Žena: Moc tě prosím o pomoc. Velice ráda bych měla malou holčičku.

   Čarodějnice: Tady máš ječné zrnko, vlož ho do květináče a dobře opatruj. Uvidíme, jak ti osud bude přát.

   Žena učinila přesně tak, jak čarodějnice řekla. Celý měsíc zalévala zrnko a ani na okamžik ho nepustila z očí. Záhy ze zrnka vyrostala krásná květina s jemnými lístky. To bylo, ale radosti, když žena uprostřed květu spatřila malilinkatou holčičku.
   Vzala ji do rukou a radostně ji přilnula k sobě. Děvčátko bylo tuze roztomilé, a protože nebylo větší než malíček, nazvala ji Malenka.
   Malenka měla za postýlku skořápku z vlašského ořechu a přikrývkou jí byli listy tulipánu. Žena si celé dny hrála s Malenkou a poslouchala její krásný zpěv. Tím se splnilo kouzlo čarodějnice.
   Jedné noci, když už Malenka sladce spala v postýlce, dostala se do domu ohyzdná, zelená ropucha. Jakmile uviděla spící dívenku, zaradovala se.

   Ropucha: To by byla hezká ženuška pro mého synáčka.

   Ani na chvilku nezaváhala, vzala ořechovou skořápku s Malenkou a utíkala do zahrady. Tam u rybníka byl močál, kde uprostřed rákosí a blatouchů bydlela žába se svým synem. Skořápku se spící Malenkou nechala na listu leknínu. Když se ráno Malenka probudila a uviděla všude kolem sebe jen vodu, rozplakala se.

   Stará ropucha začala stavět v bahně útulek pro budoucí manžele. Celý domek byl ozdoben rákosem a vodními lepkavými rostlinami.
   Když už bylo všechno připraveno, ropucha zavolala syna a společně plavali k listu, na kterém nechala Malenku.

   Ropucha: Zdravím tě krásko. Už je na čase seznámit tě s tvým nastávajícím.

   Ropušin syn: Kvak, kvak.

   To bylo všechno, co dokázal říct ropušin synáček. Malenka byla tak krásná, že z toho dojetí nemohl ze sebe vypravit ani slovo.
   Malenka byla velmi smutná, a jakmile ji nechali o samotě, zase se hlasitě rozplakala.

   Rybičky zaslechly, co naplánovala ropucha a bylo jim krásné holčičky líto. Připlavaly proto k zelenému stonku, který držel list leknínu a překousaly jej. List plul dolů po řece pryč, daleko od ropuchy a její syna.
   Malenka plula po řece a vítr list rychle hnal, když najednou přiletěl veliký chroust.

   Uchopil Malenku a letěl s ní vysoko nad krajem, až když se unavil, posadil se na strom. Ten let malé děvčátko pořádně vylekal. Chroust byl však docela milý. Lichotil ji, obdivoval její půvab a vzhled, dokonce ji dal napít sladké šťávy z květů. Navečer pozval všechny své známé, aby jim představil svou krásnou nevěstu.

   Chroust 1: Ta je ale ošklivá!

   Chroust 2: Podívejte, má jenom dvě nohy! A jak je útlá v pase! Ta se vůbec nám chroustům nepodobá.

   Chroust si vzal ty řeči vážně, hned o ní ztratil zájem a velice znechucen ji shodil se stromu. Malenka spadla do květu červené růže, ve kterém bydlela celé léto. Ale když všechny listy opadaly a začalo mrznout, musela si Malenka hledat jiný domov. Toulala se po lese až přišla na kraj pole, kde spatřila malý otvor v zemi. Byl to úkryt polní myši.

   Myš: Ty moje drobátko, pojď dál a ohřej se.

   Malenka si nic víc nepřála. Šla dovnitř a konečně jí bylo teplo. Děvčátko se myši moc zalíbilo a řekla jí.

   Myš: Jestli chceš, můžeš u mne zůstat přes celou zimu. Budeš mi ale muset za to vyprávět pohádky a vařit mátový čaj.

   Malenka dělala všechno, o co ji myš požádala. Myš byla velice ráda, že má společnost.

   Jednoho dne přišel na návštěvu soused – krtek. Stará polní myš si velice svého souseda vážila. Byl velmi bohatý, měl dům s velkými sály a dlouhými chodbami a dobře zásobené spíže.

   Myš: Malenko, budeš se mít nejlíp, když se provdáš za souseda. Krtek je sice slepý, ale ty se o něj dobře postaráš.

