BOHÁČ A CHUDÁK

    Byli dva bratři, jeden velmi bohatý, druhý velmi chudý. Jednou hlídal chudý svému bohatému bratru snopy na poli, a sedě pod kupkou, spatřil bílou ženu, jak sbírala klasy, ježto zůstaly na záhonech, a zastrkávala do kupek. Když pak až k němu došla, chytil ji za ruku a tázal se jí, co je zač a co tu dělá? – „Jsem tvého bratra Štěstí a sbírám ztracené klásky, aby měl víc pšenice.“ – „A prosím tě, kdepak je moje Štěstí?“ otázal se chudý. – „Na východě,“ řekla bílá žena a zmizela.

    I umínil si chudý, že půjde do světa hledat svého Štěstí. A když jednou zrána už odcházel z domova, nenadále vyskočila ze zápecí Bída a plakala i prosila, aby ji taky vzal s sebou. „Oj, moje milá!“ řekl chudák. „Jsi velmi slabá a cesta daleká – nedošla bys; ale mám tu prázdnou lahvičku, umenši se, vlez do ní a já tě ponesu.“ Bída vlezla do lahvičky, a on nemeškaje zandal ji zátkou a dobře zavázal. Potom na cestě, když přišel k jedné bařině, vyndal lahvičku a vstrčil do bahna, a tak se Bídy zprostil.

    Po některém čase přišel do velikého města a nějaký pán vzal ho do služby, aby mu kopal sklep. „Platu žádného ti nedám,“ řekl, „ale co kopaje najdeš, bude tvé.“ Když tak nějaký čas kopal, našel hroudu zlata. Dle úmluvy náležela jemu; ale on dal přece pánovi polovici a kopal dále. Konečně přišel na železné dveře, a když je otevřel, byl tu podzemní sklep a v něm nesmírné bohatství.

    Tu slyší z jedné skříně ve sklepě hlas: „Otevři, pane můj, otevři!“ I pozdvihl víko a ze skříně vyskočila krásná panna, celá bílá, poklonila se mu a řekla: „Jsem tvoje Štěstí, jehož jsi tak dlouho hledal; od nynějška budu s tebou i s tvou rodinou.“ Nato zmizela. On pak o to své bohatství opět se podělil se svým bývalým pánem, i zůstal mimoto nesmírným boháčem a jmění jeho den ode dne se množilo.Přitom však nikdy nezapomněl na svou minulou nouzi a činil chudým toho města mnoho dobrého.

    Jednoho dne, procházeje se po městě, potkal svého bratra, jenž sem přišel za svým obchodem. I vzal ho s sebou domů a vypravoval mu obšírně všecky příhody své: jak viděl jeho Štěstí na poli klásky sbírati, jak a kde se své Bídy zprostil a jiné věci. Hostil ho u sebe po několik dní a potom mu dal na cestu mnoho peněz a ženě i dětem jeho mnoho darů, i rozloučil se s ním bratrsky.

    Ale bratr jeho byl neupřímný a záviděl mu to Štěstí. Ubíraje se domů, neustále přemýšlel, jak by na bratra svého mohl zas Bídu poslati. A když přijel k tomu místu, kde bratr jeho lahvičku v bahně pochoval, hledal, dlouho hledal, až ji zase našel, a hned otevřel. V okamžení vyskočila Bída ven a před očima jemu rostouc, začala kolem něho radostí skákati a objavši ho, líbala i děkovala mu, že ji z vězení vysvobodil. „A za to vděčná budu tobě i tvé rodině až do smrti a nikdy vás neopustím!“

    Darmo se závistník vymlouval, darmo ji posílal k prvnějšímu pánu: nikterak již nemohl Bídy s krku pozbýti, ani prodati, ani darovati, ani zakopati, ani utopiti, neustále mu byla v patách. Zboží, které si domů vezl, pobrali mu na cestě loupežníci; dostav se domů žebrotou, nalezl místo svého stavení hromadu popela a s pole mu zatím úrodu všecku pobrala voda. A tak nezůstalo závistivému boháči nic než toliko – Bída!

***

TŘI ZLATÉ VLASY DĚDA-VŠEVĚDA

Bylo-nebylo: byl jednou jeden král, který se rád honil po lesích za zvěří. Jednou taky se pustil daleko za jelenem a zabloudil. Byl sám a sám, přišla noc a král byl rád, že našel na mýtině chalupu. Zůstával tam uhlíř. Král povídá, jestli by ho chtěl z lesa na cestu vyvést, že mu dobře zaplatí. – „I rád bych s vámi,“ řekl uhlíř, „ale tu vidíte, žena mi se právě čeká, nemohu odejít. A kam byste taky v noci? Lehněte si na půdu na seno a ráno vás doprovodím.“ – Brzy potom se narodil uhlířovi synáček. Král ležel na půdě, nemohl usnout. O půlnoci pozoroval dole ve světnici nějaké světlo. Koukne skulinou ve stropě a tu vidí: uhlíř spal, žena jeho ležela jako ve mdlobách a podle děťátka stály tři staré babičky, celé bílé, každá měla v ruce svíci rozsvícenou. První povídá: „Já tomu chlapci dávám, aby přišel do velikých nebezpečenství.“ – Druhá povídá: „A já mu dávám, aby ze všech šťastně vyvázl a byl dlouho živ.“ – A třetí povídá: „A já mu dávám za ženu tu dcerušku, co se dnes narodila tomu králi, který tu nahoře na seně leží.“ Nato babičky svíce zhasly a bylo zas ticho. Byly to sudičky.Král zůstal, jako by mu byl meč do prsou vrazil. Nespal do rána; přemýšlel, co a jak, aby se nestalo, co tu slyšel. 

Když se rozednilo, začalo dítě plakat. Uhlíř vstal a vidí, že mu žena zatím usnula na věčnost. „Och, můj ubohý sirotečku!“ naříkal, „co si nyní s tebou počnu?“ – „Dej mi to děťátko,“ praví král, „já se o ně postarám, že mu dobře bude; a tobě dám peněz tolik, že do smrti nebudeš muset uhlí pálit.“ – Uhlíř byl tomu rád a král slíbil, že si pro to děťátko pošle. Když přišel do svého zámku, vypravovali mu s radostí velikou, že se mu tu a tu noc narodila dceruška. Byla to právě ta noc, když viděl ty tři sudičky. Král se zamračil, zavolal jednoho svého služebníka a povídá: „Půjdeš tam a tam do lesa, v chalupě tam uhlíř zůstává; dáš mu tyto peníze a on ti dá malé dítě. To dítě vezmeš a na cestě potom utopíš. Neutopíš-li, budeš sám vodu pít!“

Služebník šel, vzal děťátko do košíka, a když přišel na lávku, kde hluboká a široká řeka tekla, hodil je i s košíkem do vody. – „Dobrou noc, nezvaný zeti!“ řekl potom král, když mu to služebník pověděl.Král myslil, že se děťátko utopilo, ale neutopilo se: plulo v košíku po vodě, jako by je kolíbal, a spalo, jako by mu zpíval, až připlulo k chalupě jednoho rybáře. Rybář seděl na břehu, spravoval sítě. Tu vidí po řece něco plynout, skočí do lodičky a za tím, a vytáhl z vody v košíku děťátko.I donesl je své ženě a povídá: „Vždyckys chtěla mít nějakého synáčka, a tu ho máš: přinesla nám ho voda.“ Žena rybářova byla tomu ráda a vychovala to dítě za své vlastní. Říkali mu Plaváček, protože jim po vodě připlaval.Řeka teče a léta minou a z hocha stal se krásný mládenec, že mu daleko široko nebylo rovného. 

Jednou v létě přihodilo se, že tudy jel na koni král sám a sám. Bylo parno, chtělo se mu pít, i zahnul k rybáři, aby mu dali trochu čerstvé vody. Když mu ji Plaváček podal, zarazil se král, hledě na něj. „Švarného hocha máš, rybáři!“ povídá, „je-li to tvůj syn?“ – „Je a není,“ odpověděl rybář, „právě tomu dvacet let, připlaval po řece v košíku co maličké děťátko a vychovali jsme si ho.“

Králi se udělaly mžitky před očima, zbledl jako stěna; viděl, že je to ten, co ho dal utopit. Ale hned se vzpamatoval, skočil s koně a povídá: „Potřebuju posla do mého královského zámku a nikoho s sebou nemám; může-li mi ten mládenec tam dojít?“ – „Vaše královská Milost poroučí a hoch půjde,“ řekl rybář. Král si sedl a napsal své paní králové list: „Toho mladíka, kterého ti tuto posílám, dej bez meškání mečem probodnout; můj to zlý nepřítel. Až se vrátím, ať je vykonáno. Tak má vůle.“ – Pak to psaní složil, zapečetil, přitlačil svůj prsten. Plaváček vydal se hned se psaním na cestu. Musil velikým lesem, a než se nadál, minul se cesty a zabloudil. Chodil z houští do houští, až se už začalo stmívat. Tu potká starou babičku: „Kampak, Plaváčku, kampak?“ – „Jdu se psaním do královského zámku a zabloudil jsem. Nemohla byste mi, matičko, povědít, kudy na cestu?“ – „Dnes už beztoho nedojdeš, je tma,“ řekla babička, „zůstaň u mne na noc: však nebudeš u cizí, jsem ti kmotrou.“ Mládenec si dal říci, a sotva byli několik kroků, měli před sebou hezký domek, jako by byl najednou ze země vyrostl. V noci, když hoch usnul, vytáhla mu babička psaní z kapsy a dala mu tam jiné, ve kterém tak bylo napsáno: „Toho mladíka, kterého ti tuto posílám, dej bez meškání s naší dcerou oddat; můj to souzený zeť. Až se vrátím, ať je vykonáno. Tak má vůle.“

