Knihu převedl do HTML Přemysl Nedvěd 10. 5. 2002. K nahlédnutí je, z důvodu autorských práv,  pouze díl III.


 
 


 

Robert Louis Stevenson

Poklad na ostrově
 
 

ODEON


Přeložil Aloys Skoumal
Ilustroval František Tichý
 


Američanu Lloydu Osbornovi,
podle jehož vybraného vkusu
byl tento příběh zosnován,
oplátkou za mnohé příjemné hodiny
s upřímným pozdravem
věnuje jeho upřímný přítel
autor


VÁHAVÉMU KUPCI


Z písní lodních posádek,
   které dobrodružstvím hýří,
ozývá se ryk a jek
   vichřic, jsou tam bukanýři,
moře vzteká se a víří,
   parnem, zimou k ostrovu
škuner za pokladem míří.
   Klukům jsem chtěl poznovu
dávné zkazky vyprávět,
   jak je po Cooperovi psali
Kingston, Ballantyne, a pět
   jejich slávu. Nedočká-li
se můj příběh žádné chvály,
   po boku svých hrdinů
s nimi nechť ( až zrak se zkalí )
   v jednom hrobě spočinu


OBSAH


DÍL I - STARÝ BUKANÝR

Kapitola I  Starý mořský vlk U Admirála Benbowa
Kapitola II  Objeví se Černý pes a zas zmizí
Kapitola III  Černá známka
Kapitola IV  Námořní kufr
Kapitola V  Slepcův konec
Kapitola VI  Kapitánovy listiny

DÍL II - LODNÍ KUCHAŘ

Kapitola VII  Odjíždím do Bristolu
Kapitola VIII  U Dalekohledu
Kapitola IX  Prach a zbraně
Kapitola X  Plavba
Kapitola XI  Co jsem zaslechl v bečce od jablek
Kapitola XII  Válečná rada

DÍL III - MÉ DOBRODRUŽSTVÍ NA SOUŠI

Kapitola XIII  Jak začalo mé dobrodružství na souši
Kapitola XIV  První rána
Kapitola XV  Ostrovan

DÍL IV - PALISÁDA

Kapitola XVI  Dále vypravuje doktor: Jak odešli z lodi
Kapitola XVII  Dále vypravuje doktor: Jola na poslední cestě
Kapitola XVIII  Dále vypravuje doktor: Jak skončil první den boje
Kapitola XIX  Vyprávění se znovu ujímá Jim Hawkins: Posádka v palisádě
Kapitola XX  Silverovo poselství
Kapitola XXI  Útok

DÍL V - MÉ DOBRODRUŽSTVÍ NA MOŘI

Kapitola XXII  Jak začalo mé dobrodružství na moři
Kapitola XXIII  Odliv stále trvá
Kapitola XXIV  Jak jsem křižoval v kocábce
Kapitola XXV  Strhnu pirátskou vlajku
Kapitola XXVI  Israel Hands
Kapitola XXVII  „Dukáty"

DÍL VI - KAPITÁN SILVER

Kapitola XXVIII  V nepřátelském táboře
Kapitola XXIX  A zase černá známka
Kapitola XXX  Na čestné slovo
Kapitola XXXI  Hledání pokladu — Flintova šipka
Kapitola XXXII  Hledání pokladu - Hlas za stromy
Kapitola XXXIII  Náčelníkův pád
Kapitola XXXIV  A poslední


STEVENSONOVA PRVNÍ KNIHA

   „Přiznám se, že pro mě je Ostrov pokladů příběh, jemuž se obdivuji beze všech výhrad i námitek. Cil nemá nijak zvlášť vysoký, ale dosahuje ho s naprostým zdarem . . . Věříme této knize tak, jako věříme Robinsonu Crusoeovi."
Leslie Stephen


   „Generace, která si neumí hrát, je na tom zgruntu špatně."

R. L. Stevenson
podle svědectví své ženy

 
   Vznik své „první knihy", nebo přesněji svého prvního románu, vylíčil autor v úvodu k pozdějšímu knižnímu vydání Ostrova pokladů. Bylo mu jednatřicet let, odbyl si literární počátky, vyznačené cestopisnými črtami, eseji a povídkami, ale teprve touto románovou prvotinou získal jméno a úspěch.

