i druhého roku při dítkách pro outlost věku a rozumu ještě v hlubokém kořenu vězícího nedospělost málo co dělati lze mimo to, což Bůh skrze přirození a vnitřní svou milost činí: začátek však všeho nám při nich povinného díla, a tak i pobožnosti v ně uvozování naprosto býti musí, abychom tak Bohu a přirození, což na nás jest, pomáhali.

Pobožnosti tedy dítek vnově narozených ačkoli učiti nemůžeme, ale však můžeme na místě jejich sami se pobožnosti přiučiti a v nich pobožnosti základ položiti, modlitbami a křtem Kristu Ježíši je odevzdajíc a Ducha svatého za vnitřního, věčného vůdce a učitele jim vyžádajíc.

Mají tedy rodičové,  hned jakž  ucítí,  že je Bůh plodem života obdařiti míní, Bohu se za požehnání a posvěcení vroucně modliti, poněvadž Písmo učí, že kdo svatým býti má, hned od života matky oddělen a posvěcen bývá (Jer. 1, 5; Žalm 22,11; Iz. 49,1). Takové modlitby těhotná matka s otcem každodenně bez přestání konati i jinak v pobožnosti ten čas těhotnosti své tráviti má, aby dítě její hned pod srdcem jejím v bázni boží začátky bralo. K té potřebě tedy nechť slouží matkám těhotným modlitba v kapitole V položená.

Když  pak Bůh  dar  svůj  viditedlný  učiní a jej z temnosti na světlo vyvede, povinni jsou rodičové ku poctivosti ruce boží, kteráž tu při čerstvém skutku (jakž pobožný jeden teolog píše) zastižena jest, nového toho světu hostě políbiti. Neboť na tom stojí nepohnutě, což ona moudrá matka vyznala, že my nevíme, jak se v životech našich dítky počínají, aniž my jim ducha a života dáváme, ani počátečné jejich složení pořádáme, ale ten světa Stvořitel formuje rodinu lidskou etc. (3 Machab. 7,28). A spatří-li plod živý a zdravý, celých a neporušených oudů, mají hned štědrému darci pokorně poděkovati, i aby dále stráží anjelskou před ourazy hájiti a k šťastnému vychování a zvedení nebeského svého požehnání uděliti ráčil, vroucně se modliti.

Starati se zatím, aby což jim Bůh dal, zase Bohu odevzdali, a to skrze křest svatý, co nejdříve; žádajíce horlivě, aby milosrdný Bůh, což stvořiti ráčil, ráčil také v Kristu spasiti, a Ducha s. za vůdce k spasení dada, tím milosti své při něm ihned zapečetiti: slibujíce také srdcem celým a upřímným, že dá-li děťátku jejich život, od všelikých světa a těla marností je odvoditi a s nim k jedinké slávě boží směřovati chtějí a míní. Tak činila Anna, že syna svého Samuele před početím, po početí i po porodu vroucími modlitbami Bohu odevzdávala, a Bůh vyslyšav požehnal mu. Nebo nesnadno jest božímu milosrdenství tím od sebe strkati, což se mu s takovou vroucností oddává; naproti tomu, když sobě nedbale někdy v té věci i pobožní počínají, dává jim zlé a nepodařilé dítky, aby vědíno bylo, že to pouzí darové jeho jsou.

Skutečně v pobožnost jich zavozování můž se začíti tam někdy v druhém roku, když se rozoumek zjevovati a jako z pupence kvítek rozvínati začíná, takže rozdíl mezi věcí a věcí znamenati počínají: za čímž hned také rozvazuje se jim jazyk a slova srozumitedl-ná formovati se pokouší, tolikéž nohy se tuží a k chodu strojí. Protož tu již hojnější jest čas cvičení s dítkami začíti, však povlovně a tiše, jako ze hry.

Předně tedy, když se starší modlí aneb k stolu neb po stole říkají neb zpívají, aby zvykaly tiše seděti neb státi, ručičky také spíti a pokojně držeti: čemuž snad-ničce přivyknou, jen jim toho pěkný na sobě příklad ukazovati a poněkud jim ručičky tak spaté na chvílečku držívati.