Když paní králová to psaní přečtla, dala hned vystrojit svatbu a obě, paní králová i mladá královna, nemohly se na ženicha dost nahledět, jak se jim líbil, a Plaváček byl se svou královskou nevěstou taky spokojen. Po několika dnech přijel domů král, a když viděl, co se stalo, rozzlobil se náramně na svou paní, co to učinila. „Vždyť pak jsi mi sám poručil, abych ho dala s naší dcerou oddat, dřív než se vrátíš!“ odpověděla králová a podala mu psaní. Král psaní vzal, prohlíží písmo, pečeť, papír – všecko bylo jeho vlastní. I dal si zavolat zetě a vyptával se, co a jak a kde chodil?
Plaváček vypravoval, kterak šel a v lese zabloudil a že zůstal na noc u své staré kmotry. – „A kterak vypadala?“ – „Tak a tak.“ A král poznal z jeho řeči, že to byla táž osoba, která před dvaceti lety dceru jeho přisoudila synu uhlířovu. Myslil – myslil – a potom povídá: „Co se stalo, nedá se změnit; ale zdarma přece mým zetěm být nemůžeš; chceš-li mou dceru mít, musíš jí za věno přinést tři zlaté vlasy Děda-Vševěda.“ Myslil si, že se takto svého nemilého zetě nejjistěji zprostí. Plaváček rozloučil se se svou chotí a šel – kudy a kam? nevím; ale že mu sudička byla kmotrou, bylo mu snadno pravou cestu najít. Šel dlouho a daleko, přes hory doly, přes vody brody, až přišel k černému moři. Tu vidí loď a na ní přívozníka. – „Pozdrav pánbůh, starý přívozníče!“
– „Dejž to pánbůh, mladý poutníče! Kam tudy cestou?“
– „K Dědu-Vševědu pro tři zlaté vlasy.“
– „Hoho, na takového posla dávno čekám! Dvacet let už tu převážím a nikdo mne nejde vysvobodit. Slíbíš-li mi, že se Děda-Vševěda zeptáš, kdy bude mé roboty konec, převezu tě.“

Plaváček slíbil a přívozník ho převezl.Potom přišel k nějakému velikému městu, ale bylo sešlé a smutné. Před městem potká stařečka, měl v ruce hůl a sotva lezl. 
– „Pozdrav pánbůh, šedivý dědečku!“ – „Dejž to pánbůh, pěkný mládenečku, kam tudy cestou?“ – „K Dědu-Vševědu pro tři zlaté vlasy.“ – ,,Aj, aj, na takového posla tu dávno čekáme; to tě hned musím k našemu panu králi dovést.“ – Když tam přišli, řekl král: „Slyším, že jdeš poselstvím k Dědu-Vševědu? Měli jsme tu jabloň, nesla mladicí jablka: když někdo jedno snědl, třeba byl už nad hrobem, omládl zas a byl jako jinoch. Ale od dvaceti let nenese jabloň už ovoce žádného. Slíbíš-li mi, že se Děda-Vševěda zeptáš, je-li nám jaká pomoc, odměním se tobě královsky.“ – Plaváček slíbil a král ho milostivě propustil.Potom přišel zase k jinému velikému městu, ale bylo zpolovice pobořené.
Nedaleko města zakopával syn otce svého zemřelého a slzy jako hrachy mu padaly po tvářích. – „Pozdrav pánbůh, smutný hrobníče!“ řekl Plaváček. – ,,Dejž to pánbůh, dobrý poutníče! Kam tudy cestou?“ –„Jdu k Dědu-Vševědu pro tři zlaté vlasy.“ – „K Dědu-Vševědu? Škoda, žes dřív nepřišel! Ale náš pan král na takového posla už dávno čeká; musím tě k němu dovést.“ – Když tam přišli, řekl král: „Slyším, že jdeš poselstvím k Dědu-Vševědu? Měli jsme tu studnici, prýštila z ní živá voda: když se jí někdo napil, třeba už umíral, hned se zas uzdravil; a kdyby byl už mrtev a tou vodou ho pokropili, zase vstal a chodil. Ale teď už od dvaceti let voda přestala téct. Slíbíš-li mi, že se Děda-Vševěda zeptáš, je-li nám jaká pomoc, královskou odměnu ti dám.“ –Plaváček slíbil a král ho milostivě propustil.Potom šel dlouho a daleko černým lesem a uprostřed toho lesa vidí velikou zelenou louku, plnou krásného kvítí, a na ní zlatý zámek; byl to zámek Děda-Vševěda, třpytil se jako žhavý. Plaváček vešel do zámku, ale nenašel tam nikoho, než v jednom koutě starou babičku, seděla a předla. „Vítám tě, Plaváčku!“ povídá, „jsem ráda, že tě zas vidím.“ Byla to jeho kmotra, co byl u ní v lese noclehem, když to psaní nesl. „Copak tě sem přivedlo?“ – „Král nechce, abych byl darmo jeho zetěm; i poslal mě pro tři zlaté vlasy Děda-Vševěda.“ – Babička se usmála a povídá: „Děd-Vševěd je můj syn, jasné slunce: ráno je pacholátkem, v poledne mužem a večer starým dědem. Já ti ty tři vlasy s jeho zlaté hlavy opatřím, abych ti taky darmo nebyla kmotrou. Ale tak, synáčku, jak tu jseš, zůstat nemůžeš! Můj syn je sice dobrá duše, ale když přijde navečer hladový domů, mohlo by se lehko stát, že by tě upekl a snědl k večeři. Je tu prázdná káď, přiklopím ji na tě.“ – Plaváček prosil, aby se taky Děda-Vševěda zeptala na ty tři věci, co slíbil na cestě, že přinese odpověď. – „Zeptám,“ řekla babička, „a dej pozor, co řekne.“Najednou strhl se venku vítr a západním oknem do světnice přiletělo Slunce, starý dědeček se zlatou hlavou. „Čuchy, čuchy člověčinu!“ povídá, „někoho tu, matko, máš?“ – „Hvězdo denní, kohopak bych tu mohla mít, abys ty ho neviděl? Ale tak je: celý den lítáš po tom božím světě a tam se té člověčiny načucháš; i není divu, když večer domů přijdeš,
že ti ještě voní!“ Stařeček neřekl na to nic a sedl k večeři.

Po večeři položil svou zlatou hlavu babičce na klín a počal dřímat. Když babička uviděla, že už usnul, vytrhla mu jeden zlatý vlas a hodila na zem – zazvonil jako struna. „Co mi chceš, matko? řekl stařeček. – „Nic, synáčku, nic; dřímala jsem a měla jsem divný sen.“ – „A co se ti zdálo?“ – „Zdálo se mi o jednom městě, měli tam pramen živé vody; když někdo stonal a napil se jí, ozdravěl; a když umřel a tou vodou ho pokropili, zas ožil. Ale teď od dvaceti let voda přestala téct: je-li jaká pomoc, aby zas tekla?“ – „Snadná pomoc: v té studnici na prameni žába sedí, nedá vodě téct; ať žábu zabijí a studnici vyčistí, poteče voda zas jako prve.“ 

Když stařeček potom zas usnul, vytrhla mu babička druhý zlatý vlas a hodila na zem. „Což zase máš, matko?“ – ,,Nic, synáčku, nic! Dřímala jsem a zdálo se mi zas něco divného. Zdálo se mi o jednom městě, měli tam jabloň, nesla mladicí jablka; když někdo zestárnul a jedno snědl, omládl zas. Ale teď od dvaceti let nenese jabloň ovoce žádného: je-li jaká pomoc?“ – „Snadná pomoc: pod jabloní leží had, užírá jí síly; ať hada zabijí a jabloň přesadí, ponese zas ovoce jako prve.“ – 

Potom stařeček brzy zas usnul a babička mu vytrhla třetí zlatý vlas. „Což mne, matko, spát nenecháš?“ řekl mrzutě a chtěl vstávat.– „Lež, synáčku, lež! Nehněvej se, nerada jsem tě vzbudila. Ale přišla na mne dřímota a měla jsem zas podivný sen. Zdálo se mi o přívozníkovi na černém moři; dvacet let už tam převáží a nikdo ho nejde vysvobodit. Kdy bude roboty jeho konec?“ – „Hloupé matky to syn! Ať dá jinému veslo do ruky a sám vyskočí na břeh, bude ten zas přívozníkem. Ale teď už mi dej pokoj: musím časně ráno vstávat a jít slzy sušit, co králova dcera každou noc vypláče pro svého muže, syna uhlířova, kterého král poslal pro mé tři zlaté vlasy.“

K ránu strhl se zas venku vítr a na klíně své staré matičky probudilo se místo stařečka krásné zlatovlasé dítě, boží Slunéčko, dalo matce sbohem a východním oknem vyletělo ven. Babička zas odklopila káď a řekla Plaváčkovi:
„Tuhle máš ty tři zlaté vlasy, a co Děd-Vševěd na ty tři věci odpověděl, už taky víš. Jdi spánembohem, už mne víc neuhlídáš, není toho třeba.“ – Plaváček babičce pěkně poděkoval a šel.

Když přišel do toho prvního města, ptal se ho král, jakou jim nese novinu? – „Dobrou!“ řekl Plaváček; „dejte studnici vyčistit a žábu, co na prameně sedí, zabijte a poteče vám voda zas jako kdy prve.“ – Král to dal hned udělat, a když viděl, že se voda prýští plným pramenem, daroval Plaváčkovi dvanáct koní bílých jako labutě a na ně tolik zlata a stříbra a drahého kamení, co mohli unést.

Když přišel do toho druhého města, ptal se ho zase král, jakou jim nese novinu? – „Dobrou!“ řekl Plaváček; „dejte jabloň vykopat, najdete pod kořeny hada, toho zabijte; potom jabloň zase vsaďte a ponese vám ovoce jako kdy prve.“ – Král to dal hned udělat a jabloň za noc oděla se květem, jako by ji růžemi osypal. Král měl velikou radost a daroval Plaváčkovi dvanáct koní vraných jako havrani a na ně taky tolik bohatství, co mohli unést.