   Bylo to nedlouho po svatbě, se ženou si Stevenson do rodného Skotska přivezl z Kalifornie dvanáctiletého pastorka. Pozdní léto bylo chladné a deštivé, z braemarského „domku nebožky slečny M'Gregorové", kde byli spolu se Stevensonovým otcem ubytováni, se chlapec nemohl celé dni na krok hnout. Dlouhou chvíli si krátil kreslením a malováním a Stevenson horlivě kreslil a maloval s ním. Jednou chlapci načrtl mapu imaginárního ostrova. Nazval ho Ostrov pokladů. K nemalému chlapcovu zklamání si krásně kolorovanou mapu s vyznačenými kopci, lesy, řekami, močály, zátokami a kotvišti odnesl do svého pokoje. Druhý den si chlapce zavolal a přečetl mu první kapitolu dobrodružného příběhu; odehrával se na ostrově a původně se jmenoval po zlotřilém Johnu Silverovi Lodní kuchař.

   Tak to trvalo patnáct dní, každý den narostla nová kapitola. Se stejnou školáckou dychtivosti jako dvanáctiletý pastorek poslouchal předčítání Ste-vensonův romanticky založený otec, stavitel majáků, a ovšem také Steven-sonova shovívavě kritická žena. K stálým posluchačům se občas připojili hosté, jednoho z nich děj tak zaujal, že si rukopis nehotového příběhu vyžádal pro redakci dětského časopisu.

   Po patnácté kapitole zůstal Stevenson s prací trčet nevěda, jak vylíčit to, co mladičký hrdina a vypravěč sám nezažil. Problém vypravěčské techniky nakonec Stevenson rozřešil jednoduchou změnou vypravěče: v dalších třech kapitolách (o odchodu z lodi, o posádce ve srubu a o odražení útoku vzbouřenců) vypravoval místo Jima Haiwkinse doktor Livesey, znovu se pak Jim ujal vyprávěni v kapitole devatenácté.

   Další přestávka pak vznikla, když na podzim z Weybrige (kde byly tyto čtyři kapitoly napsány) odjel Stevenson do švýcarského Davosu léčit si plicní neduh. To už chodily z dětského časopisu churavému autorovi korektury rozházeného příběhu, doprovázené úpěnlivými žádostmi redaktora o další část. Po překonání tvůrčí krize (znal to od dřívějška, už několikrát mu taková krize zabránila dokončit slibně načaté dílo) dal se Stevenson v Davosu znovu do práce a v stejném závratném tempu jako na začátku za patnáct dni dopsal zbývajících patnáct kapitol.

   Uvážíme-li Stevensonovu důkladnou i pečlivou průpravu v několika náročných žánrech, v nichž si osvojil stylistickou techniku blízkou virtuozitě, neudiví nás tolik rychlost a lehkost práce na rukopise Ostrova pokladů. Pozoruhodná je spíš ta okolnost, že se k příběhu inspiroval mapou nakreslenou z pouhého rozmaru. Kartografickou zručnost snad podědil po otci a dědovi, kreslit mapy patřilo k jejich povolání, jemuž se sám zpronevěřil. Ale na rozdíl od nich byla mu, zdá se, mapa něčím víc než pouhým zobrazením míst: probouzela v něm snění. Ve stati o tom, jak psal Ostrov pokladů, vyznal se ze své lásky k mapě a vysvětlil, jakou měla úlohu při vzniku tohoto dobrodružného příběhu.

   „Někteří lidé prý nemají mapy rádi, nechce se mi to ani věřit. Názvy, zálesí, běh silnic a řek, na horách i na dolinách dosud znatelné předvěké lidské šlépěje, mlýny a sutiny, jezírka a přívozy, Balvan nebo Druidský kruh na vřesovišti: jak nevyčerpatelně poutavé je to pro každého, kdo má oči k vidění a aspoň špetku chápavé fantazie. Kdopak si nevzpomene, že jako chlapec kladl hlavu do trávy, zíral do toho drobounkého hvozdu, jak se hemží pohádkovými vojsky. Tak nějak se mi při upřeném pozorování mapy Ostrova pokladů z pomyslných lesů vynořovaly budoucí postavy knihy; na místech, kde bych se jich nenadal, vyčuhovaly jejich hnědé tváře a lesklé zbraně, jak se kolem mě míhali a na těch pár čtverečných coulech průmětu sváděli půtky a hledali poklad. Vím jen to, že vzápětí jsem měl před sebou ležet papír a popisoval ho seznamem kapitol."

