Gerda a Kay /zpívají/: My o růžích v údolí víme, tak Ježíška uslyšíme.
Kay: Podívej, ten červený kvítek! A jak voní…
Gerda: Kéž by nám ty růže nikdy nechtěly přestat kvést!
Kay: Au! To mě píchlo u srdce! A teď se mi něco dostalo do oka!
Gerda: Ukaž, pomůžu ti vyndat smítko ven! …Nic tam nevidím!
Kay: Myslím, že už je pryč.

Vypravěč: Ale nebylo. Jeden malý střípek zrcadla se dostal Kayovi do oka, a druhý střípek až do srdce, které se mu mělo brzy změnit na kus ledu.

Kay: Gerdo, proč pláčeš?
Gerda: Vypadáš tak ošklivě!
Kay: Vždyť mi nic není. …Fuj! Co je to za ohavnou kytku? Tahle růže je celá ožraná od červa! Vytrhám je z truhlíků a rozšlapu!
Gerda: Nedělej to! Pojď, budeme si raději prohlížet knížku.
Kay: Ani náhodou! To je pro nemluvňata! Už si s tebou nechci hrát!

Vypravěč: Kay se hodně změnil. Choval se podle lidí, které potkával. Jako by byl jejich zrcadlem. Na Gerdu jako by zapomněl. Přešlo léto, přešel podzim. Konečně se objevily první sněhové vločky.

Kay: Gerdo, pojď se mnou sáňkovat! Mám dovoleno jít až na velké náměstí. Děti tam přivazují sáňky k vozům a nechají se jimi daleko táhnout!

Vypravěč: Kay odešel na náměstí , kde bylo hodně dětí a hodně veselo.
Sbor dětí: smích, jásot
Vypravěč: Najednou přijely velké bílé sáně, kočírované krásnou paní.

Kay: Mohu se, paní, s vámi svézt?
Sněhová královna: Jistě. Pevně si přivaž sáňky a jedem! /Pauza/ Nebojíš se?
Kay: Kdepak! Mohu jet ještě chvíli s vámi? Neztratím se. Trefím domů. Jsem už velký!
Sněhová královna: Ráda tě svezu, jen se pořádně drž, pojedeme s větrem o závod!
/Fičí meluzína, chumelí se/
Kay: Zastavte, prosím, zastavte!Chci domů! Vždyť zapadneme sněhem!

Vypravěč: Najednou se sáňky zastavily a Kay vydechl údivem:

Kay: Paní, jste tak krásná, jste jako Sněhová královna!
Sněhová královna: Také jsem Sněhová královna.Ale teď pojď a schovej se do mého medvědího kožichu! Je to ale mráz…
Kay: Brrr. Jste studená jako led. V kožichu jsem jak v ledové závěji!
Sněhová královna: Toho se neboj. To přejde.

Vypravěč: Nato královna Kaye políbila a jeho srdce se z půli stalo kusem ledu.

Kay: Cítím se, jako bych měl zemřít.
Sněhová královna: Teď už nedostaneš žádné políbení, neboť bych tě svými polibky usmrtila.
Kay: Jsi tak krásná, moudrá, spanilá…
Sněhová královna: Pojď, přestaň už mluvit a přitul se ke mně. Proletíme se spolu. Podívej, už jsme nad lesy! Slyšíš tu vichřici! …Stoupáme výš a výš. Už jsme nad Měsícem. … Ach ne!? Ty už spíš? To je dobře. Budeš spát dlouhou, předlouhou zimní noc.

Sjíždění sáněk, rozruch mezi dětmi, hledání Kaye.

Gerda /k dětem/ : Co se stalo s Kayem? Proč už se nevrátil?
Děti: Nikde není. S námi nejezdil. Asi je mrtev. Určitě jezdil až k řece a utopil se!

Vypravěč: Brzy přišlo jaro a sluníčko začalo teple hřát. Gerda stále nemohla na Kaye zapomenout.

Gerda: Zajdu k řece, třeba mi poví, kde je Kay. Ejhle! Loďka! Popluji podél břehu a jistě ho objevím. Řeka mne určitě zanese ke Kayovi.

Vypravěč: Za chvíli Gerda doplula ke krásné zahradě plné pestrých voňavých květin všech barev. Jen jedna květinka tam chyběla…růže. Uprostřed zahrady stál malý domek a u něho seděla stařenka.

Stařenka: Vítám tě, děvenko, kdo jsi a jsi se sem dostala?
Gerda: Vydala jsem se hledat mého kamaráda Kaye. Moc je mi po něm smutno.
Stařenka: Neplač a pojď dál. Uvidíš, že budeme spolu dobře vycházet.