Plaváček jel potom dál, a když byl u černého moře, ptal se ho převozník, zdali se dověděl, kdy bude vysvobozen? – „Dověděl,“ řekl Plaváček, „ale dříve mě převez, pak ti povím.“ – Přívozník se sice vzpouzel; ale když viděl, že není jiné pomoci, převezl ho přes moře i s jeho čtyřmi a dvaceti koňmi. „Až zas budeš někoho převážet,“ řekl mu potom Plaváček, „dej mu veslo do ruky a vyskoč na břeh a bude ten místo tebe přívozníkem.“

Král ani svým očím nevěřil, když mu Plaváček ty tři zlaté vlasy Děda-Vševěda přinesl, a dcera jeho plakala, ne žalostí, ale radostí, že se zas vrátil. „A kdes těch pěkných koní a toho velikého bohatství nabyl?“ ptal se král. – „Vysloužil jsem si to,“ řekl Plaváček a vypravoval, kterak tomu králi dopomohl zase ke mladicím jablkům, co ze starých lidí dělají mladé, a tomu králi k živé vodě, co z nemocných dělá zdravé a z mrtvých živé. – „Mladicí jablka! Živá voda!“ opakoval si potichu král; „kdybych jedno snědl, omládl bych; a kdybych i zemřel, tou vodou bych zas ožil.“ Bez meškání vydal se na cestu pro mladicí jablka a pro živou vodu – a potud se ještě nevrátil.A tak se stal uhlířův syn zetěm královým, jak sudička usoudila, a král – snad ještě pořád tam převáží přes černé moře!

***

SNĚHURKA

Byl jeden sedlák, jménem Ivan, a žena jeho, jménem Marie; byli už staří a neměli žádných dětí, i rmoutili se proto velmi. Jednou v zimě, když mladého sněhu napadlo po kolena, děti venku lepily
z něho bábu a Ivan s Marií dívali se mlčky na ně oknem. Tu se Ivan usmál a povídá: „Pojď, ženo, slepíme si spolu taky bábu.“„A což?“ řekla stará vesele, „pojďme, můžeme si k starosti taky zadovádět.

Ale nač bábu lepit? Slepíme si raději ze sněhu děťátko, když nám pánbůh nedal živého.“ – „Co pravda, to pravda,“ řekl Ivan, vzal čapku a šel se starou na ohradu. A skutečně začali ze sněhu lepit děťátko; udělali tílko, ručičky, nožičky a přidělali nahoře hroudu jako hlavičku. – „Pomáhej pánbůh!“ řekl kdosi, jda mimo. – „Děkujem pěkně!“ odpověděl Ivan. – „Cožpak to děláte?“ – „Inu, jak vidíš!“ řekl Ivan, „Sněhurku,“ doložila stará i zasmála se. – Potom přidělali nosíček a bradičku, udělali dva důlky pro oči, a sotvaže Ivan taky ještě hubičku vyznamenal, začalo děťátko dýchat a otevřelo pěkné modré očičky, kroutilo hlavičkou jako živé a zatřepalo ručičkama a nožičkama ve sněhu, zrovna jako děťátko v plenkách. – „Ach Ivane, Ivane,“ volala žena plna radosti, „pánbůh nám dal děťátko!“ I začala Sněhurku objímat. A se Sněhurky sloupl se sníh jako skořápka s vajíčka a už byla skutečně živým děvčátkem. „Ach má drahá Sněhurečko!“ volala stará i běžela s ní do světnice. A Sněhurka rostla, ne po dnech, ale po hodinách, a co den byla větší. Sedlák i selka měli z ní radost převelikou; děvčata ze vsi přicházela k nim, strojila ji, rozmlouvala s ní, zpívala jí písně, hrála s ní všelijaké hry, i naučila ji všemu, jak co sama dělala. I vyrostla Sněhurka za tu zimu tak jako třináctileté děvče a byla velmi čiperná, všemu rozuměla, o všem hovořila; a byla běloučká jako sníh, očka měla jako nezabudky a rusavé vlásky až popás; jen žádného ruměnce neměla v tváři, jako by v ní ani živé krve nebylo. Ale i bez toho byla tak krásná a přitom tak dobrá a ke všem přívětivá, až srdce nad ní plesalo. „Hleď, Ivane,“ říkávala stará muži svému, „můj srdečný zármutek přece pominul!“ – A Ivan jí říkával: „Netrvá na světě věčně radost a zármutek taky bez konce není.“

Minula zima. Slunéčko na nebi začalo hřát, na lukách zazelenala se tráva a v povětří šveholil skřivánek. Už i děvčátka sebrala se pode vsí v chorovod a začala zpívat: „Vesno krásná, na čem jsi přišla, na čem jsi přijela?“ – „Na rozsošce, na brance!“ – A Sněhurka začala být nějak smutná. – „Co je ti, dítě mé?“ říkala stará, „jsi-li churava? Zdali tě někdo uhranul?“ A Sněhurka na to: „Nic mi není, matičko, jsem zdráva.“Roztál poslední sníh, sady i luka oděly se květem, slavík i všeliké ptactvo začalo zpívat a všecko na. božím světě se rozveselilo. A Sněhurka byla ještě smutnější, vyhýbala se družkám a pořád se před sluncem ukrývala do stínu. Jen když pršelo a za soumraku bývala veselejší, a když jednou přišla bouřka a napadalo krup, měla z toho takovou radost, jako by to byly perly. Ale když pak opět vysvítilo slunce a kroupy rozhřálo, plakala Sněhurka pro ně tak, jako by sama taky se chtěla slzami rozplynout.

Minulo jaro, přišel svatého Jana den. Děvčata ze vsi sbírala se do háje na veselí a stavila se taky pro Sněhurku. „Pusť, pusť taky s námi Sněhurku!“ prosila. Stará bála se ji pustit a Sněhurce samé jaksi se nechtělo s nimi jít; ale odepřít jim toho nemohly.„Jen mi, děvčátka, dejte na Sněhurku pozor,“ domlouvala stará, „však víte, že ji chovám jak oko v hlavě.“ – „Dáme, dáme!“ křičela děvčata vesele, vzala Sněhurku za ruku a běžela s ní do háje. Tam vily sobě věnečky, vázaly z kvítí kytky i zpívaly své smutnoveselé písně. A Sněhurka byla s nimi pořád. A když zapadlo slunce, složila děvčata z trávy a z drobného roští hranici, zapálila i a postavila se všecka řadou jedna za druhou, majíc každá na hlavě věneček, a Sněhurku postavila nejzáze. „Dívej se,“ řekla, „jak my poběhnem, a běž taky za námi, pozadu nezůstávej!“ Poté začaly zpívat kupadelní píseň a skákaly jedna po druhé přes oheň. Vtom něco vzadu za nimi zašumělo a žalostně zavzdechlo: „Ach! Uleknuty hleděly jedna na druhou a zpozorovaly, že Sněhurky mezi nimi není. „Snad se nám schovala,“ řekly a rozběhly se ji hledat; volaly, houkaly – ale nikterak ji nemohly najít. „Snad utekla domů,“ řekly potom a běžely do vsi – ale Sněhurky ani ve vsi nebylo. Hledaly ji druhý, třetí den, prohledaly celý háj – ale po Sněhurce nikdež ani památky! Kam se poděla? Snad že ji odvleklo dravé zvíře aneb odnesl loupežný pták?… Nikoli, ale když Sněhurka běžela za družkami a skočila přes oheň, tu nenadále vznesla se vzhůru lehkou parou, svinula se v tenounký obláček i zaletěla do výsosti podnebeské.

***

PTÁK OHNIVÁK A LIŠKA RYŠKA

Jeden král měl velikou krásnou zahradu. Bylo v ní mnoho vzácného stromoví, ale nejvzácnější byla jedna jabloň, co prostřed zahrady stála. Měla každý den jedno jablko, a to bylo zlaté: ráno odkvetlo, ve dne zrostlo a do noci dozrálo, a druhé ráno kvetlo zas jiné. Ale žádné to zralé jablko nedočkalo se druhého rána, pokaždé se v noci ze stromu ztratilo a nikdo nevěděl kam a jak? Král se proto velice rmoutil.