   Čtenářský úspěch Ostrova pokladů dopomohl Stevensonovi k tomu, že se mohl plně věnovat literatuře. Do konce svého nepříliš dlouhého života (umřel na jednom tichomořském ostrově ve věku 44 let) napsal díla psychologicky propracovanější, dějově složitější, umělecky náročnější (patří k nim z novel a povídek Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda, Thrawn Janet, Falesánské pobřeží, z románů dvoudílná práce Únos a Catriona, Pán z Ballantrae a tragické torzo Weir z Hermistonu). A přece Ostrov pokladů při zdánlivé prosté faktuře, zjednodušeném stylu, naskicované psychologii neustupuje před nimi do pozadí, naopak to u čtenářů vyhrává. V čem asi tkví tajemství nepomíjejícího půvabu, jímž dýše Ostrov pokladů?

   Sotva je to tím, jak tu ráz na ráz jedna vzrušující příhoda stíhá druhou, až se čtenáři taji dech. O poutavost v Ostrově pokladů jistě není nouze. Zvláštní postaveni této knihy v dobrodružné literatuře je však dáno spíše tím, jak tu běžné a osvědčené prostředky, přehodnoceny, slouží uměleckému účinku. Autor sám přiznává, že si např. z Defoeova Robinsona vypůjčil papouška, z Poeova Zlatého chrobáka kostru, z Marryatova Kormidelníka Vlnovského srub, z Kingsleyho Posléze nebožtíkovu truhlu. Nové je u něho to, že příběh o hledání pirátského pokladu někde na ostrově, ztraceném v moři, vypráví důsledně jako féerii, prožívanou mladým Jimem Hawkinsem.   Všechno, co Hawkinse na dobrodružné výpravě potká, má ráz lidové komedie, pantomimy, loutkové hry. S tím souvisí jistá nelomenost, ostrost barev, hraničící s křikla-vostí, stejně jako jistá melodramatičnost, zabíhající do marionetové topornosti.

   Všechny tyto rysy Stevensonova vyprávění však naprosto nesvědčí o autorově neumělém vyjadřování, naopak podporuji iluzi vědomě dodržované féerie. Féerie arci podložené hlubokou mravní vážností, jakou se vyznačovalo celé Stevensonovo dílo, zejména pak eseje: v těch se nejvíc uplatňovalo jeho laické kazatelství. Spodní kazatelský tón se ozývá v Ostrově pokladů maximami, jako je Mordování se nevyplácí, i hojnými variacemi na téma Co platno člověku . . .

   Stevensonovu mravní vážnost nepostřehli kritikové, jako byl Havelock Ellis, H. G. Wells, H. M. Tomlinson; dnes je nám příkrost jejich soudů stejně nepochopitelná jako útrpná shovívavost jiného kritika, Franka Swinnertona. Vytýkali mu, že píše podle osvědčených vzorů, ale přitom nemá co říci, že mu chybí vztah k současnosti a jejím potřebám, jeho životní filosofie že je laciná a hodí se nanejvýš pro budoár ; ještě vulgárněji své námitky proti němu formuloval H. G. Wells.

   Jak se zdá, všechny je pohoršovalo a odpuzovalo Stevensonovo pojetí spisovatelského řemesla.  Uznejme, že se v jejich době mohlo jevit neseriózní a neaktuální; nám se naopak z odstupu několika desetiletí jeví jejich pojetí zastaralé a pedantské. Ve svém pojetí vychází Stevenson ze hry, z komedie, z nápodoby, z mimiky, z čarování, zkrátka z oněch primárních forem umění, které jsou blízké a milé mladému věku. Podle něho děti nežiji v téže době jako rodiče, nýbrž v jakési bájné epoše. Na skutečnost moc nedají, stín mají raději než podstatu. Ve světě neurčitých počitků, v němž žijí, hlavní je pro ně hra, dělání ,jako"; počiny dospělých je zajímají jenom jako pouhá surovina ke hře. Na život se dívají bezcitněji než takový Gautier nebo Flaubert, s největší radostí parodují popravu, umírám nebo pohřeb mládence naimského. „Cesty dětí se sice stokrát denně kříží s cestami dospělých, ale stejným směrem nemíří, dokonce ani nespočívají v stejném živlu."

