Jaroslav Hašek

DÝMKA PÁTERA JORDÁNA

    ŽÁDNÝ V KLÁŠTEŘE NEMĚL TAKOVÉ. Byla tak zvláštní, že i starý opat, který měl sbírku dýmek, kroutil nad ní hlavou. A byly v té sbírce dýmky různých tvarů a různých národů, malé, velké, dýmky ze dřeva, z hlíny, z porcelánu, z kovu, z mořské pěny, z různých mas, dýmky s vyřezávanými ozdobami, litými a tepanými, s kovovým kováním, které se krásně lesklo, dýmky emailované, byly zde dýmky historické, jako dýmka švédského důstojníka, který za války třicetileté raněný byl odnesen do kláštera, kde umřel, dýmky francouzských vojáků, dýmky námořnické, krátké, s ohnutou troubelí, čibuky perské, turecké a indické, které dodávaly sbírce orientálního rázu svým tvarem a pestře zlacenými ozdobami v cihlově červené hlíně, dvě vodní dýmky s hadovitou, ze samých lesklých kovových šupin složenou troubelí, na které opatův sluha Anatolius kdykoliv se díval, pokřižoval, se, jmenuje je v duchu „hříšnými", poněvadž možná, že nějaký Turek, hříšník, kouřil z nich, maje hadovitý jejich troubel v ústech, obklopen polonahými huriskami svého harému. Hleděl vždy, abych tak řekl, ty dvě dýmky polepšit, obklopuje je zbožným okolím. Toto zbožné okolí byly dýmky, obyčejné porcelánky, dýmky poutní s nápisy: „Na památku ze Svaté Hory", „Na památku z Vambeřic", „Na památku z Kalvárie" apod.
    Ale všechny ty dýmky, s vodníky i bez vodníků, s dlouhými, krátkými, vyřezávanými troubeli, s točenými, rovnými špičkami z různých látek, pravím, všechny, a byla jich spousta, měly s dýmkou pátera Jordána společného jen to, že měly stejný účel, aby se z nich kouřilo a kouřilo.
    Dýmka pátera Jordána nebyla ani příliš dlouhá, ani příliš krátká, měla podobu hradní věže, věže kulaté s ochozem mřížkovaným, a co bylo ještě zvláštnější, byly tři otvory nacházející se na této obdivuhodně dýmce, ano, tři otvory, uzavřené kovovou uzávěrkou, z nichž každá, opatřená silným pérem, klapala, jako když se na ručnici kohoutek spouští, A ty tři otvory nacházely se roztroušeny po jejím válcovitém těle, jeden dole, druhý uprostřed jako okno hradní věže, a třetí nahoře.
    A nikdo z celého kláštera nevěděl, k čemu ty tři otvory vlastně slouží.
    Veliká záhada točila se kolem dýmky pátera Jordána, záhada, stále nadarmo rozřešovaná za hovoru páterů v klášterní zahradě.
    A druhá záhada, ještě větší, byla, jak se vlastně ta dýmka zapaluje.
    Nikomu se tím nesvěřil, ba i opata odbyl páter Jordán, když ten vyzvídal, zdali se sirka při zapalování přiloží na otevřený otvor první, či druhý, či třetí.
    V klidném klášteře způsobila neobyčejný rozruch. Páni páteři, kteří znali rozluštit nejtěžší a nejspletitější náboženské záhady, kteří znali a věděli, co znamená ten a ten háček, ta a ta čárka nad písmeny starých hebrejských a syrských rukopisů, kroutili povážlivě hlavou a tu záhadu rozluštit nedovedli, neznali.
    Přišlo to tak náhle. Páter Jordán, který dosud klidně kouřil ze sádrovky, vypaluje každou v klášterní kuchyni, v těch velikých kamnech, které připravily již páterům tolik dobrého, odjel na pohřeb svému strýci.
    A vrátil se s tou obdivuhodnou dýmkou.
    Obdivuhodnou a zatrolenou. Ba, páter Flavián, ten dokonce řekl horší slovo než „zatrolená".
    Poprvé ve svém životě zaklel a musil si uložit přísné pokání.
    V tichém klášteře bylo po klidu. Připravila všechny o duševní pokoj, jen páter Jordán se svou novou dýmkou objevoval se v zahradě, procházeje se klidně s úsměvem po stezkách, kde žlutý písek vrzal pod nohama, usmíval se a na všechny otázky, co a jak je to vlastně s tou dýmkou, odpovídal: „Přemýšlejte, amice!"
    Jemu bylo lehce říct „přemýšlejte", jemu, který znal celou její konstrukci dokonale — ale jim!
    „Jak se zapálí ta dýmka?" tázal se ho opat již potřetí.
    A páter Jordán usmál se a odpověděl uctivě: „Račte přemýšlet, reverendissime," a dál procházel se po cestách zahrady, usmívaje se a kouře ze záhadné dýmky, jsa zastavován pátery, kterým vlídně odpovídal stále totéž: „Přemýšlejte, amice."