Vypravěč: Gerdě se u stařenky moc líbilo. Často byla v zahradě a povídala si s květinami. Vyptávala se na Kaye, ale žádná květinka o něm nevěděla. Rozhodla se od stařenky odejít a hledat Kaye dál. Šla dlouho, předlouho, až potkala havrana.

Havran: Krá, krá, dobrrý den. Kam jdeš tak sama do širého světa?
Gerda: Hledám kamaráda Kaye. Mám strach, že už ho nikdy neuvidím.
Havran: Pomohu ti. Kaye znám. Je na zámku u princezny. Má chudé oblečení, je bystrý, chytrý, mluví jako dospělý. Na zádech má raneček.
Gerda: To je určitě on. Raneček to nebyl. To byly sáňky!
Havran: Ukážu ti cestu na zámek, jen přestaň plakat.

Vypravěč: Na zámku čekalo Gerdu nemilé překvapení. Chlapec ze zámku nebyl Kay, ale mladý princ. Vyslechl Gerdu a slíbil jí pomoc. Dal jí nové oblečení a zlatý vůz se služebnictvem na cestu. Gerda jela dlouho, až se dostala do hlubokého lesa. Tu se stalo, co nemělo se stát! Z houští se vyřítili loupežníci a o všechno ji obrali. Gerda šla statečně dál, až potkala soba.

Garda: Sobe, prosím tě, pověz, kudy mám jít hledat Kaye?
Sob: Sněhová královna Kaye odnesla. Drží ho na sněhovém zámku v daleké zemi, zvané Laponsko. Když budeš statečná, setkáš se s Kayem. Ale dobře si to rozmysli! Cesta bude zlá. Dlouhá a ledová. Pojedeme vichřicí, sněhem a vánicí. Rozmysli si to dobře. Jestli máš Kaye opravdu ráda, nasedej a pojedeme!

Vypravěč: Sob běžel s Gerdou jako s větrem o závod. Holčička již byla celá zmrzlá, necítila ruce ani nohy. Čím více se blížili k sněhovému zámku, tím větší byl mráz a chumelenice. Po dlouhé, předlouhé cestě stanula zcela vyčerpaná před sněhovým zámkem. Vypadal jako ze skla. Stěny byly tak hladké, že klouzaly jako zrcadlo. Gerda stála před tou nádherou celá udivená. Chtěla jít za Kayem, ale kudy? Led byl pevný jako skála a holčička už byla na konci svých sil. Podíváme se, co se děje uvnitř zámku: Sněhová královna sedí v jedné ze svých velikých ledových komnat a malý Kay si hráje opodál s kusy ledu.

Sněhová královna: Kayi, na pár dní tě opustím a poletím do teplých krajin, poprášit sněhem stromy a květiny. To jim prospěje a ochrání před mrazem.

Vypravěč: Kay si hrál dále. Mezitím se Gerda dostala k hlavní bráně zámku, v níž fičelo mnoho ostrých větrů. Gerda si vzpomněla na svou večerní modlitbičku. Rychle se pomodlila a větry ustaly. Gerda vešla do velkých, studených sálů a spatřila Kaye. Pevně ho k sobě tiskla a volala:

Gerda: Kayi! Drahý, malý Kayi! Tak jsem tě přece našla! Proč se vůbec nehýbeš? Jsi jako kus ledu!

Vypravěč: Tu malá Gerda začala plakat a hořké slzy padaly na jeho hruď, vnikly do jeho srdce a vyplavily tu zlou střepinku zrcadla, která Kayovi uvízla v srdíčku. Kay se podíval na Gerdu a ta mu zazpívala písničku:

Gerda: My o růžích v zahradě víme, tam Ježíška uslyšíme.

Vypravěč: Tu Kay propukl ve veliký pláč. Jak tak dlouho plakal střípek zrcadla se mu vykutálel z oka. V tom zajásal:

Kay: Gerdo, moje drahá Gerdo! Jak jsem jen mohl na tebe zapomenout. Ty pláčeš?
Gerda: To je radostí, že jsme zase spolu. Budu ti toho hodně vyprávět.

Vypravěč: Gerda s Kayem se hned vydali domů. Vše dobře dopadlo. A tak to má v pohádkách být. Děti si spolu opět hrály pod růžovým keřem. Za pár let se z nich stali dospělí, ale čisté dětské srdce a jejich písnička jim zůstaly dodnes.

Děti: My o růžích v zahradě víme, tam Ježíška uslyšíme….