Druhé, aby z ust jejich hned se začínala chvála boží, učiti je klekati na kolénka, skládati ručičky, hleděti zhůru a říkati modlitbu: nejprv kratší tuto: Beránku boží, Kriste Ježíši, smilůj se nad námi, amen. A když se té za měsíc neb dva naučí, potom Modlitbě Páně: však ne pojednou celé, než nejprve s přístupem prosbě první, asi za týden, ráno a večer i mezi tím jednou neb dvakrát (nebo co chůva činiti má? Nýbrž mohlo by dítě již trošku rozumně učeno býti, aby kolikrátkoli jísti chce a dáno mu býti má, nejprv modlitbičku svou zříkalo). Když by sobě tak na první prosbě jazýček i paměť ve dvou asi nedělích oblomilo, připojiti druhou prosbu, a všecko to opět s ním říkati asi dvě neděle: pak přidati teprv prosbu třetí: a tak až do konce. Přijde to snáze, než jakž vůbec dělají, celý Otčenáš pojednou dávajíce, i musí se na něm dítě dvě neb tři léta učiti; a ještě třebas pořádně uměti nebude.

Třetí, můž mu také již někdy ukázáno býti do nebe, že tam Pán Bůh jest, aby porozumívalo, proč se v modlitbě zhůru hledí.

V třetím roku může se přivzíti modlitbička tato: Milý Pane Bože, račiž mi to dáti, abych se tebe bál (neb bála), tatíčka a matičky poslouchal (poslouchala) a tobě se líbil (líbila). Dejž mi Ducha svého svatého, kterýž by mne učil a osvěcoval, pro Ježíše Krista, syna svého milého, amen. A za tím hned přistoupiti k Víře obecné křesťanské, tak aby ji dříve roku toho dokonále naučeni byli. Což snadně býti můž, každý den ráno a večer (i sic před jídlem) po modlitbě říkajíc, prvního opět měsíce první članek Víry, druhého druhý přivez-ma, třetího třetí: a tak do konce. Toliko, že pokaždé ten vnově přivzatý članek i kromě modlení tytýž opětován býti má, dokudž by slova jeho jakž takž neuvázla. 

Může se pak jim dovoliti po zříkání klečíc Modlitby vstáti a stoje Víru říkati: proto, aby se rozdílu mezi modlitbou a nemodlitbou znamenati učili. Item, tu již čas bude při všelijaké příčině o Pánu Bohu jim mluviti, aby vždycky o něm zmínky slyšíce, vždycky ho nejvíc na pozoru míti a vedlé toho se jeho báti i milovati zvykaly. K čemuž jim způsobem jim pochopitedlným všelijak služba činěna býti má. Ku příkladu, ukazujíc jim do nebe, že tam pán Bůh bydlí: na slunce, že to Pán Bůh svítí: na hřímání, že to Pán Bůh hrozí etc. Slibováním jim, budou-li se rádi modliti, tatíčka a matičky poslouchati, že jim Pán Bůh dá sukničku pěknou; nebudou-li, že zabije. Může se také, kdykoli se jim nová šátka dá, aneb i snídání, neb cokoli jim libého, říkati, že to Pán Bůh dává. Též jde-li se s nimi k mrtvému neb na pohřeb, ukazujíc jim zahrabávání, neb i hovado zabité, říci, že Pán Bůh zabil, a podobně etc. Vše k tomu cíli, aby Bůh a paměť na něj v mysl uvozována byla. Zdalo-li by se komu dětinské to, což se tu předpisuje: arci že dětinské. Nebo s dětmi zacházíme a jinak než dětinsky nemůžeme. An Bůh s námi odrostlými v slovu svém i sic v životě tomto jako s dětmi zachází, protože jsme vpravdě děti, božským a nebeským věcem, ne jakž samy v sobě jsou, než dlé hlouposti naší rozumějíce (viz 1 Kor. 13, 11), a Bůh se k naší mdlobě kloní: proč ne i my k dítkám svým?