    A kdy ji zapaloval a kde? „Kdy?" Měla tak objemný prostor, že jen dvakrát denně, dopoledne a odpoledne. „Kde?"
    Ve svém pokoji, který v tomto klášteře nebylo možno nazvati celou. Tento řád nečinil nikdy přísných požadavků.
    „Kdy?" Zas nové porušení klidu. Když šel zapálit svou dýrnku, členové kláštera nadarmo klepali na dveře jeho pokoje.
    Zamkl se. A bylo slyšet jen rozškrtávání sirek.
    Číhali na něho, že dýmka snad mu na procházce uhasne, že si ji bude hledět zapálit někde na zahradě v úkrytu, nevypouštěl-li z úst mocné obláčky modravého dýmu, vypouštěl-li jen dým slabý, obsadili besídku a všechny křoviny s domněnkou, že dýmka uhasíná, že uhasne a páter Jordán že nebude chtít vracet se až do svého pokoje. Zapálí ji někde zde! Nestalo se tak. Dráždil jen jejich zvědavost, náhle rozdýmal dýmku a chodě po zahradě ke každému poznamenával: „Výborná dýmka, amice." —
    Což však bylo jim do její výbornosti, když nerozluštili její záhadu. 
    Kde byly ty klidné odpolední procházky klášterní zahradou, kdy hovořilo se o všem možném, tak tiše, jako šuměly staré stromy nad nimi.
    Hovory o posvátných věcech, o nových pobožnostech, výklady o kázáních, které někdo z nich na neděli připravoval.
    Vše prchlo a patřilo minulosti.
    Místo slov „co soudíte o pastýřském listě?", slov tichých, zahřímalo nezvykle: „Myslím, že se zapaluje zdola." „Nikoliv! Myslím, že shora!" „Kdež? Zprostředu!"
    Ctihodní  páteři  dokonce  zapomínali  na  obvyklé  pobožnosti. Odpolední modlitby z breviáře byly odbývány rychle. Dřív při modlení z breviářů usínali příjemně, ale nyní ani spánek neklížil jejich oči a nemodlili se také.
    A kázání? Lid, který chodil do klášterního kostela, nerozuměl-li někdy dříve kázáním páterů, nyní teprv nerozuměl nikdy žádnému.
    Neucelené věty (o logice nemluvím, ta obyčejně v kázáních schází), věty přecházející s jednoho předmětu na druhý bez vší spojitosti, tak hřímaly nesrozumitelně věřícím do duše, kteří nevycházeli z úžasu.
    A nejen páteři byli připraveni o klid. Přeneslo se to i mezi laiky, prosté mnichy, pletlo to kuchaře, který často se zadumal a jídla zkazil.
    Nikdo nepamatoval něco podobného. Zpěvy prostých mnichů při náboženských slavnostech nebyly již zpívány s takovou vroucností. Pletli se při sborovém zpěvu.
    A nová zvěst proběhla ambity kláštera. Opat chce tu dýmku!
    Chtěl ji vskutku a dával páterovi Jordánovi za ni drahocenný čibuk se zlatými ozdobami.
Pak zas ambity prolétla zpráva o tom, co řekl páter Jordán na tu nabídku.
    „Reverendissime," pravil, „jest to jediný odkaz po nebožtíkovi strýci, jediná památka po bratru mého nebožtíka otce. Dýmku, reverendissime, nemohu darovat." Pak vyprávělo se, co na to prohodil opat.
    „Milý Jordáne," pravil, „jednou mně dýmku budete musit vydati. Pakli totiž ta dýmka bude příčinou, že zanedbáte svých povinností."
    Páter Jordán se usmál. On přece dosud nikdy nezanedbal ani té nejmenší povinnosti.
    Ale stalo se, že jednou šel do besídky v zahradě, zapálil si dýmku, a mysle, že ho nikdo nevidí, vytáhl z kapsy breviář s červenou ořízkou a pokuřuje modlil se jednu stránku za druhou.
    Ovšemže na modlitbu nemyslil. Přivykl tak té obdivuhodné dýmce, že nemohl se od ní odloučit.
    Kouře z ní, zpříjemňoval si nudný obsah breviáře. Ostatní
byli roztroušeni po zahradě, páter Jordán polohlasně četl a modlil se, vypouštěje obláčky dýmu z úst: „Uděl mně, Otče, spokojenosti, neb co Ty činíš, dobře činíš. Nic pozemského nemůže ukojiti ducha. Každodenní zkušenost nás učí, že kdo mnoho má, ještě víc míti si žádá. Protož výsledek pro mne ten, mohu-li postavení své na zemi poctivým způsobem zlepšiti..."
    Vypustil nový mocný kotouč dýmu z úst a pokračoval polohlasně: „Učiním to, nebo toho mně nezabraňuje žádný zákon; nemohu-li však učiniti tak, budiž Bohu poručeno..."