Jednou k sobě zavolal svého nejstaršího syna a povídá: „Půjdeš, synu, dnes v noci hlídat; vypátráš-li, kdo mně ta jablka odnáší, pokladu svého nebudu šetřit, abych se ti odměnil; a podaří-li se ti toho zloděje chytit, půl království ti za to dám.“Královic připásal k boku meč, vzal na rameno samostříl, zastrčil si za pás několik kalených střel a šel pod večerem do zahrady hlídat. Tam se posadil pod jabloň a čekal. Neseděl dlouho, přišla na něj dřímota, nikterak se jí nemohl ubránit; ruce mu klesly do trávy, oči se zamhouřily, a královic, jako by ho do vody vhodil, spal až do bíla dne. Ráno, když se probudil, bylo jablko zas to tam. – „Což,“ ptal se ho král, „zdalis viděl zloděje?“ – „Nepřišel žádný,“ odpověděl královic, „samo se jablko ztratilo.“ – Král zavrtěl hlavou, nechtěl tomu věřit. „Jdi dnes ty hlídat, synu můj!“ povídá k mladšímu, „a dohlídáš-li se zloděje, bohatě se ti odměním.“Druhý královic ozbrojil se zase tak jako první a šel hlídat. Ale za nějakou
chvíli taky pod jabloní usnul jako starší bratr, a když se probudil, bylo zas jablko pryč. Když se ho pak otec ráno ptal, kdo jablko vzal, odpověděl:
„Nikdo; samo se ztratilo.“ – Tehda ten nejmladší královic povídá:
„Otče, dnes já půjdu hlídat, abych věděl, ztratí-li se mi taky to zlaté jablko.“ – „Milé dítě,“ řekl jemu král, „ty, myslím, málo pořídíš; jsi ještě příliš mlád a nemoudrý. A když se starším nepodařilo zlatého jabka se dohlídat, tím méně tobě. Ale když chceš, jdi.“Večer, když už se stmívalo, šel nejmladší do zahrady hlídat. Vzal s sebou taky meč, samostříl a něco střel, ale mimoto taky ježčí kůži. V zahradě posadil se pod jabloň a prostřel si tu ježčí kůži na klín, když by na něj přicházela dřímota a ruce mu klesly, aby ho ta kůže probudila. O půlnoci přiletěl zlatý pták, sedl na strom a chtěl to jablko uzobnout. V tom okamžení lupnul královicův samostříl a kalená střela uhodila ptáka do křídla. Pták uletěl, ale jedno zlaté péro vypadlo mu z křídla na zem a jablko zůstalo na stromě.,,Nu, máš-li zloděje?“ ptal se ho král ráno.„Nemám,“ odpověděl královic, „ale co není, může ještě být; zatím mám kus jeho kabátu.“ Tu vyndal zlaté péro a vypravoval, co se mu přihodilo. Král byl tomu péru velmi rád; bylo tak krásné a takovou zář od sebe vydávalo, že v noci v síni královské ani světel potřebí nebylo. Dvořané, co tomu rozuměli, pravili, že to péro pochází z ptáka Ohniváka, a že je dražší nežli všecky poklady královy.Od té doby pták Ohnivák už do zahrady nepřiletěl a jablka se neztrácela; ale krále už taky nic netěšila, myslil pořád jen na ptáka Ohniváka a velice se rmoutil, že ho nemá, až mu pak z toho zármutku počalo srdce vadnout. Jednoho dne zavolal k sobě své tři syny a povídá: „Milé děti, vidíte, že den ode dne více chřadnu; ale vím zajisté, kdybych uslyšel ptáka Ohniváka zpívat, že by mé srdce okřálo. Kdo mi z vás toho ptáka Ohniváka živého přinese, aby zpíval, polovici království mu hned postoupím a po mé smrti bude mým nástupcem.“Synové hned se vypravili na cestu, rozloučili se s otcem a jeli toho ptáka Ohniváka hledat. Nedlouho jeli, přijeli do lesa a v lese na křižovatku.
„Kudy se dáme?“ ptá se nejstarší bratr. – „Jsme tři a tu před námi tři cesty,“ odpověděl druhý, „dejme se každý jednou; když se na tři strany rozjedeme, snáze ptáka Ohniváka se doptáme.“ – „A kdo kterou stranou pojede?“ – „Jeďte vy si každý, kterou cestou chcete,“ povídá nejmladší, „já pojedu tou, co mi zůstane.“ – Bratři byli spokojeni a každý si zvolil jednu cestu, kudy pojede. Potom povídá jeden: „Dejme si tu na tom místě nějaké znamení, kdo se dříve vrátí, aby věděl, co se druhým podařilo.
Zastrčme každý do země proutek: čí prut poroste, bude znamení, že ptáka Ohniváka šťastně dostal.“ Bratřím se ta rada líbila, každý si vsadil podle své cesty do země proutek a pak se rozjeli.Nejstarší královic jel svou cestou pořád, až přijel na nějaký vrch. Tu skočil s koně, pustil ho, aby se pásl, a sám si sedl do trávy; potom vyndal, co měl k jídlu, a začal obědvat. Vtom přiloudila se k němu liška Ryška: „Prosím, prosím, panáčku, jsem tuze hladová, dej mi taky něco na zub.“ Ale královic, jak ji uhlídal, vzal samostříl a poslal za ní kalenou střelu. Chybil, nechybil, liška se mu ztratila.Druhému bratrovi vedlo se taky tak. Když se na jedné široké louce do trávy rozložil a vyndal jídlo, přišla k němu taky hladová liška Ryška, aby jí něco dal; a jak po ní střelil, ztratila se mu z očí.Nejmladší bratr jel pořád, až přijel k nějakému potoku. Byl unaven a hladov; i skočil s koně a posadil se na břehu do trávy, aby se posilnil. Když začal jíst, viděl taky lišku Ryšku; přicházela pořád blíž a blíž a pak nedaleko něho zůstala stát: „Prosím, prosím, mladý panáčku, jsem tuze hladová, dej mi taky do něčeho zakousnout.“ – Královic jí hodil kousek uzeniny a povídá: „Pojď sem, nic se mne neboj, liško Ryško! Vidím, že máš větší hlad nežli já, a na dnešek budeme mít oba dva dost.“ Potom rozdělil své jídlo na dva díly: sobě jeden, lišce jeden. Liška Ryška najedla se dosyta a pak povídá: „Dobřes mě nakrmil, dobře ti posloužím. Vsedni na svého koně a jeď za mnou. Když uděláš, jak ti poradím, pták Ohnivák bude tvůj.“ Potom běžela napřed a huňatým ocasem dělala mu cestu: smetala hory, plnila doly a přes vody brody stavěla mosty. Královic na koni za ní klusem, až nenadále se octl u měděného zámku. „Ptáka Ohniváka máš v tomhle zámku,“ řekla liška Ryška, „jdi tam v pravé poledne, to budou strážní spát, a nikde se nemeškej. V první síni najdeš dvanácte černých ptáků ve zlatých klecích, v druhé uhlídáš dvanácte zlatých ptáků ve dřevěných klecích, a v třetí síni bude ten pták Ohnivák sedět na bidýlku. Podle něho uhlídáš dvě klece, zlatou a dřevěnou: nedávej ho však do zlaté, dej ho do dřevěné, sic nedobře pochodíš.“Královic šel do měděného zámku a našel všecko tak, jak liška Ryška řekla. V třetí síni seděl pták Ohnivák na bidýlku, jako by spal. Byl tak krásný, že královicovi srdce nad ním plesalo. Vzal ho a dal ho do dřevěné klece, pak se rozmyslil a povídá: „Kterak se to k sobě hodí, tak krásný pták a tak chatrná klec? Pták Ohnivák do zlaté klece náleží!“ Nato ho ze dřevěné klece vzal a dal do zlaté. Ale sotvaže ho tam zavřel, pták Ohnivák se probudil a zapískal, a hned se strhlo v těch dvou prvních síních takové pískání a krákání ode všech ptáků, až se lidé v bráně na stráži od toho probudili. Ti hned přiběhli, milého královice jali a přivedli před krále.Král byl velice rozhněván i řekl: „Kdo jsi, zloději, že ses opovážil mnohými strážemi projít, abys mi mého ptáka Ohniváka ukradl?“ –„Nejsem žádný zloděj,“ odpověděl královic, „ale přišel jsem pro zloděje, jehož ty přechováváš. Mám doma v naší královské zahradě jabloň, nese zlatá jablka: jen jedno za den vykvetlo, zrostlo a dozrálo, a tvůj pták Ohnivák je pokaždé v noci odnesl. A král, můj otec, těžce stůně, vadne mu srdce, a nepozdraví se, dokud neuslyší tvého ptáka Ohniváka zpívat. A proto tě prosím, dej mi ho.“ – „Můžeš ho mít,“ řekl na to král, „jestliže mi za něj přivedeš koně Zlatohřiváka.“„Proč jsi mě neposlechl a bral zlatou klec?“ hněvala se liška Ryška. – „Věru, chybil jsem,“ řekl královic, „ale už se pro to nehněvej, co se stalo, a pověz mi, víš-li o koni Zlatohřiváku?“ – „Vím,“ odpověděla liška Ryška, „a ještě ti k němu pomohu. Vsedni na svého koně a jeď za mnou.“ Pak zas běžela napřed a huňatým ocasem dělala mu cestu. Královic za ní klusem, až nenadále se octnul u stříbrného zámku. „Tuhle v tom zámku je kůň Zlatohřivák,“ povídá liška Ryška. „Jdi tam v pravé poledne, když budou strážní spát, a nikde se nemeškej. V první stáji najdeš dvanácte vraných koní se zlatými uzdami, v druhé dvanácte bílých koní s černými uzdami a v třetí stáji stojí kůň Zlatohřivák u svého žlabu. Podle něho na stěně uhlídáš dvě uzdy, zlatou a koženou, ale měj se na pozoru: tu zlatou uzdu nech viset a dej mu jen koženou, sic nedobře pochodíš!“Královic šel do toho zámku a našel zase všecko tak, jak liška Ryška řekla. V třetí stáji stál kůň Zlatohřivák u stříbrného koryta a žral z něho živý oheň. Byl tak krásný, že se na něj královic ani dost nemohl nahledčt. Pak vzal ze stěny koženou ohlávku s černou koženou uzdou a dal ji tomu koni Zlatohřiváku. Kůň stál jako beránek. I vidí tu podle taky na stěně viset překrásnou zlatou ohlávku, se zlatou, drahými kameny vykládanou uzdou, a velice se mu zalíbila: „Kterak se to k sobě hodí: tak krásný kůň a tak chatrná uzda?“ povídá sobě sám; „koni Zlatohřiváku náleží zlatá uzda!“ – Nato jemu tu koženou uzdu zase sňal a dal mu zlatou. Ale sotvaže kůň ucítil, že má zlatou uzdu, začal se vzpínat a silně zařehtal; a hned taky začali všickni koňové v těch prvních dvou stájích skákat a řičet, lidé na stráži se probudili, přiběhli, královice jali a přivedli před krále.„Kdo jsi, zloději,“ osopil se na něj král, „že ses opovážil mnohými strážemi projít, abys mi mého koně Zlatohřiváka ukradl?“ – „Nejsem žádný zloděj,“ odpověděl královic, „nerad jsem pro tvého koně šel, ale musil jsem.“ A pak vypravoval, jak se to všecko stalo a že mu král měděného zámku toho ptáka Ohniváka nechce vydat, dokud mu nepřivede koně Zlatohřiváka; i prosil, aby mu toho koně dal. – „Můžeš ho mít,“ řekl na to král stříbrného zámku, „jestliže mi za něj přivedeš pannu Zlatovlásku ze zlatého zámku v černém moři.“Liška Ryška venku v lese na královice čekala, a když viděla, že přichází bez koně, tuze se na něj rozhněvala: „Zdali jsem ti neřekla, abys tu zlatou uzdu nechal na stěně a vzal koženou? Daremná s tebou práce; komu není rady, není pomoci.“ – „Nehněvej se, liško Ryško,“ prosil královic, „věru, chybil jsem, a jen tehdáž mi ještě pomoz.“ – „Ještě jednou a naposledy ti pomohu,“ řekla liška Ryška, „a když mne poslechneš, můžeš ještě napravit, cos nemoudře pokazil. Vsedni na svého koně a jeď za mnou.“ Poté běžela napřed a dělala královicovi cestu, až přijel ke zlatému zámku v černém moři. „V tom zámku,“ povídá liška Ryška, „panuje mořská královna; má tři dcery a nejmladší z nich je Zlatovláska. Jdi tam a pros ji, aby ti jednu dceru dala za manželku; a když ti řekne, abys sobě vybral, vezmi tu, která nejprostěji bude oblečena.“Mořská královna vlídně královice přivítala, a když jí pověděl, proč přišel, vedla ho do pokoje, kde její tři dcery seděly a předly. Byly jedna ke druhé tak podobny, že by nikdo na světě jich nerozeznal, a tak krásny, že se královicovi dech tajil, když jim hleděl v oči. Každá měla hlavu šátkem ovinutou, aby se nevidělo, jaké má která vlasy, a každá taky byla jinak oblečena. Jedna měla šátek a šaty na sobě protkávané zlatem a předla zlatým vřetenem; druhá měla šátek a šaty vyšívané stříbrem a stříbrné vřeteno v ruce; a třetí měla jen čistý bílý šátek na hlavě a bílé šaty a předla obyčejným vřetenem. – „Vyber sobě, kterou chceš,“ řekla mu královna, a královic ukázal na tu bíle oblečenou pannu: „Tuhle mi dej!“ – „Hoho!“ podivila se královna, „to ty sám ze sebe nemáš; počkej ještě až do zejtřka.“