Když se Víře naučí, zavésti je do Desatera přikázání a užívati téhož pořádku, o kterémž při Modlitbě a Víře navrženo: aby totiž ne všecko spolu Přikázání s nimi říkáno bylo (nebo to i vtip ještě uzký zatemňuje, i paměť mdlou zemdlívá), než po částkách: ku příkladu, první přikázání asi za týden pořád (ráno, po jídle, večer) s nimi říkaje: potom přivezma druhé přikázání (poněvadž jest delší) asi dvě neb tři neděle: třetí opět asi dvě neděle: čtvrté dvě neb tři: páté dvě: šesté, sedmé, osmé, deváté spolu vzato býti můž, opět asi za dvě neděle: naposledy desáté přivezma, říkati již celé Přikázání každý den při každém modlení vždycky: a to hlasitě, a samy již děti (neb dítě) ať říkají, u přítomnosti však otce, neb matky, neb chůvy, neb kdo k tomu nařízen, kdož by pozor dával, aby nechybovali; a chybovali-li by v čem, aby napravoval. Ale nemenšíhoť pozoru dávati třeba na gesty, aby jim v modlení dopouštíno nebylo ohlédati se neb vrtěti, ovšem rukama něco dělati: proto, aby nábožnosti zvykaly naprosto. A k tomuť již i poučování a napomínání potřebí, i kázně, jakož okřiknutím někdy, tak i přemrštěním neb udeřením, neb snídání odepřením. Napomenutí můž byti před modlením: neb v samém modlení. Přemrštění v modlení neb po modlení vše za čerstva a za paměti, aby dítě rozumělo, nač se to vztahuje: však prozřetedlně, ne aby zvášněno, než aby vycvičeno bylo.

V pátém roku k cvičení pobožnosti ať se přivezme modlitba nejprv večerní, „Díky činím tobě, můj nebeský Otče, etc." Potom, když by tu odpolu umělo dítě, ranní připojiti: totiž při večerním a ranním modlení s nimi ji říkajic. (Požehnání stolu a dík činění bezpochyby z každodenního říkání již uměti budou.) Též veršíčky některé (v pátém a šestém letě) po modlení ať se s nimi zpívají. Ku příkladu: „Tě žádáme, uslyš nás, a smilůj se nad námi." Item: „Uslyš modlitbu naši, etc." a jiné, jakž v kap. VII při muzice ukázáno jest.

Aby pak pobožnost v srdci se zakládající překážky neměla, dobré jest a nevyhnutedlně potřebné v tomto věku příčinám zlým brániti: totiž šetřiti pilně, aby nic bezbožného a mrzkého, mysl nakažujícího dítkám ani na oči, ani na uši nepřicházelo. Nebo jakož (dle Šalomounova vysvědčení, Přísl. 18,17) kdo se k soudci uspíší, toho pře spravedlivější se zdá: tak toto na věky pravé jest, že primae impressiones haerent, co se lidem mladým nejprvé do mysli uvede, buď dobré nebo zlé, to jim nejhlouběji vězí, dokud živi jsou: aniž následující jiné věci ony podešlé a vkořeněné tak snadně vyprázdniti mohou, jako bývá, když k soudci druhá strana přijduc, při svou lepší ukáže a prvního přednesení vyvrátí. Soudce zajisté utvrzeného jsa věku a soudu, která se koli věc patrněji provede, buď první, neb poslední, té místo dává, a druhá ustoupiti musí: ale lidí mladých teprv se formující mysl vosku jest podobná, na kterýž jaká se pečet za měkka vtiskne a on s ní zatvrdne, tu drží, aniž jiné chytí, leč s velikou prací a násilně, a i to nehladce. Ač daleká i tu jest jednomu k druhému nerovnost: protože vosk, aby prvnější ráz pustil, rozehřet a změkčen býti můž: mozek pak náš aby co jednou chopil, zase to pustiti měl, na to na světě prostředku není žádného. Žádného pravím není ani umění ani způsobu, kterým by člověk, co se jemu jednou v mysl a pamět vrýpí, pozbyti toho mohl, by i nejraději sám chtěl, nercili jiní poroučeli. Protož ne zle Themistokles raději artem oblivionis než memoriae vinšoval: poněvadž přirozená jest paměti naší moc, cokoli ujme, to snadně držeti, nesnadně pustiti. Ničeho tedy rodičům víceji šetřiti nesluší (jak jim spasení dítek jejich milé), jako aby ve vše dobré je zavozujíce, ničemu zlému k nim nedali: a to i sami sobě pobožně a svatě počínajíc, i čeládku a všecky v domě k tomu přídržejíc: Sic Kristus volá „Běda, kdo pohorší  jednoho   z   maličkých   těchto"   (Mat.   18).

A Juvenalis poeta, sic pohan, napsal:

Maxima debetur puero reverentia: si quid turpe paras, ne tu pueri contempseris annos, sed peccaturo obsistat tibi filius infans.
To jest: 
Uctivost zvláštní k dítěti povinen jest každý míti, pácháš-li co neslušného, styď se veku nevinného. Nemluvně tvé, otce, tobě uzdou ať jest v každé době.