    „Budiž Bohu poručeno," ozval se hlas a před překvapeným páterem Jordánem stál opat.
    Číhal za křovím již půl hodiny.
    „Milý Jordáne," pravil vážně, „modlitba a kouření z dýmky nepatří k sobě. Jak může se duše povznésti k Bohu, sleduje-li člověk dým tabáku? Jak může se člověk při kouření vroucně modlit? A kdo se vroucně nemodlí, milý Jordáne, co se s ním stane, ty konce, amice?"
    Zamlčel se a pak řekl: „Dejte sem dýmku, která vás vytrhuje z pobožnosti..."
    Páter Jordán vyhlížel v tom okamžiku jako poražený velitel, odevzdávaje vítěznému nepříteli svou šavli.
    „Zde, reverendissime," řekl smutně, odevzdávaje dýmku opatovi.
    „Dobře," pravil opat, „a kajte se, amice."
    Odešel, taje stěží vítězný úsměv, a za ním nesl se hlas opuštěného pátera Jordána, který hlasitě se modlil: „Uděl mně, Otče, spokojenosti, neb co ty činíš, dobře činíš. Nic pozemského nemůže ukojiti ducha ..."
    Rozneslo se rychle, že opat zkonfiskoval obdivuhodnou dýmku.
    Až do obvyklé večerní pobožnosti o ničem jiném se nemluvilo.
    Toho dne stíhalo všechny v klášteře jedno překvapení za druhým.
    Všichni se již sešli v klášterním kostele, potřetí zahučel do večerního ticha hlas svolávající je k pobožnosti před večeří, a kdo se neobjevil, byl opat.
    Šli ho hledat. Pokoj, který obýval, byl zamčen. Na zahradě nebyl, ve sklepě se nenacházel, na chodbách nikde neobjevila se jeho postava. Nebyl nikde.
    Zvonilo se toho večera neobvykle počtvrté.
    A ani tu nepřišel. Jeho sedátko u oltáře bylo prázdné. Nikdy se to nestalo. Večerní pobožnost musila se konat bez opata. A jaká to byla pobožnost? Všichni divili se a hádali, co se stalo s opatem, kde je, co dělá.
    Pobožnost bez opata. Slyšel to někdo, zažil někdo něco podobného, že by přísný a nábožný opat nedostavil se do chrámu?
    Již aby byl konec. Co se to jen stalo? Pobožnost odbyla se rychle. Věty celé se polykaly. Při litanii křičelo se místo „smiluj se nad námi!", „smujsdi!" Jeden řádek za druhým rychle a ještě rychleji. Konec! „Amen!"
    Všichni vyhrnuli se na chodbu kláštera hledat znovu opata. Šli do prvého poschodí k jeho bytu, chvíli tloukli a pak uvnitř ozval se šramot a dvéře se otevřely.
    Naproti nim stál opat s dýmkou, z které ani obláček dýmu nevycházel, a kamkoliv pohlédli, viděli po pokoji na zemi rozházené ohořelé sirky.
    „Nelze ji zapálit," pravil opat, „pojďme k večerní pobožnosti."
    Zděsili se a páter Jordán prohodil jízlivě: „Vracíme se, reverendissime, právě z kostela..."
    Dlouho do noci ozývala se z opatova pokoje vroucí modlitba: „Jsemť jen člověk, Pane! mdlý a křehký to tvor, který zhyne, nezadrží-li jej pravice Tvá. Osidla hříchu opletla mne a hrozí duši mé zkázou. K Tobě tedy volám, Otče a Bože můj! Uchovej duši mou, hříchů odpusť těžkých, ó Bože, Otče můj...!"
    Dýmka pátera Jordána druhého dne ocitla se v opatově  sbírce a jeho sluha Anatolius postavil ji do řady „hříšných", mezi vodní dýmky, nargilé tureckých pašů.

    Uplynulo několik let. Páter Jordán umíral ve své cele. Ležel na loži, na stolku hořely svíce a na klekátku modlili se dva páteři.
    Opat seděl u jeho lůžka a díval se smutně na jeho vyhublou tvář, zažloutlou, s ostrými rysy.
    Páter Jordán spal. Náhle sebou trhl a počal prsty hrát si s peřinou.
    Probudil se. Upřel kalné zraky na opata a zašeptal:
    „Reverendissime!"
    Přitáhl opata vyhublou rukou k sobě a řekl s namáháním: „Ta — dýmka — reverendissime, zapaluje se — ve všech třech otvorech — otevrou se — jeden —"
    Klesl naznak. Vzchopil se a pokračoval, oddychuje prudce: „Jeden — za druhým — a zapálí se na třech místech —"
    Páter Jordán zachroptěl, klesl na polštář a klášter opustil navždy. Umřel!
    Tak bylo prozrazeno tajemství dýmky pátera Jordána...

Besedy lidu - 7. 6. 1907