Královic nemohl starostí spát, jak se mu zejtra povede, a jakmile se ráno na východě rozbřesklo, vyšel si do zámecké zahrady. Sotvaže tam vkročil, kde se vzala, tu se vzala, stála před ním ta bílá panna: „Chceš-li mě dnes poznat, dej pozor, okolo které z nás obletovat bude muška.“ A poté, jak přišla, tak zmizela. Potom po poledni vedla královna královice zas do toho pokoje, kde její dcery byly: „Jestliže poznáš, kterou jsi včera vyvolil, bude tvá; pakli nepoznáš, přijdeš o hlavu.“ Dcery tu stály vedle sebe; byla jedna jako druhá, všecky draze a krásně oblečeny, a všecky tři měly zlaté vlasy a ty se tak svítily, že královicovi bleskem oči zacházely. Potom za chvilku, když se mu zrak otupil, zpozoroval, že okolo té jedné panny malá zlatá muška obletuje: „Tahle panna mi náleží,“ řekl, „tu jsem si vyvolil.“ Královna se tomu podivila, že ji poznal, a povídá: „Tak snadno ji přece nedostaneš; ještě mi zejtra musíš udělat, co ti uložím.“Potom ráno ukázala mu z okna veliký rybník u lesa, dala mu malé zlaté sítko a řekla: „Jestliže tím sítkem tam ten rybník do večera vyleješ, Zlatovlásku ti dám; pakli nevyleješ, přijdeš o hlavu.“ Královic vzal sítko a šel smutně k rybníku. Pohřížil je do vody a nabral, ale jak sítko zas vytáhl, vyběhla z něho všecka voda do kapky. Vida, že tak nic nepořídí, posadil se na hráz, sítko podle sebe, a přemýšlel, jak si pomůže. Nenadále, kde se vzala, tu se vzala, podle něho stála zas ta bílá panna: „Proč jsi tak smuten?“ – „Kterak mám být vesel,“ řekl královic, „vida, že tebe nedostanu; tvá matka uložila mi věc nemožnou.“ – ,Buď bez starosti,“ řekla panna, „to všecko se dá udělat.“ Poté vzala sítko a vhoďla je doprostřed rybníka. Tu se začala v celém rybníce najednou voda vařit a husté mraky valily se z rybníka a kladly se na zem, že ani na tři kroky nebylo před sebe vidět. Vtom slyší královic dupot, a když se ohlédl, byla tu liška Ryška a za ní jeho kůň. „Nemeškej,“ povídá, „vem pannu před sebe na koně a ujížděj!“ Kůň letěl jako šipka nazpátek po dělané cestě, liška Ryška ji za ním zas bořila: huňatým ocasem smetala mosty, dělala doly, stavěla hory, všecko tak, jak bylo dřív. Královic byl rád, že získal zlatovlasou pannu, ale zas nerad, že ji má králi stříbrného zámku dát za koně Zlatohřiváka. Čím blíže přijížděl k tomu zámku, tím volněji jel a byl smutnější. – „Viď, že ti líto svou krásnou Zlatovlásku pannu dát za koně Zlatohřiváka?“ promluvila k němu liška Ryška; „už jsem ti pomohla ve všeličem, ani v tom tebe neopustím.“ Tu skočila v lese přes vývratek, udělala kozelec a místo lišky Ryšky stála tu druhá panna Zlatovláska, právě taková, jako si ji vezl královic. „Ať tvá panna zůstane tu v lese, a mne dovez králi stříbrného zámku, aby ti za mne vydal koně Zlatohřiváka. A pak, až ho budeš mít, se svou pannou ujížděj.“Král byl té panně Zlatovlásce velice rád a bez prodlení dal za ni královicovi koně Zlatohřiváka i s tou zlatou uzdou. Potom dal své krásné zlatovlasé panně ke cti slavné hody vystrojit a pozval na ně všecko panstvo.
Když už se hodně napili a byli veselí, zeptal se král těch pánů, jak se jim líbí jeho zlatovlasá nevěsta? – „Krásná je,“ odpověděl jeden pán, „krásnější být nemůže; ale zdá se mi, jako by měla liščí oči.“ – Jak to slovo řekl, udělala se v okamžení z té panny Zlatovlásky zas liška Ryška a jedním skokem byla ze dveří venku a ta tam. Běžela za královicem a za zlatovlasou pannou a bořila za nimi svou liščí cestu: huňatým ocasem smetala mosty, dělala doly, stavěla hory, všecko tak, jako bylo dřív. Když je dohonila, byli už blízko měděného zámku, kde byl pták Ohnivák. Tu povídá mu liška Ryška: „Krásně to sluší Zlatovlásce panně na koni Zlatohřiváku!
Není-li tobě, královici, líto dát koně Zlatohřiváka za ptáka Ohniváka?“ – „Ovšem, je mi líto pro Zlatovlásku pannu,“ odpověděl královic, „ale není mi líto pro mého otce, aby byl zase zdráv.“ – A na to liška Ryška: „Kde je Zlatovláska panna a kůň Zlatohřivák, ať je taky pták Ohnivák. Už jsem ti pomohla ve všeličem, a protož i v tom ti pomohu.“ Tu skočila v lese přes vývratek, udělala kozelec a místo lišky Ryšky byl tu druhý kůň Zlatohřivák, zrovna takový, jako co na něm seděla Zlatovláska.
„Doveď mne ke králi měděného zámku,“ povídá, „aby ti za mne vydal ptáka Ohniváka. A když ho budeš mít, ujížděj.“Král byl tomu velice rád, že dostal koně Zlatohřiváka, a bez prodlení dal za něj královicovi ptáka Ohniváka i s tou zlatou klecí. Potom pozval k sobě mnoho pánů, chlubil se jim svým koněm Zlatohřivákem a ptal se jich, jak se jim líbí? – „Krásný je,“ řekl jeden pán, „krásnější být nemůže: ale zdá se mi, jako by měl liščí ocas.“ – Jak to slovo řekl, udělala se v okamžení z koně Zlatohřiváka zas liška Ryška a jedním skokem byla z brány venku a ta tam. Běžela za královicem a za Zlatovláskou, bořila za nimi v běhu svou liščí cestu a dohonila je, když už byli u toho potoka, kde se byla nejprve sešla s královicem. „Teď už ptáka Ohniváka máš,“povídá, „a máš i více, než jsi žádal, už mne nepotřebuješ. Jeď domů s pokojem, a nikde se nezastavuj, sice nedobře pochodíš.“ A nato zmizela.