   Smysl některých bezcitně drastických výjevů v Ostrově pokladů se nám ozřejmí teprve ve světle těchto teoretických formulací. Uvedu aspoň jeden přiklad z kapitoly čtrnácté. Názorně se v ní líčí, jak John Silver mrští berlou a odzadu probodne námořníka Torna, který se nechce přidat ke vzbouřencům. Stejný výjev, až do takových podrobnosti, jako je praskot zlomené páteře, se najde ve veršovaném třetím Mravním podobenství, vzniklém krátce po Ostrově pokladů: Robin Hood skolí oštěpem opata, který si vyšel do lesa na procházku. K tomu je připojeno žertovné dvojverší, obsahující toto mravní naučeni:

    „z toho tedy všichni poučme se :
    opat nechť se neprochází v lese."

   Podle Henryho Jamese byla láska k mládí počátkem i koncem Stevensonova evangelia. Svědčí o tom nejen Ostrov pokladů, napsaný pro potěšeni dvanáctiletého pastorka, ale také Stevensonovy verše o dětství. Zachytil v nich vzpomínky na chlapecká léta, na rodinu, na otcovský dům, na chůvu, která mu vyprávěla pohádky, na hry v pokoji i v přírodě, na usínání i procítání, na stonání, na louky, zahradu, moře, na snění a dobrodružství v dalekých krajích, na první obrázkové knížky, na hračky, ptáky, motýly, lodi. Podle pouhého výčtu témat by se mohlo zdát, že jde o monotónní tesknice. A zatím je to většinou poezie nesentimentální, věcná, prostá, svěží, úsměvná, v kratších básních přímo sršící šibalstvím a rozmarem. Místy nám vzdáleně připomene - zejména svým humorem — Sládkovu dětskou poezii. (Zdá se ostatně víc než pravděpodobné, že se náš první překladatel R. Burnse při svém zájmu o skotskou literaturu seznámil také se Stevensonovými verši. Nasvědčovala by tomu motivická shoda i příbuznost tónu.)

   Jak se na chlapecký příběh sluší, ženy nehrají v Ostrově pokladů téměř žádnou úlohu; jenom na začátku epizodicky vystupuje Jimova ustaraná matka, a to v situacích, s nimiž si neví rady, pokud je svou umíněností dokonce ještě nezhorší. Druhá ženská postava příběhu, Silverova černoška, se na scéně vůbec neobjeví. Stevenson se vědomě omezil na mužské postavy, k ideálnímu hrdinovi má z nich nejblíže čiperný, nerozvážný, smělý, houževnatý, šlechetný Jim Hawkins, který sám ze všech nebezpečí šťastně vyvázne a nadto ještě zachrání život svým mnohem starším druhům. Jeho protihráčem je záporný hrdina příběhu, Dlouhý John Silver. Ale podobně jako u rytířsky jinošského Hawkinse, také u Silvera, úlisného pokrytce a krvelačného intrikána, vzdal se Stevenson předem snahy o nějaký prohloubený psychologický výklad. Lze v tom spatřovat další vědomé omezení: nešlo mu o román zaměřený ke kresbě postav, ani o román vysloveně dramatický. Stevenson sice navázal na starší tradici dobrodružných příběhů, ale v Ostrovu pokladů vytvořil román nového typu, román, v němž nad poutavostí vlastního dobrodružného děje zvítězila ještě poutavější fabulačni verva vypravěčova.  Zjednodušením techniky se zvýšila estetická účinnost příběhu. Dalo by se říci, že v tom několikerém vědomém omezení se Stevenson po goethovsku ukázal mistrem svého oboru.

Aloys Skoumal



 
ROBERT LOUIS 
STEVENSON

OSTROV POKLADŮ

Z anglického originálu Treasure Island, vydaného nakladatelstvím William Heinemann, London 1924, přeložil a doslov napsal Aloys Skoumal. Ilustroval, obálku a vazbu navrhl František Tichý. Vydal Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění, n. p., jako svou 2527. publikaci v redakci krásné literatury. 
Praha 1971. Odpovědný redaktor Hanuš Karlach.

Vytiskla Svoboda, grafické závody, n. p., Praha 5-Smichov. 11,00 autorských archů (text 9,24 autorských archů, ilustrace 1,76 autorských archů), 11,26 vydavatelských archů. 602 22 5/5. Vydáni v Odeonu čtvrté, v překladu A. Skoumala druhé.
Náklad 30 000 výtisků. 13/32 — 01-023-71 
Cena váz. 27,50 Kčs