   Krtek neměl vůbec rád slunce ani květy, které Malenka tak milovala. Před sluncem se skrýval v nejtemnějších chodbách. Malence se krtek nelíbil, za to ona jemu náramně, a když ještě slyšel, jak nádherně zpívá, k smrti se do ní zamiloval.
Už dlouho mu srdce tak prudce netlouklo.

   Tak dlouho přemlouval Malenku, aby se šla s ním podívat do jeho podzemního království, až konečně souhlasila. Krtek ji vedl dlouhými chodbami až došli do jedné, kde ležela mrtvá vlašťovka. Krtek do ní strčil nohou a rozhněvaně řekl:

   Krtek: Ubohé stvoření. Dovede jenom cvrlikat, nic víc. Žádný užitek z něj není!

   Malenka: Jak můžete tak mluvit? Ptačí zpěv přece všem dává tolik radosti.

   Krtek: Copak ty víš, moje malá. Darmojed je to a hotovo.

   Malence bylo ptáčka líto a každou noc se za ním šla podívat a hladila ho po peříčkách. Jednou uviděla, že ptáček pootevřel oči.Vlaštovka byla přece jen naživu.

   Dlouho byla ještě hrozně slabá, ale Malenka s velkou láskou o ni pečovala. Každý večer, když krtek usnul nebojácně chodila tmavými chodbami za ptáčkem. Nosila mu drobečky chleba a šťávu z malin, které získávala z krtkových zásob.
   Jakmile se vlaštovce vrátily všechny síly, odletěla ven za jarním sluníčkem.

   Mezitím krtek požádal Malenku o ruku. I když si dívenka na krtka už zvykla, jenom při pomyšlení na takového ženicha jí bylo do pláče.

   Co však mohla dělat, když myš i krtek nepřipouštěli žádný odpor.
   
   A tak se začala připravovat svatba. Šest pavouků tkalo svatební šaty pro nevěstu, které byly z té nejjemnější pavučiny.
   Každý den při západu slunce utíkala Malenka ven. Loučila se s modrým nebem, teplým sluníčkem a voňavými květy.
   Po svatbě měla už navždy bydlet hluboko pod zemí, tak ještě v den svatby šla naposled na procházku. Když chtěla dát sbohem sluníčku a vztahovala vysoko ručky, přiletěla vlaštovka.

   Malenka: Buď zdráva, moje kamarádko. Krtek si mě chce vzít za manželku. Právě dnes máme mít svatbu. Jsem tak nešťastná.

   Vlaštovka: Neplač, Malenko. Byla si ke mně tak laskavá. Díky tobě mám zdravá křídla a právě dnes letím daleko do teplých krajin. Jestli chceš, můžeš letět se mnou.

   Malence radostí až zasvítily oči. Chtěla být co nejdále od krtka a jeho tmavého světa. Sedla si vlaštovce na záda a aniž by se ohlédla vyrazily na dalekou cestu. Po několika dnech doletěly do kraje, kde stále svítilo slunce a kvetly nejkrásnější květiny, jaké kdy Malenka viděla. Byl tam také jeden velice jemný bílý kvítek, kde vlaštovka nechala cestováním unavenou Malenku. Přátelsky se rozloučily a vlaštovka odletěla do svého hnízda.
   Holčička byla okouzlena a hned na to si začala připravovat svůj nový domeček. To bylo ale překvapení, když zjistila, že má souseda.

   Vedle na nejhezčím z květů seděl malý mužíček se dvěma bílými křídly.
Byl to elf – opravdový princ květů. Malenka na něm mohla oči nechat. Elf si ji také zvědavě prohlížel a pěkně se na ni usmál až dívce zrůžověly líčka.

   Malenka a elf se spřátelili. Drželi se za ruce a radostně skákali z květiny na květinu.
   Celé dny se houpali, pobíhali po lukách a popíjeli sladký nektar.
   Jednoho dne Malenka vyprávěla princi, vše, co prožila. O ošklivém synovi ropuchy, tlustém chroustovi, slepém krtkovi a o své dobré kamarádce vlaštovce. O jednom tajemství se přece jenom nezmínila – že své srdce ztratila jenom pro něj.

   Jaké ale bylo její překvapení, když ji jednoho nádherného večera elf vyznal lásku a požádal ji o ruku. V celé květinové říši nastala velká radost a všichni malí skřítci přišli na svatební hostinu. Byla tam rovněž vlaštovka, která jim také přinesla dar od čarodějnice – dvě rozkošná děťátka. A tak Malenka zůstala v kraji slunce a květin, kde tisíc let žila po boku svého milovaného elfa.