Královic jel potom svou cestou dál, v ruce ptáka Ohniváka ve zlaté kleci, podle sebe koně Zlatohřiváka se zlatou uzdou a na něm krásnou Zlatovlásku pannu. Když přijel na tu křižovatku v lese, kde se rozloučil s bratry, vzpomněl si na proutky, co si tu každý z nich podle své cesty do země vsadil na znamení. Proutky jeho dvou bratrů byly suché, ale z jeho proutku vyrostl u cesty krásný košatý strom. Královic velice se z toho zaradoval, a že už oba byli dalekou cestou unaveni, chtěl, aby si tu pod tím stromem odpočali. Skočil s koně a pomohl také zlatovlasé panně s koně Zlatohřiváka; pak oba ty koně přivázal k tomu stromu a klec s tím ptákem Ohnivákem pověsil na větev. Netrvalo dlouho, přišla na ně dřímota a oba usnuli.Vtom, co tu spali, vrátili se taky jeho bratři, jeden z jedné strany, druhý z druhé, oba dva s prázdnýma rukama, a sešli se tu zároveň. Tu viděli, že jejich proutky jsou suché, a že z proutku nejmladšího bratra je krásný, košatý strom; viděli tu taky pod tím stromem bratra spát a podle něho krásnou zlatovlasou pannu a koně Zlatohřiváka, a nad nimi v kleci ptáka Ohniváka. Tu zrodily se jim v srdci myšlenky zlé, a řekl jeden druhému: „Bratr náš dostane nyní od otce půl království a po smrti jeho bude jeho nástupcem. Lépe bude, když ho zabijem: zlatovlasou pannu vezmeš si ty, koně Zlatohřiváka já a ptáka Ohniváka dáme otci, aby mu zpíval. O království se rozdělíme rovným dílem.“ – Jak si usmyslili, tak udělali. Tělo bratrovo rozsekali na mnoho kusů a zlatovlasé panně pohrozili smrtí, bude-li pravdu mluvit. Když přijeli domů, dali koně Zlatohřiváka do mramorové stáje, ptáka Ohniváka postavili s klecí do pokoje, kde král ležel, a zlatovlasé panně dali krásný pokoj a mnoho panen k posloužení. Starý nemocný král pohleděl na ptáka Ohniváka a ptal se synů svých, vědí-li co o nejmladším bratrovi? – „Neslyšeli jsme nic o něm,“ řekli bratři, „někde snad zahynul.“ – Otec zůstal zarmoucený, pták Ohnivák nezpíval, kůň Zlatohřivák věsil hlavu a Zlatovláska panna nemluvila ani slova, nerozčesávala svých zlatých vlasů a neustále plakala.Zatímco královic na kusy rozsekaný v lese ležel, přiběhla k němu liška Ryška, sebrala ty všecky kusy a složila je tak, jak náležely, a ráda by byla vzkřísila královice, ale nemohla. Tu vidí vránu se dvěma vráňaty nad tím tělem poletovat. I schovala se pod keřem do trávy, a když to jedno vráně sedlo na tělo, aby žralo, liška Ryška vyskočila a chytila je za křídlo a dělala, jako by je chtěla roztrhnout. Stará vrána strachem přiletěla blíž, sedla na keř a povídá k lišce Ryšce: „Krá, krá! nech mé ubohé dítě, však ti ničím neublížilo; odsloužím se ti, až ti toho bude potřeba.“ – „Teď právě mi toho potřeba,“ řekla liška Ryška; „přineseš-li mi z černého moře živé a mrtvé vody, pustím ti tvé vráně na svobodu.“ – Vrána slíbila, že přinese, a odletěla.Letěla tři dni a tři noci, a když se vrátila, přinesla s sebou dva rybí měchýřky plné vody: v jednom byla voda živá, v druhém mrtvá. Liška Ryška vzala ty měchýřky a roztrhla vráně v půle: potom zas ty půle složila jednu ke druhé, pokropila je mrtvou vodou, a v okamžení srostly k sobě; pak je pokropila živou vodou, a vráně zatřepalo křídly a odletělo. Potom pokropila mrtvou vodou královicovo rozsekané tělo, a hned bylo zas celé, ani jizvy nezůstalo na něm, a když ho pak živou vodou pokropila, procitl královic jako ze sna, vstal a povídá: „Ach, jak jsem to tvrdě spal!“ – „Ba věru, tvrdě jsi spal,“ řekla liška Ryška, „a kdyby mne nebylo, na věky bys byl se neprobudil! Zdali jsem tebe nevarovala, abys nikde se nezastavoval a jel přímo domů?“ Potom mu vypravovala, co se stalo, doprovodila ho až na kraj lesa blízko královského zámku otce jeho, dala mu ještě pro potřebu sprostý oblek, rozloučila se s ním a zmizela.Královic šel do zámku a dal se do služby ke koním; nikdo ho nepoznal.
Tu slyší dva pacholky od koní spolu hovořit: „Škoda toho krásného koně Zlatohřiváka, pojde nám, věší hlavu a nic nechce žrát.“ – „Dej sem kus hrachoviny, povídá královic, „chci se s vámi vsadit, že hned bude žrát.“ – „Hoho!“ smáli se mu pacholci, „takového chamradí ani naši koňové
od pluhu nežerou.“ – Královic ale šel, vzal kus hrachoviny a dal ji tomu koni do mramorového žlabu, pak ho pohladil po zlaté hřívě a řekl: „Což jsi tak smuten, můj koni Zlatohřiváku?“ Tu poznal kůň po hlase svého pána, poskočil si, odfrknul a vesele zařehtal a hned se dal do hrachoviny.

Hned se to rozneslo po celém zámku, až i k nemocnému králi to přišlo, že jeden jeho čeledín koně Zlatohřiváka uzdravil. Král si ho dal hned zavolat a řekl mu: „Slyším, žes koni Zlatohřivákovi pomohl: kéž bys taky ptákovi Ohnivákovi uměl pomoct, aby zpíval! Je smutný, chlípí křídla a nic nechce žrát. Zahyne-li, zahynu i já.“ – „Neboj se, jasný králi, nezahyne,“ řekl královic; „poruč, aby přinesli trochu ječmene zadiny, a jistě bude žrát, rozveselí se a hned bude zpívat.“ – „Hoho! smáli se sloužící, když pro ten ječmen šli, „ten bude ptáka Ohniváka krmit zadinou, co ani naše husy nechtějí žrát!“ Zatím musili toho ječmene přinést a královic ho nasypal ptákovi do zlaté klece, pak ho pohladil po zlatém peří a řekl: „Což jsi tak smuten, můj ptáku Ohniváku?“ Pták ho hned po hlase poznal, otřásl se, urovnal na sobě peří, počal skákat a žrát a tak krásně zazpíval, že starému nemocnému králi srdce hned okřálo. A když pták Ohnivák podruhé a potřetí zazpíval, byl už král tak posilněn, že z postele vstal a velkou radostí toho neznámého čeledína obejmul. Potom povídá král: „Co si počneme s tou krásnou zlatovlasou pannou, kterou moji synové s sebou přivezli? Nemluví, nerozčesává svých zlatých vlasů, ničehož nejí a pláče neustále.“ – „Dovol, jasný králi,“ řekl ten čeledín, „promluvím k ní slovo, snad se rozveselí.“ – Král ho k ní hned dovedl, a královic ji vzal za bílou ruku a řekl: „Což jsi tak smutná, nevěsto má!“ – Panna v okamžení ho poznala, radostí vykřikla a objala ho. Král se tomu velice podivil, že ji jmenoval svou nevěstou a že ho panna objala, a královic jemu řekl: „Což neznáš, královský otče, svého nejmladšího syna? Nebyli to moji bratři, nýbrž já dobyl ptáka Ohniváka, koně Zlatohřiváka i této krásné Zlatovlásky panny.“ A potom vypravoval, jak se všecko přihodilo, a panna doložila, že jeho bratři jí hrozili smrtí, prozradí-li, co učinili. Bratři tu stáli, viděli, že jsou prozrazeni, a třásli se jako osika, ani slova nemohli promluvit. Král se na ně velice rozhněval a dal oba bez milosti odpravit. Potom vzal sobě královic krásnou Zlatovlásku za manželku, dostal od otce svého hned jednu polovici království a po jeho smrti druhou.

***

HRNEČKU, VAŘ!

V jedné vsi byla jedna chudá vdova a měla jednu dceru. Zůstávaly v staré chalupě s doškovou, roztrhanou střechou a měly na půdě několik slepic. Stará chodila v zimě do lesa na dříví, v létě na jahody a na podzim na pole sbírat a mladá nosila do města vejce na prodej, co jim slepice snesly. Tak se spolu živily.Jednou v létě se stará trochu roznemohla a mladá musela sama do lesa na jahody, aby měly co jíst; vařily si z nich kaši. Vzala hrnec a kus černého chleba a šla. Když měla hrnec plný jahod, přišla v lese k jedné studánce; tu si k té studánce sedla, vyndala si ze zástěry chléb a začala obědvat. Bylo právě poledne.Najednou se tu odněkud vzala nějaká stará žena, vypadala jako žebračka, a v ruce držela hrneček. „Ach má zlatá panenko,“ povídá ta žebračka,
„to bych jedla! Od včerejška od rána neměla jsem ani kousek chleba v ústech. Nedala bys mi kousek toho chleba?“
„I pročpak ne,“ řekla ta holka, „chcete-li, třeba celý; však já domů dojdu.
Jen nebude-li vám tuze tvrdý?“ A dala jí celý svůj oběd.„Zaplať pánbůh, má zlatá panenko, zaplať pánbůh! Ale když jsi, panenko, tak hodná, musím ti taky něco dát. Tuhle ti dám ten hrneček. Když ho doma postavíš na stůl a řekneš: ,Hrnečku, vař!‘, navaří ti tolik kaše, co budeš chtít. A když budeš myslit, že už máš kaše dost, řekni:,Hrnečku, dost!‘ a hned přestane vařit. Jen nezapomeň, co máš říct.“ Tu jí ten hrneček podala a najednou ztratila se zas, holka ani nevěděla kam.Když přišla domů, povídá matce, co se jí v lese přihodilo, a hned postavila hrneček na stůl a řekla: „Hrnečku, vař!“ Chtěla zvědět, jestli ji ta žebračka neobelhala. Ale hned se začala v hrnečku ode dna kaše vařit a pořád jí bylo víc a víc, a co by deset napočítal, byl už hrneček plný. „Hrnečku, dost!“ a hrneček přestal vařit.Hned si obě sedly a s chutí jedly; kaše jako mandle. Když se najedly, vzala mladá do košíčku několik vajec a nesla je do města. Ale musila tam s nimi dlouho na trhu sedět, dávali jí za ně málo, až teprve v samý večer je prodala.Stará doma nemohla se jí dočkat, už se jí taky chtělo jíst a měla zas na kaši chuť. Vzala tedy hrneček, postavila ho na stůl a sama řekla: „Hrnečku, vař!“ Tu se v hrnečku začala hned kaše vařit, a sotva se stará otočila, byl už plný.„Musím si taky pro misku a pro lžíci dojít,“ povídá si stará a jde pro to do komory. Ale když se vrátila, zůstala leknutím jako omráčená: kaše valila se plným hrdlem z hrnečku na stůl, se stolu na lavici a s lavice na zem. Stará zapomněla, co má říct, aby hrneček přestal vařit. Přiskočila a přikryla hrneček miskou; myslila, že tím kaši zastaví. Ale miska spadla na zem a roztloukla se a kaše hrnula se neustále dolů jako povodeň. Už jí bylo v sednici tolik, že stará odtud musela do síně utéct; tu lomila rukama a bědovala: „Ach, ta nešťastná holka, co to přinesla! Já jsem si hned pomyslila, že to nebude nic dobrého!“Za chvilku tekla už kaše ze sedničky přes práh do síně; čím jí bylo víc, tím jí víc přibývalo. Stará už nevěděla kudy kam a vylezla v té ouzkosti na půdu a pořád bědovala, co to ta nešťastná holka přinesla. Zatím ale bylo kaše pořád víc a víc a netrvalo dlouho, valila se už jako mračna dveřmi i oknem na náves na silnici, a kdo ví, jaký by to bylo vzalo konec, kdyby se byla právě na štěstí mladá nevrátila a nekřikla: „Hrnečku, dost!“Ale na návsi byl už takový kopec kaše, že sedláci, když tudy večer jeli z roboty domů, už nemohli nikterak projeti a museli se skrze kaši na druhou stranu prokousat.

