Mefistofeles
Opera o 4 dějstvích
Skladatel: Arrigo Boito (1842 – 1918 Padova, Itálie)
Libreto: Arrigo Boito
Premiéra: 5.3.1868 Milán, Itálie
 

Prolog: Mefisto se objevuje v nebi, aby od Boha získal souhlas ke zkoušce bídného italského pokolení. Tvrdí, že člověk je hamižný červ, který svým marným sněním a slabostí klesá sám svou podstatou v moc pekla. Proto opovrhuje lidmi a chce být zbaven svého úkolu na světě. Bůh mu připomíná Fausta, ale Mefisto je ochoten vstoupit s ním v sázku, že i tento člověk, filosof dá se za slib nejvyšší rozkoše zlákat v peklo.

1. dějství: O velikonoční neděli se venkované veselí před branami města. Je zde i Faust se svým druhem Wagnerem a je poděšen zjevem podivného mnicha, ve kterém tuší ďábla. Faust se vrátí do své studovny, naplněn novou vírou v boha. Podivný mnich jej však následuje až sem a hned se ukazuje ve své skutečné podstatě ďábelské jako Mefistofeles. Nabízí Faustovi své služby a Faust, životem znavený, slibuje mu svou duši, podaří-li se Mefistovi připravit mu takový okamžik, aby Faust toužil po jeho věčném trvání.

2. dějství: Mefisto odnesl Fausta na svém plášti do malého města, kdejej seznámí s krásnou nevinnou dívkou Markétkou. Faust rychle získává její lásku. O Valpuržině noci přenesl Mefisto Fausta na Smolinské hory mezi čarodějky, slavící sabat. Uprostřed divokého reje zhlédne pojednou Faust Markétku, zoufalou nad tím, že ji svedl a opustil.

3. dějství: Do žaláře, kde pyká ubohá Markétka za vraždu svého děcka a své matky, vniká Faust. Vědom si své viny, chce Markétku s Mefistovou pomoci zachránit. Ale ona, ač Fausta stále miluje, odmítá uprchnout a v důvěře ve věčně slitování raději volí vytrpět trest za svoji vinu. Andělské hlasy ji potvrzují, že bude spasena.

4. dějství: Mefisto, který láskou Markétky nedosáhl Faustova plného štěstí, dává Faustovi prožít v klasické Valpuržině noci lásku nejkrásnější ženy všech věků, trójské Heleny. Po návratu do své studovny prožívá Faust ve společnosti Mefista poslední chvíle svého života. Mefistovi se nepodařilo dát mu prožít okamžik nejvyššího štěstí. Z lásky pozemské dívky odnesl si Faust jen pocit těžké viny, láska antické ženy byla jen bláhovostí. Faust nemůže uniknout osudu všech lidí. I jeho touha dát štěstí všem lidem a vést je k dobru zůstává marností jako vše ostatní, oč kdy usiloval. Jeho touha po dobru však dochází odplaty. Když jej andělé povznášejí v nebesa, pozná ve chvíli splynutí s Bohem tu chvíli nejvyššího štěstí, které po celý život hledal. Mefisto prohrává sázku o jeho duši, ztrácí na ni právo, neboť ten, kdo poznal v bohu, v pravěké harmonii všehomíra, své nejvyšší štěstí, povznáší se nad slabost lidské přirozenosti a vymaňuje se navždy z moci pekla.
 

Převzato z http://emil.htmlplanet.com/ - editoval Přemysl Nedvěd st. dne 28.4.2002. Copyright (c) 1999-2002 Eridanus, s.r.o.