***

DLOUHÝ, ŠIROKÝ A BYSTROZRAKÝ

Byl jeden král, a byl už starý a neměl než jednoho syna. Jednou toho syna k sobě povolal a řekl mu: „Můj milý synu! Víš dobře, že zralé ovoce opadává, aby udělalo místo jinému. Má hlava už taky dozrává a snad už brzy na ni slunce svítit nebude; ale prve než mě pochováš, přece bych ještě rád viděl svou budoucí dceru, tvou manželku. Ožeň se, synu můj!“A královic řekl: „Rád bych, otče, po vůli ti byl, ale nemám nevěsty, neznám žádné.“I sáhl starý král do kapsy, vytáhl zlatý klíč a podal ho synovi. „Jdi nahoru na věž, na nejvyšší patro, podívej se tam kolem a pak mi pověz, kterou bys rád.“Královic nemeškal a šel. Jakživ tam nahoře ještě nebyl a také nikdy neslyšel, co by tam bylo.
Když přišel nahoru až k poslednímu patru, viděl ve stropě malé železné dveře jako poklop, byly zamčeny; ty otevřel tím zlatým klíčem, zvedl je a vstoupil nad ně nahoru. Tu byla velká okrouhlá síň, strop modrý jako nebe v jasné noci, stříbrné hvězdy třpytily se na něm; podlaha zelený hedvábný koberec, a kolem ve zdi dvanácte vysokých oken ve zlatých rámcích, a v každém okně na skle křišťálovém byla panna duhovými barvami vyobrazená, s královskou korunou na hlavě, v každém okně jiná a v jiném obleku, ale jedna krásnější než druhá, div že královic na nich oči nenechal. A když tak na ně s podivením hleděl, nevěda, kterou si vyvolit, počaly se ty panny pohybovat jako živé, ohlížely se po něm, usmívaly se, a jen promluvit.Tu zpozoroval královic, že jedno z těch dvanácti oken bylo zastřeno bílou oponou; i odhrnul tu oponu, aby viděl, co pod ní. A tu byla panna v bílém oděvu, stříbrným pásem opásaná, s perlovou korunou na hlavě; byla ze všech nejkrásnější, ale smutná a bledá, jako by byla vstala z hrobu. Královic dlouho před tím obrazem stál jako u vyjevení; a co tak na něj hleděl, srdce ho rozbolelo, i řekl: „Tuto chci mít a žádnou jinou!“ A jak to slovo pověděl, sklopila ta panna hlavu, začervenala se jako růže, a v tom okamžení všecky ty obrazy zmizely.Když potom zase dolů přišel a pověděl otci, co viděl a kterou pannu si vyvolil, zasmušil se starý král, zamyslil se a řekl: „Zles učinil, synu můj, žes odkryl, co bylo zastřeno, a v nebezpečenství veliké pro to slovo jsi se vydal. Tato panna je v moci zlého černokněžníka, v železném zámku zajata; kdokoli se pokusil, aby ji odtud vysvobodil, nikdo se ještě nevrátil.
Ale co se stalo, odestati se nemůže; dané slovo je zákon. Jdi, pokus se o štěstí své, a zdráv se mi domů zase vrať!“Královic rozloučil se s otcem, vsedl na koně a jel si pro tu nevěstu. I přišlo mu jet velikým lesem a tím lesem jel pořád, až se mu pak už cesta ztratila. A když tak v houští a mezi skalím a bažinami s koněm bloudil, nevěda kudy kam, slyšel za sebou někoho volat: ,,Hej, počkejte!“
Královic ohlédl se a viděl vysokého člověka, an za ním pospíchá.
„Počkejte a vemte mne s sebou, a vezmete-li mne do služby, nebudete toho litovat.“„Kdopak jsi,“ řekl královic, „a co umíš dělat?“„Jmenuju se Dlouhý a umím se natahovat. Vidíte-li támhle na té vysoké jedli ptačí hnízdo? Já vám to hnízdo sundám a netřeba mi ani nahoru
vylézt.“I začal se Dlouhý natahovat, tělo jeho kvapem rostlo, až byl tak vysoký jako ta jedle; pak sáhl pro to hnízdo a v okamžení smrštil se zas a královici
ho podává.„Dobře svůj kousek umíš; ale co mi jsou ptačí hnízda platná, jestliže mne z toho lesa nemůžeš vyvést!“„Hm, to je lehká věc!“ řekl Dlouhý a začal se zas natahovat, až byl třikráte tak vysoký jako nejvyšší borovice v tom lese; ohlédl se kolem a povídá:
„Támhletou stranou máme nejblíž z lesa ven. „ Pak se smrštil, vzal koně za uzdu a šel napřed, a prve nežli se královic nadál, byli za lesem. Před nimi byla daleká široká rovina a za tou rovinou vysoké šedivé skály jako zdi velikého města, a hory porostlé lesem.„Támhle, pane, jde můj kamarád, „ řekl Dlouhý a ukázal stranou na rovinu, „toho byste taky měl do služby vzít, věru, že by vám dobře posloužil.“
„Křikni na něj a zavolej ho, abych viděl, co je zač.“„Je to, pane, trochu daleko, „ řekl Dlouhý, „sotva by mne uslyšel, a dlouho by to trvalo, než by přišel, protože má mnoho co nosit. Radši pro něj doskočím.“ Tu se zas Dlouhý natáhl tak vysoko, že se mu až hlava pohřížila v oblacích, udělal dva tři kroky, vzal kamaráda za ramena
a postavil ho před královicem. Byl to chlapík zavalitý, měl břicho jako čtyřvěderní soudek.„Kdopak jsi ty, „zeptal se ho královic, „a co umíš dělat?“„Já, pane, jmenuju se Široký a umím se rozšiřovat.“„Tedy se mi ukaž.“„Pane, ujíždějte honem – honem zpátky do lesa!“ volal Široký a počal se nadýmat.
Královic nerozuměl, proč ujíždět; ale vida, že Dlouhý kvapem uhání k lesu, pobodl koně a jel cvalem za ním. A měl svrchovaný čas ujíždět, sic by ho byl i s koněm Široký zamačkal, jak mu břicho kvapně na všecky strany rostlo; byloť ho najednou všude plno, jako by se byla hora přivalila.
Tu potom Široký přestal se nadýmat, odfoukl si, až se lesy ohýbaly, a udělal se zas takovým, jako byl prve.„Tys mě prohnal!“ řekl mu královic, „ale takového chlapíka každý den nenajdu; pojď se mnou.“A tak potom ubírali se dál. Když přišli blízko k těm skalám, potkali jednoho, a měl oči zavázané šátkem.„Pane, to je náš třetí kamarád,“ povídá Dlouhý, „toho byste měl taky do služby vzít; věru, že by vám darmo nejedl.“„Kdopak jsi, „ zeptal se ho královic, „a proč máš oči zavázané, vždyť nevidíš cesty?“„Hoj, pane, naopak; právě proto, že až příliš vidím, musím si oči zavazovat; já zavázanýma očima vidím tak, jako jiní nezavázanýma; a když je rozvážu, skrz naskrz všecko prohlídnu; a když se bystře na něco podívám, chytne to plamenem, a co nemůže hořet, rozskočí se v kusy. Proto se jmenuju Bystrozraký.“ Pak obrátil se ku protější skále, odvázal šátek a upřel na ni své žhavé oči; a skála začala praštět a kusy lítaly z ní na všecky strany, a za maličkou chvilku z ní nezůstalo nic než hromada písku. A v tom písku třpytilo se něco jako oheň. Bystrozraký pro to došel a královici přinesl. Bylo to ryzí zlato.„Hoho, tys chlapík penězi nezaplacený!“ řekl královic; „blázen, kdo by tvé služby nechtěl užít. Ale když máš tak dobrý zrak, podívej se přec a pověz mi, daleko-li mám ještě do železného zámku a co se tam nyní děje?“„Kdybyste jel, pane, sám,“ odpověděl Bystrozraký, „snad byste ani za rok tam nedojel; ale s námi tam přijedete ještě dnes – právě nám tam nyní chystají večeři.“„A co tam dělá moje nevěsta?“ „Za železnou mřeží na vysoké věži černokněžník ji střeží.“A královic řekl: „Kdos dobrý, pomoz mi ji vysvobodit!“A oni všickni mu slíbili, že mu budou pomáhat. A tak ho vedli mezi ty šedivé skály tím průlomem, co Bystrozraký očima v nich udělal, a těmi skalami, vysokými horami i hlubokými lesy dál a dál; a kde byla v cestě jaká překážka, tu hned ti tři tovaryši odklidili. A když se slunce schylovalo k západu, počaly se hory nížit, lesy řidnout a skály schovávaly se mezi vřes; a když už bylo nad západem, viděl královic nedaleko před sebou železný zámek; a když už zapadalo, jel po železném mostě do brány; a jakmile zapadlo, zdvihl se železný most od sebe sám, brány zavřely se jedním rázem, a královic i tovaryši jeho byli v železném hradě zajati.Když se tu v nádvoří ohlédli, dal královic koně svého do konírny – a bylo mu tu všecko už přichystáno – a potom šli do zámku. V nádvoří, v konírně, v zámecké síni i v pokojích viděli v soumraku mnoho lidí bohatě přistrojených, pánů i služebníků, ale nikdo z nich ani se nepohnul – byli všickni zkamenělí. Prošli několik pokojů a přišli do večeřadla. To bylo jasně osvíceno, vprostředku stůl, na něm dobrých jídel a nápojů dost, a prostříno bylo čtyřem osobám. Čekali, čekali, myslili, že někdo přijde; ale když nikdo dlouho nepřicházel, sedli a jedli a pili, co hrdlo ráčilo.Když se najedli, počali se ohlížet, kde budou spát. Vtom nenadále rozlítly se dveře rázem a do pokoje vstoupil černokněžník, shrbený stařec v dlouhém černém oděvu, hlavu holou, šedivé vousy po kolena a místo opasku tři železné obruče. Za ruku vedl krásnou, překrásnou pannu, bíle oblečenou; měla na těle stříbrný pás a perlovou korunu na hlavě, ale byla bledá a smutná, jako by byla vstala z hrobu. Královic hned ji poznal, skočil a šel jí naproti; ale prve než mohl slovo promluvit, ozval se k němu černokněžník: ,,Vím, proč jsi přišel, tuto královnu chceš odtud odvést. Herež! Budiž tak, vem si ji, jestliže ji po tři noci dovedeš uhlídat, aby ti neušla. Ujde-li ti, zkameníš i se svými služebníky, jako všickni, co přišli prve než ty. Potom ukázal královně na sedadlo, aby si sedla, a odešel.Královic nemohl s té panny ani očí spustit, jak byla krásná. I začal k ní mluvit, ptal se jí na všelicos; ale ona neodpovídala, neusmála se a na nikoho ani nepohlédla, jako by byla z mramoru. I sedl si podle ní a umínil si celou noc nespat, aby mu neušla; a pro větší jistotu natáhl se Dlouhý jako řemen a ovinul se kolem celého pokoje podle stěn; Široký posadil se do dveří, nadmul se a zacpal je tak, že by ani myška nebyla proklouzla, a Bystrozraký postavil se k sloupu prostřed pokoje na hlídku. Ale za chvilku všickni začali dřímat, usnuli a spali celou noc, jako by je do vody vhodil.Ráno, když se počalo rozednívat, královic první se probudil, ale jako by mu byl někdo nůž do srdce vrazil – královna pryč. Ihned vzbudil služebníky a ptá se, co dělat?„Nestarejte se, pane, nic!“ řekl Bystrozraký a bystře pohleděl oknem ven, „však už ji vidím! Sto mil odtud je les, uprostřed lesa starý dub a na tom dubě na vršku žalud – a ten žalud je ona. Ať mě Dlouhý vezme na ramena a dostanem ji.“A Dlouhý si ho hned naložil, natáhl se a šel, co krok, to deset mil, a Bystrozraký ukazoval cestu.I neminulo ani, co by jednou okolo chalupy oběhl, a byli už zase tu, a Dlouhý královicovi ten žalud podal: „Pane, pusťte jej na zem!“ Královic
jej pustil a v tom okamžení stála královna vedle něho.A když se slunce za horami začalo ukazovat, rozlítly se hřmotně dveře a černokněžník vešel do pokoje i potutelně se usmíval; ale když tu královnu spatřil, zamračil se, zabručel – a třesk! jedna železná obruč na něm praskla a odskočila. Pak vzal pannu za ruku a odvedl ji pryč.Ten celý den potom neměl královic co dělat, než chodil po zámku i kolem zámku a díval se, co kde bylo divného.
Všude jako by byl v jediném okamžení život vyhynul. V jedné síni viděl nějakého královice, jak držel oběma rukama napřažený tesák, jako by chtěl někoho vpůli přetít, ale rána nedopadla, zkameněl. V jednom pokoji byl zkamenělý rytíř, jako by ve strachu před někým utíkal, a brknuv
o práh, vzal pochop, ale nedopadl. Pod komínem seděl nějaký sloužící, držel v jedné ruce kus pečeně od večeře a druhou nesl sousto do huby, ale nedonesl; když mu bylo před samou hubou, taky zkameněl. A mnoho jiných ještě tu viděl zkamenělých, každého tak a v tom postavení,
co byl, když černokněžník řekl: „Zkameňte!“ A taky mnoho krásných koní tu viděl zkamenělých a v zámku i okolo zámku všecko pusto i mrtvo: stromy byly, ale bez listí; luka byla, ale bez trávy; řeka byla, ale netekla; nikdež ani ptáčka zpěváčka, ani kvítka země dítka, a ve vodě ani rybičky běličky.Ráno, v poledne i večer našel královic se svými tovaryši v zámku dobrou
a hojnou hostinu: jídla sama se nosila, víno samo se nalívalo. A když bylo po večeři, otevřely se zase dveře a černokněžník přivedl královnu, aby ji královic hlídal. I ačkoli si všickni umínili, že všemožně se budou bránit, aby neusnuli, však neprospělo nic, usnuli zas. A když se ráno za svítání královic probudil a viděl, že královna zmizela, skočil a zatáhl Bystrozrakého za rameno: ,,Hej, vstávej, ty Bystrozraký! Víš-li, kde je královna?“Ten protřel si oči, hledí a povídá: „Už ji vidím! Dvě stě mil odtud je hora, a v té hoře skála a v té skále drahý kámen a ten kámen je ona. Když mě tam Dlouhý donese, dostaneme ji.“Dlouhý hned ho vzal na ramena, natáhl se a šel – co krok, to dvacet mil. Bystrozraký pak upřel na horu své žhavé oči a hora se rozsypala, a skála v ní rozskočila se na tisíc kusů a mezi nimi třpytil se drahý kámen.
Ten vzali a královici přinesli; a jak jej na zem pustil, stála tu královna zas. A když potom černokněžník přišel a ji tu viděl, zlostí zajiskřily se mu oči – a třesk! zas jedna železná obruč praskla na něm a odletěla. Zabručel a královnu z pokoje odvedl.
Ten den bylo všecko tak jako včera. Po večeři černokněžník zase královnu přivedl, podíval se ostře královici v oči a posměšně prohodil: „Uvidí se, kdo s koho: zdali ty zvítězíš anebo já!“ a s tím odešel.I dali si dnes všickni tím pilnější práci, aby se ubránili před usnutím; nechtěli si ani sednout, chtěli tu celou noc prochodit, ale všecko nadarmo,
byloť jim uděláno: jeden po druhém usnul chodě, a královna jim ušla přec.Ráno se probudil zase královic nejdřív, a když tu královnu neviděl, vzbudil Bystrozrakého: „Hej, vstávej, Bystrozraký, podívej se, kde je královna!“
Bystrozraký dlouho hleděl ven: „Hó, pane,“ povídá, „dalekoje, daleko! Tři sta mil odtud je černé moře, a prostřed toho moře na dně leží skořepina, a v té skořepině zlatý prsten – a ten prsten je ona. Však nestarejte se, přece ji dostanem! Ale dnes musí Dlouhý také Širokého s sebou vzít, budem ho potřebovat!“ Dlouhý vzal na jedno rameno Bystrozrakého, na druhé Širokého, natáhl se a šel – co krok, to třicet mil. A když přišli k černému moři, ukazoval mu Bystrozraký, kam má pro tu skořepinu do vody sáhnout. Dlouhý natahoval ruku, co mohl nejvíc, ale ke dnu přece nemohl dostačit.„Počkejte, kamarádi, jen maličko počkejte, však já vám pomohu,“ řekl Široký a nadmul se, co mu břicho stačilo; pak se položil na břeh a pil. Za maličkou chvilku opadla voda tak, že Dlouhý lehoučko dna dosáhl a skořepinu ven z moře vynesl. I vyndal z ní prsten, vzal kamarády na ramena a pospíchal zpátky. Ale na cestě bylo mu přece trochu těžko se Širokým běžet, protože měl půl moře vody v sobě; i setřásl ho v jednom širokém údolí s ramena na zem. Bouchlo to, jako když měch z věže pustí, a v okamžení bylo celé údolí pod vodou jako veliké jezero; Široký sám ledva z něho vylezl.Zatím bylo v zámku královici už velice těžko; sluneční záře začala se za horami ukazovat a služebníci ještě se nevraceli; a čím plamenitější paprsky vzhůru vystupovaly, tím větší byla jeho úzkost; smrtelný pot se mu vyrážel na čele. Brzy pak ukázalo se slunce na východě jako tenký žhavý proužek – a vtom rozevřely se dveře silnou ranou, a na prahu stál černokněžník i ohlížel se kolem po pokoji, a vida, že královny tu není, šeredně se zachechtal a vkročil do pokoje. Ale vtom crňk! rozskočilo se okno v kusy a zlatý prsten padl na zem, a v okamžení tu stála královna zas.Bystrozraký vida, co se v zámku děje a v jakém nebezpečenství pán jeho jest, pověděl to Dlouhému; Dlouhý udělal krok a hodil prsten oknem do pokoje. Černokněžník zlostí zařval, až se zámek otřásl, a tu prask! ta třetí železná obruč pukla na něm a odskočila, z černokněžníka udělal se havran a vyletěl tím roztlučeným oknem ven.A tu hned ta krásná panna promluvila i děkovala královici, že ji vysvobodil, a zčervenala jako růže. A v zámku i okolo zámku najednou všecko oživělo: ten, co držel v síni napřažený tesák, švihl jím do povětří, jen zafičelo, a pak jej zastrčil do pošvy; ten, co brknul o práh, dopadl na zem, ale hned zase vstal a popadl se za nos, má-li ještě celý; ten, co seděl pod komínem, vstrčil to sousto pečené do huby a jedl dál; a tak každý dodělal, co počal a kde přestal. V konírnách vesele dupali a řehtali koně; stromy okolo zámku zelenaly se jako brčál, na lukách bylo plno strakatého kvítí, vysoko v povětří švitořil skřivánek a v bystré řece projížděla se hejna drobných rybiček. Všude živo, všude veselo!Zatím sešlo se mnoho pánů do pokoje, kde byl královic, a všickni mu z vysvobození svého děkovali. Ale on řekl: „Mně nemáte co děkovat; kdyby nebylo mých věrných služebníků Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého, byl bych také tím, čím jste byli vy.“ A hned potom vydal se na cestu domů k otci, starému králi, se svou nevěstou a se svými služebníky, Dlouhým a Bystrozrakým, a ti všickni páni ho doprovázeli. Na cestě potkali Širokého a vzali ho také s sebou.Starý král plakal radostí, že se synovi jeho tak poštěstilo; myslil, že už se nevrátí. Brzy potom byla hlučná svatba, trvala tři neděle, všickni páni, co je královic vysvobodil, byli pozváni. Když bylo po svatbě, ohlásili se Dlouhý, Široký a Bystrozraký mladému králi, že půjdou zas do světa hledat práci. Mladý král jim domlouval, jen aby u něho zůstali: „Všecko vám dám, co budete do smrti potřebovat, nic nemusíte dělat!“ Ale jim se takové líné živobytí nelíbilo, vzali od něho odpuštění a šli přec, a po tu dobu se někde ve světě potloukají.

***


Převzato z http://atheneum.zde.cz